Andor.cz - Dračí doupě online

Hostinec? 

Historie v letopočtech

Historie v letopočtech


„Všímej si nejenom problémů současných, ale předvídej i budoucí a předcházej jim.“
Niccolo Machiavelli

Obrázek


Vítejte u strategického stolu Historie v letopočtech. Zde vám budou předloženy veškeré informace k sérii jeskyní, které vás vypraví na cestu časem, při níž si budete moci zahrát za statečné vladaře, mocné panovníky, či lstivé politiky napříč celým dějinným spektrem.
V těchto hrách se především zaměřujeme na dějinnou autentičnost ve formě vyprávění alternativní historie a role-play stejnoměrně vyvážený strategií. Máte-li jakékoliv dotazy, obracejte se na nás v diskuzi, nebo napište do pošty jednomu ze správců stolu.

Reklamy na nadcházející dobrodružství

Makedonská říše 323 př. n. l. - Války diadochů Obrázek

zde nemáte právo psát

Jarloch - 27. září 2020 18:44
merlin7522.jpg
Leif Haraldsson 27. září 2020 16:42
Tak to vypadá, že už si na ten (jeden) prsten (co vládne všem) začínají brousit zuby další zájemci :D Přemýšlím, na kterou stranu se přidat... :D
 
Leif Haraldsson - 27. září 2020 18:42
reklama na rus (3)2933.jpg
Takezo 27. září 2020 18:28
V tom případě já budu zase tvůj Pánešek... :D

hrabě Girolamo 27. září 2020 18:01
Beru na vědomí, až se tak stane, budu vědět kam se poděl. x-)

Jarloch 27. září 2020 17:04
:D

Takezo 27. září 2020 18:29
:((
 
Takezo - 27. září 2020 18:29
kto-takoj-samuraj-yaponskij-samuraj-kodeks-oruzhie-obichai_64404.jpg
hrabě Girolamo 27. září 2020 18:01
Pokud se vůbec probudí. :-)))
 
Takezo - 27. září 2020 18:28
kto-takoj-samuraj-yaponskij-samuraj-kodeks-oruzhie-obichai_64404.jpg
hrabě Girolamo 27. září 2020 18:01
Bude jenom můj! Můj MILÁŠEK!!!!
Bučivoj Bral 27. září 2020 13:17
Jinak moc hezké! Zamluvil bych si nejspíš Laomedona.
 
hrabě Girolamo - 27. září 2020 18:03
bb3431.jpg
Jarloch 27. září 2020 16:33
Určitě! Každý z nás to bude mít těžké. O tom ta hra je. ;o)
 
hrabě Girolamo - 27. září 2020 18:01
bb3431.jpg
Leif Haraldsson 27. září 2020 16:42
Nezastrašuj! Jednoho dne se probudíš a prsten bude pryč. :o)))
 
Jarloch - 27. září 2020 17:04
merlin7522.jpg
Leif Haraldsson 27. září 2020 16:42
Nechval dne před večerem :D
 
Leif Haraldsson - 27. září 2020 16:42
reklama na rus (3)2933.jpg
Jarloch 27. září 2020 16:33
No, pokud se s Ptolemaiem budete snažit strašit mně svěřené satrapy (vaše sousedy) tak docela rychle dosatrapujete. :D
 
Bučivoj Bral - 27. září 2020 16:39
profilovka pro buivojka 27808.jpg
Jasné ;) vaše rezervace beru na vědomí :-) ... a rád slyším, že se to líbí.


Jarloch 27. září 2020 16:33
jo to máš pravdu. Hlavním problémem na začátku bych viděl nespokojené makedonské veterány v Baktrii.
 
Leif Haraldsson - 27. září 2020 16:38
reklama na rus (3)2933.jpg
hrabě Girolamo 27. září 2020 16:28
No, pokud tě ten prsten tak moc láká, nikdo ti nebrání si ho zkusit vzít. Jenom pozor, abys neskončil jako Meleager... v likvidaci nepřátel už nějakou praxi mám. x-) :D
 
Jarloch - 27. září 2020 16:33
merlin7522.jpg
hrabě Girolamo 27. září 2020 16:28
Ten titul "nejmocnějšího satrapy" bych si raději odpustil. Baktrie a Sogdiana bude těžký oříšek zvládnout tak aby z toho byl postrach sousedů :D Může se tam toho spousta zvrtnout. Potenciál tam ale je... ;)
 
hrabě Girolamo - 27. září 2020 16:28
bb3431.jpg
Bučivoj Bral 27. září 2020 13:15
Už se nemůžu dočkat. Tohle mě vážně nalákalo. Moc se těším na hru.

