Andor.cz - Dračí doupě online

Před 260 lety se narodil Johann Christoph Friedrich von Schiller, jeden z otců romantismu a revolučního myšlení.
Jako básník je známý především díky Ódě na radost, která je v Beethovenově zhudebněné verzi hymnou Evropské unie. Jako dramatik proslul napsáním Loupežníků, na tu dobu velmi buřičského díla, které se stalo symbolem boje proti starým pořádkům a nesvobodě. Stalo se taky symbolem preromantismu, hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) a bylo velmi populární mezi revolucionáři ve Francii. Je pro něj typický velmi procítěný a tragický děj, v jehož závěru nezůstane naživu ani jedna z hlavních postav.
Kromě dalších srdceryvných her je Schiller autorem několika biografických děl. Napsal celou trilogii o slavném českém vojevůdci Valdštejnovi a v Marii Stuartovně se ve věnuje jejímu zápasu s královnou Alžbětou. Jako asi vůbec první autor přistupuje pozitivně k Johance z Arku (Panna Orleánská), kterou líčí jako poslušnou a bohabojnou ženu. Například Shakespeare popisoval Johanku jako poběhlici a čarodějnici, která vítězila s pomocí Satana. V závěru života napsal Schiller ještě hru o švýcarském lidovém hrdinovi Vilému Tellovi.
Všechna Schillerova biografická díla jsou velmi dramatická. K hlavnímu hrdinovi často přistupují z na tu dobu netradičního pohledu a zdůrazňují morální dilemata, kterými si musel projít.
Ve své tvorbě byl Schiller silně ovlivněn Goethem, se kterým na několika dílech spolupracoval. Ještě silnější stopy na něm však zanechalo jeho dětství, které z větší části strávil v Karlsschule. V téhle škole s přísným dohledem a drilem byla vyžadována vojenská disciplína a poslušnost. Žáci měli na programu nejen učení se, ale také pravidelné přehlídky a leštění výstroje, takže na kreativitu nebylo mnoho času. Schiller proto psal většinou po nocích a Loupežníky zkoušel s odvážnějšími spolužáky na tajných vycházkách. Právě tento absurdně přísný režim v něm pravděpodobně rozdmýchal touhu po svobodě a buřičské tendence, které pak provázely celou jeho tvorbu.
Friedrich Schiller zemřel v pouhých 45 letech na tuberkulózu, ale v tak krátkém životě toho stihl opravdu hodně. Jeho díla i odkaz zůstávají populární dodnes.

Přesně před 500 lety vstoupil nejslavnější španělský conquistador Hernán Cortés do hlavního města Aztécké říše. Tenochtitlán v té době obývalo asi sto tisíc Aztéků a byla to největší metropole celého amerického kontinentu. Zdejší chrámy a další velkolepé stavby byly skutečnými architektonickými skvosty a jejich zbytky se dodnes řadí mezi Světové dědictví UNESCO. A to i přesto, že jsou z větší části překryty dnešním hlavním městem Mexika, Mexico City.
Právě příchod Cortése byl bohužel počátkem konce tohoto nádherného města. Nutno však přiznat, že nebýt Cortése, s velkou pravděpodobností by přišel jiný dobyvatel a důsledky by nejspíš byly podobné.
Cortés, který se přes zákaz vylodil poblíž dnešního města Veracruz s necelou tisícovkou mužů, byl místními obyvateli vnímán jako bůh. Jezdil totiž na hřbetu koně, zvířete, které místní nikdy neviděli, a vládl záhadnými zbraněmi. Do Tenochtitlánu mu však císař Montezuma II. vstup přesto nepovolil a tak Cortés založil vlastní osadu a vydal se hledat domorodé spojence do vnitrozemí. To se mu podařilo a s jejich pomocí bez boje došel do Tenochtitlánu, kde zajal Montezumu a stal se tak de facto vládcem Mexika.
Ne však nadlouho. Musel se totiž vypořádat s vojskem, které proti němu poslal španělský sok, a město se mezitím vzbouřilo. Montezuma byl ukamenován vlastními lidmi a na jeho místo nastoupil nový císař Cuauhtémoc. Cortés tak musel utéct a vrátil se až s doplněnou armádou. Město už tentokrát musel vzít útokem, během kterého postupně srovnal Tenochtitlán se zemí a nový císař padl do rukou conquistadora. Cortés zabil mnoho Aztéků, ale ještě více jich pomřelo na choroby, které s sebou Evropané přivezli a na které indiáni neměli připravený imunitní systém.
Španělé zbylým Aztékům nakonec povolili jejich hlavní město aspoň zčásti opravit. Původní kanály však byly zasypány a Tenochtitlán už nikdy nevypadal jako dříve. Postupně se proměnil v dnešní Mexico city.

