Andor.cz - Dračí doupě online

Pomalu začínala zima. Ze stromů už dávno zmizelo listí a teď na zemi leželo mrtvé a zahnědlé. V ponuré krajině se vinula cesta rozježděná stovkami vozů a prošlapaná tisíci uprchlíků. Válka se zemí šířila stejně jako zima přebírala vládu nad přírodou. Lidé jí šli z cesty, opouštěli domy a kraj zůstal mrtvý a šedý. Přesto bylo možné zahlédnout proužek kouře, který stoupal nedaleko od lesa. Působil v opuštěné krajině tak nepatřičně, snad jako předvoj dní příštích, kdy se tudy přežene nezastavitelná armáda a zapálí vše, co jí přijde pod ruku. Kdo to tedy sedí u ohně zrovna tady, na předměstí smrti?
***
Vysoký šlachovitý muž přihodil na oheň otep dřeva. Plameny na chvilku zmizely, aby za okamžik pohltily navršené dřevo. Pohrávaly si s každou větvičkou a hladově ji olizovaly. Oheň hořel až moc vášnivě a stravoval vlhké dřevo jako papír.
„Cracchu, tyhle tvoje triky, to je teda něco. Ale hřeje pěkně, mrcha magická,“ ozval se trpaslík, který se rozvaloval u ohniště. Jak se na správného trpaslíka patří, sahal jeho plnovous až k pupku a nezbytná sekera odpočívala u jeho levé ruky. Přesto na něm bylo něco divného - byl oblečen v zelené kamizole, stejné jakou měl Cracch.
„Na ohni není nic magického, jenom mu musíš umět správně poručit a on už hoří sám,“ ohradil se Cracch. V tu chvíli se z nedalekého křoví vydrápal někdo další. Šel těžkým krokem a trochu kulhal. Na zádech se mu něco černalo. Když přišel blíž, bylo možno rozpoznat, že na zádech vleče pěknou urostlou bachyni. Celý také v zeleném, trojice tak působila jako malý oddíl armády.
„Sakra, sviňa, ta mi ale dala. Cracchu, naporcuj jí a ty, Chorche, se tu zbytečně nerozvaluj, popadni měchy a skoč pro vodu do vesnice. Snad bude ve studni ještě dobrá voda.“ Trochu zasykl, když si stahoval loveckou škorni z nohy, na kterou napadal. Nateklý kotník nedával možnost pochybovat, byl vyvrknutý.
„Kde je Alea, když jí člověk potřebuje!?“ prohodil, sledujíc reptajícího trpaslíka, jak odchází směrem k opuštěné vsi. Stáhl si vlasy do culíku a odhalil tak trošičku zašpičatělé uši – míšenec. Vstrčil ruce do plamenů a chvíli tam s nimi rejdil. Když je vytáhl, jakoby maličko zářily. Sálaly jako ustydající uhlíky. Přiložil si ruce na bolavou nohu a hnědé oči se mu zakalily. Po chvíli se i poslední zbytečky záře z jeho rukou vytratily a vrátil se mu přítomný zrak.
„Kurnik, tak na tohle nestačíš brachu!“ sykal bolestí, když se snažil na pořád nateklejší kotník stoupnout. Rozložil si deku u ohně a zabalil se do ní. Cracch to všechno po očku sledoval od porcování prasnice a na jeho tváři se objevily vrásky. Jestli Alea nepřijde, nebudou moct vypadnout. A císařští tu budou každým dnem.
„No do říti, si z nás střílí, paskřivec! Hej, Roghire,“ trpaslík se vracel obtěžkán měchy s vodou a když spatřil míšence zabaleného v dece u ohně, reagoval velmi podrážděně.
„Poloviční elf, ale celej kus flákače!“ odplivnul si a shodil měchy na zem. Cracch, který právě končil s porcováním, se obrátil na Chorcheho a zavrtěl hlavou. Trpaslík už nic neřekl a nechal mlčícího Roghira na pokoji. Hluboké oddechování brzy svědčilo o tom, že vyčerpaný Roghir usnul. Trpaslík s mužem usedli k ohni a postupně napichovali jeden kousek masa za druhým a opékali je nad vysokými plameny.
