Also

Trumpovi příznivci vnikli do Kongresu, v budově se střílelo odkaz
What the fuuuuck

Jeskyně vytvořena: odkaz

1933: Dark Years

Skandinávská dělnická republika:



- historie země: v roce 1920 Inessa Armand blízká spolupracovnice a dle všeho i milenka V.I.Lenina za "pět minut dvanáct" (aneb Wrangel klepe dělostřelectvem na dveře) prchá z Kremlu směr Petrohrad a Dánsko, aby unikla ze spárů Bílých, kteří se ukazují být "proti všem Marxovým tezím o nevyhnutelnosti vítězství revoluce" skutečnými vítězi války. To co vidí, když prochází okupovanými teritorii v rukou Bílých v ní zanechá nesmazatelnou vzpomínku. Bílý Teror, vypalované vesnice, hrůza, děs, oheň a smrt. Inessa byla jedním z mála rudých, kteří mohli vidět "velké finále" v podání bílých kozáků, které uzavíralo kapitolu občanské války a měla to štěstí, že tomu unikla a mohla to vyprávět v zahraničí... jako manželka svého dánského manžela měla štěstí, že se jí podařilo snadno uprchnout do Dánska a rychle se v něm etablovat v rámci sil radikální levice a velmi záhy dostala příležitost své zkušenosti z Ruska využít, protože...

...protože od roku 1915 nastalo sbližování Dánska a Norska (v důsledku obav ze zatažení do hrůz Velké války) a došlo k vytvoření Dánsko-Norské unie, kdy se dvě sociálně orientované monarchie shodly na společném směřování, v prvních poválečných volbách roku 1920 zvítězila levice a koalice sociálních-demokratů, socialistů a komunistů převzala otěže vlády a během krátkých 4 let dovedla obě země do náruče revoluce, to byla její (Inessy) hvězdná hodina, dokráčela si pro jmenování premiérkou z rukou krále a následně tohoto krále sesadila, parlament proměnila v komunistickou instituci a zavládla nad Norskem i Dánskem svou železnou rukou, již brzy měli nepřátelé revoluce poznat zač je toho pevná ruka ženy zocelené bolševickou revolucí a zakalené ruskou občanskou válkou...

...severská revoluce rozhodně nešla poklidnou cestou německou, italskou či francouzskou nýbrž přímo či nepřímo kopírovala Bélu Kuna či ruské bolševiky, tvrdá kolektivizace, likvidace třídních nepřátel a zastrašení či umlčení všech politických odpůrců ze vně i zevnitř socialistického vládnoucího bloku, již brzy tajná policie odváděla do pracovních táborů nejen její politické protivníky, kulaky, barony či podnikatele, ale i její vlastní spolupracovníky, kteří neprokázali "dostatek revolučního ducha" a "pevného odhodlání", během velice krátké doby se poklidné sociální Dánsko a Norsko změnily v rudo-rudou diktaturu s vládou jedné strany s "Rudou Kněžnou" na svém vrcholu, samozřejmě ne vše se dařilo, sedmimilionová země zažila masivní odliv (úprk) obyvatel a odhaduje se, že až půl milionu Dánů a Norů prchlo do sousedního Švédska, případně do Německa či dokonce Velké Británie, k dovršení všeho Island vyhlásil nezávislost (na základě pádu monarchie, kterým skončila personální unie) a země zažila nejen tvrdý ekonomický propad, ale také období "Rudého Teroru", celkový počet ztracených obyvatel se jen nahrubo odhaduje na 10% původní populace (cca 500 000 uprchlo, cca 200 000 bylo popraveno či jinak "vylikvidováno"), léta 1924-1928 opravdu nebyla ve Skandinávii jednoduchá, tyranie "Rudé Kněžny" etablovala nový socialistický stát metodou ohně a krve až vyvstala na konci této dlouhé krvavé cesty nová monolitická diktatura, která se světu představila jako "nejpokrokovější stát světa"...

...zatímco roky 1924-1928 jsou považovány za období Rudého Teroru, tak léta 1929-1932 se nesou již ve znamení svižného ekonomického růstu, Skandinávie plně těží z faktu, že se jí vůbec nedotýká ekonomická krize ve světě (a to jak díky předchozímu propadu, tak díky navázanosti ekonomiky Skandinávie na Švédsko, které taktéž krizí není postiženo) a režim rychle plní své základní sliby, rychle se zvyšuje životní úroveň dělnictva a zemědělců, stejně tak se daří díky výraznému zlepšení organizace státu a výroby zefektivnit produktivitu a dostat stát "do zelených čísel" ve všech ohledech...

- bilance revoluce: "severská revoluce" za sebou nechává rozporuplné dědictví, přechodný pokles hospodářství (až -20%) a obyvatelstva (až -10%) je následován svižným tempem růstu v následujících letech v rozmezí 6-8% HDP (1928-1932) a také přírůstkem populace (+3% ročně) což rychle zahlazuje nejhorší šrámy z revoluce, země výrazně proměnila složení své ekonomiky a podobně jako v jiných socialistických zemích i zde (a podstatně ve větší míře) došlo k masivní centralizaci ekonomiky a nové vlně industrializace (soustředění se na těžký a zbrojní průmysl), Norsko bohaté na nejrůznější kovy dramaticky zvýšilo export svých surovin a díky rozsáhlé zemědělské kampani (zcelování polí, rozorávání mezí, násilná kolektivizace) dramaticky stoupá produkce potravin, které země vyváží...

