Andor.cz - Dračí doupě online

Ronkar z Březové

Ronkar se rád díval na nebe, zejména po západu slunce, když bylo jasno a nebe bylo plné hvězd.
Byla zima, měsíc svítil vysoko nad korunami modřínů jako velké rybí oko. Mráz ho nepříjemně štípal do očí a na obočí se mu uchycovaly drobné krystalky ledu. Tady byl klid. Tady v lese se cítil dobře. Zdálo se mu, že jen tady je sám sebou.

„Rone. Rone, domů! Večeře je na stole,“ ozval se nedaleko hlas jeho matky. Ronkar se zamyšleně zvedl a ještě chvíli mu trvalo, než odtrhl svůj pohled od zářící luny. Pak se rozběhl z kopce přímo k dřevěnému stavení, jehož okna v nastávajícím večeru pronikavě svítila.

Téměř na hranici mezi Marranokským a Černohorským krajem leží malá ves jménem Březová. Určitě by se našli mnozí, kteří by ji ani za plnohodnotnou vesnici nepovažovali, žije zde totiž jen několik rodin v osmi dřevěných domech. Lidé, kteří zde žijí, se živí především lovem zvěře, ale i pro pěstování obilnin a zeleniny se našla v úrodném údolí dobrá zem.

Už dvacet jar a zim uplynulo od doby, kdy dva vesničané našli na kraji lese malého, několika měsíčního chlapečka, pečlivě zabaleného do medvědích kůží. Dali mu jméno Ronkar. Pro svojí srdnatou a bezdětnou maminku byl však vždycky Ronem. Ronkar byl výjimečný a ve všech ohledech v ničem nepředstavoval to, nač byli lidé v Březové zvyklí. Ve čtrnácti letech, když výškou přerostl otce a vlastně i všechny ostatní lovce ze vsi, říkával strýček Olda, že z toho kluka bude něco pořádného. Stejně jako otec a další muži z Březové se učil Ronkar stopování a lovu zvěře, která byla pro zdejší lidi hlavním zdrojem obživy a obchodu. K patnáctým narozeninám přivezl otec Ronovi nový luk. Už v té době Ronkar patřil i přes své mládí k nejlepším lovcům z Březové. Strýček Olda, jenž chlapce uchvátil dobrodružnou povahou, svými příběhy a historkami ze světa, dával mu lekce šermířské s železnými meči, jež měl u sebe doma dlouhá léta bezpečně uschované v truhle. Strýc Olda za mladých let vycestoval z Březové a několik let se toulal zemi a zažil všelijaká dobrodružství, nad nimiž se Ronkarovi tajil dech. Sám v duchu také toužil po stejných výpravách do neznámých končin.
Ron věděl, že je jiný, že jeho rodiče nejsou jeho pravými rodiči. Na rozdíl od nich a všech ostatních lidí v Březové byl totiž barbar a to nešlo přehlédnout. Proč ho jeho skuteční rodiče v lese pohodili a z jakého důvodu, nikdy nezjistil. Přesto měl šťastné dětství i mladí, dalo by se říci téměř idylické. Pokud mu něco chybělo, pak lidé jako on. Březová byla zapadlá vesnička, značně odtrhlá od civilizace. Cizích lidí zde potkával velmi málo a barbary nikdy neviděl až do svých dvaceti let.

Dlouho přemítal nad tím, zda-li mu jeho dosavadní život dává to, co od života skutečně chce. Po několika týdnech usilovného přemýšlení se nakonec rozhodl. Nenarodil se proto, aby celý život zůstal v Březové. Chtěl si dokázat co v něm je a zjistit, pro co se narodil. Sebral si pár nezbytných věcí, svůj luk a s požehnáním svého otce a se slzami v očích své matky se rozloučil s místem, které se mu stalo na dvacet let domovem.


