Andor.cz - Dračí doupě online

KREV A OHEŇ

I.

"Dnes je příšerný den, Danere." Pronesl jsem ke svému sluhovi.
"To jistě, pane Astrale."
"Říkal jsem ti, aby jsi mě oslovoval mistře."
"Ano, mistře."
Je sychravý podzimní den, ale tady uvnitř hradu StormWind je chlad ještě větší. Vítr se tu prohání po chodbách a já musím jít na schůzi rady. A navíc s tímhle neschopným slouhou.
"Proč si mě Generál Mergon vyžaduje?" Oslovil jsem stroze Danera.
"To nevím, pane."
"Mistře! Oslovuj mě mistře, hlupáku!"
"Promiňte, mistře."
Tenhle ten dědek mě vážně rozčiluje. Náhle jsem to pocítil, mezi prsty mi proběhl jiskřivý plamen, už zase, musím se ovládat. Naštěstí si toho Daner nevšiml. Tohle se mi stává vždycky, když mám vztek. Měl jsem s tím problémy už když jsem byl mladý.
Pokračovali jsme v cestě přes uličky hradu až k hlavnímu sálu, nechal jsem Danera stát za dveřmi a vstoupil jsem.
Za dveřmi mě jako obvykle pozdravila stráž toporným salutováním. Šel jsem rovnou ke stolu. U stolu seděla na první pohled podivná společnost.
V čele trpaslík v kované válečné zbroji, vedle něho elf ve svátečním rouchu a pak asi šest lidských velitelů v klasické válečné zbroji. Cestou ke stolu jsem si upravil černé roucho.
"Zdravím vás." Pronesl jsem podle zvyku. Odpověděly mi pozdravné hlasy.
"Posaďte se zde, mistře Astrale." Oslovil mě generál Mergon. Muž ve středních letech, v nejlepší zbroji, jakou dovedli naši kováři vytvořit.
Když jsem se usadil, začala diskuze. První začal mluvit samozřejmě generál.
"Jak jistě všichni víte, spojené síly hordy napadají naše vesnice poblíž Westfallu, drzost těchto nájezdů nezná hranic. Už byly vyslány čtyři posádky plně vyzbrojených mužů, ale nápor neutichá, i když moji zpravodajové hlásí vybití celých pluků útočníků. Proto jsme se dnes sešli, abychom, co možná nejdříve, odvrátili tuto hrozbu."
"Pokud mohu promluvit." Ozval se trpaslík. Rovněž starší muž s hustými vousy a výraznými rysy, jak to u trpaslíků bývá.
"Jednotky u nás v okolí města Ironforge nehlásí žádné potyčky, proto si myslím, že kdyby bylo potřeba, mohl bych vám propůjčit pár svých válečníků."
"To je od Vás velice laskavé, ale naše jednotky si vystačí, avšak potřebujeme něco, co hordu zaskočí, už moc dlouho je v Kalimdoru klid, žádné naše pluky nejsou vysílány přes moře, aby se pokusily dobýt zpět ztracená území".
"Dovoluji si nesouhlasit." Pronesl elf. "Na severu Kalimdoru naše elfí vojsko bojuje neustále, proto vám nemohu poskytnout žádnou pomoc. Jednotky Hordy začínají být lépe uskupeny, avšak už jsme udělali jistá opatření."
"Napadneme Crossroad." Promluvil jsem bez vyzvání. Skupina u stolu zaskočeně zabručela.
"Jak jistě víte, mistře, Crossroad je hluboko na území Durotaru, je těžké se tam dostat a nevím, čím by jsme toho dosáhli." Pronesl generál.
"Ale já vím, horda se roztahuje na Kalimdoru v relativním bezpečí, proto si může dovolit útočit na naše vesnice, není to přece dávno, co napadli GoldShire a ten je už skoro před branami StormWindu. Proto navrhuji útok na jejich hlavní obchodní pevnost mezi Durotarem a Mulgore."
"To je přeci nesmysl, je možné, že se dostanete do Croossroad přes přístav Ratchet, ale jít dál, to by byla přeci sebevražda." Pronesl trpaslík.
"Já vím, co říkám! Když tu budeme sedět a jen posílíme ostrahu u Westfallu, útoky nikdy neskončí. Stačí jen malá jednotka, která by dokázala vybít pevnost a pak rychle ustoupit zpět do Ratchet."
"A kdo jí povede, vy snad?" Promluvil jeden z nižších velitelů.
"Nemáte žádné zkušenosti s vedením v boji ani s taktikou."
Podíval jsem se na přítomné. "Ale nemusím Vám doufám připomínat, že jsem mistr akademie v Dalaranu a jen málo který mág se mi vyrovná."
"A já vám nemusím připomínat vaše záchvaty vzteku, při kterých se ve vás probudí ohnivá magie, nemusím vám připomínat tu nehodu, která se kvůli tomu stala, že? A navíc to, že jste mistr ledové magie ještě nesvědčí o tom, že jste dobrý velitel."
Když Generál Mergon domluvil, cítil jsem v sobě vztek, vztek a oheň. Musel jsem se rychle uklidnit.
"O jaké nehodě jste to mluvil, generále Mergone?" Ozval se trpaslík.
"Já myslím, že to teď není důležité." Ozval jsem se rychle.
"Generále Mergone, chci vytáhnout s jednotkou na Crossroad, důvěřujte mi. Je to mé přání." Použil jsem slovo přání namísto slova veta a jak bylo vidět, generála to lehce vyvedlo z míry, stejně tak ostatní u stolu.
"Dobře, dám Vám dvacet svých nejlepších mužů, za čtrnáct dní můžete vyrazit."
"Já Vám také poskytnu deset svých válečníků." Pronesl trpaslík.
"Dobře, jestli je to vše, tak je rada ukončena." Pronesl generál Mergon.

