Andor.cz - Dračí doupě online

Dokument 1

Kapitola první – Zemská Polis

Seděl jsem zrovna v baru Radegast. Kdo by ho náhodou neznal, tak je na pátém podlaží Zemské Polis. Na pátém podlaží narazíte na různou sebranku. Abych byl konkrétnější, tak to jsou všichni mimozemšťani, mutanti a lidé s nedokonalým kódem DNA, kteří ale mají to štěstí, že neskončili na Povrchu jako miliardy a miliardy jejich bratrů, ale zároveň tu smůlu, že nejsou dostatečně čisté rasy, aby se dostali mezi deset tisíc Lidí. Ale to já ostatně také ne. V baru Radegast je tedy společnost docela multinacionální, abych tak řekl. Seděl jsem v zadní části baru, pod prasklou zelenou zářivkou, jejíž světlo blikalo jako stroboskop. Naštěstí mám v očích elektroniky za tři sta tisíc M-kreditů, jinak by mě za chvíli začala pěkně bolet hlava.
„Otroku! Nalejvej!“ U vedlejšího stolu seděli tři Lidé, mladí, nabubřelí pitomci. Řekl bych, že nejstaršímu z nich bylo tak kolem pětadvaceti. „Tak dělej, idiote!“ pokřikovali na barmana a když jim donesl pití, místo aby mu zaplatili, tak ho zkopali do krve. Lidé se v pátém patře chovají jako nadlidé. Rychle jsem dopíjel a zároveň z kapsy u kombinézy tahal peníze, abych mohl zaplatit. Ti frackové jsou pěkně rozjetí, vypadá to že tihle, stejně jako desítky dalších mladých, znuděných nafoukanců, si udělali zábavu z terorizování tvorů z pátého patra. Koukal jsem k zemi a rychle vstával. Snažil jsem se za každou cenu neprovokovat a neupozorňovat na sebe. Nejsem zvyklý se takhle chovat, ale mám v Zemské Polis úkol, který je důležitější než moje hrdost. Teď už jenom projít kolem jejich stolu a budu v bezpečí. „Stůj, svalovše!“ zavolal na mě ten nejstarší z nich. Alkohol mu trochu rozmazal pohled a taky si trochu šlapal na jazyk. Všimli si mě, teď už je to v háji. Otočil jsem se a podíval se na ně. „Tak copak chcete, chlapci?“ Rázem stáli všichni tři na nohou a upírali na mě modré oči. „Nejsi trochu prřiždrzlej, hajzle?“ Vysoký blonďák, kterého ostatní oslovovali jako Hanze, odepnul z opasku psychonůž. Psychonůž je zatraceně nebezpečná věcička. Chlápek, který ho vymyslel, je šílený maniak zavřený v nejhlubších Marsovských laboratořích. Říkám nejhlubších, ačkoliv nejsou na povrchu, ale v Marsovské Centrále, to je něco jako obdoba Zemské Polis. Na Zemi by ho okamžitě zabili, nebo hůř, poslali na Povrch. My na Marsu jsme ho ale místo toho využili, vynalezl polovinu z moderní výbavy, kterou mám u sebe, na sobě nebo v sobě. Několik menších vynálezů nám ale pozemští morfové ukradli. Jako právě psychonůž. Psychonůž vypadá jako malá, kovová trubička, je dostatečně nenápadný, aby se dal ukrýt v rukávu, jeho plášť je ze zvláštní slitiny kovů, na kterou nereagují detektory ani chemické analyzátory. Je neodhalitelný a smrtící. Taky mám jeden u sebe. Na tyhle smrady mi ale budou stačit ruce. Malá kovová trubička v Hansových rukách slabě zahučela a z jejího vrcholu zazářilo ostré modré světlo. Čepel psychonože vypadá jako paprsek světla, které se nešíří do prostoru, ale pouze zaujme její tvar. To světlo by ani nebylo potřeba, ale když nesvítí, tak ani nevíte, jaký má smrtící pole psychonože dosah. „Ale ale, pánové… zbraně přeci nebudou potřeba, ne?