Jinak bych si přál hrát za Ptolemaia. Pokud se mi přání splní, tak pozor na mě. Nejmoudřejší rádce Alexandra bývá dobrým taktikem. ;o)

Perdikku, ten prsten, co jsi dostal od Alexandra, měl být možná můj ... No uvidíme, jaké vztahy s tebou budu mít. :o)

Filipe, nejmocnější satrapo, těším se na spolupráci. ;o)

Tak co, kdo se k nám přidá?

Bučivoji, nádherně zpracované!!!
 
Leif Haraldsson - 27. září 2020 13:32
reklama na rus (3)2933.jpg
Bučivoj Bral 27. září 2020 13:15
Super zpráva! :-)
Hned se jdu pustit do čtení... jinak postavu jsem měl už předtím domluvenou, ale pro pořádek ostatním opakuji, že regent říše, Perdikkás je už zamluven mojí maličkostí. x-)
 
Jarloch - 27. září 2020 13:22
merlin7522.jpg
Bučivoj Bral 27. září 2020 13:17
Výtečně! Mimochodem pěkně zpracované :D

Takže pokud můžu, rád bych si zarezervoval Filipa, satrapu Baktrie a Sogdiany :D
 
Bučivoj Bral - 27. září 2020 13:17
profilovka pro buivojka 27808.jpg
Bučivoj Bral 27. září 2020 13:15

Sice mapu ještě přidám, ale už můžete rezervovat postavy ;)
 
Bučivoj Bral - 27. září 2020 13:15
profilovka pro buivojka 27808.jpg
Jarloch 20. září 2020 12:44
zajímavé počtení ;)

Pro všechny


Jinak jsem si vzpomněl, že jsem vám sliboval, že vám pošlu část HP. V této části si můžete přečíst o historii a hratelných postavách a jejich satrapiích :-) Omlouvám se ale za případnou úpravu a pravopisné chyby. To jsou totiž věci, které vyřeším v celém HP až bude hotové všechno a připraveno ke hře, takže nějaké úpravy ještě bude mít.

odkaz
 
Jarloch - 20. září 2020 12:45
merlin7522.jpg
Proběhla menší aktualizace předchozího příspěvku - identifikace Neurů jako Lužické kultury na území Polska a Budinů jako Baltů ;)
 
Jarloch - 20. září 2020 12:44
merlin7522.jpg
Pro ukrácení chvíle něco, co sice nemá spojitost s Válkami diadochů, ale nepřímo se vztahuje na předchozí hru Řecko Vzestup městských států (kterou se prokousávám jak umožňuje čas). Řecko nebyl celý svět, ačkoli všechno vně jeho hranice bylo Řeky považováno za barbarské. Jak vypadala tehdejší Evropa?

Řím, tehdy ještě království, se po více jak dvousetleté existenci od legendárního založení města na sedmi pahorcích (kolem -753 př.Kr.) ocital na prahu nové éry, kdy již ovládal celý Apeninský poloostrov a připravoval se na změnu v republiku. Sicílie a Sardínie, ostrovy obydlené národy Sikelů (potomci původního obyvatelstva a Féničanů) a Sardů (původní obyvatelstvo příbuzné pravděpodobně Etruskům), byly součástí rozrůstající se námořní velmoci založené fénickými obchodníky a nazývané Karthágo (dnešní Tunisko). Španělsko bylo stále ještě divočinou obydlenou kmeny Iberů (snad nejstarší vrstva Indoevropanů, kteří sem přišli kolem roku -2600 př.Kr. a za jejich potomky se považují dnešní Baskové žijící v Pyrenejských horách na severu Španělska).
O zbytku Evropy není žádných písemných zpráv, něco málo lze vyčíst z archeologických nálezů. Velká část západní a střední Evropy byla zalesněna hustou džunglí (listnatých stromů), kam se odvažovali jen ti nejodvážnější dobrodruzi. Přesto byla tato džungle plná dravých zvířat obydlena početným národem Keltů (Galové ve Francii, Belgové v Belgii, Bójové v jižním Německu, Brythonci či Britové v Británii) jimž od severu ze Skandinávie zdatně sekundovali méně početní, ale mnohem houževnatější Germáni. Za pozornost ještě stojí Kaledonci z dnešního Skotska, kterým v pozdějších dobách Římané říkali Piktové, podle zvyku v době války pomalovat si tělo a tvář, a kteří dle některých teorií patřili vedle Iberů k nejstarší vrstvě Indoevropanů a mluvili jazykem příbuzným Baskičtině. Vedle nich to byli ještě Hiberni v Irsku, příbuzní Kaledoncům, avšak již od počátku -6. století pod silným keltským vlivem, na rozdíl od Kaledonců, kteří odolávali díky nehostinnému a hornatému rázu skotské krajiny.