Ronkar objevuje jeskyni

Neměl jsem jasný cíl. Je to už pět dlouhých dnů, kdy jsem opustil Březovou a nyní, když jsem sám, mám dostatek času k přemýšlení. Co mě na mé cestě čeká? Najdu to, co hledám? Setkám se s jinými barbary? Zjistím, kdo jsou mí praví rodiče? To jsou otázky, jež se mi honí hlavou od prvního dne, kdy jsem se vydal do neznáma. Po cestě panenskou krajinou jsem potkal zatím akorát pár menších zvířat, jinak ani živáčka. Jídla mám dost, ale přesto, když budu mít možnost, něco si ulovím. Člověk nikdy neví.
Včera jsem narazil na nějaké staré, zjevně dlouho neobývané zříceniny, snad nějaké tvrze nebo věže. Nakonec se ukázalo, že tam není nic zajímavého, pokračoval jsem proto dál na sever. Jedna míle střídala druhou a já šel svižně a zčerstva, zvědav, kam mě mé kroky dovedou.
Náhle jsem cosi uslyšel. Zpozorněl jsem. Před sebou jsem spatřil vskutku prazvláštní scénu. Několik ozbrojených mužů před něčím prchalo. Instinktivně jsem se skryl do křoví a vyhlížel. Nemusel bych být kdoví jak chytrý, abych poznal, že tihle „vojáci“ byli barbaři. Dosud jsem žádného barbara na vlastní oči neviděl a proto jsem ty muže zaujatě sledoval, takřka nedýchajíc. Byli vysocí, dlouhovlasí a ramena měli široká. Napadalo mě, že bych se jim ukázal, ale můj plán zmařily další osoby, které se kolébavým během vynořily zpoza křovin a stromů. Tihle byli o mnoho menší než dospělý muž. Širocí a dlouhovousí. Trpaslíci! Ozbrojeni byli sekerami a zjevně pronásledovali vysoké barbary. Početně je převyšovali. Velmi mě ta scéna zaujala, protože sám jsem nikdy barbary ani trpaslíky neviděl a teď, jen pět dní cesty od mého domova, narazím na celý zástup těchto tvorů.
Z toho, co se stalo, pak mi ztuhla krev v žilách a přeběhl mráz po zádech. Několik barbarů se totiž překvapivě otočilo a s trpaslíky se tvrdě srazili. Buď se snažili vousáče zdržet a nebo už nemohli utíkat dále, protože jinak by se nestavili tři proti patnácti! Ozval se kovový třesk zbraní a zakrátko padli dva k zemi a zůstali nehybně ležet. Nepochybně byli mrtví. Třetí se dal na útěk, trpaslíci se ještě ujistili ostřím svých velkých seker, že jsou nepřátelé zneškodněni a pokračovali v pronásledování.
Otřesen tou krvavě hrozivou scénou jsem si ani nevšiml, že se někdo blíží z východu. V poslední chvíli jsem zvedl zrak a to se už přede mnou, asi deset sáhů, objevili dva ozbrojení vousáči. Jeden z nich cosi křikl a vrhli se na mě. Na nic jsem nečekal a vzal nohy na ramena. Nemínil jsem zahynout stejně jako ti přede mnou. Utíkal jsem jak nejrychleji jsem dokázal a les kolem mě se změnil v pouhou zelenavou šmouhu. Cestu mi náhle zahradil prudký skalnatý svah. Šplhat do něj by mohlo být dost nebezpečné. Pomyslel jsem si a proto jsem zvolil druhou možnost a rozběhl jsem se podél něj. Křik těch skrčků byl za mnou stále slyšet. Ve svahu se vzápětí objevil otvor. Jeskyně. Snad doupě nějakého zvířete. Dlouho jsem se nerozmýšlel a vrhl jsem se dovnitř. Tam, na okraji jeskyně, jsem zůstal skryt v temnotě a jediné, co jsem slyšel, bylo mé vlastní srdce, jež divoce bušilo v mé hrudi.