Před 985 lety usedl na český knížecí stolec Břetislav I., nemanželský syn knížete Oldřicha a jeho družky Boženy.
Známý je především díky tomu, že unesl z kláštera v bavorském Schweinfurtu (Sviním Brodu) Jitku, dceru velmože z rodu Babenberků. Úsměvné na celém případu je, že onen únos byl pravděpodobně domluvený. Přemyslovci a Babenberkové totiž potřebovali vyřešit problém Břetislavova nemanželského původu, který by v případě domluveného svazku znamenal ztrátu prestiže. Takto si Břetislav manželku prostě uloupil, rody byly spojeny sňatkem a všichni byli relativně spokojení. Knížecí pár nakonec zplodil minimálně pět synů, ale je možné, že potomků bylo ještě více.
Břetislav s Jitkou vládli nejprve na Moravě a to z Olomouce. Oldřich, český kníže a Břetislavův otec, mezitím odmítal tančit podle toho, jak římský císař pískal. Nespokojený Konrád II. jej proto odsoudil do vyhnanství a na knížecí stolec posadil Břeťova strýce Jaromíra. Mnoho radosti mu tím však nepřinesl, právě naopak. Oba přemyslovské bratry tím poštval proti sobě a když se Oldřich vrátil z vyhnanství, nechal Jaromíra zatknout a vypíchnul mu oči (Jaromír byl navíc už dříve vykastrován svým nejstarším bratrem Boleslavem). Břetislav, kterému se strýčkovy praktiky zdály sympatičtější než poněkud drsnější přístup otce, raději uprchl do ciziny.
Poživačný Oldřich si z rodiných problémů velkou hlavu nedělal. A pokud snad ano, stres mu pomáhaly zvládat vydatné hostiny a přetékající poháry vína. A ty se mu zřejmě staly osudnými, protože právě v průběhu jednoho z obžerství náhle zemřel. Na trůn usedl nejprve Jaromír, ale raději se jej obratem vzdal v Břetislavův prospěch. Ani tím strýčkovo utrpení bohužel neskončilo, o rok později byl úkladně zavražděn.

Vláda Břetislava I. byla celkově vzato velmi dobrá. On sám byl silným a sebevědomým panovníkem, který obsadil například polské Hnězdno a vyhlásil tzv. Břetislavova dekreta, vůbec první český zákoník v dějinách. Tahle rozpínavost a sílící moc českého knížete se nezamlouvala římskému králi a pozdějšímu císaři Jindřichovi III. Cítil možnou konkurenci a tak začal podporovat Polsko. Po Břetislavovi žádal, aby se vzdal Slezska a snažil se ho tak vyprovokovat k boji.
Břetislav ale nebyl hlupák. Věděl, že by neměl mnoho šancí a tak se snažil o diplomatickou cestu. Sehnal si spojence v podobě uherského krále a dokonce odevzdal svého syna Spytihněva jako záruku ponížení a poslušnosti. Ale ani to císaře neodradilo od plánovaného útoku na Čechy. Břetislavovo vojsko se však bilo srdnatě a Jindřichovy voje odrazilo. Spytihněv byl propuštěn ze zajetí a Břetislav se znovu pokusil o urovnání vztahů s císařem.
Ten se však toužil pomstít a na druhý pokus se mu podařilo oblehnout Prahu. Břetislav se tedy nakonec podrobil a padl císaři bosý k nohám na říšském sněmu v Řezně. Musel se vzdát části území, ale jinak šlo hlavně o formální gesto, které Břetislav sehrál velmi dobře. Nakonec se stal Jindřichovým věrným spojencem, se kterým vyjel hned na několik válečných výprav.
V závěru života se Břetislav postaral i o následovnictví. Jako silnému a uznávanému vládci se mu podařilo prosadit seniorát a zajistil tak, že se české knížectví v budoucnu nedrobilo na menší celky.
Břetislav I., kterého slavný kronikář Kosma nazýval "českým Achillem", byl pohřben ve starém Svatovítském kostele, na jehož místě dnes stojí katedrála Svatého Víta. Jeho hrobku tak můžete navštívit i dnes.