Andor.cz - Dračí doupě online

Sv. Daniel

Venku zaburácel hrom, mocně a hrozivě. Je noc, zuří bouřka a vítr se prohání po špinavých dlážděných ulicích kamenného města. Hradby města se tyčí nad domy jako zubatá tlama, brány jsou uzavřeny, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven.
Všichni jsou doma, po ulicích už nikdo nechodí. Život ve městě je jako uvadající květina, obyvatelé umírají a město šedne, propadá se do tmy. Nikomu není pomoci. Stráže hlídají každý den bránu z venčí, nepřetržitě už šest měsíců.
Ve městě zuří černá smrt.
Kdo mohl, ten dávno odjel a na ostatní čeká smrt hladem nebo z nemoci. Lékaři si neví rady a kněží už se bojí dávat poslední pomazání.
Mrtvá těla leží jen tak na ulicích nebo shoří společně s domy nemocných, lidé jsou hladoví a boží trest stále neutichá.

Modlím se, modlím se každý den za duše mrtvých. Modlím se za jejich vykoupení. Prosím Boha v tichých modlitbách o ukončení toho utrpení, ale jeho nehynoucí milosti se nám nedostává. Dnes zemřelo dalších patnáct lidí. Na mši už skoro nikdo nechodí, lidé si šeptají o ďáblu a o tom, že je naše město prokleté. Mé dcery a mí syni mě informují o sektách, které se tu rozvíjejí. Potřebovali bychom zázrak, ale ten nepřichází.

"Otče Danieli?" oslovil mě známý hlas bratra Josefa.
"Co si přeješ, můj synu?"
"Nerad Vás ruším, ale dole na náměstí se stalo něco divného, pojďte, prosím, se mnou."
Vstal jsem od lavice, abych se podíval na vyhublou postavu rozechvělého Josefa. Vedl mě chodbami až k bráně kostela, vyšli jsme ven. Hustě pršelo a náměstí bylo zalité vodou, šedé domy se nořily do tmy. Uprostřed náměstí, u studny, stálo mnoho lidí. Divné, v tuhle dobu a v tomhle počasí.
"Otče, támhle," ukazoval mi Josef předmět jeho zájmu. Ihned jsem pochopil. Kolem studny na náměstí stálo dvanáct lidí s červenými plášti a předváděli jakýsi rituál.
Vydal jsem se ke studni.
Dvanáct hříšníků rozežehlo svíce a začali mumlat podivná slova. Nebe se pořád víc zatahovalo a blesky ozařovaly celou oblohu.
"Co se tu děje?" oslovil jsem přítomné nahlas.
"Vyvoláváme spasitele, nepleť se Nám do cesty, ubožáku," odvětil klidně jeden z dvanáctky.
"Přestaňte s tím hříchem, ďábel vás ovládá, zatemňuje vám mysl, jediný spasitel je Bůh."
"Zavři hubu, dědku!" Kdosi z davu mě odstrčil.
"Bůh na nás zapomněl!"
"Umírají tu desítky věřících a Bůh nám nepomůže, tak kde je bůh, co?"
Poslouchal jsem proslov vůdce dvanáctky, to přece nemůžou udělat, blázni. Těžce jsem se zvedal ze země, osmašedesát let věku bylo znát.
"Ďábel nás zachrání!"
"Připojte se k nám, lidé dobří, a přežijete ve jménu temného pána!"
Davem zavládla radost. A naděje.
Musel jsem zakročit, nemůžu přece dovolit zatracení tolika duší.
"Neposlouchejte je!"
"Vaše jediná spása je v kostele, Ďábel Vás všechny zahubí a zatratí Vaše nesmrtelné duše!"
"Pojďte se mnou do domu Božího, jedině tak dojdete spasení!"
Někteří lidé se opravdu otočili ke kostelu, ale jiní čekali na pomoc ďábla.
Našel jsem bratra Josefa.
"Odveď ihned všechny do kostela, zavři brány i dveře, za chvíli tam také přijdu."
"Ano, otče," řekl Josef a odspěchal do kostela.
