Andor.cz - Dračí doupě online

Ořešák královský (Juglans regia L.)

Popis: Ořešák královský je mohutný, až 25 metrů vysoký opadavý strom. Listy má lichozpeřené, složené zpravidla ze sedmi až devíti lístků. Květy jsou jednopohlavné. Samčí jehnědy jsou nápadné, až 11 cm dlouhé, samičí květy jsou uspořádány do 2 až 5 četných klasů. Plodem je tzv. nepravá peckovice. Vnější dužnatý obal, rubina, je lysá a hladká, za zralosti puká a opadává. Vlastní plod, ořech, je elipsoidní až kulovitý. Čtyřlaločnatá semena jsou chráněna skořápkou různé tlouš»ky. Ořešáky žijí kolem sta let, mohou se však dožít až tří set let.

Kde ho najdete: Ořešák královský je prastarou kulturní rostlinou, rozpoznat tedy jeho původní domovinu je dosti problematické.U nás, pokud roste v přírodě, pak většinou v sušších lužních lesích a v oblastech s příznivými teplotami. Ořešák královský je citlivý na nízké teploty a také na pozdní mrazy.

Z minulosti: Už v pravěku naši předkové ořešák pěstovali, nebo ho alespoň úmyslně rozšiřovali. Z pylových analýz je patrné, že ořešák královský u nás rostl od doby bronzové a více se rozšířil až v období raného středověku. Některé staré spisy zmiňují ořechy jako plody svatební a věštecké.V 17. století se užíval jako prostředek proti moru. Popel z ořechových skořápek smíšený s vínem a olejem platil jako prostředek podporující růst vlasů. Lék na posilnění žaludku se připravoval z ořechů sklízených v květnu a červnu, které se nakládaly do cukru nebo medu. Ze zelených slupek se připravoval sirup na proplachování úst při bolesti v krku. K témuž účelu tehdy sloužila i ořechová pálenka. Na začátku našeho století se používal odvar z listů na omývání otevřených ran, nebo se z odvaru připravoval obklad na boule, vředy a oteklé žlázy. Při zánětu kostí se odvar mísil s ovesnou slámou, jalovcem, přesličkou, šalvějí a jitrocelem. Postižené místo se odvarem omývalo a přikládal se na něj obklad namočený v odvaru. Š»áva z ořechových slupek se používala k výrobě mořidel na dřevo i k barvení vlasů. Také odpuzovala štěnice a léčila svrab.

Sběr: Mladé, zelené listy (Folium juglandis) se sbírají v červnu a červenci. Suší se rychle v tenkých vrstvách tak, aby si droga zachovala původní barvu. Zelený dužnatý obal, rubina, (Pericarpium juglandis nucum) se sbírá v červnu, červenci a srpnu, když ořechy dozrávají, ale jsou ještě zelené. V potravinářství, likérnictví a cukrářství se používají nezralé plody (Fructus juglandis immaturus). Ty se sbírají v době, kdy vnitřní skořápku ještě lze propíchnout špendlíkem.

Vlastnosti: Adstringens, antiflogistikum, baktericidum, hemostypikum, depurativum, metabolikum, kosmetikum.

Dávkování: Na odvar používáme 1 g nebo půl lžičky drogy na šálek vody. Odvar užíváme 2 až 3krát denně. Pokud drogu užíváme vně, na 500 ml vody použijeme 20 až 30 g drogy, na celkové koupele 500 až 1000 g listů nebo oplodí.

Toxicita a vedlejší účinky: Nejsou známy vedlejší účinky.

Další význam: Semena, vlašské ořechy, se využívají v potravinářství. Mají vysoký obsah olejů, bílkovin a minerálních látek. Dřevo ořešáku je velice kvalitní, používá se hlavně na výrobu nábytku. Široké využití má ořešák i v kosmetice. Výtažek z oplodí se přidává do opalovacích krémů a dalších přípravků.

Meduňka lékařská (Melissa officinalis L.)

Popis: Meduňka lékařská (Melissa officinalis L.) je žláznatě chlupatá aromatická trvalka, která dorůstá do výšky 30 až 80 cm. Lodyhy jsou větvené, listy meduňky jsou dlouze řapíkaté, celokrajné a hrubě pilovitě zubaté. Květy jsou uspořádány ve vrcholových lichopřeslenech, koruna je žlutobílá, později růžová. Meduňka lékařská je nezaměnitelná pro své aroma. Voní po citrónech.

Kde ji najdete: Meduňka lékařská je původem z oblasti Středomoří. U nás se pěstuje už od středověku jako léčivá rostlina a koření. Na některých místech ojediněle zplaňuje.

Z minulosti: Meduňka lékařská je prastará léčivá rostlina, která byla znám už od starověku. Lidé věřili, že má vliv na plodnost.
Někteří staří léčitelé ji doporučovali pro její schopnost rozveselovat srdce a oživit ducha. Pro některé byla meduňka dokonce "elixírem života" a přidávala se do nápojů lásky.