II.

"Myslíte, že to byl dobrý nápad, Mistře?" Zeptal se mě Daner.
"Samozřejmě, teď dělej, musím se připravit před odjezdem."
Od schůze rady uběhlo už čtrnáct dní. Daner mi právě pomáhal s oblékáním. Vzal jsem si na sebe válečnou róbu, dlouhý plášť tmavé barvy, tmavý klobouk a samozřejmě moji hůl. Lesklá kovová tyč zakončená bodcem, v kterém byl zasazen diamant. Přemýšlel jsem o výpravě, sám jsem si nebyl jist, zda to byl dobrý nápad.
Díval jsem se na sebe ve velkém zrcadle v rohu. Pohublá postava, normální výšky, ve středním věku života. Moje tvář byla jakoby vytesána z kamene, ostré rysy, výrazné vrásky. Šedé vlasy i vousy, vždy pečlivě upraveny. Vypadám starší, než jsem. Vesměs za to může magie a také to neštěstí, které jsem zavinil jako mladý.
Zanedlouho jsem byl připraven na cestu. Byl jeden z dalších ospalých sychravých dnů. Vojáci již byli připraveni v přístavu, narychlo jsem se rozloučil s generálem Mergonem, popřál mi hodně štěstí v bitvě. Jako bych o něj stál.

III.

