Andor.cz - Dračí doupě online

Sníh padal tiše: padal, šeptal, hladil; pokrýval střechy, lampy, vyhřezlá střeva a rozšklebené rány v tělech mučedníků, jejichž jediné ideály jim byly těsně před smrtí vzaty a rozdupány do břečky, ve které se nyní váleli.
Anděl černý jako uhel se skláněl nad mrtvolou jinocha, téměř ještě chlapce, a plakal. Černé slzy skrápěly hochovu tvář a stékaly do bílé peřiny pod ním. Z těla se ještě kouřilo.
Co to zavinil? Proč to tak dopadlo? Tohle se nemělo stát! Kdo se ho teď ujme? Šedé, skoro zelené oči se přivíraly chladem.
Odněkud zazněl zvuk píšťaly. Veselá melodie se bez povšimnutí probíjela obrazem zkázy a zahřívala srdce každému, kdo ho ještě měl.
Anděl zvedl hlavu. Jeho rudé vlasy ho zastudily na krku. Nemohl uvěřit tomu, co viděl: malá postavička zvesela přeskakovala krvavé kaluže a bývalé bojovníky zrůdného práva a s chutí hrála na malovanou píšťalu.
Pohledy se střetly. Krátce se přimkly a hodnotily, melodie na okamžik pohasla, jako by ji odvál vítr, jedna postava se snažila odhadnout tu druhou.
„Ahój,“ zasmála se najednou nově příchozí a penízky na oblečení jí zacinkaly o sebe.
Anděl přikývl. Teprve teď si podivnou osobu pořádně prohlédl. Špičaté uši, modré oči, alabastrově bílá pleť a neskutečně pestré oblečení, kterému vévodila žlutá blůzka a červená sukně. Dále měla několik dní neholené vousy, o něco bytelnější postavu než většina žen a byla vysoká přibližně do pasu obyčejného člověka. Dlouhé hnědé vlasy a huňaté obočí byla pak už jen tečka, která nikoho nemohla rozhodit.
„Co tu děláš?“ zeptala se opět osůbka.
„Truchlím,“ zjevila se odpověď. Andělův hlas zněl dutě, jako by osamělý herec hrál divadlo v rozlehlé místnosti pro holé stěny. „Truchlím nad zkázou, kterou jsem svou láskou způsobilo, truchlím pro zlo, které nastalo i nastane. Bylo jsem vybráno, abych to bylo já, kdo na sebe vezme všechnu vinu světa.“ Jak se slova ve vzduchu objevovala, stejně tak mizela. Z šedých očí skanula další slza.
„Aha,“ zarazila se osůbka, chvíli přemýšlela a pak ji něco napadlo - zase se rozzářila, úsměv jí opět zalil tvář a pronesla: „Já jsem Laakii. Nevíš, kde je tady nějaká hospoda?“
Anděl se ani nepohnul. Sněhové vločky vypadaly na černém těle poněkud nepatřičně.
„Nastydneš,“ dodala Laakii dobrácky. „S rýmou se truchlí strašně špatně, třeba tě ani nepustí do kostela.“
V ten okamžik blýsklo andělovi hněvem v očích, kdesi za obzorem zahřmělo a oblaka nad nimi začínala hrozivě černat. „Mně NIKDO nic nezakáže!“ zaduněla slova zšeřelým okolím a vzduch začínal praštět mrazem. Vše živé utichlo.
„Kap - kap - kap,“ odměřovala čas voda stékající ze střech domů.
„Aha,“ zopakovala Laakii opět. „Hm... Ale na to jídlo půjdeš, viď?“
Anděl přemýšlel. Byla zima a měl hlad, měl tu ale také poslání, musel truchlit za vše, co způsobí. Jenže copak může nechat toho ubohého tvora samotného? Což kdyby mu to bylo líto? Když pro lásku zabíjí, mohl by jí aspoň trochu poskytnout i někomu jinému... Přikývl.
Laakii bez dechu sledovala, jak se ta nádherná bytost zvedá ze země, uchvátila ji křídla z havraního peří, kontrast černého těla, šedých očí a rudých vlasů, obdivovala spanilé pohyby toho nebeského stvoření.
„Jsem Sargo.“
Laakii se lekla, že skoro nadskočila. Stále si nemohla na podivnou řeč zvyknout.
Vyšli bok po boku, krása a síla, ztělesnění zvrhlostí tohoto světa.

