Andor.cz - Dračí doupě online

Beredur 03.Září 2006 13:08
Doufal jsem, že se díky tvé frustraci nerozmáznu, tak jsem se do toho pustil.

O tématu ani mluvit nebudu. Stejně všichni budou psát bláboly o lásce, všechny stejné, neinovativní, nudné a roztahaná. Tak co.
- Co má být ta daň z potrestání? Zní to trochu nesmyslně, vždy» tím by byl trestající motivován k ponechání vynků bez trestu. Ale budiž, když jde o lásku, nejspíš to nějaký smysl má (snad že trpí i trestající?).
- Rojnice pachů zní dost divně, už z toho důvodu, že rojnice je útvar používaný při hledání/nadhánění.
- Naopak "hrdlobití výtek" je velice zajímavý obrat a mně se líbil.

Musím poupravit svůj názor, toto dílko skutečně inovativní je. Krátké, se zajímavými jazykovými obraty (daň z potrestání teď skutečně dává smysl a rojnice pachů se zdá přijatelnou) a dokonce se strukturou! A, celkem, pravidelným rytmem!
Snad první báseň o lásce, kterou tady na Andoru vidím, a která vypadá, že nad ní skutečně někdo přemýšlel. A dokonce mě to ani nerozmázlo .-)

Dávám sem flustrující dílko.Snad se tu rozmáznou kritické ohlasy:

PUCH V NEMĚNNOSTI KONCE

Láska je jako daň z potrestání,
rojnice pachů na hroudě zmrvené.
Všude jsou skrvny, čpí kapky kyselé.
Znazen z dávení neživých běsů,
týrám smysly v hrdlobití výtek.

Pláči v nechuti žít bez přestání.
Cit je jako vrak na vlně shrbené.
Snadno tmí světlo zlostí olyselé.
Vyčichlá je vůně vyvrácených třesů,
však duše hnojí obraz páru lýtek.

Dívčích.Slzami zvlažených, s chloupky...
Už ne! Chci ven, pryč z nevábné hloubky.

Qued 31.Srpna 2006 12:05
*Obdivný potlesk.* Snad jen to "poslání svorky do háje" mi nesedlo k duchu, jakým byl text prosycen, ale je pravda, že já bych ji poslal mnohem dál .-)
Skvělé, skvělé, skvělé.

Dobrý den,
pokud by Vám to moc nevadilo, předvedl bych zde další útvar ze své sbírky nápadů.
Ocenním cenné rady a vhodnou kritku, prosím však, omluvte pravopisné chyby.
Děkuji



Jak jsem napsal povídku.

