Andor.cz - Dračí doupě online

Tak děvčata, můžete sepsat i vyhlášení Miss s výsledky a Pevnost to v březnovém čísle otiskne :)

Tak sem po strašně dlouhé době taky zplodil jednu kratší povídku a než ji hodim do článků, tak mě nejdřív zkritizujte tady ;-))) Btw. nějak nevim, jak to pojmenovat, tak kdyby někdo měl nápad, může mi helfnout ;-)

Šel pomalu tichou ulicí. Cestou, kterou ve dne prošlapou stovky nohou, kde má každý svůj cíl, byl on jediný, který věděl, že se nevyplácí bojovat. Každý hledá smysl života, on ten svůj našel. Se sklopenou hlavou se ubíral k domovu. Myslel na všechny, se kterými kdy pracoval. Tolik tváří, tolik příběhů. A všechny skončily na tom jediném místě, kam se jednou ubere každý, kromě jeho samotného. Nikdo se nikdy nevzepřel, nikdo nebojoval. Každý poznal, když přišel na řadu a přijal to. Jen on ne. Byl první a jediný, kdo odmítl a kdo vzdoroval. A byl vyznamenán. Podle něj spíše proklet. Neviděl v tom, co dělá jedinou smysluplnou věc. Proč zrovna tady, proč zrovna teď, prohnalo se mu hlavou. Proč zrovna já, proč ne někdo jiný? Proč?

Prošel kolem žebráka neklidně spícího v hromadě starých novin. Jeho čas přijde brzy, proč ne můj? Proč všichni mají odpočinek, jen já ne? Protože jsem se pokusil vzdorovat Bohu? Osudu? Smrti? Nespravedlivě odsouzen k bloudění po světě, jako duše co nikdy nenalezne klid.

Došel k domovu. Otevřel těžká železná vrata a potichu je za sebou zavřel. Nebyl tu už dlouhých deset let. Dům vypadal pořád stejně. Stejně temně, jako když odsud té strašné noci odešel. Tak tady potká dalšího z mnoha, na místě kde všechno začalo a vlastně i skončilo. Celkem ho zajímalo, kdo žije v jejich starém domě. Nejspíš nějací bezdomovci a chudina. Kdo jiný by do toho prokletého domu vlezl? Došel až ke vstupním dveřím. Upoutala ho jmenovka na zvonku. Johnstnovi. Takže ani jmenovku nesundali. Vypadá to, že prostě opustili dům a už se nevrátili. Nebo…vzadu v hlavě se mu zacinkal poplašný zvoneček. Ne, to snad ne, to by přece nemohl chtít?! Nebo ano? Jako trest za vzpouru? Vždyť má být milosrdný! Tohle by byly nejhorší muka! Ani sám Kain tolik netrpí, jako on, malý Jack Johnston.

Chvíli nehybně stál, bojujíc se svým posláním. Jako pokaždé zvítězilo. Věděl, že je to někdo z domu. A nebylo jisté, jestli to je někdo, o kom si myslel, že už je dávno pryč. Musel to zvědět. Pomalu zaklepal. „Už běžím,“ ozval se ženský hlas. Podezřele povědomý hlas. Jack ztuhnul. Dveře se pomalu otevřely. Zpoza nich vykoukla malá vrásčitá postava. Vlasy už měla celé bíle, ale Jack ji okamžitě poznal. Vídával ji v představách každý den.
Stařenka se zadívala Jackovi do očí. Kdyby mohl, plakal by. Měl sucho v krku, pomalu zvedl ruku, aby se stařenky dotknul. Ta mezitím vykoukla úplně ze dveří, rozhlédla se kolem a pak zvolala: „Haló, je tu někdo?“ Když se nikdo neozval, jen pokrčila rameny a obrátila se. V tu chvíli měsíční světlo rozzářilo nad její hlavou tajné znamení. Znamení určené Jackovi. Ten jen polkl a špitl: „Matko.“

„Asi zase nějací puberťáci, co se nudí a mají zábavu s obtěžováním starých lidí,“ prohlásila stařenka, když vešla do obývacího pokoje. Jack si ihned všiml holohlavého starce a upřímně se vyděsil. To nemůže být on! Sám ho viděl odejít! Musí být vysvětlení. Muž se obrátil ke stařence a Jack úlevně vydechl, když spatřil jeho tvář. Ne, nebyl to on. Proč se vlastně bál? Teď už mu nikdo nemůže ublížit. Ne fyzicky. Duševně je trýzněn den co den. Posadil se na volnou židli v rohu místnosti a sledoval matku, jak si přisedla na pohovku k holohlavému. Takže si našla jiného. Byl celkem překvapen, jak moc se podobá jeho skutečnému otci. Ale viděl tu i pár rozdílů. Hlavní byl v očích. Tyhle hřály, nesršely blesky. Byly teplé, usmívající se, ne chladné jako led, vrhajíc zášť na každého v dosahu.
Otřásl se. Není tu proto aby hodnotil svého nově nabytého otce, ale aby provedl tu nejhorší věc na celém světě. Nemusí to udělat, napadlo ho, když se zadíval na znamení poblíž matčiny hlavy. Může tomu zabránit. Když se bude ovládat, nemusí se nic stát.
Jako odpověď na jeho myšlenku se mu v ruce zjevila černá dýka. „Ne!“ vykřikl. Ani matka, ani holohlavý muž se nehnuli a stále sledovali televizní pořad. Podíval se do dlaně a dýka pomalu zmizela. Otočil pohled do stropu. „Já to neudělám!“ zařval pevně. „Nikdy!“ dodal a zadíval se na měsíční znamení nad hlavou své rodičky.

