Andor.cz - Dračí doupě online
Hostinec?
Životopisy
Životopisy:
S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?
Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:
a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.
b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.
c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.
Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:
a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ
b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.
c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.
Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.
Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy: (zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)
Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.
Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.
Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.
S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?
Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:
a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.
b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.
c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.
Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:
a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ
b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.
c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.
Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.
Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy: (zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)
Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.
Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.
Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.
zde nemáte právo psát
|
||
|
Carpin - člověk - šermíř
Carpin je muž špatně odhadnutelného středního věku (mezi 35 a smrtí), který nosí strniště ne příliš hustých vousů, aby tím zakryl jizvu v levé dolní části brady. I tak je jizva vidět a není pěkná, asi šitá horkou jehlou, nebo žádnou. Je střední postavy, šlachovitý, hnědé vlasy, které začínají šedivět, hnědé oči. Běžně cestuje v pohodlném oblečení obnošeného stavu a stejně obnošených barev. Zvláštností jsou dobré rukavice z jemné kůže na rukách nebo za pasem. Narodil se v normální rodině na venkově. Jeho otec dělal koňáka v jednom z místních šlechtických dvorců. Ne, že by zrovna kydal hnůj, měl na starosti koně pro práci i panské koně pro jízdu. Hlídal, jak se s nimi zachází, v jaké jsou kondici, rozhodoval kteří a jak budou prodáni, koupeni, připuštěni. Carpin tedy vyrůstal ve spořádané rodině bez hrozby hladu a základního nedostatku. Měl macechu a o jeho pravé matce se prostě nikdy nemluvilo, ale to nevadilo, dlouho ani nevěděl, že má jinou matku než tuto, nebyla špatná. Protože otec si to přál, utrpěl vzdělání. Umí trochu číst, psát a počítat – není to ale jeho koníček, neshání se po knihách ani to vlastně skoro nikdy moc nevyužil. Tedy počítání ano. Je obratný ve smlouvání a po otci asi zdědil nějaké obchodnické geny, umí smlouvat, pozná koně a zná triky na ně, umí je trochu léčit. Velmi mladý nerozvážně utekl z domova a nechal se naverbovat. Vojna a válka byla tvrdá škola a mnohokrát litoval, že se nepoučil z chyb a rad starších. Těch deset let bylo nejhorších co si pamatoval, ale dalo mu to velmi slušný základ. Jenže mu to značně zkazilo charakter, v té době podváděl, lhal a snažil se ze všeho vytřískat něco pro sebe. Stejně pokračoval i po odchodu ze služby, ale jak stárnul, začínal trochu měnit pohled na svět. Po mnoha letech, když se vrátil domů, zjistil, že otec již nežije a macecha se znovu vdala. Odmítla mu vydat cokoliv po otci. Takže mu zbyly jen vzpomínky a to, co se naučil. Protože ale má i duši obchodníka, dokázal se zařídit a nežije si špatně. Přesto ho dál lákalo toulání, zvykl si nebýt na jednom místě, zvykl si cestovat. Občas udělal nějaký obchod, aby si přilepšil, někdy se nechal najmout jako doprovod nebo ochrana. S lidmi vycházel vždy normálně, není konfliktní typ, občas má sklony k černému a hrubému humoru. Léta běžela a on si znovu začal vážit jiných hodnot světa. Přátelství, kterého je v životě velmi málo a lásky, která ho nejspíš už nepotká. Je opravdu silný praktik, takže i do těchto vznešených věcí se mu realistické myšlenky motají. Přátelství ano, ale nebude kvůli tomu skákat drakovi do huby. Obětování se ano, ale jen opravdu v nezbytné míře. Má několik zálib, skoro by se dalo říci úchylek. Dobré jídlo je jednou z nich, ale umí si ho i uvařit; rukavice z nejlepší kozinky je další. Často žvýká nějakou větvičku, nebo kousek dřeva (něco jako párátko). Neumí zpívat, není vůbec muzikální, nemá hudební sluch – ale rád poslouchá písně a legendy, jak zpívané, tak vyprávěné. Jsou to přece pohádky pro dospělé. Umí plavat (mizerně, ale umí) a jezdit na koni. Bojuje výborně se šavlí, rychle a jasně. Čestně i nečestně, důležité je prostě vyhrát a to v co nejkratší době, neplýtvat energií. Taky se dobře pere a na svůj věk je dost rychlý i pružný. Přesto se občas v nevhodnou dobu ozve staré zranění z válečného období. Trochu napadá na pravou nohu, odlehčuje ji, možná je to už jen zvyk a pokud není vyčerpán, tak se to nijak v boji neprojevuje. Je zvyklý reagovat na velení, ale někdy přebírá aktivitu i sám. To je pozůstatek z vojny. Disciplína ano, ale nenechá se zabít. Ještě jako mladík u vojska byl přítomen i mnoha nechutným věcem, docházelo ke krutostem na obyčejných obyvatelích. I on se toho účastnil, často opitý a s velkou dávkou kuráže si dokazoval, že je tvrdý chlap. Po odchodu z vojska se mu ve snech častěji a častěji tyto věci vracely, zvláště pak vzpomínka na jednu dívku, krásnou hnědovlásku s oříškovýma očima, kterou ráno po bouřlivé noci našel oběšenou. Neví dodnes, zda si vzala život sama, nebo zda jí někdo pomohl, trápí ho to. Vypěstoval si určitý zvláštní vztah k této mrtvé, dá se říci, že ji vlastně zpětně miluje. Nechce to přiznat, ale ona je pro něj idol ženy. Tichá a mírná, pokorná i nezkrotná, obyčejná pihovatá holka z vesnice. Pro takovou by asi byl schopen všeho, trvalo mnoho let, než si takový vztah vybudoval, je to jeho vlastní malá chiméra o nedostupnosti spokojeného obyčejného štěstí. Samozřejmě se s tím nikomu nesvěřil, na to je příliš starý, aby přiznal, že je taky romantik. - Artan - |
|
|
||
|
|
Aiša
Mé jméno je Aiša a jak vidno, jsem skřítka. Před velkou spoustou let jsem žila v úhledné vesnici, kde většina jejích obyvatel strávila celý život a spokojeně umírala. I já se měla vdát, za mlynáře Puštíka, pěstovat nejlepší zeleninu v kraji, starat se o nejkrásnější dům a mít chytré a šikovné děti. Zemřela bych obklopena vnoučaty, v obecné vážnosti a úctě, měla bych skvělý pohřeb a nikdo by o mě nemohl říci nic moc zvláštního, na což bych jistě byla svým způsobem hrdá. Jednoho dne přišel do naší vesnice druid. Vážený a moudrý muž, již letitý, známý svou dobrotou a magickým uměním. Poptával se po hospodyni a protože jsem byla právě v tom věku, kdy mi byla vesnice malá a toužila jsem poznat svět, cokoli mi přišlo jako dobrá příležitost. Přihlásila jsem se sotva domluvil a očekávala, že za pár let budu zpět, bohatší o dobrý plat a zkušenosti. Cestování jsem si moc neužila, ale zklamaná jsem nebyla. I když netrvalo dlouho, abych zjistila, že je to hloupý starý páprda. Sledovala jsem samozřejmě bedlivě, co druid dělá a nesmírně mě to zaujalo. TO bylo ONO! Cítila jsem se stvořená pro magii. Opájely mne možnosti a moc, kterou dávala. Bylo to pár triků, ale připadala jsem si úžasně. Za nějaký čas jsem byla snad lepší, než on sám. Jednou mě druid přichytil při malém experimentu, kterým jsem se snažila dokázat, že jeden zaživa rozkuchaný králík je efektivnější ingredience než celá náruč jmelí. Muž se rozzlobil, zkazil mi pokus a vyhrožoval, že mě pošle domů. V noci jsem pod ním podpálila postel. Litovala jsem pak toho, a moc, protože za ta léta prohánění v kuchyni si tak rychlou smrt nezasloužil. Brzy jsem našla vhodného čaroděje. Ovládal iluze tak, že se mi dělalo blahem slabo v kolenou. Dostala jsem se k němu způsobem "pro malou skřítku je veliká čest sloužit tak mocnému mágovi"; je až s podivem, s jakou úlevou se vzdají mágové péče o domácnost, když jim přitom stačí pár jednoduchých zaříkadel. Byl to veselý čas, tajně jsem sledovala mága, četla knihy, lítala po lese a iluzemi zlobila zvířata. Oblíbená finta byla najít medvěda a ukázat mu Kamenožrouta zeleného, velkou oslizlou obludu, kterak supí k medvědovi a máchá kyjem. A před běžícím vlkem udělat hromadu kamení? Všechny čtyři si zapletl do sebe, jak usilovně brzdil. Když už jsem uměla ovlivnit i živé bytosti, mohla jsem se uchechtat za keřem, když jsem mládenci na milostné schůzce "proměnila" jeho milou v budoucí tchýni. A časem jsem dokázala i ovlivnit představu člověka o sobě samém. Jo jo, byla jsem mladá a hrála jsem si. Magie už na mně začala zanechávat stopy: nestárla jsem a světlaly mi oči. Nakonec si toho všiml i milý čaroděj a pokusil se mě zabít, hlupák. Škoda, byl svým způsobem docela milý. Netrvalo dlouho a našla jsem věž s knihovnou, jaká by se mi zamlouvala. Pravda, bydlel tam mág. Nechtěl jít po dobrém, a protože náhodou umím být docela milá, zavřela jsem ho do jeho vlastních sklepení. Ovšem, nešlo to zas tak hladce. Takovou bouři nikdo v kraji nepamatuje a pár drobných zemětřesení srovnalo se zemí dvě-tři vesnice. Nakonec jsem ho spoutala do kamene a on mě proměnil ve veverku. No fuj! Tři dny trvalo, než jsem se zmátořila natolik, abych se proměnila zpátky. (Ještě dnes, ve velkém stresu, se občas měním v to tupé zvíře. Je to opravdu deprimující.) Pak jsem ho šoupla do té kobky. Ke štěstí mi nic nechybělo. Práce mi byla koníčkem, dalo by se říci. Našla jsem si vhodného skřítka a v příslušném čase povila dceru. Přetransformovala jsem ji do hole - fuj, to byla fuška! - a musím říct, že je to šikovná holka. Většinu času se tváří jako hladké tmavé dřevo. Ale plazí se rychleji než had, najít mě dokáže lépe než pes, pěkně čiříká, pěkně škrtí, když jí ukážu na něčí krček a hlavně má báječnou mušku, když kouzlím. Ta»ka její? Bohužel jsem mu zapomněla nosit jídlo. Byla jsem tak zaujatá experimenty se zemí, vždy» spojit přirozenou skřítčí schopnost schovat se v kdejaké puklině a schopnost poručit zemi, a» tu puklinu vytvoří - rozhodně se na cestách nenechám obtěžovat nějakými obejdy. Po úspěšných experimentech s prachem jsem si vzpomněla i na čaroděje. Jak se teď hodil! Vzala jsem jeho kosti, namlela je najemno a zjistila, že smíchané s vhodnou půdou jsou úchvatným materiálem. Pravda, po čase se okolí věže trošku vylidnilo, ale nechala jsem je vždycky zase rozmnožit. Tak uběhlo pět či šest staletí příjemného studia. Cítím ale značný pohyb magie - a jsem příliš zvědavá, než abych se nevydala zjistit, co se děje. Alespoň se zase jednou podívám mezi lidi. - Sargo - |
|
|
||
|
|
Jako každým rokem, tak i letos, v jisté horské vesnici, nastala krutá a nemilosrdná zima. Obyvatelé mrzli ve svých chýší i u rozdělaných ohňů. Věčně chumelilo a vypadalo to, že snad nikdy nepřestane...