“ Nejvyšší Člověk se odporně usmál a vytáhl jehlovou pistoli. Podle červené barvy na zásobníku byly jehly napuštěny nervově-paralytickou látkou, předpokládám že vynálezem z Pozemských laboratoří B.L.C. (Biotechnology Labs Corporation) - pokud by mě ta jehla zasáhla, měly by mé implantované krevní filtry a makro roboti co dělat. Pak už ale opilý Hanz nevydržel napětí situace a hnán adrenalinem po mně sekl psychonožem a já nad sebou ztratil kontrolu. Můj kybernetický mozkový implantát totiž vyhodnotil jeho útok jako vážné ohrožení mého života a spustil jednu z tisíců naprogramovaných, počítačem vytvořených reflexních protiakcí. Jo, tenhle strojek co mám v hlavě je taky vynález Psychouše Hynka, stejně jako psychonůž. Hanz mi nožem sekl po krku a početní akce v mém mozku trvající tisícinu sekundy mě donutila ustoupit právě včas, aby mě mrazivý závan působený blízkostí psychopole políbil na krk, není to závan vzduchu, je to něco jiného. Ten příšerný mráz cítíte přímo v nervech a když vás s ním někdo bodne, řízne nebo se jen dotkne, nezpůsobí vám žádné fyzické poranění, je to mnohem horší. Psychopole je navržené tak, aby stimulovalo nervy napadeného jedince, je to stejný princip jako ve relaxačně-stimulačních kójích, ale energie, která napájí psychopole je jiná, jaksi pokřivená a mnohem, mnohem silnější, takže vaše nervy místo příjemné stimulace doslova sežehne. Bolest a pocit mrazu. Ten prožitek může být (a většinou je) tak silný, že vás zabije nebo z něj zešílíte. Proto jsem tak rád, že vlastním implantáty, které mi umožňují se bránit. Po rychlém úkroku jsem chytil Hanze jednou rukou za zápěstí a druhou rukou za loket, následoval další výpočet a rychlý půl obrat, při které jsem použil Hanzeho ruku jako páku a přesně podle kalkulace ho takto vrhnul proti třetímu, nejméně výraznému Člověku, který mezitím také vytáhl psychonůž. Oba výrostci se s klením a bolestným úpěním zřítili k zemi. Poslední stojící Člověk momentálně představoval největší nebezpečí. Mířil na mě jehlovou pistolí a tiskl spoušť. Nevypadal, že by se minul. kdybych ho nechal vystřelit. Další rychlá kalkulace mi přihrála jedinou možnost, vrhl jsem se saltem dozadu a jehla mě těsně minula, zároveň jsem však kopl do plastikového stolu takovou silou, že po krátkém letu zasáhl dlouhána do hlavy. Padl v bezvědomí k zemi a jeho jehlová pistole při nárazu spustila. Jehla dlouhá na tři centimetry se zarazila hluboko do plastové zdi. Omráčil jsem i zbylé dva výrostky a rychlým krokem vyšel z baru. Celé střetnutí netrvalo ani patnáct sekund. Ostatní hosté reagovali souhlasným a občas trochu vyděšeným mručením.

O tři sta pater výše, v monitorovací místnosti Pozemské Milice, si kapitán Gregory Hunter prohlížel záznam rvačky v baru Radegast. „Pusťte to ještě jednou.“ Vypadalo to jako standardní rvačka, jaké jsou v pátém poschodí na denním pořádku, ale něco mu na ní nesedělo. Ten chlap, který zmlátil tři občany Polis, byl oblečený jako obyčejný obchodník. Na jeho průkazu, kterým se identifikoval automatickému vrátnému u dveří baru stálo, že je obchodník s astropšenicí. Problém byl, že na obchodníka s astropšenicí nevypadal. Pohyboval se jako tanečník. Nebo jako zabiják. Podle toho, jak srovnal ty tři výrostky, tak spíše to druhé. Pustil si záznam ještě jednou zpomaleně. Všichni občané měli základní vojenský výcvik, on je přesto dokázal zmlátit do bezvědomí za 12,364 sekund. Celý souboj vypadal jako tanec plný kontrastů. Trhavé výpady občanů a ladné pohyby neznámého. Jejich těžkopádnost a jeho sebejistota. 12,364 sekund. Obchodník s astropšenicí John Mark. Hunterovi to nešlo z hlavy. Pustil si záznam ještě jednou a ještě… Nakonec ho to trklo. Pomocí specializovaného programu vypočetl sílu, kterou musel pseudo obchodník použít na to, aby dokázal mrštit občanem, který na něj zaútočil psychonožem. Vyšlo mu neuvěřitelné číslo. Navíc ta reakční doba. Nakonec došel miliční kapitán k tomu, že pan John Mark musí být buďto od speciálních jednotek B.L.C. a jeho síla a rychlost je výsledkem speciálních genetických manipulací, a nebo… „Nebo je narvanej implantátama od hlavy až k tý jeho posraný patě,“ zamumlal si pod vousy.
