Andor.cz - Dračí doupě online

Trošku se nám to tu mění ve one man show. Tak se aspoň optám, jestli to tu ode mě aspoň čtete...

A přidám nález zkamenělého stromu v Řecku
odkaz

Lidská lebka zdobená polychromovanou mozaikou, Aztécko, Mexiko, 1300-1521 n.l.

odkaz
Zase něco našli v Egyptě

tohle si tu odložím na pozdější čtení

Právo války a míru ve starém Řecku.

Tento článek bude trochu nudnější než jiné články o starém Řecku, ale protože je Řecko kolébka evropské civilizace, měli by jsme o něm znát všechno. V archaickém období řeckých městských států neexistoval žádný základ pro válečné a mírové právo a války mezi řeckými městy bývaly mimořádně kruté. Války se většinou vedly bez předchozího vyhlášení a věrolomné přepadení a vyhubení či zotročení obyvatelstva poraženého státu bylo častým jevem. Za války se považovalo vyplenění nepřátelské země a zničení nepřátelského města za nejlepší prostředek, jak donutit nepřítele k míru. Nepřítel se často nespokojil jen se zničením města a majetku, během války se káceli stromy a vinná réva se vytrhávala ze země i s kořeny.

V hellenistickém období se Řekové trochu uklidnili a jejich války ubraly na brutalitě. Za první právní zákon na poli válečném ve starém Řecku je považováno vyhlašování války. Řecké městské státy se na něm dohodly na počátku 5. století př. n. l. a toto ustanovení bylo uchováno v delfském chrámu. Napříště stát, který hodlal s jiným státem do války, musel mu vyhlásit válku prostřednictvím zvláštního posla, který byl pod ochranou božstva a byl pokládán za nedotknutelného. Vyhlášení války byl zvláštní rituál, na kterém si řecké státy zakládaly. Poslové výzvu k válce recitovali v dlouhých verších, které museli sami složit. Každá taková báseň války představovala vizitku svého města a posla nemohl dělat každý. Jednalo se o prestižní zaměstnání, které se dědilo z otce na syna.

Vyhlášení války se potom začalo podřizovat dalším pravidlům, kterých se města dohodla. Místo barbarského zabíjení zajatců byla zavedena výměna zajatců nebo právo na jejich vykoupení. Potom následovala dohoda o tom, že vítězové musí vydat těla zabitých nepřátel, aby mrtví mohli být řádně pohřbeni. Zneuctění těla padlého nepřítele ( tohle neplatí na barbary, to jest na Neřeky ) se považovalo za nezákonné, a aby mohlo dojít k řádným pohřbům, bylo uzavíráno příměří.

Další válečná norma zakazovala Řekům bojovat v průběhu celořeckých slavností a olympijských her. V okamžiku zahájení některých z těchto slavností začalo mezi Řeky platit posvátné příměří, které si nikdo nedovolil porušit. V souvislosti s touto normou začalo fungovat i pravidlo, že chrámy jsou pro nepřítele nedotknutelné a jsou zároveň posvátným útočištěm a asylem. Na toto pravidlo bylo mezi Řeky velmi dbáno a na počátku každé války ho Řekům připomínaly všechny věštírny.

Začaly se pečlivě rozlišovat spojenecké, mírové a jiné smlouvy, každé se řídily jinými zvyklostmi. Uzavírání míru doprovázelo mnoho formalit a mírové smlouvy se vždycky uzavíralo jen na dobu určitou. Řekové dobře věděli, že trvalý mír je utopie a nechtěli si kvůli tomu zatěžovat své svědomí. Délka uzavřeného míru byla různá. Někdy trval je pár měsíců, jindy i 50 let. Aby mírová smlouva vzbuzovala úctu a byla zdůrazněna povinnost každého občana plnit všechny její body, bylo znění smlouvy vytesáno do mramoru a vystaveno v nějakém chrámu. Nejdůležitější smlouvy byly uchovávány mezi sochami v delfském nebo olympijském chrámu. K utvrzení uzavřené mírové smlouvy se konaly oběti bohům a slavnostní přísahy, přičemž tento rituál se opakoval každý, jako kdyby se smlouva obnovovala.

Obrovskou novinku dali Řekové světu ve vzniku smírčího soudu při vzájemných srážkách nebo sporech mezi státy. Pokud obě strany byly ve sporu a nechtěly války, rozhodla jejich spor třetí strana. Tou mohl být člověk, který požíval vážnosti obou soupeřících stran, nebo rovnou třetí město. Soupeřící města jako tohoto prostředníka většinou vybíraly delfskou věštírnu, jejíž autorita byla ve starém Řecku nezpochybnitelná.