Jednoho dne odpoledne, kdy se ven nevyšel nikdo, kdo opravdu nemusel, pro»al chumelici křik právě narozeného dítěte. Byla to holčička, jež se zvala Cheesa. Její matka však porod nepřežila. A otec? Toho snad ani nezajímalo, že se mu holka narodila. Došel z lesa pozdě, jako obvykle. Ani se na dítko pořádně nepodíval. Jeho pohled se stočil hned na mrtvou ženu, ležící na posteli jako po posledním boji. Zamračil se, poté krátce pohledl na chlapce, klečícího u své matky. „Zavolej někoho, a» ji někam odklidí,“ řekl s lhostejným tónem v hlase. V jeho nenávistných bledě modrých očích na okamžik přeběhla jiskra zuřivosti. Ale zmizela tak rychle, jak se objevila. Chlapec popotáhl, utřel si dlaní sopel, jenž mu tekl z nosu a odběhl pryč ze světnice... Klečela jsem u rozlité polévky a z očí mi kanuly slzy na špinavé šatky. Hřbetem ruky jsem se je snažila utírat, ale bylo to zbytečné. Proto jsem nakonec podlehla svým pocitům a rozbrečela se ještě víc do svých dlaní. Ale ne na dlouho. Kdosi mě uchopil za vlasy a zatáhl. Bolestí jsem vyjekla a snažila se bránit tak silné ruce. Ruce, jenž patřila mému otci... „Máš tu snad práci!“ vyštěkl na mě jako na psa a odhodil kousek stranou. Nikdy jsem nepochopila, proč byl takový. Proč byl na všechny kolem sebe tak zlý a nepřátelský? Nikdy jsem jej neviděla by» se jen na vteřinku usmát nebo být přátelský. Nikdy jsem z něj nepocítila špetku lásky. „Pus» ji!“ ten hlas. Tak známý, tak krásný, jako pohlazení. Otočila jsem hlavu a spatřila jeho krásnou tvář lemovanou černými vlasy. Viděla jsem, jak se snaží otce odstrčit dále ode mě. Začali se spolu rvát. Raději jsem odběhla do kouta a kousajíc si nehty, jak to všechno jen skončí, pozorovala situaci. Po chvilce přestali, jelikož byly jejich síly stejné. Otec na mě vrhl jeden z nenávistných pohledů a bratr přiběhl ke mně. Objal mě a pohladil po vlasech. Nikde mi nebylo lépe a bezpečněji, než právě v jeho náruči... Bylo krásné ráno. Venku svítilo slunce a zelené louky, pokryté květinami, ve mně vyvolávaly hřejivý pocit. Ale byla bych si přála, kdybych už nikdy neotevřela oči. Nakonec jsem však musela vstát, protože by mě čekaly ještě mnohem horší věci, než bylo zvykem. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven. Snažila jsem se jít potichu, abych nevzbudila jak svého bratra, tak otce. Zbytečně bych na sebe přivolala jeho každodenní zlost. Sotva jsem však vyšla ven, do očí mě udeřilo ostře svítící slunce. Usmála jsem se a rozhlédla se kolem. Nejednou jsem pomyslela na to, že bychom s bratrem utekli, ale otec je vychytralý až, až. Našel by si nás oba klidně na konci světa a nedivila bych se, kdyby nás zabil. Ale proč to všechno? Za celý život jsme přeci neměli jedinou příležitost mu zkazit život... jedině naším narozením. Ale bylo to opravdu to, proč nás tolik nenáviděl? Ale co se pak muselo stát mezi matkou a otcem? Chtěla jsem se toho tolik dovědět. Měla jsem tolik otázek, ale bála bych se na cokoliv zeptat jak otce, tak všech kolem. Dozvěděl by se to, vím to... a tak mi nezbývalo nic jiného, než si vytvořit své vlastní odpovědi. V dálce se objevila postava. Nesla dříví z lesa. Už z oné dálky jsme ji poznala. Můj bratr, Set. Chvíli jsem stála a prohlížela si jej. Byl přesným protikladem otce. I když vzhledově si byli tolik podobní. Přesto byla v jeho bledých očí patrná známka lásky. A co já jsem k němu cítila? Byl to jediný muž v mém životě, kterému na mně opravdu záleželo. Byl to jediný muž v mém životě, do kterého jsem se zamilovala. Vzápětí jsem ucítila silnou ránu na hlavě. Obličej se mi sevřel bolestí a na okamžik jsem zavrávorala. „Nemáš snad co na práci?!“ Uslyšela jsem, jak někdo pustil na zem hromadu dřeva. „Slyšíš?!“ otočila jsem se a vycenila zuby. „Nech mě být!“ zmohla jsem se, ale vím že mi to k ničemu nebylo. Někdo se rozběhl a otcovy oči zalétly směrem přes mé rameno. Než jsem si uvědomila, kam se to vlastně divá, bylo už pozdě. Odstrčil mě stranou, upadla jsem a začala křičet na bratra, a» toho nechá. Začali se rvát, ale tentokrát to bylo jiné. Přidali do své rvačky spoustu nenávisti, zuřivosti… Můj tep se zrychlil, snad očekáváním, že se stane tentokrát něco hrozného. Nemohla jsem nic dělat. Ani křičet ani se je pokusit zastavit. Ale i přesto jsem se k nim rozběhla. Klopýtala jsem, padala. Nedoběhla jsem včas. Do náruče mi spadlo už jen skoro bezvládné tělo bratra. Naposledy se na mě podíval, naposledy se usmál. Na jeho obličej už skanuly pouze mé slzy. Tohle je můj příběh. Příběh, který mě dodnes bodá do srdce. Bratrova smrt mě donutila, abych z domu opravdu utekla. A tak jsem to i udělala. V přírodě jsem se naučila všemu, co bylo pro přežití potřeba. Bojovat s klackem, který jako jediný mi byl k dispozici… Později jsem se odhodlala ukazovat i ve městech. Začala jsem krást, abych vůbec přežila. Když jsem ukradla pořádnou sumu peněz, mohla jsem si dovolit i pořádnou zbraň, jako je například meč. Když jsem si byla jistá, že umím vše, vydala jsem se zpět, abych svého bratra pomstila. Ale můj otec utekl. Proto se vydávám na cesty a za dobrodružstvím, abych se při každé příležitosti snažila otce najít a vrazit mu kudlu do srdce. Cheesa je vysoká černovlasá žena. Po otci má bledě modré oči, skoro až nepřirozeně bledé. Nejčastěji nosí černý lehký oděv. Jsou to především kalhoty a volná košile. Navrch pak kápí. U pasu ji visí meč. Není příliš zdobený, ale vypadá hodně nebezpečně a šikovně ukut. Její černé boty jí sahají pod kolena a bezpečněji se cítí, když v nich má alespoň jednu dýku. Zbývající dvě má poté schované v rukávě. Cheesa je velice zvláštní žena. Chová se tiše a vyhýbá se společnosti. Není krutá, zlá a nemilosrdná. Spíše má smysl pro velkou spravedlnost, a» už je jakákoliv. Přátelská není a většinou jsou ji všichni lhostejní, až na výjimky, které ji nějakým způsobem dokážou zaujmout. - Licee - |
|
|
||
|
|
Grath se narodil velmi zvláštnímu páru. Jeho matkou byla půlelfka Iloia, jeho otcem dhampýr Ardan. Má tedy v sobě polovinu lidské krve, čtvrtinu elfské a čtvrtinu upíří. Pokud by se sám chtěl nějak označovat, což nechce, nejspíš by se označil za půldhampýra či za elpýra. Ke svému štěstí má z každé rasy, jejíž část v sobě nosí, jen to nejlepší. To znamená, že má smysly upíra a elfa, sílu a obratnost upíra, přizpůsobivost člověka a nevadí mu sluneční světlo – může se klidně opalovat a nic se mu nestane. Nemusí ani pít krev. Z elfa má také dlouhověkost, ale jednou asi umře, i když to sám neví jistě, protože to jaksi nikdy nezkoušel.
Vzhledem k tomu, že je z poloviny špičatoušatý a z té druhé ne, má uši jenom lehce do špičky, ale když chce, nemusí to být vidět. Jeho oči jsou dost hluboké a v určitém rozpětí dokáže i měnit jejich barvu, asi tak od modré přes rudou a žlutou až k černé. Samozřejmě vidí celkem dobře ve tmě. Špičáky má poměrně ostré a dlouhé, ale ne o moc víc, než normální člověk, i když při bližším zkoumání by si hlavně té ostrosti všiml téměř kdokoli. Nedokáže je ani zvětšit, ani zmenšit. Jeho kůže je spíše bledá, což je dáno tou upíří částí jeho DNA. Má černé až tmavomodré dlouhé vlasy, podle toho, jakou má zrovna náladu – čím horší, tím tmavší. Když je hodně veselý, můžou mu vlasy zesvětlat až k barvě nebe, ale tak veselý většinou bývá, jenom když se opije a to nedělá často. Jeho celkové vzezření je krásné. Když se na něj člověk (nebo cokoliv jiného) podívá, uvědomí si, že tohle stvoření je tak neuvěřitelně krásné, až se to blíží hranicím nemožnosti, ale je to taková ta temná krása. Má trošku prodloužené nehty, skoro do drápů a v případě, kdyby se někomu podařilo vzít mu zbraň, tedy v případě nejvyšší nouze, je dokáže protáhnout a zostřit ještě víc. Má velmi lehké kosti, díky čemuž a díky své síle může vyskočit cca pět metrů do výšky a až dvanáct do dálky. Jednou rukou unese až sto kilogramů. Na sobě nosí černý pláš», ale málokdy si dává přes obličej kápi. Nosí boty z kůže Velké kočky, což znamená, že zabil stvůru velkou asi třicet metrů, která má drápy jako ze železa, ale to vlastně nic nebylo proti tomu, kolik času mu zabralo, než se mu podařilo probodnout jehlou tu tuhou kůži. Kůže Velké kočky je sice velmi pevná, ale vzduch i pot propouští dokonale – samozřejmě, že jenom ven. Původně si chtěl z té kůže udělat i rukavice, ale potom to vzdal, takže je má jenom z nějaké téměř obyčejné tkaniny. Umí dobře střílet z luku, ale hlavně používá svůj dlouhý tenký obouruční meč, který je s velkou pravděpodobností kouzelný, ale Gratha by nikdy ani nenapadlo dát svůj meč do rukou někomu jinému, aby si to nechal ověřit. Celkem dobře však umí zacházet se zbraněmi téměř jakéhokoli druhu. Oba jeho rodiče, pokud on ví, ještě stále žijí, ale už spolu nejsou, protože je lidé odhalili a vyhnali každého jiným směrem. To bylo Grathovi něco kolem stovky, takže už u rodičů dávno nebyl. Ze sourozenců ví pouze o nevlastní sestře Lion, se kterou má společnou matku. Také jedině o své matce ví, kde žije. Své dětství prožil v menším lidském městě, kde neměli moc rádi ani upíry, ani elfy. Vzhledem k tomu, že jeho rodiče nechodili na „třídní schůzky“ a on své částečné nelidství dokázal dost dobře skrývat (tehdy se také naučil nedávat najevo své emoce, protože kdyby se příliš rozveselil nebo naštval, té změny v barvě jeho vlasů by si všiml asi každý), bylo jeho spolužákům a učitelům divné jen to, že většinu prací měl hotovou dvakrát až třikrát rychleji než ostatní a že v tělocviku také vynikal nad míru přiměřenou poměrům. Samozřejmě, nebyla to škola, jak ji známe my a tak i tělocvik vypadal trošku jinak. Jeho spolužáci měli štěstí, že se cvičilo jenom s dřevěnými meči. Umí číst i psát. Byl vždycky lepší než ostatní a tak je zvyklý vyhrávat, což mu trošičku kazí charakter, ale komunikace mu nedělá problémy a holek už měl taky víc než dost. Není statečný, ale statečností většinou míníme ochotu se vystavit nebezpečí, někdy pro prospěch nebo záchranu někoho jiného. Když člověk zachrání dítě ze spárů asi dvacetičlenné skupiny divokých trollů a ještě je přitom stihne povraždit, tak to určitě za statečnost označíme. Když to udělal Grath, tak to moc statečné nebylo, protože dvacet pomalých a neobratných trollů pro něj, rychlého a hbitého míšence, znamená jenom takovou malou ranní rozcvičku. Potom, co odešel z rodného města, se začal živit, jak se dalo. Čili z počátku lovem a tak, ale to mu za chvíli začalo připadat nevýdělečné. Popravdě – moc toho opravdu nevydělal, přestože ulovil zvěře víc než dost a co se smlouvání na trhu týče, objevil v sobě velký talent. Každopádně mu to začalo připadat málo. Začal se nechávat najímat jako lovec lidí a podobných zvířátek, ale občas si vezme dovolenou a užívá si obrovských peněz, které si bere za každou osobu, kterou přivede, případně přinese, po kouskách. Inu, tak to už bývá, když si někdo troufne na zločince, kteří už zlikvidovali celé výpravy a přežije to… a nejen to, dokonce je i dokáže zlikvidovat. A to jeho užívání probíhá v podstatě tak, že jen tak běhá krajem (běží rychleji než kůň a unaví se pomaleji) a čas od času se připojí k partě dobrodruhů a potom s nimi cestuje a když zjistí, že jsou to rasisté – tedy že nemají rádi upíry, elfy a nebo případně lidi, pokud nejsou sami lidé, tak je vyvraždí (samozřejmě až po tom, co se je pokusí zbavit předsudků civilizovanějšími způsoby). Podle jeho názoru by se rasisté měli vyhubit, protože je to chamraď nechutná a jenom kazí ovzduší a může za všechno špatné... Bojuje velmi agresivním stylem, ale s rozmyslem. Nikdy neudělá chybný krok nebo úder, protože si všechno předem promýšlí a dokáže si soupeře od sebe udržet v uctivé vzdálenosti. A taky dokáže zajistit, aby se jeho soupeř nedokázal udržet v jednom kusu. Ale to je vlastně cílem boje, nebo ne? Narozeniny slaví každých deset let, poslední před třemi lety, kdy mu bylo 270 let. - Oglokoog - |
|
|
||
|
|
Tomáš *TomCat* Nerat
