Andor.cz - Dračí doupě online

Kdyby někdo nechodil do strategického stolu, tak tady je takový plánovač cest... ale pro období Říma. Aneb jak dlouho trvalo cestovat na různá místa.

https://orbis.stanford.edu/

Můžeme se domnívat, že hry jsou stejně staré jako lidstvo samo. V pravěkých, starověkých a středověkých společnostech měly hry, podobně jako v dnešní době, jistě významnou úlohu a to nejen zábavnou, ale i společenskou a duchovní. Při příležitosti dnešního Světového dne her jsme se rozhodli odstartovat nový seriál o více či méně známých a dochovaných hrách z průběhu věků, které známe díky archeologii a historii. Jako první hru si představíme astragaly.
Jedná se o jedny z nejstarších archeologických dokladů pro hry či aktivity vyžadující 'roli náhody'. Astragaly jsou zvířecí (z ovce nebo kozy) kosti, přesněji součást kloubu mezi lýtkovou a holenní kostí. Docházelo často k jejich úpravám jako hlazení, broušení, či se do nich vyvrtávaly díry (mohly i být zavěšené na krku jako amulety). V pravěku a starověku docházelo i k jejich barvení (nejspíše pro odlišení) a dochovaly se i vyznačené hodnoty na jejich stranách (například u Římanů). Jakožto předchůdce kostky mohly být astragaly použity k různým hrám či hazardu. Zároveň zřejmě mohly být užívány k věštění.
A jak se s nimi hrálo? Doslova zapsaná pravidla nemáme, ale můžeme je odhadovat podle dochovaných soch, maleb a jiných nálezů z prostředí antického Řecka a Říma jako například vyobrazení dívek hrajících si s astragaly na malované mramorové desce z Herkulanea. Pravidla mohla být dost podobná současné hře "knucklebones", která (už podle názvu) z astragalů vychází. Bylo pravděpodobně více možností. Jeden z principů mohl tedy spočívat ve vyhození kostek do vzduchu, zachycení alespoň jedné na hřbetu ruky a následně opět vyhození té jedné a bleskové sbírání kostek ze země dříve, než vám stihne dopadnout do ruky. Popřípadě se mohly házet na různé podklady a desky. Záleželo pravděpodobně i na tom, jak dopadly a na vyznačených hodnotách na jejich stranách, podobně jako u kostek.
Nálezy upravených astragalů známe již od neolitu. V našem prostředí jsou známy z kontextu sídlišť a pohřebišť doby bronzové a halštatské. Například na Moravě z několika lokalit v okolí Vyškova. Ze středních Čech pochází větší kolekce z lokality Kněževes u Prahy z období knovízské kultury. Ve Středomoří v době bronzové byly například hojně nalézány uložené v hrobech. V řeckém a římském světě byly velmi rozšířené a oblíbené. Existovaly zde i astragaly vyrobené z hlíny, bronzu, zlata, skla, stříbra, slonoviny a polodrahokamů. Také římští vojáci si jistě rádi dopřáli tuto kratochvíli, nálezy astragalů pochází například z Vindobony, původně keltské osady, kde poté stál římský vojenský tábor. Nálezy máme i od Germánů a stejně tak u Slovanů, například lokalita Staré Město.

Návod na soudobé knuckebones najdete na mnoha youtube kanálech. Např.: https://www.youtube.com/watch?v=vuyoHfTg-0A

Pro více informací o nálezech z našeho pravěkého prostředí si můžete přečíst například:
Nývltová-Fišáková, M. - Parma, D. 2014: Hrátky s kostmi. Astragaly jako doklady her v mladším pravěku, Studia Archeologica Brunensia 19, 113-122.
Smejtek, L. 2006: Kostěné „kameny“ neznámé mladobronzové deskové hry, nebo „kultovní předměty“?, Archeologie ve středních Čechách 10, 391–415.
Knápek, R. - Šedo, O. 2017: Mocní a jejich hry: Hrací kostky v rukách příslušníků elit doby římské, Živá archeologie 19/2017, 25-34.

Tak tohle je hodně zajímavá informace, která by mohla přepsat hodně z historie. Občas na tom webu něco čtu, ale tím, že je anglicky mě to neláká tam chodit častěji. Vypadá poměrně důvěryhodně, věci jsou jakž takž ozdrojované, ale popravdě ty zdroje už jsem nezkoumal,...

odkaz

aneb původ lidstva by mohl být z Balkánského poloostrova odkud migroval do Afriky, tam evolvoval v průběhu času a vrátil se zpět...