Tyto válečné normy se mezi Řeky většinou dodržovaly a k jejich porušování docházelo jen minimálně. Smutnou výjimku představovala peloponeská válka, kde se na to moc nehrálo. Závěrem jen dodám, že se žádná tyto válečné normy nebo zákony neuplatňovaly ve válkách s barbary a týkal se válek mezi řeckými městy.

Megasucha v minulosti
odkaz

Sibiřský jednorožec - Elasmoterium - srstnatý nosorožec v angličtině
odkaz

Český mnich, který předběhl Marka Pola - Odorik
odkaz

5000 let stará křištálová dýka a hlavice šípů (v angličtině)
odkaz

Pojednání o různých hrobech s "nemrtvými" aneb pohřbení těch u nichž se použilo různých způsobů pohřbývání, jenž měli zabránit návratu mezi živé
odkaz

Nález mrtvého válečníka na dně jezera u základů původního mostu - prohrál s trollem hlídajícím most?
odkaz

Nejrychlejším člověkem vytvořeným objektem není hypersonické letadlo nebo kosmická loď, ale půltunový železný poklop.
V rámci jaderných zkoušek během Operace Plumbbob, proběhl dne 26. července 1957 opal jaderné nálože 150 metrů pod zemí. Někoho napadlo, že bude dobrý nápad, zakrýt ústí šachty půltunovým poklopem. Po detonaci se chodba proměnila v jakousi obří římskou svíci a poklop jednoduše zmizel. Záhada zmizelého deklu vrtala hlavou astrofyzikovi, který test připravil. Dr. Robert R. Brownlee (1924-2018) se tedy rozhodl pokus zopakovat a tentokrát s využitím vysokorychlostních kamer. Dne 27. srpna se záhada objasnila - kamery zachytili jak poklop opouští kryt šachty a odlétá pryč. Brownlee vypočítal jeho rychlost na více než 125 000 mil za hodinu, tedy 200 000 km/h (!) Šlo tak o více než pětinásobek rychlosti potřebné k opuštění zemské atmosféry a z poklopu se stal nejrychlejší objekt vypuštěný člověkem.
Fyzici od té doby diskutují o tom, kde se oba poklopy nacházejí. V nedávné době bylo možno využít k simulaci pokročilou výpočetní techniku, která prokázala, že před opuštěním atmosféry poklopy neměly čas kompletně shořet. To znamená, že zbytky by proletěly oběžnou dráhu Pluta někdy kolem roku 1961 a nyní jsou daleko za hranicí Sluneční soustavy.
ps. Nutno podotknout, že americké poklopy překonaly o téměř dva měsíce start první umělé vesmírné družice Sputnik 1 (Спутник-1), která 4. října 1957 odstartovala kosmickou éru lidstva. Způsobila šok v západních politických kruzích a nadšení u vědců na celém světě.
Navzdory sílícímu odporu se na podzim roku 1957 uskutečnilo v Nevadské poušti 24 zkušebních výbuchů pod krycím jménem Operace Plumbbob. Pokus s označením Hood byl největší atmosférickou explozí provedenou na území Spojených států. Bombu o síle 74 kilotun vynesl horkovzdušný balon do výšky 450 metrů. Ministerstvo obrany využilo sérii zkoušek k urychlení vojenského výcviku pro případ atomové války. Současně pokračoval výzkum účinků jaderných explozí. Jedenadvacátou zkouškou operace Plumbbob byl Rainier. Šlo o vůbec první podzemní jaderný test provedený na území Spojených států. Bomba o síle 3 kilotun, odpálená 240 metrů pod povrchem způsobila vypaření horniny a vznik dutiny o průměru 30 metrů. Tato technologie získala na důležitosti po uzavření dohody zakazující všechny jaderné zkoušky s výjimkou podzemních. Budoucí pokusy tak zůstaly skryty před slídivými zraky.