Kapitán Hunter byl profesionál, u milice sloužil už šedesát let. Za tu dobu si vypěstoval jistý instinkt a ten instinkt mu teď říkal, že se v jeho revíru děje něco velkého. Mohlo by z toho pro něj koukat povýšení na velitele milice, přeci jenom už starému siru Charlesovi Woodrow-Umbridgeovi táhlo na sto osmdesát, což je v Polis důchodový věk. Jakmile odejde za sedm měsíců do penze, mohl by Hunter zaujmout jeho místo a s ním podědit i jeho šlechtický titul vážící se k hodnosti Vrchního velitele milice. Stačí na sebe jenom upozornit. Ukázat své schopnosti. Pak by se mohl stát nejmladším Vrchním velitelem v historii, vždyť je mu pouhých dvaaosmdesát. Teď už jenom vymyslet, jak zareagovat. V jeho cvičené, kriminalistické mysli se okamžitě začaly rojit hypotézy. Za prvé: Pan John Mark je od B.L.C a v tom případě je řešení jediné – zaprotokolovat a neplést se mu do cesty. Problém této hypotézy však byl v tom, že kdyby byl tajemný násilník opravdu agentem B.L.C., tak by se rozhodně nepral s Občany, ale identifikoval by se… Pokud neplní nějaký tajný úkol… Hypotéza dvě: John Mark je obyčejný obchodník, který utratil sta tisíce za implantáty, aby se dokázal bránit. „Směšné…“ broukl si Gregory a přemýšlel dál. Třetí možnost je, že rváč je agent B.T.P. Řešení by bylo v tom případě okamžitá akce. Izolace či anihilace. Zatknout nebo zabít. Miliční kapitán se usmál a zašeptal: „Nebo zatknout a zabít.“ Nakonec se rozhodl si celou situaci shrnout. Buďto je pan Mark agentem B.L.C. a v tom případě by jeho zatčení byl obrovský průšvih a nebo je agentem B.T.P., nájemným vrahem, lovcem lidí, teroristou, bojovníkem za práva Otroků nebo prostě agentem kterékoliv z těch tisíců vlád, náboženských skupin či meziplanetárních společností a v tom případě by měl jednat. Rozmýšlel se dlouho.
Pak se natáhl k interkomu a vyhlásil miliční poplach na pátém podlaží.

Spěchal jsem chodbou a přemýšlel, jak se dostat z pátého patra někam dál, když jsem si všiml, že se kolem začíná trousit nějak moc uniformovaných i maskovaných agentů milice. Tak se asi někdo nahoře rozhodl, že jsem příliš cenná kořist, než aby si mě nechal proklouznout mezi prsty. Sakra. Poliská milice je mnohem rychlejší a výkonnější, než jsem čekal. Teď už se výš žádnou z legálních cest rozhodně nedostanu. Takže budu muset servisními tunely nebo ventilací. Implantát mi přihrál podrobnou mapu stanice a já se rozhodl, že nejvýhodnější bude se pokusit projít těmi servisními tunely. To nebude nic příjemného.