„Odkud jseš?“
Mlčení bylo Laakii odpovědí.
„Já jsem ze severu. Dějou se tam teď strašné věci... Slyšel už jsi o tom, jak teď Roghar útočí na všechny, kteří jsou kolem? O jeho strašlivých armádách, o neporazitelných bojovnících, o jatkách, kde se místo prasat zabíjí lidé? Slyšel už jsi o moři vojáků, o moři, které se táhne od obzoru k obzoru? Slyšel už jsi o tom?!
Tamodtud pocházím, Sargo. Budu ti vyprávět, co se děje...“
Sargo mlčelo. Šlo a dívalo se před sebe, na Laakii nepohlédlo. S ní se nyní udála změna. Veselý zjev byl odvát spolu se sněhovými vločkami, nyní vedle Sargo nešel půlelf nebo půltrpaslík, chcete-li. Šla tam bytost s cílem, jasně daným, pro který je třeba žít.
„Moje sekera se jmenuje Matylda a vrah mého bratra se jmenuje Roghar.
Můj klan žil v Polárních horách, tam, kde pramení Vátá. V horách jsme lovili, v horách jsme těžili zlato a železnou rudu a hory byly jediné, co jsme k životu potřebovali. Nikomu jsme nebyli na obtíž, nikoho jsme o nic neprosili.
Pak přišel Roghar, země prý jde do války a my půjdeme také. Chtěl nám odvést naše muže, zabavit zbraně, které jsme kovali, chtěl po nás všechno, díky čemu můžeme žít. A když jsme řekli ne,“ odmlčela se Laakii a smutně pohladila píšťalu, kterou držela v rukou, „zaútočil se svými vojsky na nás. Prý aby si ostatní klany svou odpověď rozmyslely.“
Křupání sněhu připomínalo dětské hry. Zasněžená krajina a zasněžené městečko, kterým procházeli, vypadalo takřka idylicky. Krvavě rudá země byla za zády souputníků.
Laakii přiložila píšťalu ke rtům a začala hrát, pomalu, táhle, procítěně a smutně. Bylo to zvláštní, vždyť smutní mohou být jen krásní lidé, u ošklivých to přece není pěkné na pohled, nedojímají.
Sargo stékaly po tvářích černé slzy a vypalovaly díry do sněhu.
„Pozabíjeli nás dost, i když jsme se bránili. Zaplavili celé město, štoly a sluje, polovinu chodeb vyhodili do vzduchu, nechali zasypat ženy s dětmi, které se tam ukryly! Mordovali nás jako obtížný hmyz! A smáli se, při Thorovi, jak oni se smáli! Jako šílenci, jako ďáblové! Museli jsme utéci dál, do hor. Šli za námi, měli rozkaz...“
„... měli rozkaz od knížete Roghara pozabíjet všechny do posledního. A když jste utekli až k moři a cesta dál nevedla, dostali vás. Neunikl nikdo.“
„Unikla jsem já. Nechali mě žít, protože věděli, že jiný klan mě už za svou nepřijme kvůli tomu, kdo jsem. Ale to nevěděli, že trpasličí srdce a elfí paměť nezapomíná! Mám věčnost na to, abych se pomstila!“
„Laakii? Nemohlo jsem s tím nic udělat,“ sklonil hlavu anděl a dobře věděl, že lže.
„Co jsi provedl, anděli?“ zeptala se Laakii po odmlce. Nechtěla chápat.
„Nechceš to vědět, Laakii.“
„Sargo...“
„Nechceš to vědět. Támhle je hospoda, tam jsi mířila, bojovnice. Tak jdi a opij se, mávej sekerou, dokud můžeš. A zítra zase vstaň a jdi zabíjet, než sama umřeš. To je život, který tě čeká, který čeká tebe, smrtelnou. Tak běž!“
Laakii znovu pohlédla do těch ledových očí a zachvěla se. Spatřila v nich sebe, sebe samou, tolik mrtvou, jen stále dýchající. „Anděli? Pomož mi hádat, co bude. Řekni mi, co bylo a co je. Prosím, anděli.“
Sargo neodpovědělo. Mlčelo a na rudé vlasy spadal stále další a další sníh, a pak zavířila noc a vesmír a andělská křídla a Laakii osaměla.

Vřískot
a
sténání
a
řev.

A pak ticho a tma.

Barevné listí ze stromů již dávno opadalo a v sychravém vzduchu se nesl příslib zimy. Holé větve vrzaly symfonie nadpozemských básníků a vítr kvílel druhý hlas.
Některá rozmasakrovaná těla ještě žila, ač duch a rozum je pomalu opouštěl.
Laakii ležela vedle svých bojovníků a pevně svírala svoji sekeru. Oči měla zaslepené blátem a krví, dýchala mělce a s obtížemi a věděla, že umře.
„Bojovnice, je čas,“ zjevil se v její hlavě hlas, na který se nedá zapomenout. „Roghar žije, bojovnice. Nesplnila jsi to, pro co jsi žila. Věřilo jsem ti více.“
Co jsem provedla, Sargo? Proč jsi tohle udělal?
Na břiše jí vybuchla ostrá bolest. Pootevřela oči a okolní světlo ji oslepilo. Cítila strašlivou bolest, a pak už nic.

Sargo se toulalo nekonečným prostorem mezi hvězdami a přemýšlelo. Vždyť na to mělo celou věčnost...
Nebylo dobré to, co dělalo.
Čas ztratil význam. Toulalo se nekonečnem, kam smrtelníci nemohou, a ujišťovalo se o tom, co bylo a co bude.
Někde v budoucnosti plakalo dítě, andělovo dítě, a Sargo vědělo, co musí dělat. Ale nechtělo. Tolik a strašně moc nechtělo... Ale dítě plakalo stále a pořád, opuštěné, zmírající.
Sargo slyšelo ten pláč a chtělo, aby přestal. Chtělo uchopit krev své krve do náruče a zapomenout na minulost, chtělo jej samotné vychovat v obraz svého lepšího já.
Sargo přemýšlelo a vědělo, jak se rozhodne.