Opakovací větrovka Girandoni. Legendární zbraň ostrostřelců z konce 18. století, u které byla energie výstřelu čerpána ze stlačeného vzduchu.
Hodinář Bartolomeo Girardoni (1744-1799) z jižního Tyrolska, provozoval rovněž puškařskou dílnu, v níž se zabýval konstrukcí jednoduchého trubicového zásobníku podél hlavně, pro opakované nabíjení zbraní a to jak s konvenčním křesadlovým zámkem, tak i větrovek. V roce 1778 předložil s doporučením polního maršála Rouneraye komisi rakouského ministerstva války své výtvory. Komisi zaujala především větrovka s drážkovanou hlavní, využívající energie stlačeného vzduchu z tlakové nádoby (60 barů) se zásobou 22 olověných střel sférického tvaru. Bicí pero muselo vyvinout sílu pro přetlačení stlačeného vzduchu v tlakové nádobě a proto byla k natažení kohoutu potřeba větší síla. V závěru zbraně byl horizontálně posuvný blok, který se pohyboval kolmo k ose hlavně, jehož posunem byl dopraven do hlavně další projektil ze zásobníku. Díky velkým sympatiím císaře Josefa II. k zajímavé konstrukci obou zbraní bylo vše dojednáno již koncem roku 1779. Bartolomeo Girandoni se neprodleně přestěhoval do Vídně, kde zahájil výrobu 500 opakovacích větrovek a 1 000 s křesadlovým zámkem. Nepracoval sám, ale se svým spolupracovníkem Francem Collim a dvěma dalšími řemeslníky. Během čtyř let sestrojili 274 kusů větrovek bez tlakových nádob a 111 křesadlových opakovacích karabin. Měsíční produkce dosahovala asi 6-7 kompletních zbraní, což bylo shledáno jako příliš pomalé. Rovněž bylo kritizováno, že část své produkce dodává i na civilní trh. V rámci reorganizace se měl soustředit pouze na výrobu větrovek a rovněž dohlížet na výběr kvalitního materiálu pro výrobu tlakových lahví. Opatření měla kýžený efekt a do poloviny roku 1787 již bylo dodáno armádě více než tisíc větrovek (Windbüchse), byť s menším počtem tlakových nádob než bylo požadováno a komplikace byly i s plnícími pumpami. Nyní větrovky čekal křest ohněm a to pod drobnohledem samotného císaře.
Josef II. dobře věděl, že pro zacházení s větrovkami je nutné vycvičit zvlášť vybrané vojáky, jelikož dát tyto citlivé zbraně obyčejným vojákům by skončilo katastrofou. Nutno ale podotknout, že nebyl zájem o vytvoření nového taktického nasazení a větrovkami vyzbrojení vojáci byli začleněni do tvaru společně s ostatními střelci. Začátkem května 1788 se ve skladišti v Petrovaradinu nacházelo 700 větrovek, další stovka bez tlakových lahví, které však byly na cestě. Tažení proti Turkům však probíhalo nevalně a o nasazení pokročilých zbraní nejsou konkrétní záznamy. Krátká zmínka je věnována ztrátě 20 větrovek při ústupu po srážce u Lugoje v září 1788 a na konci tažení byla schopná střelby jen každá třetí větrovka. Došlo ale reorganizaci střelců do samostatných jednotek, které měly fungovat jako jakási vysoce pohyblivá záloha s vysokou palebnou silou. I přes problémy s údržbou bylo totiž aktivní použití větrovek označeno za dobré.
Na přelomu roku 1789 a 1790 se vzhledem k napjatým vztahům s Pruskem začaly v rámci nových dobrovolnických útvarů lehké pěchoty formovat dva prapory (10 setnin) označované jako sbor Tyrolských ostrostřelců. Tvořili jej vojáci, kteří se zúčastnili předchozích tažen, z nichž někteří už měli s větrovkami zkušenosti. Dva roky však trvalo, než byly zbraně opraveny a připraveny. V roce 1793 jeden z velitelů Tyrolských ostrostřelců Fenner (pozdějšího velitel sboru), hovořil o větrovkách jen kladně, a válečné radě navrhovala, aby jimi byli vyzbrojeni všichni vojáci jednotky. Podle všeho byly větrovky velmi přesné a účinné. Začátkem roku 1794 tak bylo objednáno pro Tyrolský sbor dalších 500 větrovek se vším příslušenstvím, 4 dvounápravové vozy pro přepravu lahví a mechanické pumpy a mnoho dalších speciálních nástrojů. Rovněž byli zaučeni 4 puškaři, aby byli schopni provádět údržbu. Nutno dodat, že se výroba opět vlekla, čemuž moc nepomohla ani smrt Bartolomea Girardoniho v roce 1799. Během dalšího nasazení se ukázalo, že nejčastější závažnou poruchou bylo prasknutí mosazného bloku závěru, který byl nejvíce namáhaným bodem a nešlo jej opravit v polních dílnách. Počet provozuschopných větrovek postupně klesal a mnoho zbraní bylo ztraceno při kapitulaci pevností Landrecies či Maastricht. Početní stav se doplňoval už jen konvenčními zbraněmi s křesadlovým zámkem. Tímto nařízením se zcela uzavírá éra větrovek v rakouské armádě. Poslední cesta Girandoniho větrovek vedla do vojenské zbrojnice v Olomouci.
Zmiňme se ještě krátce o častokrát opisované historce o přísném potrestání střelců vyzbrojených větrovkami, které měl nařídit císař Napoleon. Je nepodložená a poněkud vykonstruovaná. Celý příběh má pravděpodobně základ v nevysvětlené smrti jednoho muže ze štábu. Očitý svědek generál Mortier uvedl: "muž se zhroutil k zemi mrtev se střelným zraněním bez jediného slyšitelného výstřelu". Po ohledání bylo vysloven závěr, že to mohla způsobit jedině nehlučná větrovka. Generála to údajně natolik rozčílilo, že vydal rozkaz o okamžitém oběšení při dopadení kteréhokoliv střelce s větrovkou. S největší pravděpodobností je ale o mýtus, byť na druhou stran existuje svědectví o kořistních větrovkách použitých Francouzi při bojích v Porýní.
Stažení větrovek z výzbroje rakouské armády neznamenal úplný konec existence Girandoniho systému. Celý koncept jeho větrovky byl velmi oblíbený a pokračoval dál v civilním světě. Puškaři jako Contriner ve Vídni a Staudenmayer v Anglii produkovali skvělé a bohatě zdobené větrovky pro zámožné "sportovní" střelce. Vyzbrojeni jimi byli rovněž dobrodruzi z expedice Lewise a Clarka, uskutečněné v letech 1804–1806, jejímž cílem bylo prozkoumat nová území a najít cestu k Tichému oceánu. Z necelých 1500 kusů Girandoniho větrovek se dochovalo jen několik exemplářů.
Pokud vás větrovka zaujala, tak nezapomeňte sledovat skupinu Historie techniky