Servisní tunely jsou úzké průchody nitrem Polis, jsou extrémně nebezpečné pro obsluhu – tam, kde vedou blízko plášti stanice, v nich teplota klesá k mínus šedesáti, když se dostanete do tunelu, který vede poblíž reaktoru nebo generátoru umělé přitažlivosti, dostanete smrtelnou dávku ozáření do patnácti minut. Navíc nejsou vůbec výjimečné případy, kdy do servisních tunelů unikne kdejaké biosvinstvo. Proto v nich nechávají Lidé pracovat pouze mutanty a geneticky upravené jedince. Geneticky upravení jedinci jsou bývalí Otroci z Povrchu, kteří díky speciálním genovým manipulacím a hormonálním kůrám získali neuvěřitelné vlastnosti – ohromnou odolnost, nadlidskou sílu, ale zároveň jim byla drasticky snížena inteligence. Jsou jako hloupí, věrní psíci, kteří by za Lidi obětovali dokonce i svůj život. Práce, které vykonávají v servisních tunelech Zemské Polis, u nás na Marsu provádí servisní roboti. Ostatní orbitální stanice nakupují buď od nás androidy nebo od Lidí mutanty. Zdá se mi, že Lidé se chovají dosti nelidsky. Každopádně narazit na některého z mutantů v úzké chodbě znamená téměř jistou smrt. Jsou totiž naprogramovaní zaútočit na kohokoliv nepovolaného potloukajícího se v servisních tunelech.
Takto zamyšlen jsem se dostal až do málo frekventované plastbetonové chodby, na jejímž konci se skvěly zapečetěné dveře do servisního tunelu. Problém byl, že před nimi stál milicionář s těžkým kyselinometem. Abych se k němu dostal, musel bych přejít tak dvacet metrů volného prostoru, na kterém by na mě milicionář naprosto jasně viděl. Přes mířidla kyselinometu. Kyselinomet je jedna z Pozemských takzvaných Živých zbraní. Je to vlastně speciálně vyšlechtěné zvíře ve tvaru zbraně. Když ho voják bolestivě stiskne, zvíře se naštve a ze speciálních žláz vystříkne proud silné kyseliny. Genetické manipulace z mimozemského zvířete udělaly nemyslící, vražednou zbraň. Typicky Lidské. Podle odhadu mého implantátu nejsem dost rychlý, abych k němu stihl doběhnout a bezhlučně ho zneškodnit. Sáhl jsem do vnitřní kapsy své kombinézy a vytáhl jednu z několika svých střelných zbraní. Vybral jsem Paralyzátor. Malá zbraň ve tvaru jehlové pistole nezabíjí, kdybych totiž milicionáře zabil, jeho implantát by do centrály zahlásil zetko a za chvíli bych tu měl zásahovou jednotku. Pečlivě jsem překontroloval nastavení, paralyzátor totiž není zrovna spolehlivá zbraň. Navíc má účinný dosah sotva devět metrů. Bude to o chlup.
Vyběhl jsem a vrhl se plnou rychlostí proti ochránci zákona. Milicionáři se rozšířily oči a trhl ústím zbraně směrem ke mně. Byl jsem v půli cesty, když už mířil přímo na mě. Byl rychlejší, než jsem čekal. Spoušť jsme stiskli oba zároveň. Paprsek z paralyzátoru šlehl po milicionáři a srazil ho do bezvědomí, proud kyseliny mi ale stihl poleptat levou ruku. Bolest byla neuvěřitelná, neřval jsem jenom díky svému výcviku. Levý rukáv mé kombinézy se okamžitě rozpustil, na kůži mi naběhly rudé puchýře. Během několika vteřin mi kyselina rozleptala levou ruku až do živého masa. Okamžitě jsem sáhl do kapsy pro ampulku s roztokem silné zásady a polil si ruku, během dalších několika vteřin byla kyselina neutralizována a ruku mi pokryl škraloup zelenomodré soli. Bolest byla stále naprosto nesnesitelná, tak jsem rozkousal dvě tabletky rychle působících analgetik. Neuvěřitelná agonie se pomalu změnila v tupou bolest a pak jen v slabé brnění v paži. Prohledal jsem omráčeného vojáka, ale nic zajímavého ani užitečného u sebe neměl. Přistoupil jsem tedy ke vzduchovému uzávěru na dveřích vedoucích do servisní chodby. Zámek byl naštěstí elektronický, takže mi netrvalo ani šest sekund se přes něj dostat. S elektronikou to já umím.