...na druhou stranu země ztratila 700 000 obyvatel a to zejména těch vzdělanějších a bohatších, sousední Švédsko získalo "zadarmo" takřka 400 000 nových občanů, kteří se často uchytili jako univerzitní profesoři, inženýři či šli pokračovat do podnikové sféry v soukromém sektoru, odhaduje se, že tato imigrace zvýšila švédský domácí produkt v následujících let o dobrých 10% (a zadarmo), nemluvě o posílení vědecko-technické základny Švédska, tudíž na jedné straně je vidět hlubokou proměnu a "skok vpřed" ve všech dánských odvětvích a na druhé straně nemalé ztráty, těžko říct jak budou historici hodnotit jednou tuto revoluci


- organizace politiky ve státě: Komunistická strana Skandinávie (KSS) je jedinou povolenou politickou stranou, která absolutně kontroluje všechny stupně správy a administrativy země, členství KSS je povolenka pro výkon manažerských a politických funkcí či pro výkon profesionální vojenské služby

- tajná policie: skandinávská tajná policie (státní tajná policie by měla zkratku HESTAPO - v dánštině) je podobně obávanou silou jako OVRA v Itálii, na rozdíl od ní se však soustředí i na daleko "menší věci" než OVRA, podle kritiků je to zejména nástroj KSS pro rozsévání strachu uvnitř obyvatelstva, kteří často mizí v nápravných zařízeních (kde jich je údajně přes 200 000 - cca 3% veškeré populace), její přeshraniční operace jsou na rozdíl od OVRy mnohem omezenější a soustředí spíš na "běžnou policejní práci" (budování sítí udavačů, plnění pracovních táborů a likvidace veškerých reálných i pomyslných odpůrců režimu)

- ekonomika: po počátečních ztrátách a faktickém postižení lehkého průmyslu, zemědělství a služby došlo k dramatickému rozvoji těžkého průmyslu, rybolovu a zemědělství, tyto oblasti ekonomiky včetně těžby zaznamenávají největší nárůst zatímco úroveň služeb se ještě nevrátila před revoluční dobu a lehký průmysl spíše stagnuje na číslech kolem roku 1924, Skandinávie masivně exportuje kovy jako měď, železo, stříbro či fosfáty, ale také hnědé uhlí (Dánsko) - tyto produkty směřují převážně do Švédska kde uspokojují potřeby tamního kapitalistického průmyslu, černé uhlí (těžba v Norsku a na Špicberkách) slouží rozvíjejícímu se skandinávskému ocelářskému průmysl, který má zvolna nahradit švédský dovoz a být mu konkurenceschopný, hlavním obchodním partnerem Skandinávie je Švédsko (až 60% z celkové obchodní výměny), které dodává technologie, zbraně, strojírenské výrobky a naopak odebírá již zmíněné suroviny, zemědělské produkty a také elektrickou energii (norské hydroelektrárny částečně napájejí hladovou švédskou energetickou síť), aktuálně má Skandinávie cca 30 PK (vzestup z 20PK k roku 1924)

- zahraniční politika: Skandinávie je pozorovatelským členem Kominterny, ale není v ní přímo zapojená (zjevně z politických důvodů, snad aby to nevedlo Švédsko k zaujetí nepřátelského postoje), mnohem důležitější jsou ale (po ekonomické stránce) vztahy se Švédskem neboť na něj je Skandinávie silně napojená (oběma směry) a tyto vztahy lze alespoň ze švédské strany popsat jako pragmatické, ale odtažité, Švédové se nebrání obchodu a dokonce nebrání ani určité kulturně-politické výměně realizované hlavně KSS a švédskými socialisty (radikálními) a komunisty, na druhou stranu švédská vojenská policie nemá problém "pronto" vyrazit ze Švédska jakéhokoliv skandinávského agenta (poté co si jej legitimuje, ověří totožnost a sebere otisky prstů) či zavřít kohokoliv kdo ve spojení se Skandinávii porušuje švédské zákony, vztahy s Británii jsou charakterizovány jako napjaté zejména kvůli opevňování Faerských ostrovů, vztahy s Ruskem jsou chladné, ostatně samotná Inessa Armad je pořád na seznamu stíhaných bolševiků z let 1917-1921 tedy z doby občanské války


Španělský stát (Španělské království s uvolněným trůnem):



- historie: Španělsko se do roku 1930 vyvíjelo jako země pod diktaturou vládce Primo de Rivery, který byl "benevolentním diktátorem" a toleroval i parlament (který měl ale nula nula pravomocí), v roce 1930 se jej král Alfonso pokusil sesadit a byl nakonec sám sesazen díky intervenci Britů, následovalo vměšování ze strany států Kominterny což přivedlo Španělsko nebezpečně na okraj občanské války, vrcholem tohoto období byla vražda syna Prima de Rivery a jeho následná smrt (infarkt), která vyústila k převzetí moci gen. Sarjurem jež však nedoletěl protože s ním spadlo letadlo, což přivedlo k moci jistého pana Franka, který převzal zemi uprostřed propukající občanské války a intervence ze strany Kominterny (v Baskicku a Katalánsku), Franco si dokázal ve státě rychle sjednat pořádek, rozpoutal Bílý Teror, "vyčistil věznice" (plné komunistů a partyzánů) a ukázal revolucionářům "pěst smrdící krchovem", španělská krize vyvrcholila v roce 1931 střetem Italů a Britů na diplomatické půdě, který málem přerostl ve skutečný konflikt (jemuž se mimochodem v té době i Franco snažil spíše vyhnout), ale nakonec se podařilo nastolit příměří a tak výměnou za ztrátu části území Španělska je nyní Franco nikým neomezovaný diktátor, který si podřídil i dříve mocnou Falangu a učinil z ní poslušný nástroj armády (kdo neposlechl... bum... a nebyl), která je skutečnou vůdčí silou státu

- ekonomika: Aktuálně má Španělsko 50 PK (20 PK ztratilo s Katalánsko-Baskickem) a to jen díky masivní podpoře USA, která je tak nebývalá, že technický růst HDP (kdyby se počítaly jen továrny) představoval v posledních 2 letech desítky procent (z 35 PK na 50 PK za dva roky), země se nachází ve stavu "takřka válečné ekonomiky", kdy armáda je zuřivě vyzbrojována vším co USA pošlou a veškeré volné zdroje jdou na budování vojenské infrastruktury a zbrojního průmyslu, Franco ani nezastírá proč tak dělá... Katalánsko a Baskicko jsou cíl, jakmile se bude cítit připraven, tak tuto "herezi" smete z mapy Kominterna nekominterna...

