Andor.cz - Dračí doupě online

Přítel mrtvých



Ta noc byla temná a na nebi nezářila ani jedna hvězda. I měsíc byl skrytý, skrytý za temným oblakem připomínajícím prach z náhrobků na městském hřbitově. Noc typická pro město Andor. Světýlka v oknech už dávno zhasla a ulicím vládlo naprosté ticho. Jen na některých místech se ozývaly kroky strážných, dosud bloudících po městě. Pouze v jedné části města nemělo ticho šanci získat vládu. Polámané okenice narážely do zdí starých a ztrouchnivělých domů a nepříjemné pískání krys znějící jako drápání nehty na víko rakve budilo mrtvé a nutilo je převracet se ve svých hrobech. Tam na konci ulice však nebylo tak mrtvo. Jedno světlo, jedno jediné světlo dráždilo zornice všech tvorů, nacházejících se v této části města.
Dva mladí chlapci, neznalí světa, mladí měš»ánci nikdy nevycházející za město, se pomalu plížili ztemnělou ulicí až k prosvětlenému domu. Jejich odvaha značně pokulhávala. Měli z té atmosféry nahnáno. Otáčeli se za každým zvukem, za vrněním opuštěné kočky, za hvizdotem malých myšiček hledajících potravu i za zvukem houslí Andorských cvrčků.
Po tom, co došli plni strachu a obav k domu, nahlédl mladší z chlapců, Dorik, skrze okno dovnitř. Na okamžik ho oslepila záře svícnu v okně, tak přimhouřil oči. Když je opět otevřel zvykajíc si na světlo, rozhlédl se po místnosti. Dům mu připomínal doupě vrahů a násilníků, o kterých toliko slýchával z vyprávění starých babek a dědů. Zdi byly navlhlé a plesnivé s malými osminohými obyvateli v rozích, kteří místnost zdobí svými bělostnými vlákny. U stěny naproti oknu byla postel, postel zaneřáděná od hlíny a prachu jako by ji její uživatel ukradl Goreenovi, tvorovi z močálů. Vedle ní stála obrovská skříň z kvalitního dřeva. I na tom se ale už projevovalo stáří. Byla stará a zdobená hlubokými rýhami připomínajícími jizvy vysloužilého válečníka, kteří prošel mnoha bitvami. O skříň se opírala zakřivená lopata. Vypadala jako měš»an, posilněný litry a litry kvalitního trpasličího alkoholu, klátící se u vchodu do krčmy, za doprovodu zvuku mazlavé tekutiny se zbytky jídel dopadající na zem. Bylo na ní cosi zvláštního, cosi tajemného. Jako by ta lopata měla co dočinění s životem mnoha lidí. Nebo možná se smrtí mnoha lidí. I starší z bratrů, Taras, rozhodl se, že nakoukne do toho podivného domu. "Kde myslíš že je?" zeptal se tichým hlasem bratra. Dorik ale neodpověděl. Stále si prohlížel tu lopatu, ten kus dřeva a kovu, který mu naháněl tolik strachu. Z pomyslného snění ho probudil hlas. Hlas znějící jako trhající se kůže nebo lámající se kosti. Hlas, který pro měnil výraz v jejich vyděšených obličejích ve výraz tuláka, umírajícího pod katovou sekerou. Jejich kůže zbělala a chloupky se vztyčily jako stávkující horníci. Mráz jim běhal po zádech sem a tam jako vyděšené batole a plíce jako by přestaly samým šokem dělat svou práci. "Vy by ste probudili i mrtvý," před bratry se objevil vysoký a statný muž. Jeho obličej, ač ne starý, byl utrápený z let minulých a na některých místech zjizvený. Jeho dlouhé, černé a promaštěné vlasy vlály ve větru profukujícím ulicí a tmavé a hluboké oči splývaly s nocí za ním, takže vypadal jako by snad žádné oči neměl. Jeho tvář zdobil přívětivý a sympatický úsměv. Nažloutlé a místy polámané zuby s několika kazy ale na chlapce působily opačným způsobem. Mezi prsty mnul si svou bradku v havraní barvě a druhou rukou se opíral o jílec mohutného meče pohupujícího se mu u pasu. Hruď mu halila napůl rozepnutá hnědá pomačkaná košile, která byla na některých místech špinavá od hlíny a bláta. Na nohách měl natažené černé volné kalhoty sepnuté mohutným zdobeným opaskem. Hnědé vysoké kožené boty a hnědá kápě halící jeho záda značně splývala s barvou hlíny na ulici.