Armáda starých Slovanů.
Hned zkraje hlásím, že se nehodlám věnovat původu Slovanů, ani nebudu řešit důvod, proč k migraci z jejich původní domoviny došlo. Je to velmi složité téma i pro odborníky a dodnes jsou některé tyto věci zahaleny mlhou neznáma. Budu se pouze věnovat slovanským válečníkům, kteří rozhodně nebyli žádná ořezávátka a není od věci je trochu připomenout.
Podle byzantského historika Simokattése měli slovanští válečníci dobře stavěné a vysoké postavy. U muže se oceňovala fyzická zdatnost, přesnost i pohotové myšlení. Díky svému stylu života měli staří Slované výchovu podobnou té spartské, jen měli ohnivější povahu a chyběla jim spartská rozvaha. Podle starověkých záznamů byli Slované zvyklí mezi sebou neustále bojovat, a tuto zkušenost rádi obrátili proti druhým. Jejich kočovný způsob života bránil válečníkům hromadit větší množství kořisti, protože Slované po svém stěhování na západ museli být připraveni, kdykoliv se zvednout a vyrazit vpřed. To je důvod, proč jejich obydlí neobsahovaly žádné větší cennosti, teda kromě válečných trofejí, které měli Slované v oblibě a v průběhu jejich expanze střádali stále víc. Pocta za hrdinství v boji byla pro každého slovanského válečníka velmi důležitá, protože nepatřila jen jemu, ale i celé jeho rodině. Mezi Slovany byla důležitá myšlenka bratrství, která je dodnes známa ve slovanské kultuře. Válečníci byli pro sebe bratři a jejich krev se spojila bojem, kterým společně prošli. Museli si být jisti, že muž vedle nich jim bude krýt záda, stejně dobře jako bratr a proto byli k sobě bratři v boji.
Gótský historik Jordanes napsal, že Slované bojují jako pěšáci, pomalu postupují k nepříteli, každý nese v rukách malý štít a oštěp, ale nikdo z nich nepoužívá zbroj. Strategikon ( příručka pro byzantskou armádu ) uváděl, že Slované jdou do boje se dvěma oštěpy nebo s jedním kopím a štítem, jako sekundární zbraně používali nože a sekery. Luky Slované znali, ale používali je spíše k lovu, do bitev se je naučili nosit až od kočovných národů, se kterými přicházeli stále častěji do styku. Během 6. a 7. století už má každý válečník velký štít ze dřeva nebo z proutí, objevují se u nich první meče a oštěpy se používají stále méně. Zato je stále více oblíbenější kopí, které se prodlužovalo a bylo proti těm evropským větší, těžší a mělo delší ocelovou hlavici. Slované také rádi na konec kopí příčně přidělávali dýku, kterou mohli řezat a bodat do nepřátelských koní. Už nebojují téměř nazí, objevují se první helmy a řetízková zbroj.
Podle Strategikonu měli Slované v oblibě přepadání ze zálohy a nejčastěji útočili na boky nepřítele. Tato taktika zůstala u Slovanů oblíbená i v pozdější době, kdy se kmeny spojovaly do větších celků a Slované mohli do pole postavit větší vojsko. Nejstarší slovanské oddíly čítaly jen několik stovek mužů, časem se tato síla rozrostla na tisícové armády. S růstem armády se zkvalitňovala i taktická vyspělost Slovanů a dařilo se jim kombinovat pěchotu s lukostřelci a stále častěji do bojů zapojovali jízdu. Ta se u nich objevila díky kontaktům s Huny a rychle nabírá na důležitosti. Ze Slovanů se stanou dobří jezdci a poměr jízdy k pěchotě naroste ze 6 ku 10. Právě dobrá jízda je považována za jeden z hlavních důvodů, proč byla Slovanská expanze tak úspěšná.
Prokopios z Kaisareie ve svém díle popisuje jednu z prvních slovanských invazí. 5000 slovanských válečníků tehdy zaútočilo na římské pevnosti za řekou Dunaj v Ilýrii a v Thrákii, aby mohli vyplenit místní krajinu. Slované byli méně početní než Římané, přesto všechny římské oddíly porazili a dokonce zajali i velitele jedné římské legie, jistého Asbadose. Ten byl předtím členem osobní stráže císaře Justiniána a velení dostal za odměnu. Slované Asbadose nechali chvíli žít, ale tato vlídnost jim dlouho nevydržela a Asbadose za živa uvařili ve vroucí vodě. Potom krutě vyplenili celý kraj a vrátili se zpět za řeku. I přes zlé chování k římskému veliteli, nebyli Slované považováni za krutého nepřítele. Strategikon zmiňoval, že své zajatce nemučili a po té, co s nimi strávili v zajetí nějaký čas, dali jim na výběr. Buď za sebe zaplatí výkupné, nebo s nimi zůstanou jako noví bratři. S těmi se pak zacházelo jako s rovnými.
Slované byli také prý efektivní při stavbě opevnění, na které používali dřevo a zem, přičemž k jejich postavení dobře využívali přírodních překážek, jako jsou vodní toky, kopce a bažiny. Díky Byzantincům se naučili stavět dobývací stroje a nezastavili je ani vysoké hradby. Na Severu zase odkoukali stavbu vikingských lodí, kterou prý ze Seveřany vyměnili za znalost stavby mostů.