- zahraniční vztahy: s Británii výborné (ta momentálně rozšiřuje své instalace jako jsou letiště v jižním Španělsku nedaleko Gibraltaru a rozšiřuje i Gibraltar), s USA ještě lepší (američan tam sype zbraně a peníze metodou CTRL+C a CTRL+V)... to se to buduje, když účty platí někdo jiný že?, s Kominternou jsou vztahy na hraně války a Franco platí rozhodně za "vzteklého psa" ne nepodobnému Bélu Kunovi na druhé straně barikády, komunismus je ve Španělsku zlo, komunisté jsou popravováni často nejbrutálnějšími metodami a ještě často bez soudu a pochopitelně veřejně, zkrátka být ve Španělsku komunistou je stejné jako být v arabském světě gayem... prostě nejste... nebudete

- vnitřní politika: aktuálně probíhá "Bílý Teror", který se nyní týká horských venkovských oblastí zejména v Andalusii a na pohoří "Systema Central", kde se drží ještě izolované bojůvky anarchistických, socialistických a komunistických partyzánů, které jsou sporadicky zásobovány (pravděpodobně) z území Katalánska, když se podaří překonat vzájemnou hranici, která je střežená z obou stran stále početnějšími silami, krom vyhroceného boje proti komunistům je dalším určujícím faktorem silná propagace nejkonzervativnějších církevních postojů (vždyť španělský arcibiskup občas otevřeně kritizuje Papeže, že nebojuje proti komunismu), takže tak jako v Polsku i zde kážou kněží válku proti komunismu (křížovou výpravu) a žehnají zbraním falangistů, nejrůznějších paramilicionářů režimu a samozřejmě hlavně armádě, stejně jako někdy žehnají i ikonám "velkého MacArthura" anděla strážného Španělska, který prý slíbil, že klidně "spálí celou Evropu jen aby ochránil bohabojné Španělsko" (ano really, existuje motlitba za MacArthura), spojení státu a církve a její světské Opus Dei (ultrakonzervativní světské odnože církve je již jen perličkou na okraj)

- armáda: zběsile budována zejména z příchozích amerických zbraní, kterých je pomalu víc jak španělských vojáků, aktuálně se i rekrutují dobrovolníci z Portugalska a některých dalších zemí (včetně některých US států - zejména jižních), odhadem čítá 500 000 mužů a roste každým dnem, námořnictvo má po významné injekci z USA k dispozici ekvivalent 4 sborů a letectvo v podstatě víc letadel než pilotů (dá se odhadovat nejméně jedna kompletní letecká flotila, možná dvě)

- poznámka ke španělskému zbrojení: je úplně jasné, že Španělsko kryje z tohoto drastického tempa zbrojení (kdy armádu muselo kompletně překopat "od nuly") tak možná 1/3 či 1/4, zbytek jde z USA, takto exponenciální nárůst ozbrojených sil prostě bez pomoci zvenčí není představitelný ani pro mnohem silnější země jako jsou Itálie, Francie... no i Japonsko by s tím mělo problém

Jako řešili jsme jen timeskip a už dvakrát málem vybuchla nová světová válka. :-D

1933: Dark Years

Království Jugoslávie:

"Chci klidnou hru zaměřenou na výstavbu země a proto si beru Jugoslávii obklopenou nepřáteli a ležící na dálnici Evropa-Asie..." X-D



- Jugoslávie je stát vzniklý z výsledků Velké války a jedná se o realizaci snu o jednotném státě jižních Slovanů, má k dispozici poměrně solidní průmysl (30 PK), ale převážně jde hlavně o agrárně-těžařskou zemi, která se v posledních letech pyšní hlavně dramatickým rozvojem Bosny a Hercegoviny (to je naše pevnost!), kde je vybudován páteřní zbrojní průmysl a logistické zázemí jugoslávské armády

- domácí politika: oficiálně jde o konstituční monarchii s federálním uspořádáním, neoficiálně je král klíčovou figurou ve státě a těší se poměrně rozsáhlým pravomocem, o Jugoslávii se tak dá hovořit jako o "poloautoritativním" (hybridním) režimu, kde moc krále je částečně vyvažována federálním parlamentem s otevřenými volbami v níž dominují srbské a chorvatské strany, stát až úzkostlivě dbá o "rovnost všech národností", takže oficiálním jazykem je srbochorvatština transliterovaná jak do cyrilice, tak do latinky (po celém státě) doplněná o regionální jazyky v autonomních oblastech a dalších federálních republikách (slovinština, albánština, makedonština, albánština v Kosovu), oficiální standardizace srbochorvatského jazyka představuje největší jazykovou reformu současné doby na světě (chorvatština a srbština byly nařízením vlády zfúzovány v jeden jazyk legálně zapisovaný jak v cyrilici tak v latince), až umělá (a vnucená) vyváženost mezi Srbskem a Chorvatskem představuje pilíř Jugoslávie, stejně jako koncept "jugoslávského národa" (ve smyslu občanského principu), který může připomínat Čechoslovakismus, ale jde jen o vnějškovou podobu, protože spíše než o československou tezi "jednoho národa o dvou větvích" se jedná o koncepci "supra-národa" tedy jakési občanské nadstavby nad etnickou příslušností, zkrátka někdo je Chorvat, někdo Srb, ale všichni jsme Jugoslávci

- sociální politika: Jugoslávie představuje stát se štědrými sociálními transfery, které kritici považují za "platbu Srbska ostatním za svou velikost", ale které mají za cíl primárně vyvažovat rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, opět - jde o vrchností nařízený princip, kterým se prosazuje ekonomická rovnováha uvnitř Jugoslávie, největším příjemcem těchto transferů (přes 50%) jsou Bosna a Hercegovina a druhým největším příjemcem (až 30%) pak Chorvatsko