Oba chlapci se tvářili až komicky vystrašeně. "Vy…vy…vy tady bydlíte?" položil koktající Dorik muži naprosto nesmyslnou otázku. Muž na něj upřel svůj pohled a svoje zuby schoval zpět za popraskané rty. "Jo, bydlím tady. Jsem hrobař a tohle je můj dům," odpověděl přívětivým tónem Dorikovi, "Proč? Chcete mi něco? Třeba domluvit pohřeb?" zeptal se škádlivě a s mírným úšklebkem. "Ne, pane, jen," zalknul se Dorik vlastními slovy. Pak si dodal trochu více odvahy, "Jen jsme zaslechli, že jste býval dobrodruh. Doufali jsme že nám budete vyprávět nějaký příběh." Muž si Dorika prohlížel a hned na to se začal hlasitě smát. Jeho smích zněl jako valící se balvan z nejvyššího vrcholku Trpasličích hor. Rozléhal se mezi stěnami domů, z nich náhle začala opadávat omítka, a plašil tak obtloustlé krysy krmící se odpadky, které zde zanechávají obyvatelé na svých toulkách městem. Když ho záchvat smíchu přešel, muž zvážněl. "Od dob, kdy jsem se stal správcem hřbitova, se mnou nikdo nepromluvil. Plni opovržení se mi lidé vyhýbali i přes vše, co jsem pro město kdysi udělal. Lidská mysl je příliš krátká a brzy zapomíná na dobrodruhy, kteří jim kdysi přinesli tolik dobrého. Nikoho nezajímal můj život. Nevím proč zrovna vás zajímá a kdo vám o mě řekl. Jsem zde abych byl na blízku svým přátelům. Přátelům, kteří zemřeli moc brzy při cestách za dobrodružstvím. Možná, když vám povím můj a hlavně náš příběh, nebudou jejich činny zapomenuty," odmlčel se na okamžik muž a pln vážnosti pokračoval dál. "Budu vám vyprávět, přejete li si to. Pojďte dovnitř," dodal nakonec a několika kroky došel k bytelným, ale již postarším a místy zahnívajícím dveřím, připomínajícím ten neustále zavřený vchod do stok, u kterého se bratři tolik natrápili se šperhákem. Jeho mohutná a zvrásnělá šlachovitá ruka chytla za kliku a dveře se s zavrzáním otevřely. Bratři už o něco klidnější vstoupili dovnitř a muž za nimi dveře zavřel.
Odepnul pás s mečem a odložil ho na staré potrhané křeslo, potažené červenou látkou. Sebral dva velké kusy suchého dřeva, které bylo naskládané u jedné ze stěn a přihodil je do krbu. Chlapcům pokynul, nech» se usadí na jeho postel. Oba tak učinili. Dřevěné nohy pod jejich vahou zavrzaly a postel se prohnula. Muž sebral meč a tasil. Čepel ze vzácné černé oceli zazvonila o zdobenou pochvu. Její zvuk byl potěšením pro ucho bojovníka. Zněla jako zvonivý smích mladé a ničím nezkažené dívky běhající po louce plné různorodých květů. Meč se zaleskl ve svitu ohně. Muž ho pozdvihl a na zdi za ním se objevil stín. Stín na který když se někdo podíval, pocítil odvahu a sílu válečníka. Muž prohlížejíc si skvost mezi zbraněmi promluvil k zaraženým chlapcům. "Jmenuji se Marius. Smím se zeptat na vaše jména velectěná návštěvo? Je slušností se představit," Taras otevřel ústa a chystal se promluvit, Dorikův vzrušený a natěšený hlas ho však přerušil. "Já jsem Dorik a tohle je můj brácha Taras," odpověděl Mariovi s plamínky v očích. "Je mi ctí pánové," poklonil se Marius a usedl na křeslo. Meč si položil na klín a společně se zpěvem praskajícího dřeva v krbu začal po hlubokém nádechu i on vynášet svůj příběh na světlo světa.