Tom měl úžasné štěstí na rodiče. Byli to lidé plní porozumění a lásky. Narodil se slepý, ale asi po měsíci oči otevřel. Rodičům to přišlo jako zázrak a také to v určité ohledu zázrak byl... zázrak evoluce. Tom se totiž narodil s trochu jinou DNA než měli jeho rodiče. Jeho oči nebyly moc rozdílné od lidských, ale pár odlišností se našlo. Nejlépe viděl ve tmě a šeru, neměl rád moc jasné světlo. Klasické denní světlo mu nevadilo, dokud nezačlo pražit. Většinou už na jaře začínal nosit sluneční brýle, aby si chránil zrak. Bohužel se to projevilo na vnímavosti barev. Tim se nedá označit za barvoslepého, ale určité problémy má. Jeho zornice se chová obdobně jako kočičí, a není to podoba jediná... Dokud byl Tom doma s matkou, nic zvláštního se nedělo, problémy nastaly, když ho odmítli vzít do školky s tím, že je moc živý. Tak zůstal doma. Byl velice bystrý a učení pro něj nebylo vůbec problémem. Přišel čas nastoupit do školy. Za ty roky, co byl doma matka vypozorovala, že je hbitější a živější, než děti kolem něj. Chodit sice začal pozdě a lékaři říkali, že bude mít pomalejší vývoj, ale neměli pravdu. Po čtyřech dováděl jako kočka, ba spíše něco hbitějšího. A tak než odešel do školy (to již samozřejmě chodil po dvou), matka jej prosila, a» vše dělá pomaleji, tak jako ostatní děti. Nechtěla, aby vybočoval z řady. Tom si radu vzal k srdci a ve škole s ním už problémy nebyly. Stejně jej však děti měly za jiného, bylo to právě kvůli jeho očím. A tak Tom procházel studiemi na škole, zpomalení pohybu už bral jako samozřejmost. Energii si vybíjel v přírodě, běhal po lesích, po loukách - a běhal zatraceně rychle. Ale zrychlení se neprojevilo jen na běhu, vzhledem k tomu, že tato rychlost byla způsobena jinou stavbou svalů, projevovala se všude. Dokázal vyskočit z místa několik metrů do výšky i psát na klávesnici nevídanou rychlostí. Ale začali se o něj zajímat podivní lidé... Podivní tak, až Tomovi běhal mráz po zádech. Motali se kolem domu, kolem školy, prostě všude. A Tom cítil, že něco chtějí, něco po něm. A tak jednou v noci Tom zmizel. Pro rodiče se prostě vypařil. Odešel z domu, protože ho k tomu něco nabádalo. Věděl, že je jiný a také že mu někdo něco chce, a to něco se mu rozhodně nelíbilo.. A tak se chvíli toulal po Praze až se ocitl u Florence a jedinné místo, které mu připadalo tiché a bezpečné byl kopec, na němž stojí socha Žižky, Vítkov. Asi týden se snažil přežívat, díky své rychlosti si sháněl jídlo, než někoho potkal. Ten muž se pohyboval jako pavouk... Nejspíš jej pozoroval delší dobu, nebo» věděl o jeho pohybu okolo Vítkova i o těch krádežích. Tom z něj však kupodivu necítil strach, spíš přirozenou autoritu. Muž jej přesvědčil, a» jde s ním a zavedl jej do zapomenutých tunelů pod kopcem. Tam mu vysvětlili, že je výsledkem evoluce tak jako spousta dalších lidí, o kterých se mluví jako o mutantech. V areálu se nemusel brzdit, mohl plně rozvinout své schopnosti, navíc u něj našli další nezvyklosti. Nepříklad instinkt v případě nějakého nebezpečí, který se dá přirovnat ke zvířecím (např při zemětřesení to zvířata ví nejdříve). Nebo také jemný cit pro rozpoznání pachu. Muž, který Toma přivedl je nyní již po smrti, byl to vůdce všech mutantů a byl to skvělý muž. Dnes Tom, jemuž začali ostatní říkat TomCat, kvůli jeho kočičím (i když se v reálu podobá píše gepardovi) vlastnostem, dospěl do věku 25ti let. Již pět let bydlel pod kopcem, když snad jedinného muže, kterému kdy věřil, zabili na schůzce. Tehdy, když se volil nový vůdce, Tom odešel. Toulá se a zdokonaluje své instinkty... - Wors - |
|
|
||
|
|
Fildon, syn Bojnův
V den, kdy jsem přišel na svět, se nevedla žádná válka, nespadla hvězda z nebes, ani se neotevřela brána do pekel. Byl to obyčejný den jako každý jiný. Narodil jsem se dvěma spokojeným lidem. Matka stále pracuje jako tkalcovská mistryně, otec je vyučený tesař. Náš domov byl v jedné malé vesnici, blízko řeky, kde jsem jako malý kluk chodil chytávat ryby. Už odmalička jsem rád poslouchal vyprávění o velkém městě Hutond a obchodníci mě někdy museli odhánět pohlavky. Má veliká zvědavost a naléhání neznalo konce. Žít tak ve městě! Chodit na trhy, na večírky, vidět ty velké domy postavené z kamene, chrámy, knihovny, zámky. Bydlet v nich. Tak moc jsem si to přál. Ale vždy mi otec dal pohlavek, když jsem takhle snil a křikl: "Jez, nebo ti to vystydne!"... Tak roky plynuly, z malého kluka se stal výrostek, ale stále jsem nemohl nic. Byl jsem nucen se naučit řezbářství po otci. Jednou, bylo mi tak dvanáct, projížděl naší vesnicí muž s loutnou. Jeden z bardů, kteří putovali světem a vyprávěli příběhy a zpívali písně. Pobyl v naší hospůdce Plný bachor den a noc. Hltal jsem jeho vyprávění o tajemných lesích, vysokých horách, opuštěných zámcích a prokletých pannách. A jeho hraní na ten kus dřeva a pár strun. Chtěl jsem to umět taky. Několikrát jsem zkoušel vyřezat loutnu, otec mi ji vyřezat nechtěl. Říkával: "Ty budižkničemo! Nepracuješ, jsi drzý, věčně se flákáš a ještě by jsi po mě něco chtěl?! Pracuj. Bez práce, nejsou koláče. Ani loutna nebude!"... Tehdy jsem si jeho slova vzal k srdci. Možná ani nečekal, že dokážu porozumět jeho slovům. Já jen chtěl svou loutnu. Začal jsem se pilně učit tesařině... Po dvou letech jsem již svedl mnohé a práci, co jsem odváděl společně s mým otcem, jsme měli jet prodat do města. Vyjeli jsme s matkou a mou mladší sestrou na sever. Byl jsem nedočkavý a š»astný. Konečně jsem měl možnost vidět město na vlastní oči. Tuze se mi líbilo a i když jsme tam byli jen jeden den, naprosto mě okouzlilo. Tehdy jsem měl právě šestnáctiny a otec mé štěstí ještě zvýšil. Koupil mi k mým narozeninám loutnu. Již značně probrnkanou, ale všech pět strun měla. Celou cestu domů jsem si na voze zkoušel, co dokáže vykouzlit. Popravdě to byly jen kvílivé a vrzavé zvuky, co tahaly za uši a přiváděly mé rodiče do stavu věčných muk. Neměl jsem talent. Již tu cestu mí rodiče pochybovali, jestli udělali dobře. Zkoušel jsem to mnohokrát a pilně trénoval. Ale nebylo mi to souzeno. Do svých osmnácti roků jsem se nenaučil nic více, než základní akordy, ale spojit je v melodii... Byl jsem zklamán a všichni se mi smáli. Tehdy jsem řekl dost a na truc jsem se vydal na cestu. Sbalil ranec, rozloučil se s rodiči a se svou sestřičkou, loutnu nahodil na záda a slíbil, že se stanu slavným bardem, i když nebudu umět hrát na loutnu. Zamířil jsem přímo do Hutondu. Pobýval jsem tam asi měsíc, vydělával si po různu a snažil se složit pár básní a vyposlechnout pár příběhů. Byl jsem mladý, naivní, plný snů a ideálů. A takový jsem i dnes. Je mi třiadvacet let. Procestoval jsem již mnoho končin a naučil se vyprávět mnoho hrdinských, smutných i obyčejných příběhů. Stal jsem se bardem. Loutnu, tu starou a ošuntělou, stále nosím na zádech, ale po několika neúspěšných pokusech jsem ji tam nechal a nikdy více na ni nehrál. Mám ji jako památku, jako to, co mě žene kupředu. Jako maskota, či oporu. Aby lidé poznali, že jsem bard. Důvodů je spousta, ale já osobně je neznám a prostě ji jen nosím. Nezamýšlím se nad tím. Za těch pět let, co jsem na cestách, jsem se naučil akorát dobře utíkat a v krizovou chvíli se ze všeho vymluvit. Také jsem se naučil svádět ženy, i když jsem ještě žádnou neměl. Jsem nesmělý, pokud dojde na lámání chleba. Jsem stále mladý, plný sil, velká slova, velké city, které odvane vítr stejně jako listí na cestě. Myšlenky se mi toulají někde vysoko v oblacích. Mám velké sny a věčně myslím na věci, které jsou absurdní a bezúčelné. Žiji život naplno. Nevnímám nějak čest, pocit zadostiučinění. Nejsem chrabrý rytíř, či muž, co hledá ženu na celý život, chce se usadit a mít hodně dětí. Nic takového. Chci poznat celičký svět. Okusit všechno. Svádět ženy, krásné a spanilé. Smát se a dovádět. Důvod? Určitě je, ale já si jej nepřipouštím... Je to tím, co jsem. Vím, že jsem nemehlo. Neumím hrát na loutnu a chci být bard. Je to absurdní a sen, jež je položen na tom, by se mi rozpadl, kdybych si to připustil. Tak na to prostě nemyslím a všemi těmi úlety, exhibicionismem a předváděním se jen utíkám. Před pravdou, před sebou... Hluboko ve mě je muž. Muž, co by chtěl být ideálem, konat dobro, být statečný a ochránce žen. Hrdina a dobrodruh. Bohužel... Jediné, co doopravdy umím, jsou řeči. Neumím hrát na loutnu, neumím střílet z luku, neumím máchat mečem, i když jeden takový krátký s sebou nosím. Ale přesto se nevzdávám a budu utíkat, co budu mít síly. Ještě nepřišlo nic, co by mě zlomilo. Nic osudového, žádný sugestivní zážitek. Možná přijde a já se změním a dospěji. A možná nepřijde a já zůstanu stejný... Žiji pro teď a užívám si všech krásných chvil. Kochám se krásou kolem mne, kochám jí i ostatní. Jsem vysoký 175 čísel. Nejsem vyzáblý, ale moc svalové hmoty jsem za svůj život nepobral. Jsem pohyblivý, život na cestách mě naučil. Oděn do pěkné košile a kalhot. Na hlavě čepec, co jsem jednou vyhrál na soutěži básníků za čtvrté, bramborové místo, korále na krku, neholená tvář, stále mladistvá na pohled. Úsměv na rtech a v očích jiskřičky a za nimi únava, obavy... U pasu krátký meč v pochvě, přes rameno torna a na zádech má loutna. V torně mám vždy svůj deník a psací náčiní. Malinkatá knížečka básní a deka, jídlo, pití, křesadlo a náhradní kalhoty a košile na cesty. Kráčím svižným krokem a věčně si něco falešně broukám pod nosem. Ale spíše mluvím a mluvím, klábosím, vyptávám se, vyprávím a obluzuji dívčí srdce. Po svých dlouhých cestách jsem došel zpět do Hutondu a uviděl jsem vyvěšený plakát o přepravě pokladu do královského města. Ucítil jsem svou příležitost se proslavit a sepsat příběh o této slavné pouti. Tak jsem se rozhodl přidat se do řad dobrodružníků, kteří budou karavanu hlídat. Koupil si malou kuši a toulec se šipkami za nastřádané peníze a po krátkém tréningu s ní jsem se rozhodl vydávat za kušenýře, který umí bojovat se svým příručním mečem. Sláva mě konečně čeká. Snad... - Delruth - |
|
|
||
|
|
Darth Zayra
Člověk, Jiné povolání Prosebný pohled mladé ženy mluvil místo slov. V náručí svírala malé dítě s rudými vlásky. "Prosím..." zašeptala znovu ke svému maželovi a snažila se zadržet slzy. "Teď už je příliš pozdě. Rozhodli jsme se. Necháme ji farmářské rodině na Tatooinu. Bude žít normální život, aniž by kdy přišla do styku s Jedii," stál na svém neoblomě vysoký černovlasý muž, otec děvčátka. Ani jemu nebylo lehko u srdce, když ji musel opustit, ale věřil, že je to jediná cesta, jak ji zachránit. Zachránit před temnotou. Jediové z chrámu předpověděli jeho dceři temný osud. "Síla je s ní. Silná a nezlomná, ale uvnitř ní dříme i hněv, nenávist, nespoutaný oheň. Jestli se někdy stane Jediem, temná strana ji pozře." Ta slova bodala, ale rodiče dívky věděli, že jinak by byla brzy lapena do smyček temné strany. .......... Tak se Zayra, tehdy ještě jménem Kyira, ocitla v rodině obyčejných farmářů, netušíc nic o tom, že její skuteční rodiče byli vysoce postavení politici z Coruscantu. Kyiře se nevedlo příliš dobře. Dokud byla příliš malá a nemohla pracovat, její vychovatelé se o ni starali a jediné co po ní žádali bylo, aby byla zticha a nepletla se jim do cesty. Jakmile toho byla schopná, začali ji využívat jako otroka. Musela si každé sousto jídla, každý kus oblečení tvrdě odpracovat. Ale to nebylo to, co ji trápilo nejvíc. Nikdy nepoznala lásku. Nikdy se o ni nikdo nezajímal. Nikomu na ní nezáleželo. Nebyla svobodná a byla sama. A to v její dětské dušičce zanechalo rány, jež se nikdy nezacelily. Pak se ale všechno změnilo. .......... Malá dívka se jako šelma krčila u velkého kamene. Vážně připomínala víc divokou kočku, než děvče. Měla rudé vlasy, krátké, jako chlapec, na sobě měla něco, co nejvíc ze všeho připomínalo roztrhaný lněný pytel. Hezkou tvář měla pokrytou špínou a plnou škrábanců. Ale její zelené oči zářily jako diamanty, přes její vzhled jí dodávaly podivnou vznešenost. Jejich pohled byl nezlomný a hrdý. Nedaleko dívenky stál chlapec přibližně stejného věku a mile se usmíval. "Neboj se, neublížím ti. Já jsem Anakin... Skywalker... ty jsi?" promluvil klidně směrem k dívce. Ta si jej ještě chvíli měřila přísným pohledem a pak se narovnala a přistoupila k němu o pár kroků blíž. "No tak, pojď. Svezu tě na podu," usmál se na ni znovu a natáhl k ní dlaň. Dívka, slyšíc něco o přístroji, kterým tak ráda létala, se usmála a stiskla chlapcovu ruku. Nechala se jím vést. Vždycky... Od chvíle, co Kyira potkala Anakina, byla š»astná. Přestože stále musela těžce pracovat, už ji to netrápilo. Měla někoho, komu na ní záleželo. Přítele. Kdykoli si našli volnou chvíli, byli spolu a hráli si, nebo závodili v kluzácích. Kyira věděla, že přítel bylo to, co jí scházelo. Aby věděla, že na světě není zbytečná, že je tu člověk, který by byl neš»astný kdyby zmizela, který by za ni dal život. Bohužel, ani tohle křehké štěstí netvalo déle než pár let. .......... "Anakine!" rudovlasé vytáhlé děvče, ve vytahaném oblečení a s krátkým sestřihem spíš připomínající chlapce, překvapeně vykřiklo. Na obličeji dívky byl nechápavý výraz. "Anakine! Ty odcházíš? Už se nevrátíš? Necháváš mě tady?!" Křičela vyčítavě a běžela směrem k chlapci, který se od ní vzdaloval, s dlouhovlasým mužem po boku. Zakopla. Písek měla všude, i v ústech, ale znovu se zvedla a doběhla svého přítele. Vyplivla spršku droboučkých kamínků a probodla chlapce vyčítavým pohledem. Jen zakroutil hlavou a položil jí ruce na ramena. Jako dospělý člověk konejšící dítě. Až to Kyiru vyděsilo. "Já jsem teď svobodný. Už dál nejsem ničí otrok. Jdu si splnit svůj sen. Budu rytířem Jedi. I ty budeš jednou svobodná a vydáš