Andor.cz - Dračí doupě online

Mám otázku.
Znáte někoho, kdo neovládá pravopis, ale umí psát? :-)

Můj první pokus o něco sci-fáckýho ;-) Tak to raděj hodim sem a nechám si to posoudit odbornou veřejností, než to postnu do článků či někam jinam na net. Jo a bude to nejspíš na pokračování...teda jestli mě to nepřestane bavit psát (což se nejspíš stane, jak se znám ;-)))

Na pokraji – část první.

Ticho. Ve Slumech něco strašně neobvyklého. Ale ne tady v okrajových oblastech. Policie drží téměř neustále hlídky a v noci platí stanné právo. Kdo vystrčí hlavu na ulici, může o ní jednoduše přijít. Už se to stalo. Ne že by to úřady viděly rády, ale pokaždé podobné případy skončily úplným osvobozením policisty. A pak že neexistuje spravedlnost.

Policejní auto, obrněné monstrum vybavené dvěma gatlingy, deset centimetrů tlustým pancířem a narvané nejmodernější technologií, co se dá sehnat za státní peníze, zpomalilo u pozdního chodce. Rozsvítily se reflektory a jeden z gatlingů si muže vzal na mušku. Ten s klidem pokerového hráče sáhnul do kapsy kabátu a ukázal na světlo policejní placku. Hlídka v autě mu jen kývla a během chvilky zmizela za rohem. Muž se zastavil a zaposlouchal se do ticha noci. Z druhé kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. S viditelným uspokojením vychutnával nikotinový dým a do vzduchu pouštěl kolečka namodralého kouře. Měl čas. Musel ho mít. Znovu nasál vražednou zplodinu a zahleděl se směrem ke Slumům. Rty se mu začaly pohybovat v tichém monologu: "Pět, čtyři, tři, dva, jedna." Zpoza křižovatky se vyloupl další z obrněných policejních vozů. Znovu u něj zastavil a on ho opět odmával plackou. Když auto zmizelo za rohem, muž jen odhodil nedokouřenou cigaretu a rozběhl se směrem k centru Vnitřního Města. "Tři minuty dvacet. Bude to těsný," prolétlo mu hlavou když zmizel v jedné z postranních uliček.

O půl bloku dál stál terminál Ústřední banky. V noci pracoval jen v úsporném režimu, to ovšem tomuto konkrétnímu zákazníkovi nevadilo. V ruce se mu objevil laserový skalpel – obvyklý nástroj chirurga. O něco méně obvyklý pro někoho, kdo chce vybrat peníze z terminálu. Rychlým řezem odstranil část pancéřování bankomatu a před jeho zrakem se objevila změť drátů, čipů a další počítačové techniky. S urputně zamyšleným výrazem se v té změti začal hrabat. "Tady to je. Dvě minuty deset. Bude to sakra těsný," zašeptal a zašmátral v kapse kalhot. Vytáhl odtamtud tenký kabel. Jeden konec zapojil do nitra terminálu, druhý si z nepříjemným výrazem ve tváři zasunul do spánkového přijímače. Naposledy se rozhlédl po prázdné ulici a pak se ponořil do Sítě.

Vznášel se nad obrovskou mapou města. Zadíval se na do středu a před očima se mu zhmotnila hlavní budova Ústřední banky. "Dvě minuty." Zapnul maskovací program a vstoupil do budovy. Nepozorovaně prošel kolem několika strážných programů a dostal se ke dveřím nad nimiž se skvěl nápis - Trezor, nepovolaným vstup zakázán. Ušklíbl se a prohlédl si zabezpečení prvního firewallu. Kódový zámek. Spustil dešifrovací program a omrknul halu banky. Jeho příchod nikdo nezpozoroval. "Když to půjde podle plánu, zjistěj to až za dvacet minut…a to budu dávno zpátky ve Slumech." Tiché pípnutí mu dalo signál, že je cesta volná. Rychle otevřel dveře a proklouzl dovnitř. "Minuta, čtyřicet devět."