Obrázek

Agathyrsové
Žili na západ od Skythů, především v Transylvánské vysočině tvořené kotlinou v oblouku Karpat podél řeky Maris (dnešní Mures) až k řece Tise v Panonské nížině, tehdy zvané Agathyrská pláň. Podle Hérodota byli změkčili, milovali pohodlí, luxus a zlato, které těžili v Karpatských horách. Údajně praktikovali polyandrii (žena má více než jednoho manžela), aby byli všichni navzájem příbuzní a nechovali vůči sobě závist a nepřátelství, ale v ostatních zvycích se podobali Thrákům.
Agathyrsové nejspíše patřili ke kmenům, které antické prameny znaly jako Dákové a Thrákové (indoevropské národy obývající zejména dnešní Rumunsko a Bulharsko) a byli silně ovlivněni kontaktem se Skythy, což ostatně dokládá jedna z verzí o legendy o původu Skythů, zaznamenaná Hérodotem. Ta tvrdí, že otcem prvního krále Skythů byl Héraklés (syn nejvyššího boha Dia, polobožský hrdina s nadlidskou silou později též známý jako Herkules) a Echidna (napůl žena napůl had, též známá jako "Matka oblud", neboť mezi její potomky patří například tříhlavý pes Kerberos, Chiméra s tělem lvím, dračím a kozím, Sfinga s tělem lva a hlavou ženy, devitihlavá saň Hydra, a další). Podle legendy Hérakla posedlo šílenství vyvolané matkou bohů a žárlivou Diovou manželkou Hérou, v němž zabil svou manželku a syny. Když se mu vrátil zdravý rozum, uvědomil si, co spáchal, hluboce svých činů zalitoval a vydal se do slavné věštírny v Delfách, kde se dověděl, že k odčinění svého hříchu musí vykonat dvanáct úkolů pro mykénského krále Eurysthea. Desátým úkolem bylo ukrást stáda dobytka, která vlastnil obr Geryón. Samozřejmě se mu to povedlo a na cestě zpátky plné útrap, když přespával v divočině, která byla později známá jako Skýthie, zjistil, že mu někdo ukradl koně. Vydal se je hledat a objevil jeskyni, kde přebývala Echidna. Ta slíbila, že koně mu vrátí, pokud s ní bude mít děti. Hérakles souhlasil a počal s ní tři syny, kterými byli Agathyrsés, Gelonés a Skythés. Na svém odchodu pak Hérakles nechal v jeskyni svůj luk a opasek a prohlásil, že ten z jeho synů, který si je vezme, zůstane s Echidnou a ostatní ať vyžene. A byl to právě nejmaldší Skythés, kdo tak učinil a stal se později otcem všech Skythů.
Pro zajímavost dodejme, že podle odvážnějších teorií jsou Gelonovi potomci totožní s Achájci a Dóry, tedy s indoevropskými Helény (jak si sami Řekové dodnes říkají), kteří kolem let -1100 př.Kr. přišli do Řecka odněkud ze severu a podmanili si zdejší domorodou Mykénskou kulturu.