Slunce zrovna vycházelo zpoza stínu vysokých dubů a postupně tak osvětlovalo porost na louce. Tráva byla vlhká od ranní rosy a z ohniště stoupal pramínek dýmu. Do popela dopadl kus dřeva, který rozhodil prach a jiskry kolem ohniště. Dřevo se začalo rozehřívat jako srdce právě narozeného dítěte. Ještě několik suchých větviček dopadlo do ohniště a plamínek začal opět zahřívat vše v jeho okolí. Barbar dosud stojící u ohně si oklepal ruce a posadil se na deku z medvědího kožichu. Začal se prohrabovat ve svém vaku a u toho si pobrukoval. Svalnatou hruď mu jen z části halila kůže z bílého vlka a na jednom z ramen se mu leskl ošoupaný železný nárameník, tolik typický pro válečníky. Na rukách měl nasazené náloketníky, ve kterých byly vyryté různé symboly. Na nohách měl hnědé kožené kalhoty, náholenice a sandály. Vedle deky ležela v trávě veliká jednobřitá obouruční sekera, která tak tvořila do trávy svůj obrys, a jednoduchá helmice s býčími rohy.
"Dorgene, už jsi vzhůru?" ozval se zpod jedné z přikrývek roš»ácky zvonivý ženský hlas. Ven vykoukla mladá elfka. Dlouhé hnědé vlasy byly na některých místech zacuchané a překrásný obličej přeležený z tvrdé země. Špičaté uši byly delší než je u elfů obvyklé a oči tak nádherně modré, jako obloha. Vyhrabala se ven z přikrývky a vyskočila na nohy. Na sobě měla pomačkané dlouhé šaty jasně rudé barvy. Sebrala svou hůl protáhla se a postavila se vedle barbara. Její drobné tělo vypadalo vedle sedícího mohutného kolosu svalů a tuku vskutku ironicky. Barbar se na elfku usmál a odpověděl. "Á, naše malá krasavice se vzbudila! No pověz, nechyběl ti v posteli pořádnej chlap, kterej by ti měl co ukázat?!" nadzvedl obočí. Jeho hlas byl tvrdý jako skála a poněkud hlučný, což probralo i Maria. Ten si protřel zalepené oči a posadil se. "Milý Dorgene, nech si své návrhy pro někoho své velikosti," š»ouchla elfka roš»ácky do Dorgena. Pak odložila hůl na zem, přiklekla ke své přikrývce a začala jí soukat do koženého vaku. "Éolien, nebudeme jíst?" zeptal se podiveně Marius mladé elfky. "Zlatíčko, nebudu vám vyvařovat každé ráno, každý den.Od dob co spolu cestujeme se z vašich tenkých podvyživených tělíček stala hromada sádla. Z vás by se najedla celá má vesnice," usmála se Éolien. "A jak na to přejídání doplatil Korhul, náš trpasličí přítel. Neschopen utíkat, nechal se chytit městskou stráží doufaje, že v žaláři dobře vaří. Chlapci, to je život, to je utrpení s vámi cestovat. Nebýt tady Dorgena, ani by po nás stráže nešli a Korhul by byl s námi. To si proboha musel zbít šest chlapů a zničit veškerý nábytek v hospodě na třísky?" povídala dál. Nakonec zavřela vak a posadila se vedle něj do trávy. "Musel!" zařval hrozivě barbar mračíc se na elfku. "Přece ty malý smrdutý krysy nenechám šahat na mojí sekeru! V tomhle směru jim chyběla int…intl," povídal hlasitě Dorgen snažíc se vyslovit to krkolomné slůvko. Slůvko vyjadřující to co mu schází, inteligence. "Gor da rook ma ah de!" zařval nakonec několik nadávek v jazyce barbarů a začal cpát svou deku do vaku. Poté co Marius pochopil, že snídaně nebude, začal si i on balit věci.