Čekal jsem a k mé smůle jsem zjistil, že trpaslíci šmejdí kolem jeskyně, ale patrně si jí dosud nevšimli. Nakonec se několik z nich utábořilo, ani ne dvacet sáhů od východu z doupěte. Měl jsem dvě možnosti, buď to risknu a pokusím se jim uprchnout a nebo se podívám do té temnoty, která se rozprostírala za mnou. Byl tu průvan, což svědčilo o tom, že někde dál by mohl být nějaký průchod. Protože se vousáči neměli k odchodu, byl jsem rozhodnut. Zapálil jsem pochodeň, jenž jsem s sebou táhl v cestovním vaku a vydal se na průzkum doupěte.
S překvapením jsem zjistil, že jeskyně byla patrně někým zhotovena, protože stěny byly uměle vyskládané z kamenů. Chodba pokračovala rovně do nedohledna a já s ohněm v ruce šel vpřed. Ušel jsem asi dvě stě sáhů, když se najednou něco stalo. V první chvíli jsem si neuvědomil co, jen pád, zmatek a pak bolest, jak jsem dopadl na tvrdou zem. Když jsem se posadil a promnul bolavé rameno, zjistil jsem, že se podlaha pode mnou propadla a já spadnul o dobré tři sáhy do jakési díry. Měl jsem štěstí, že jsem si něco nezlomil. Když jsem se vyhrabal na nohy, pokusil jsem se dostat nahoru. Šlo to ztěžka, ale nakonec po mnoha poklusech a asi deseti minutách jsem se vyškrábal z díry ven. Utřel jsem si hřbetem ruky z čela pot a zjistil, že moje louče pomalu dohořívá. Rozdělal jsem proto druhou, kterou jsem ještě měl u sebe. Za dírou chodba stále rovně pokračovala do hlubin kopce. Přikrčil jsem se a s pomocí ohně se pokusil zjistit, jestli zde krom zvířat najdu i nějaké jiné stopy. Pochyboval jsem.
Ale skutečnost byla jiná, protože jsem skutečně něco objevil. Několik zvláštních stop. Směřovaly dovnitř i ven z jeskyně, ale jejich počet se mi nepodařilo určit. Byly podivné. Nikdy jsem podobné neviděl. Velikostí jako chodidla dítěte, ale tyhle dětské nebyly zcela zjevně. I když jsem se tu myšlenku snažil zapudit, byla příliš silná, než aby se mi to podařilo. Říkala jasně, že tyhle šlápoty patří nějakým jeskynním tvorům, možná dokonce… skřetům!


Ronkar potkává družinu a s ní i mnohé další…

Pak mě něco vyrušilo, byly to hlasy a světlo. Zcela zřetelně jsem slyšel několik osob, které se mezi sebou hádaly a které se blížily ke mně. V první moment mě napadalo ustoupit hloub do útrob podzemí, ale nakonec jsem se rozhodl vyčkat, připraven takřka na cokoliv. Osob bylo několik. Čtyři, nebo pět.

„Kdo je tam? Přítel, nebo nepřítel?“ náhle pronesl hluboký mužský hlas. Chvíli jsem zaváhal.

„Přítel,“ odvětil jsem nakonec, protože tvrdit cizím lidem, že jsem nepřítel mi přišlo krajně nerozumné.

Muž úplně vpředu skupiny lidí přišel až téměř ke mně. Mohl jsem si ho tak prohlédnout. Byl to velký holohlavý barbar s jizvou, která se mu táhla přes nos. Představil se mi jako Narden. Bylo to vůbec úplně poprvé v životě, kdy jsem stál proti jinému barbarovi a mluvil jsem s ním. Nazval mě svým bratrem, ale to bylo i na mě příliš a tak jsem mu nepřívětivě odsekl, že jeho bratr nejsem.
Za ním stáli dva muži a jedna žena, všichni lidé. Hned za barbarem stál chlapík v černém hávu a v ruce držel hůl, vedl si sebou koně. Hned vedle něj stála mladá dívka, bruneta. V rukou netrpělivě svírala luk. Nemohl jsem si nevšimnout ptačích per, které měla zapletené do bohaté hřívy vlasů. Úplně vzadu, jako by stranou, stál v tmavě rudé kápi poslední z té podivné party. Do obličeje jsem mu neviděl, což mě dost znervózňovalo; když jsem ho ale vyzval, aby mi ukázal svou tvář, jen mě odbyl několika slovy.