Servisní tunely byly přesně tak odporné, jak jsem čekal. Naprostá tma, chvílemi dusivé vedro, chvílemi ochromující mráz. Naštěstí jsem zatím nenarazil na žádného ze servisních mutantů. Po hodině proplétání se klaustrofobicky úzkými chodbičkami mi začalo být divné, že mě nikdo nepronásleduje, vždyť omráčeného milicionáře museli najít už dávno…

„DOPRDELE!!! To si snad ze mě děláte srandu, že jste nechali toho zmetka utéct do servisních tunelů?!“ Kapitán Hunter nebyl vůbec šťastný ze současného vývoje situace. Ve skutečnosti se mu to začínalo vymykat z rukou. „V těch tunelech se může ukrývat celé roky, vedou skrz celou stanici, může klidně sabotovat jádro!“ V tu chvíli si Gregory uvědomil hrůznost toho, co by se mohlo stát. „Okamžitě ztrojnásobte hlídky u jádra, systémů podpory života, v docích, u generátorů umělé přitažlivosti a prostě u všech důležitých systémů!“ zařval do interkomu a zhroutil se do křesla. Na obrazovce před ním byla zobrazena mapa stanice včetně servisních tunelů, miličních výtahů a vzduchových pečetí. Taková mapa byla k dispozici pouze milici a inženýrům. Hunter si ale nebyl jistý, jestli mu podrobný plán stanice bude k něčemu při chytání špiona. Na jedné straně plánu bylo rudým kroužkem označeno místo, kde John Mark vnikl do tunelů a na druhé straně bylo padesát dva předpokládaných propustí, kudy by se mohl dostat zpět do stanice. Hunter přemýšlel, využíval všech svých zkušeností a výcviku. Neměl ani náhodou dost lidí, aby mohl hlídat všechny propusti. Mohl si tedy vybrat jeden, nanejvýše dva průchody, které nechá hlídat. Ale které to budou… „Pošlete dvacet lidí do laboratoří B.T.L., ať hlídají propusť do servisních tunelů!“

Plížení tmou už mě začínalo pěkně štvát. Rekonstrukce paže poleptané kyselinou neprobíhala zrovna dobře a její spotřeba energie mi občas působila výpadky zraku. Kdybych v tu chvíli potkal nějakého mutanta, možná i obyčejného milicionáře, tak jsem mrtvý. V místě, kde se tunel vinul blízko jádru stanice, jsem nechal pro jistotu malý dáreček. Díky bohu už jsem se blížil k propusti, kterou se dostanu ven. Doufám, že nepotkám nějakého milicionáře, určitě mě už hledají. Naštěstí nemůžou ani tušit, kde z tunelu vylezu. Odemknout zámek propusti zevnitř bylo ještě jednodušší než zvenčí. Vysoukal jsem se do volného prostoru velké haly plné Lidí. Někteří z nich na mě podezřívavě hleděli, ale zbytek mě ostentativně přehlížel. Pro ně jsem byl údržbář rekrutovaný pro nejubožejší práce z řad Otroků. Byl jsem pro ně odpad… Vlastně ne, já pro ně nebyl nic. Ale to mi vyhovovalo. Teď se proplížím do laboratoří, splním svůj úkol a zmizím odsud.
„Ani se nehni, bastarde!“ Najednou byli všude kolem agenti milice. Bránit se by bylo zbytečné, bylo jich alespoň dvacet, tak jsem stál s rukama nad hlavou a čekal jsem, co bude. Vyhmátli mě naprosto profesionálně.

„Máme ho, šéfe! Jak jste to věděl, že vyleze zrovna tam?“ Hunter se samolibě usmíval a pak si beze slova poklepal ze strany na nos, zafuněl a zvedl se z křesla. „Tak ho jdeme vyslechnout. Špióna.“

Zatkli mě, omráčili a než jsem se probral, upoutali mě do speciálního křesla ve výslechové laboratoři, které vyřadilo z provozu všechny mé implantáty.