"Bylo by dobrý, kdyby sme se ale taky dohodli kam si to pomašírujem, páč mě se nechce někam štvát do nějaký neznámý prdele jen tak v tomhle pařáku." Pověděl Dorgen vyčítavě s jeho oblíbeným úšklebkem, připomínajícím svraštělý zadek starého alchymisty. "Sama nevím kam jít. Ale Korhula mám moc ráda na to, abych nechala vojáky pověsit ho. Musíme se vrátit do města a pomoct mu ven. Vždy» ho chytli kvůli tobě, Dorgene. Dlužíš mu to." Pokusila se Éolien uchlácholit barbara jedním ze svých přesvědčivých proslovů, zdůrazněných ještě pohledem připomínajícím psí žadonění o pamlsek. Žena v družině je utrpení, o to větší utrpení je když je to překrásná elfka. Ani Dorgen ani Marius nedokázali odolat jejím přesvědčovacím metodám a říci ne. I přesto, že budou nejspíš riskovat svůj život. Byli všichni tři za chvíli na cestě do města. Jde o jejich přítele. Musí mu pomoct.
Přátelé prošli skrze starou, ale stále pevnou a bytelnou severní bránu do města. Strážný je nezastavil. Není divu, vždy» u brány žádný nebyl. Maria naplnil pocti, že se stane něco špatného. Strážný tu přece měl stát. Z dálky se ozývaly údery do bubnu a spousta hlasů, bzučících jako roj včel, debatujících o všem možném. Znělo to skoro jako demonstrace, ale bohužel, zvuky se nesly z náměstí a to bylo to, co si družina nepřála. Chystá se poprava. Nezbývá než doufat, že nechtějí popravit Korhula. Ale za co? Vždy» on nic neudělal. Jen prchal před vojáky. Za to nemůže dostat více než měsíc v žaláři. Šli tedy všichni tři směrem k náměstí. Ozvěna jejich kroků se nesla pustou ulicí. Vždy tu bývá plno lidí a hluk. Dnes tu nebyl nikdo a jediný hluk se ozýval z náměstí. Když dorazili ulicí až ke skupině lidí, přes záda jim přeběhl mráz a hrdlo se jim naplnilo pocitem úzkosti. Korhul stál na dřevěné stoličce a kolem obtloustlého krku měl uvázanou smyčku. Jeho dlouhé blonďaté kudrnaté vousy a vlasy byly na některých místech rudé od krve, valící se z jeho úst a z natrženého obočí. Byl neuvěřitelně zřízený. Levé oko měl modré a nateklé a bělmo bylo rudé. Celé tělo ho muselo ukrotně bolet. "Zabite ňa! Dělajte vy zapáchajucí netopíří lejna! Že já sa na to nevysral, pachtit sa světem! Měl som zóstat doma a kopa» si tu svoju štolu! Aj bych třeba našol nějaků tu zlatů rudu!" řval Korhul na vedle stojícího plešatého popravčího. Ten ho umlčel ránou do obličeje, při které Korhulovi vystříkla krev z úst a potřísnila tak přihlížející diváky. Ti ho zhnuseně zahrnuli plivanci a nadávkami. "Musíme něco udělat!" zakřičela na Maria a Dorgena Éolien. "Rychle než ho oběsí!" ve tváři se jí zračil výraz strachu a úzkosti. Klepala se jako tenký stromek stojící uprostřed ledové pouště. Měla o svého trpasličího přítele veliký strach.