Sběr: V období těsně před kvetením (červen až červenec) sbíráme meduňkovou na» (Herba melissae) nebo listy (Folium melissae). V této době obsahuje nejvíce účinných látek a aroma je nejsilnější. Drogu sbíráme za suchého počasí, nejlépe v odpoledních hodinách. Sušíme ji ve stínu a za přirozené teploty. Pokud ji sušíme uměle, neměla by teplota překročit 35°C.

Vlastnosti: Nervinum, sedativum, spazmolytikum, karminativum, stomachikum, diaforetikum.

Účinky na organismus: Silice obsažená v meduňce působí sedativně na centrální nervový systém. Aplikuje se tedy například při nervovém podráždění, nespavosti, při psychicky podmíněném zrychlení srdeční činnosti apod. Působí protizánětlivě v trávicím traktu; podporuje trávení, působí proti nadýmání a uklidňuje křeče. Podporuje také chu» k jídlu. Meduňka je součástí čajových směsí užívaných při chorobách z nachlazení a chřipkových onemocněních.

Dávkování: Jednotlivá dávka listové drogy na zápar je 1,5 g nebo 1 kávová lžička na šálek vody. Užívá se 2 až 3krát denně. Pokud používáme meduňkovou na» je jednotlivá dávka vyšší, tedy 1 polévková lžíce na šálek vody.

Toxicita a vedlejší účinky: Rostlina není v terapeutických dávkách toxická.

Další význam: Meduňkový list patří mezi oblíbené koření. Čerstvé listy se používají k ochucení salátů, rýže, brambor, omelet, tvarohových pokrmů, jogurtů. Meduňkou lze kořenit zvěřinu i polévky, ve Španělsku se na meduňce s oblibou připravují pokrmy z ryb. Meduňkou se aromatizují některá vína, čaje, ale i likéry, jako např. Benediktinka a Chartreuska. Přidává se také do octů, limonád a dalších nápojů. Meduňkou se koření většinou již hotové pokrmy, nebo se vaří jen krátce. Meduňka patří mezi významné medonosné rostliny.

Podběl lékařský (Tussilago farfara L.)

Popis: Podběl lékařský v době květu prakticky nelze zaměnit s jinou rostlinou. Kvete před olistěním nápadně velkými žlutými úbory. Mají v průměru asi 15 až 20 mm. Po odkvětu se úbory sklánějí dolů. Lodyhy podbělu jsou šupinaté a nevětví se. Listy se vyvíjejí později, až po
odkvětu. Čepel je srdčitě okrouhlá, mělce laločnatá. Listy jsou v mládí po obou stranách hustě běloplstnaté. Na líci později olysávají. Plodem je ochmýřená nažka.

Kde ho najdete: Podběl lékařský je naše domácí bylina. Je zcela nenáročný. Přednost dává vlhkým, zásaditým až neutrálním půdám. Roste na březích, náspech, na polích, najdeme ho i v lomech.

Z minulosti: Už ve starověku byl podběl známým léčivým prostředkem tišící suchý kašel. Tuto vlastnost postihuje i botanické jméno podbělu (Tussilago farfara). Tussis (lat.) znamená kašel a ago hnát, já ženu. Druhové jméno je odvozeno od far, mouka a poukazuje na husté odění především na rubu listů. Vypadají jako pomoučené.

Sběr: Úbory (Flos farfarae) sbíráme na počátku kvetení v březnu a dubnu. Listy (Folium farfarae) se sbírají později, až v květnu a červnu. Listová droga se drobí a snadno podléhá zkáze. Pozor! Po odkvětu, v době kdy jsou vyvinuty pouze listy je možná záměna s listy devětsilu, případně i lopuchu.

Vlastnosti: Mucilaginozum, expektorans, adstringens, spazmolytikum.

Účinky na organismus: Hlavní obsahovou látkou je sliz. Chrání zanícené sliznice. Proto drogu ordinujeme především při zánětech horních cest dýchacích s výraznou tvorbou sekretů. Obsažené třísloviny působí svíravě a díky nim má droga také protizánětlivé účinky. Podběl a v něm obsažená silice, působí také spazmolyticky (uvolňuje křeče) a dezinfekčně. Pozitivně ovlivňuje také křeče hladkého svalstva. Podběl obsahuje ve větší míře zinek, který má vliv na metabolismus inzulínu. Ve vyšších dávkách působí podběl toxicky na játra vlivem obsahu pyrolizidinových alkaloidů. Riziko se zmenšuje se stárnutím drogy, proto se nepoužívá čerstvá.

Dávkování: Jednotlivá dávka je 1,5 g listové či květní drogy nebo jedna kávová lžička na šálek vody na zápar. Užívá se dvakrát denně (květ) nebo třikrát denně (list). Podběl se používá také vně ve formě obkladů na podrážděnou pokožku a při vyrážkách. Na obklady připravíme odvar z listů z 10-15 g drogy na dvě sklenice vody.

Toxicita a vedlejší účinky: Vzhledem k obsahu látek, které působí toxicky na játra, se doporučuje dodržovat terapeutické dávky a drogu užívat pouze krátkodobě.

Další význam: Podběl lékařský je včelařsky významná rostlina. Vykvétá brzy z jara a poskytuje včelám první pastvu. Podběl můžeme použít také při přípravě, nebo spíš ozvláštnění pokrmů. Pro naši kuchyni to není typické, ale listy lze přidat do salátů, dají se vařit také jako zelenina. Z květů se může připravit vinný nápoj.