se do velkého světa. Pak mě najdeš, mé jméno bude do té doby velké. Znovu se setkáme." Ta slova se Kyiře vryla do srdce a byla jí nadějí a světlem v budoucnu. Ta slova a Anakinův odchod byla mezníkem v dívčině životě. Opustil ji jediný člověk, v jehož očích měla nějakou cenu, taková, jaká byla. I Anakin - otrok měl víc svobody než ona. Do té doby to neviděla, ale teď si víc než kdy jindy uvědomovala, jak je spoutaná a jaká příkoří musela vytrpět od svých pěstounů, kteří s ní jednali jako s věcí. Tehdy se v ní probudil nezkrotný hněv, jehož zárodky v ní viděli jediové, už když se narodila. Nenávist a zuřivost spalující jako oheň. Trvalo ještě několik let, než Kyira farmu opustila a ty roky byly plné utrpení. Ne pro ni, ale pro její vychovatele, kterým dívka nyní i s úroky splácela všechny nespravedlnosti a útrapy. Ubližovala jim jak na duši tak na těle, a když oznámila, že odchází, bylo to pro ně vysvobozením. Chtěla najít Mistra, který by z ní udělal rytíře Jedi, ale nebylo to snadné. A v onom velkém, neznámém světě se musela nějak živit. A tak dělala, co po ní lidé chtěli. Když potřebovali něco doručit, udělala to, když potřebovali něco sehnat, sehnala to, když potřebovali někoho ztrestat, postarala se o to, když jí řekli zabij, udělala to. Necítila nijakou vinu. Nenáviděla celý svět, stejně jako on ji a mstila se každému, komukoli. Navíc se jí její sen roztříštil před očima, když ji již několikátý Mistr odmítl vzít do učení. Věděla proč a věděla, že není mistra, který by ji přijal, přesto se nechtěla vzdát. Slepě se hnala dál za svým cílem. Hledala dalšího Mistra. Nenašla jej, ale někoho úplně jiného. .......... Ten muž ji sledoval už dlouho.. Věděla to. Cítila to. Přesto nic neudělala. Párkrát se nenápadně ohlédla. Měl na sobě černou kápi, která mu zakrývala tvář. Po nějaké době se přistihla, že kontroluje, zda ji ten muž neopustil. Jako by se stal jejím stínem... Když se začalo stmívat, zabočila dívka do potemnělé slepé uličky. Následoval ji. Podvědomě couvala, dokud za sebou neucítila chladnou zeď. Muž se přiblížil až k ní a sundal si kápi. Jeho tvář byla ohyzdně krásná. Jinak se to nedalo popsat. Byl bledý a jeho rty byly nafialovělé, jako u mrtvého. S jeho pletí kontrastovaly černé vlasy stažené do ohonu. Na tváři měl rudé tetování a jeho oči byly temně zelené se svislými zorničkami, jako u dravého zvířete. Naklonil se k ní tak blízko, až se jejich čela skoro dotýkala. "Půjdeš se mnou?" zeptal se tichým chladným hlasem, až Kyiře přeběhl mráz po zádech. "Proč bych měla?" Neptala se kdo je, ani kam ji chce vést, protože věděla že půjde. Cítila to. "Síla je s tebou. Silná. A v tvé duši, je hněv, temnota. Ty patříš k nám. Spolu budeme vítězit." "Sith." Poklekla na jedno koleno a uklonila se. "Je to pro mě velká čest můj Mistře." ........... Kyira se ani na okamžik nerozmýšlela. Věděla, že byla zrozena, aby se stala jednou z nich, temných Sithských lordů. Oni, na rozdíl od jediů, nepotlačovali vztek, ale využívali jej jako zbraně. Oni nezatracovali odvrácenou, mocnější stranu síly, byla jejich přirozeností. Slibovali svobodu a po té toužila. Mohla si na komkoli vybít svou nenávist ke světu. Za to že ji nechali samotnou, za to, že musela trpět, za to, že zabili její sny, za to, že jí ukradli dětství, za to zabíjela ač její oběti nebyli vinny ani jedním z těch prohřešků. Klidnila tak svůj věčný hněv. Kyira přijala jméno Darth Zayra a upsala se Temné straně. V době kdy už byl Zayřin výcvik dokončen, ji její mistr vyslal na misi na Tatooine. Probudil tak starou bolest a umožnil jí se pomstít. Nikdo z jejích vychovatelů nepřežil. Při cestě z její domovské planety na dívku znovu udeřil osud. .......... Zayra pocítila náhlou bolest. Jako by jí někdo do těla zaryl ostrý střep. Trvalo to jen okamžik, ale bylo to tak silné... její loď, kterou na chvíli přestala ovládat sebou trhla a vydala skřípavé zaskučení. Rudovláske se znovu chopila řízení a těsně předtím, než narazila na zem loď vyrovnala. "Mistře...!" vydechla nevěřícně a bolest se rozlila celou její duší. Znovu... Věděla... věděla, že její mistr byl právě zabit. .......... Smrt Mistra Zayru zasáhla. Ztratila dalšího člověka ke kterému se upnula. Nějakou dobu bezcílně bloudila po planetách a za sebou nechávala chaos, krev, utrpení. Nakonec ji vyhledal Darth Sidious, jemuž se svými hanebnými činy zalíbila a ona se přidala k němu. V touze po moci, kterou jí on mohl poskytnout, ale především, aby mu pomohla přesvědčit Anakina, aby se přidal k Temné straně... - Kibou - |
|
|
||
|
|
Jmenuju se Miriam. Je mi dvacet jedna let. A jsem čarodějnice.
Přišlo se na to, když mi bylo tak deset. Teda – já už o tom věděla dřív, ale nespěchala jsem s odhalením svých schopností rodičům. Pocházím z takovýho zapadákova, že jsou tam čarodějnice považovaný za něco zlýho a špatnýho. Vyhnali mě z domova. Hezky potichu, a» se o tom nikdo jinej nedozví, co že to měli těch deset let doma. A jak jsem tak odcházela a byla jsem na ně děsně naštvaná, něco se zlomilo a já poprvé použila svoje schopnosti naplno. Zapálila jsem jim barák. Byl dřevěnej, tak to hořelo rychle. Myslím, že tam uhořeli. Všichni. Máma, táta, bratr, sestra. Nikdy jsem se tam nevrátila, abych to zjiš»ovala. Nejdřív jsem se živila hlavně krádežemi. Pak jsem se naučila hrát karty a za pomoci různejch jednoduchejch iluzí jsem většinou i vyhrávala. Pak umím trochu pohybovat s předmětama pouhým mávnutím prstů, ale fakt jenom trochu a jenom s menšíma – jako třeba s kostkama. A taky mi jde trochu kouzlit s ohněm a slabejma elektrickejma výbojema. No, kdybych to trochu cvičila, mohla bych v tom asi bejt fakt dobrá. Tři roky jsem chodila do školy, to ještě ,,doma“, takže číst a psát umím. Nějaký další studium bych brala, ale za to bych teďka už musela platit a na to vážně peníze nemám. A až se mi jednou podaří něco ušetřit, tak to utratím za dům. Za krásnej velkej dům nad městem. Ha ha. Ještě jak vypadám: říkaj mi, že vypadám dobře, někdy že jsem krásná a někdy, že jsem velmi krásná. A že bych mohla náramně úspěšně provozovat ono nejstarší řemeslo, ale k něčemu takovýmu bych se nesnížila. Mám vysokou štíhlou postavu, dlouhé hnědé vlasy a zelenomodré oči. Většinou nosím šedej pláš» skoro až na zem. Zakrývá, snadno, moji jedinou zbraň – dýku. A ještě moje charakterové vlastnosti. Jsem dost výbušná povaha. Většinou jednám rychlejc, než si to stačím pořádně promyslet. Většině lidem nedůvěřuju; vlastně se mi ještě nikdy nestalo, abych někomu důvěřovala… Ale nevylučuju, že by se mi to mohlo stát. Nejsem vůbec obětavá. Je pro mě nepředstavitelný, že bych prostě šla a jen tak, pro nic, bych někomu pomohla. Možná bych mohla říct taky nějaký dobrý vlastnosti, že. Hm. Jsem pravdomluvná a upřímná. Ne že by za to byl každej rád, když mu všechno řeknu do očí… Takže to taky nebude ta kladná vlastnost. No co. Asi teda žádný nemám. - Rajne - |
|
|
||
|
|
Mé jméno je Ederic Maenleith z Korrakusu.
Narodil jsem se v rodině zámožného rytíře, jehož postavení u vyšší šlechty bylo dobré, byl jsem tedy vychováván odpovídajícím způsobem. Dostalo se mi vzdělání, bojového výcviku i znalostem etikety a dvorských mravů vůbec. Byl mi též udělen titul rytíř, a ač to byla přeci jen poněkud protekční záležitost, byl jsem rozhodnut nijak nepokazit čest tohoto stavu. Dalo by se říci, že jsem byl předurčen k tomu, abych prožil spokojený život na panském sídle, nebo» doba byla klidná a nezdálo se, že by ji mělo něco narušit. Opak byl pravdou. Než jsem se nadál, nějaké mně nepochopitelné intriky byly příčinou války o post krále, který byl zcela náhle volný a žádná mocenská skupina neměla výrazně navrch. Šel jsem do války a brzy jsem se jako důstojník osvědčil. Měl jsem za sebou několik drobných úspěchů a naše vojenské tažení vypadalo dobře. Nastal však zvrat. Intriky, věci mimo záběr válečníka, přetáhly část našich sympatizantů k jinému mocenskému uskupení a ukázalo se, že volba strany, k níž se náš rod přidal, byla nakonec špatná. Když jsem dostal naléhavý dopis, abych se vrátil zpět a bránil rodnou tvrz, bylo již pozdě. Na nepřátelské vojsko jsme narazili v době, kdy se již rozlézalo po našem panství, nebo» tvrz padla, byla vypálena a každý na ní zabit. Svedli jsme dobrý boj a těch několik roztroušenách oddílů rozprášili, hlavní voj však na sebe nedal dlouho čekat. Mnohonásobné přesile, která se na nás přihnala jsme museli ustoupit. Ustupovali jsme do hor, kde jsme dobře znali terén, a záhy jsme bojovali o každý metr. Rokle, horské štíty i strmé stezky, to byl nyní náš hrad. Na každého našeho alespoň částečně bojeschopného vojáka připadalo asi sedm čerstvých mužů nepřítele; i tak jsme velmi tvrdě vzdorovali čtyři měsíce, ale hlad a nedostatek zbraní i bojeschopných mužů byly na naší straně velkou nevýhodou. Navíc jsem byl zraněn střelou z luku a několik dní strávil v horečkách. Přežil jsem, ale můj stav se moc nelepšil a našich sil ubývalo. Nedlo se nic dělat. Setnina rytíře Gilemheima, nejvěrnějšího otcova vazala, se rozhodla krýt náš ústup. Zbytek se měl zachránit jak jen dovedl. Rozprchli jsme se v horách, ale většinu nás stejně dříve nebo později dostali. S dvacetičlenným jízdním oddílem se mi však podařilo v jednom místě prorazit řídkou linii obléhatelů a uprchnout do nepřátelského týla. Další dva měsíce skrývaní a útěků nepřežilo deset z nás. Pak jsme se však ztratili a přežili zimu v jedné zapadlé vesnici. Už nás nehledali, byli jsem pro ně mrtví a beztak ne nebezpeční. Můj rod skončil. Když jsem se uzdravil, rozhodli jsem se pomstít. Stali se z nás loupeživí rytíři na území našich nepřátel. Plenili jsme vesnice, vraždili, loupili, znásilňovali. Přežívali jsme jak se dalo, ale veškerá rytířskost byla ta tam. Nakonec si na nás došlápli a většina mé bandy nakonec skončila na šibenici. Zachránili jsme se jen tři. Tři trosky bloumající světem od pivnice k pivnici, kde jsme si vymývali mozky. Jeden můj společník zemřel na nákazu neštovicemi, druhého bodl vidlemi sedlák, kterému se nelíbilo, že nechtěl zaplatit za nocleh. Já jsem dostal "jen" nakládačku a byl jsem okraden o to poslední, co jsem měl - rodový meč. Pomalu jsem chcípal v příkopě a nijak jsem toho nelitoval, zato celého svého života ano. Když tu se nademnou sklonil jakýsi muž. Vzal mne s sebou, nakrmil, umyl mne a poskytl mi teplo a přístřeší. V malém kostelíku zasvěceném Avalothovi, bohu slunce. Vyprávěl jsem mu o svém životě, o zlu které jsem napáchal, o tom, že mi nemůže nikdy být odpuštěno, že jen smrt je to, co mi patří. On mi řekl o velikém milosrdenství Avalotha. Dovedl mne do horského kláštera, kde jsem dvanáct let strávil pokáním a modlitbami, než jsem pochopil, že co jsem způsobil, může být splaceno. Stal jsem se členem řádu, mužem cti, striktně dodržujícím Kodex. Prozřel jsem a spatřil jsem Světlo. Slzel jsem jak malý kluk, když jsem si uvědomil to štěstí. Tu příležitost. Díky ti za to, Avalothe. Nikdy tě nezklamu. "Já, rytíř Ederic Maenleith z Korrakusu, syn Rildama z Korrakusu, přísahám, že budu ctít svou přísahu, že budu dodržovat Kodex, že raději zemřu, než abych sešel z cesty." To byla má slova, kterými jsem stvrdil své členství, svou příslušnost k řádu, jež se nyní stal mým životem, jeho novým smyslem. Další tři léta jsem dle svého nejlepšího svědomí a vědomí plnil povinnosti, jež přede mne postavili představení řádu, či Avaloth sám, když jsem jednal na základě nastálé situace a toho, co mi velí Kodex. Smrt přišla náhle, neočekávaná a možná i nezvyklá. Byl jsem celý život válečníkem, očekával jsem, že sejdu mečem a možná v skrytu duše toužil po něčem velkolepějším, než že mému koni uklouzne noha při okraji strže. Ale stalo se a já, rozlámaný, v zprohýbané zbroji, čekal jsem na smrt, vědouc, že toto je jen další lekce pokory, jíž mne Avaloth zkouší. Zemřu sám, nikým nepovšimnut, zapomenut a stanu se potravou pro mrchožrouty, aniž bych spočinul v hrobě, bylo to zvláštní pomyšlení, ale rozhodl jsem se vůli svého boha respektovat a přijmout. Jen tak se mohu stát lepším ještě za života. Mé údy byly zlámány všechny, šance, že bych se zachránil, již nebyla. I tehdy se mi dostalo dalšího ponaučení, neb nic není nezvratné a cesty osudu, jimiž nás Avaloth vodí, jsou nevyzpytatelné, stejně jako jeho vůle. Možná právě skromnost, potlačení ega , k němuž jsem se uchýlil v okamžiku posledním, byla úspěšným složením zkoušky, která vedla k mé další šanci a tak, jako jeden z mnoha zakletých, dál šířím vůli Avalotha. - Slaanesh - |
|
|
||
|
|
Výzva |
|
|
||
|
|
Krobar být zvláštní míšenec. Mooc zvláštní. Pravda, mozek né moc velký, ale zato hodně z obě rasa! Jaká? Dy» Krobar být křížená Kroll a Barbar! Být ve svá postata dost tupá. Za všechen případ snad mluvit naše porodní rituál.
