Andor.cz - Dračí doupě online

Kočka jako perská zbraň.

Perský král Kambýsés roku 525 př. n. l. podnikl velkou výpravu do Egypta, která měla ukončit vládu 26. dynastie a podřídit Egypt perské říši. Peršané v té době ještě neměli žádnou flotilu, a tak se Kambýsés do Afriky dostal za pomoci řeckých lodí, které si prostě pronajal. Pak jeho armáda pochodovala k Nilu, kde se srazila s vojskem faraona Psammetika III. Síla obou armád byla vyrovnaná, na každé straně stálo asi 30 000 mužů. Kambýses ještě před bitvou nařídil, ať si jeho muži na štíty namalují kočky, které jsou pro Egypťany posvátné. Když pak bitva vypukla, odmítali proto egyptští lukostřelci po perských vojácích střílet. Perští lukostřelci takové morální dilema neměli a zasypali egyptskou armádu mrakem šípů. Hlavní jádro egyptské armády tvořili řečtí žoldnéři, které perská palba šípů zdeptala. Když viděli, že Egypťané odmítají po Peršanech střílet, rozhodli se, že v této bitvě nemá smysl bojovat a stáhli se do bezpečí. Kambýsés je nechal v klidu odejít a pak proti osiřelému zbytku egyptského vojska poslal svou skythskou jízdu a válečné vozy. Egypťané tento nápor nevydrželi a dali se na útěk. Většina z nich našla útočiště v nedalekém městě Pelúsio, kde rychle obsadili hradby města. Peršané město oblehli a chystali se na obležení. Ale Kambýsés na kočky nezapomněl. Nařídil svým mužům, ať pochytají všechny kočky v okolí, a když jich měli Peršané plné pytle, zaútočili proti hradbám. Kočkami pak během útoku házeli po obráncích, kteří se po Peršanech báli střílet, nebo sekat zbraněmi, aby kočkám náhodou neublížili. Město tak rychle padlo a s ním i egyptská říše, kterou Peršané celou obsadili. Faraon byl později zajat a popraven za údajnou zradu. Nepokořeni zůstali jen věštci boha Ammona, kteří žili v těžce dostupné oáze Siwa. Podle Herodota vyslal Kambýsés proti věštcům armádu 50 000 mužů, kteří však museli překročit velkou poušť, aby se k oáze dostali. Zhruba v polovině cesty zastihla armádu obří písečná bouře, která celou armádu pohřbila v písku. Peršané zůstali v Egyptě dalších sto let.

Stravování spartských válečníků.

Kdysi jsem tu psal o spartském společném stolování zvané syssitia, dnes bych se rád věnovat samotné spartské kuchyni. Dříve jsem si myslel, že spartská strava byla špatná a chudá a nebyl jsem to jen já, kdo si to myslel. Nikdy nezapomenu na fotku jedné íránské restaurace v Londýně, která před premiérou filmu 300 lákala hosty k návštěvě svého podniku nápisem ,, Zapomeňte na Spartu a její černou polévku, perská kuchyně je lepší." Mysleli si to i staří Řekové a starý vtip o jejich černé polévce, který se vyprávěl v Athénách, přežil i do dnešních dob. ,, Kdo jednou spartskou polévku ochutnal, chápe, proč jdou Sparťané tak rádi na smrt." Ale spartská strava nebyla chudá a už vůbec ne málo výživná. Dneska víme, že Sparťané byli vyšší než ostatní Řekové a byli taky hodně fyzicky zdatní. Jen připomenu, že v časech první perské invaze vyrazila spartská armáda na pomoc Athénám, které jsou od Sparty vzdálené 120 mil. Aby se nezdržovali a dorazili do Athén včas, vyhýbali se Sparťané cestám, které se klikatily a často museli šlapat neschůdným terénem. Přesto Sparťané tuto vzdálenost ušli za tři dny. O jejich sportovních výkonech na olympijských hrách se také vypráví celé příběhy. Tohle všechno by hubení a podvyživení válečníci těžko mohli zvládnout.