Proskurník lékařský (Althaea officinalis L.)

Popis: Proskurník lékařský je vytrvalá bylina. Je trstnatá, lodyhy jsou přímé, vystoupavé. Proskurník lékařský může dorůstat až do výšky 180 cm. Celá rostlina je sametově chlupatá. Listy jsou 3 až 5laločnaté, v obrysu okrouhlé. Tvar čepele je však velmi proměnlivý. Květy jsou uspořádány v koncových nebo úžlabních květenstvích. Jsou světle růžové až světle fialové. Poltivé knoflíčkovité plody se skládají z 15 až 25 plůdků. Jednotlivé plůdky jsou ledvinovité, na hřbetě hustě krátce chlupaté.

Kde ho najdete: Proskurník lékařský roste na vlhkých stanovištích, v pobřežních křovinách, na vlhkých loukách a pastvinách. Druhotně ho můžeme nalézt v obcích, podél komunikací a u návesních rybníků.

Z minulosti: Proskurník lékařský patřil k významným léčivým rostlinám už ve starověku. Byl považován za všemocný lék. Používal se při astmatu, proti úplavici, při příušnicích, byl oblíben také jako prostředek hojící rány. Jeho obliba vzrostla ve středověku díky pěstování v klášterních zahradách, odkud se kultura proskurníku rozšířila do obecného povědomí. U nás byl v minulosti často pěstován a na mnoha místech zplaňuje.

Sběr: Na podzim či na jaře (březen, duben) se sbírá se kořen proskurníku (Radix althaeae). Používá se neloupaný i loupaný (při loupání se nemyje). Dále se používá list (Folium althaeae) a na» (Herba althaeae). Obě drogy se mohou sbírat postupně celé léto, dříve než rostliny začínají kvést. Součástí některých léčivých směsí je i květ proskurníku (Flos althaeae).

Vlastnosti: Mucilaginosum, emoliencium, antiflogistikum, protektivum.

Účinky na organismus: Hlavní účinnou látkou je sliz. Jeho účinnost je dána spíše fyzikálními vlastnostmi než chemickým složením. Slizovité látky tvoří na poškozených a podrážděných sliznicích ochrannou vrstvu, která brání působení bakteriálních toxinů, dráždivých látek z potravin apod. Při podávání této drogy se může zhoršit i vstřebávání důležitých látek pro organismus, jako jsou například vitamíny. Droga se podává při dráždivém kašli, při zánětech horních cest dýchacích, při zánětech průdušek i jako podpůrný lék při léčbě angíny. Proskurník lékařský se používá také při zánětech močových cest a onemocnění trávicího traktu. Vně se používá při popálení či opaření , na hnisavé, špatně se hojící rány i při bércových vředech. Je součástí ústních vod a kloktadel.

Dávkování: Jednotlivá dávka na výluh za studena (!) je 3 g nebo 2 kávové lžičky na sklenici studené vody. Může se použít i na kloktání a výplach dutiny ústní. Jako antitusikum se proskurník často kombinuje se silicovými drogami jako např. s anýzem či tymiánem. Dávka listové drogy na zápar nebo odvar je 1,5 g.

Toxicita a vedlejší účinky: Droga nemá v terapeutických dávkách žádné vedlejší účinky, ani není toxická

Další význam: Proskurník lékařský patří mezi medonosné rostliny.

Rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides L.)

Popis: Rakytník řešetlákový je trnitý keř nebo strom, který dorůstá výšky maximálně 10 metrů. Letorosty jsou stříbřitě šedé, na konci často trnité. Listy jsou čárkovitě kopinaté, až 8 cm dlouhé, svrchu hnědozelené. Rub listů je stříbřitě plstnatý. Rakytník kvete nenápadně. Květy jsou hnědavě zelené a objevují se už před rašením listů nebo zároveň s ním v březnu a dubnu. Rakytník je dvoudomá dřevina, tzn. že samčí a samičí květy rozkvétají odděleně na různých jedincích. Plodem je nepravá peckovice elipsoidního až kulovitého tvaru. Plody jsou většinou oranžové, ale jejich barevnost se může pohybovat ve škále od žluté až po červenou.

Kde ho najdete: Kde ho najdete. Přirozený areál rozšíření rakytníku řešetlákového je nespojitý. Rakytník je světlomilná dřevina odolná proti mrazu i suchu.

Z minulosti: Rakytník řešetlákový patří mezi léčivé rostliny tradiční východní medicíny. V těchto zemích je džem z rakytníkových plodů považován za prostředek proti chudokrevnosti a celkové ochablosti organismu (asténii). Ve starověku lidé znali jeho povzbuzující účinky. Vojáci jistého známého vojevůdce prý užívali různých částí rakytníku proti únavě. Rakytník byl ceněn i ve veterinární praxi. Po jeho použití se více leskne koňská srst. O tomto užívání rakytníku svědčí i jeho botanické jméno. Je odvozeno z řečtiny a znamená hippos = kůň a phaes = lesk

Sběr: Hlavním předmětem sběru jsou plody. Léčivé účinky mají i větve a listy.