V přístavu Booty bay dnes bylo rušno, plně naložená loď aliance kotvila u jednoho z mol. Goblini nás obskakovali jako nejlepší lidi na světě, ovšemže to bylo jen proto, že v nás viděli zisk. "Můj mistře, velitelé trpaslíků a lidí se s vámi chtějí setkat až na lodi," informoval mě Danken.
"No dobře." Odvětil jsem mu nevrlým hlasem, trmáceli jsme se sem skoro půl dne, takže tohle už mě z míry nevyvedlo.
Po půl hodině jsem se nalodil na loď, Dankena jsem nechal v přístavišti, nebudu toho hlupáka brát sebou. Vojáci na lodi mě zdravili a salutovali, přesto jsem v jejich očích viděl nevoli z toho, že mě musí následovat do bitvy. Bez pozvání jsem vešel do podpalubí, páchlo to tam rybinou a zatuchlinou jako na každé lodi. Poté jsem šel do kajuty velitelů, bez zaklepání jsem vstoupil. Dvě postavy ve zbrojích vstaly od stolu s mapou.
Jeden z nich byl člověk s odhodlaným výrazem ve tváři s blonďatými, nakrátko střiženými vlasy.
"Vítejte, mistře Astrale." Pronesl a mírně se uklonil.
Ten druhý byl trpaslík. Robustní se širokými rameny, dlouhými černými vlasy i vousy svázanými do copů. Jeho výraz se mi vůbec nelíbil, zachmuřený a houževnatý. "Zdravím, Astrale, či snad mám říkat Dissectore?" Oslovil mě velice neurvale.
"Nedovoluj si mě oslovovat jménem, kterým mi říkají nepřátelé, Goryne, veliteli trpaslíků!" Zasyčel jsem na něj.
Trpaslík se usmál a podal mi ruku. Vroucně jsem ji přijal. Goryn byl totiž můj dávný přítel, sám jsem si pro něj poslal, aby vedl svou skupinu bojovníků. S Pythoonem jsem se taktéž znal, chodívali jsme spolu na lov i do bojů. Podal jsem mu ruku a poplácal ho po rameni. Po jeho rtech proběhl úsměv.
"Jsem rád, že do toho jdete se mnou." Řekl jsem, když jsme společně usedali za stůl.
Ten den jsme vypluli na cestu, večer se probral plán cesty. Měli bychom dorazit za dva týdny.

IIII.

Když jsme přijížděli do přístavu v Ratchet, svítilo slunce. Zrovna jsem stál na palubě a vyhlížel jsem břehy kontinentu Kalimdor. Přístaviště ovládali stejně jako v Azerothu goblini, takže s vyloděním nebyl nejmenší problém, samozřejmě jsme museli zaplatit poplatek. Tady v Kalimdoru vládlo jiné počasí než v Azerothu. Právě tu bylo léto, slunce pálilo na vyzbrojené vojáky, kteří se připravovali k bitvě, koně jsem měl jen já a Pythoon. Goryn, i když jsem mu to rozmlouval, si vzal svého sněžného berana, na kterém jezdili trpaslíci. Tenhle beran, ač ho Goryn nechal ostříhat, se v horkém dni potil a příšerně páchl. Ale to zřejmě veliteli trpaslíků vůbec nevadilo. Zhruba za půl hodiny jsme byli připraveni na cestu, vojáci zakutí v oceli pochodovali pěšky po vyprahlé zemi a bylo vidět, že jsou nespokojení. Všichni však byli ve střehu, od nepřátelské pevnosti nás dělí už jen několik kilometrů, vlastně tím, že jsme připluli do Ratchet, jsme vstoupili na nepřátelské území. Pomalu, ale jistě jsme opustili přístav a vydali se na holé vyprahlé pláně. Cesta ubíhala v poklidu a brzy jsme nechali přístav za sebou.

