Andor.cz - Dračí doupě online

Zdravím vás grácie,
dlouho jsem tu nebyl a tak po čase opět přicházím s nějakým příběhem. Jedná se o poněkud nezvyklou povídku. Abych upřesnil oč mi jde. Nežádám po vás, aby jste mi opravovali pravopisné chyby (ač tam zaručeně nějaké budou), vzhledem k tomu, že se jedná o poněkud delší dílko, asi by to pro vás ani nebylo příjemné. Ze stejného důvodu přikládám pouze odkaz.
Osobně mě více zajímá váš názor na můj styl, na to jestli je příběh pochopitelný, čtiví, jestli zaujme, jestli ho budete číst s chutí, nechutí, nebo jestli se u něj budete kousat nudou :D VAROVÁNÍ: Povídka má 20 stran (snad to alespoň jednu z vás neodradí :D

http://sweb.cz/Fkus/Láska žádá vše - příběh.doc

mé milé grácie, potřebuju nutně a rychle pomoci- toto je prvni verze, kterou jsem dnes notně opilý napsal pro jednu doutěž a potřebuju radym, jak to vylepšit, byl to nápad a cca hodinová práce

díky vám dámy


„Jsi můj osud,“ zašeptal
„Ty mně a já tobě,“ odpověděla.

Se svítáním chodím spát, sním o životěza denního světla, žiji i nežiji, ztracená hledajíc toho jež mne provede cestou zatracením…

Pan Ješek žil na tvrzi známé co Hukvaldy od narození a pokud nepadne v bitvě tak na tomto hradě i zemře. Rodové sídlo, místo vlády, zábav i bezpečí v nynějších časech jež byly ledasjaké, jen ne bezpečné. Z jihovýchodu hrozil turek, ve vlastní zemi nebylo bezpečno. Lapků bylo již pomálu, o to se on sám postaral, mnoho jich v kole lámat nechal, smyčku na krk navlékl či v hladomorně hladem pojít nechal, to zvláště na Štramberku, jež k jeho državám též patřil. Více starostí mu činilo pomyšlení na stvůry jež v noci obcházely a zabíjely ovečky v tom božím stádě, jež jemu a převorovi Ondřeji sám Bůh dal na starost.
Prý nocí tou temnou se prohánějí vampýři a vlkodlaci a nevinné lákají do svých tenat. Kdesi v hlubokých lesích pobeskydských věrolomní staví oltáře zasvěcené temnému bohu Černobogovi, jemuž prý za temných nocí i obětují, tu skot, tu jehněčí, tu lidskou duši…

Jošt pozvolna projížděl krajinou, postroj koně cinkal stejně jako dlouhá kroužková košile v níž byl oděn. Jednou rukou svíral otěže dobře stavěného grošáka, druhá se dotýkala jílce meče. Bílý plášť se znamením rudého kříže povíval ve větru. Přicházela zima, na nebi kroužili první havrani, a jejich křik se do daleka rozléhal…

Noc zjevila se až přízračně rychle. Elenče dcera starého chasníka už se tmou chvátala domů. Ve zdejších kopcích nebylo bezpečno. Minulý týden se ztratila Běla, a kde je jí konec, nic nenašli jen v hlouby lesa kosti, co jen Bůh ví, čí byly, nebo to neví Bůh? Snad Ďábel sám? Při té představě se otřásla a znova se rozběhla těžce popadajíc dech.

Dívka utíkala nocí, úplněk dral se na zamračené nebe. Těžké mraky zvěstovaly brzký sníh. Mezi stromy se míhal stín kopírujíc cestu jíž panna utíkala. Něco prasklo ve větvích, něco zavrčelo v přítmí křovin. Elenče se otočila a hleděla na stezku jež se pozvolna nořila do oparu. Pak v návalu strachu otočila hlavu a chtěla pokračovat v cestě, ale v ní jí stál muž. Nebyl krásný, ale svým způsobem jí přitahoval. Páchl lesem, mlhou a ranní rosou, usmála se a přeci chtěla běžet dál. Pokusila se prosmýknout, ale marně. Pevné paže jí sevřely v ocelový stisk, drsný jazyk přejel po hladké kůži krku. Zabušilo jí divoce ve spáncích, jak přicházela slast. Zavřela oči nevnímajíc, neslyšíc, nevidíc…
Nocí zazněl výkřik, krátký zlověstný, plný bolesti…