Nalezena nová nejstarší malba.
odkaz

Zase po delší době pár odkazů:
odkaz
odkaz

Inuitské kožešinové kalhotky, které v roce 1892 přivezl dánský polární průzkumník Carl Hartvig Ryder (1858-1923) z cesty do grónské osady Ammassalik. Ono tradiční "spodní oblečení" se nazývalo naatsit a bylo nošeno při pobytu ve vyhřátém iglú. Existovala rovněž mužská obdoba. Jsou vystaveny v Dánském národním muzeu.

pánská verze

Spartský válečník v době války.

Sparťané nastupovali do bitvy vždy spořádaně, přesně podle nacvičených postupů. Na pravém křídle falangy stáli vždycky ti nejlepší bojovníci, protože tam se většinou rozhodovala bitva. V samotném středu falangy stál král a jeho třístovka, elitní garda nejlepších z nejlepších, králova tělesná stráž. Na levém křídle bojovali mladíci, kteří si teprve zvykali na chuť bitev a nebyl tam na ně veden takový tlak. Když se nepřátelské vojsko přiblížilo na vzdálenost několika set metrů a muselo to být tak blízko, aby byl nepřítel jasně vidět, obětovali Sparťané kozu k poctě Artemidy Agrotery, bohyně lovu. Po té si každý spartský válečník dal na hlavu věnec a všichni pištci zahrály ódu na Kastora ( slavný dórský hrdina ). Poté začal spartský král zpívat jednu z bojových písní, které složil básník Tyrtai. Sparťané zpěv cvičili stejně jako boj, jejich sborové písně byly známé po celé Helladě. Ke králi se přidala celá falanga, která se rozezněla tisíce hrdly a armáda lakedaimonských hoplítů se dala do pohybu. Pro nepřítele to musel být děsivý pohled. Spartská falanga postupovala pomalu, ale systematicky, jako správně promazaný stroj. Její linii udržoval válečný zpěv a zvuky píšťal. Spartské píšťaly měly hluboký a silný zvuk, prý se spíše podobaly dnešnímu hoboji. Posty pištce se ve Spartě dědily po otcích, stejně jako řemeslo kuchařské. Bylo velmi prestižní místo, protože podle zvuků píšťal se spartská falanga pohybovala a jimi král řídil své bojovníky.