Neurové
Jejich zvyky byly podobné skythským. Údajně o jednu generaci před nevydařeným tažením Peršanů do Skýthie (viz. dále) museli celou svou původní vlast opustit kvůli přemnoženým hadům a přesídlit blíže k Budinům. Také prý znali černou magii a na několik dní v roce se měnili ve vlky a potom se zase vraceli ke své lidské podobě. Hérodotos dodává, že ho tyto zvěsti nepřesvědčily, přestože mu to mnozí odpřísáhli. Tato zpráva zcela jasně odkazuje na staré slovanské mýty o vlkodlacích, které jsou sice typické pro většinu indoevropských kultur a vůbec první zmínka o přeměně člověka ve vlka pochází ze sumerského eposu o králi Gilgamešovi z doby kolem roku -2100 př.Kr., ale v mýtech Slovanů od Balkánu přes Česko až po Rusko jsou silně zakořeněné a překvapivě shodné.
Na základě uvedených informací se uvažuje, že by Neurové mohli být totožní s kulturami, které lze archeologicky doložit v prostoru polských řek Odry a Visly. Zastřešující starší kulturou zde byla Kultura Popelnicových polí (ang. Urnfield cultures) která existovala na přelomu Doby bronzové a želzené v letech -1300 př.Kr. až -750 př.Kr., zahrnovala celý středoevropský prostor a zasahovala až k východnímu pobřeží Španělska, do severní Itálie a na Balkán. Netvořila jeden kulturní komplex, ale spojovala menší kultury, které se podobaly pohřebními obřady spočívajícími ve zpopelňování mrtvých a ukládání popela v urnách (tzv. popelnicích). Etnicky a jazykově nejspíš tyto kultury nebyly stejné a najdeme mezi především zárodky ve starověku známých indoevropských národů Keltů, Ilyrů a Italiků. Poslední jmenovaní začali přicházet do Itálie kolem roku -1200 př.Kr. a podmaňovat si původní neindoevropské Etrusky.
Součástí této skupiny byla i Lužická kultura (ang. Lusatian culture), která se v letech -1300 až -500 př.Kr. rozvíjela na území východního Německa, Polska, severní části Česka a Slovenska a na části západní Ukrajiny. Nositelé Lužické kultury obývali malé samostané dvorce ze dřeva postavené roubenou či drážkovou konstrukcí se spárami vymazanými hlínou, které se každých několik desítek let přesouvaly o několik stovek metrů. V okolí domů se nacházely jámy na obilí, později zasypané odpadem a zbytky shořelých staveb. Hlavním prostředkem obživy bylo zemědělství, na méně úrodných územích doplněné o chov dobytka. Nejrozšířenějšími plodinami byly pšenice, ječmen, proso, žito, hrách, čočka, boby a lnička. Ze zvířat se chovaly krávy, prasata, ovce, kozy, psi a koně. Typické jsou keramické urny (popelnice), do nichž byl ukládán popel mrtvých, které se pak ukládaly do velkých společných mohyl. Pohřební výbava obsahovala zpravidla keramiku, jen zřídka zbraně a šperky, u elity třeba i importované luxusní zboží, například skleněné korálky ze Středomoří. Pohřebiště byla velmi rozsáhlá, často i v počtu několika tisíc hrobů.
Zlom ve vývoji Lužické kultury přišel, když Černomořskou step ovládli Skythové, u nichž se následně uvažuje o invazi do Odersko-Vislanského prostoru, což představovalo významný faktor pro přeměnu Lužické kultury na Pomořanskou kulturu, která existovala v -7. stol. př.Kr. až -2. stol. př.Kr. Charakteristickým znakem této kultury nadále byly urny, ovšem již ozdobené tvářemi s detaily často vyvedenými bronzem a ukládané nejčastěji do malých čtvercových jam vyztužených kameny. Zvláštností je, že žádná z nalezených uren nemá stejný obličej. Některé urny jsou navíc vyzdobeny výjevy lovu, vozových závodů a jezdců. Základem obživy bylo pěstování žita, ačkoli v pozdějších dobách ustoupilo pěstování jiných obilovin.
Pomořanská kultura se částečně rozšířila až na sousední území Mylogradské kultury, která je spojována s Budiny, což by mohlo odkazovat na Hérodotovo tvrzení o přesídlení blíže k Budinům. Přestože zásadním problémem je stavba rozlehlých domů, které se neslučují s pozdějšími slovanskými polozemnicemi, jsou právě Lužická a Pomořanská kultura považovány za zárodek budoucích Slovanů, či přesněji Balto-Slovanů, ovšem pod silným vlivem keltského (či kelto-germánského) živlu od jihu a západu. K této teorii vede fakt, že v oblasti mezi řekami Odrou a Vislou se nachází čistě slovanská hydronyma (názvy vodních toků, jezer a mokřadů) relativně archaického typu, které se nezměnily ani po příchodu germánských kmenů kolem -3. stol. př. Kr.