V hodovní síni bylo veselo a přeci v ní panovala napjatá atmosféra. Po pravici pana Ješka seděl s hrdě vztyčenou hlavou muž. Nebylo mu více než pětadvacet jar a přeci mu vlasy na skráních již šedivěly. Vrásky kolem očí naznačovaly, že viděl více než leckterý jiný smrtelník. Pozoroval síň a hleděl do plamenů, rukou si pohrával s jednoduchým křížem zavěšeným na krku. Pan Jošt lovec démonů a bytostí noci zavítal na Hukvaldy na pozvání pana Ješka. Když ne on, kdo jiný už zachrání nevinné jež po setmění opustí práh svých domovů.
Pištci a dudáci hrály své melodie jakoby tam venku nelovily temné bytosti. I do tónů jejich nástrojů se vloudil výkřik. Krátký, ostrý, plný strachu, plný bolesti. Sál zmlkl, tanečníci, u stolu přísedící vyhýbaly se jeden druhému pohledem. Jen pan Jošt vstal a pokynul pážeti. To na nic nečekalo a s děsem v očích vyběhlo z místnosti.
Pan Jošt dopil číši naplněnou vínem a zachmuřen odcházel z místnosti, hlavu hrdě vztyčenou, vyzývajíc pohledem. Nikdo hlavu nezvedl. Všichni v tichu mrtvolném klopily oči k zemi.

Kůň cválal lesní stezkou, od nozder mu šla pára, dech srážel se jezdci u úst. Pravidelným tempem ubývala koni pod kopyty promrzlá zem. Spěchal, jezdec v bílém s rudým křížem na plášti.
¨
Klečel nad dívkou a svíral její křehké tělo v náručí. Z rozervaného hrdla už ani neprýštila krev, část jí zamrzala na zemi, část na jeho rtech. Ona stála nad ním a usmívala se. Ještě před chvílí i ona hltala dívčinu krev, v extázi rvala hrdlo spolu s ním. A on an ní fascinován hleděl na královnu noci, královnu temnoty. Jež mu ukázala stezku, stezku krve, po níž se okouzlen jejím půvabem vydal s ní.¨
Klečel a v náručí svíral chladnoucí tělo, vnímal celým svým já celý svět okolo. Cítil vlka samotáře jež se jim vyhnul, sovu plachtící nocí za kořistí, cítil otřesy země, slyšel dusot kopyt.
Obrátil tím směrem tvář a něžně složil mrtvou na zem. Postavil se a čekal. Pln radosti ze smrti, ze zabíjení, pln síly přímo nelidské. Pak jej uviděl z mlhy a temnoty se vyřítil jezdec. Na přízračně bledém koni, v bílém plášti, a na tom plášti se skvěl kříž, kříž barvy krve…

Jošt neváhal, pobízel koně k trysku, hnal jej nocí a houstnoucí mlhou. Cítil její přítomnost i přítomnost kohosi dalšího. Pak se z oparu vynořili. Muž, napůl člověk, napůl stvůra ceníc na něj zuby, dívka ležící u jeho nohou. Z půvabné dívky chladnoucí kus masa a Ona.
Muž se pohnul, odrazil a skočil, rychleji a dál než by člověk dokázal. Jošt stočil jen lehce koně a rukou v rukavici udeřil. Muž se odkutálel a znova postavil. Lovec seskočil z koně a tasil meč, v levičce sevřel kříž. Stvůra zaútočila. Lovec jen něco zašeptal a vztáhl ruku s křížem k muži. Ten jakoby zasažen taranem odletěl a sesul se u paty mohutného buku. Ztěžka oddychoval a svíral se za hrudník. Lovec se zářícím křížem kráčel k zraněnému.
„To je konec tvé cesty,“ zašeptal.
Poraženému se v očích zračil strach, strach z toho muže, strach ze smrti. Věděl, že už není úniku, že není cesty zpět. Sebral poslední zbytky sil, a skočil. Letěl vzduchem, místo rukou pařáty, místo lidské tváře vlčí tlamu. K cíli nedošel. Lesklé ostří proťalo se svistotem vzduch.
Tělo těžce dopadlo na zem, hlava se odkutálela do stínu…