zase si něco odložím

Cruppellarii
Je všeobecne známe, že Rimania milovali gladiátorské súboje. Najznámejším gladiátorom je bezpochyby Spartakus, ktorý sa dokázal Rimanom postaviť a po dobu dvoch rokov porážal jedno vojsko za druhým. Spartakovo povstanie však nebolo posledným, v ktorom sa gladiátori postavili proti rímskym légiám.
V roku 21, za vlády cisára Tibéria, v Galii vypuklo veľké povstanie, ktoré vyvolali Iulius Sacrovir a Iulius Florus. Obaja boli galskými šľachticmi. Florus viedol kmeň Treverov a Sacrovir kmeň Haeduov. Obaja mali rímske občianstvo, ktoré bolo udelené už ich predkom. Pre veľké dlhy do ktorých sa dostali a ustavičné poplatky sa rozhodli povstať proti Rimanom a pokúsiť sa vybojovať si slobodu od rímskej nadvlády a uspieť v tom, v čom zlyhal Vercingetorix, niekoľko desaťročí dozadu. Strojcom vzbury hrala do karát aj nedávna smrť slávneho vojvodcu Germanika, víťaza nad germánskym Arminiom, ktorý za záhadných okolností zomrel na východe, v Antiochii. Ten bol veľmi populárny medzi vojakmi, aj prostými ľuďmi. Povrávalo sa, že jeho krv na svojich rukách mal sám cisár Tiberius, ktorý ho z obavy o tron dal otráviť. To viedlo k napätej situácii medzi vojakmi a samotným cisárom.
Ako prví do zbrane vytiahli kmene Andekávov a Turonov. Na potlačenie Andekávov Rimanom stačila jediná kohorta, Turonov potlačilo vojsko vyslané legátom Viselliom Varrom, ktoré podporovali aj galskí vodcovia, medzi ktorými boli aj Sacrovirus. Chcel si takto u Rimanov upevniť ich dôveru voči sebe samému, pričom jeho následná vzbura by Rimanov ešte viacej zasiahla. Keď sa tieto správy o počiatočnom odpore a jeho potlačení dostali k cisárovi, vôbec sa nimi nezaoberal, čím zatváral oči pred skutočnou hrozbou, ktorá mala ešte len prísť.
Zatiaľ čo prebiehali tieto úvodné strety s Rimanmi, Florus, na čele Treverov, sa pustil do svojho otvoreného konfliktu proti Rimanom. Na svoju stranu sa mu podarilo dostať niekoľko členov treverského jazdeckého oddielu, ktorý slúžil ako pomocná jednotka v rímskom vojsku. Nimi pozabíjal rímskych obchodníkov, čo nevyhnutne muselo viezť k rímskej reakcii. K jeho povstaniu sa pridávalo veľa zadlžených ľudí a poddaných, s ktorými sa stiahol do hornatého a zalesneného terénu Ardenského lesa. Tu ho ale hneď v prvom strete porazilo rímske vojsko. Florovi sa z boja podarilo utiecť, no následne si vzal život, keď sa dozvedel, že Rimania ho v jeho skrýši obkľúčili.
Veľkou nevýhodou celého povstania bola nulová koordinácia medzi Florom a Sacrovirom. Sacrovir sa totiž to pustil do vlastného boja proti Rimanom na čele asi 40 000 mužov. Riadne vyzbrojená bola len malá časť vzbúrencov, zbytok bol vyzbrojený len jednoduchými zbraňami ako nože a oštepy. Do svojho vojska sa mu podarilo dostať aj nemalú časť gladiátorov, medzi ktorými boli aj tzv. kruppellariovia. Bol to typ gladiátora, ktorý bol kompletne, od hlavy až po päty oblečený do železa, čo z neho robilo doslova chodiaci tank. Tacitus ich charakterizoval ako niekoho, kto nie je schopný zasadzovať rany, no sami sú nezraniteľný. S rímskym vojskom sa Sacrovir stretol na otvorenom priestranstve pri meste Augustodunum, ktoré bolo hlavným mestom Sacrovirovho kmeňa Haeduov. Rímske vojsko viedol Gaius Sillius, ktorý mal k dispozícii 2 légie- II. légiu Augusta a I. légiu Germanica. Tie boli pravdepodobne podporované aj menšími jednotkami iných légií.
Sacrovir postavil do čela svojej zostavy gladiátorov, na krídla umiestnil svojich vojakov, ktorí, na rozdiel od väčšiny jeho vojska, už mali skúsenosti s bojom. Dozadu umiestnil všetkých obyvateľov miest, ktorí sa k nemu s vidinou slobody pridali. Vzdorovať však mohli len jednoduchými zbraňami. Sacrovir sa síce snažil pred bojom posmeliť svojich stúpencov, pohľad na rozostavené légie, ktoré sa k nim pomaly blížili, však medzi jeho mužmi, najmä tými neskúsenými, vyvolával veľký strach. Hneď potom, čo Sillius povzbudil svoje légie a tie spustili mohutný pokrik, muselo byť vzbúrencom jasné, akú veľkú chybu urobili. Čas sa však vrátiť už nedal a preto im ostávalo biť sa o svoj život. Rímske jazdecké jednotky obkľúčili Sacrovirovo vojsko z oboch strán a po krátkom boji prinútili oba krídla k úteku. Légie sa vrhli na stred Sacrovirovej zostavy, kde okamžite narazili na kruppellariov, ktorí pôsobili ako bariéra, cez ktorú sa legionári nedokázali dostať. Meče a kopije sa od nich iba odrážali a nedokázali preniknúť ich brnením. Legionári preto vzali do rúk sekery,kladivá a motyky, a ako robotníci, ktorí búrajú stenu domu, sa pustili do ťažko vyzbrojených gladiátorov. Keď sa im podarilo dostať cez túto hradbu zo železa, nič im už nebránilo v tom, aby zbytok vojska obrátili na útek. Sacrovir bitku prežil, no onedlho si tak, ako Florus, zobral život.
Na obrázku od Petra Dennisa sú zobrazení legionári v ich snahe prekonať kruppellariov v bitke pri meste Augustodunum. Na ďalšom obrázku je zachytená moderná rekonštrukcia kruppellaria. Jediná vizuálna pamiatka tohto typu gladiátora, ktorá sa nám dochovala, je mala soška nájdená vo Francúzsku, podľa ktorej je odvodená aj následna rekonštrukcia.