Další dva firewally byly zabezpečeny stejnou metodou a tak přes ně proklouzl bez sebemenšího zaváhání. "Už jen jeden! Minuta dvacet. To bude hračka." Poslední myšlenka ho však ihned přešla, když před sebou spatřil kolosální poslední překážku. Obrovské trezorové dveře, bez kódového zařízení. Místo toho tam byly klasické kombinační zámky. "Shit!" Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Čas byl proti němu a on to dobře věděl. "Program, kterej to protočí během pár chvilek a dostane mě dovnitř. To je ono." Přivřel oči a plně se soustředil na vytvoření softwaru. "Mám to!" Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Tiché cvak, cvak, cvak jeho náladu povzneslo do ještě vyšších končin. "Padesát sedm. Času dost, abych to vybral třikrát." Opřel se do dveří a ty se trochu pootevřely. Jeho mysl ihned zaregistrovala přítomnost dotekových a zvukových senzorů. Naštěstí na tuhle překážku byl připraven. Krycímu softwaru to zabralo asi pět sekund než se mu podařilo vyřadit dotekovou podlahu. Opatrně vstoupil dovnitř trezoru.

Z sebeuspokojení ho vyrušilo tiché zavrčení. "To si ze mě děláte prdel?!" V rohu trezoru, na jakémsi vyvýšeném místě mimo dosah dotekových senzorů, seděl pes. "Pátrací program přímo v trezoru a navíc takhle zastaralej? Kdo tady, sakra, navrhoval zabezpečení?!" Neměl čas. Sáhnul do pouzdra pro pistoli a vypálil na psa. Zásah jeho útočného viru pátrací program rozstříkl po zdech trezoru. To se ovšem neobešlo bez hluku. Zvukové senzory okamžitě vyhlásily poplach. "Shit! Shit! Do kelu s tím!" Strašlivá rána za jeho zády znamenala jediné. Trezorový firewall se zamkl a nepropustí nikoho ani ven ani dovnitř. Pokud se samozřejmě nezadá administrátorské heslo. "No nic, vezmu aspoň ty prach…" Trvalo to jen jedno mrknutí. Viděl hromady peněz, malé trezorky s drahými kovy, cennými papíry i jinými vzácnými komoditami. A pak tam náhle nebylo nic…jen holé bílé stěny, jeden roh trochu oprsklý rudou sprškou zbytků hlídacího psa. "Skvělý," zamumlal se znechuceným výrazem, pevně skousl zuby a vytrhl si kabel z hlavy.

Bolest byla tak strašná, že mu na chvíli zatemnila zrak. "Dvacet tři sekund," ozval se mu v mozku jeho vlastní hlas. Program na měření času. "Zklapni!" zasyčel a zašmátral kolem sebe. Zachytil se terminálu a vytáhl se na nohy. Zrak se mu pomalu vracel a stejně tak i racionální uvažování. "Fízlové tu budou maximálně do dvaceti sekund. Do Slumů to je rovnejch třicet. Sem v hajzlu…Ale radši chcípnout, než se nechat zavřít!" Téměř po slepu a v zběsilé rychlosti schoval všechno vybavení do kapes svého černého kabátu a rozklopýtal se ulicí směrem k domovské čtvrti. Šlo se mu těžce, každou chvíli se musel opřít ramenem o zeď, aby neztratil rovnováhu. "Dese…řekl jsem, abys zklapl!"