Matka při porod mít mooc veliká bolest a děcko chtít rychle ven. Tak matka donesena ke strom, o které dítě zastavit. Některá člověk se pozastavit, říct - to vcelku drsná příchod na svět, ale zvyk je zvyk. Hlavní být, my vědět, proč my být tito míšenci tolik... řeknout si méně chápaví. Tento rituál být dost ztrátová, aby taky ne, kolik děcek přežít náraz do strom hned po porod? A tak nebýt div, že stávat se prazvláštní věc... Povědět má příběh... Být mladý a matka vyprdnout mě na smrk, ale já netrefit, pouze do křoví... *zakroutí smutně hlavou* Matka nenajít, ale ještě předtím prý dát jméno Hoho. Mne vzít jedna elf *počítá na prstech ruky se skousnutým jazykem*, když ona mě najít a vychovat Hoho. Dát mu jméno, ale Hoho nechtít vyslovit to jméno už. On umět dobře mluvit elfská řeč a postup čas taky lidská, ale nejvíce milovat svá řeč. Elfka, druhá matka, ukázat, že ona dobrá bojovník z lesa! Hoho moooc rád a taky chtít naučit všechno, co matka umět. Matka tehdy asi šedesát let *plive si na ruce a poblázněně kouká, neví, jak to vypočítat*, ale vypadat na dvacet! Matka moooc pěkná. Ona postupem času naučit fákt šecko, co ona umět. Předat na Hoho, ale Hoho zase radši nezmiňovat bývalé méno. Nelíbit *kroutí hlavou a škrábe se na břichu*... Když Hoho naučit šecko, co matka umět, Hoho chtít odejít, ale matka nedovolit. Zlý čas být... *kýve vážně hlavou* Matka se nechat povolat do válka proti odporná skřet a Hoho dozvědět, že matka jít do nebe. *z jeho velkých, kulatých očí se řine obrovská slza a stéká mu po kazajce* Nechtít dále mluvit, mít rád matka a proto přestat, ale muset dokončit. Chtít se podělit o svá minulost!... Když Hoho dospět a už moc nesmutnět pro mrtvá matka, Hoho odejít do svět a les. Hoho mooooc milovat les a Hoho cítit jako s matka, když on být v les! Ve vééélikanánský, temný les, kde Hoho mít mooc dobře *rozmachuje se rukama tak mocně, až svými dlaněmi složí k zemi pár posluchačů*. Les moooc velká a dobrá pro Hoho. Hoho nemuset skrývat, když Hoho chtít jít na jídlo. Ve měst oni říkat Hoho opice, i když být malý. Hoho být o čtyři hlavy větší než jiná děcko, elf. Hoho nebýt mooc rád, ale Hoho nevadit. Hoho pořád koukat na matka, jak ona bojovat, střílet z luk a kostit zvířata! Hoho naučit moooc rychle, ale teď už Hoho odbíhat od téma *zarazí se a zamyšleně se poškrábe na nose*. Nechtít, chtít doříct má další část příběh... Když já jednou jít na vélký trol v můj les, já zabít s pomocí stín! Ale ne stín jak malá podrazácká zloděj, ale véélikanánský stín! *opět se rozmachuje svými lopatami, ale ti lidé si už dali pozor* Když on vystoupit ze stín, usmát se na mě a vypadat skoro jako Hoho! Mít krátké havraní vlasy jako Hoho, které rozcuchané, mít výška jako Hoho, mít velká dlaň, jako Hoho!! Hoho moooc rád, že poznat stín, ale nevědět, co on myslet... *opět se poškrábe na velké bradě a zamyslí se* Třeba stín být nějaká příbuzná, Hoho nevědět. Stín nikdy neříct, co on být. A vlastně my cestovat spolu!! Stín doprovázet Hoho, učit nové věci Hoho a hlavně říct krásná historka!! Historka být prý pravda, ale Hoho nevěřit. Hoho nechtít mluvit, jen říct, že pravá matka nebýt elfka, ale kroll a otec barbar. Hoho dozvědět tak pozdě, Hoho říct až teď, že Hoho dozvědět se od elfka matka, že ona ho vychovávat a dělat z Hoho půlelf, a tak Hoho věřit. Až teď Hoho dozvědět toto. *vychrlí ze sebe trochu zmateně* Ale neš»astná věc stát se... Hoho zabít svůj stín, protože Hoho nevěřit. Hoho cítit, že pravá matka žít, ale Hoho nevědět. Hoho myslet, že elfka matka být taky pravá matka, protože Hoho milovat... *neurčitě zakoulí svýma velikýma očima* Hoho nechtít, aby Stín zemřít, ale Hoho dát Stín svá pěst a Stín skácet k zemi na šutrák. Hoho moc litovat a nevědět, co v tu chvíli dělat.*začně zmateně pokukovat po ostatních přísedících, jako by se bál pokračovat* Být moooc smutná, když on být zase sám. Už druhá dobrá člověk on ztratit. Hoho skoro zbláznit, když on vidět veliká tělo ležet na zemi. "Stín", pomyslet si a ukazovat prstem. Stín nehýbat, já do něj kopnout, ale málo, kdyby náhodou on žít. *ohradí se, ale pokračuje* Já pohřbít ho na skála a dívat, jak supi sežrat. Škaredá pohled. *opět kroutí hlavou a trochu si odplivne* Když Hoho dodívat, on seknout svůj meč po supi, nelíbit jejich večeře... Hoho odehnat tím sup a potom spálit tělo Stín. Hoho chtít, aby Stín být v nebe. Hoho moooc pyšný, že on přežít tak dlouho, když on ztratit svá dvě učitel, ale taky být moc smutný... Chtít za lidmi, a proto se Hoho vydat na cestu. Cesta být určitě dlouhá, Hoho to vědět. *odplivne si pořádně a na zemi se přilepí jakási podivná, zelená tekutina, vypadající dosti nechutně* Hoho teď trochu spěchat, a tak Hoho trochu urychlit. Když Hoho jednou dostat na jakýsi hrad, Hoho tam být učitel hraničář a chodec! Hoho mooc chtít učit zase všechny okolo a mít rozzářené oči. Když jednou navštívit hospoda, tam být tři velká bytost... Vypadat jako Hoho!! Zase velká ramena, výška a ta podoba! Jmenovat se Haha Borovice, Hihi Topol a Huhu Jasmín!! Teď Hoho naučit všechno, co on zatím umět a Hoho přirostl k srdce ty tři. Vypadalo, jako by přirostl i on ta trojice! Potom zjistit, že oni být jacísi krolbarové a Hoho dostat nápad! "Co takhle kdyby Hoho být jejich bratr??" Zamyslet se nad tím moooc a přemýšlet o historka od Stín. Pořád přemítat v Hohova hlava a potom přijít, že jich být tři! A tři děcka přežít taky ve Stínova historka!! Hoho přijít na to, že on mít sourozenec a hned tři!! *vykašlal se na počty na prstech a oči mu září štěstím, když o tomto mluví* On rychle aklimatizovat v jejich řeč a rychle se jí naučit! Potom, jako zázrak, on odnaučit ostatní řeč! *vyjekne nadšeně a kouká po všech přítomných* Když já naučit všechny sourozenec všechno, my přeprat velká, zlá chlap, která po houbách jel! My hrdinové a my zůstat přežít s jedna stará babka a válečník, ale my neznat. My radši rychle odejít, protože vypadat, že houba zahoubit všechno na hrad! My mít strach a my zdejchnout se rychle, jak nám noha stačila... Když my v klidu, Hoho povědět, že nebýt pravda, když oni věřit, že mít matka elf! To já mít matka elf a já povědět šecko o Stín a jeho historka! Oni uvěřit a moooc se radovat! Oni říct, že když oni schovat v příroda, oni vypadat jako jeden velikánský strom a nikdo nespatřit! Oni prý vypadat vysoká, jako topol, který dole vypadat jako borovice s listy jasmín! Já navrhnout, že zkusit schovat s Haha, Hihi a Huhu a ono povést!! Já tleskat a řvát "Huráá!", když ke strom ještě přidat široká houští pod strom, na který spadalo jehličí od smrka!! A oni mně nazvat houští! Já jásat ještě více, když zjistit, že my být tak sehraná, a já se rozplakat... To být asi všechno a my teď cestovat sami! Někdo nám sice říkat, že my opice, ale my ne opice! My chytrá a silná čtyři!! Mít rád má sourozenec. Eh... Vlastně tři... *Rázem se ona obrovská postava zvedne na nohy a jeho hruď se nadzvedne. Dá ruce v bok a je jisté, že chce ukázat všem, co na sobě má* Já být velký jako starý jelen s kouzelnými paroha a na dvou nohách! Mít kožená zbroj s lehká plát, aby menší aúú. To být zlepšovák od Hihi. Mít velký meč a umět s ním máchat! Zabíjet ty, co chtějí zabít sourozenec! Vědět, kdy oni být v ohrožení, Hoho a Hihi být ochránce Haha a Huhu. Ony moooc neumět bojovat, ale jedna facka, i trol jít k zemi! *nasadí vítězný pohled a pokračuje* Já mít vysoká bota, dlouhá hadr přes nohy a břicho taky! To být asi tak šeckno a Hoho se loučit. Mít rád šeckny a když vy pozorovat Hoho, poznat jeho chachartek? Nevědět, jak se to řiká *usměje se bázlivě, otočí se na podpatku a potom se ztratí v temné noci, když vyjde z hostince* - Cor Na - |
|
|
||
|
|
Gugur Grigron
Gugur je goblin malej postavy, večne zhrbený, jeho koža má hnedo-žltý odtieň, čo je dos» divné, lebo nie klasickú zelenú. Vlasov má málo, no nejakým spôsobom sa mu podarilo urobi» si z nich čiarny copík. Ten, rovnako ako celú tvár, "dokrášµuje" množstvo zlata, náušnic, príveskov, a množstvo iného zlata, ktoré nie vždy je z legálneho obchodu. Tvár má večne skrivenú, buď do úškrnu, alebo do inej, zvyčajne šialenej grimasy. Oči sú malé, čierne, no aj tak sa v nich zračí totálne zapálenie pre všetko čo sa dá vyrobi» či zostroji». Uši sú celkom veµké, a divného tvaru, akoby orezané, so stovkami dier a dierok. Gugur nosí oblečené akési hnedé kalhoty. Na nohách má nejaké neumelo, zrejme podomácky, vyrobené drevené topánky. Na tele má starú čiernu ošúchanú vestu s množstvom vreciek, kde vždy nosí nejaké drievko, či proste niečo, čo sa môže hodi». Občas, keď ide na dlhšiu cestu, berie si aj tmavočierny pláš», ktorý mu slúži ako prikrývka v divočine, hrániaca ho v nečase a zlom počasí. Gugur sa narodil pred 28 rokmi v horách, v jaskyniach, ktoré po stáročia obýval jeho rod. Jeho klan, Hrever. Už od útleho detstva sa zaujímal skôr o vynálezy a podobné vecičky, narozidel od otca a brata, obidvaja boli veµký hrdinovia rodu, bojovníci, a dedo, ten bol múdry šaman. On napriek tomu robil radšej pokusy a staval rôzne veci. Spočiatku ho za to odsudzovali, no keď zistili, aký potenciál majú jeho "hračky" z hµadiska napríklad bojového, začali ho uznáva». A tak si žil dobre, dokonca lepšie ako jeho otec a brat. Na deda ešte nemal, a ani nechcel, lebo jeho šamanskú prácu si veµmi vážil. Dokonca tak veµmi, že ako jediný z rodu, ktorý nie je šaman, vedel číta» a písa». A takto dobre by sa mu žilo dodnes, neby» tej noci. Ich jaskyne napadli obrovia, a všetkých zabili. Prežilo len pár, medzi nimi on. Všetci sa rozpŕchli do sveta. Gugur sa vydal do sveta miest, civilácie, lebo počul, že tam si vynálezy cenia, a tam dúfal v dobrú budúcnos»... - lolo - |
|
|
||
|
|
"Nevím jak bych začal," pronese člověk v kožených, rozedraných hadrech, na jistém setkání.