Podle římského historika Plinia staršího (*29 †79) pramenila řeka Borysthénes (Dněpr) v zemi Neurů. Není ovšem známo, zda-li Plinius za pramen Dněpru považoval samotný Dněpr prameníci zhruba 290 km západně od Moskvy, nebo řeku Berezinu prameníci v Bělorusku. Po Neurech se dokonce dochovalo několik zeměpisných názvů, např. řeky Nura, Nurzec, Narew nebo celý region zvaný Ziemia nurska na severovýchodě Polska.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Budini
Hluboké a husté lesy (severní Ukrajina, Bělorusko, Pobaltí a Rusko) obýval velmi početný národ modrookých lidí s ohnivě ryšavými vlasy, kteří žili kočovným způsobem. Obstarávali si potravu lovem a sběračstvím (podle Hérodota jako jediní jedli šišky) a oblékali se do zvířecích kožešin. Kdesi uprostřed jejich lesů, v nichž rostlo nepočítaně druhů stromů, se mělo nacházet velké jezero obklopené močály a rákosím, kde hojně žily vydry a bobři, které patřily k hlavním chodům jejich jídelníčku. Dle některých teorií by oním jezerem mohlo být Ilmeňské jezero, na jehož břehu se dnes nachází Veliky Novgorod (ve středověku centrum Novgorodské republiky), který tehdy ještě neexistoval, a když, tak jen jako malá rybářská osada. Není bez zajímavosti, že právě tudy v 9. a 12. století vedla cesta spojující Skandinávii a Černé moře. Dlouho se také Ilmeňské jezero nazývalo Slovanské moře. Z podivných zvyků Budinů zmiňuje Hérodotos ještě používání kožešiny jakýchsi zvířat se čtvercovou hlavou ke zdobení lemu plášťů a jejich pohlavních orgánů k léčbě ženských neduhů. Jedním z hlavních božstev Budinů mohla být dle některých teorií bohyně manželství, plodnosti a souladu jménem Lada. Jejich jazyk, zvyky a krajina, ve které žili, se sice dost lišily od Skythů, což Budinům ovšem nebránilo být jejich spojenci.
Ačkoli Hérodotos Budiny nijak dále nerozlišuje, ale vzhledem k tomu, že podle něj byli národem velmi početným, lze je archeologicky spojit se souborem Baltských lesních kultur, které existovaly od -7. stol. př.Kr. až do 5. stol. a které zahrnovaly Kulturu šrafované keramiky, Tušemlijsku kulturu, Dněpersko-Dvinskou kulturu, Yuchnovskou kulturu a především Mylogradskou kulturou, existující v -7. stol. př.Kr. až 1. století, jejíž ohnisko se nacházelo podél řeky Pripjať. Charakterizovaly ji jak opevněná tak neopevněná sídla, mohylové pohřby i ploché hroby, nádoby a kovové šperky podobné keltskému typu Laténské kultury (vliv Lužické a Pomořanské kultury), zemědělství i chov dobytka. Domy byly budovány metodou nosných kůlů pevně zatlučených do země, mezi nimiž byly natáhnuty zvířecí kůže, přičemž mnohdy měly i několik oddělených místností. Nástroje a zbraně byly vyráběny z kostí a bronzu, později i ze železa. Typickými ozdobami jsou dlouhé bronzové špendlíky ve tvaru kříže a naušnice s háčkem. Keramika je zaoblena a vyznačuje se hladkým povrchem. Etnicky jsou tyto kultury spojovány s Balto-Slovany, kdy ještě nebylo dostatečně rozlišeno baltské a slovanské etnikum.
Hérodotos k Budinům uvádí zajímavý fakt. Někde na jejich území se nacházelo město Gelonos vybudované ze dřeva. Původně to byla tržní osada Řeků, kteří odtud obchodovali s okolními národy. K osadě se však začali stahovat domorodí lidé z okolí, kteří u Řeků viděli příležitost k získání bohatství a zároveň začalo přicházet i více řeckých obchodníků, které doprovázely ozbrojené družiny. Jak město rostlo (údajně ho v obklopovala dřevěná palisáda dlouhá 30 stádií na každé straně), vznikly v něm chrámy postavené ze dřeva a zasvěcené řeckým bohům a každé dva roky se v něm konala slavnost na počest řeckého boha Dionýsa, boha úrody, plodnosti, vína a nespoutaného hýření. Ve městě a okolí se pak údajně mluvilo směsí řečtiny a skythštiny, ačkoli Budini mluvili svým vlastním jazykem. Dle některých teorií se Gelonos nacházel v místě Bilského hradiště, avšak pro potvrzení chybí nálezy řeckého původu. S jistotou tedy dosud nalezen nebyl. Každopádně existence města by nutila k zamyšlení, jak moc byla raná balto-slovanská kultura ve svých dávných počátcích ovlivněna řeckou přítomností!