***
„Aleo, Aleo, kde jsi? Musíme jít!“ probudil jí neodbytný hlas v hlavě. Zvedla se a odhodila houni. Zima do ní zaťala své pařáty a roztřásla její útlé tělo. Roghir jí potřebuje, volá jí k sobě, musí spěchat. Měsíc stál vysoko na obloze a ona sotva ulehla, ale kruhy pod očima dávaly tušit, že takto probděla již několik předchozích nocí. Rychle posbírala své věci, ještě rychle zkontrolovala místo svého krátkého spánku ve světle, které zažehla v kovu svého mečíku. A spěšně vyrazila. Měsíc naštěstí osvětloval cestu lesem, ale přesto sem tam zakopla o kořen, nebo jí noha zapadla do výmolu. Spěchala co mohla, hlas v hlavě sílil a poháněl ji kupředu. Na ztrhaném obličeji se jí objevily slzy a dech se hystericky zrychloval. Nemohla dál, byla unavená, sama, nevěděla, jestli jde správně a přesto musela pokračovat. Musela, čekají na ni a potřebují ji. Už je to jistě jen kousíček cesty a pak si na chvilku odpočine. Uvidí Roghira…
***
Nad ránem všechno přikryla mlha a proto málem minula jejich tábor. Upozornila ji jedině vůně kouře z doutnajícího ohniště. Když se blížila k ležení, kdosi ji chytil zezadu za krk a ucítila čepel v zádech. Byla již tak unavená, že se na nic nezmohla. Stála jako opařená, ale tlak po chvíli povolil. Otočila se a spatřila Cracchovu pohublou tvář. Na něj snad válečné strádání nemělo žádný vliv, vždycky vypadal stejně. Veškeré napětí povolilo a Alea se rozplakala. Chracch ji neohrabaně přivinul do náručí a když omdlela, opatrně ji přenesl na svoje lůžko. Zabalil ji do dek a sám si přilehl, aby ji zahřál a přehodil je oba Aleinou houní. Zdály se jí sny a celý zbytek noci blouznila.
„Roghire, Roghire!“ někdo volal Roghira a probudil ji, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je to ona sama, kdo volá Roghira ze spánku. Rychle se vymotala z dek a zmateně se rozhlížela kolem. Cracch byl už na nohou a ohříval upečené kusy masa nad ohněm. Podívala se na něj, jenom přikývl a jeho oči mluvily jasně. Roghir ležel na opačné straně ohniště a otřásal se zimnicí. Zatřásla s hromadou kožešin, které přikrývaly Chorcheho.
„Dones dřevo a připrav kotel z vodou a natrhej nějaké obvazy, dlouhé!“ vpálila do Chorcheho rozespalého obličeje. Její výraz nedával mnoho možností k diskuzi a Chorche věděl, jak je situace vážná. Nohy se jí podlamovaly, když se blížila k třesoucímu se Roghirovi.
„To jsem já, Alea,“ šeptala a hladila ho po černých vlasech. Jeho oči nepřítomně hleděly kamsi za ní. Na ohni se zatím připravená hromada dříví rychle zaplavovala oranžovými plamínky. Už už chtěla vnořit svoje drobné ruce a čerpat sílu, když v tom jí Cracch chytil za zápěstí.
„Nejdřív se najez a napij, takhle mu sotva pomůžeš.“ Díval se na ni svým velmi vážným hlubokým pohledem. Zasyčela jako podrážděný had, ale pak se vzpamatovala. Síla jí začala stravovat. Byla opravdu moc slabá, měl pravdu. Věděla to, ale přesto jí dalo hodně práce se přemoci a nevyškrábat mu oči. Zoufalství a síla z ní dělaly zvíře. Rychle zhltla šrůtky šunky z bachyně a zapila to několika doušky vody z měchu. Do tváří se jí vrátila trocha barvy. Oheň mezitím už plápolal a ona do něj vnořila ruce až po lokty. Plameny se jakoby zmenšily a pohasly, zdálo se, že jejich veškerá energie se vlévá do rukou. Začaly pulzovat oranžovým světlem a pak až zbělely. Když je vytáhla z výhně, zářily jako rozžhavená špice meče a občas po nich proběhly drobné modré plamínky. Opatrně vzala poraněnou nohu a podložila ji levou rukou. Na chvilku zazářila jasným svělem a objevil se obraz kostí. Cracch a Chorche, kteří jí koukali opatrně přes rameno, zahlédli úplně rozdrcený kotník, bylo k nevíře, že vůbec Roghir dotáhl prase až do tábora.
„Kotník je úplně rozdrcený a v noze je infekce,“ oznámila klidným, pozměněným hlasem Alea.
„Postavte kotel s vodou na oheň a vyvařte v něm obvazy.“ Oba rychle poslechli a Alea se dál věnovala rozbité noze. Nyní ji chytila pevně oběma rukama až Roghirovi, který upadl do bezvědomí, zacukalo v obličeji. Záře se z rukou začala přelévat do zraněného kotníku a osvětlovala široké okolí jako nejjasnější pochodeň. Aleiny ruce znatelně pohasly a nyní jimi třela celou nohu a ta se plnila svitem. Skončila, až když už neměla v rukou žádnou sílu. Noha ještě slabě světélkovala.
„Obložte mu nohu horkými vyvařenými obvazy a pravidelně je vyměňujte,“ řekla už normálním hlasem, který zněl nesmírně vyčerpaně. Obličej se zdál průsvitný a oči byly mléčně zakalené. Bezvládné tělo drobné elfky se naprosto ztrápené zhroutilo bezvládně na zem.