- zahraniční politika: Jugoslávie má velice blízké vazby na Albánii (došlo k propojení albánské královské a jugoslávské královské rodiny), se kterou vytváří jednotný celní prostor (celní unie) s ambicí hlubší integrace do jednotného hospodářského prostoru, Jugoslávie má též s Albánii podepsaný obranný pakt (což je trnem v oku zejména Řecku a Itálii), Jugoslávský spojenecký systém je dokonalým vyjádřením všech paradoxů dnešního světa, krom paktu s Albánií, má též coby britský spojenec pakt s Řeckem (se kterým se nesváří o Makedonii a Albánii) a přes Pakt proti Kominterně taktéž s Bulharskem (jablkem sváru je zde opět Makedonie), vyloženě nepřátelské vztahy má Jugoslávie s Maďarskem (kvůli okupaci Mariboru a Vojvodiny) s nímž se nachází ve válečném stavu od roku 1919 (podepsáno pouze příměří), jediným "bezproblémovým" spojencem je tak Rumunsko, aby nebylo té ironie málo, tak Jugoslávie je díky členství v Paktu proti Kominterně též spojencem Ruska, které je ovšem prioritně spojencem Bulharska (tedy jugoslávského skoro-nepřítele)

- armáda: Jugoslávie si udržuje poměrně silné loďstvo (na své poměry) vybudované zčásti v Itálii (které získala za dohodu o Fiume a Zadaru jež předala Itálii), menší ale na obranu optimalizované letectvo a kompetentní pozemní síly (200 000 vojáků v mírových stavech), jugoslávská pozemní armáda je zaměřena na obranu země a zemi protíná rozsáhlá obranná linie na řece Sávě proti Maďarsku, ale též Německu a Itálii a další obranná linie je vybudována v severní Makedonii, úzká spolupráce s albánskou armádou (malou ale podporovanou z jugoslávie) naznačuje přesah této linie též částečně do samotné Albánie, teoreticky se tak zdá, že cílem Jugoslávské obranné koncepce je zadržet na "severním valu" případný vpád vojsk Kominterny do doby příchodu spojenců v hloubi svého teritoria (jugoslávské jednotky nejsou rozmístěny ve velkých počtech v blízkosti hranic) a následně vést protiútok, jižní val je naopak "pojistkou" pro případ jugoslávsko-řeckého konfliktu

Československo:



- Československo je silně industrializovaný stát (na svou velikost) s 40 PK, který je složen ze tří základních etnik, jeho 15 000 000 obyvatel má následující skladbu (7 500 000 Češi, 4 000 000 Němci, 3 000 000 Slováci, 500 000 ostatní - Poláci, Romové, Rusové, Rusíni, Rumuni, Maďaři...)

- administrativní členění Československa: Československá republika se skládá z trojice zemí (země Česká, země Moravskoslezská a země Slovenská), které jsou dále doplněny o systém tzv. "sudetských autonomních žup", formálně jsou tyto župy taktéž součástí jednotlivých zemí, ale fakticky jsou zcela samosprávné a s ČSR mají společné jen centrální instituce (zahraničí, vnitro, obrana) a jsou vůči Československu tak v "de-facto" konfederálním poměru, tyto župy jsou 4: Grosser Egerland - Deutsch Bohmen (Velké Chebsko - Německé Čechy, od Chebu po Trutnov), Sudetenland (Jeseníky a část severní Moravy), Deutsch Sudmahren (jižní Morava), Bohmerwaldgau (Šumava) - mapa zde: odkaz (hranice jednotlivých žup vyznačeny červenou barvou), župní systém byl zaveden na základě Versailleské dohody a proti vůli československých elit, v rámci ČSR pak župní systém (a jeho přesné vymezení) bylo stanoveno smlouvou o "česko-německém vyrovnání", která byla kompromisem mezi etnickým principem a principem geopolitickým sudetští Němci tak získali pro župní systém asi 80% území z původně požadovaných, ale přišli o některé německé bašty (Litoměřice, Jihlava, Brno, Německý Brod...)

- vnitropolitický vývoj: Československo je v UK či v USA považováno za "poslední maják demokracie" ve střední Evropě, pluralitní demokracie s neomezenou kandidaturou všech politických, dvojkomorovým parlamentem ve formě poloprezidentské republiky (dle pův. francouzského vzoru) je ČSR něco co už se v Evropě moc nevidí, dominantnímu postavení se těší nicméně prezident Tomáš G. Masaryk považovaný Čechy za "Tatíčka národa" jehož kult dosahuje místy směšných rozměrů (nutno dodat, že tento kult vzniká nikoliv na pokyn státních složek ale díky českým intelektuálním elitám), někdy se říká, že Masaryk věří v Boha a Češi věří v Masaryka, asi tak by se dalo jeho postavení charakterizovat, s osobností Masaryka je úzce spjata jak vnitřní tak vnější politika, Masaryk je pravicově orientovaný konzervativec českého typu (nacionálně-antiklerikálně), který však ční nad ostatní české nacionalisty svou státnickou schopností a respektem k mezinárodnímu právu, ač není tajemstvím, že jemu osobně se župní systém vnucený ČSR primárně Francií zajídá, tak nikdy nedovolil jeho narušení a ač dominantní sudetoněmeckou stranu (Křesťansko-Sociální Stranu) prý osobně nesnáší (jsou to katolíci a Němci v jednom, takže co čekat), tak respektuje její volební výsledky a umožňuje jí vládní participaci, pokud jde o české strany, tak dominantními silami jsou Agrárníci (pravice-konzervativní), ČSNS (levice), Sociální demokraté (levice), Národní Demokraté (pravice-konzervativní), Komunisté (ultra-levice) a Živnostníci (pravice-liberální), na Slovensku je pak dominantní silou nacionalistická Hlinkova Slovenská Ludová Strana (HSLS), která je stranou zejména antimaďarskou a prosazuje kooperaci s Čechy a občas naznačuje, že by chtěla pro Slovensko tak rozsáhlé autonomie (ale upřednostňuje kooperaci s Čechy před vlastním státem kvůli maďarské hrozbě)

- hospodářství ČSR: robustní těžký průmysl ve vnitrozemí je doplněn průmyslem lehkým v sudetech a převážně agrárním Slovenskem, které zažívá v oblasti průmyslu jen výstavbu záložních zbrojních závodů (Martin, Liptovský Mikuláš), ekonomická krize poměrně výrazně zamávala s domácím průmyslem nicméně Sudetům se podařilo velmi rychle zotavit (díky autonomii mohli sami řešit ekonomický propad) a to zejména díky silným hospodářským vazbám na Německo, Sudety mají technicky vzato (od roku 1930) větší obchodní obrat s Německem než s českým vnitrozemím ač ne o moc