spíš taková zajímavost co mě zvedla náladu...

Způsobu věštění budoucnosti z lidského pozadí se říká rumpologie. Věštec se snaží uhodnout budoucnost osoby z uspořádání čar, štěrbin, dolíčků a záhybů na jejích hýždích a z celkového tvaru jejího pozadí.

chci být rumpolog.

Kopec jménem Kopec kopec kopec kopec?
Anglický kopec Torpenhow Hill nedaleko stejnojmenné vesnice je krásnou ukázkou toho, jak různé národy pojmenovávají lokality - a co se stane, když se těch národů vystřídá na jednom místě moc:
Když sem dorazili Sasové, přejali od Velšanů pro kopec jejich označení Pen - a začali mu říkat vlastním jazykem Torpen, tedy Kopec Pen. Nevěděli ale, že Pen znamená také kopec.
Když zemi ovládli severští nájezdníci z Norska, začali mu říkat Kopec Torpen, tedy Torpen Haugr. To pak Angličané zkomolili na Torpenhow a pochopitelně to opět doplnili jejich vlastním slovem pro kopec - Hill. Dnes tedy existuje Torpenhow Hill, neboli Kopec kopec kopec kopec...

pokus o záchranu lidí Herculanea odkaz

Kuriózní TROJKU odhalili vědátoři ve fosilii z ranného jurského období...

Pokud také nesnášíte, když váš někdo vyruší při svačince, představte si, jak se musel cítit tenhle hlavonožec, když ho při šmakulování humříka užral pražralok!

Abych byl zcela upřímný, fosilie odhalila "jenom" hlavonožce požívajícího ráčka – žralok či snad krokodýl nejsou součástí výjevu. Ale uvážíme-li, že v olihni je VELKÝ KOUSANEC, a že byla odhalena uvnitř fosilizovaného zbytku dávného krokodýla, závěry se činí poměrně snadno...

Výjev z doby 180 milionů let nazpět byl odhalen v německém lomu, přičemž studie (10.1186/s13358-021-00225-z) si posvítila především na to, jak pozoruhodné je, že se nám dochovaly pevné flaksy živočichů, ale nikoliv měkké tkáně – což nám snad pomůže v odhalení řady podobných pravěkých trapasů!

zdroj: Vědátor na FB

Neandrtálci blízko Říma odkaz

nové nálezy v Egyptě
odkaz

Nejstarší mapa a zrovna ve 3D
odkaz

Nález lebky Homo sapiens s druhým nejstarším datováním v Evropě proběhl v jeskyni Zlatý kůň už dávno, ale teprve teď se zjistilo, že je to až takový objev:
odkaz

Nález města poblíž Luxoru v poměrně vysokou zachovalostí značným počtem předmětů denního použití...
odkaz