Jó, to bylo tenkrát, jak jsem byl tak nějak nemocen. Víte ne? Jak mě bolelo v krku a smažit vajíčka jsem na čele svém mohl. No, tak tenkrát to bylo.
Když knihy dočteny byly, hry dohrány byly a vajíčka snědena, nuda přišla pro mě. Hnal jsem ji, mrchu, jak nejlépe to v leže, pod Himalájí pokrývek šlo. Nedala se snadno, když už to nešlo jinak použil jsem zbraň z nejsilnějších a zapnul pekelný stroj, odborně nazývaný „osobní počítač“, kterému my latiníci říkáme „písíčko“, nebo-li „persnl kompjůtr“.
Sotva zablikala magická obrazovka modrou barvou, nebylo úniku. Zhypnotizován pohybujícím se kurzorem, dostal jsem se přes nástrahy zabezpečení a přihlášení. Srdce se mi rozbušilo při pohledu na renderovanou krasavici, dokonale pózující s ostřelovací puškou. Již nebylo cesty zpět.
Zaškrábalo mě v krku a na nohy mi táhlo i přes pletené ponožky mojí babičky. Co naplat, když se mi ani na desátý pokus nepodařilo správně umístit karty v pracovním nástroji sekretářek zvaném Solitaire, zhnuseně jsem se odbelhal připravit si životabudič. Písíčko jsem samozřejmě nevypnul a tak jsem se od magické obrazovky domotal, chůzí typickou pro všechny chromé zombie, do kuchyně. Kdesi v části mé lebeční dutiny začal se hrnout dopředu algoritmus rutiny přípravy čaje, který mimo klasické činnosti spojené s ohřevem vody a házením pytlíku do hrnečku, mimo jiné obsahuje také nesrozumitelné mumlání „dáme si čajíček“, kdepak tě mám ty potvoro“ a jiné naprosto nezbytné činnosti. No a, jsa nemocen, osvítil mě nápad nemálo heroický, především však dokonalý. Když už čajíček, tak proč ne rumíček, šup s rumíčkem do čajíčku. Nemoc tomu chtěla, čaj zjemnil rum a tak tento nápoj zdaleka neměl požadovaný efekt na můj bolavý krk. I sáhl jsem na dno svých sil a po pečlivém průzkumu bitevního pole, nacházejícího se uvnitř skříňky nudně nazývané „bar“, našel jsem láhev čiré tekutiny. Byla to prakticky š»áva z obilí a aby tam snad nemohly být nějaké škodliviny, radši byla vypálená.
Tato kombinace osvědčila se, nohy mě sice stále zábly, zato mi dvojnásob bylo teplo kdesi tam uvnitř kolem těch hnusných a nezbytných věcí. Žitná dokonale desinfikovala krk a tak i polknout slinu jsem mohl. Nadšený z tohoto úspěchu a nenadálého obratu vývoje bitvy s nudou, zběsile jsem zaklikal myší kdesi po ploše a sledoval co se děje. A dělo se.
Ikony jezdily zprava doleva a nahoru a dolů, hned zase zpátky, startovní nabídka se rozbalovala a zase zabalovala, nabídka rychlé navigace vyjížděla, aby v zápětí zmizela tam kde mizí jen nabídky rychlé navigace.
Stalo se, co by všichni, krom mě, čekali. Spustil jsem program.
Přes krasavici, jak roleta, stáhlo se bílé okno aplikace MS Word, chvíli se ni nedělo, krom hyperaktivní obulvované svorky, nabízejíc mi netušené možnosti otevření již uloženého, či vytvoření nového dokumentu. Poslal jsem svorku do háje a přemýšlel co s novou situací podniknu. Posilnil jsem se mnoha dalšími doušky teplého a pár doušky studeného nápoje, zachroptěl jsem a rozhodl se postavit nové výzvě čelem. Další chvíle hloubání mi odhalila, že již čelem k výzvě sedím, nebo» ji vidím a tak zabořil jsem své přesně koordinované prsty do kláves. Koncert to byl nádherný, klávesy klapaly, židle vrzala, v uších mi zvonilo a já tvořil.
V duchu jsem pěl oslavné ódy na společnost Microsoft, že dokázala něco tak zázračného, jako vytvořit z fungujícího myslícího stroje, téměř funkční stroj psací.
Nic mě nerušilo a tak pokračoval jsem ve svém díle a psal a psal a psal…
Vy, kdož znáte účinky magické obrazovky a temného hučení v útrobách písíčka, zajisté víte, jak těžké je donutit třesoucí se prst zamířit k tlačítku „Turn Off“ a o kolik těžší je zakaleným zrakem, který by mohli závidět i kreslené postavičky animáků, navésti tento prst na miniaturní plochu tlačítka, kde musíte donutit již skoro odumřelé svalstvo k strašnému výkonu, zmáčknutí. Slyšel jsem o tvorech, jenž dokáží pomocí silné vůle vypnout písíčko pohybem a kliknutím myši, aniž by mezitím spustili něco dalšího. Neznám však žádného z těchto bohů.
Tak, vyčerpán jsem se, neznámo jak, dostal opět pod hory přikrývek a blaženě se oddal bezesnému bezvědomí. Kdybych však měl sílu snít, jistě bych snil o úspěchu mého díla, jenž jsem se strašlivým vypětím sil stvořil.
Druhý den, možná třetí, probral jsem se o pár kilo potu lehčí, zato o bolest hlavy těžší. Cítil jsem se však skvěle, vždy» otcem povídky stal jsem se předešlé noci. Nedočkavě jsem vykonal všechny nezbytné činnosti spojené s nadáváním na bolest hlavy a odpolední hygienu a vrhnul jsem se k pekelnému stroji.
Bleskově jsem vykonal vše nezbytné a nejkratší možnou cestou jsem se propracovával ke své předchozí činnosti. Po dvou hodinách usilovné činnosti a zápolení s útočícími hrami, internety, ajsíkjůčky a podobnými nepřáteli, jsem konečně zopakoval postup na spuštění aplikace majkrosoftské slovo. Tentokrát jsem však svorku s xichtem neposlal pryč, ale opatrně jsem ji požádal o vydání mého posledního dokumentu. Vydala mi ho mrcha, nevím, čím vším si toto nebohé dílo prošlo zatímco jsem spal, ale jisté bylo, že rozhodně není v původním stavu, v jakém jsem ho opustil. Vždy» stvořil jsem něco mistrovského, ne tuto žalostnou půlstránku nesmyslů, překlepů a chyb. Inu, poučen o důvěře ve stroje, uvařil jsem si čaj a rum a žitnou a odbelhal se truchlit do postele.
Konec