Vlastnosti: Tonikum, vitaminiferum, stimulancium, dermatikum.

Účinky na organismus a použití: Plody se konzumují jako ovoce, a to buď čerstvé, nebo i přemrzlé. Zpracovávají se na džusy, džemy apod. I v těchto produktech zůstává zachován vysoký obsah vitamínu C. Š»ávaz dužniny má baktericidní účinky. Stimuluje trávení, pozitivně ovlivňuje celkovou odolnost organismu proti infekcím. Plody se používají při celkovém oslabení organismu, v rekonvalescenci. Odvar z plodů se zevně aplikuje při kožních onemocněních. Odvar ze semen se používá jako projímadlo. V lékařské praxi se nejčastěji používá rakytníkový olej (Oleum hippophae). Má výborné regenerační schopnosti, stimuluje růst tkání při poškození kůže, růst vlasů. Používá se k léčbě ekzémů i hemeroidů.

Další význam: Kromě š»áv, džusů a marmelád lze plody využívat i k přípravě čaje. Vzhledem k tomu, že sklizeň plodů je dosti nepříjemná záležitost, a to kvůli trnitosti větví a drobnosti plodů, věnovali se tomuto problému šlechtitelé a výsledkem jejich snažení jsou nové velkoplodé formy s téměř hladkými větvemi. Takovou je např. odrůda "Leikora", rozšiřovaná i u nás.

Rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis L.)

Popis: Rozmarýn lékařský je vytrvalá bylina či polokeř s celokrajnými, čárkovitými listy Listy jsou tuhé až kožovité, na kraji podvinuté, stříbřitě šedozelené. Po rozemnutí charakteristicky intenzivně voní. Rozmarýn kvete modře, květy jsou uspořádány v přeslenech. Plodem jsou tvrdky.

Kde ho najdete: Rozmarýn je původním druhem z jihozápadní části kontinentu. U nás se pouze pěstuje. V zimním období ho musíme chránit před mrazem. Nejlépe přezimuje ve studeném skleníku, lze ho také pěstovat jako pokojovou rostlinu.

Z minulosti: Rozmarýn byl používán už ve starověku nejen jako koření, ale i jako léčivá bylina a kadidlo. Rozmarýn byl, a do dnešních dnů zůstal, symbolem lásky i smrti. Motiv rozmarýnu je často zmiňován v lidové poezii a písních. Z Matthioliho herbáře se dozvídáme, že rozmarýnové dřevo sloužilo k výrobě louten. Dříve byl rozmarýn známý jako prostředek proti žaludečním obtížím, onemocnění jater a sleziny. Používal se proti revmatismu, byl posilňujícím lékem. Rozmarýnový květ s chlebem a solí požívaný na lačno prý ostřil zrak. Rozmarýn byl samozřejmě i v našich zemích už ve středověku oblíbeným kořením, zvláště do nádivek a k masu. Matthioli o rozmarýnu mimo jiné uvádí, že "libou vůni a velmi dobrou chu» přináší".

Sběr: V době květu, nebo po odkvětu sbíráme listy rozmarýnu (Folium rosmarini), nebo z nedřevnatých částí větviček celou na» (Herba rosmarini). Listy sušíme ve stínu, v dobře větraném prostoru. Teplota při sušení by neměla překročit 30 až 35°C.

Vlastnosti: Stomachikum, spazmolytikum, tonikum, nervinum, balneologikum, aromatikum, diuretikum, derivans.

Účinky na organismus: Rozmarýn podporuje trávení i chu» k jídlu. Zvyšuje totiž prokrvení trávicího ústrojí, zvyšuje vylučování žluči a ovlivňuje tvorbu trávicích enzymů. Rozmarýn zlepšuje celkovou psychickou i fyzickou kondici, používá se v rekonvalescenci i při léčbě chronických omenocnění srdce a cév u starších pacientů. Rozmarýnová koupel působí povzbudivě předvším díky dráždění pokožky a čichových receptorů. Droga působí také močopudně a zvyšuje prokrvení v oblasti malé pánve. Dříve byl rozmarýn používán jako abortivum. Dále je rozmarýnová silice přidávána do ústních vod a mastí, vylepšuje chu» i vůni čajových směsí.

Dávkování: Na zápar se používá jednotlivá dávka 1,5 g drogy, nebo 1 kávová lžička na šálek vody. Při dlouhodobém používání rozmarýnu je tato dávka také zároveň maximální denní dávkou. Na studený macerát používáme dávku 2 kávové lžičky. Při přípravě aromatické koupele použijeme 50 g drogy na 2 litry vody, které dále ředíme v koupeli. Při zevním použití na obklady je dávka 10 g drogy na sklenici vody.

Toxicita a vedlejší účinky: I nepatrné zvýšení terapeutických dávek může vyvolat zdravotní obtíže a může být nebezpečné zvláště pro těhotné ženy. Používání rozmarýnu jako léčivé rostliny patří proto výhradně do rukou lékaře.