Sledovala jak muž poklekl a přiložil ruku na tělo mrtvé dívky.
„Ve jménu otce, syna i ducha svatého, spočiň tvá duše v pokoji,“ šeptal hledíc nad bezvládnou mrtvolou dívky. Viděla jeho tvář, jako už tolikrát před tím, ve svých snech, v proroctvích jejích bohů…
Pak se zvedl a vykročil k ní.
Stála jako přimražená nemohouc odtrhnout zrak od jeho uhrančivých ocelově šedých očí.

Pan Jošt se vrátil nad ránem. Přes sedlo přehozenou mrtvolu dívky. Sloužící na nádvoří odvraceli tváře sotvaže záhledli potrhanou šíji. On však ničeho toho nedbal a vnesl pannu Elenu do hradní kaple. Tam její mrtvé tělo složil na oltář.
Zvon vyzváněl umíráček, nad Hukvaldami se nesl křik havranů, nad věžemi se vznášel strach a smrt.

Ještě téhož dne opustil lovec zdi Hukvaldské a den na to i panství Ješkovo. Mířil k západu, hnal se jako vyhladovělý vlk za svou kořistí. Míle ubíhaly jeho koni pod kopyty. Za nedlouho překročil hranice panství Kravařského míříc k Hranicím.

Stála na skále a hleděla na Lunu. Cítila se osamnělá. Měsíc jí vplétal do havraních vlasů své paprsky a ona přijímala jeho moc.
„Přichází,“ šeptaly stíny. I ona to věděla. Instinktivně, na té nejprimitivnější úrovni zvěře věděla, že se za ní žene. Lovec lovci lovcem. Napadlo ji, a té myšlence se zasmála, i přes veškerou její pravdivost.
Ještě chvíli sledovala Lunu a utápěla s e v jejích dotecích. Pak se otočila a zamířila do lesů.
Z těžkých mračen se počal sypat první sníh.

Kopyta grošáka zaduněly na padacím mostě, zazvonily na kameny vykládané cestě. Nikdo se neptal, nikdo jej nezastavoval. Lovec navštívil jejich panství. Strach se jim vkrádal do žil. Sami nevěděli proč. A báli se, protože tam, kde se objevil on umírali lidé. Říkalo se, že nemá srdce, že jeho ruku vede Bůh a promlouvá k němu sám Michael. A on pak jde a bojuje a vítězí nad stvůrami pekel.
Báli se ho. Neviděli ho rádi, třebaže nesl pomoc a vůli boží. Byl jiní než oni, a oni to věděli, a věděl to i on.

Sníh napadal na střechy Helfštýna, zasypal cesty, vzal do svého náručí vesnice. Na kraj uhodil mráz. Lidé v podhradí se scházely v hospodě, v domovech blízkých, hledajíc více tepla..
Mezitím na hradě vše žilo. V paláci Helfštýna pan Radan Kravařský hostil svůj dvůr. Pištci hráli a v divokých melodiích tančili dvořané slavíc tak den narození Páně. Po hradbách v sněhové bouři přecházely stráže a hleděly do noci.
Z kopců kolem Hostýnu vyli vlci, a ti jež běhaly v lesích panství kravařského jim sborem odpovídali.
Jošt hleděl skrz okno ke kopcům a naslouchal tomu tajemnému zpěvu.

Nový rok zabušil na dveře a s ním přešel čas oslav a lid se vrátil k běžným činnostem. Vytí vlků neustávalo a havrani krákali. Věštili zimu a mráz, smrt a hlad, Lidé se báli, nebylo se čemu divit. Taková mračna černých křídel nepamatovali ani stařešinové.
Jak zima postupovala nesla sebou beznaděj. Jídlo docházelo, sýpky se vyprazdňovaly. Lidé mířící na lov se často nevrátily. Ve vesnicích krom hladu začal řádit strach, strach z netvora jež po večerech sytil se nevinnými. Již nejeden jinoch zabloudil do lesů a zpět se již nevrátil.
I začal si lid žádat pomoci pana Radana a ten nic jiného mu nezbývajíc povolal Lovce z jeho modliteb a rozjímání..