Kus za ním se ozvalo zaskřípání kol. A je to tady. Ani se neohlížel, podle jekotu sirény bezpečně poznal policejního obrněnce. Přidal do kroku. "To nemůžu v životě stihnout," prolétlo mu hlavou.
"Jménem zákona stůj!" ozval se za ním hlas z policejního megafonu.
"Trhni si fízle," zabručel si pod vousy a neúnavně postupoval směrem k Slumům.
Nad hlavou mu náhle zahvízdala sprška střel z policejního gatlingu. Dopadly na jeden z domů ve Slumech a podle malých výbuchů, které kulky způsobily, bylo jasné, že policie nepoužívá standardní munici. "Jasný, výbušná munice. Zásah do malíčku urve celou ruku. Skvělý vyhlídky." I když v myšlenkách už pomalu rezignoval, tělo stále pokračovalo v chůzi. "Mohl bych mu hacknout zaměřovací systém, o by pak byl v pr…" Tok myšlenek byl uťat palčivou bolestí a ohlušující explozí. Poslední věc, co si uvědomil, byl jeho beznohý trup a velice rychle se přibližující stěna jedné z budov. A taky malý rudý nápis, hlásící GAME OVER!

Dvanáctiletý chlapec si sundal helmu pro vstup do virtuální reality. "Tak, už sem hrál lepší hry. Tahle je podle mě plná bugů. A navíc to že policajti používaj výbušný střelivo? Na to přišel nějakej blázen, ne?" obrátil se na svého o rok mladšího kolegu.
"Podle mě, je to nejlepší hra o Rebelovi, co kdy vyšla. Skvělý je to, jak tam můžeš hacknout cokoliv. A kdybys byl rychlejší, zachránila by tě pomoc ze Slumů. Tak jako se to stalo ve skutečnosti, když se Rebel pokusil tu banku vykrást," odvětil mu.
"Tss, blbost. Co by ty trhani provedli s policejním obrněncem? Myslím…" načal svou teorii starší chlapec, ale do řeči mu skočil někdo třetí.
"Myslím, že byste se měli sbalit a jít domů. Zavíráme kluci," ozval se tichý hlas majitele herny.
"To už je tak pozdě? Máma mě zabije," zatvářil se mladší z chlapců rozmrzele.
"Tak pojď, vypadneme." Kluci se bez rozloučení zvedli a zmizeli do šera velkoměsta. Majitel za nimi zamkl dveře, vypnul všechny virtuální helmy a spustil alarm. Oblékl si černý kabát, nasadil tmavé brýle a naposledy se zadíval na setmělou hernu. "Čas sehnat další námět pro hru." Pousmál se, sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret.

Tak jsem si říkal, že napíšu něco na téma minulých projektíčků, které mi utelkli. Tak mi to prosím zkritněte.

Setkání s mistrem

Stojím na nádraží a v ruce nevózně žmoulám drážní časopis. Krčím se a v hlavě si přehrávám rozhovor, který mě zanedlouho čeká. Celé tělo nepřirozeně napjaté, snad se dokonce i potím. Proboha, doopravdy, vždyť ale mrzne! Nejsem si jistý jestli vůbec obstojím, mluví tak zvláštně a složitě. Třeba mu vůbec neporozumím, to by byl konec.

Už se v zatáčce objevuje dlouhý had vlaku. Lokomotiva si razí cestu do nádraží hustým sněžením a se skřípěním konečně zastavuje. Dveře vyvrhnou davy lidí a proud mě začíná odnášet sebou. Takhle ho nikdy nenajdu. Rychle ustupuji stranou a nažím se vyhlížet tu záhadnou a obávanou postavu. Začíná mi být jasné, že tohle dobře nedopadne. Když si vzpomenu, jak dopadl Johan, poslední, kdo se sním setkal. Při představě, že skončím stejně, se doslova otřesu.