Kořeny mýtu, že spartská kuchyně byla špatná tví v rozdílnosti stravování mezi Sparťany a ostatními Řeky, spartským výcvikovým programem agoge, který dělal z mladíků válečníky a spartskými zákony. Mýtický spartský zákonodárce Lygúrgos Sparťany nabádal, aby jedli jen tolik jídla, že jim to nedovolí ztloustnou a být pomalý. A taky aby nikdy nezapomněli, co je to nedostatek a vážili si toho, co mají. A zákoník určoval porce jídel tak, aby jídla nebylo nikdy příliš mnoho a zase nikdy příliš málo. Chlapci v agoge dostávali schválně malé porce, aby si na nedostat potravy zvykli a připravili se na vojenský život, kde plné břicho není samozřejmostí. Malé porce si směli kadeti vylepšovat krádežemi. Tím se měl cvičit jejich důvtip, rychlost a obratnost, vlastnosti, které se hodí každému válečníkovi. Ukrást otrokům vajíčka nebylo zakázáno, běda však, když kadeta během krádeže chytili. Nebyl potrestán za krádež, ale za to, že se nechal chytit. Jakmile spartští kadeti skončili základní výcvik a stal se dospělým občanem, začali se stravovat ve společných jídelnách a čas půstu skončil. Z těchto důvodů si Řekové mysleli, že se Sparťané mučí hladem.

Stejně tak jejich přesvědčení, že spartská kuchyně není dobrá, vzniklo z omylu. Řekům spartské jídlo nechutnalo, ale to neznamenalo, že bylo špatné. Mě taky nechutná sushi a Japonci ho přesto zbožňují. Problém byl v tom, že statní Řekové měli úplně jinou kuchyni než Sparťané. Řekové upřednostňovali sofistikovanou kuchyni s komplikovanou přípravou, plnou propracovaných omáček, exotického koření a mořských plodů. Spartská společná kuchyně byla méně náročná a omáčky, exotické koření a mořské plody postrádala. Sparťané neměli ke koření z Asie přístup, stejně tak tomu bylo z mořskými plody, protože Sparta neležela u moře a na dovoz ryb nebyl čas a ani ho nebyla potřeba. Řekům, kteří zbožňovali marinované zaječí vnitřnosti mohla černá polévka ze sražené krve, octa, soli a prasečích paciček těžko imponovat. Přesto byla spartská kuchyně kvalitní, jen Řekům nechutnala. Sparťané nebyli hlupáci a věděli, že vojsko koster je všechno, jen ne neporazitelná armáda. Dbali proto na svou stravu a snažili se, aby byla kvalitní. Množství nahrazovala kvalita. Fakt, že si Sparťané důležitost výživy potvrzuje i fakt, že kromě válečníků byly ve Spartě stejně důležité jen tři obory. Pištci, heroldové a kuchaři. Tato tři řemesla se dědila z otce na syna a byla považována za součást vojenské mašinérie. Kuchaři se nejen starali o jídlo během vojenských tažení a během společných obědů a večeří v době míru, ale taky museli dodržovat přesné dávky jídla určené Lykúrgosem, takže se jednalo o funkci více než důležitou.

Takže, jak vlastně spartská kuchyň vypadala? Základem byla samozřejmě ona černá polévka, která se jedla hlavně v časech války, protože nebyla náročná na přípravu. Když byl mír a Sparťané jedli ve společných jídelnách, byl čas na pestřejší stravu. Syssitia vaření se spoléhalo na produkty, které každý týden odváděli válečníci ze svých statků do společné spižírny. Do spižíren přinášeli otroci švestky, meruňky, jablka, fíky, citrony, mandle, hrušky a jedlé kaštany. Jedlé kaštany prý začali jíst jako první právě Sparťané. Dále to byly olivy a olivový olej, hrozny a víno. Zahrádky Sparťanům poskytovaly zelí, tykve, hrášek, koriandr, pórek, chřest, fenykl a okurky, nechyběla čerstvá vajíčka, čerstvé mléko, ani máslo a sýr. Jehněčí a vepřové maso se v Lakedaimonu grilovalo na otevřeném ohni a kuchaři ho dochucovali bobkovými listy, rozmarýnem, mátou, tymiánem a oreganem. Kromě jehněčího a vepřového masa jedli Sparťané hodně zvěřinu, kterou válečníci přinášeli ve velkém množství. Sparťané byli k lovy přímo vybízeni zákonem, protože lov považoval zákoník za součást výcviku. Lakónie byla hustě zarostlá lesy, které jim ostatní Řekové záviděli a tyto lesy byly plné zvěře. A Sparťané lovili rádi a často. Proto byl jejich jídelníček obohacen divočáky, jeleny, bažanty a zajíci, které kuchaři grilovali nad ohněm s cibulí a kaštany. Nesmím vynechat i chléb z přímo trouby, a to včetně bílého chleba, protože Lakónie byla jedním z mála míst, kde se v Řecku dařilo pšenici a čerstvý chléb tu byl k mání každý den. K tomu všemu si Sparťané doma ještě asi tajně pochutnávali na domácím medu, na sladkém pečivu, na jablečných a švestkových koláčích a na koláčích s drcenými ořechy v medu.