"Vězeň byl souzen za vraždu, prchání před rukami zákona a za útok na městskou stráž! Popravte ho!" hulákal z hradeb malý tmavovlasý mužík s neznámou listinou v rukách, oděný v červeno-oranžový šat hradních poslů. Tvářil se poněkud znuděně a opovržlivě vůči komukoliv z nižší vrstvy. Zhnuseně, za doprovodu strážných, odcupital potom po hradbách zpět do hradu. "To nemůže být pravda." Řekla tiše Éolien. Její dech se začal zrychlovat a v očích jako by se jí začaly objevovat slzy. Diváci hlasitě a vzrušeně hulákali, těšili se na popravu. Vždy» v těchto krajích je věšení tolik populární. Popravčí se na Korhula zazubil. Mezi jeho zkaženými zuby protékaly sliny a hleny a z úst mu smrdělo jak ze zdechliny tchoře. "Vypadáš jak zvratky!" Plivl trpaslíkovi do tváře a současně s tím podkopl stoličku. V tu stejnou chvíli vyhrkly Éolien z očí slzy. Padla na kolena a zakryla si obličej. Družina jako by se přišla jen podívat na popravu svého přítele. Nemohli nijak zakročit, byli bezmocní, jako malá myš mezi dvaceti kočkami. Dorgen začal zběsile řvát a všechny pohledy se z trpaslíka třepajícího se na laně upřely na něj. Náhle jako by družince svitla malá naděje. Malá, ale přece nějaká. Lano pod vahou trpaslíka nevydrželo a přetrhlo se. Není se čemu divit, vždy» robustní trpaslík se svou vahou vyrovná dobře stavěnému teleti. Trpaslík dopadl na zem, kde se na něj hned slétli diváci. Jako vyhladovělí supi, kopali do něj a týrali tak jeho už dost zubožené tělo. Dorgen ten pohled nesnesl. Nemohl se dívat jak Korhulovi ubližují. Bojovali bok po boku v tolika bitvách. Byli přátelé už tak dlouho. Stát se Dorgenovým přítelem je velice těžké, proto si Dorgen svých opravdových přátel tolik cení. Barbarovi se před očima mihly všechny vzpomínky na ty báječné chvíle strávené s Korhulem. Sezení u piva nebo vraždění skřetů. To je to co je spojovalo. Rozeběhl se s napřaženou sekerou skrz dav k trpaslíkovi. Odhazoval diváky a vrážel do všech, kteří se mu postavili do cesty. Nehleděl na to, jestli láme kosti ženám nebo dětem, kde se jeho masivní tělo prodralo, zůstaly jen ležící ranění. Ti lidé si ani nic jiného nezasloužili. Chtěli bezdůvodně zabít jeho přítele, který za nic nemohl. Korhul byl přece nevinný! Připomínalo to slona procházejícího vysokou trávou. Když doběhl až ke Korhulovi, zaklesla se jeho sekera do břicha smějícího se popravčího. Krev ze vylila na zaprášené náměstí a popravčí, držejíc si svá střeva, dopadl mrtvý na zem. Lidé začali zděšeně ustupovat před barbarem. Nechtěli okusit chu» jeho sekery, která jako by se třásla na další obě». Barbarovy oči zářily jakou si pošetilostí, bláznovstvím, šílenstvím. Dorgen za znění poblázněného smíchu rozřízl pouta trpaslíkovi a pomáhal mu vstát. V tu chvíli z hradu vybíhali už městští vojáci s tasenými meči. Snažíc se prodrat skrze houf přihlížejících, volali na Dorgena a Korhula, a» se vzdají nebo zemřou. Oba přátelé ale neměli příliš na výběr. Bud zemřou v boji s městskou stráží nebo pod katovou sekerou jako zločinci. První z vojáků se dostal až k Dorgenovi a zastihl ho nepřipraveného. Voják se napřáhl a za běhu sekal proti Dorgenovi. Barbarova hlava by se rozlétla do všech stran a zašpinila by už tak dost zakrvácené náměstí nebýt šipky, která zasáhla vojáka do hrudi a tím ho včas zastavila. "Pohněte!" zařval na bojovníky Marius z hradeb nabíjejíc kuši další šipkou. Korhul se z posledních sil zvedl a podepírajíc se o Dorgena, běželi oba směrem k bráně. Dorgen po cestě sekal do nevinných přihlížejících, kteří tak