Další význam: Rozmarýn patří k oblíbenému koření především v oblasti Středomoří. Je vhodný pro ochucení zeleniny, především rajských jablíček, tykví, lilku, dále skopového a jehněčího masa. Přidává se do octů i likérů. Rozmarýnová silice se používá v kosmetice. Rozmarýn je také atraktivní okrasnou rostlinou, která je vhodná nejen pro venkovní výsadby, ale také do truhlíků a mobilních nádob, kde můžeme rozmarýn kombinovat s dalšími bylinkami jako např. šalvějí, bazalkou, pažitkou či tymiánem. Takto sesazené rostliny nejenže lahodí oku, krásně voní, ale máme vždy po ruce čerstvé koření pro naši kuchyni.

Růže šípková (Rosa canina L.)

Popis: Růže šípková je keř (až 3 m vysoký) nebo opíravá liána, která může být až 10 m dlouhá. Větve jsou ostnité, ostny jsou většinou hákovitě zahnuté. Listy jsou lichozpeřené, s 2 až 3 páry (jařmy) lístků. Lístky se často skládají vlivem vnějších podmínek podél střední žilky do tvaru písmene V. Růže šípková kvete růžově v červnu a červenci. Plody, drobné nažky, dozrávají uvnitř šípku. To je obal, který vznikl srůstem květních orgánů i stonku. Šípky mají různý tvar i velikost. Variabilita jednotlivých znaků u tohoto druhu (Rosa canina L.) je obrovská. Často byly jednotlivé populace, které se od sebe lišily celkovým vzhledem, popisovány jako zvláštní formy i druhy.

Kde ji najdete: Šípková růže roste na suchých místech, na výslunných stráních i na okrajích světlých lesů prakticky po celém území republiky. Z teplých oblastí zasahuje až do hor.

Z minulosti: Ve starověku byly růže populární nejen jako léčivé rostliny (používaly se květy , šípky, ale i kořeny a hálky; poslední jmenované sloužily jako prostředek proti močovým kamenům). Růže byla symbolem krásy, mládí, zamilovanosti a mlčenlivosti. Růže byla zasvěcena bohyni lásky. Růžové květy byly součástí magických směsí na přivolání lásky, š»áva z korunních lístků se za stejným účelem přidávala do koupelí. Růžovými květy byly zdobeny slavnostní tabule na hostinách, jako symbol opatrnosti a mlčenlivosti visely nad hlavami hostí růžové věnce nebo kytice. Už od starověku byla růže váženou rostlinou, královnou květin. Proto lidé s oblibou zakládali a vysazovali rozsáhlé růžové zahrady. Šípky lidé sbírali pravděpodobně už v prehistorickém období.

Sběr: Na podzim, před příchodem prvních mrazů, sbíráme šípky (Fructus cynosbati, Fructus rosae canine, Fructus cynosbati cum semine). Někdy se ve fytoterapii používají pouze šípky zbavené nažek (Fructus cynosbati sine semine). Nažky mohou tvořit samostatnou drogu (Semen cynosbati). Šípky se suší nejprve na volném vzduchu a potom se dosušují uměle (teplota do 35°C).

Vlastnosti: Šípky působí jako vitaminiferum, tonikum, metabolikum, diuretikum, cholagogum, mírné adstringens. Nažky se používají jako diuretikum, antirevmatikum a antineuralgikum.

Účinky na organimus: Šípky jsou zdrojem mnoha vitamínů a provitamínů. Mají především vysoký obsah vitamínu C. Ten zvyšuje odolnost organismu proti infekcím, jeho potřeba pro organismus se zvyšuje při onemocněních spojených s vysokými horečkami, je důležitý pro těhotné ženy, kojící matky i děti v období intenzivního růstu. Droga zlepšuje metabolismus a celkový zdravotní stav organismu. Šípky mohou být také součástí jarních kúr. Flavonidy obsažené v šípkách způsobují slabý diuretický účinek, takže drogu používáme při infekčních onemocněních ledvin a močového měchýře.

Dávkování? Jednotlivá dávka šípků na přípravu záparu jsou 3 g nebo 1 kávová lžička drogy na jeden šálek vody. Pije se 3 až 4krát denně. Pokud chceme, aby šípkový čaj obsahoval co nejvyšší procento vitamínu C, připravujeme ho následovně: nejprve šípky rozdrtíme a za studena hodinu macerujeme. Potom je krátce povaříme v nerezové nádobě, a přikrytý čaj necháme ještě asi 15 minut odstát.

Toxicita: Chloupky z čnělek a vnitřků šípků mohou vyvolat u citlivých jedinců alergické reakce. Přestože vysoké dávky izolovaného vitamínu C mají nežádoucí vedlejší účinky (podráždění sliznic orgánů trávicí soustavy, zvracení, průjem apod.), dlouhodobé užívání šípků nemá žádné negativní účinky. Naopak pití šípkového čaje se doporučuje i k dlouhodobému užívání jako osvěžující nápoj.