Tamhle je! Zahlédl jsem jeho dokanale vzpřímenou postavu v pestrobarevném davu. Vypadá vznešeně, až aristokraticky. Kruci, neměl jsem si brát ty kapsáče. Tak to je trapas. Už si mě všiml a kráčí ke mně. Jeho oči se do mě zabodávají a zkoumavě mě pozorují. Pomalu vyprchává hysterických strach a zůstává totální odevzdané ochromení. Už chybí jen dva tři kroky, když se konečně dokážu odlepit z místa. Prkeně přistoupím blíž a s napřaženou pravicím ze sebe vysoukám tolikrát nacvičovaná slova: „Good afternoon mister...“


Šnek zachránce

Listovít seděl za stolem a nudil se. Celé číslo Šnečice už měl pročtené několikrát a sice se mu slečna na páté straně s těmi překrásně dlouhýma šťopkama líbila, ale dívat se na ní celý den nebyla úplně ta pravá zábava. V poslední době nebylo do čeho píchnout a kancelář zapadávala prachem. Listovít teď upřel jedno oko na krásně sošné stopce, pro kterou byl u šnečích slečen tolik milován, na telefon. Makadla si otíral v tiché modlidbě, aby se ten zatracený krám rozdrnčel. Když si vzpomněl na to, že bylo tolik práce, že si dokonce přál, aby se už nic dalšího nedělo, chtělo se mu brečet. V tu chvíli ho asi šnečí bohové vyslyšeli, nebo to prostě byla jenom náhoda. Každopádně telefon se najednou rozdrnčel. Ze sluchátka se ozvala zmatené štěbetání. Nakonec Listovít vyrozuměl, že se stala nehoda na křižovatce mezi Pampeliškovou Avenue a Sedmitečnou ulicí. Okamžitě si nasadil postroje a nadšeně vystřelil ze dveří. Konečně akce. Když se o deset minut později dostal na místo činu, policie tu ještě nebylo. „Pak kdo je tu šnek?“ ušklíbl se. Rychle obhlédl situaci a po chvilce bylo všechno jasné. Za všechno mohl známý výtržník Ferda. Ožralý, jak zákon káže, se projížděl ve svém bouráku na rostlinný alkohol a balil na silácké kousky Berušku. Na křižovatce s Pampeliškovou Avenue, ale nedal přednost a skončil v náklaďáku, který zrovna převážel zásilku mšic do mravenčí kafilérie. Tragédie byla hned hotová, všude leželi mrtvé mšice, ty co přežili, teď splašené pobíhali kolem a děsili ostatní brouky. Beruška celá zoufalá seděla na obrubníku a držela se za hlavinku, ze které se jí řinula spousta krve. Ferda se motal kolem v ruce lahev kvašených mšičích larev. Pořvával na všechny okolo a pak se zhroutil do rohu a snažil si rozepnout poklopec. Listovít hned věděl, co je třeba. Ovázal Berušce hlavu a naložil jí na nosítka. Tou dobou už konečně dorazili škvoři a dali Ferdovi co proto. Poslední co Listovít viděl, když zatáčel směrem k nemocnici, bylo jak policisté nakládají zmláceného Ferdu do antona.

Rejte do mě, má hruď je vám nastavena :D

Jmenuju se Derek a říkají mi… Derek. Vždycky jsem chtěl bejt jedním z Nahaněčů, ale strejda mi to nikdy nedovolil. Říkal, že na tohle sme mi, Ropové, moc nóbl. Asi měl pravdu, pokud teda nóbl znamená slabý. Já jsem slabý, jestli jsem to ještě neříkal. Všichni v Domicíliu se mi proto smáli. Ale pak strejda našel ten svůj poklad a každej mi teď podlejzá. Strejda říká, že sem blbej, že by mi holky daly a jak rády. Nevim sice, co by mi měli dát, ale asi to je něco moc dobrýho, když o tom strejda mluví s takovym zápalem. Teďka sme v Domicíliu velký páni, to kvůlivá tomu pokladu, co našel strejda. Sem vám o něm vlastně ještě neřek. Tak když teda tak prosíte, tak já vám vo něm povim.