doplatili na svoji zvědavost. Byla chyba stavět se do cesty krvechtivému běžícímu kolosu svalové hmoty. V ulici se k nim připojila Éolien, utírajíc si slzy z tváří. Běželi společně směrem k bráně. Houf za nimi se rozestupoval by mohli projít vojáci. Korhul zakopával a Dorgen ho spíše táhl. Byl zesláblý na to aby sám běžel, natož aby barbarovi třeba ještě pomáhal v boji. U brány je ale čekalo nemilé překvapení. Skupina vojáků už netrpělivě očekávala jejich příchod. Dva z nich měli přichystané luky a mířili na Dorgena, ostatní měli meče, které se na slunci leskly a odrážely světlo na stěny domů. Z náměstí za družinou běželi další vojáci. Družina neměla příliš času na dlouhé rozmýšlení. "Dor a ger ta nu dhaar!" zakřičel barbar několik nadávek ve svém jazyce a rozběhl se proti vojákům. Ve stejný okamžik zasáhla jednoho z lučištníků do krku šipka z Mariovy kuše. Marius běžel po hradbách směrem k bráně. Druhý lučištník se prudce otočil a vypustil šíp proti Mariovi. Naštěstí minul. Šíp prolétl kolem Mariova ramene a odrazil se od hradeb. Než stačil lučištník svůj luk znovu nabýt, Dorgenova sekera se mu zaryla do ramene a naštípla jeho tělo až po prsa. Klející voják se sesunul do prachu cesty držíc si rameno. Další z vojáků bodal proti Dorgenovi. Ten však ráně mistrně uhnul a srazil vojáka loktem k zemi. Ten se svíjel a držel si svou zlomenou klíční kost. Éolien s Korhulem mezitím spěchali k bráně. Snažili se bojující skupinku oběhnout. Mariuv meč vplul jako had do břicha strážného, stavějícího se mu do cesty na schodišti z hradeb. Strážný se skutálel po schodech a zůstal ležet mrtvý na zemi. Marius ho přeskočil a sekl do boku dalšího strážného. Ten jen s údivem nadzdvihl obočí a podepírajíc se o Maria také odešel do onoho světa. Další strážní je už dobíhali když prošli branou. Marius přesekl lano, držící mříž. Ta se sesunula a zabránila vojákům dostat se za družinkou. Než se jim povedlo dostat se skrze bránu, družina jim už zmizela v lese.


Oči Dorika se zaleskly. "A dál?" zeptal se vzrušeně Maria. "Dál. Teď už běžte domů. Za chvilku vyjde slunce a rodiče by si mohli všimnout že nejste doma." Odpověděl vlídně Marius. Byl usměvavý a v dobré náladě. Měl radost z toho, že si mohl po dlouhé době s někým popovídat. Položil svíčku zpět na hrob. Přejel prstem přes nápis Korhul vyrytý zdobeným písmem na náhrobní desce. "Půjdeme, nebudeme rušit spánek mého přítele." Zvedl se potom, sebral svůj zdobený meč, který si odložil vedle trpaslíkova hrobu a šel směrem ke hřbitovní bráně. Slunce už pomalu vycházelo a na hřbitov začala padat mlha, aby jako lehounká peřina zahřála všechny zesnulé. Dorik a Taras doběhli Maria s nadějí, že jim bude ještě vyprávět nějaký příběh. "Marie, povíš nám ještě nějaký příběh?" žadonil Taras s jiskřičkou v očích. "Dnes již ne, mí malí kamarádi. Pokud budete chtít, přijďte za mnou zase příští večer. Rád vám budu zase vyprávět." Odpověděl Marius a zastrčil si zlobivý pramen vlasů za ucho. "Mějte se. Uvidíme se později." Dodal a hned za branou odbočil do ztemnělé uličky jen na některých místech prosvícené paprsky vycházejícího slunce. Jeho pláš» za ním zavlál a mlhová clona po chvilce uzavřela ústí ulice a tím ukončila část příběhu.
Oba bratři, jako osvícení, vydali se tedy zpět domů, sdělujíc si po cestě nové poznatky. Když kohout ohlašoval příchod nového dne, uléhali bratři teprve ke spánku a peřina jim tak otevřela dvířka do nových snů. Snů inspirovaných Andorským hrobařem, přítelem mrtvých. Snů plných dobrodružství a vzrušení.