Obrázek

Skythové Oráči
Dosud nerozřešenou otázkou zůstává, zda národ označovaný Hérodotem jako Skythové oráči nějakým způsobem nebyl příbuzný Neurům nebo Budinům, které si Skythové podmanili, aby pro ně získávali potraviny provozováním zemědělství. Tito oráči obývali lesostep na střední Ukrajině, zejména oblast Kirovograd (dnešní Kropyvnyckyj). Archeologicky jsou spojováni s Černoleskou kulturou (-1000 až -200 př.Kr.). Vyznačovala se opevněnými i neopevněnými sídlišti, s domy nejčastěji o velikosti 10x6 m. K nalezeným artefaktům patří kamenné a bronzové sekery, bronzové ornamenty a železné nářadí. Pěstovali pšenici, ječmen a proso, chovali také dobytek. Nalezené předměty naznačují kontakt se Skythy, keramika pak kontakty s Thráky a černomořskými řeckými koloniemi. Pohřební ritus byl jak mohylový tak spalování a ukládání popele v urnách. Úpadek a návrat k primitivnější kultuře ke konci je příčitán dominanci Skythů v Černomořské stepi, čemuž napovídá nárůst opevnění.

Obrázek

Androphagové
Dalším z Hérodotových národů byli krutí lidožrouti, kteří se podle oblékali jako Skythové a také žili kočovným způsobem, ale jejich jazyk byl odlišný a jejich zvyky byly ještě barbarštější a divočejší. Neuznávali žádný zákon (kromě zákona silnějšího), nepodřizovali se žádné autoritě a údajně praktikovali kanibalismus, tedy lidožroutství, na což odkazuje jejich řecké pojmenování (andros = "člověk", phago = "jíst"). Tento název dle jedné teorie vychází z řeckého překladu skythského pojmenování Mard-xwaar, které mělo stejný význam a z něhož vzešel název Mordvin, což je ruské pojmenování národa ugrofinského původu, který dodnes žije na střední Volze s centrem ve městě Saransk zhruba 620 km východně od Moskvy. Nepřímým potvrzením kanibalismu Androphagů může být zmínka Plinia Staršího o tom, že u jistého nejmenovaného kmene žijícího v sousedství Skýthie, 10 dnů cesty za řekou Borysthénes (Dněpr), jehož příslušníci měli ve zvyku nosit skalpy zabitých nepřátel za opaskem a vyrábět z jejich lebek poháry na pití (stejně jako Skythové), byl obvyklý také kanibalismus. Ten v pravěku běžně praktikovali zejména neandrtálci, což nejspíše souviselo s nedostatkem potravy kolem Doby ledové. U moderního typu pravěkého člověka, který vytlačil evropské neandrtálce nejpozději do roku -28 000 př.Kr., kdy dosahovalo zalednění Evropy vrcholu, šlo spíše o rituální záležitost. Ta spočívala například v obřadním pozření srdce zabitého nepřátelského bojovníka, považované za prostředek k získání jeho fyzické a duševní síly. V případě Androphagů šlo s vysokou pravděpodobností o první možnost, s efektem zastrašení nepřátel, neboť ritualizovanou podobu kanibalismu Hérodotos výslovně zmiňuje u jiného národa.