I makroroboty, takže se rekonstrukce poškozené paže zastavila. Bolest byla nesnesitelná, ale mnohem více jsem postrádal funkce mozkového implantátu a zrak. S vyřazením implantátů v očích jsem totiž oslepl. „Haló?!“ Nečekal jsem že mi někdo odpoví, ale byl jsem zvědavý, jakým způsobem se nese zvuk. Podle toho jsem zjistil, že laboratoř je tak deset krát deset metrů, s šest metrů vysokými zdmi, zároveň jsem zjistil kde jsou a jak velké jsou případné překážky. Sice mi vypadly všechny nadstandardní funkce sluchu, ale na zjištění všech těchto poznatků mi stačil obyčejný, nezesílený sluch a výcvik speciálních jednotek B.T.P. B.T.P je zkratka názvu druhé ohromné korporace, která působí u nás ve sluneční soustavě – Bratrstvo Technologického Pokroku. Tuto společnost založila marsovská Smetánka v první polovině čtyřiadvacátého století, zhruba ve stejné době, kdy Lidé založili B.T.L. Bratrstvo si dalo za cíl vyvíjet nové technologie, má špičkově vybavené laboratoře, ve kterých pracují největší odborníci z celé Sluneční soustavy v oborech robotiky, makrorobotiky, kybernetiky, biorobotiky, strojní techniky, kosmických technologií a všech oborech, které mají co dělat s nějakým druhem technologie. Naše laboratoře jsou nejmodernější, nejkomplexnější a nejlépe vybavené v celé soustavě. Devět desetin nových nebo zdokonalených vynálezů je dílem Bratrstva. Zároveň naše ocelárny, strojní dílny a suché doky pro kosmické lodi jsou dokonale výkonné při zachování bezpečnosti práce Otroků na Povrchu. Nemají se sice zrovna nejlépe, ale rozhodně lépe než Otroci na Zemi. Ze zamyšlení mě vytrhla divná vůně. Divná, ale příjemná. A skřípění. Jakoby příboru po talíři.
„Nemáte hlad, pane Marku? Nebo snad mám říkat pane Agente?“ Hlas byl tichý, mluvil muž. Odhadoval jsem ho na šedesát až sto let. „Tohle je naprosto výborný recept. I když, pravda, trochu neobvyklý.“ Ten chlap mluvil, jako by byl náramně spokojený sám se sebou. „Jsou to kuřecí paličky v medovo-hořčičné marinádě, ogrilované na lávových kamenech.“ Nějak mi nedocházelo, co to plácá za kraviny. Čekal bych spíše brutální výslech za pomoci psychonože. „Víte, je to hodně drahé jídlo. Kuřata, slepice i kohouti totiž vyhynuli v dvaadvacátém století. Takže když si chci dát toto jídlo, musím si nechat vypěstovat kuře v našich laboratořích. Naštěstí jsme si uložili kód DNA, takže je to možné.“ Přemýšlel jsem, o co tomu chlapovi jde. A kdo to sakra je. Pak jsem dospěl k názoru, že nejlepší způsob jak to zjistit je se ho prostě zeptat. „Kdo do prdele jste?!“ Chvíli bylo ticho a ozývalo se jenom skřípění příboru po talíři. „Budoucí Vrchní velitel milice Gregory Hunter k vašim službám.“
A znovu ta samolibost. „Aha, budoucí Vrchní velitel. To jsem vám asi náramně nahrál do karet, co?“
„Musím uznat že váš směšný pokus o sabotáž v B.T.L. nemohl přijít v lepší chvíli. Za to jsem vám vděčný.“ Tón jeho hlasu se najednou změnil, měl jsem pocit, jako by se v místnosti ochladilo. „Ale teď přejdeme k hlavnímu bodu programu. A to k výslechu. Chci vědět vše. Kdo jste, co byl přesně váš cíl a hlavně přístupové kódy k marsovské Centrále.“ Zřejmě jsem nekontroloval svůj výraz tak dokonale jak jsem si myslel, protože Hunter pokračoval. „Ano. My víme že jste agent B.T.P. Podle rentgenu máte v sobě implantáty nejméně za čtyřicet milionů dolarů.