Další význam: Růže šípková je základní podnožová růže pro kultivary zahradních růží. Květy obsahují velké množství pylu. Ze šípků se vyrábí chutné víno. Velmi pracná je příprava šípkových džemů a marmelád, nicméně pokud se do ní pustíte, budete odměněni vynikající chutí a překvapivou vůní. Šípkové marmelády nebylo nikdy v domácnostech velké množství, proto s používala pouze k vybraným příležitostem, např. ke slepování vánočních lineckých sušenek. Šípky se také přidávají do ovocných protlaků. Očištěné šípky se mohou napěchovat do skleniček a prosladit cukrem. Po nějaké době změknou a přidávají se do čaje. Šípky můžeme také konzervovat medem. V Anglii se šípky používají k aromatizování tabáku. Široké použití v kosmetice, ale i v lékařství má růžová silice a růžová voda, která se získává z několika druhů růží, např. z růže damašské či růže stolisté.

Šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.)

Popis: Šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.) je aromatický polokeř, který dorůstá výšky 20 až 60 cm. Stonky jsou přímé a krátce větvené. Listy jsou dlouze řapíkaté, čepel je podlouhlá až eliptická, na bázi klínovitá. Listy jsou svraskalé, vroubkované, na líci šedopýřité a na rubu běloplstnaté. Na rostlině částečně přezimují. Šalvěj lékařská kvete v červnu až červenci fialově modrými květy, které jsou uspořádány do lichopřeslenů. Plodem je tvrdka.

Kde ji najdete: Šalvěj lékařská pochází původně z oblasti Středozemního moře, u nás se tradičně pěstuje jako léčivá rostlina. Místy, zvláště na suchých travnatých stráních, může u nás zplanět. Šalvěj lékařská vyžaduje slunné stanoviště a na zimu je třeba rostliny chránit před mrazem přikrývkou.

Z minulosti: Šalvěj lékařská patřila mezi léčivé rostliny i běžné a často používané koření již ve starověku. Podle Hildegardy z Bingenu je šalvěj bylina suchá a jako taková odstraňuje z těla škodlivé š»ávy. Proti zahlenění se má svařit ve víně. Hildegarda uvádí dále šalvěj jako prostředek proti poruchám trávení a bolestem břicha rozmanitého původu. Jako koření, a tedy zároveň i prostředek proti nechutenství, se může šalvěj roztlouct společně s kerblíkem a česnekem a touto směsí ochutit ocet, který se dále používá při přípravě pokrmů. Také pozdější historické prameny nám potvrzují oblibu šalvěje jako koření i prostředku proti nejrůznějším neduhům. Dříve se s pomocí šalvěje zastavovalo krvácení z ran, používala se proti křečím, třesu rukou i nohou, a dokonce prý usnadňovala početí.

Sběr: V době květu nebo před ní se sbírá šalvějová na» (Herba salviae) nebo list (Folium salviae). Droga se sbírá za suchého počasí a suší se ve stínu, nebo při umělé teplotě 30 až 35°C. V dobrých podmínkách je možná i druhá sklizeň.

Vlastnosti: Adstringens, antiseptikum, antiflogistikum, stomachikum, dermatikum, aromatikum, antidiabetikum, mírné spazmolytikum.

Účinky na organismus: Odvar (zápar, tinktura, nebo tekutý extrakt) ze šalvěje lékařské se používá vně při zánětech dutiny ústní, při angíně, někdy i vnitřně při zánětech trávicího ústrojí, především žaludku a střev. Vnitřně šalvěj potlačuje pocení a sekreci mléka. Šalvěj lékařská se používá také do koupelí.

Dávkování: Jednotlivá perorální dávka ve formě záparu je 1,5 g na»ové drogy, na výplachy úst je dávka vyšší, tedy 2,5 g na»ové drogy. Šalvěj lékařská je také součástí čajovin proti průjmům, čajovin s expektoračním účinkem, i čajovin užívaných jako pomocný lék při cukrovce.

Toxicita a vedlejší účinky: Silice ve vyšších dávkách vyvolává křeče

Další význam: Šalvěj lékařská patřila v minulosti mezi běžně používané koření. Dnes se při přípravě pokrmů používá k naší škodě velice málo. Chu» i vůně např. telecí pečeně s nádivkou na šalvěji musela být pochoutkou. Jak se tedy vlastně šalvěj používala a jak ji můžeme používat i my dnes? Kořenit lze jak čerstvými listy (bohatě stačí jeden až dva), tak i špetkou sušené šalvěje. Ve staročeské kuchyni se používala podobně jako dnes petrželka. Šalvěj se výtečně hodí k ochucení masitých pokrmů (jehněčí a telecí pečeně, karbanátky) a ryb či úhoře. K okořenění bylinkového másla a paštik je vhodné šalvěj přidat ke směsi bazalky, rozmarýnu či yzopu.

Šalvěj lékařská je velice dekorativní trvalka, okrasná listem i květem. Bylinkovou zahrádku, ale i truhlík či osázenou mísu můžeme zpestřit výsadbou některých okrasných odrůd. Liší od původního druhu především odlišně zbarvenými listy, žlutě panašovaný list má S. officinalis "Variegata", červené listy S. officinalis "Purpurascens", nebo barvou květů. Bíle kvete S. officinalis "Alba". Užší listy a celkově nižší vzrůst má S. officinalis "Dwarf", širší listové čepele zdobí S. officinalis "Berg Garten". Rostliny dobře snáší řez, hodí se i do vazby.

Šalvěj lékařská i ostatní druhy šalvějí jsou významnými medonosnými rostlinami.