Bylo časné ráno a slunce pozvolna šplhalo se na blednoucí nebe. Brána byla otevřena, padací most spuštěn. Kopyta zabušila na dřevě, na namrzlé cestě a jezdec v bílém plášti vyrazil na lov.

Mladík kráčel lesem. Sám a nebojácně, jakoby se slunce již neschovávalo za vršky kopců. Jakoby nevěděl, že lesy se toulá démon jež baží po lidské krvi.
Nesl na zádech dřevo, dřevo, které dnes zahřeje jeho rodinu a dá jim šanci do dalších dnů. Měl štěstí, dnes potkal rytíře, jež mu zaručil bezpečnost, jež ho požehnal svatým křížem a slíbil, že se mu nic nestane. Proto nyní nespěchal, věřil slovům toho muže, jemuž se na plášti skvěl rudý kříž.

Byla hladová. Lidé se skrývali ve svých doupatech, před ní i jí podobnými. Ale dnes byl její večer. Mladík si kráčel bezstarostně, jakoby slunce nezapadalo za kopce Hostýnu. Usmála se skoro laskavě, jen v jejích očích byla vidět smrt a hlad.

Skrčen v křovinách hleděl na mladíka. Cítil vinnu i zadostiučinění. Trápilo jej i netrápilo zda mladík přežije, tam někde hluboko v sobě věděl, že ne. Možná mu Bůh odpustí, možná ne. Pro cestu víry je třeba snášet oběti, občas i ze stáda Božího. Křivě se pousmál a čekal, věděl, že přijde.

Kráčel k domu houstnoucí tmou. Mlha zahalila cestu. Zimou mu začaly jektat zuby, do vnitřností se vkradl strach. Cesta lemovaná buky se zdála náhle nebezpečná a strašidelná. Zpomalil a vyděšeně se otáčel. Cítil něčí blízkost, ale sám netušil čí.
Ohlížel se kolem sebe, až jí uviděl. Vykročila proti němu jen v lehkých průsvitných šatech v nichž jí musela být zima. Vzrušení a touha bojovaly se strachem. Nakonec zvítězil chtíč. Zahodil dřevo a vyšel jí vstříc. Netušil nevěděl. Když jí sevřel v náručí zavzdychala. Když jí položil do sněhu a ona si jej přitáhla cítil se jako nejšťastnější muž. Přerývaně dýchala a on si ji chtěl nezkušeně vzít.
Pevně ho objala rukama a jazykem laskala jeho krk…

Už viděl víc než měl. Vystoupil ze stínu a šel směrem k dvojici. Mladík si jej nevšímal učarován její krásou. Jeho kroky zvonily na zamrzlé zemi. Pohlédla mu do očí a otevřela ústa. Zaleskly se špičáky a vnořila je mládenci do krku.
Vytryskla krev, krví zrudl sníh. Mládenec počal ochabovat. Rytíř tam stál a hleděl na to, jak z muže vyprchá život, jak krev barví sníh. Na rtech mu hrál úsměv, v dlani zářil kříž.

Nasycena, plna touhy povstala a vyšla mu vstříc, bradu měla celou od krve, rty se karmínově leskly. Šla k němu a usmívala se. Rozpřáhla ruce a zavřela oči. V měsíčním světle se zaleskla čepel…

Na Helfštýn padly chmury. Pan Jošt se již týden neukázal. Již týden tomu byl co opustil brány hradu. Nikdo nepochyboval. Lovec byl mrtev a už se nikdy nevrátí, a pokud zemřel on co čeká všechny ty jež proti moci nestvůr noci byli bezbranní.
Strach vkrádal se do jejich srdcí stejně jako beznaděj. V noc se skrývali ve svých chatrčích věříc, že na ně nepřijde řada.
Z kopců k nim noc co noc doléhalo vlčí vytí.