Irandael 29.Srpna 2006 17:19
Aha, toho jsem si nevšiml. A navíc písnička, kterou už delší dobu sháním, díky za odkaz .-)
Jinak, stejně mám ten pocit, že to "tak trochu" nesedí počtem slabik do původního textu. Ale to už bych musel hledat lyrics nebo si to napsat, jenže je čtvrt na čtyaři ráno a já za chvilku půjdu spát .-)

Belgarion_Kolder 28.Srpna 2006 23:59
pod básničkou je takovej odkaz..no a tam jde ta písnička stáhnout.tak ji stáhni a ohodno» to :)

Irandael 24.Srpna 2006 11:42
Tak tu máme další básničku o lásce. Tentokrát anglicky (a v původním znění navíc s chybama). Navíc to s tim Hey-hey vypadá jako popová písnička.
No nic, aspoň se nad tim nebudu rozčilovat v článcích, páč se tomu vyhnu .-)


Kuboslav 27.Srpna 2006 17:53
Já už jsem se k tomu vyjadřoval ve článcíh. Abych se přiznal, znovu jsem to celé nečetl, protože z vybraných úryvků mám takový pocit, že jsi to ani po přečtení těch "devítí A4 kritiky" nevylepšil.

Hmm, měl jsem k povídce asi devět A4 kritiky, a někdo mi tam dal odkaz sem, takže... co?