Do Rogharova paláce vstoupil démon. Šedé, skoro zelené oči se blýskaly v černém obličeji jako drahokamy, rudé vlasy mu stékaly po zádech ve třpytivých vodopádech a křídla měl rozložená, aby každý mohl obdivovat havraní čerň, jež je pokrývala.
Dlouho mluvil s Rogharem, dlouhé hodiny a dlouhé dny. Vstupoval mu do snů a nedával vládci odpočinout, našeptával mu, jak zabíjet nevinné, radil, jak vyvraždit svět. V panovníkových myšlenkách, dříve tolik plných míru a dobroty, začínaly zvonit meče a mysl se počala opájet představou moci.
Dlouho do noci stával panovník nad mapou známého světa a posouval neviditelné armády do všech koutů, aby přinesly tamějším lidem osvícení a smrt. A anděl stál u něj, usmíval se na něj a v duchu se zatracoval.
Po těch nekonečných a nejistých dnech přišel rozkaz. Koně přepřáhli z pluhů do válečných vozů a sedláky místo krumpáčů vyzbrojili zbraněmi. Celá země se oděla do kovu v Rogharových barvách a vyhlásila světu válku.
Počátek konce, konec smrti, záchrana zrození.
Anděl toužil.
Rogharovi lidé umírali a také umírali lidé jeho protivníků. Smrt kroužila okolím a brala k sobě duše armád, protože pro jednotlivce nezbylo v pekle místo.

„Jojáqím,“ zašeptalo Sargo a zavřelo oči. „Bohem bude vyvýšen...“
Vznášelo se uprostřed ničeho a čekalo, až válka dokončí své dílo. Sledovalo, co se děje, a v duchu hladilo to malé stvoření, kvůli němuž muselo tolik lidí zemřít.
Mrak smrti se zvedl z kolébky a vydal se na pouť světem, aby dovedl duše k věčnému zatracení.
Sargo vyrazilo. Hvězdy se proměnily v pouhé čárky, nebytí nabylo nových barev duhy a přítomnost přestávala stíhat přetékat k minulosti. Jako černá smršť prorazilo do paláce smrti a bez zaváhání vtrhlo do dětského pokoje, kde byla jen kolébka a pak už nic.
Beze zvuku přistoupilo blíž a po tváři mu stekla slza. Jojáqím, dítě anděla a smrti. Teď už bude jeho, jen a jen jeho.
Chlapeček otevřel očka a zadíval se na svého rodiče.
„Va-wa,“ sdělil důsledně.
„Vawa?“
„Va-wa,“ zopakoval chlapeček a strčil si palec do pusy.
„Řekni máma,“ zkusilo Sargo, zatímco bralo dítě do náruče.
„Va-wa.“
„Tak tedy Vawa. Jojáqíme, doufám, že ses rozloučil s tatínkem, protože teď ho neuvidíš - až do smrti.“
Když o pár chvil později zavířil v pokoji černý mrak, nebyl už tam nikdo, kdo by se nad tím mohl podivit.

„Maminko, kdo byl Vawa?“
Sargo se zamyslelo a pohladilo syna po vlasech. Byly černé jako celý anděl, stejně tak oči. Byly černé stejně jako noc, kterou se Jojáqím rád toulával, pozoruje hvězdy. „Va-i-wa... Snažilo jsem se to zjistit. Bylo to jediné, co jsi dlouhou dobu uměl říct.
Myslím, že to byl člověk - nebo vlastně spíš hobit, který tě chránil.
Tvůj otec je mocný, Jojáqíme, o tobě však neví nic. Neví nic ani o mně - neví, že ač nesmrtelní, potřebujeme jíst a pít a odpočívat.
Va-i-wa sloužil v domě tvého otce a když zjistil, co jsi zač, krmil tě a staral se o tebe a jen díky němu ještě žiješ.“
„Kde je?“
„Jojáqíme, nebýt války, tvůj otec by nikdy neměl důvod tě opustit na tak dlouho. A není války bez mrtvých, to snad víš, ne?“
„Mami? Zabil jsem příliš mnoho lidí... Mám z toho strach, je mi ze sebe špatně. Co mám dělat, mami?“
Sargo mlčelo. Na tohle odpovědět neumělo. Chtělo by, aby chlapec dokázal zapomenout, jenže vědělo, že to není možné. Ani Sargo, ani Jojáqím zapomínat neumí, to je úděl nesmrtelných.
Navěky budou Sargo v hlavě znít veselé tóny z flétny Laakii, navždy bude s vděkem vzpomínat na Va-i-wu a v bezedné prázdnotě jej bude svírat a dusit vzpomínka na oči knížete Roghara, v nichž byla vlastní vůle potlačena oddaností stáda ovcí.
Rodič přežil a dítě přežilo; tak to má být.
Nezáleží na tom, co bylo předtím, důležité je vidět to, co nastalo potom.