"Jsem Eric. Mé povolání je každou chvíli jiné." Odmlčí se a porozhlédne po ostatních posluchačích, sedících naproti němu v pohodlných křeslech. "Tak spus»te o svém problému, Eriku. Nebo proč jste sem přijel?" zeptá se ho pohledná doktorka v řadě, když se ticho příliš protahuje. Kouká na ni... dlouhý souboj očí... nakonec podléhá. "Protože mám problém. Proto jsem přijel, asi jako všichni tady. Tak jo. Spustím od začátku." Mezi diváky lehce zašumí... "Narodil sem se na malý benzinový pumpě. Samozřejmě, že benzin tam nebyl. A pumpa byla už dávno zničená. Z nádrží si moji rodiče udělali pěknej bejvák. Za pumpou sme měli ohradu s pár brahminama a psem, Manfred se jmenoval, furt štěkal, roztomilej pejsek. Měl jsem ho moc rád." "Měl - to znamená, že už nežije?" zeptala se ona doktorka. "Krávo nepřerušuj mě nebo..." zařve Eric na celý sál. "Promiňte, ujely mně nervy, to vždycky při vzpomínce na Manfreda," V očích se zalesknou slzy. "Jednou, když umřel poslední brahnim, už jsme neměli co jíst. Bylo mě třináct. Veselý to věk. Matka zemřela na předávkování jetem a otec spadl do radiační study. Když vylezl, svítil jak baterka. Mít nějakou knížku, tak bych si ji mohl číst i v noci. Bohužel, nebo bohu dík, umřel ještě ten týden. To se už nedalo poslouchat, ty jeho skřeky. Zůstali sme jen dva, já a Manfred. Sebral jsem otcovu pušku, no spíš to bylo takový to flusátko a pár nábojů. A nějaký hadry. V pumpě bylo spousta natahanýho ápelá a dřeva a papíru a podobně. Škrtl jsem a během chvilky jsem měl příjemnej táboráček. Pumpa hořela asi dvaceti metrovými plameny. Paráda. Líbilo se mi to." Odmlčí se. "To je smutné..." zase do toho skočí doktorka. Jen se na ni podívá a nic neodpoví. "Šel jsem do Denu s Manfredem v patách. Jen sem se tam porozhlíd, už se mi to město nelíbilo. Samej fe»ák. Ale abych porozuměl městu, taky sem si dal.... To byla jízda. Sám sem ani nevěděl, co mi to dali. Lítal jsem uplně v jinym světě. Hrál jsem si s puškou.. mířil si po každym... i po Manfredovi. Pamatuju si že mu říkam... Manfrede čum... Co uděláš, když to tadyhle takhle zmáčknu? A zmáčknul jsem. Psovi se rozprskla hlava po fe»ácích okolo..." Rozbrečí se. "To bude dobré, bude to v pořádku, uvidíte, Ericu," chlácholí doktorka. "To teda nebude..." Postaví se z mošny na zádech rychle strhává brokovnici. "Tímto vás zachraňuju před drogama... zemřete, abyste nemohli podlehnout jako já!" Zděšení posluchači nestihají reagovat, sedí jako přibití. Doktorka zděšením vyjekne a v duchu proklíná nedbalou ochranku, která mu nechala zbraň. Rána a doktorčino břicho je rázem průhledné. Hlaveň se otočí k dalším ubožákům... Eric má v obličeji šílený výraz. Oči. Ty oči jsou snad směsicí všeho šíleného na světě, kolik toho jen je. Puff.... Puff... Lékařská zpráva: Jméno: Eric Příjmení: bez příjmení Datum narození: neznámé Datum umrtí: dosud žijící Pohlaví: muž, běloch Věk: asi 20-23 let Barva očí: modrá Barva vlasů: tmavě černá Výška: 183 cm Váha: 82 kg Operace: pokud je známo, žádné Vlastnosti: mírně schizofrenní se sklony k brutalitě. Sklon zapomínat, nebo zcela opomíjet i podstatná fakta. (Možná příčina v dlouhodobém pobytu v radiaci.) Celkové hodnocení: Agresivní, avšak poměrně chytrý jedinec, navzdory chybějícímu vzdělání a sociální interakci v dětství. Zpracováno počítačem VaultTec Ei-14 Doktor: Fancesco Popis postavy: Vlasy rozpuštěné po ramenou a na hlavě klobouk. Černé motorkářské kožené šaty, boty z brahminí kůže, značně prochozené. Na zádech obrovskou tornu, ve které nosí zbaně. Momentálně je to opakovací brokovnice a spousta broků. Na krku na šňůrce se houpe víčko od lahve a psí destička se jménem Manfred. Za pasem větší nůž a malý revolver 44 magnum. V torně kromě zbraní čutora s vodou a menší zásoby jídla, většinou vakuovaný porce z rachtškorpiona nebo prahmína. - Fawky - |
|
|
||
|
|
Brouček
Dříve, než jsem přišel na svět, byl již předem určen můj osud. Osud splozence draků, kteří si byli protikladem a přesto je láska spojila. Matka, zosobnění dobra a otec, zosobnění zla. Je pravda, co se tvrdí. Láska zlomí cokoliv a kohokoliv. Mocný to cit, nebo spíše pocit...? Otec byl zabit nedlouho po mém početí a zachránil tak mou matku. A mne. Dal jí čas a ona se skrývala. Věděla, že přijdou zlé časy a že mě nebude čekat nic dobrého. Chránila mě a vložila do mě chu» žít. Chu» postavit se čemukoliv. A touhu. Touhu mít někoho, koho bych miloval. Snesla mou skořápku v temné jeskyni, skryté před očima drakobíjců. Snad poslední z draků - a já měl být ten, kdo pozvedne věhlas, který upadl. A aby mě ochránila, zaklela mne mocným kouzlem, jež vzešlo přímo z její lásky ke mně. Poté odletěla a již jsem ji víckrát neviděl. Potřebovala jíst a tak byla velkým lákadlem pro tehdejší drakobijce. Nemohla takhle riskovat a tak obětovala svou lásku k tomu, abych mohl žít. A já, nevylíhlé vejce, tam čekal. Stovky a stovky let, než přijde někdo, kdo mě bude milovat stejně, jako má matka. Až jednou... K jeskyni přišel muž. Oděn v rudém hávu, s holí, které dominoval dračí zub. Drakobijce, mocný čaroděj, si přišel pro mne. Vzal mě do náručí a odnesl ven, na sluneční světlo. Slyšel jsem jeho hlas. Mám ho zarytý hluboko v paměti a nikdy na něj nezapomenu. Jistě mě chtěl prodat, nebo zkoumat. Ale přeci jen bylo mým osudem něco jiného. Jeho cesta vedla horskou stezkou a mě na koně přivázal, tak, abych se neskutálel. Cítil jsem to drncání. Náhle se ozval děsivý rachot. Ano... Kus hory se ulomil a sunul se přímo na nás. Smetl nás z cesty. Čaroděje a koně to zabilo a já se skutálel dolů po svahu. Skořápka byla pevná a odolala všem nárazům. Probudil jsem se a chtěl jsem vylézt ven. Nadechnout se vzduchu a nechat se pohladit svobodou. Snažil jsem se. Moc jsem se rval o svůj život. Ale skořápka byla pevná a nemohlo ji porušit nic jiného, než dotek bytosti, jež by mě milovala stejně jako má matka. Pak jsem ucítil zvláštní pocit, náhle se mě zmocnil strach. Pořádně jsem nevěděl, o co jde, ale věděl jsem, že se ke mě blíží nebezpečí. Dvě šelmy ucítily můj pach. Slyšel jsem jejich vrčení a hekání. Bylo to tak odporné a hrůzu nahánějící. Duše se mi sevřela. Mohl jsem zemřít. Začal jsem volat. Široko daleko, o pomoc. Rozhodil jsem své sítě... Šelmy se daly na útěk, slyšel jsem je a ke mně se blížily pomalé krůčky. Už jenom slyšet její kroky, byla slast. Věděl jsem, že teď přišel ten okamžik. Ona se dotkla mého vězení a já se vzepjal a okusil svobodu! Slunce mě laskalo v teplém náručí, ale já měl oči jen pro ni. Spatřil jsem ji. Byla krásná, její duše stará, unavená, ale přesto bojovala. Připoměla mi matku. Také jsem ji miloval. Ale tuhle... Tuhle dívku jsem viděl. Skutečně viděl... A ona mě. Její oči. Její duše. Byla mou vyvolenou. Mou láskou, která zlomí cokoliv a kohokoliv. Jen jeden pohled mi stačil, abych věděl, že svůj život zasvětím jen jí. Byla mou oprorou, mou vysněnou. Ta, která mě laskala dotyky, tak která beze slov hleděla do mých očí a věděla vše. Ta, která znala pravdu. Ta, které jsem se mohl se vším svěřit. Ta, která stála a stojí vždy při mě. Ta, kterou mohu chránit... Můj život nabere různých směrů a nemohu vědět, jak skončí a co během něj zažiji. Ale má duše je stejná a má podstata mě nutí chovat se určitým způsobem. Navenek zlý, uvnitř dobrý. Láska mě spaluje a drápy vybíjejí hněv. A zbavují mne žáru, jež bych nemusel snést. Neschopem milovat se vším všudy, mám jen jí a nikdy ji nebudu mít celou. Věčné prokletí. Ona zemře a já budu žít. Bez ní? To bude smrt. Radši zmizím s ní. Zemřel bych pro ni a ona by to samé asi učinila i pro mě. A to mě ubíjí. Jsem drak a nebezpečí se na mě lepí, jako včely na slastný pyl. Tím, že je se mnou, mnoho riskuje a já taky, ale bez ní není nic. Nikdo jí neublíží. Všechny strestám! Nikomu nevěřím a kryji ji svými křídly. Jako něžné poupátko, aby nikdo jiný nespatřil její krásu. Naše láska je utajená a jen málokdo si všimne něčeho jiného, než vřelého přátelství. Trpím, když mě musí na chvíli opustit a pak ničím vše kolem sebe, neschopen se ovládnout. Co když ji někdo ublíží?! Co když najde jiného, někoho, do koho by se mohla zamilovat a mít vše, co k lásce patří? A tehdy, když opět přichází... Srdce mi málem prorazí hruď a jen ona zabrání tomu, abych jí štěstím neublížil. Tolikráte se vrátila a stejně pořád žiji ve strachu a ve hněvu. Jednou přijede princ na bílém koni a ona na mě zanevře. A já budu sám, utopen ve vlastním hněvu a zlosti. Mám dar od obou mých rodičů. Po otci jsem zdědil oheň a hněv, jež mě spaluje. Po matce bystrý úsudek a mlčenlivost. Moudrost a zdravý rozum... Po otci zase spalující city. Vše se ve mě bije. Nevyhraje nic. Jsem silný a na nebi jsem pánem. Vidím pod povrch věcí a vidím do duší jiných. Můj zrak prohlédne vše a zboří i ty nejmohutnější zdi, jež si kolem sebe mnozí staví. Vidím pravdu a ta je někdy nesnesitelně ubíjející. Čtu v myslích jiných a sám k nim promlouvám skrze myšlenky. Jen párkrát za život jsem promluvil. Má slova mají váhu a nepoužívám je nadarmo. Vidím do všech a jen jediná vidí do mě. A tak to i zůstane. Na věky... Navždy... - Delruth - |
|
|
||
|
|
Za svého života jsem býval velkým bojovníkem a dobyvatelem. Jedním z největších v historii. A co jsem teď? Nic! Má říše je v troskách můj lid už není...
Vše začalo dávno před mým narozením, kdy prorok Nostradamos předpověděl, že se jedné vesnické dívce narodí dítě, jenž se stane jedním z největších vládců své doby. To dítě jsem byl já! To, že jednou budu slavným, jsem ovšem netušil. Když mi bylo asi deset let, přidal jsem se k jedné vojenské výpravě, kde jsem sloužil spíše jako špeh, než bojovník. No jo, to jsem byl ještě mladý… Na té výpravě jsem se ale vypracoval, protože mé informace pomohly zachránit spousty životů a rozhodly o výsledku některých klíčových bitev. Za mou odvahu pracovat v týlu nepřítele mi náš tehdejší vládce věnoval jedno z největších ocenění tzv.: Zerghliskou hvězdu. Takhle jsem se účastnil bitev ještě několik let, během kterých jsem se naučil hodně o vojenské taktice a odhadovat nepřítele. Jednoho osudného dne, kdy se měla konat poslední bitva celé války s Barbary ze severu, se ovšem stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Zrada! Ohavná a zbabělá zrada. Jedna z otrokyň, kterou si vládce vezl sebou pro potěšení, mu bodla ve slabé chvilce nůž do zad. Nevím sice, jak k němu přišla, za svou troufalost zaplatila životem, ale... Najednou nebyl žádný vládce, který by vedl své oddíly vstříc nepříteli. Nebyl žádný muž, co by obrovskou armádu dal do pohybu a donutil ji tuhle bitvu vyhrát. Nepřítel si byl naší situace vědom a zaútočil na nás. Tehdy jsem si uvědomil, že musím něco udělat, nebo všichni ti, kteří zatím v této válce zemřeli, zemřeli nadarmo. To jsem přeci nemohl dopustit. Vzpomínám si na ten den jako by to bylo včera - vyskočil jsem na koně a promluvil. Čekal jsem, že mě brzo někdo z toho koně sundá nebo že mě nebudou poslouchat, ale to se nestalo. Řval jsem na nastoupenou armádu z plných plic. Riskoval jsem... Neměl jsem co ztratit. Ani nevím jak, ale povadlo se mi je vyburcovat k boji. Vojáci posíleni vztekem ze smrti svého milovaného diktátora dokázali něco neuvěřitelného. Pod mým velením tuhle bitvu vyhráli. Díky tomuto vítězství jsem si získal jejich důvěru, oddanost a respekt. Mezitím se v našem hlavním městě ujal vlády bratr bývalého krále. Tregenat. Můj nepřítel a nepřítel mrtvého vládce. Nikdo ho nechtěl, ale byl bohatý a tak podplatil senát a stal se tak novým diktátorem. Byl si vědom mé oddanosti starému vůdci a tak mě vypověděl z města. Zjistil jsem to po návratu z tažení: byl jsem vyhnán z rodného města jedním z mých nepřátel. Tu zradu jsem nemohl nechat nepotrestanou. Vrátil jsem se ke svým legiím a s deseti tisíci vojáky jsem se vydal zpět do hlavního města. Za tento čin prohlásil Tregenat všechny mé muže za zrádce. Tím jim už ani nedal jinou možnost, než se postavit za mě. Dokonce i ti, kteří váhali se ke mně přidali. Když jsem se svými muži objevil před branami města, městská stráž nemohla ani uvěřit tomu, co vidí. Nemohli se nám postavit na odpor. To poznali ihned a tak se k nám přidali. Když nám nikdo nekladl zbytečný odpor, byl náš postup velmi rychlý. Ujal jsem se moci jako nový diktátor. Okamžitě jsem nechal rozpustit senát. Lid byl nejdříve proti, ale nakonec si zvykl. Musel si zvyknout. Já získal neomezenou moc, ale věděl jsem, že pravá síla vládce je síla lidu a tak jsem se snažil si ten lid získat. Šlo to celkem snadno, stačilo jen snížit daně a dát jim nějaké ty výhody. Pak jsem začal plánovat další války. Mým cílem bylo vytvořit to největší impérium na celém světě. Vydal jsem se do dalekých krajin a dobýval cizí země. Vyhrával jsem velké bitvy. Některé