- aktuální politická situace: u vlády je sudetoněmecká Křesťansko-Sociální strana (středo-pravice), Agrárníci (Švehla), Národní Demokraté (Beran) a HSLS (Hlinka), v opozici pak ČSSD (Kramář), KSČ (Zápotocký), ČSNS (Beneš) a toto rozložení funguje v podstatě od "nepaměti", levice sice dokáže volby vyhrát (ČSSD) a být první na pásce, ale složení parlamentu prakticky nikdy neumožní sestavit levicovou vládou a to nejen pro prostou matematiku, ale i pro fakt, že "s KSČ se nikdo nebaví" (tato strana je tvrdě ostatními ignorována a ač má kolem 10% hlasů, tak nemůže pomýšlet ani na koalice na zemské či jiné úrovni, ostatní strany jí totálně blokují na základě mezistranických dohod sjednaných v souladu s přáním prezidenta Masaryka), ač Masaryk obě klerikální strany (HSLS a SD-CSU) nemá zrovna v lásce, tak "všechno je lepší než rudí"...

...pokud jde o rudé a levici tak jejich baštami jsou Kladno (KSČ), částečně jižní Morava (Hodonínsko-Břeclavsko) a Ostrava, KSČ se nedaří uspět v Sudetech kam emigrovalo z Německa ve dvacátých letech takřka půl milionu Němců "z Reichu" a významně posunuli Sudety "doprava a k Bohu", baštou ČSSD je pak hlavně Slezsko, částečně průmyslové regiony Sudet (kde funguje ve spojenectví s německou odnoží sociálních demokratů), Praha patří Národním Demokratům a většina českého vnitrozemí Agrárníkům, Slovensko je převážně luďácké (tam není ani moc o čem, HSLS získává na Slovensku přes 70% hlasů, takže podobně jako v Sudetech je toto část ČSR, kde dominuje jedna strana)

- vztah Čechů a sudetských Němců: je to v podstatě téma No.1 v rámci Republiky, vztah kolísá mezi vzájemnou odtažitostí a účelovým spojenectvím (zejména v politické rovině) či mezi koexistencí a kooperací, ve dvacátých letech převažovala separace (Němci migrovali z vnitrozemí do Sudet a Češi obrácenou cestou), formativní událostí pro Sudety se stal také příliv imigrantů z Německa (až 0,5 milionu lidí po revoluci), kteří přinesli své zkušenosti z Reichu, který "padl do rukou rudých", sudetští Němci tak zjistili, že jejich původní přání "spojit se s Německem" (nacionalismus) se sraží se socialismem a pokud si mohli vybrat v životě v kapitalistické zemi před životem v socialistické (byť etnicky příbuzné) zemi, zvolili pragmaticky ČSR... jak řekli jejich "křesťanští sociálové": "Češi nám naše majetky ponechají, komunisti nikoliv." Tento posun a odklon od pangermanismu umožnil propojit sudetoněmecké zájmy s těmi českými, kde dominovaly ostře pravicové (kapitalismus) myšlenky a tak vzniklo spojenectví jež přes všechny obtíže trvá dodnes, na pomezí 20. a 30. tých let navíc skončila i hlavní vlna "vnitřní migrace" uvnitř českých zemí a obě etnika se začala zase spíš "mísit" což bylo provázeno i určitým "vychladnutím českého vypjatého nacionalismu z dvacátých let"

- politická orientace českých elit:

Edvard Beneš - kdysi Masarykův 1. žák, který je dnes "poněkud v nemilosti" se zaobírá budoucností ČSR po boku Německa a coby národní-socialista pomýšlí na nalezení nějakého mostu k Německu, to mu pochopitelně popularitu u Masaryka nepřidává a hradní vrány si už šuškají, že jej "starý pán" nepovažuje za svého nástupce

Karel Kramář - Kramář coby sociální demokrat je zapřísáhlým panslavistou a rusofilem a rád hovoří o tom, že by "nejraději přivinul Československo k mocnému ruskému dubisku", Kramář udržuje osobní styky s Kerenským v Rusku a s tamními socialisty

Jan Masaryk - československý vyslanec v Londýně a "povoláním syn T.G.M" vidí ČSR jako most mezi Západem (Kominternou) a východem (Ruskem)

Rudolf Beran - bývalý agrárník, dnes Národní Demokrat je "zlosynem" (pro levici) a typickým spřísežencem s velkokapitálem, Beran sní o alianci anglosaskými národy a to především se Spojenými státy americkými, které vydává za vzor pro Československou demokracii (k hrůze některých jiných českých, slovenských a sudetoněmeckých politiků)

- zahraniční politika: ČSR se definuje doposud jako neutrální země neangažovaná ve vojenských paktech, vztahy se zeměmi Kominterny jsou formálně neutrální, ale o tom jaký názor panuje na socialismus (a ten maďarský zejména) mezi československými elitami si nemá smysl dělat iluze, i československá levice (ČSSD coby dominantní strana) se raději dívá na východ k "ruskému dubisku" než ke Kominterně (s výjimkou KSČ a možná tajně ČSNS), v minulosti se uvažovalo o spojenectví s Polskem, ale "protože by to přineslo víc problémů než užitku" tak se od toho upustilo, od roku 1920 je také velmi neoblíbena mezi Čechoslováky Francie a po rudém převratu už to není potřeba ani skrývat, Francie je často líčena jako "arcizrádce ČSR" a frankofilové se často přeorientovali na Spojené království či Spojené státy americké, pokud jde o vzdálené země, tak speciální vztahy má ČSR směrem k Japonsku (početná československá diaspora), Brazílii (Baťa a.s.), kdyby si ČSR mohlo vybrat svou geografickou pozici, tak by nejraději sousedilo zkrátka s UK, USA a Ruskem (že by to byl asi "stejně blbý nápad" jako je aktuální polská geografická pozice je vedlejší)

1933: Dark Years

Země kominterny:




Obecný popis zemí Kominterny (aneb co mají společné):

Nepočítáme-li Maďarsko, které se honosí titulem "ledoborce komunistické revoluce" v Evropě, tak ve všech zemích proběhla změna sice poněkud násilnou (tekla krev) formou, ale nešlo v žádném případě o brutální všudepřítomné krveprolití jako tomu bylo v Rusku 1917. Německo, které začalo v roce 1920 jako první svou cestu ke komunismu nastolilo "normativ" toho jak má v civilizované zemi vypadat přechod na vyšší stupeň společenského uspořádání - tedy socialismus - a německá laťka se stala pro ostatní revolucionáře (Itálie 1925, Francie 1930) jakousi metou, o kterou vědomě či podvědomě usilovali.