Dozvěděl jsem se, že doprovázeli jakousi karavanu a stejně jako já byli nuceni prchnout a schovat se v této díře. Kam a proč jeli jsem nezjistil, ale podle jejich mínění byla cesta ven stále hlídána a protože jsem neměl zrovna moc na výběr, vydal jsem se s touhle podivnou družinou dál do temnoty před námi. Nevím čím to bylo, jestli přítomností onoho barbara, nebo tou dívkou, ale v jejich blízkosti sem se necítil v nebezpečí. I tak jsem si ale od nich držel odstup a sledoval každý jejich pohyb, v mysli jsem obrátil k Beltemovi, aby stál při mně a nedopustil, abych nějak chybil.

***

Chodba pokračovala dál rovně a nevypadalo to, že by se mínila v bližší době nějak změnit. Najednou se ten v černém hávu zasekl.

„Na něco jsem šlápl,“ pronesl poněkud rozpačitě a celá družina se zastavila. Brzy se ukázalo, že je to spouštěč jakési pasti, kterou sem někdo umístil. To co však následovalo bylo něco tak neuvěřitelného, že jsem mě chvíli pocit, jako kdybych se propadl do nějakého snu. Objevil se záblesk, pak roztodivný kouř a chlap zmizel přímo před mýma očima, jako kdyby se do země propadl.

Nejdřív mi spadla čelist ohromením, pak jsem se ale trochu vzpamatoval.

„Co je to za čertovinu?!“ vyjekl jsem.

„To nic, to on dělá pořád,“ odvětil mi s naprostým klidem v hlase Narden.

Hned na to se ozval mužův hlas přímo za mými zády. Usmíval se. Čaroděj! Docvaklo mi vzápětí. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl čáry přímo na vlastní oči. Žádné levné triky, ale skutečné čáry! Pravé a nefalšované. Byl jsem udiven a i přes trochu toho strachu jsem cítil velké vzrušení. Tak tahle banda je ještě zvláštnější, než jsem si zprvu myslel. Pomyslel jsem si v duchu. A to jsem nevěděl, co všechno mě a mé společníky ještě čeká.

Tohle místo se mi ani trochu nelíbí. Nejdřív potkám tu podivnou bandu, která se hrne vpřed bez většího rozmyslu. (No, možná narozdíl ode mě vědí co dělají, ale trochu té opatrnosti by jim neuškodilo.) A teď smrad a mrtvoly všude kolem. Fuj, to je puch! Žaludek se mi obrací a střeva na tom taky nejsou zrovna nejlépe. Co se tady jenom přihodilo? Protože v místnosti, kde jsme se na čas zastavili, se nakupila hned celá kopa roztodivných těl v pokročilém stádiu rozkladu, měl jsem co dělat, aby jsem se nepozvracel. Navenek jsem však nedal nic znát. Ukázalo se, že kromě chlápka v černé kápi, který se jmenoval Feenix a očividně se znal s Nardenem, byl mezi nimi ještě druhý čaroděj, alespoň o tom někteří byli přesvědčeni. Muž v tmavě červené kápi se mi nakonec představil jako Non a tentokrát už měl i tolik slušnosti, aby ukázal mi svou tvář. Dívka, která se držela od ostatních trochu stranou, se jmenovala Senga. Nakonec jsem zjistil, že kromě Feenixe a Nardena se vzájemně neznali. To mě přesvědčilo o tom, že někteří z nich (ne-li všichni) to nemají v hlavě zrovna v pořádku. No, možná se pletu, ale každopádně to velmi brzo zjistím.