Ležel vedle ní a ona vedle něj.
„Jsi můj osud,“ zavrčel.
„Ty mně a já tobě,“ odpověděla.

Ahoj holky. Chtěl jsem se zeptat, jestli jste schopny mi poradit i s vydáním knihy popř. povídek? Máte nějaké zkušenosti?

Po nějaké době jsem se dokopal k sepsání dvou kratičkých povídek. Snad se budou líbit ;-)))

Tato mě napadla, když jsem tak postával na tramvajové zastávce a přemýšlel o rozvoji své postavy v drd, které v Plzni hrajeme (zdravím Joslyn ;-)))

Něco končí, něco začíná.

Bylo to ráno jako každé jiné. Jarenon se probudil s prvním zakokrháním a okamžitě vstal, aby přivítal příchod nového dne. Potřásl hlavou a nechal první paprsky slunce, aby ho laskaly po tváři. “Jak krásný den,“ pomyslel si a pohlédl nazpět do stáje, odkud se vydal ven do ohrady. Všichni jeho druhové a družky stály seřazení a kochali se prvními slunečním pohlazeními. Zálibně prohlédl celé osazenstvo. Ti všichni si dokázali užívat každý hezký moment, který jim v životě v zajetí zbýval.
Pán, jako vždy, přinesl čerstvé krmivo a vsypal ho do přistavěného žlabu. Všechen jeho dobytek se postupně nakrmil. Jarenon si všiml, že se pán dnes netváří příliš vesele, a proto k němu zamířil. Ten se na něj zahleděl a smutně se usmál: “Tak Vás dneska odvezou…prej kvůli tý chorobě se šíleností, nebo co. Mám si prý pořídit nový stroje, který vobdělaj půdu rychlejc a efektivnějc než vy. Ale mě se po Vás, starejch prašivcích, bude stejskat.“ Poplácal Jarenona po hlavě a pak se pomalým krokem vydal k domovu. U dveří se ještě jednou zadíval k ohradě. Jarenon by přísahal, že na tváři jeho pána se objevila slza.

“Hybaj do vagonu!“ zařval drsně jeden z mužů, kteří dohlíželi na převoz odkoupeného dobytka, který byl posílán na ozdravný pobyt kamsi pryč z venkova. Pán tomu říkal Jatka, jestli si Jarenon dobře vzpomínal. Nejprve se těšil, ale když viděl obrovské množství svých soukmenovců valících se po rampě do přistavěných vagónů a valníků, chuť k cestování ho rychle přešla. Vzepřel se, ale rána po hřbetě od nejbližšího z pohůnků mu připomněla, kdo tomu všemu velí. Jatka čekají,“ pomyslel si a vešel do vagonu za zástupem ostatních.

Cesta byla dlouhá a úmorná. Mnoho jeho druhů po cestě pošlo. Na každé zastávce nastoupil oddíl lidí a vytahal mrtvoly, které však vzápětí nahradili noví cestující. Lidi říkali, že se u mrtvých naplno projevil syndrom šílenosti. Alespoň to pochytil Jarenon z jejich domluvy před vagonem než stihli zabouchnout vrata.

Dorazili na Jatka. Že to nebude příliš ozdravný pobyt si Jarenon uvědomil hned, co vystoupili. Šeď obrovského komplexu budov nevěstil nic dobrého, smrad spálených mrtvol a také jejich obrovská hromada, která se před spalovnou válela, ukazovala, že léčba zatím nebyla příliš úspěšná. Většina těl byla bez hlav. Toto zjištění ho lehce zneklidnilo. Nad branou, kterou se do komplexu vstupovalo, bylo něco napsáno v lidském jazyce. Práce osvobozuje. Jarenon se jenom ušklíbl, protože kdyby tomu tak bylo, byl by už dávno svobodný.
Hned za branou je rozdělili. Mladší poslali do stájí a starší na lékařskou kontrolu. Aspoň to tvrdil muž, který selekci prováděl. Jarenon, jako jeden ze starších, se tedy vydal vpravo. Procházeli v jednom houfu komplexem šedých budov a na každém kroku viděli mraky zbědovaných jedinců svého druhu. Byli jen kost a kůže. Jarenon zavzpomínal na časy svého mládí, kdy se volně proháněl po lesích a lukách. S hořkostí vzpomínal na den, kdy ho lapili a pak několik let musel pracovat v dolech, než ho vykoupil jeho současný, teď už nejspíš bývalý, pán. “U pána bylo dobře,“ pomyslel si, když míjeli další kopu bezhlavých mrtvol. Tyto ovšem vypadali čerstvě a vynášeli je z budovy, kam mělo procesí zamířeno.