"Pane, támhle!" Vykřikl jeden z vojáků.
Na horizontu se vynořila skupina orků, bylo jich asi sedm.
Robustní postavy, dobře vyzbrojení a zřejmě krvelační.
Viděli nás.
"Dobře. Trpaslíci dopředu! Lidi za ně! Nastavte kopí! Použijte štíty! Utvořte řadu!" Rozkazoval velitel lidí.
"Do řady, do řady!" Křičel Goryn ze svého berana.
"Odvahu, synové Aliance!"
Vojáci se postavili přesně podle rozkazů. Velitelé za ně, orkové neměli šanci, bylo nás mnohem víc.
Spolu s Pythoonem a Gorynem jsem si stoupl za vojáky.
Orkové zařvali a rozeběhli se proti naší obraně. Vzdálenost mezi nimi a námi se začala ztenčovat, když byli zhruba padesát metrů od nás, v naší linii se naježila kopí.
Zkoncentroval jsem v sobě magii a vybral si jeden z běžících cílů. Cítil jsem, jak ve mně vře energie, která se postupně přelévá do mých rukou. Okolo mě se začalo prudce ochlazovat, chystal jsem se použít ledový blesk. Prudce jsem se nadechl studeného vzduchu, pak jsem s vypětím sil uvolnil spoutanou energii z rukou, ta se ve vzduchu proměnila v ohromný ledový blesk, který letěl přímo na svůj cíl, s mistrnou přesností zasáhl orka, ten jen prudce zařval a spadl na záda, blesk mu protrhl břicho. Ostatní orkové nepolevovali a běželi dál, už jen dvacet pět kroků, mrštili kopí. Šest kopí vylétlo do vzduchu a mířilo přesně na cíl, tedy na mě. Natáhl jsem proti nim ruku a dřevěné tyče s kovovým hrotem zastavily ve vzduchu. Nechal jsem je bezpečně klesnout na zem. Orci řvali vztekem a doběhli až k nám. Roh zadul. Dva orky probodli trpaslíci kopím. Čtyři další se pustili do předem rozhodnutého boje, trpaslíci i lidé se na ně sesypali jako supi na zdechlinu. Jeden z orků vyzbrojen sekerou rozsekl břicho trpaslíkovi, pak mu další trpaslík urazil hlavu kladivem. Ostatní orci takřka neměli šanci, jeden z nich marně mečem sekal do nastavených štítů a hledal skulinu v obraně. V tom po něm Goryn hodil sekeru a rozsekl mu hlavu. Krev, mozek a lebka se rozprskly a ušpinily vojáky okolo. Goryn se jen zasmál a odplivl si. Poslední dva orkové si stoupli zády k sobě, aby se mohli lépe bránit. Odráželi smělé výpady trpaslíků, ale i dotěrná kopí a meče lidí. Jeden z útočících lidí dostal zásah sekerou přímo do hlavy, nestačil ani zařvat, jen se zvrátil nazad, tímhle výpadem si ork odkryl břicho, toho využil trpaslík, který mu uštědřil hrozivou ránu válečným kladivem, kosti zapraskaly a ork se z řevem sesunul k zemi. Poslední ork dostal mezi žebra kopí, pak mu další kopí vrazili do zad a poté už ho vojáci rozsekali a rozmlátili na kaši. Krev špinila brnění vojáků a rozlévala se po vyprahlé zemi, bylo dobojováno. "Výborně, vojáci!" Zvolal Pythoon. Vojáci sborově zařvali. Goryn si dojel pro svojí sekeru, vytrhl ji orkovi z těla a ještě jednou se zasmál.
"Musíme vyrazit dál." Řekl jsem pomalu a klidně.
"Mrtvé tady nechte, vrátíme se pro ně později."
Vojáci nespokojeně mručeli, ale můj ostrý pohled je umlčel.
"Dobře, dáme si pět minut oddych, pak vyrazíme." Zavelel Pythoon.
Zanedlouho se vojáci seřadili zpátky do šiku a vyrazili jsme na cestu, před námi již byly vidět hradby pevnosti. Uprostřed byla vysoká kamenná věž, hradby byly udělány jen z tvrdé kůže přivázané na dřevěných kůlech, jak primitivní. Na hradbách vlály rudé vlajky hordy a kůly byly vyzdobeny lebkami, některé už byly rozpadlé, jiné ne, ale určitě byly lidské. Pevnost měla vchod ze dvou stran, žádná brána nic, jen vynechané místo v hradbě, dobýt tohle místo nebude nejmenší problém.

IIIII.