Asi padesát metrů od nepřátelské falangy sklopili Sparťané svá kopí, a to mnohdy už stačilo k vítězství. Mnoho nepřátelských armád totiž nevydrželo ten pohled a jejich bojovníci prostě utekli z bojiště. Když k tomu nedošlo, obě falangy se nemilosrdně srazili. V bitvách obvykle pak vítězila spartská disciplína a strojově nacvičený pohyb válečníků. Spartské pravé křídlo rozdrtilo nepřítele jako první, a to znamenalo rozpad zbytku armády. Sparťané prchajícího nepřítele nikdy nepronásledovali, ani neokrádali zabité. Všichni nepřátelé Sparty tento jejich zvyk znali, a proto se jim z bitvy utíkalo snadno a dělali to rádi. Když začala Sparta bojovat ve společných svazcích se svými spojenci z Peloponésu, byly její jednotky vždycky na nejdůležitějším pravém křídle. Častokrát se proto stalo, že Sparťané na pravém křídle dominovali, zatímco jejich spojenci prohrávali. Sparťané proto vymysleli nový manévr, že po poražení nepřátelského levého křídla, se jejich formace automaticky stočila vlevo a zasáhla bok nepřátelského středu. A to byl konec bitvy.

Sparťané neznali strach, už od mládí byli vychováváni k tomu, že umřít pro obec je vznešený čin. Sparťané navíc vymysleli techniku, kterou měli bojovníci případnému strachu čelit. Jednalo se o dechové cvičení, které mělo strach zahnat. Ne vždy to však fungovalo a někdy se stávalo, že byl po boji nějaký bojovník obviněn ze zbabělosti. To byl pak v nemilosti celé obce a ocitl se na jejím okraji. Nesměl zastávat žádný úřad a nesměl uzavřít žádné závazné dohody. Každý občan mohl takového muže beztrestně uhodit a nesměl se oženit. Nešťastník musel nosit záplatovaný plášť a musel si oholit půlku vousu. Takový muž se mohl vykoupit jen mimořádným hrdinství, které však většinou končilo jeho smrtí.

Spartská armáda měla ve svém archaickém období skoro 10 000. Byl to obrovský bronzový kolos, který všem naháněl hrůzu, ale nerad bojoval. Sparťané si svou armádu hýčkali, šetřili si jí a raději své protivníky zastrašovali svou pověstí, silou i vzhledem. Často to fungovalo, mnoho nepřátelských armád uteklo, už jen při pohledu na falangu Lakedaimonských. Tohle samozřejmě nemohlo fungovat věčně, a spartská armáda musela stále častěji svádět bitvy. A byla úspěšná. Po letech válek ovládla celý Peloponés, který se stal její doménou. Dórská města z Peloponésu se stala spartskými spojenci, heilóti z podmaněné Messénie byli zotročeni. Mezi spojenci Sparty vynikala zejména starověká Tegea, dávný spartský nepřítel, který Spartu nejednou porazil, ale nakonec se stal jejím přítelem a bojovníci tohoto města věrně bojovali po jejím boku. Tegea byla schopna postavit do pole 1000 hoplítů, a právě tito bojovníci s černými plášti se výcvikem nejblíže blížili Sparťanům. Když vyrazila spartská armáda na tažení proti vetřelcům z Persie, stálo u Platájí 30 000 válečníků z Peloponésu, z nich však bylo jen 5 000 rovnoprávných Sparťanů. V té době mohla Sparta postavit do boje už jen 8 000 bojovníků, během peloponéské války, která vypukla o generaci později, to bylo jen 5 000 hoplítů.