vešly do dějin jiné z nich byly dávno zapomenuty… Když jsem se konečně vrátil po deseti letech z války, má říše zasahovala přes několik kontinentů. Já byl velmi slavný a obávaný vůdce, ale jedno ke štěstí stále chybělo. Byl to potomek, který by po mně moji říši převzal. Až nyní jsem si uvědomil, že jsem téměř celý svůj život byl jenom ve válce a na válečných taženích. Musel jsem se zamyslet nad budoucností tohoto mohutného impéria. Nemohl jsem přece dovolit, aby ho po mé smrti zničily boje o moc. Proto jsem se rozhodl, že si najdu ženu, která by mi dala vhodného potomka. Což o to, že by o mě nebyl zájem, ale já neměl zájem o žádnou z těch, které mi nabízeli. Hlavně proto, že to byly dcery králů a knížat, které jsem dávno porazil a ony mě chtěly jenom proto, že mám moc, a že by tak mohly získat svoje stará panství zpět - a to jsem já nechtěl. Rozhodl jsem se plout přes moře do neznámých končin, kde bych našel ženu sobě rovnou. Plul jsem dlouho, ale nakonec se mi to vyplatilo. Na jednom ostrově někde v Oceánu Draka jsem našel svoji vyvolenou. Byla jí Královna Válečnic zvaných Valkýry. Zamilovali jsme se do sebe hned na první pohled. Později jsem se dozvěděl, že také chtěla za partnera někoho, kdo se jí vyrovná. Na tomto ostrově jsem tedy založil kolonii a se svou vyvolenou jsem se vrátil zpět domů. Akhase trvalo, než si zvykla na život ve velkoměstě. Vlastě myslím, že si na ten život nikdy nezvykla, proto když se nám narodil první syn, jsme odjeli zpět na náš ostrov, kde bychom z něho vychovali silného bojovníka, nezkaženého pohodlím města. Když Edgarovi bylo patnáct let, rozhodl jsem se, že by se měl ujmout správy mé říše a já své zbývající roky dožiji na ostrově společně s Akhasou. Bohužel můj plán nevyšel tak, jak jsem si představoval. Když můj syn přijel do města, byl přivítán jeho dosavadním správcem a ujal se moci tak, jak jsem chtěl, ale po několika letech jeho vlády byl zákeřně zavražděn. Naštěstí vyplnil mé přání a nikomu neřekl, že ještě žiji a tak jsem se mohl v klidu vrátit zpět do města. Jeho obyvatelé byly velmi zmatení, když jsem se svým doprovodem projel branou pln hněvu a touhy po pomstě. Okamžitě, jakmile jsem usedl na svůj trůn, nechal jsem pozatýkat a později popravit všechny, kteří měli něco společného se smrtí mého jediného syna. A tak vypukla občanská válka, protože za jeho smrtí stál i jeden z mých generálů, kterému byly věrné některé legie. Válka trvala několik let, během nichž byla má říše téměř zničena a i když byl zrádce mrtev, válka neskončila. Během války jsem byl těžce zraněn a někteří si mysleli že jsem dokonce mrtev... I já si to myslel, ale pak ke mně promluvil hlas. Ten hlas patřil Pánovi her který mě přivedl opět k životu... - Gorax - |
|
|
||
|
|
Asaziel Yeane ael Sindria
Když se před pěti sty lety narodila dračici Ziris Carii Yeane von Siguruh dcera, které bylo dáno jméno Asaziel Yeane ael Sindria, nikdo netušil, jaký podivný osud ji potká. Asaziel byla Drakem snů, jehož základní podobou byla tmavě stříbrná okřídlená ještěrka. Když Asaziel dosáhla věku dvou set let, její matka zemřela po útoku upírů, vedených jedním ze Starších, jehož jméno bylo Loz Vered de Marica. Tomu se také podařilo chytit Asaziel a pokusil se z ní udělat upíra. Myslel si, že se mu to povede, protože byla Asaziel ještě mládě. Nepovedlo se, Asaziel se přeměnila na upíra jen z části, a Loz umřel následkem otravy dračí krví. Po této události se Asaziel neodvážila ukázat mezi ostatními draky a upírům se také stranila. Rozhodla se tedy žít v lidském světě. Jak draci, tak i upíři mohou předat potomkům své schopnosti a pamě»; tak bylo toto částečně přeneseno i na Asaziel. Pamě» Loze a Ziris se objevuje ve snech, vizích a vzpomínkách, které přicházejí jako střípky rozbitého zrcadla, jež dávají smysl jen někdy. Po Lozovi zdědila, krom několika upířích schopností, lásku k noci, hvězdám a měsíci, která je natolik upevněna, že se vyhýbá slunečnímu světlu, ač ji nijak nevadí. Po Ziris zdědila její krásu, dračí schopnosti a moudrost. Jejím nejoblíbenějším kouzlem je zhmotňování či přivolávání různých předmětů (v podstatě čehokoli) z ničeho. Věčným bojem jejího dračího a upířího Já se stala velmi náladovou. V jednu chvíli může být ohromě milá a vzápětí nepříjemnější než komár; nebo tichá a klidná a pak rozlícená a naštvaná; mít dobrou náladu, kdy by ji mohla i rozdávat hrstmi a za chvíli propadne nejčernější depresi. Jinak je velmi zvídavá a zvědavá, málokdy jí unikne by» sebemenší maličkost, ovšem zároveň je velmi opatrná. Dračí forma: Nevelké, štíhlé dračí mládě s hladkou tmavě stříbrnou kůží. Na její mile a dětsky vypadající hlavě jsou jediné dva výrůstky tvořící zaoblené krátké růžky nad ušima, prostřed čela září čtyřcípá hvězda, jejíž spodní hrot je protáhnut až k nozdrám. Má zářivě ledově modré oči s kočičí zorničkou. Na hlavu navazuje krátký krk a pak štíhlé tělo bez ostnů. Z těla jí vyrůstají dvě rozložitá blanitá křídla, čtveřice úzkých noh s jasně stříbrnými drápy a protáhlý ocas, který je na konci zaoblený. Humanoidní forma: Vypadá jako patnáctiletá dívka. Má po ramena dlouhé bílo-stříbrné vlasy a ledově modré oči s kočičí zorničkou. Obličej s drobným nosem je stejně bledý jako celé její tělo. Je oblečena v dlouhém kabátku hnědé barvy s vysokým stojáčkem kryjícím krk. Na nohou má světle hnědé kalhoty, nohavice přehozeny přes černé boty. Přes ramena je sepnut černý pláš» s širokou kápí. Upíří forma: Vypadá jako humanoidní forma, zde je zde pár drobných změn. V této podobě má mnohem delší a ostřejší špičáky a nehty. Oči zčervenají. - Dra-gon - |
|
|
||
|
|
Narodila jsem se chudým rodičům a žili jsme v bídné chatrči uprostřed dalších takových chatrčí, nebo-li v osadě těch, co si nezaslouží žít. Moc si toho z mého dětství s rodiči nepamatuji, snad jen to, že mi byla neustále zima.
Jestli mi pamět slouží ještě dobře, tak někdy po mém šestém jaru procházeli osadou podivní muži s dlouhými plášti. Mé jasné modré oči, plné života, je sledovaly a nedokázala jsem pochopit, proč se s nimi houfovaly děti z naší osady. Jeden z nich došel i k naší chýši a já jen zahlédla pohyb jeho ruky směrem k otci, něco se zablýskalo. V tu samou chvíli mě ze země zvednul další z nich a tichým chladným hlasem mi rozkázal chytnout se ručky chlapečka jdoucího na konci skupinky. Prý pak dostanu něco k jídlu. V bříšku mi zakručelo a já se chytla chlapcovy ručky. Jak jsem šla ruku v ruce s chlapcem, slyšela jsem mamičku brečet. Ohlídla jsem se a viděla, jak jí otec nese do chýše, i když se silně bránila. Nechápala jsem, vždyt jsem si šla pro jídlo. Šli jsme dlouho dobu a já očima těkala po těch mužích, po ostatních dětech a nejvíce po tom chlapci, kterého jsem se ho držela. Měl dlouhé špinavé vlasy plné hlíny a bláta, ale i přesto bylo poznat, že je má blonďaté. Jeho oči byli stejně modré jako moje. Cestu jsme si začali zpříjemnovat vzájemným stiskáváním ruček, dlouze, krátce. Několikrát jsme se společně rozesmáli, což vždy přilákalo pohled nejbližšího muže. Konečně jsme byli na konci cesty. Došli jsme k velké dřevěné bráně a na jediné zaklepání byla otevřena. Za bránou byla větší osada než byla ta naše, velké budovy ze dřeva a kolem nás procházeli muži i ženy v podobném oblečení, jako ti,co nás sem zavedli. Byli to snad všichny věkové kategorie a rasy, které jsem ani neznala. Byli jsme zavedeni do velké mistnosti v jedné té větší budově a tam ve dvou řadách postele. Na postelích bylo podobné oblečení, co jsem viděla venku, naskládané na hromádce. Chlapci šli napravo a dívky nalevo. Jen co jsem si sedla na postel, zakřučelo mi v břiše. Otočila jsem se na posledního, odcházejícího muže s dětskou nevinnou otázkou. "A kdy bude to jídlo?" Muž se otočil a zasmál. Po té odešel a mě teprve ted došlo, že jídlo nebude a rodiče již neuvidím. Začala jsem brečet na posteli a ani jsem ji nevnímala, přestože to byla první postel, kterou jsem kdy měla. Chlapec s dlouhými špinavými vlasy ke mě přišel a poprvé promluvil. "Neplakej, hele, já jsem Pin a ty?" Otočila jsem na něj své uslzené oči a špitla. "Lycie, prý to byla mamičky mamička." Začali jsme si povídat a já pomalu zapomínala na smutek. Jídlo jsme nakonec přeci jenom všichni dostali. V řadě jsme nastoupili do jiné budovy, kde byly velké stoly plné mis s horkou polévkou. Pak každý den měl stejný řád: Brzo ráno rozcvička a snídaně. Dopoledne cvičení a učení se číst a psát, oběd. Odpoledne menší odpočinek, pak učivo a na konci dne další cvičení celého těla. Večeře a večerní cvičení smyslů. Pak večerka. Učili jsme se znalosti o lidském těle, různé lektvary a jedy, bolestivá místa, o původu a způsobů bojů a zbraní... a plno dalších vědomostí na správného zabijáka, vraha, lupiče. Naše smysly byly trénované od samého počátku, tělo ohebné a mrštné a ve svých deseti jsme dostali první zbraně. Celou dobu jsem se bavila nejvíce s Pinem. Přirostli jsme si k srdci a později jsme byli více než jen přátelé. Trénovali jsme spolu, vlastně skoro všude jsme byli spolu. Až si z nás ostatní i starší začali dělat legrácky. Naše živé modré oči si toho však nevšímali a my koukali jen na sebe. V mých šestnácti se však vše změnilo. Naši učitelé se rozhodli pro naší největší zkoušku, než vyjdem do ulic. Jako každý den jsme šli na cvičiště, kde se trénoval boj se sečnými zbraněmi. Stáli jsme opět v dvojstupu. Už jsme se chystali jít zaujmout obvyklé postavení. Ovšem učitel nás zarazil, a nekompromisně řekl: "Každý nyní zabije svého souseda v řadě." Podívala jsem se vystrašeně na Pina, pak na učitele a pak na své dlouhé dýky. Pin se vystrašeně díval na mě a svůj meč. Koutkem oka jsem zahlédla, jak ti, co byli před námi, spolu již bojují či padají mrtví k zemi, pokud nebyli dost rychlí. Chytla jsem své dýky a pevně je sevřela v rukou. Ovšem do boje se mi nechtělo. Dívala jsem se k zemi a čekala. Učitel nenápadně přešel k Pinovi a štouchnul do něj. Pin se lekl a jeho meč prošvistěl kolem mě. Má reakce byla okamžitá. Instikty učené celou tu dobu ukázaly, co umí. Má dýka skončila v hrudi Pina. Okamžitě jsem pustila zbraně a chytla Pina ještě než se dotknul země. Oči se mi zalily slzami a já se marně snažila zastavit krvácení. "Promiň, Pine, já tě miluji... tohle jsem nechtěla... prosím... neumírej... prosím..." Můj hlas se ztratil v pláči a ani jsem nevnímala ten hrozný smích učitele. Pin mě pohladil po vlasech a tiše šeptnul."Já se nezlobím... já tě...." V Pinových očích se ztratila jiskra a já cítila, jak naposledy vydechl. Učitel se dořechtal a skouknul ostatní, jak zvládli úkol. Někteří byli zranění, ale přežili. Poslal živé domů a pak písknul na muže v dálce. Ty jíž nesli věci na odstranění mrtvých těl. Já celou dobu brečela a když přišla řada na Pina, nechtěla jsme jej opustit. Tvrdě mě pěstí uděřili do tváře, až jsem udělala kotoul vzad. Jen jeho vlasy mi zůstaly v dlani. Vzali Pina a dali jej k ostatním, odešli a ani se neohlédli. Seděla jsem bez večeře, přes večerku venku a tiše plakala. Po té jsem se vydala zpět na svou postel. Druhý den se jelo, jako by se nic nestalo. Já chodila jako tělo bez duše, oči se nesmály, jen chladně a mrazivě hleděly na každého v tomto podivném městěčku. Na krku jsem měla pramen Pinových vlasů smotaných do malého a úzkého copánku. Dělala jsem vše, co řekli a nebrala ohled na ně či ostatní. Začali nás brát ven a my začali zabíjet lidi, cizí a na povel. Bylo mi to jedno, at šlo o malou holku, ženu či chlapa. Má kuše se vždy strefila, můj meč nekompromisně utnul život, mé dýky našly vždy svůj cíl. Nikdy jsem již nebrečela. Pokaždé, když usínám, pohladím cop vlasů. Je to jediné, k čemu něco cítím; dá-li se tomu říkat cit. Jednám chladně a ledově, bez emocí. Oči temné, modré, bez jiskry života či radosti. Nyní jsem byla vyslána hledat nové adepty, ale tento úkol je jen zástěrkou tomu, že mám nabrat více zkušeností v zabíjení a zabít jistého člověka. Po cestě, než jej najdu, si mohu dělat, co chci. - Lai - |
|
|
||
|
|
Hasák Sykov, barbar, námořník