Krok za krokem jsme se přibližovali k pevnosti. Už jsme byli skoro na dohled. "Astrale, když nás uvidí, tak se připraví a budou se líp bránit, nepočkáme radši do setmění?" Zeptal se mě Pythoon. "Neboj se, zakryji nás kouzlem, řekni svým vojákům, ať se chovají co nejtišeji, přijdeme nepozorovaní až do středu pevnosti." Pozvedl jsem nad hlavu hůl a Pythoon popojel, aby dal rozkaz vojákům. Soustředil jsem se, pomalu a potichu jsem zašeptal pár slov. Z hole vyrazilo bílé pronikavé světlo, které záhy pohaslo. Okolo mě a vojáků vznikla jakási průsvitná clona. Vojáci se lekli a trochu zpomalili, začali se po mně otáčet. Tvářil jsem se, že to nevidím. Pythoon je všechny objel a uklidnil, také jim vysvětlil náš plán. Pomalu a tiše postupovala malá armáda vpřed. Pevnost se blížila.
Už jsme byli v dohledu prvních stráží, dva po zuby ozbrojení orkové stáli u brány a zřejmě nás neviděli. Kouzlo fungovalo dokonale. Mlčky jsme se blížili k hlavnímu vchodu. Vojáci byli nervózní a našlapovali takřka po špičkách. Pythoon a já jsme slezli z koní, Goryn z berana. Od brány už nás dělilo jen třicet metrů, ale necelá třicítka válečníků nadělá docela rámus. Jeden ze strážných zbystřil. Druhý také něco postřehnul. Náš průvod se jako na povel zastavil. Stráže se mezi sebou začaly povídat a přitom se neustále otáčely naším směrem. Čekali jsme v napjatém tichu.
Stráže vyrazily směrem k nám. "Astrale, udělej něco." Zašeptal Goryn.
"Jen klid, hlavně se neprozraďte." Odvětil jsem klidně.
Stráž se blížila, musím se jich co nejrychleji a nejtišeji zbavit, začal sem koncentrovat magii. Pomalu a tiše jsem opakoval magická slova, vzduch kolem mě se zavířil. Byl jsem připraven vyslat kouzlo. Stráže už byly blízko.
"HURÁ NA NĚ!" Zařval jeden z trpaslíků. V úleku jsem zapomněl na kouzlo, neviditelná hradba odpadla, trpaslíci v první řadě se rozběhli na nepřátele.
"Co to děláte?!" Zařval jsem.
Nechápavě jsem se otočil na Goryna a Pythoona, z jejich výrazu bylo poznat, že jsou stejně zaskočení.
"Zpátky!" Zařval Goryn.
Na prvního ze strážných orků skočil trpaslík a než ork stačil zareagovat, rozrazil mu hlavu kladivem. Druhý ork, který už se vzpamatoval z událostí, které viděl, se chopil rohu a mocně na něj zadul. Hned poté mu jeden z trpaslíků vrazil oštěp do krku. Ork i s rohem se sesunul k zemi. Trpaslíci se rozběhli na pevnost.
"Stát, stát vy blázni! Co to děláte!" Řval Goryn na své vojáky.
"Zastavte!" Zavelel Pythoon.
Mezitím už zněly v pevnosti válečné rohy.
Vyskočil jsem na koně a předjel jsem trpaslíky, čím sem jim přehradil cestu a donutil je zastavit.
"Vy pitomci!" Zařval jsem na ně.
Trpaslíci se zastavili a udiveně na mě hleděli, až teď začali poslouchat velitele. Mezi prsty se mi rozhořel jasný plamen ohně, cítil jsem v sobě vztek. Můj kůň zafrkal a postavil se na zadní, protože ucítil plamen na své kůži. Jen tak tak jsem ho uklidnil. Nejradši bych toho trpaslíka namístě zabil. Snažil jsem se uklidnit.
Mezitím dojel k vojákům Goryn.
"Kdo to zařval, kdo zahájil útok?!"
"Já, pane." Ozval se jeden z mužů.
"Kvůli tobě jsme se prozradili!" Zařval Goryn, seskočil z berana a vrazil válečníkovi ránu pěstí. Válečník se zakymácel, pak se postavil zase rovně a jen kajícně svěsil hlavu.
"Připravte formaci!"
Mezitím Pythoon seřadil své muže a dovedl je k trpaslíkům. Ti se rovněž seřadili a utvořili tak stěnu. Obě skupiny se spojily.
"Pomalým krokem vpřed!" Zavelel Pythoon.
Až teď jsem si všiml, že mi plamen spálil kus rukávu. Naštěstí už jsem se zcela uklidnil. Formace vyrazila pomalu vpřed. Moment překvapení byl pryč.

IIIIII.