Melanchlaini
Poprvé se tento kmen objevuje na mapě Hekataia z Milétu (*-550 př.Kr. †-4676 př.Kr.). Až Hérodotos z Halikarnassu (*-484 př.Kr. †-430 př.Kr.) k nim přidává pár informací – měli obývat oblasti východně od Androphagů a severně od Královských Skythů (vládnoucí kasty), 20 dní cesty od jezera Maeotis (Azovské moře). Jejich název je opět řecký a má význam "Černé pláště". Hérodotos důvod takového pojmenování vysvětluje jejich oblibou nosit černé oblečení. Dále podotýká, že jejich zvyky se rovněž podobaly Skythům, tedy že byli kočovným národem, ale zároveň zdůrazňuje, že to Skythové nebyli. Nad nimi se měly nacházet už jen jezera a neznámé končiny, které jsou ztotožňovány s jezery Ladoga a Oněga v Karélii, či jezery až ve Finsku. Pozdější autoři už se nemohou na zeměpisném umístění Melanchlainů shodnout. Skýlax z Kariandy (kolem -515 př.Kr.), jim přisuzuje území poblíž Černého moře. Plinius starší (*29 †79) uvádí, že jejich teritoriem protékaly řeky Metasoris (též Thessyris) a Aigípios, obojí dosud nelokalizované. Dionýsios Periegetés (117-138) je umisťuje k Dněpru, zatímco Klaudios Ptolemaios (*100 †170) do Sarmatie mezi Černým a Kaspickým mořem. Úplně nakonec Ammianus Marcellinus (*330 †391/400) je spojuje se sarmatskými Alany.

Taurové
Pravděpodobně se jednalo buď o zbytky Kimmerů, kteří se před rozpínajícími se Skythy stáhli na polostrov Krym, do jeho nejjižnější hornaté části, anebo to byly zbytky staršího původního neindoevropského osídlení, jehož příbuznými by mohly být dnešní kavkazské národy Adygejců a Abcházů. Tato teorie vychází z faktu, že v dobách Řeků a Skythů bylo zejména pobřeží Azovského moře obydleno ještě několika malými kmeny nejasného původu, zcela jistě však ne skythského. Po Taurech také poloostrov Krym nazývali Řekové jako Tauris. Až později se objevuje alternativní název Kimmerikon, který označoval spíše východní část polostrova s Kerčským průlivem do Azovského moře. Údajně byli Taurové rozděleni na tři menší klany (Arichi, Sinchi a Napaei). Ať už byli jakéhokoli původu, postupně splynuli se Skythy a od -3. stol. př.Kr. jsou antickým zeměpiscům známi jako Tauroskythové. Na Krymu žili nejpozději do 4. století, kdy byli pohlceni říší germánských Ostrogótů. Archeologicky jsou spojováni zejména s Kulturou Kizil-Koba (-9. až -8. stol. př.Kr.).
Hérodotos je popisuje jako národ živící se "válčením a pleněním". V řeckém světě se však známými stali Taurové díky legendě, která se týkala jejich náboženství. Iphigeneia byla v řeckých bájích dcera mykénského krále Agamemnóna, jinak vrchního velitele achajských (řeckých) vojsk v Trojské válce. Když trojský princ Paris unesl krásnou Helenu, manželku spartského krále Meneláa, Agamemnónova bratra, Agamemnón po neúspěšném vyjednávání o jejím navrácení svolal vojsko. V přístavu je však zdrželo naprosté bezvětří. Po marném čekání Agamemnón povolal věštce a ten vyložil, že bezvětří je z vůle bohyně Artemis, která nemohla zapomenout, že Agamemnón zabil její posvátnou laň, a přivolat vítr lze jedině tak, že Agamemnón obětuje svou dceru Iphigeneiu. Agamemnón zprvu odmítl, ale pod tlakem ostatním velitelů nakonec svolil dceru vydat. Zavolal Iphigeneiu pod falešným slibem, že hrdina Achilles se s ní chce oženit. Iphigeneia nezaváhala, přispěchala i se svou matkou a bratrem Orestem, ale dověděla se, že ji čeká smrt. Proti její smrti se postavil i Achilles, ale rozhodnutí jejího otce nezviklal. Její poslední chvíle u obětního oltáře probíhaly v klidu a řečtí bojovníci oceňovali dívčinu statečnost s dojetím. Věštec Kalchás uchopil nůž a když ho přiložil k jejímu krku, bohyně Artemis ji vyměnila za laň a dívku unesla až do daleké Tauridy, kde ji následně ustanovila kněžkou svého chrámu a kde měla obětovat každého cizince, kterého přivedou ochránci její sochy. Iphigenia pak v Artemisině chrámu sloužila dlouhých sedmnáct let a za celá ta léta neslyšela nic o své vlasti ani rodině, ani netušila, že Trojská válka skončila pádem Tróje a její otec se vrátil jako vítěz, ale hned na uvítací hostině byl zavražděn najatými vrahy. Její bratr Orestes vrahy svého otce zabil a podle příkazu boha Apollóna se měl odebrat do Tauridy a tam se ze svého činu kát před sochou bohyně Artemis. Na cestu ho doprovázel jeho věrný přítel Pyladés. Jejich loď však ztroskotala, byli zajati Taury a odvedeni do chrámu k Iphigeneie, která je měla obětovat. Když se však Iphigeneia dověděla, že obětí má být její bratr Orestes, uvolnila mu i Pyladovi pouta a společně si probili cestu na loď, přičemž se jim podařilo zabít taurského krále Thoase, a utekli. V pozdější řecké tradici bylo známo, že Skythové Oresta a Pylada uctívali a zejména na Tauridě jim zasvěcovali některé chrámy, čemuž se Řekové často podivovali a nerozuměli, proč Skythové uctívají cizince, navíc takové, kteří jim uprchli a zabili krále. Důvody vysvětluje ve svém díle satirik a filozof asyrského původu Lúkianos (*120 †po 180), zvaném Toxaris - Dialog o přátelství. Text je psaný formou dialogu, který mezi sebou vedou Athéňan Mnesippos a jeho skythský přítel Toxaris. Jejich diskuse začíná Mnesippovou zvědavostí, proč Skythové uctívají dva hrdiny řecké mytologie. Toxarovou odpovědí je, že Skythové mají v úctě především věrné přátelství na život a na smrt, jehož jsou právě oba zmiňovaní hrdinové příkladem. Mnesippus Toxarovo vysvětlení označí za falešné a oba se dohodnou, že svá tvrzení doloží. Přísahají, že budou mluvit pouze pravdu a následně každý vypráví pět příběhů, které ve svém životě zažili. Ačkoli oba charaktery vystupující v dialogu jsou nejspíše smyšlené, stejně jako postavy v něm vystupující, jejich příběhy přináší zajímavé detaily o životě Skythů. Dodejme, že podle Hérodota bylo obětování zajatců nebylo mezi Taury nic neobvyklého a praktikovali ho docela často. Probíhálo tak, že zajatec byl zabit ránou palice do hlavy, která byla následně oddělena od těla, nabodnuta na vysokou tyč a vystavena nad vchodem do obydlí, které měla chránit.