Bylo pozdě a v domě už všichni spali. Jack seděl na posteli hned vedle matky a hladil ji vlasy. Tolik ji miloval. Tolik bezesných nocí prožil, když mu byla odebrána. A teď je tu, aby ji odvedl. „Bůh je nespravedlivý,“ pronesl do ticha. Stařenka sebou trochu pohnula, ale dál spala. „Nemůžeš to po mě chtít,“ vykřikl Jack znovu a prudce vstal. Tentokrát však jeho výkřik už nezněl tolik přesvědčivě. Co když má nějakou zákeřnou nemoc a strašně trpí? To bych to pak musel udělat. Bylo by to správné. Nebo jí ten holohlavec bije, stejně jako jeho otec. Odchod by pak možná byl vysvobozením. „NE! Nemůžeš to chtít!“ zakřičel a pohrozil pěstí proti stropu. V ruce držel černou dýku.

„Jacku?“ zvalo se náhle za ním. Pomalu obrátil hlavu. Matka byla vzhůru, oči doširoka otevřené se jí zalívaly slzami. „Jacku!“ zajíkala se nenadálým štěstím. „Přišel si pro mě? Že ano? Cítila jsem to, věděla jsem, že přišel můj čas. No tak, pojďme do nebe a už nikdy se neodloučíme.“
„Nemůžu, mami, nedokážu to. Jsi tady šťastná,“ oponoval ji. „Ale Jacku?! Myslíš, že poté, co tě ten všivák zabil, jsem někdy byla šťastná. Snad jen ve chvíli, kdy ho smažili v křese, ale to bylo jen chvilkové, pouze moment zadostiučinění. Ale teď můžeme být spolu. A navždy,“ trvala stařenka na svém, ruku v Jackových vlasech. „Vůbec ses nezměnil,“ vzlykla mu do ucha. „Pořád jsi můj malý chlapec, jako kdybys neodešel. Dokonce si ani nevyrostl.“
„Ne mami, nevyrostl,“ poznamenal Jack smutně. Ve své malé ručce za zády pevněji stiskl dýku. Už věděl, že to musí udělat.
„Mami, zavři oči. Až je zase otevřeš, budeš v nebi. Budeme tam spolu. Navždy,“ zalhal. Stařenka přikývla, usmála se, naposledy se na něj zadívala mokrýma očima a pak je zavřela.
„Miluji tě,“ zašeptal Jack a bodl.

„Nemyslíš, že toho ten kluk už přetrpěl dost?“ zeptal se Gabriel. „Který kluk?“ odpověděl otázkou Bůh. „Malý Jack Johnston. Ten devítiletý chlapec, co vypomáhá s umírajícími. Myslím, že odvést vlastní matku už bylo příliš tvrdé a všecko jen proto, že sám nechtěl odejít,“ pokračoval Gabriel vehementně. Bůh jen zvedl ruku a tím ho umlčel. „Netrestám ho,“ odvětil Bůh smutně. „Sám si to vybral, byla to jediná možnost, která mu mohla zajistit nesmrtelnost, kterou tak chtěl.“ „Nemyslíš, že už by si zasloužil vykoupení a odpuštění? Nemohl bys mu ho nabídnout?“ zeptal se Gabriel. „Nabízím,“ prohlásil Bůh a natáhl ruku. Na dlani se mu objevila černá dýka. „Nabízím mu ho pokaždé.“

Před totální apokalypsou mého disku jsem našel toto dílko... Kupodivu si nepamatuji, kdy jsem ho psal... Ale zde je... ;o)


Ležím na zemi a koukám na nebe,
myslím já, lásko má, myslím já na tebe.
Jaké to bylo, jaké to je,
jaké to bude, ty duše dvě.

Má a tvá, ty a já,
kdo pochopí, kdo to zná?
Když stesk ovládá mé srdce,
vše chutná tak trpce.

Vzpomenout si na tu chvíli,
když jsme byli, kde jsme byli.
Jen pro sebe jsme oči měli,
jen o druhého se strachovali.

Vzpomenout a zapomenout,
jak dírou v peklo propadnout.
Srdce jako kámen, v hrudi tvrdý led,
nepotkám tě lásko, nezískám tě zpět.

Snad se někdy sejdeme,
cestu k sobě najdeme.
Srdce mi teď krvácí,
jak opilé se potácí.