Z hradeb vylétly první šípy. Naštěstí jsem je dokázal všechny zastavit. Od brány nás dělilo zhruba patnáct metrů. V tom se z brány vyvalili první obránci. Orkové, všichni dobře ozbrojení, s kopími v rukách, hned za nimi byli taureni - obrovští divocí bojovníci. Na nic nečekali a vrhli se na útočníky.
"ÚTOK!" Zařval Goryn a Pythoon současně.
Trpaslíci v přední linii zaútočili kopími. Zaměřil jsem se na jednoho z taurenů, obzvlášť vysoký se sekerou v ruce. Zkoncentroval jsem magii a vrhl na něj blesk, tauren zařval a zřítil se na záda, další blesk jsem poslal jednomu z orků. Ten se mu ale jako zázrakem vyhnul. Blesku, co následoval se ale vyhnout nestačil, náraz magie mu utrhl hlavu a ta odletěla mezi nepřátele. Goryn v čele právě rozpáral sekerou jednoho z orků a dalšímu rozsekl štít i s rukou. Pythoon si vzal do každé ruky jeden meč a rozdával rány na obě strany. Pod jeho údery už padl třetí útočník s proříznutým hrdlem. Obránci pevnosti se stahovali, zakopávali o své mrtvé a umírající spolubojovníky, vztekle křičeli a rozdávaly rány, ale měli jsme na své straně přesilu. Zanedlouho se první trpaslík probojoval až do pevnosti, pomalu jsme se probíjeli až na náměstí. Pythoonův kůň dostal zásah kopím a zřítil se i s jezdcem na zem. Najednou začalo útočníků přibývat. Jeden z orků se na mě pokusil zaútočit se sekerou v ruce. Doslova jsem mu usmažil obličej bleskem. Trpaslík vepředu právě dorážel orka, když ho vzteklý tauren popadl za hlavu a prudce trhnul doprava, kost praskla a trpaslík se sesunul k zemi.
Goryn právě mrštil sekeru po urostlém orkovi, ta ho o palec minula a zasekla se do hrudi orka, co stál vedle. Vystříkla krev. Naši vojáci se semkli do kruhu, postřehl jsem, že Pythoon je mezi nimi. Já a Goryn jsme byli uprostřed.
"Kde se tu berou?!" Zařval na mě Goryn.
Útočníků neustále přibývalo, i když jich už mnoho leželo na zemi.
Naši vojáci začali couvat krok po kroku zpátky k bráně.
"Něco tu nehraje, je jich tu celá armáda!"
Pak se stalo něco neočekávatelného, hradby, které byly jen z hrubé kůže spadly a za nimi se vynořily celé šiky válečníků, uprostřed mezi nimi byl otevřen portál, kruh pulzující magie, kterým sem proudili další a další bojovníci.
Naši vojáci couvli před tímto pohledem a ještě víc semkli obranu.
"Je to past! Někdo jim to musel říct!"
Rozdával jsem jeden blesk za druhým a rozséval tak smrt mezi útočníky.
"Odvahu, synové aliance! Odvahu!" Řval Goryn a sám vyděšeně zíral na nepřátelské šiky.
Soustředil jsem všechnu energii a vyslal ji k portálu, naráz ohlučivě zahučel, zablesklo světlo a portál se zavřel, čím přeřízl opozdilého orka v půlce.
"Je jich tu moc!" Zařval Pythoon.
Ohlédl jsem se za sebe. Všude byli nepřátelé, nebylo úniku.
V tom můj kůň dostal ránu kopím, až vystříkla krev. Vyskočil na zadní a vyhodil mě ze sedla. Odletěl jsem až za naši kruhovou linii. Ocitl jsem se mezi nepřáteli. Rychle jsem zkoncentroval manu a vytvořil kolem sebe ochranný štít, ten okamžitě odvrátil několik ran sekerami, palicemi a meči. Goryn se vrhnul mezi nepřátele, aby mi pomohl. Rozsekl jednomu z orků hlavu, dalšímu, co na mě útočil usekl obě ruce. Pak však jeho beran padl na zem s rozpolcenou lebkou. Jen tak tak Goryn uskočil nepřátelské sekeře. Nemohl jsem mu pomoct, soustřeďoval jsem se na štít. Goryn ležel na zemi mezi nepřáteli, podíval se na mě. "Astrale"! Jeho křik najednou utichl. Ork, který se před chvílí vyhnul jeho sekeře, ho bodl kopím do břicha.
"GORYNE!" Ruce mi zahořely jasným plamenem, ochranný štít povolil. Dal jsem průchod vzteku a žalu. Celé ruce mi pokryl plamen, rukávy róby shořely. Orkové i taureni přede mnou vyděšeně ucouvli. Udělal jsem pár kroků vzad, čímž jsem se ocitl ve středu kruhové obrany, nebo toho, co z ní zbylo. Posledních dvanáct unavených vojáků zoufale bojovalo o život. Rychle jsem se ohlížel, ale nemohl jsem najít Pythoona. Plamen na rukou mi mezitím pohasl. Pak jsem ho uviděl. Ležel na zemi probodnut třemi šípy, zraněný na mnoha místech. Byl mrtvý. Zmocnil se mě žal a vztek. Plamen na rukou se rozhořel nanovo. Se zlostným zařváním jsem skočil mezi orky. Uhýbali, uskakovali a já po nich metal zářící ohnivé koule a upaloval je tak zaživa.
Vztek ve mně sílil.
Plameny na mých rukou hořely pořád silněji, cítil jsem, jak se mi oheň rozlévá po celém těle. Zrychleně jsem dýchal. Slyšel jsem tlukot vlastního srdce. Zdálo se mi, jako by se čas zastavil a ta obrovská masa nepřátel zkameněla. Oheň mi pohltil hruď, poté nohy a celé tělo, pomalu se propracovával k hlavě, jako když hoří poleno v krbu. Tentokrát ale oblečení hořet nezačalo. Byl jsem nabyt obrovskou magickou energií.
Čas se začal zase zrychlovat a já opět pálil vše živé, orkové, taureni, ale i poslední lidé a trpaslíci přede mnou couvali se strachem v očích. Upaloval jsem jednoho podruhém, černá krev syčela v plamenech, ohlušující řev umírajících mě úplně ohlušoval. Nepřátelé padali po desítkách a moje tělo hořelo magickým plamenem čím dál tím jasněji. Zabíjel jsem všechny, kteří nestačili uprchnout. Vztek ve mě rostl a plamen nabýval na síle. Pak přišla strašlivá bolest, moje tělo už nevydrželo ten příval síly. Padl jsem na kolena. Zrychleně jsem dýchal.
Vzduch okolo mě se začínal stahovat. Údery srdce zrychlovaly.
Soustředil jsem všechen svůj vztek na plamen. Připravil jsem se na konec. Všechnu energii jsem stáhl do sebe. Na kratičký okamžik plameny na mém těle začaly slábnout, až zhasly. Pak jsem všechnu energii uvolnil.