Tři pilíře revolucí v Německu, Itálii a Francii:

- revoluce musí sloužit 99% společnosti (vyvlastnění se týká jen horních 10 000)
- nastolování socialismu musí probíhat zákonnou cestou (pověstná německá preciznost)
- každý občan dostane šanci být členem socialistické společnosti

V praxi to znamenalo, že po provedení revoluce byly znárodněny podniky nad 50 zaměstnanců a zkonfiskovány polnosti nad 40 hektarů. Nedošlo k žádným lidovým soudům za to, že někdo byl aristokrat či velkokapitalista a jediné co se trestalo byly zločiny podle platného (předrevolučního) práva. Tedy zatajování majetku, podpora nepokojů, vlastizrada, spiknutí za účelem převratu, vraždy atp. V Německu, kde byla revoluce reakcí na Kappův puč byly rychle nastoleny standardy jak toto vše řešit, protože nové "lidové soudy" se vypořádavály s pučisty, vojáky či milicionáři stojícími proti Republice a to maximálně zákonnou cestou (byť i rozsudky smrti pochopitelně padaly). Itálie jež následovala jako druhá učinila výjimku z pravidla o tom, že každý zasluhuje šanci a pozatýkala a dodnes v "domácím vězení" vězní italskou královskou rodinu z obavy před její emigrací a založení exilové vlády. Ve Francii, kde byly násilnosti největší zákonná spravedlnost byla často předběhnuta střelbou v ulicích, takže mnoho pachatelů (důstojníků a vojáků co se postavili proti revoluci) našla už mrtvých.

Pokud jde o následující vývoj, tak všechny tři země vycházely z německého vzoru a usilovaly o co nejméně násilný (přesto však nijak nebržděný) přechod ke smíšené ekonomice s dominantní rolí státu a k socialistickému uspořádání společnosti. Všechny tři země také začaly ihned s masivními sociálními programy (často směřovanými do vzdělání a v případě Itálie a Francie (ta hlavně) do kolonií), aby naplnily své revoluční ideály.

Německá demokratická republika:



Ekonomická supervelmoc schopná konkurovat svým průmyslem i Britskému Impériu (180 PK), významně sociálně rozvinutý a průmyslově orientovaný stát, který nebyl dotčen prakticky vůbec krizí (dovoz ruských surovin x export německých výrobků a technologií).

- ekonomika NDR: Stát je bezkonkurenčně největším zaměstnavatelem a státní sektor produkuje cca 2/3 HDP země. Existuje soukromý sektor, kterému se daří být víc než konkurenceschopnou silou státnímu sektoru (má dokonce vyšší efektivitu než státní podniky) a ač podnikání není v Německu co by bylo masovou záležitostí a podnikatelé přeci jen čelí některým společenským předsudkům a tu a tam i byrokratickým překážkám, tak jejich efektivita vypovídá sama za sebe (1 zaměstnanec soukromého sektoru vyprodukuje cca tolik co 1,3-1,5 zaměstnance státního sektoru), ovšem ačkoliv je soukromý sektor vysoce efektivní tak pochopitelně státní sektor stojí na daleko robustnějších základech (koncernech), které zase vykazují mnohem větší stabilitu a přitažlivost pro zaměstnance (vyšší platy, o něco lepší pracovní podmínky), prohlubující se technologická i průmyslová dominance nad zbytek kontinentální Evropy by dávno narazila na strop svých možností (suroviny), kdyby nebylo Ruské Federace, která "metodou CTRL+C a CTRL+V" posílá suroviny (ropa, uhlí, železo, ocel) do Německa což pohání německé ekonomické dynamo jak benzín motor, tato závislost však není jednostranná, jsou to německá tovární zařízení, kterými se kapitalistické Rusko vybavuje ve velkém, jsou to německé turbíny na ukrajinských elektrárnách a německé metody výroby pancéřů jež zdobí ruskou válečnou flotilu, německo-ruská ekonomická symbióza "nebezpečně" připomíná britsko-německou symbiózu před minulou Velkou válkou... jestli se budou dějiny opakovat jen čert a po něm možná pán Kremlu ví....

- vnitřní politika: NDR je dvoukomorovou socialistickou republikou se Senátem (býv. Reichsraat) a Lidovým Sněmem (býv. Reichstag) a zůstává též do určité míry "spolkovou zemí" a minimálně formálně tak jde formálně o federaci spolkových zemí, centrální vláda však dominuje. Existují též 4 politické strany: Spartakus Bund (vládní), CSU (křesťanští-sociálové), Strasserovci a Německá strana práce (DAP - Drexler), strany kandidují v rámci jednotné kandidátky, která zajišťuje Spartakovcům trvalou převahu v obou komorách parlamentu a voliči v podstatě jen dávají najevo zda souhlasí s kandidátkou (obvykle 90% a více souhlasí)

- trestní právo: migrace (tam i ven) povolená a imigrace dokonce podporovaná a dá se říct, že existuje minimálně na neoficiální úrovni politika "nelíbí se ti tady? tak támhle jsou dveře a táhni" pokud jde o emigraci, imigrace ovšem emigraci poměrně masivně převyšuje (zejména po roce 1931), pokud jde o zločiny proti socialismu, tak existují pochopitelně pracovní tábory, kde se "protisocialistické živly" učí prací zařadit se zpět do společnosti, snaha o reintegraci do společnosti mírně převažuje nad snahou trestat, exemplární trest (smrt) je vyhrazen za klasické hrdelní zločiny + samozřejmě vlastizradu, špionáž ve prospěch třetí strany atp.