Hasák Sykov vyrůstal v malé barbarské komunitě na pobřeží Bardenského moře, na úpatí hor Karpataje. Byl vždy větší a silnější, než jeho vrstevníci. Neměl sourozence, jeho matka zemřela při porodu a otec v jeho deseti letech při bezvýznamném střetu se zloději koz z jiné barbarské vesnice. O malého Hasáka se tak staral určený pěstoun, což byl jeho strýc, který však mladíka využíval víceméně jako tažné zvíře; ovšem choval se k němu mnohem hůře. Když bylo Hasákovi 12 zim, strýc ho v opilosti zkusil opět zmlátit holí za nějaký pomyslný prohřešek, ovšem v mladém barbarovi definitivně přetekl pomyslný pohár trpělivosti a svého strýce v afektu holýma rukama zabil. Po pročištění mysli vzal do zaječích, poněvadž mu bylo jasné, že by byl ve své vesnici potrestán - pravděpodobně na hrdle. Ukradl tedy malý rybářský člun a jako správné dítě moře se neohroženě vydal do neznáma. Na co ovšem malý Hasák zapomněl, byly zásoby. Po týdnu plavby, kdy se pokoušel pít mořskou vodu, což odnesl velkými křečemi v břiše, ho neuvěřitelnou náhodou nabral škuner Callypso. Popravdě, náhoda to opravdu byla, poněvadž do těchto moří se skoro žádná loď nepouštěla, zde prostě nevedly žádné obchodní trasy. Callypso ovšem také nebyla obyčejná obchodní loď. Patřila pašerácké partičce, která si sem tam , když byla příležitost, přivydělávala i jako piráti a do místních vod je zahnala vojenská fregata. Protože Hasák byl na svůj věk neobyčejně velký a silný, podloudníci ho po vyslechnutí jeho příběhu bez okolků vzali mezi sebe. Nejprve Hasáka zkusili dát do kuchyně, ale po dvou dnech nuceného půstu díky nepoživatelné stravě to všichni vzdali. Začal tedy znovu, tentokrát jako plavčík. Se svými novými přáteli zbrázdil snad všechny známé končiny, od Stavrosských pralesních ostrovů, kde žijí lidojedi, až po ledové pustiny na dálném severu. Jednou ale Callypso neměla štěstí. Na jedné plavbě se pokusila přepadnout malou bárku, která vypadala jako snadná kořist. Nikdo nemohl tušit, že loď je plná vojáků a slouží jako past na takové ptáčky, jakými byli kapitán Callypso a jeho muži. Ve tvrdé bitce, v níž neměli pašeráci díky trojnásobné přesile vojáků šanci padl kormidelník a většina posádky. Hasákovi se podařilo s dalším námořníkem a těžce zraněným kapitánem skočit přes palubu a odplavat mezi troskami dost daleko na to, aby si jich vojáci nevšimli. Jelikož nebyli daleko od pobřeží, tak po několika hodinách se jim podařilo dostat se na suchou zem. Zde ovšem skonal kapitán, jehož zranění byla natolik vážná, že jim podlehl. Před svou smrtí ale prozradil oběma námořníkům, kde se skrývá jeho zakopaný poklad. Oba námořníci, Hasákovi v té době bylo 19 a byl to už pravý obr, se po různých dobrodružství dostali na místo určení a ukryté zlato našli. Jak už to tak ale bývá, jakmile viděli zář zlata, rozum se vytratil a kamarádství šlo do háje. Ven z jeskyně vyšel jen jeden a od té doby chybí Hasákovi půl pravého ucha. Část zlata mladý barbar propil, ale když to vypadalo, že by se jeho zásoba zlatých plíšků mohla začít tenčit víc, než je zdrávo, rozhodl se pokračovat ve šlépějích svého učitele kapitána. Nechal postavit pěkný, pevný, rychlý škuner, který opět nazval Callypso, na památku lodi, kde strávil tolik let, vybavil ho čtyřmi devítiliberními, jedním šestnáctiliberním dělem a šesti falkonetami. Po přístavních krčmách našel dost známých, kteří ho znali ze staré Callypso a viděli, že z něj vyrostl respekt vzbuzující obr, který je zřejmě schopný námořník a nebude mít problém s udržením kázně. Mezi nimi naverboval novou posádku a začal s vlastním podnikáním. Uvědomoval si ale, že jeho loď musí být známa i jako plavidlo počestného obchodníka. Začal tedy s přepravou a obchody různého lukrativnějšího zboží, přičemž místa nejlepšího nákupu pochopitelně znal a místa nejlepšího odbytu také. Ovšem minulost se úplně potřít nedá. Samozřejmě že se Hasák se svou posádkou snažili obejít přístavní úředníky, kde mohli a od toho už byl jen krůček zpátky k podloudnictví. Navíc Hasák objevil nový výnosný a mnohde zakázaný obchodní artikl – zbraně. Takhle se proplétal se svou posádkou mezi známými přístavy, občas bral i pasažéry, když měli čím zaplatit, občas přepadl nějakou nepozornou lodičku a to pak vždy dával pozor, aby se po ní nenašla ani stopa, která by mohla někoho zavést až k němu. Jeho posádka je parta drsných námořníků, kteří ovšem dost drží při sobě. Nějaké rvačky Hasák na své palubě nestrpí a eventuelní provinilec je nemilosrdně vyhozen přes palubu. Callypso je štíhlý, rychlý škuner (do něhož se ovšem hodně vejde), vyzbrojený čtyřmi devítiliberními děly, umístěnými po dvou po stranách na hlavní palubě, jednou šestnáctiliberkou, která je umístěna na přední palubě, kde slouží občas jako jakési stíhací dělo. Dále je na zábradlí vždy po dvou na obou bocích umístěno šest falkonet, určených pro boj zblízka. Používají se hlavně pro ničení živé síly protivníka, nabíjejí se sekaným olovem. Hasák Sykov, popis: Velký, zjizvený, snědý, dlouhé černé vlasy stažené do ohonu, na sobě černou volnou košili, kožené boty, černé plátěné kalhoty, ozbrojen je pouze dýkou. Schopnosti: Velmi dobře umí zacházet téměř se všemi druhy jednoručních i obouručních zbraní. Jeho specialitou je těžká šavle a pravdou je, že neumí moc dobře střílet. V boji má dobrou stabilitu a je velmi silný. Zvládá několik jazyků, umí číst i psát, vyzná se dobře v navigaci. - Dimoun - |
|
|
||
|
|
Krusta Krustasson - trpaslík, válečník
Krusta Krustasson byl trpaslík jako každý jiný. Pocházel z prastaré hornické rodiny, která sem tam proslula i nějakým tím známým válečníkem. Spokojeně si užíval svá mladá léta, učil se kutat v rodinném dole, rozeznávat horniny a nerosty, pít pivo a kořalku, dělat trpasličí chleba, kovat šperky a zbraně a ohánět se kladivem a sekerou. A pak přišel den, kdy nastala ta nejúděsnější změna v jeho životě. Začínal jako každý jiný. Jako každé úterý dopoledne byla na Krustovi a jeho bratrovi Uranovi řada při kopání v hloubi výnosného rodinného dolu. Při práci zjistili, že se někomu z nich podařilo nedopatřením převrhnout džbán s pivem, a jelikož je kopání dosti žíznivou prací, losovali, který z nich půjde pro novou várku pěnivého moku. Prohravší Uran se s brbláním vydal na povrch a Krusta mezitím zvesela pokračoval v kopání. Po delší době zjistil, že velikou žízeň stále nemá čím utišit a nadávaje na Urana začal lézt nahoru a plánoval, jak bratrovi vyčiní za jeho prodlevu. Po východu z dolu na něj však čekal nejhorší pohled, jaký kdy ve svém krátkém životě viděl. Jeho rodné městečko prostě zmizelo. Místo něj tu byly jen očouzené ruiny, sem tam protkané plamennými nitěmi. Šokovaný a omámený Krusta stál na místě a jen se nevěřícně rozhlížel kolem sebe, když tu jeho pohled padl na spálenou věc u jeho nohou, ve které s úlekem poznal podle zbytků džbánu v ohořelých, na uhel spálených rukách, ostatky svého bratra Urana. Tenhle hrůzný nález ho probral z apatie. Krusta se změnil v běsnícího šílence, začal pobíhat po zničeném městě a iracionálně hledat viníka ve svém nejbližším okolí. Když se vysílil natolik, že unaven usedl na kus kamene, který mohl dříve být dveřním obloukem, začal se mu vracet rozum. Znovu se, tentokrát rozumněji, rozhlédl po troskách a zjistil, že město a celé okolí, kam až dohlédl bylo zřejmě zničeno z oblohy nějakým děsivým ohnivým deštěm, nepředstavitelných rozměrů. Zatmění berserkra vystřídal chladný zabijácký vztek. "A» má tuhle katastrofu na svědomí kdokoli, zaplatí za ni. Za zničení mého města, za smrt mých blízkých, za tohle všechno zaplatí ten, kdo tohle způsobil, svým životem. Přísahám při všech bozích, že jeho rod vyhladím stejně, jako vyhladil on můj!" Tuhle přísahu vykřičel Tathar k nebesům. Po nabrání sil začal prohlížet trosky. Našel několik téměř nezničených zbraní, hauberk, trochu jako zázrakem nespáleného jídla, v téměř nezničeném sklepě jednoho bývalého domu něco piva, všechno to zabalil do nalezeného tlumoku a vyrazil nazdařbůh hledat odpovědi na své otázky a hlavně svou pomstu. Nakonec se stal někdy trochu uzavřeným profesionálním válečníkem nechávajícím se najímat běžně jako žoldnéř, který se díky svým osobním neblahým zkušenostem rozhodl potírat zlo, kdykoli na něj narazí, takže si i své zaměstnavatele vybírá. Vzhled: Malý, jak už ostatně trpaslíci bývají, na sobě hauberk, na zádech tornu, u pasu velké kladivo. Ryšavé vousy zapletené do dvou copů, vlasy ze zoufalství oholené. Mohutné, sukovité ruce. Povaha: Zachmuřený, jen občas probleskne dřívější veselá povaha, většinou málomluvný, v boji občas propadá amoku. - Dimoun - |
|
|
||
|
|
Ludmila
Jarý je prostě pašák. Stará se o mne s otcovskou láskou, jen škoda, že není můj otec. Ale má to i své výhody (třeba to pivo v krčmě, že…). Před dvěma léty mě vyrval ze spárů jednoho kuplíře, bylo mi tenkrát asi čtrnáct, nevím, kdy přesně slavím narozeniny, ale vím, že to bylo vždycky na podzim, když padalo barevný listí ze stromů. Jarý mě zachránil taky na podzim, a tak mám teda narozeniny v den, kdy mne nechal u sebe přespat a potom se se svým přítelem rozhodli, že mě nenechají ulici, že ze mě vychovaj šermířku. Ale víc mě chtějí učit psát a hrát na inštrumenty, což se mi vůbec nelíbí. Mý rodiče zabil nějaký palič, byla jsem tenkrát ještě žába, tak deset mi mohlo bejt. Od té doby jsem vyrůstala na ulici, protože jsem příbuzné neznala. Jednou se mi do ruky dostal starý, tupý mečík. Dal mi jej jeden chlápek jménem Ryšavý, co takových věcí měl hodně, a tak jsem se k němu přidala. Chodili jsme po světě, on prodával svý krámy a já se učila šermovat, byla jsem samouk, ale aspoň jsem si připadala konečně důležitá. Že konečně hraju nějakou roli, říkala jsem si, že chráním náš pojízdnej vůz před zloději. Jasně že to byla pitomost, kdekdo by hloupou holčičku okradl, ale já byla š»astná. Do té doby, než mě ten ohavný kupec prodal jednomu městskýmu kuplíři za pytel brambor. Celej rok jsem byla v bordelu a smejčila tam podlahy. Pak mě jednoho odpoledne kuplíř Drát přitáhl k jednomu starýmu prasákovi a už to jelo. Levná coura, levná pracovní síla. Dám jí nažrat a vyspat se, víc nepotřebuje, myslel si určitě ten hajzl Drát. Ale já byla ještě děcko, co potřebovalo něčí objetí a lásku. Mohla jsem si gratulovat, že mi nevzal mou kudlu. Schovávala jsem ji šikovně pod kanapem. Až jednoho večera se všechno změnilo. Byl takový docela romantickej večír, podzimní slunko hřálo, barevný listí se všude po ulicích válelo, a tak si asi někteří chlapi umanuli si zapíchat. Jasně, že se mi to příčilo, dělat kurvu, je to hnus. Jen se divím, že jsem tu dýku na Dráta už dávno nevytáhla, ale byla jsem mládě a bála jsem se, a tak jsem raději poslechla. Ale tentokrát to jeho „klient“ nehorázně přehnal. Byl ke mně surový, mlátil mě a trhal ze mě šaty, a tak jsem už neváhala vytáhnout svou zbraň… Bodla jsem ho pěkně, ale nic z toho nebylo, jen se rozzuřil víc a já od strachu o vlastní zadek vyskočila i s kudlou v ruce z okna na náměstí. Než jsem se sesbírala ze země, kde jsem skočila přímo na nějakou děvečku, co nesla džbery vody, už z bordelu letěl vzteklý Drát a za ním ještě vzteklejší kumpán. Nůž se mi třásl v ruce, ale těch chvatů moc nebylo, ubránila jsem se nanejvejš tak na dvě minutky čistýho času, pak už mě Drát praštil svou pazourou po dětské hlavičce a já s pláčem ulehla k zemi. Vzal mě pod paži a už mě, bezvládné dě»átko, chtěl odnést zpět dovnitř. Jenže to už se mu na paty nalepil Jarý a jeho přátelé, kteří tuhle „komedii“ sledovali z oken vedlejší krčmy. Tam jim někdo řekl, že ten chlápek je kuplíř a já děvka. Nedobrovolná. Později se mi Jarý přiznal, že nejen pro to, že jsem byla malá a bezbranná holka, mě zachránil. Když prý viděl chvaty, které provádím svou dýkou ve své dětské tlapičce, tak už věděl, že mám vlohy pro šerm. A tak hned Drátovi dal co proto, div ho nezabil. Jarý mě pak vzal do náruče, můj pláč utichl a já usnula. Když mě ukládal do svý velký postele s duchnami jako hrad, tvrdě jsem už spala. Pak mi ještě pověděl, že se na mě hodinu jen koukal. Vyhublé, téměř nevyspělé tělíčko malé holky zakrývaly jen špinavé cáry roztrhaného oděvu pro lehký holky, světlý vlasy jsem měla zamuchlaný a smrděly, vlastně jsem byla celá ušmudlaná, protože mi Drát málokdy umožnil, abych se myla. Tak jsem vždy tajně chodila k potoku, ale to ke štěstí určitě nestačí… Prej samá nevina, říkal Jarý, když jsem spala. Ale když jsem ráno vstala a on uslyšel můj slovník grobiána a ksichty tvrdohlavce, tak už jsem mu tak něžná nepřipadala. Při vzpomínce na to se pěkně rozesměju. Jo, byla jsem ďábel, ale moc mě za tu dobu nezkrotili, pochvaluji si v duchu. Nejdříve mě Jarý chtěl jen učit šermovat, ale jednou mu nějak přeskočilo a ptal se mě, jestli umím psát, číst a další hovadinky, mému životu nepotřebné. Když se dověděl, že nic neumím a už mi je dobrých patnáct let, sprásknul nade mnou ruce. Od té doby se učím nejen dobře šermovat od největšího mistra, ale taky musím skrz toho hrát na píš»alu, tedy pardon, na flétnu a na loutnu, učit se psát, číst a počítat, modlit se a hlavně mluvit spisovně a slušně, což mi prej dělá největší problémy, pche! Jasně, že by starej šermíř tohle nikdy nedělal a neučil děcko tyhle věci, ale Jarý je jiný. Jeho chlapi z něho maj respekt, on je totiž vzdělanec. A když jedem z domu na nějakou výpravu, tak si lidi myslí, že jsem jeho dcera, hehe. Jarý ze mě dělá skvělou šermířku. Je to fajn... - Zoe - |
|