Za úbytek bojovníků mohly samozřejmě neustálé války, ale taky spartský systém vlastnictví a dědictví, díky němuž mohl být spartským občanem jen ten, který mohl platit poplatky do státní kasy, ale hlavně hlavně katastrofické zemětřesení z roku 464 př. n. l. Toho léta zničilo zemětřesení Spartu do základů. Bylo nečekané a rychlé, trvalo sotva hodinu. Hroutící se domy pohřbily ženy a děti v jejich domech, padající gymnasia rozdrtila válečníky a mladíky. Toho okamžitě využili otroci, kteří se v Messénii vzbouřili. Povstání bylo z posledních sil sice potlačeno, ale této katastrofy se Sparta už nikdy nevzpamatovala. Úpadek pokračoval, před porážkou u Leuker roku 371 př. n. l. bylo ve spartské armádě už jen 2 000 rovnoprávných Sparťanů, po ní žilo zbyla jen tisícovka dospělých mužů. Sparta přišla o své otroky a jejich půdu, její spojenci už odmítali dál za ní bojovat. Ze Sparty zbyly jen stín, ticho a vzpomínka, která však nikdy nezmizela.

Malá ukázka spartských válečných písní.
Nepřátel mohutných šiků se nebojte, nemějte strachu!
Každý nechť drží svůj štít, v prvních ať řadách jde v boj,
k životu lásku ať ztratí a chmurné předzvěsti smrti
nechť má právě tak rád slunce jak jasného zář...
Zemříti v prvních řadách je krásné, padne-li v boji chrabrý, statečný muž, bojuje za svoji vlast...
Mladí muži, nuž srazte se k sobě a bojujte spolu!
Nechť se útěk a strach nepočne u vašich řad!
Neopouštějte starší, jichž kolena nejsou již čilá,
aby vám ctihodný kmet nezůstal na místě sám!
Hanba je přec, by zestárlý muž tak na zemi ležel
před šikem mladých sám, v první řadě by padl...

Na závěr úryvek z knihy Souboj s Bohy- Steven Pressfield. Už jednou jsem ho tu tu psal, ale kouzlo těch řádek je tak silné, že nikdy neomrzí je opakovat. Zkrácená scéna se odehrává krátce po bitvě u Mantineie, při odchodu spartské armády z bojiště a scénu popisuje Alkibiadův přítel. Alkibiadés byl velitel spojených athénských, argoských a mantieniejských armád, které ten den se Spartou prohrály: ,,Viděli jsme je, jak se vynořují z lesa a v koloně směřují na tegejskou cestu. Spartský král Ágis kráčel v čele, obklopen rytíři, za ním v dokonalém pořádku sedm pluků. Hlavní těleso pochodovalo tempem, jaké udávali pištci. Bylo jich osm tisíc, všichni v šarlatu, oštěpy na ramenou, za každým mužem šel jeho pobočník a nesl jeho štít, vyčištěný a vyleštěný jako zrcadlo. Zpívali kadencovaný text vyjadřující rouhavé pohrdání smrtí. Ostří oštěpů byla v pouzdrech, ale jejich helmy zářily na slunci jako zlaté. Alkibiadés vydal nějaký zvuk. Měl v očích slzy. Myslel jsem si nejdřív, že ze smutku nad zhroucením toho, oč usiloval. Ale brzo jsem si uvědomil, že v té emoci není lítosti ani za mák. Dojímala ho, jako ostatně nás všechny, nádhera nepřítelovy kázně a vůle. ,, Nevypadají báječně, mizerové?"

Digitální portál staroslověnštiny na odkaz . Já mohou říct hezký, ale hrabat se v tom nehodlám. Aspoň příštích pár let. Ale třeba k tomu dospěju.