V malém lesíku se hnal lesní elf, pronásledovaný skupinkou zuřivých trpaslíků. Za běžných okolností by byl mnohem rychlejší, natožpak v lese, jeho domovu. Po loupeživé akci, kterou těm trpaslíkům provedl, však byl rychlý běh pro jeho nohy až přílišnou námahou. Popadl nůž, který měl připevněný u pasu, otočil se a vrhl ho po jednom z nepřátel. Nepomohlo to, nebo» trpaslík před sebe nastavil svůj štít a nůž se zabodl do dřeva.
Zuřiví trpaslíci zrychlili tempo, chtěli dopadnout toho prohnaného zloděje. Bylo jich přibližně dvanáct, ale asi polovina z nich měla tak těžkou zbroj a byli tolik nemotorní, že se unavili hned na začátku této honičky. Všichni trpaslíci byli těžce vyzbrojeni a z obličejů se jim lil pot. A Eron už také nemohl dál. Byl příliš znavený po dlouhém pochodu a těžké akci v trpasličích dolech. Byl připravený bojovat.
Zastavil se. Všichni pronásledovatelé následovali jeho příkladu. Eron se k trpaslíkům otočil čelem a ruka mu sjela k jílci jedenapůlručního meče. Chvíli tam stál, prohlížel si své zadýchané a upocené soupeře, kteří po něm vrhali nenávistné pohledy. Ale bylo jich šest a elf byl sám.
Najednou se začal jeden z trpaslíků z plna hrdla smát, nefalšovaně a pobaveně. A Eron to čekal. Nevšímal si toho a vytasil svou zbraň. Jeho nepřátelé si taktéž připravili do rukou těžké palcáty, sekery, válečná kladiva…
Po chvíli Eron skočil po prvním trpaslíkovi, se štítem a jednou ruční sekerou, a sekl po něm mečem. Trpaslík ránu vykryl štítem a sám zaútočil. Jedna rána střídala druhou, ale elf před každou uskočil. Mrštnými pohyby se dostal až ke stromu, kde se zarazil o jeho kmen. Rozzuřený trpaslík vší silou udeřil směrem k elfovi, ale trefil jen dřevo, zbraň se do stromu zakousla a ne a ne se pustit.
Eron využil příležitosti a udeřil. Sekl soupeře do ramene a hned se stáhl do bezpečí. Vtom na něj ale vyrazil další z trpaslíků a máchl po něm svým velkým válečným kladivem. Ale trefil jen zemi a utržil od elfa jen malou ránu, kterou z části zadržela jeho zbroj. Další. Eron ho jen lehce obtancoval a zasadil mu několik malých ran. Tyto rány trpaslíkům nic moc neudělaly, ale poštvaly je proti elfovi a ještě víc je rozzuřily.
,,Tohle mi mělo ublížit, elfe?!“ zeptal se ten první. ,,Pche! Těmahle malejma úderama mě nedostaneš, zlodějská svině!“ Trpaslík se dopálil a s neuvěřitelnou zuřivostí se vrhl na Erona.
Ten mezi všemi svými nepřáteli jen prokličkoval a zasazoval jim další malé rány. Po chvíli měl na sobě každý trpaslík nejméně tucet takových ran a z nich prýštila krev. Eronovi soupeři teď téměř mrtví leželi na zemi a snažili se ještě bojovat. A elf byl také mnohokrát zasažený, ale ani jednou ho s jeho obratností nedokázal žádný trpaslík zasáhnout plnou silou. Krvácel a byl velice unavený, vysílený… Trhl rukou a od jeho rukávu se mu oddělil kus látky, rozdělil ho na několik částí a pevně si s ním zavázal své rány. Potom nechal svojí hlavu spadnout do listí a chvíli tam ležel, mezi svými nehybnými nepřáteli, věděl, že můžou z posledních sil vstát a zabít ho. Tolik se mu chtělo spát. Těžkla mu víčka.
Z velmi krátkého polospánku ho probudilo zadunění trpasličího rohu. Jelikož už žádný z trpaslíků neměl sílu pozvednout zbraň, jeden se rozhodl přivolat takto pomoc. Ale byli přece daleko od pevnosti. Byla malá šance, že by tu byl v okolí nějaký potulný trpaslík. Všichni museli být v pevnosti! pomyslel si Eron.
V tu chvíli uviděl procházejícího gnóma průměrného věku, který nic neviděl, nic netušil. Zkrátka nevěděl, že prochází kolem šesti mrtvých trpaslíků a elfa s nekalými úmysly. Eron pomalu vytáhl z boty nůž a začal vstávat ze země. Tichými kroky se začal přibližovat zezadu k gnómovi. Přemohl se a soustředil se, aby ho jeho obě» neslyšela. Byl lesní elf a zde byl jako doma. Narodil se ve hvozdu, žil ve hvozdu… Teď! Rychle vyskočil a přiložil gnómovi nůž k hrdlu. Ten začal kvičet a prosit o smilování.
,,Mlč, nechci tě zabít!“ řekl Eron, ,,chci jen jídlo a bezpečný odpočinek, pokud budeš spolupracovat, nic se ti nestane!“
,,Ano, ano, pane,“ řekl gnóm rozechvělým hlasem. ,,Co ode mě chcete? Bydlím sám, jedna malá postel, jídla moc nemám, ale rozdělím se!“
,,Doveď mě k tvému domu, gnóme!“ rozkázal elf a šel v jeho stopách, nůž mu stále držel u jeho krku. Alespoň teď se na mě usmálo štěstí. Ten malý spratek je celý vyděšený, nic proti mně nepodnikne, pomyslel si a pokračoval v cestě.

***

Rogenur Rudovous, mocný trpaslík, tou dobou procházel malým lesíkem, hledaje nějakou práci. Tento žoldák byl známý tím, že dosud se mu nikdy nestalo, že by nesplnil svůj úkol, nedokázal někoho zabít nebo se účastnil šarvátky či větší bitvy a nevyhrál. Byl navlečen v těžké zbroji, kovové runové zbraně mu ale nedělaly potíž v dlouhém pochodu, natožpak když každý viděl, jak rychle se ohání svou sekerou, což už samo o sobě vzbuzovalo respekt.
Šel, když najednou uslyšel roh trpaslíků z těchto krajů. Potřebují každou pomocnou ruku, nejspíš někoho chytají. Půjdu se tam podívat, řekl si a vydal se směrem, odkud se ten vzdálený hluboký tón ozval.
O chvíli později dorazil na místo a jen na chvíli byl překvapen tím, že zde viděl šest mrtvých těl jeho brachů. Vzápětí dorazil vztek, zloba. Uviděl stopy krve, které vedly z místa činu. Vydal se po nich, plný odhodlání vyhledat toho zrádného vraha a pomstít se. Nemyslel na to, že právě tato osoba zabila najednou šest trpaslíků v těžké zbroji a že by to mohla být první osoba, která by ho mohla porazit. Teď nevnímal nic než pomstu.