Jak je vidět, spartská strava byla všechno, jen ne chudá a nebyla vůbec špatná. Sparťané se prostě jen nepřejídali a udržovali si těla v dobré kondici. Měli na rozdíl od ostatních Řeků stálý a pravidelný příjem potravy a jedli zdravě. Tento rozdíl v přijímané potravě je i asi důvod, proč byli Sparťané vyšší než ostatní Řekové. Jejich jídlo obsahovalo více železa než jídlo jiných Řeků. Něco podobného zažili například Číňané a Japonci. Číňané a Japonci dlouho dobu jedli jen rýži, kterou si občas doplnili zeleninou, v případě Japonců rybami. Po válce se tohle změnilo a v Japonsku a Číně se rodí vyšší generace.

Děkuji všem, kteří to dočetli do konce. Dneska končím, přepadl mě hlad a jdou si uvařit něco k večeři.

Historický střípek z řecké Sparty a o úctě Sparťanů ke stáří.

Řekové, stejně jako asi většina normálních národů, si svých starých občanů vážili a starali se o ně, ale ve Spartě byli ještě dál. Tito drsní válečníci měli až dojemný vztah k rodičům, zejména k matkách. Nebylo to tím, že by Sparťané měli lepší dětství než ostatní Řekové. Ba naopak, ve Spartě něco jako harmonické dětství neexistovalo. Lakónie byla ke svým lidem tvrdá a nebylo tomu jinak i u malých dětí. Matky byly ke svým malým synům přísné a už od prvních krůčků je připravovaly na vojenský život, který vlastně začínal už v jejich sedmi letech, kdy kluk odcházel z domu, aby se stal ,, kadetem " v agoge, ve spartském výchovné procesu. Nehrály si s nimi, snažili se je nerozmazlovat, nesmály se na ně. Ve Spartě se na sentiment moc nehrálo. O vztahu spartských matek ke svým synům povím dva příběhy. A není to ta známá věta, synu, vrať se se štítem nebo na štítě.

Spartský generál Brásidás byl hrdina peloponéské války, kterému se dostalo takové cti, že mu postavili cenofatu ( prázdnou hrobku, jejíž vlastník je pohřben jinde ) hned vedle hrobu krále Leonida. Brásidás zemřel ve vítězné bitvě s Athéňany a díky němu bylo osvobozeno město Amfipolis. Z Amfipolis vyslali do Sparty poselstvo, které mělo Sparťanům oznámit, že jejich generál padl slavně v boji. Poslové také zašli za Brásidovou matkou, aby jí tu chmurnou zprávu řekli oni a zároveň jí za něj poděkovali. Když se generálova matka dozvěděl, že její syn zemřel, první co jí zajímalo bylo, jestli bojoval statečně. Poslové jí odpověděli, že její syn byl nejstatečnější ze všech Sparťanů. Na to matka řekla, že její syn byl asi statečný, ale Sparta má dozajista statečnější muže. Pak se otočila a překvapeným poslům zmizela z očí.

Druhý příběh je ještě chmurnější. Mělo se to stát po bitvě u Leukter, která pro Spartu skončila tragédií. Ač to místo ve starém Řecku sotvakdo znal, Sparta tam utrpěla od Thébanů jednu z nejhorších porážek v její historii. Toho dne se otřásla celá Hellada a na bitevní poli zůstal spartský král a s ním i stovky pairů. Domů se vrátilo torzo jen armády. Jeden z přeživších hoplítů navštívil dům svém matky, aby jí sdělil, že žije. Matka si ho přísně prohlídla, a když viděla, že neutržil v bitvě žádné zranění, zeptala se, kde jsou ostatní muži z jeho enómotie, spartské roty. Syn jí odpověděl, že všichni ostatní zemřeli na bojišti. Na to matka řekla, pak jsi měl zůstat se svými bratry, vzala si jeho meč a probodla mu břicho. Bůhví, jestli se to opravdu stalo, ale četl jsem to několikrát.

I když se spartské matky chovaly ke svým synům chladně a odměřeně, oni je milovali a vraceli se k nim raději než ke svým rodinám. Tento vztah snad vznikal díky tvrdé výchově a neexistencí normálního dětství. Během krutých let, kdy procházeli těžkým výcvikem v agoge, kde se třásli zimou v chatrném oblečení, v noci spali hladoví na lůžkách z rákosí, které si museli sami natrhat a kde byla jejich výdrž zocelována bičováním, byla vzpomínka na rodiče a hlavně na matku, to jediné, co je mohlo pohladit a zahřát. Ve snech jim matka hladila hojící se záda a horkým dechem jim zahřívala zkřehlé prsty na rukách.