Issedoni
Kdesi na dalekém východě, pravděpodobně ve stepi mezi Volhou, pohořím Ural a Kaspickým mořem, žily skythské kmeny Issedonů. Ti údajně také praktikovali kanibalismus, ovšem podle Hérodota na rozdíl od Androphagů rituální. Údajně při obřadní hostině rodina zesnulého stařešiny snědla jeho maso, pozlatila jeho lebku a umístila ji na čestné místo. Mimoto měly issedonské ženy stejná práva jako muži.

 
Jarloch - 27. srpna 2020 15:14
merlin7522.jpg
Bučivoj Bral 27. srpna 2020 11:07
Skoda ho, pri kapce soudnosti toho mohl dokazat vic.
 
Bučivoj Bral - 27. srpna 2020 11:07
profilovka pro buivojka 27808.jpg
Jarloch 26. srpna 2020 15:46
Jo to ono právě Alexandr postupem času začal více věřit své legendě a prohlašování se za syna Dia k tomu patřilo také. Dále pak jeho sbližování kultur mělo velký odpor mezi Makedonci a někteří se proti tomu bouřili, jelikož oni byli dobyvatelé a nyní zjistili ,že Alexandr jim staví Peršany na roveň. Jeho prohlášení se za boha byla pochopitelně známka arogance, ale zase na druhou stranu to musíme brát i tak, že nyní vládl v zemích, kde své krále brali za bohy, tudíž musel jít i s jejich zvyky. Pochopitelně ale Makedonci to nechápali a příčilo se jim Alexandrovo chování.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.064649105072021 sekund

na začátek stránky