Irandael 24.Srpna 2006 15:15

Když zkončit/quit - poté tedy, jak psala DTL - předpřítomný čas -> has quit ;o)
Alejk toto slůvko se mi do tohoto typu říkanky, či mírně poetické písně moc nehodí a ani nevím proč...

Eithné 16.Srpna 2006 21:05
Eithné 16.Srpna 2006 21:05
Jak si to čtu znovu, evidentně ti to budu muset trochu dovysvětlit.

První sloka:
- Proč si anděl nechal zlomit křídlo? Ne si, ale mu. Také nevidím důvod, proč by si měl sám lámat křdla.

Andělé jsou všeobecni považováni za mnohem mocnější než lidi... Kde bylo řečeno, že ten, kdo mu ho zlomil, byl člověk? Navíc ono zlomené křídlo bylo myšleno spíše jako symbol. Co se ti evokuje při představě anděla se zlámanými křídly? Podle mě je to ztráta svobody a majestátnosti. Brala si ohledy na něco takového?

A proč veršuješ abba, když zbytek básně je abab? Pravda, není to podle toho, jak někteří dktují, že se mají psát básně, ale proč změnu nezkusit? Vždy» básně nemusí být jen konvenční podle nějakých imaginárních předpisů.

Nehledě na to, že mi dost dlouho trvalo, než jsem pochopila, že to „anděla“ a „zářila“ se má rýmovat... Přijímám a poopravím.

2. sloka
tak „zabníjet“... :-P hluboce se omlouvám :o)
- Démoc přináší víru? Proč by nemohl? Nikde není řečeno, že byse jednalo o křes»anskou víru a znám spustu sekt a tajných kultů, kde je nějaký démon považován za nositele víry. Nehledě na to, že zde se stále mluví o tom anděli se zlomeným křídlem. Zde k němu promlouvá ten, kdo ho spoutal, a neřekla bych, že bude mít chu» oslovovat ho "andělíčku" apod. Je naopak plný vzteku a nechápe, proč se k lidem otočil zády.

A jak může být mrtvý, zabitý? Nevidím jediný důvod, proč by mrtvý být nemohl, ale uznávám, že tam v tom případě se to vůbec nehodilo.

3. sloka
Čí ovečky? Andělovy? Promiň, ale vypadá to, že nedokážeš pochopit to, co ti někdo nenapíše polopaticky. Ovečky = věřící. A čí jié ovečky by to mělo být, když je tam stále řeč o onom andělovi a ještě je tam použito přivlastňovací zájmeno?

To takhle běžně kážou andělé mše? Zvláště ti, kteří se rozhodli vyhladit lidstvo? Promiň, ale kde je tam napsáno, že tam káže přímo ten anděl?

A za jaké mrtvé? Proč? Opět se zkus zamyslet, než příště něco napíšeš. Máme tu anděla, který nemá zrovna nejčistší úmysly s lidstvem a chce ho očistit tím, že ty "špatné" zabije. Tak to zkušíme znova ... které mrtvé asi myslím? Už víme?

4. sloka
- Naskýtá se jediná otázka - Proč? Jak může zabíjet všechny, kdo ví? Jak ví koneckonců, že oni vědí? Možná proto, že je to nadpřirozená bytost. Navíc tam není nikde řečeno, že zabíjí všechny. Některé poznámky mi přijdou, jako bys prostě do toho chtěla hlava nehlava š»ourat jen proto, abys dokázala, že se ti ta báseň nelíbila.

5. sloka
„Však bojí se obou“? Kdo? eh, třeba lidé? Nebo je opravdu nutné vyjmenovat Frantu, Pepu, jeh manželu a děti...

A jestli lidi vědí, že se mají bát zrovna tutěch dvou, tak už by asi nechodili zase na ty mše... A co když je to třeba po určitém čase?

A proč pomáháš vraždit? Kde je proboha řečeno, že jsem to já?? A proč by se onen protagonista nemohl ztotožnit s názorem tím, koho se předtím snažil dopadnout?