IIIIIII.

"Co říkáš, vojáku?" Zeptal se generál Mergon těžce popáleného vojáka, který se před třemi týdny vrátil z výpravy do Crossroad.
"On, Mistr Astral, hořel plamenem, upálil mnoho nepřátel, pak spadl na zem, na kolena, a pohasnul. A pak přišel ten obrovský výbuch plamene. Celá pevnost shořela i se všemi nepřáteli, okolní vesnice jako Camp Taurajo shořely, shořely také celé lány země okolo." Odpověděl zraněný.
"A jak jsi to přežil ty?" Zeptal se nevěřícně generál. Voják ležící na lůžku sebral všechny síly, aby odpověděl.
"Já, měl jsem tenhle amulet na ochranu." Řekl voják a vytáhl zpod obvazů amulet. "Daroval mi ho jeden mág."
"A co ostatní, co velitelé?"
Raněný se sípavě nadechl. "Jsou. Jsou mrtví pane."

Generál Mergon pomalu odcházel z vojenské ošetřovny.
Dnes je příšerný den.


A TAK ZEMŘEL DISSECTOR, POSLEDNÍ Z VELKÝCH MÁGŮ AKADEMIE V DALARANU A S NÍM I GORYN, ZVANÝ UDATNÝ A PYTHOON ZVANÝ CHRABRÝ.
ZEMŘELI STATEČNĚ V PROSTŘED BITVY, KDYŽ CHRÁNILI ZÁJMY ALIANCE, SVOU ČEST A SVOU ZEM. POKOJ JEJICH DUŠÍM.