Andor.cz - Dračí doupě online

Ležel tam v jedné z ulic u náměstí,
hluboko vprostřed hrudi kůl a oči bez výrazu,
zahalen pouze v cárech mlh a milosrdném dlažby chladu,
důkaz, že lovci dnešní noci měli štěstí
při honu na ty, kteří městem šíří strach a zkázu.
Však tenhle důkaz nebyl z těch, jež neměly by vadu.

Tou vadou místní blázen s loutnou byl,
jenž smutek v očích měl, když nad tělem se skláněl
a prsty dotýkal se bledé tváře. Té tváře, kterou přece znal.
Poklekl na zem, aby oči zakalené zatlačil,
snad modlit se chtěl, pak však radši vstal, už slzy nezaháněl.
Odřenou loutnu vzal a začal tiše smutně hrát a zazpíval:

„Bylo to dávno, ryk války v kopcích dozníval,
když vracel jsem se z bojů rozjařeně zpátky domů.
Vítěz jsem byl, vždy» plný sil a nezraněn jsem kráčel po nábřeží.
Já tančit chtěl a zpívat, jak tam kdosi hrál,
a pít a žít a… plavat, dnes věřit nechci tomu.
Prý štěstí opilců na mostě shovívavě socha děvky střeží.

Jen kecy jsou to! Kdo ji vůbec vytesal?
Proč ji tam postavil? Co vlastně říct tím chtěl?
Já po zadku ji plácl, než se smíchem jsem v kalnou vodu skočil.
Vzpomínám, jak se kdosi se mnou smál,
na moji odvahu, bláznovství a štěstí připíjel,
pak hladinu jsem pro»al, náruč tak chladnou ucítil a svět se se mnou točil.

Cítil jsem řeky hořkou chu» a bezmocí jsem řval
a svrchu slyšel vyděšený křik, volání o pomoc a pláč,
tušil jsem konec svůj, a byl tak zoufalý, pekelná bolest mou hruď rvala.
Vtom objevil se v světle lampy muž a chvilku zaváhal,
snad hledal důvod proč, snad hádal v duchu, co jsem zač,
než za mnou dolů do špinavé vody vrhl se. A děvka na mostě se smála.

Noc probrala mě a s ní jeho zvláštně žhnoucí oči,
když nade mnou se skláněl a třesením mne zpátky zval
do světa, který jsem já téměř zahodil a který najednou tak kalný byl.
Tak kalný jako řeka, do níž pro mne skočil,
ač plavat neuměl, jak později té noci se smíchem mi povídal,
když bez rozmyslu, bez ustání, bez chvíle oddechu on na své štěstí pil.

Pobledlá tvář a oči temně rudé po přetěžkém vínu,
chraplavý hrubý hlas a nad ránem i stále těžší slova,
jež byla střípky k poskládání, k chápání toho, co se vlastně večer stalo.
Vyprávěl o ženě o dceři, o válce, o tom, kterak v sobě hledal vinu,
za to že nechránil je, jak je chránit měl, pak před sebou se obhajoval,
sám sebe proklínal i hájil se a omlouval, pak všechno zapíjel a nebylo to málo.

Já viděl zachránce i trosku před sebou, stín muže kterým dozajista býval,
čím víc se obviňoval, tím víc a hlouběji on pil,
vždy» ztratil ženu, dceru, důvod žít i vlastní sebeúctu v jediném okamžiku.
Přesto a nebo právě proto jediným tam byl, kdo mi mou lehkovážnost nezazlíval,
do chladné vody skočil, aby mě, blázna, zachránil.
Nad ránem víno dopil, zvedl se a vrávoravě odešel a já nestačil říct ani slovo díků.

A teď tu opět do těch temně rudých kalných očí hledím,
a ony dívají se dál, než by se správně dívat měly.
A snad i chápu, proč se tak stalo právě jemu. Pro něho totiž noční zákaz vycházení
byl pouze cestou, kterak skončit s touhle šedí,
jež životem se zvala, však dokud barvy nesetřely
rány, jež dostal od osudu. Tou cestou stejně jako z mostu skok, tou cestou k rozuzlení.

Ta jeho tolik bledá tvář a snad právě ty oči,
snad chůze rozevlátá, když žízní hnán on nocí městem šel,
byly mu osudem, byl snadným terčem pro lovce, jež ve tmě číhali dnes na znamení,
tak jako už pár nocí předešlých. A on stejně jako včera do tmy vkročil,
kde kdosi přehmátl se, nebo ten někdo jenom špínu uklízel?
Já hledal jsem ho, abych poděkoval a našel ho až teď, kdy už tu pro mé díky není.“

Pak zmlkl loutny tichý hlas a on jen zvedl zrak.
Pohlédl k nebi, nad obzor Slunce už se dralo
a nikdo v celém městě nebyl, kdo by naslouchati slovům jeho chtěl.
Zhluboka nadechl se. Proč seběhlo se všechno právě tak,
jak nakonec se dnešní chladné noci stalo?
Udělal kroků pár a jen se otočil, na š»astnou cestu svému zachránci pak připít odešel.