***
Když se znovu probrala, byla temná noc. Ležela v peřinách, v posteli. Co se stalo, kde je, je Roghit v pořádku? Někdo seděl na pelesti postele. V temnotě se nedalo rozeznat, kdo to je. Pohladil ji po tváři. Ano byl to Roghir, jeho hrubou a přesto tak příjemnou dlaň by poznala všude.
„Napij se, maličká,“ přiložil jí k ústům pohárek. Tekutina v něm chutnala hořce, ale byla nesmírně osvěžující.
„To je dobře…“ stačila ještě říct, než znova usnula. Rukou se držela Roghirovy a na tváří se jí zračila nesmírná úleva.
***
Alea se již cítila dost silná, aby sešla dolů do hostinské místnosti. Její tři přátelé se hrbili nad jakýmsi plánem, který ležel na dřevěném stole a ve světle olejové lampičky nad ním debatovali.
„Roghire, neblázni! Necháme toho, při minulé akci si málem chcípnul a holka by umřela taky, kvůli tobě. Tohle je šílenství. Stojí ti tenhle kus posraný země za to, abys nasazoval naše krky?!“ Chorche zrovna nevydržel a vpálil Roghirovi svoje obavy do obličeje. Ten se na něj podíval temnýma očima a trpaslík věděl, že tady přestřelil. Trpaslíci se nebojí ničeho, ale pokud by se báli alespoň jediné věci, byl by to dozajista rozzuřený Roghirům pohled. Chorche se ošíval a nechtěl uhnout míšencovým spalujícím očím. Po chvilce se Roghir odvrátil a naprosto klidným, ale o to děsivějším hlasem pronesl: „Nežádám po nikom nic. Budu, ale bránit tuhle zemi, jakkoli to půjde a dokud jste se mnou, budete to dělat taky. Chceš utéct a schovat hlavu do písku jako pštros. Klidně běž, mistře trpaslíku, tamhle jsou dveře.“
Chorchce zesinal a sklopil zraky.
„Proč ti na téhle zemi teda tak záleží. Zachází s tebou jako s kusem hovna na botě, stejně jako se mnou. A my za ně nastavujeme krk. Tak řekni mi proč. Na severu je ještě dost místa, ať si tady paskřivci třeba zhnijou!“ z Chorcheho hlasu bylo znát zoufalství, které pramenilo z nerozhodnosti. Roghirovu odpověď se ale dozvědět už nemohl. Alea na schodech zakašlala a zraky všech tří se otočily k ní. Spěšně sešla dolů a bosky doskákala k Roghirovi. Přivinula se k němu. Otcovsky ji pohladil, ale její oči hovořily jinak. Planoucí mu hleděly do tváře, do jeho nekonečně hlubokých tůní, s láskou více než dětskou. Políbil jí na čelo a usadil jí na židli. Hleděl na ni, jako by nevěděl, co říci. Nakonec řekl prostě: „Děkuji.“
Hltala ho očima a celá místnost se smrskla na dva páry očí.
„Musíš ještě odpočívat, Aleo,“ usmál se na ni nakonec. Alee se rozpalovaly tváře a prudce zavrtěla hlavou.
„Už jsem dost silná, chci ti pomáhat, Roghire.“ Jeho jméno vyslovila zvláštně zastřeným hlasem.
„Ne, Aleo, čeká nás toho ještě tolik, běž si lehnout.“
„Pojď alespoň na chvilku se mnou. Budu ležet, ale chci si alespoň chvíli povídat,“ žadonila Alea, již úplně rudá. Roghir se krátce podíval na Carccha a Chorcheho a pak přikývl.
„Tak šup, ať už jsi nahoře.“ Alea se zvedla a pyšně odcházela z místnosti, Roghir krok za ní.
Otevřeli dveře do pokoje a elfka se okamžitě vrhla na urostlého míšence. Přisála svoje rtíky na jeho ústa, až se překvapený Roghir zapotácel. Stehnem mu třela jeho nohu a volnou rukou přejížděla po kožené kazajce a pohrávala si s tkanicemi. Roghir stál chvilku jako opařený, ale pak ji od sebe rázně odstrčil.
„Co se děje? Nechceš mě?" Aleiny oči se rozšířily.
„Aleo… nemohu…“ další slova mu uvázla v hrdle. Elfka si nadzdvihla rodící se ňadra a jedovatě zasyčela: „Myslela jsem, že se ti líbím, že mě máš rád!? Proč se mnou nechceš být jako muž se ženou?“
Roghir stál u dveří a z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst. Nic neříkal a Alea po chvíli s pláčem utekla dozadu k posteli.
„Vypadni, nechci tě ani vidět!“ vzlykajíc ze sebe vztekle vysoukala. Roghir se na ni ještě jednou podíval a pak odešel. Ještě dlouho se z pokoje ozýval vzlykot dušený polštářem.