Staří spartští veteráni, kteří už nemuseli mašírovat s vojskem do pole, učili spartský dorost matematiku, číst a psát, zpívat a zasvěcovali je do řecké mytologie. To oni se jim stali otci a připravovali je na život. Snad i z toho důvodu měli Sparťané převelkou úctu ke stáří a spartští důchodci se nikdy nemuseli potulovat po své rodné polis, jak tomu bylo jinde a stěžovat si na nevděk mladých. Spartští důchodci měli jako první právo zasednou ke stolu během spartských každodenních obědů a večeří, kterým se říkalo syssitia a vždy věděli, že půjdou spát s plným břichem. Pro ostatní válečníky byla čest, že vedle nich sedí muž, který přežil tolik bitev a dožil se tak vysokého věku. Tohle se ve Spartě nestávalo často a jen to ukazovalo, jak zdatný to byl válečník a jaký byl jeho přínos pro polis. To ve Spartě vzniklo rčení, že vrásky zdobí muže stejně jako jizvy a ve Spartě bylo takřka nemyslitelné, aby mladší nepustil sednout staršího. I z tohoto důvodu nebyly ve Spartě veřejné záchody. Sparťané tak chtěli zabránit situaci, kdy by mladší válečník musel přerušit vylučovací proces, aby uvolnil místo staršímu veteránovi.

Jednou během olympijských her pak došlo k události, o které mluvilo celé Řecko která dala Řecku nové rčení. Olympijské hry měly celkem 13 disciplín a jedna z nich byla pankration. Šlo o zápas ve volném stylu, který byl spojený s boxem, mohlo se v něm vše a který končil v okamžiku, kdy se poražený vzdal. Z tohoto důvodu se této disciplíny Sparťané neúčastnili, protože Sparťan se nevzdává. A snad i proto měli Sparťané pankration rádi a nikdy nevynechali jediný zápas. Během jednoho ze soubojů procházel hledištěm arény starý muž a hledal volné místo. Všude bylo plno, v aréně už bojovali jen ti nejlepší zápasníci a blížilo se finále. Stařec obcházel plné řady sedadel, volné místo nikde a nikdo ho nechtěl pustit. Několik mladíků se dokonce jeho úporné snaze si sednout smálo. Když však stařec došel k místu, kde seděli válečníci z Lakedaimonu, zástup mužů v šarlatových chitónech povstal jako jeden muž a všichni Sparťané nabídli starci své místo. Když to ostatní Řekové uviděl, povstali, začali jásat a Sparťanům tleskat. Když to ten stařec viděl, pokýval hlavou a řekl slova, která se pak v Řecku často říkala. ,, Všichni Řekové vědí, co je správné, ale dělají to jen Sparťané." Sparťané ten den nevstali ze svých sedadel, aby ukázali ostatním Řekům, že jich chování je hanebné a měli by se stydět, ale jen proto, že to byli Sparťané a přišlo jim to samozřejmé jako je samozřejmé, že po noci přijde den.
Na obrázku je jedna z disciplín řeckých olympijských her, běh v plné zbroji, závodníci museli uběhnou něco přes 800 metrů.

Císař Claudius krátce navštívil Británii poté co jeho invazní armáda zajistila jih ostrova.Postaral se prý tehdy o to aby jeho příchod na domorodce opravdu zapůsobil mimo jiné tím že jezdil na hřbetu Indického slona,zvířete které v tamějších končinách samozřejmě nikdo neznal.Na malbě od Steva Noona můžeme vidět na slonovi Claudia doprovázeného vrchním velitelem invazní armády Aulem Plautiem a kohortou Praetoriánské gardy vedené Praetoriánským Praefektem Rufriem Pollionem.

Sumerská falanga, první vojenská jednotka na světě.

O původu Sumerů se pořád spekuluje, ale většina historiků předpokládá, že na území Mezopotámie přišli z Indie už někdy v letech 3500 př. n. l., ale plně sumersky se tam mluvilo až po roku 2000 př. n. l. V průběhu dlouhých let vytvořili federaci sumerských městských států, jako byly Kiš, Ur, Uruk, Umma, Nippur nebo Lagaš. Sumerové objevují mimo jiné klínové písmo a také kolo a zakládají i první primitivní organizované armády. I když Sumerové Mezopotámii plně ovládnou, netvoří jednotný stát, chybí jim jeden vládce. Města mezi sebou náruživě bojují, a k tomu je třeba armád. Jedná se o primitivní skupiny válečníků, které jsou založeny na sociálním postavení. Nejchudší měšťané bojují v první řadách, většině chybí nějaký výcvik, výstroj je minimální a samotné armády připomínají divoké tlupy, které mezi sebou bojují neorganizovaně a bez valného velení. Armádám sice velí král, ale ten nemá v tom chaosu moc příležitostí, jak do boje zasahovat.