6?. kapitola
Naprosto ti tam chybí čárky viz někde nahoře

Rytmově to nesedí Nehádám se :o)

I když dotyčný zří ono poslání, těžko by schvaloval nějaké hromadné vyvražďování... Promiň, ale ty ho znáš líp než já?

Minimálně proto, že to každý ví už dlouho, tedy že lidi jsou ne vždy dobří, a kromě toho existuje emoce zajiš»ující obecné přežití, a to je soucit. Ale také existuje třeba zklamání nad tím, jací dokáží být někteří lidé. Kde je prosím tě řečeno, že zabíjí všechny??

Proč najednou veršuješ aabb? Proč ne?
Rytmus opět chybí Přijímám.

Bohužel mám pocit, že jsi ani nevyvinula snahu tuto báseň pochopit, ale kritizuj dál, že ...

Eithné 16.Srpna 2006 21:05
Ok, beru na vědomí. S tou umělostí bohužel musím souhlasit, ale doufám, že se z ní vypíšu.
Se smyslem bych se s tebou hádala, protože je to bráno spíš jako metafora či jak to správně nazvat. Zatím ho nebudu prosazovat, protože možná je tam až moc skrytý. Počkám, až co mi na to řekne někdo jiný a teprve potom se nad tím budu zamýšlet :o)
A s interpunkcí na konci řádek také nesouhlasím. Už moderní generace českých básníků ji zrovna moc nerespektovala. To nemluvím ani o velikosti písmen na začátku kasždé řádky.

Ale jinak děkuji a psát budu :o)

DTL 24.Srpna 2006 14:31
quit jako skončit ;)
díky :)
Z chyb se člověk(orbazně mysleno :D ) nejvíc poučí :)

Aratan 24.Srpna 2006 13:24
No co, tak se to opraví... lepší tvořit s chybami (a po opravě se tím pak naučit něco víc z jazyka), než netvořit vůbec, ne? ;)

There is a person in my heart,
I love her very much.
And she knows it...
Something has changed in my life
Our love (tak teď nevím, jak to autor myslel... was quiet? Has quit?) and I have just one wish...

Hey, hey,
I'm so alone over here.
Everybody is happy now, except me (doplňte "e" dle libosti :))
I'm sitting over here and sing (doplňte "i").
Please let me die (doplňte opět "e")...

Tak nějak, třeba ;)

Irandael 24.Srpna 2006 11:42

Něco ti doporučím - nauč se angličtinu a pak piš anglicky.... Za takovou hromadu chyb bys zasloužil kopanec (např. "she" místo "her" nebo absence "s" u slovesa "know", a další)... ;)

Názory a komentáře prosím:
There is person in my heart
I love she very mutch.
And she know it.....
Something was changed in my life.
Our love was quit and i have just one wish..

Hey,hey
I'm so alone over here.
Everybody is happy now excpet me-e-eee-e-ee...
I'm sitting over here and singi-ii-iii-ing.
Please let me dieee....

odkaz - originální písnička

Eithné 18.Srpna 2006 09:03

kujůů :-)