“ To je další věc, proč jsou na nás Lidé dosti naštvaní – naše MARS-kredity mají dvakrát větší kupní sílu než Lidské Dolary. Navíc se m-kredity pomalu stávají dominantní měnou v celé Soustavě. Rozhodl jsem se budoucího Vrchního velitele trochu poškádlit. „Víte, ve skutečnosti je to sotva jedenáct milionů m-kreditů…“ Hunter se ale uměl ovládat dokonale. „Víte, pane Mark, ony vás ty srandičky přejdou.“ V hlavě se mi ozvalo prasknutí a naskočil mi zrak (a mozkový implantát). Laboratoř byla přesně taková, jakou jsem si ji představoval, na zemi byl dokonce kanálek na odvod krve. „Víte, nerad bych, aby jste o něco přišel. Za těch mnoho let, co dělám miličního vyšetřovatele jsem zjistil, že ať si kdo chce co chce říká, dominantní lidský smysl je zrak. Některým vyšetřovaným subjektům prospěje jeho absence, některým naopak nejdřív všechny výslechové nástroje ukážu. Myslím, že vy patříte do té druhé skupiny.“ Měl pravdu, pohled na nerezové mučící nástroje byl přímo mrazivý. Mnohem horší ale byly ampule s jedy, různými ošklivými viry a bakteriemi, které měly na etiketě (vinětě?) logo B.T.L. „Toto je náš nejnovější a troufám si tvrdit, že nejdokonalejší výslechový nástroj.“ Budoucí velitel milice natáhl do injektoru jakousi nevábně vypadající hnědožlutou kapalinu. „Máte poslední šanci mi odpovědět, pak přijde agonie…“ Poklepal si injektorem o dlaň a já mezitím přemýšlel. Místnost byla velice dobře stíněná, takže žádný z mých implantátů nemohl poslat zprávu, zavolat o pomoc nebo… „Polibte si prdel pane /budoucí/ vrchní veliteli. Já vám nic neřeknu.“ Hunter po této odpovědi na nic nečekal a vbodl mě injektor do krku. „Doufám, že se nebudete zlobit, když budeme postup výslechu promítat v posluchárně studentům aplikované mikrobiologie, pane Mark…“ Začal jsem vidět jako v husté mlze, ale všiml jsem si, že Hunter stiskl tlačítko na zdi a kamera mě začala snímat. Potom mi ohromná bolest stiskla hrudník, žaludek, hlavu a vůbec každičký kousek těla od nehtů na nohou po poslední vlas. „Bolest se bude stupňovat pane Mark…“ Hunter se vyloženě nudil a tak si zatím prohlížel moje věci. Kamera vysílala a já téměř cítil, jak se studenti baví… Moment, přes závoj bolesti se ke mně drala nějaká myšlenka. Když může vysílat kamera, musí někde ve stínění být slabé místo! Po půl hodině marné snahy jsem to vzdal, nemá to cenu. Pohltila mě bolest a já začal řvát.

Ludva neměl dobrý den.
Manželka ho málem opustila, navíc mu šlapalo na paty oddělení Lidských Zdrojů, měl strach, že ho pošlou na Povrch a teď ještě dostal za úkol prověřit hlášení o podezřelém objektu v druhém příčném tunelu. Nesnášel tuhle práci. Soukal se navlečený v objemném ochranném skafandru uzoučkými tunely, každou chvíli se někde zasekl a navíc se mu zapocovalo hledí přilby. „Krámy zasraný, nedaj nám ani pořádnej skafandr a pak nás pošlou dělat tohle… Ani by jim nevadilo, kdybych tu zdechnul…“ Zatímco mumlal dlouhé litanie nadávek, minul první příčný tunel a vlezl do druhého. Najít podezřelý předmět mu netrvalo moc dlouho. Byla to docela malá stříbrná trubka, tak půl metru dlouhá a sedm centimetrů v průměru, navíc vypadala, že je teleskopická. „Co to kurva jenom může bejt?“ Ludva vzal tyč do ruky a prohlížel si ji ze všech stran. Všiml si svítící kontrolky na její spodní části. Původně nechtěl, ale zvědavost ho přemohla a pokusil se teleskopickou tyč složit. Vedle oranžové kontrolky problikla červená a Ludva si pomyslel, že to asi bude zapomenutý diagnostický přístroj. Potom ho výbuch rozerval na kusy.
Ludva neměl dobrý den.

...pokračování příště...