Bitva se většinou odehrála před hradbami jednoho z měst, před které přitáhla armáda nepřátelského města. Když vyhráli obránci, útočníci byli s potupou zahnáni domů, aby tam sbírali síly na další válku. Když vyhrálo útočící město, utekli vojáci poražené armády za hradby svého města a obsadili hradby. Armáda nepřátelského města však neměla prostředků, jak hradby dobýt, tak vše skončilo s příchodem sklizní, kdy se armády musely rozpustit, aby vojáci mohli na své pole. Začalo jednání mezi městy, které vždycky skončilo mírem, přičemž vítězná strana dostala nějaký ústupek, aby se vojáci mohli vrátit domů se ctí.

Někdy roku 2500 př. n. l. došlo k nenadálé události. Připomíná jí zbytek vítězného památníku, který se našel v Iráku. Je na něm vyobrazen Eannatum, král města Lagaš, jak vede svou falangu s válečníky v brnění, s přilbami a s kopím, kteří dupou po primitivně vyzbrojených válečnících krále Enakallema z města Umma. Tato stéla dále ukazuje, že falanga města Lagaš měla oddíly složené z válečníků seřazených do devět řad do šířky a do šest řad do hloubky, což odpovídá prvním falangám v období archaického Řecka. Boj v této falanze vyžaduje vycvičené bojovníky, takže historici usuzují, že král Eannatum jako první začal používat profesionální vojáky, které jsou pro boj cvičeni. Dnes už těžko někdo může říct, jestli nápad vytvořit falangu byl krále, nebo jeho nějakého pobočníka. Jisté je, že Lagaš a Umma byla dvě nejmocnější města, a jestli Umma ještě používala starý styl boje, ostatní sumerská města na tom byla stejně a Lagaš byl první, kdo postavil falangu. Pro Ummu to musel být strašný šok. Stéla ještě říká, že Eannatum pravděpodobně jako první vybavil svoje vojáky helmou z mědi, která měla koženou podšívku. Asi se mohlo jednat o obranu proti palcátům, které byly mezi Sumery oblíbenou zbraní.

Tato nová technika samozřejmě nezůstala ostatním sumerským městům utajena a ty také začnou cvičit své občany pro boj ve falanze. Z hliněných tabule historici zjistili, že každý král si pak vydržoval vlastní armádu sumerských hoplítů, která měla 600 až 700 placených vojáků. Sumerové se tak stali prvním národem, který vlastnil, cvičil a používal vojenskou profesionální jednotku. Na obrázku jsou sumerští lehkooděnci a těžkooděnci z falangy.

Je Amazonie tisíce a tisíce let starý prales? Nebo zarostlá kulturní krajina, kde existovaly tisíce vesnic a měst, podle některých teorií možná ještě v dobách prvních Přemyslovců?

odkaz
odkaz

Pompeje.
odkaz

bylo tu dost ticho, tak aspoň drobnost...

Hrnčířská pec – U Skály

Loni na podzim jsme vás informovali o překvapivém nálezu hrnčířské pece z 13. století s pozůstatkem vsádky v Jihlavě v ulici U Skály. Během roku byla keramika umyta a nyní finišuje její lepení a inventarizace. Celých dochovaných nádob je po slepení kolem 50 kusů. Převládají hrnce, největší o výšce 32 cm. Zastoupeny jsou také džbány, poklice, konvice a lahev. V příštích měsících čeká nádoby kresebná, fotografická a 3D dokumentace. Zpracování probíhá ve spolupráci jihlavského pracoviště Archaia Brno, z. ú. a Ústavu archeologie a muzeologie FF MU v Brně v rámci projektu Vrcholně středověká keramika jako součást movitého kulturního dědictví: https://dask.zcu.cz/

odkaz
Stopy člověka v pravěku, vypovídající příběh

Moric Beňovský
odkaz

Nejstarší nález jednovaječných dvojčat z doby lovců mamutů
odkaz

odkaz
Přiznám se, že mě překvapuje, že to někomu nedošlo mnohem dřív, neboť mě osobně to přijde logické. Když jde o přežití a je hlad, tak neřešíš kdo je žena a kdo muž, všichni shání jídlo. Ale konečně je to potvrzeno i odborně.