Dívám se na nebe,
myslím já na sebe,
trápím se pro tebe,
bojím se o... Nás.

stvůra a nestvůra... ne, podle mě se význam nemění. Bude-li někdo hodně rýpat a filosofovat ohledně stvoření a nestvoření (jak tu začal Kulich), tak nechť si filosofuje, mohlo by to být celkem zajímavé :o)
Ale v podstatě (nebo přinejmenším v četnosti a příležitosti využití) je význam stejný.
A basta O:oD
Ale, musím říct, že mě nějak nic jiného nenapadá [:o(

Kulich 24.Ledna 2007 20:44
stvůra je příšera
nestvůra je taky příšera

Kulich 24.Ledna 2007 19:20
nemění.
Pořád myslíme to monstrum.

Ahoj lidičky potřebuji fakticky pomoc a jedná se o jedno slovo
Takové před které přidáte NE bude mít stejný význam jako bez toho NE
příklad:
NEstvůra - stvůra

díky moc!!!!

Stvořeno v osiřelé jizbě, ovlivněn obětavou Labutí princeznou, s jejímiž doteky rád splývám v nejeden harmonický celek...

BEZTRESTNÉ PŘELÍČENÍ

S nocí převlékavou se měsíc neošacený obřadně žení.
V soukolí pořádkumilovném strnulo všeho tvorstva hemžení.
Já světím vodou uličnickou lístky čaje v bachraté konvici.
A víc přemýšlím o ženě sympatické v pochroumané kondici.

Plameny svíček včelích zdrhají svorně před voskovým nevolnictvím.
Jako korunní svědek hájím pravdu vzatou před duševním soudnictvím.
Zbytečně, neb slovo hlavní má láska, jako nesmířlivý žalobce.
" Zlomil jsi labuti křídla," čertí se srdéčko v hrudní nádobce.

Dým vějířovitý z tyčinky vonné do prostoru silně strmí.
Hlad hlodavý po přesvědčivosti jak trasa zlá hudba táhlá krmí.
Výnos vlastní kosí hvězdy špehovavé v cukavém přefičení.
"Co dát za odpověď, jaký přijmout úděl, ve smyslném přelíčení?"

Svit luny zazlívá rampouchům chlad, s vločkami družně koketuje.
Oheň prskavý tmě skládá jiskrobránu, stíny lehce raketuje.
Nápad překotný velký kus z masy vědomosti zdatné užírá.
"Křídlolam je faleš, svět zná labuť, ke které víra má se ubírá!"

evve 04.Ledna 2007 15:15
Nechci být zlý, ale někdo mi tu připomíná Dawn :)

psychop 03.Ledna 2007 21:29

Jak moc nekritizuju, tak tady si neodpustím ...
Líbí :-)

A souhlasím s Eithné s vypuštěním těch přebytečných slovíček.
Ačkoli poezii houby rozumím, tohle mi přijde fakt dobré.

Eithné: Ne, asi to tedy nebude ona... protože v příspěvku pod tímto mým nemá žádnou hrubou chybu... (myslím :oD)

Draculla: Upřímně... přečetla jsem si tu úplně první věc co sem byla od tebe dána, a musím říct, že je to - promiň mi ten výraz - katastrofa. Alespoň si dávej pozor na ty hrubky, protože potom se to nedá číst. Promiň. Dokud neuvidím něco, v čem nebude hned v první větě hrubá gramatická chyba, nebude se mi to chtít číst a už vůbec ne se k tomu nějak více vyjadřovat - a můžu ti odpřísahat, že nebudu jediná. V klidu si po sobě všechno přečti, nakopíruj si to do Wordu (ten většinu chyb opraví sám) a popadni Stručnou mluvnici českou a projdi si to. Dobře, pravidla českého pravopisu před sebou mít nemusíš, ale aspoň to zkoukni v tom Wordu. Nechť toto je má první rada, protože bez pravopisu se dál nepohneš.
Neber si to zle, rozhodně to tak není míněno. Myslím to s tebou dobře.

psychop 03.Ledna 2007 21:29

Eithné 04.Ledna 2007 05:46

:))
Mooc pěkná ukázka přísloví, "víc hlav, víc ví".
Nuže druhá verze je již zajímavá a opravdu, cituji: "Není to špatné ... :)"

Doufám, že se dočkáme i delší verze a věřím, že s trochou práce, skromnosti a ochotou naslouchat jiným, se setkáme s kvalitním dílem.
Tedy, hurá do toho. :)

psychop 03.Ledna 2007 21:29
Lepší, ještě bych vypustila slovo "já" v posledním verši druhé sloky a slovo "jen" v posledním verši poslední sloky, aby to vycházelo rytmově - a dobrý, líbí :o)

Není to špatné ... :)

Nuže, druhá verze je na světě. Rozhodl jsem se poslední dva verše kompletně přepsat. Skoro bych i řekl, že to tak vypadá trochu lépe.

Když srdce mi poručí,
hřát se ve tvé náruči,
klepu se a doufám jen,
že tvým rtům jsem zaslíben.

Když můžu ve tvém objetí,
oddávat se dojetí,
zapomínám na sebe,
já myslívám jen na tebe.

Přemýšlím a doufám jen,
že ve tvých snech jsem přítomen,
že jedno místo v srdci máš,
které jen pro mne schováváš.