Mezitím uctívači ďábla pokračovali ve svém rituálu, ze šedé studny začala vycházet pára. Znamení, že brána do pekel se otevírá.
Bože, stůj při nás.
Otočil jsem se a spěchal ke kostelu. Uvnitř bylo temno, hořelo jen pár svící. Lidé seděli na lavicích a upírali na mne ustrašené pohledy.
Nařídil jsem zavřít bránu a rozdělat co nejvíce světel. Za chvíli bylo v kostele světla dost. Procházel jsem uličkou mezi lavicemi přímo k oltáři.
"Dnes v noci, v tuto těžkou hodinu, musíte být silní, mí synové a mé dcery."
Můj hlas se nesl ve vzduchu a rozléhal se po kostele.
"Vyzívám Vás k modlitbě, za naše duše a za Boží odpuštění. Modlete se tak, jako ještě nikdy, vroucně a upřímně, do každého slova vkládejte lásku a víru v Boha, Našeho pána."
Lidé se začali modlit.
Venku se ozvala rána. Najednou svíčky v kostele potemněly. Křik. Křik umírajících lidí. Další rána. Věřící se nahrnuli k oknům, aby viděli, co se venku děje. Křik a chroptění umírajících. Pak nastalo ticho. Vyděšení věřící se začali schovávat pod lavice nebo do zpovědny.
Rány hromu se jakoby přibližovaly. Blesky trhaly oblohu.
Vím, co lidé venku viděli, četl jsem o tom mnoho knih. Příchod ďábla.
"Klid!" zařval jsem pevným hlasem.
"Zachrání nás jen víra v Boha! Vraťte se zpátky do lavic a modlete se jak nejvroucněji dovedete!"
"Sestro Heleno, doneste mi kříž nejsvatější trojice a vy, bratře Josefe, mi doneste sváteční knihu modliteb."
Další rána.
Lidé ustrašeně vykřikli.
Venku řval vítr. Pak se ozvala rána o bránu kostela.
Věřící se stáhli za moje záda. Roztáhl jsem ruce s křížem a knihou.
"Archanděli Gabrieli, stůj při nás!"
Pak se ozvala další rána na bránu, dřevo pod náporem zaúpělo.
Pak se ozval odporný, chrčivý, hluboký hlas.
"Otevřete hříšníci!"
Lidé se za mne ještě více stáhli hledajíc oporu a ochranu.
"Odejdi, vyvrheli pekla! Zplozenci ďábla! Toto je dům Boží!"
"Ha, Bůh vám nepomůže, otevři a vaše smrt bude milostivá!"
"Znám tvé jméno, Grzgaeli! Synu ďáblův, tato brána je zavřena a mi se tě nezalekneme, Bůh stojí při nás!"
"A ďábel při mě."
Na dveře dopadla další rána.
"Modlete se, křesťané, modlete se a Bůh nám pomůže, volejte o pomoc Gabriela!"
Lidé za mnou se tiše modlili.
Pak do jedné z okenic narazil vítr, vyskládaný obraz anděla se rozletěl na stovky střepů. Jeden ve tvaru pírka dopadl přímo přede mne. To skleněné pírko osvítil paprsek bílého světla. Sklo se změnilo v pírko opravdové.
"Podívejte, to je znamení! Andělé stojí při nás!"
Další rána na dveře, ještě pár a dřevo povolí.
Lidé se dívají na pírko a na rozbité okno.
Cítím se volný a cítím, že mi někdo chce něco říct. Vezmu do ruky pírko. Pocit uvolnění se mi rozlije po celém těle.
"Zažeň ho, Danieli, synu Davidův," zvláštní nepopsatelný hlas se mi rozléhá v hlavě. Je tak klidný.
"Neboj se, zažeň ho a dojdeš spasení."
"Ano, můj pane," odpovídám nahlas.
"Otevři! Ty starý blázne, otevři a nechám tě žít!"
"Kdo otevře, tomu život ušetřím! Otevřete a budu milostivý!"
"Ne! Nevěřte mu, nechá žít Vaše tělo, ale vezme Vám duši!"
"Připrav se, Grzgaeli, jdu tě zahnat do pekel!"