Postavili je do řady na běžící pás. Kolem dokola byl plot a Jarenon cítil z tohoto místa pach strachu, bolesti a smrti. Smrt cítil od té chvíle co přijeli, ale zde, na tom podivném pásu, který je vezl kamsi do neznáma, to cítil ještě více. Dojeli na jakési rozcestí. Člověk který tam stál je rozřadil. Jeden vlevo, druhý vpravo, třetí rovně. Tři vyvolení odjeli, chvíli se počkalo a pak zase. A znovu. A pořád dokola. Pak přišla řada na Jarenona. Pokračoval dál rovně. Projel zástěnou s černého hadroví a objevil se v malé komůrce. Komůrka byla po kotníky plná krve. Stál v ní muž s černou kápí na hlavě a s obrovskou sekyrou v ruce. Pohlédl na Jarenona svým chladným pohledem a jemu ihned došlo, že zde skončí jeho pouť. Ovšem nehodlal odejít tiše, jako všichni před ním. Hrdě narovnal hřbet, pohlédl muži do očí a začal zpívat. Zpíval píseň, která mu utkvěla v hlavě z dob na svobodě. Píseň o životě, o míru, o lásce a štěstí. Dětskou píseň, kterou jim lidé zakázali ihned poté, co je zotročili.
Muž se sekyrou sebou cuknul a na chvíli se mu v očích objevilo překvapení. To však bylo rychle vystřídáno vztekem. Pozvedl sekyru a jediným sekem ukončil nápěv. Krev Jarenona se smísila s krví jeho druhů, kteří komorou prošli před ním. Věk elfů pomalu končil.

*************************************************

Tahle druhá mě napadla, když jsem seděl ve vlaku z Plzně domů. Je to jenom takový krátký a na city hrající (jako všechny mé povídky :D) dílko.

Zákon je zákon.

“Zvláštní,“ řekl král a zadíval se na svůj dvůr shromážděný kolem trůnu. Dvořané uhýbali pohledem k zemi, stráže tupě civěli před sebe. Královna tiše posmrkávala v koutě.
“Doopravdy zvláštní,“ pronesl do ticha znovu. Nikdo nereagoval, jen královniny vzlyky byly stále hlasitější.

“Největším zločincům, zlodějům koní, vrahům, pašerákům a jiným pochybným existencím nenecháváme ani koutek prostoru. Honíme je po celém království, bezcitně trestáme. A to všechno proč? Protože by nás to bavilo? Protože je to správné? NE! Děláme to proto, abychom ostatním, kteří by měli stejné nápady, zkazili chuť do podobných kousků.“ Opět se odmlčel a pohledem přelétl dvořanstvo. Nikdo jeho pohled neopětoval. Souhlasili s ním, ale báli se jeho moci? Opovrhovali jím? Kdo ví. Někteří možná to, jiní nejspíš ono.
“Zákon, je to jediné, co drží lid v mezích. Ukradneš chleba, setnou ti ruku. Zabiješ šlechtice, budeš popraven. Jednoduché a prosté. Přesto to někteří stále ne a ne pochopit.“ Zadíval se nad trůn. Na chvíli zde zůstal jeho pohled ukotven a pak se znenadání otočil ke dvoru.

“A ptám se Vás, co je hlavní příčinou, že lidé zákon porušují? Touha po penězích, touha po moci, touha po vzrušení? Nejspíš vše z toho, nebo také nic. Nikdy jsem nevztáhl svou ruku na nevinného člověka,“ zvyšoval král hlas. Královna v rohu místnosti už plakala naplno. “Nikdy jsem nedal svému psu ránu přes hřbet, pokud si to opravdu nezasloužil. Nikdy jsem neprávem neuhodil své dítě,“ jeho hlas už hřměl přes celý sál. Královna vypadala, že brzy omdlí.

