Andor.cz - Dračí doupě online

Muž ve středních letech se zastavil před nevelkým kopcem. Menší cestička, po které přišel, vede přímo nahoru. Zhluboka se nadechl a pomalým krokem se vydal směrem k vrcholu. Jeho dlouhé černé vlasy mu vlály kolem ramen. Tvář posmutnělá a plná starostí, na sobě obnošenou uniformu vojenského gardisty.
Už zdálky viděl malý pomníček na kopci, ale když se ocitl přímo u něj a spatřil jméno, které je na něm vyryté, nevydržel to a musel před ním pokleknout. Znal tu osobu, velmi dobře, miloval ji, a i když ji musel opustit, nikdy na ni nezapomněl. Nestihl si ji vzít před svým odchodem, ale na náhrobku bylo jeho příjmení. Mírně se pousmál, ani ona na něj nezapomněla. Natáhl ruku a lehce přejel prsty po datu její smrti, bylo to nedávno. Slíbil jí, že se vrátí a že budou spolu š»astní. Svojí přísahu nesplnil. Po tváří mu skápla slza na zem, na které právě klečel. Zavřel oči a začal vzpomínat. Jejich poslední večer si pamatoval, jako kdyby se stal nedávno.

Plný sál dychtivě čekal, až vystoupí nádherná dívka s překrásným hlasem. Konečně se rozezněly první tóny a šum v lokále utichl, všichni vzhlédli k jevišti. Černá opona se rozevřela a přichází žena v dlouhých černých sametových šatech. Její nevinná bílá tvář vypadá jako kdyby byla vytvořena z alabastru, je bez jediné chybičky. Černé vlasy jí sahají do půlky zad. Svýma modrýma očima přejela lokál, až uviděla osobu, kterou chtěla. V tmavém koutě stál mladý voják - jakmile se ujistila, že i on přišel, usmála se a začala zpívat. Sálem se rozezněl její jemný hlásek, který každý zbožňoval. Tuto píseň, kterou dnešního večera zpívala, byla pro jedinou osobu a to právě pro toho mladého muže. Vždy» právě pro něj ji složila, když se poprvé potkali.


Kdykoli zpívám své písně
Na jevišti, samotná
Když mají má slova zaznět
Chci abys byl ten, kdo naslouchá
Viděla jsem, jak ses na mne smál
Byla to má fantazie či skutečnost?
Vždycky jsi tu v rohu stál
V tom malém baru mi dělal společnost

Pro tebe je to má noc poslední
Ještě jednou stejné staré písně
S tebou je to má noc poslední?
Možná ano, možná ne -
Mám ráda ten tvůj styl
Jak plaše obrátíš své oči na mě
Zdalipak jsi vůbec zjistil
Že já měla své na tobě

Miláčku, tak jsi tu zas takový
Toho výrazu ve tváři jsi nabyl
Jako bys nebyl nikdy zraněný
Jako kdyby na dně jsi nikdy nebyl
Budu pro tebe tou
Kdo tě štípne - jemně, ale jistě
Pokud pak objevím tvář zamračenou
Budu vědět, že nejsi jen snílek

Tak pus» mne k sobě
Blízko, jak jen toužím být
Dostatečně blízko pro mě
Abych slyšela tvé srdce bít
A zůstanu tam, když zašeptám
Jak miluji tvé klidné oči na mně
Věděl jsi vůbec ty sám
Že já měla své na tobě

Miláčku, tak se se mnou rozděl
O svou lásku, pokud jí máš dost
O své slzy, pokud jsi je zadržel
Či pokud je to ono, tak o bolest
Abych ti pomohla odhalit
Že jsem víc, než jen šaty a hlas
Prostě mne zkus stisknout či pohladit
Pak bude vědět, že nesníš zas


Píseň utichla a hned na to se rozezněl bouřlivý potlesk, který zpěvačka už mnohokrát slyšela, ale dnešního večera ji nezajímal jako jindy. Pohlédla znovu do temného kouta a voják byl právě na odchodu. Rychle se uklonila a odešla z jeviště. Vyběhla zadním vchodem, ani se nestihla převléknout. Zabouchly se za ní dveře a ona pohlédla do noci. Uviděla siluetu muže, jak odchází a ztrácí se ve tmě. Rozeběhla se za ním.
„Počkej na mě,“ zavolala směrem k němu. Nezastavil se, nezpomalil, ani se neotočil, dál pokračoval a ztratil se jí v temné noci. Doběhla na místo, kde ho naposledy zahlédla. Stála na místě a čekala, že se před ní vynoří. Nestalo se tak a proto tiše zašeptala: „Neodcházej ještě, je to poslední chvíle, kdy můžeme být spolu.“
Náhle jí někdo zaklepal na rameno. Trhla sebou, jak se lekla a pomalu se otočila. Stál tam on. Nedokázala se ani pohnout. Ucítila, jak se dotkl její ruky a něco jí navlékl na prst. Zvedla ruku a uviděla stříbrný prstýnek. Nevěřícně vzhlédla na něj. On se jen usmál a také zvedl ruku, i on měl stejný prsten. Vládlo mezi nimi ticho, které ani jeden nechtěl prolomit. Ona ho náhle objala.
„Až se vrátím, budeme spolu š»astný. Slibuji.“ Jak to dořekl, přitiskl si ji ještě více k sobě. „Budeme na tebe čekat.“ Vzhlédla k němu, aby viděla jeho tvář, jestli pochopil to, co chtěla říct. „Budeme?“ Jak to říkal, tvářil se velmi nevěřícně, ona se jen usmála a položila jeho ruku na své bříško. „Čekáme dě»átko.“ Usmála se na něj a čekala, co on na to. Pohladil ji po tváři a znovu ji na sebe přitiskl. Strávili spolu poslední noc a druhý den odešel do války.

Otevřel oči a zahleděl se do dálky, kde stojí městečko. Poté otočil hlavou a uviděl to místo, spatřil, jak tam stojí před tou spoustou let. Mlčící do noci a jen se objímající. Přiložil si prsty k rtům a lehce je políbil a pak se dotkl náhrobku. Vstal ze země a zhluboka se nadechl, vydal se k městu, hledat své dítě. Kdyby před těmi lety věděl, co mu vše válka vezme, nikdy by do ní nevstoupil, ale neměl na výběr...