Šišák bajkalský (Scutellaria baicalensis Georgi)

Popis: Šišák bajkalský je nízká trvalka, která dorůstá do výšky 15 až 30 cm. Lodyhy se bohatě větví a jsou vystoupavé až poléhavé. Listy má křižmostojné, jednoduché, celokrajné a kopinaté. Koruna je zřetelně dvoupyská. Kalich má nahoře dutý štítkovitý přívěsek, který je dobře patrný za plodu. Šišák kvete koncem léta a na podzim nápadně modrými květy, které jsou uspořádány do koncových jednostranných hroznů.

Kde ho najdete: Šišák bajkalský roste v lesostepních oblastech Zabajkalí a Dálného Východu. Dává přednost otevřeným, suchým a kamenitým stanovištím. Řidčeji se s ním můžeme setkat na písčitých stepích a podél řek.

Z minulosti: Šišák bajkalský patří v oblasti svého původního rozšíření mezi prastaré léčivé rostliny. Jeho používání ve fytoterapii dokazuje zmínka v Shen Nongově kánonu léčivých rostlin, který je datován do období dynastie Han (25 až 220 po letopočtu).

Sběr: Kořen (Scutellariae baicalensis radix) se sklízí na podzim nebo na jaře z tříletých, nebo čtyřletých rostlin. Suší se a užívá na přípravu odvaru.

Účinky na organismus: Užití kořene šišáku bajkalského ve fytoterapii je velice široké. Šišák bajkalský se používá jako prostředek snižující tlak při hypertenzi. Působí také jako sedativum při funkčních poruchách nervové soustavy, při nespavosti. Šišák bajkalský slouží při odstraňování subjektivních symptomů, jako jsou bolesti hlavy, šum v hlavě, bolesti v oblasti srdce apod. Tradiční čínská medicína si cení šišáku bajkalského jako prostředku proti krvácení z nosu a vnitřnímu krvácení, ovlivňuje vysoký krevní tlak. Léčí záněty v krku, onemocnění ledvin, záškrt, spálu a hepatitidu. Používá se také při vysokých horečkách, kašli, zvracení a silné menstruaci.

Dávkování: Denní dávka drogy pro přípravu odvaru je 6 až 15 g. Lihový extrakt (60 až 80 g drogy na 1 litr 40procentního lihu) se užívá 4krát denně 1 polévkovou lžíci po dobu šesti týdnů.

Další význam: Šišák bajkalský je okrasná trvalka, která se dá v našich podmínkách bez problémů pěstovat a nevyžaduje zvláštní péči. Dobře přezimuje.

Slivoň trnitá (Prunus spinosa L.)

Popis: Slivoň trnitá, dříve trnka, je jedním ze zhruba čtyřech desítek druhů rodu slivoň, které jsou rozšířeny po celé severní polokouli. Patří do čeledi rostlin mandloňovitých (Amygdalaceae D. Don). Slivoň trnitá je keř, který tvoří často hustá neprostupná křoví. Trnka totiž velice ochotně odnožuje a tvoří kořenové výmladky, navíc, jak napovídá jméno, má množství trnů (kolců). Listy jsou jednoduché, drobné (max. 5 cm dlouhé), obvejčité až eliptické. Čepel je na okraji pilovitě zubatá. Trnka kvete bíle, květy jsou většinou jednotlivé, mají až 2 cm v průměru. Rozkvétá v březnu a dubnu, dříve než raší listy. Plodem je kulovitá, ojíněná, tmavě modrá peckovice. Chutná trpce a má zelenavou dužninu.

Kde ji najdete: Slivoň trnitá roste téměř v celém kontinentě s výjimkou severních oblastí. Na jihu zasahuje do severozápadní části jižního kontinentu. U nás roste na výslunných stráních, skalnatých svazích, lemuje lesní okraje a úvozové cesty.

Z minulosti: Pravěké nálezy z kolových staveb svědčí o používání slivoně trnité již v dávné minulosti. Dobře známá byla i v antice. Zahuštěná š»áva z plodů se používala proti průjmům. V léčitelství se užívalo také trnkových květů a kořenů. I středověká medicína znala trnkovou drogu. Matthioli píše o užívání plodů, listů i kořene. Matthioli uvádí, že ovoce (trnky) studí, zavírají všechny toky, a proto se plody i list používají všude tam, kde jest zástavy potřeba. Trnka byla také prostředkem proti červené nemoci a židkosti žaludka s dávením. Kůra z kořenů ve víně vařená léčila vředy na dásních a čípku, z kořenů se připravovaly sedací lázně při ženských onemocněních.

V minulosti byly trnky ovocem chudých lidí, dětí především. Možná, že si ještě i dnes vzpomenete na dětskou říkanku: "Pojďte holky do voborky, chlapci půjdou s námi, půjdeme se podívati jsou-li trnky zrály. Nejsou zrály, jsou kysely, půjdem na ně až v neděli!" Přemrzlé se pekly na ohni a po prvních mrazících se z trnek vařily kompoty. Připravovalo se z nich dezertní víno, které chutí připomínalo portské. Víno se používalo jako mírné diuretikum a purgans.