- zahraniční politika: orientace na státy Kominterny, poměrně přátelská politika vůči evropským demokraciím (Benelux, Skandinávie, Československo, Švýcarsko) naopak chladná k režimům na Balkáně, Velké Británii apod., ambivalentní politika vůči Rusku - ekonomicky jistě velmi otevřená a přátelská, ale pokud jde o ideologii... no Rusko je země co si říká demokracie a když tam německý socialistický demokrat přijede, tak má pocit, že je "zase v Rusku jako obvykle", ideově jsou si ty země velice vzdálené a Rusko je přeci jen zemí, kde početná německá diaspora raději moc nedává najevo, že je "německá", ale raději se zčásti dobrovolně porušťuje, protože... je to Rusko, takže... a Sibiř je veliká..., vztahy s USA jsou velice formální... v podstatě jak se chová USA k NDR, tak NDR oplácí, takže vzájemná ignorance a přezíravost, německé elity považují jihoamerický kontinent za důkaz toho jak jsou USA ve skutečnosti stejně imperialistickou zemí jako Británie, kterou za to samé Američané (USA) kritizují

- armáda: 2 flotily a 500 000 mužů dle Versailles s obranným letectvem, kolují však zkazky, že je to není zdaleka všechno... ale to jsou zkazky, Německo navenek Versailles příkladně dodržuje

- kultura: internacionální socialismus, extrémně otevřená společnost, která je otevřená imigrantům a která se snaží zvrátit odliv Evropanů do Ameriky a naopak stát se novou zemí imigrantů (Hamburk je aktuálně skoro tak multikulturní jako San Francisco), některé minority (rýnští černoši kupř.) jsou dnes v centru zájmu a obecně lze říci, že německá kultura je velmi progresivní a etnická rozmanitost tomu i přeje... ne však vůči všem... existuje jedno etnikum, které je svým naturelem tak nepřátelské Německu, že soužití je takřka nemožné... Poláci, mezi Polskem a Německem existuje neviditelná zeď a jsou to země, které na všechny hodnoty (takřka) nahlížejí naprosto obráceně, v Německu žijící Poláci jsou sice tolerovanou, ale nepříliš se novým pořádkům adaptující minoritou, v Polsku naopak tamní Němci "jsou rádi, že vůbec jsou rádi" a kdo může/chce tak z Polska emigruje do Německa


Italská socialistická republika:



- Itálie je průmyslovou mocností (100 PK) a druhý člen (od roku 1925) Kominterny v jehož čele stojí Duce (Vůdce) Benito Mussolini jež byl zvolen doživotním diktátorem

- domácí politika: jednokomorový parlament volený na principu národní fronty nazývaný "Římský Senát" jehož zástupci jsou "Konzulové lidu" (Consul Populare), jde o systém s jednou dominantní stranou na vrcholu a menší pluralitou na nižších stupních (nezávislí starostové apod), Itálie se liší od Německa zejména tím, že musí řešit svůj vztah k Církvi, který je sice zdá se nakonec i klidný (současný Papež zastává oficiálně stanovisko, že "ho nezajímá jaký je režim v zemích, kde katolická církev působí"), ale... ALE! A to je přesně ono. Zatímco němečtí kolegové si dopřávají toho luxusu, že jim na záda nedýchá nějaký mocný politický konkurent, tak Duce to o sobě říct nemůže, pokud by někdo možná mohl ohrozit revoluci, tak je to právě římskokatolická církev, která tak v současnosti sice nečiní, ale její možnosti (obzvláště na italském jihu) jsou takřka neomezené, křehká rovnováha mezi katolíky a socialisty a příměří, které vládnou jsou možnou achillovou patou socialistického režimu v Itálii, na druhou stranu konflikt si zdá se nemůže dovolit ani katolická církev (pád Říma by byl pro ní dost možná konečná, pokud jde o celosvětovou soudržnost této římskokatolické církve) a tak funguje jakési vynucené soužití, ze kterého nikdo nemá radost, ale které přetrvává mlčky dál už devátým rokem...

- OVRA: Italská rozvědka (Organizace pro dohled a potírání anti-komunistů) platí za nejobávanější zbraň režimu, její postavení je na úrovni KGB v SSSR (z naší reality) či FBI v USA (v herní realitě), tato pěst "Duceho" a rudé revoluce působí nejen v Itálii ale i daleko za hranice a v potírání nepřátel socialismu je tak účinná, že ani italská mafie ze Sícilie si nic většího nedovolí

- zahraniční politika: velká rivalita s Řeckem v oblasti je výrazně znát v italské politice stejně jako ambice vytvořit ono pověstné Mare Nostrum, vůči Jugoslávii platí neutrální vztahy, naopak s Brity, Rumuny, Řeky a Araby jsou vztahy velmi nedobré (s Brity málem došlo k válce v roce 1931), Itálie má své spojence v Kominterně, poněkud přátelské (leč neutrální) jsou vztahy se Švýcarskem, pokud jde o San Marino, tak uzpůsobilo svou politiku dle svého souseda, tak aby mohl tento nejstarší evropský stát dál vesele existovat ačkoliv zůstává nesocialistickým (je každopádně v celní, měnové a hospodářské unii s Itálii)

- armáda: 3 flotily, 500 000 vojáků a silné a kvalitní letectvo, pozornost Italů je aktuálně upřena hodně na Lybii a další kolonie a bránit musí též Dodekanessos, námořní rivalita s Řeckem, které dokázalo vybudovat stejně velkou a silnou flotilu jako Itálie je nepříjemná připomínka toho, že k "Mare Nostru" je to pro Itálii ještě daleko

- hospodářství: velmi podobné tomu německému s větším důrazem na agrární složku, v Itálii má zemědělství daleko větší podíl na celkové výrobě, Itálie naopak dováží suroviny (uhlí z Německa)

- kultura: revolucí jen málo poznamenaná, progresivní (futurismus) proudy jsou sice protěžovány státní propagandou stejně jako odkazy na slavnou minulost Římské republiky, ale jádro italské kultury zůstává stejné, pokud jde o migraci tak Itálii stále trápí odliv (emigrace lehce převyšuje imigrace) Italů do USA, ale současně roste příliv migrantů z Balkánu a Malé Asie (Turecko zejména), nemálo migrantů také přichází ze Španělska