Domicílio nebylo vždycky takhle velkym centrumem, byl to malej zapadákov, co se menoval Poblacho, a obchodníci co tahnou krajem se mu vyhejbali. A když k nám už přijeli, tak to byli nějaký vandráci, strejda říkal, že to byli mongollóni, von je totiž moc vzdělanej. Takhle vzdělanej já nikdy nebudu, protože strejda říká, že jsem estúpido. Tomu už rozumim, prej to po našem znamená blbej. Tak to já teda asi sem, vo tom žádná. Jo kde jsem to přestal. Tak ty mongollóni k nám vždycky přijeli a nabízeli nám samý šunty na výměnu. Nikdy se k nám nedostalo nic pořádnýho, takový věci co mají lidi ve městě. Třeba takový káry jako jsem viděl u Gelluna, když se přijel podívat na strejdu. Říkal, že ta skvělá kára jezdí na byteriový články, to sice nevim, co je, ale musí to bejt moc fajn, protože ta kára (prej se menuje Kadilak) jezdí opravdicky rychle. No to už jsem se zase ztratil. Prostě Poblacho byl zapadákov, snad největší prdel na světě. Strejda sice říká, že nemam říkat prdel, ale mě se to líbí, tak to budu říkat. Všude kolem Poblacha byl písek a sem tam tu rostly takový malý rostliny, to taky umim, říká se jim planta. My jsme ve vesnici měli pole a tydle rostliny jsme tam pěstovali ve velkym. Aspoň jsme měli co jíst a za ty nejlepší kousky jsme povyměňovali nějaký věci, co jsme potřebovali a měli je ty vobchodní karavany. Vy asi nevíte, jak taková karavana vypadá, co? To sem si moch myslet. No většinou maj nějakej karavan přeřízlej na půlku a táhnou ho nějakejma zvířatama, ty sou taky moc divný a mam z nich strach. Některý karavany měly taky káru, horší než Gellun, ale taky jezdila. Dyž sem se ptal jestli taky jezdí na bateriový články, tak mi řekli, že sem asi blbej. To sem jim řek, že sem. A voni řekli, že takovýhle káry jezdí na Naftu, ale že jí je fakticky málo. Ještě řekli, že takovej blb, jako já tomuhle vůbec nemůže rozumnět. Asi měli pravdu, protože já tomu fakticky nerozumim. Takhlenc sme teda žili v Poblachu a strejda byl furt nespokojenej a říkal, že takhle to dál nejde a že brzo Páramo pohltí celý Poblacho a my budem v prdeli. Dyž sem mu tehdá řek, že tohle se říkat nemá, tak mi řek, že sem blbej. Tak to asi teda bude pravda, dyž to říká i strejda a ten je moc zdělanej. Navíc pořád nevim, co tim myslel, protože neznam žádný město ménem Páramo a všude kolem Poblacha tehdá byl jenom písek a kamení, kam sem až dohlídnul. Ale strejda asi ví všechno dobře, protože von je moc zdělanej a to já nejsem.