Obešel jsem oltář, pírko jsem si pověsil na krk, knihu a kříž v rukou.
"Otče ne! Nechoďte! Zabije Vás!" ustrašeně zvolal Josef.
"Nebojte se o mne, modlete se a já ďábla zaženu."
Klidně kráčím mezi lavicemi, brána už je blízko.
Rána. Dveře se rozlétly na čtyři kusy. Věřící vzadu zaječeli strachem. Pak jsem ho spatřil.
Velká svalnatá postava s roztaženými křídly. Tělo měl porostlé hnědou srstí. Vypadal jako zvíře, kterým také byl. Postavil se na zadní. Teď trochu připomínal člověka. Na rohaté hlavě se zaleskly velké, rudě žhnoucí oči. Vycenil tesáky. Z prstů na rukou i nohou mu vyjely dlouhé černé drápy. Hruď se napjala.
"Jsi připraven zemřít, Danieli, synu Davidův?"
"Jsem připraven na vše, Grzgaeli, i na to tě zahnat zpět do pekel, kam patříš!"
Vytáhl jsem mu před tvář kříž. Ten se bíle rozzářil a vydával mírné teplo. Démon usykl a kousek se stáhl. Nedal jsem mu možnost mě obejít a vejít do kostela.
"Ty blázne, tím mě nezastavíš!" Pak švihl prackou a drápy přeťal kříž v půli.
Nastavil jsem proti němu knihu.
"Proklínám tě, ďáble, vrať se zpátky do pekel, odkud jsi přišel! Naše víra tě ničí, bere ti sílu a já věřím! Bože, stůj při nás, pomoz mi zahnat ďábla!
Grzgael se držel z dosahu, kniha v mých rukách zářila a tam, kam dopadlo světlo, tam nemohl vstoupit.
"Bůh ti teď pomáhá, ale mě pomůže Satan!"
"Nekrane uzmaleh tu gorte mocerwe heregnus qurtime!"
Ďábel se začal smát, hrozivě a odporně. Vzadu za ním u studny ležela mrtvá těla. Jakmile dořekl kletbu, začala se zvedat. Roztrhané mrtvoly se plahočily směrem ke mne.
"Ležte klidně, umrlci, spánek věčný sněte, vaše duše ztracené netlí s vámi v těle. Klid a pokoj duše má, má ho mít i tělo, nevstávejte protože ďáblovi se chtělo!"
Umrlci začali zase uléhat. Grzgael zlostně syčel.
"Zemři, knězi!"
Démon vzlétl do vzduchu, vystrčil drápy a rozletěl se přímo na mne.
"Bože, chraň!"
Pak do mne vlétl celou vahou. Ale něco ho zadrželo, jako by přede mnou stála zeď. Ďábel vstával ze země a klel cizím jazykem. Šel jsem k němu blíž, už jsme nebyli od studny ani pět kroků.
"Nergo aterho terego merty setrenge ruhtyge sermiy!"
Kniha v rukou mě začala pálit, až jsem ji musel odhodit. Ďábel se smál. Ve chvíli jeho nepozornosti jsem se na něj rozeběhl. Vrazil jsem do něj celým tělem. Ztratil rovnováhu a oba jsme spadli na okraj studny.
Ucítil jsem ostrou bolest. Ale démona začala síla pekla tahat dolů.
"Nemysli si, že jsi vyhrál, ty boží poskoku!"
Démon do mě zaťal drápy. Bolest mě ochromila. Ďábel se smál.
Nemohl jsem dýchat. Bolest mě dusila a tlačila na každý kousek těla.
"Kéž se z mého popela zrodí mstitel," zachraptěl jsem.
Ďábel mě pustil a odhodil, pak se se smíchem ponořil do studny. Lehl jsem si na záda. Viděl jsem, že svítá, a nebe se rozjasňovalo. Sáhl jsem si na krk a ucítil malé pírko. Vzal jsem ho do ruky. Pak už jsem se cítil volný, klidný, vyrovnaný. Bolest byla pryč a v hlavě se mi ozval hlas:
"Vítej v Království Nebeském, Danieli, synu Davidův."