Sběr: Brzy z jara, v březnu a dubnu, sbíráme květ trnky (Flos pruni spinosae). Květ sušíme při teplotě do 40°C. V srpnu a září sbíráme plody (Fructus pruni spinosae). Sběr listů a kůry nemá dnes velký význam.

Vlastnosti: Diuretikum, laxans , metabolikum (květy); adstringens, antiflogistikum, antidiaroikum (plody).

Účinky na organimus: Flavonidy z květů působí močopudně a odstraňují sodík, snižují propustnost krevních vlásečnic, mírní zánětlivé reakce, pozitivně působí na odstranění odpadních látek močí, zlepšují metabolismus.

Obsah tříslovin v plodech způsobuje adstringenní a antiflogistické působení. Proto se droga používá při poruchách trávení a průjmech. Pro mírné účinky našla droga uplatnění především v pediatrické a geriatrické praxi. Vně se používá také na výplachy úst a hltanu při zánětu sliznic. Listy a kůra z kořenů nemají velký význam. V lidovém léčitelství se používaly jako krvečistící prostředek. Kůra se dříve používala proti horečce a ke kloktání. Plody se užívaly při žaludečních těžkostech, onemocněních močového měchýře. Květ sloužil v lidové medicíně jako mírné laxans a jako posilující prostředek. Květ se používal při nachlazení a zácpě hlavně u dětí.

Použití: Lžička sušené květní drogy se používá na jeden šálek záparu.Užívá se třikrát denně. Pro zvýšení močopudného účinku se kombinuje s listem břízy, květem černého bezu apod.

Toxicita a vedlejší účinky: Za určitých okolností hydrolyzuje amygdalin na kyanovodík, benzaldehyd a glukózu. Proto při vyšších dávkách může vyvolat otravu. Pokud dodržujeme terapeutické dávky, nemusíme se obávat vedlejších účinků.

Další význam: Dřevo slivoně trnité se dříve užívalo k soustružnickým pracím a vyráběly se z něj hole. Vedle oblíbeného trnkového vína se z trnek vaří marmelády a želé. Slivoň trnitá je také významná medonosná rostlina.

Tymián obecný (Thymus vulgaris L.)

Popis: Tymián je polokeř 20 až 30 cm vysoký. Lodyhy jsou vystoupavé, dole dřevnatějící. Listy jsou čárkovité až elipčité, celokrajné, na okraji podvinuté. Po rozemnutí nápadně voní. Tymián kvete fialově až bíle, květy jsou uspořádány do několika lichopřeslenů, které tvoří vrcholový lichoklas.

Kde ho najdete: Původní oblastí rozšíření tymiánu je západní Středomoří. U nás se dá bez větších problémů pěstovat. Na chráněných stanovištích může zplanět. Je to nenáročná rostlina, kterou je však nutné v zimním období chránit před mrazy přikrývkou z chvojí.

Z minulosti: Od starověku až do dnešních dnů patří tymián k oblíbenému koření. Je součástí koření, používá se k ochucení omáček, pečeného masa, uzenin, ale také lihovin a likérů či ke konzervování ryb.

Sběr: V lékopisech se objevuje list tymiánu (Folium thymi) včetně květních zakončeních nebo celá na» (Herba thymi). Drogu sbíráme od června do září, v době, kdy jednotlivé lodyhy začínají kvést.

Vlastnosti: Expektorans, stomachikum, antiseptikum, adstringens, antiflogistikum, aromatikum, balneologikum.

Účinky na organismus: List i na» tymiánu působí protibakteriálně jednak při přímém kontaktu při kloktání a vyplachování úst, jednak při vnitřním použití. Tak současně s antibakteriálním účinkem podporuje vylučování vnitřních sekretů a odkašlávání. Toho se využívá při zánětech dýchacích cest, především pokud je spojeno s nedostatečným vylučováním sekretů a při léčbě černého kašle. Tymiánová droga při vnitřním užití (především díky obsahu silice) zvyšuje vylučování žaludečních š»áv a reguluje složení střevní flóry. Vně se používá ve formě obkladů a koupelí při léčbě kožních onemocněních, ran, vředů apod. Osvěžující tymiánová koupel pak celkově povzbuzuje fyziologické funkce organismu. Droga má příjemnou charakteristickou vůni, takže v některých čajových směsích působí také jako aromatikum.

Dávkování: Běžná dávka na zápar je 1 kávová lžička drogy na šálek vody. Při vnějším použití při koupelích používáme 200g drogy (zápar nebo odvar) na polovinu vany. Vhodná teplota vody pro osvěžující koupel je 37 až 38oC po dobu zhruba 10 minut.

Toxicita a vedlejší účinky: Čistá silice nebo tymol jsou při vnitřním použití toxické už při terapeutických dávkách. Proto se nedoporučuje její vnitřní užívání. Vyvolává nevolnost, působí depresívně na dýchací centrum atd. Pokud užíváte drogu (na», list) v terapeutických dávkách, je zcela neškodná.

Další význam: Tymiánová silice je součástí mnoha kosmetických přípravků, ústních vod i dalších přípravků používaných např. ve stomatologii. Silice má silné antiseptické účinky.