V diskuzi pod článkem bylo ještě toto:
achovalá sa jediná písomná pamiatka z čias Ježišovo života, ktorá opisuje jeho výzor. Bol to list Publiusa Lentulusa, veliteľa rímskych légii v Judsku, ktorý v Palestíne pôsobil práve v časoch záveru života a ukrižovania Ježiša Krista. Publius Lentulus napísal cisárovi Tiberiánovy do Ríma roku 32 n. l. túto správu:
„Buď pozdravený, cisár Tibérius, Publiusom Lentulom!
Objavil sa tu človek, ktorý, ako sa zdá, je držiteľom mimoriadnej moci. Ľudia ho nazývajú veľkým prorokom, jeho prívrženci ho považujú za Syna Božieho a jeho meno je Ježiš Kristus. Každý deň môžeme o ňom počuť podivné veci. Raz kriesi mŕtvych, inokedy uzdravuje chorých a celý Jeruzalem ho obdivuje pre jeho neobyčajné učenie.
Jeho výzor, velebná tvár, vyžaruje pôvab, takže všetkým, ktorí sa na neho pozerajú, preniká láska a zároveň bázeň. Je to človek vysokej postavy a každá časť jeho tela je veľmi súmerná. Zlaté vlasy mu hladko splývajú a pokrývajú hlavu až po uši a odtiaľ padajú mu okolo šije v malých lesklých vlnitých prameňoch a pôsobia zvláštnym vplyvom. Má čisté vysoké čelo, pleť jeho tváre je mimoriadne jemná, biela a bledo červená. Má pekné ústa a nos. Fúzy a bradu má hustú a zlatej farby tak ako vlasy. Hovorí sa že jeho ružová tvár s bradou v strede rozdelenou, je neporovnateľne krásna a preto nie je možné sa mu dlho pozerať do tváre, pretože oslepuje oči. Svojimi rysmi, svetlomodrými očami a zlatými vlasmi sa podobá na svoju matku, ktorá je najkrajšia a najpôvabnejšia svojim zjavom, aký kedy bol v tomto kraji spozorovaný. Jeho reč je rozhodná, čistá, vážna a nie je možné ju napodobňovať, je najčistejším výrazom cností a pritom svedči o takej múdrosti, že prekoná aj tých najväčších spisovateľov a vedcov. V kázniach je prísny, ale vo vyučovaní je nežný, láskyplný a neodolateľný. Chodí bosý a prostovlasý. Zďaleka sa mu posmievajú, ale v blízkosti sa trasú a sú bezmocní. Ešte nikto ho nevidel sa smiať, zato ho videli často plakať. Tí s ktorými sa stýka sú dobrí a zdraví. Pri tom všetkom ma zlí ľudia neustále obťažujú, aby som ho obžaloval, lebo jeho učenie podľa ich názoru škodí tvojmu veličenstvu, pretože hlása, že kráľ a poddaní sú si pred Bohom rovní."
Takže ranné grécke fresky vidia podľa opisu jeho výzor reálnejšie asi takto.

Na základě studia lebek tehdejších obyvatel Jeruzaléma a jeho vyobrazení z 1. až 3. století, připravil Richard Neave rekonstrukci přibližné podoby Ježíše Nazaretského. Výsledný portrét ukazuje Syna božího jako snědého, kudrnatého muže s tmavýma očima, širokými lícemi a hustým plnovousem. Takhle nějak totiž vypadal typický Žid, který žil v Ježíšově době v Galileji. Nutno ale podotknout, že i v tomto případě se jedná pouze o hypotetický portrét, neboť se nedochovaly žádné kosterní pozůstatky.
Richard Neave svou podobu Ježíše Krista tvořil i na podkladě některých útržků z Bible. Vzhledem k tomu, že Jidáš Iškariotský musel v Getsemanské zahradě Ježíše římským vojákům ukázat, aby ho mezi ostatními učedníky rozpoznali, se zřejmě svým vzhledem od ostatních nijak výrazně nelišil. Předpokládá se tak, že měl obličejové rysy typické pro galilejské Semity té doby. Neave proto se svým týmem zrentgenoval tři semitské lebky, pocházejí právě z doby, kdy Ježíš žil. Pomocí počítačové tomografie z nich pak vymodeloval Ježíšovu tvář. Analýzou lebek samozřejmě nešlo zjistit, jaké barvy byly Ježíšovy oči a jak vypadaly jeho vlasy. Tyto detaily vědci odvodili z nepřímých biblických záznamů, zejména z Listů apoštola Pavla, a dále zkoumáním uměleckých prací z 1. století, které vznikly ještě před sepsáním Nového zákona. Takto došli k názoru, že historický Ježíš měl v souladu s tehdejší židovskou tradicí tmavé oči a pravděpodobně i vousy. Bible také poskytla vodítko k tomu, jaké měl vlasy – krátké a kudrnaté, nikoli dlouhé, jak je většinou zpodobňován. "Je to ostuda pro muže nosit dlouhé vlasy," napsal Svatý Pavel z Tarsu, podle čehož lze usuzovat, že Ježíš, kterého tolik obdivoval a následoval, se stříhal nakrátko. Na základě analýzy kosterních pozůstatků semitských mužů vědci rovněž popsali průměrnou postavu židovského muže z Galileje té doby. Podle té měl Ježíš měřit jen okolo 150 centimetrů a vážit zhruba 50 kilogramů. Vzhledem k tomu, že do svých třiceti let se živil jako tesař, vědci předpokládají, že měl opálenou, větrem ošlehanou tvář a svalnatější postavu.

Tak něco k nadcházející zimě - zástupci Homo mohli hibernovat. Konkrétně Homo Heidelbergensis
odkaz

Wolf's Head Helmet, 6th-5th century BC, Rome