Francouzská socialistická republika (Francouzská Komuna):



- Francie je významnou ekonomickou i koloniální velmocí (100 PK) se značným vlivem v Africe, ale též v Asii

- politický systém: po revoluci v roce 1930 byl zaveden monopol komunistické strany (Maurice Thoréz), do dvoukomorového parlamentu se volí dle jednotné kandidátky (komunisté + pár nestraníků), francouzským specifikem je významná role odborových svazů a jejich napojení jak na komunistickou stranu, tak na centrální politiku

- Andorra a Monako: Andorra je spravována 1/2 roku francouzským prezidentem (to zůstalo) a 1/2 roku španělským arcibiskupem, to bylo změněno po španělské krizi tak, že jej nahradil papežský nuncius jež může být italské, francouzské či andorské národnosti, Monako je v celní unii s Francii jako tomu bylo vždy, ale monacký kníže si podržel svou moc i uspořádání své země, kde je v podstatě absolutistickým vládcem

- zahraniční vztahy: Francie je garantem Baskokatalánské federace, de-iure je ve válce se Španělskem (oficiálně je však příměří) právě coby garant oné federace a má krajně nepřátelské vztahy s frankistickým režimem ve Španělsku, zhroutily se též vztahy s Portugalskem, které je otevřeně na španělské straně, nepříliš dobré vztahy jsou nyní i s Belgii, kde tamní vláda zastává tvrdě antimarxistické postoje a "reakcionářské pozice", klidné jsou vztahy s Lucemburskem a Nizozemím, přátelské s Irskem (tradice), nepřátelské s Británii, spojenecké se státy Kominterny, formální pak s USA atd... v ČSR je známa Francie jako "arcizrádce ČSR" (tolik k prestiži Francie v ČSR, "sudetská zrada" není zapomenuta)

- hospodářství: v podstatě totéž co v Itálii s tím, že Francie má dostatek (až na ropu) surovin z kolonií a rozsáhlou koloniální říši, do které v posledních letech výrazně investuje (zejm. do vzdělání, ale i jinam), specifikem jsou silně rozvinuté regiony severní Francie, které jsou baštou socialismu v zemi a zemědělské bohaté regiony jižní Francie (jež ovšem baštou socialismu nejsou, protože tamní vesnice teprve pochopili oč šlo Revolucionářům z roku 1789 a dál se ještě nedostali a hlavně s tím zásadně nesouhlasí :-D)

- kultura: víno, bageta, česnek, šunka a sýr... šansony... klasická Francie, nezměnilo se zde lautr houby nic, ostatně takovou kulturní velmoc jakou je Francie těžko změní jedna z mnoha revolucí, kterých už prožila... a co víc... i rudí rádi Moulin Rouge (Rouge je přece taky rudý no ne?)

- armáda: 3 flotily, 500 000 vojáků, Cizinecká legie (přejmenovaná na Lidovou) a většina zájmů orientovaných na kolonie v Africe

Maďarská republika rad:



Říká se, že v každé (sebelepší) rodině je aspoň 1 černá ovce... u Kominterny je to Maďarská republika rad nebo též Maďarská sovětská republika (rada = sovět) pod vedením Bély Kuna. Neomarxistická filosofie (Frankfurtská škola) omlouvá Bélu ráda slovy, že "co čekat od státu, který se zrodil z krve a kterého se pokusili hned v zárodku jeho sousedé zardousit" poněkud cyničtější školy pak jen říkají "co čekat od Maďarska... pod kýmkoliv v jakékoliv době?". Rudé Maďarsko se zrodilo ještě před revolucí v Německu a jde o nejstarší socialistickou zemi v Evropě a jeho inspirací rozhodně nebyla Rosa Luxembourg a německá "zákony řízená revoluce", ale... starý dobrý bolševik Lenin. Tam, kde Němci postupovali dle zákona, tam Béla střílel hlava nehlava. Revoluce zrozená z ohně a krve si vydláždila cestu do historie přes hromady mrtvol svých nepřátel, ať už vnějších, tak i vnitřních. Rumuni, Čechoslováci i Jugoslávci poznali zač je toho "világoš" po maďarsky. A maďarská aristokracie a velkokapitál by mohli závidět svým druhům z jiných zemí Kominterny, Béla nekompenzoval, Béla nedával šance, Bélovi lidé přišli prostě s puškami a vzali si továrny i životy továrníků.

Až do roku 1930 se Maďarsko vyvíjelo izolovaně a teprve s Anšlusem Rakouska se propojilo s ostatními zeměmi Kominterny, které ho svým příkladem začali "poněkud civilizovat" metodou "chceš-li marky/liry a obchod, tak se chovej tak a tak a nedělej to a to...", nyní je tak Béla klidnější a chroupe svoje papriky a klobásy, které prolévá silným maďarským vínem. Maďarsko je primárně agrární stát s nemalým průmyslem, ale zemědělství jednoznačně převažuje. Maďarsko se tak stává obilnicí kominterny a jeho průmysl prochází zejména díky německým a italským investicím pomalou modernizací. Pro státy Kominterny má však Maďarsko ještě jednu devizu - ropu od Balatonu, není jí sice mnoho, ale je velice cenná, protože je kvalitní a hlavně proto, že se za ní nemusí platit do kapitalistického zahraničí.

A Maďarsko má ještě jednu věc co nikdo jiný z Kominterny nemá... světovou prestiž, zatímco Francie, Německo a Itálie jsou chápány jako sice socialistické ale přeci jen poněkud "pragmatické" země, se kterými lze koexistovat, tak Maďarsko je vnímáno jako "krvavý pes", kterého se všichni jeho sousedi (snad s výjimkou Ruska... ale koho se bojí Rusko že?) bojí. Maďarsko je zkrátka připomínkou všem kapitalistům, že "revoluce se dá dělat i jinak než umírněnou cestou německou, francouzskou a italskou", že to jde "dělat i po bolševicku!"