Tak sme to se strejdou táhli a nebylo nám moc dobře, páč strejda byl chabrus na plíce a moc práce na políčku nezastal. A já sem blbej, a proto mi to na poli moc taky nešlo. Vobčas sem to zvoral a strejda mi pak hodně nadával. No a takhlenc sem jednou zalil ty pokroucený rostlinky na poli naší vodou na pití. Poslední a ve studni už ani nebyla kapka a karavana se tu neukázala už dlouho. Strejda byl v tu dobu hodně chabrus na plíce a porád kašlal a eště kvůlivá mě neměl co pít. Řek, že sem cabrón a zmizel někam do pouště. Sem si myslel, že už ho nikdy neuvidim, ale řek mi, že do pouště nikdy nesmim, tak sem tam za nim nelez. Vrátil se asi za tři nebo sedum dní, nějak tak. Byl celej špinavej, ale koukal tak nějak divně. Chytil mě a třásnul se mnou, že sem myslel, že ze mě vytřese snad i snídani. Pak mi řek, že sou z nás boháči a že odteďka si budem žrát jako boháči ve městech. Tenkrát sem mu nevěřil, páč vypadal dost zmateně. Vidim, že koukáte taky ňák nakvašeně, no abych vás nezdržoval von tam strejda tehdá našel vohromný ložisko plastiku. Prej tak velký jak amerika, taky nevim, jak je to velký, ale myslim si, že to bude větší než naše chalupa. To je už pořádně velký ložisko. Koukam, že koukáte jak já tehdá. To sem ještě nevěděl, že sou lidi co vám za kilo plastiku zaplatí litrem čisťounký vody a navrch vám přidaj eště kupu masa. Strejda najal nějaký lidi z vesnice a začali spolu kopat ten plastik a prodávat ho mongollónům, ale to už nebyli mongollóni co k nám jezdili. To už byli pořádný karavaný, který měli káry, co jezdí na Naftu a taky ty, co jezdí na bateriový články a taky eště ňáký, co prej jezděj na transfirovanej plastik. A co lidí se začalo v Poblachu usazovat. Ale to už vlastně nebylo Poblacho a strejda se stal šéfem Domicília a nechal ho takle přemenovat. Taky sem chvíli makal v plastikovym dole. Často sme tam našli nějaký Antifakty, nebo tak nějak. Strejda, co je fakt chytrej, řikal, že to sou pozůstatky nějaký civilizace. Prej tu před Tisícem sluncí byla ňáká civilizace a ta si říkala Američani. Přej to byla dost dobrá společnost, že tam lidi měli všeho dost a každej se měl jako mi po tom, co sme našli plastikovej důl. Nevim sice, jak tam každej mohl mít vlastní plastikovej důl, protože ten náš je fakticky velkej a nevim jestli by se ta civilizace vůbec vešla na celou poušť kolem. Když sem se strejdy ptal, jak je todle možný, řek mi, že sem blbej. Pak mi ale taky řek, že sem sice blbej jak tágo, ale sem prej taky bohatej. Tak se prej nemam nechat se urážet vod nikoho a nikdy a že mam taky rači držet hubu, protože když jí prej votevřu tak ze mě padaj děsný krávoviny. No a teďka sme prej honorace Domicília a já mam svojí káru. Nevim, jak se do ní dávaj bateriový články, tak musim nechávat kluky z vesnice, co jsou tak hodný, že mi káru vždycky vemou do byteriovýho dolu. Prej to tam měněj zadarmo. A tak i když mi káru vobčas přivezou trochu poškrábanou, tak sem jim vděčném, že mi takhle pomáhaj. Jo a taky strejda už není tolik chabrus na plíce. Já si teda myslim, že to měl z tý práce na poli, protože ho to bralo vždycky, když bylo potřeba okopávat. A to teďkonc dělat nemusí. A má doma dochtorku a ta se vo něj furt stará. Řikal, že už bych si měl taky nějakou najít, ale mě přijde, že sem zdravej. Tak nevim proč bych si měl pořizovat takovou dochtorku.

No jo, vidim, že si taky myslíte, že sem blbej. A asi máte recht, ale já vám něco řeknu. Někdy si myslim, že sem chytřejší než všichni co tu choděj kolem. Vidim totiž a taky slyšim moc zajímavejch věcí a možná jednou budu tak zdělanej jako strejda. I když né, tak zdělanej nemůže bejt nikdo, páč strejda je hrozně zdělanej a řikal, že jeho jen tak nějakej cabrón nepřečůrá. A povim vám, že můžu bejt stokrát blbej, ale, jak říká strejda, mam prachy, a tak si všechny koupim a nakonec se jednou vodstěhuju do města. A tam bude spousta lidí, takovejch jako já a budou mě mít rádi já konečně uvidim svět. A to se vám nikdy nepodaří, protože zůstanete tady v Domicíliu, a bude vás spalovat radijoaktivita, jak mi to vysvětloval strejda, a budete pořád tahat plastik a z flašek dělat pupkáčům věci a já budu jeden z těch pupkáčů, jenom né tak hrozně tlustej. To si teda myslim a basta.