“A jak se mi odvděčili? Nevinný člověk se stal vinným a pokusil se mě zabít. Pes mě kousnul, když jsem s ním byl na lovu. A mé děti…“ Jeho pohled zalétl mezi dvořany, kde se krčili jeho dva synové a tři dcery. “Mé děti jsou ostudou mého rodu. Jeden princ je tlustý tak, že ani dva koně ho neunesou. Druhý má zalíbení v mužích a ženských pracech. Jedna dcera rozdala své tělo každému z dvořanů v této místnosti. Druhá je zase hloupá, že to Bůh neviděl. No a poslední je míchanicí všech zlozvyků, co jich ďábel vymyslel.“ Král se dostával do ráže a nebylo nic, co by ho dokázalo v tu chvíli zastavit. Dvořané se krčili stále více a více. Přáli si, aby je král nechal jít, ale on stále neskončil. Rázoval na vyvýšeném místě před trůnem, obličej rudý vzteky.

“A to samozřejmě není vše. Všichni víte, proč jsme zde dnes, proč nad mým trůnem visí hlava největšího zrádce království. Ano, jste tu všichni proto, aby jste viděli, že zákon se musí dodržovat. Kdo poruší zákon, ponese následky…sedlák, jako šlechtic. Rolník tak i král.“ Jeho hlas ztichl a byl slyšet už jen jeho zrychlený dech.

“Běžte. Běžte a pamatujte si tuto lekci, drazí poddaní. Nechte zločin zločincům. Buďte dobří a řiďte se zákonem,“ dodal potichu a usedl na trůn. Dvořanstvo se uklonilo a urychleně zmizelo z trůnního sálu. Královnu museli její dvorní dámy odnést, omdlela uprostřed projevu.
Král zůstal na trůně sám.

Byla hluboká noc. Nejvyšší dvorní rádce procházel komnaty a kontroloval stráže. Zahlédl světlo z trůnního sálu a proto tam nakoukl. Král stále seděl na trůně, hlavu na prsou v hlubokém zamyšlení. Rádce se napřímil a pomalým krokem zamířil k panovníkovi.
“Proč?“ ozval se tichý, zlomený hlas jeho krále. Rádce se zarazil na místě a s otevřenými ústy zíral na muže na trůně. Pryč byl sebevědomý vládce, který tu ráno kázal o správnosti a rovnosti před zákonem. Před sebou viděl trosku, muže s nalomeným zdravím a chabými nervy.
Král narovnal hlavu a rádce zahlédl jeho slzami zrudlé oči. Odhodlal se promluvit:
“Je to zákon, můj pane.“ Panovník se jen smutně pousmál.
“Zákon? Já jsem zákon! Já vládnu všem, já rozhoduji o životě a smrti…tak proč jsem tentokrát nerozhodl ve svůj prospěch? Proč?!“
“Jste moudrý, můj králi,“ začal rádce opatrně, ale vládce mu opět skočil do řeči.
“Moudrý?! Moudrý! Který moudrý člověk by provedl tohle,“ zařval nepříčetně a ukázal na lidskou hlavu, která svou ohyzdností zdobila stěnu nad trůnem. Rádce polkl. Nenapadalo ho nic, čím by králi ulehčil a tak se otočil a vydal se z trůnního sálu. U dveří ho dostihl panovníkův hlas.
“Co je s jeho tělem?“ Muž se obrátil, aby se střetl s královým pohledem.
“Bylo rozčtvrceno a předhozeno psům, jak jste nakázal, můj pane.“
Vladař jen pokýval hlavou. Pak vstal, pomalým krokem došel k rádci. Naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha: “Jeho hlavu sundejte a nechte ji pohřbít. Ať alespoň jedna část odpočívá v pokoji.“ Rádce se uklonil a vydal se zařídit králův rozkaz. Ten ho však ještě zastavil, obrátil ho k sobě a s novými slzami v očích zašeptal:
“Udělejte to s úctou, jakou by si jako můj nejstarší syn zasluhoval.“