Nově objevený ptakoještěr

odkaz

Zlatá helma krále Meskalamduga, cca 2600–2500 př.n.l.
Meskalamdug (asi 1. polovina 26. století př.n.l.), doslova "dobrý hrdina země", panovník tzv. 0. dynastie urské v raně dynastické době Sumeru, možná otec, spíš děd krále Mesannipady.
Při vykopávkách královského pohřebiště v Uru vedených Leonardem Woolleym byla objevena okrouhlá pečetidla se jménem tohoto krále, který se neobjevuje na Sumerském královském seznamu dynastií sumerských měst. V Meskalamdugově hrobce (hrobka č. 755) se kromě mrtvoly našla bohatá pohřební výbava s nádhernými dýkami s filigránsky jemně zdobenými rukojeťmi. Vynikala však ceremoniální přilba z patnáctikarátového zlata.
Později bylo jméno Meskalamdug objeveno na předmětech při vykopávkách v západosumerském městě Mari, kde je uváděn jako otec Mesannipady. Toto jméno je na Sumerském královském seznamu uváděno u 1. dynastie urské. Archeologové řadí Meskalamduga do zvláštní „nulté“ dynastie spolu s králem Akalamdugem. K tomuto zařazení je vedl i fakt, že jeho hrobka je obklopena množstvím chudších hrobů, připomínajícími královská pohřebiště z nejranějšího Egypta. Byli do nich ukládáni v rámci pohřební ceremonie rituálně zabití sloužící zesnulého panovníka. V Sumeru jde o zcela ojedinělý případ.
Novější prameny uvádějí jako otce Meskalamduga Urpabilsaga, Akalamduga jako jeho syna a Mesannipadu jako vnuka. Také datování se posunuje zhruba o padesát let k současnosti. Jako Meskalamdugova manželka je uváděna Ninbanda. Její jméno je zmiňováno i na pečeti v jiném, ovšem nekrálovském hrobě i s panovnickým titulem lugal.

stručné čtení o Špilberku
odkaz

Abú Abdallah ibn Battúta (1304-1369) se stal jedním z nejvýznamnějších arabských cestovatelů a kartografů středověku. Při svých putováních ušel více než 117 000 kilometrů.

Narodil se 24. února roku 1304 v berberské rodině ve městě Tanger na území dnešního Maroka. V mládí studoval islámské vědy a právo. Roku 1325 se vydal na cestu do poutního místa všech muslimů, do Mekky. Nevrátil se však odtud zpět do vlasti, nýbrž rozhodl se procestovat co nejvíce zemí. Putoval třicet let téměř celým tehdy známým světem. Nejprve se vydal přes severní Afriku do Káhiry, odtud přes poušť dospěl k Rudému moři. Odtud chtěl do Džiddy, ale válečné události mu to neumožnily, a tak se vrátil do Egypta. Po moři tedy odcestoval do Sýrie a odtud do Medíny a Mekky. Po krátkém zdržení se přes Arábii a Persii dostal do Bagdádu, Tabrízu, Diyarbakıru a Mosulu, poté se vrátil do Mekky.

V letech 1328-1330 si doplnil vzdělání a vydal se na novou cestu. Prošel Jemenem přes Omán k Hormuzskému průlivu, pak na sever do Íránu a přes Perský záliv do Arábie, aby vykonal pouť do Mekky v roce 1332. Po té se vydal do Malé Asie a z přístavu Sinop se plavil na Krym. Dostal se až k ústí Volhy, navštívil i Kavkaz a Astrachaň, odtud se přes Dobrudžu a Bulharsko vrátil do Konstantinopole. V následujícím roce cestoval přes Chórezm, Bucharu, Samarkand, Afghánistán a Írán přes pohoří Hindúkuš k řece Indus. Po příchodu do Dillí vstoupil do služeb sultána, ve kterých setrval 6 let. Přitom měl možnost poznat Maledivy, kde se stal velmi vlivnou osobou, ale nakonec musel odsud prchnout. Přes Cejlon se vrátil do Indie, kde pomocí sultána chtěl dobýt Maledivy, plán se nakonec neuskutečnil. A tak se vydal přes Bengálsko, Sumatru a Vietnam do Číny. V Pekingu v té době vypukla revoluce, a tak se vrátil na jih do Zajtúnu, kde krátce setrval, aby se nakonec nalodil a vrátil se po moři v roce 1347 do Mekky. Odtud se krátce na to vydal přes Káhiru do Sardinie a hned zpět na africký kontinent do Tunisu a po souši do Fezu. V roce 1349 putoval do Granady, aby zhlédl poslední muslimské panství v Evropě. V roce 1352 podnikl poslední cestu do říše Mali. Ze Sidžilmásy se s karavanou vydal přes Saharu do Timbuktu a k řece Niger. Odtud zpět přes pohoří Ahaggar a oázu Tuát se vrátil v roce 1353 do Maroka.

V závěru života působil na několika místech Maroka jako soudce. V roce 1355 podal zprávu o svých cestách marockému literátovi. Zemřel v roce 1369 v rodném Tangeru. Své cesty poměrně podrobně zmapoval. Jeho líčení a zprávy z cest neobsahuje žádné fantastické a nadpřirozené jevy, jichž jsou přeplněné ostatní cestopisy z té doby.

odkaz. Řecká soška z doby temná

Nové nálezy z jeskyní u mrtvého moře
odkaz