Delruth 16.Srpna 2006 17:56

Už třeba v úvodu - mně strašně vadí, když někdo napíše, že si hrdina „nevšímal lidí okolo“. Kdyby tomu tak bylo, zaprvé by mezi nimi nemohl kličkovat a zadruhé by se s takovou nedožil ani poledne.
Z šedivé oblohy padaly ospale těžké sněhové vločky. - To „ospale“ má být před „padaly“.
Vše ponořeno do chladné bílé peřiny… - To sloveso by tam být prostě mělo...
Až před nízkou hradbou zastavil, aby stanul před zavřenými vraty vedoucími do zahrad čarodějné akademie. - Zase bych změnila v 1. větě slovosled, a to na „ Zastavil až před nízkou hradbou,...“; krom toho, on před hradbou „nestanul“, protože na koni seděl, no ne?
Mimochodem, opravdu ti třímetrová zeď připadá tak nízká?
Muž na koni mu jen podal dopis zpoza svého hrubého pláště. Ozbrojenci se jen stačilo podívat na peče» a přikázal otevřít bránu. - strašně opakuješ slovo „jen“.
Nebyl čas se však kochat tímto živým obrazem. - A teď si zkus slovosled opravit užý sám, oki? :o)
Bylo zde o poznání tepleji, než na schodišti, kterým sem přišel. - první čárka tam být nemá
muž v černé plášti - nevím, kdy se ten příběh má odehrávat... ále... dřív lidi neuměli vyrobit černou barvu :-P
“… Nemůžeme čekat!“ - jestli to byl závěr věty, mělo by to vypadat spíš „…nemůžeme čekat!“
Neprojevoval tolik úcty a slušnosti, jakou si podle mladíka čaroděj oděný v bílý šat, zasloužil. - Neprojevoval tolik úcty a slušnosti, kolik si podle mladíka čaroděj oděný v bílý šat zasloužil.
Čelo zvrásněné starostmi. - Promiň, ale tohle prostě NENÍ věta, která by měla stát sama o sobě.
„...A nejede sám.“ řekl vážně... - když je za přímou řečí ještě uvozovací věta (či jak se jí říká), přímá řeč nemůže končit tečkou, používá se čárka (a máš to tam pak víckrát, oprav si to všude).
a se slovy “Dobře jsi rozhodl…“ - v tomhle případě by zase měla být před přímou řečí dvojtečka (i když bych za to ruku do ohně nedala).
udělal krok k němu a poplácal jej po rameni snad jako by mu chtěl dát jistotu a oporu, - čárku před „snad“
odešel ke dveřím a jeho odchod - „odešel“ a „odchod“ je strašně podobné, měl bys použít něco jiného...

Jinak to bylo pěkné, o tom žádná. Jestli je to takhle kusé kvůli jeskyni, je to oki; spíš mi trochu vadilo, že ten konec (přímé řeči a tak) působily dost zmateně. Jedna věc je něco neříct a jiná věc je něco říct tak, aby to čtenář nepochopil - pak si připadá jako blbec. No a když jsem to četla poprvé, tak jsem moc netušila, o co jde. Při čtení a dělání rozboru už je to jasný, aléé... no, možná jsem byla poprvé jen moc unavená :o)
Ale jak říkám, pěkné to bylo ;o)

Crussader 31.Července 2006 23:54

Kam kráčíš anděli?
- čárka před „anděli“

Potkal jsem anděla
a zlomil mu křídlo
peří se kolem snášelo
hvězda posměšně zářila.
- Proč si anděl nechal zlomit křídlo? Andělé jsou všeobecni považováni za mnohem mocnější než lidi...
- A proč veršuješ abba, když zbytek básně je abab? Nehledě na to, že mi dost dlouho trvalo, než jsem pochopila, že to „anděla“ a „zářila“ se má rýmovat... Prostě to na mě zezačátku tak nepůsobilo...

Přišel jsi zabníjet,
démone prokletý?
Chceš víru přinášet,
ty tvore zabitý?
- tak „zabníjet“... :-P
- Démoc přináší víru? A jak může být mrtvý, zabitý?

Na mši v neděli
sejdou se ovečky tvé
všechny se pomodlí
za padlé mrtvé.
- Nesedí ti to rytmově, a to ani trochu
- Čí ovečky? Andělovy? To takhle běžně kážou andělé mše? Zvláště ti, kteří se rozhodli vyhladit lidstvo? A za jaké mrtvé? Proč?

Přitom nemají tušení
kdo kudlu tu skrývá
to proklaté vědění
smrt za sebou mívá.
- Naskýtá se jediná otázka - Proč? Jak může zabíjet všechny, kdo ví? Jak ví koneckonců, že oni vědí?

Vzpomínej, kdo všechno pad´
rukou tvou spanilou
vida, že ty jsi had
s duší prohnilou.
- Dávat apostrof za d evokuje ď ;o)

Já se anděla ptám
proč už nás nechrání
když odpověď dostávám,
zřím, je to poslání.
- Když je ten anděl takovej had, proč odpovídá na otázku a proč radši tebe nezabije? Když koneckonců víš?

Proč pečovat o lidi
co nemají skrupulí,
jen jdi anděli
řiď se svou vůlí.
- Naprosto ti tam chybí čárky
- Rytmově to nesedí
- I když dotyčný zří ono poslání, těžko by schvaloval nějaké hromadné vyvražďování... Minimálně proto, že to každý ví už dlouho, tedy že lidi jsou ne vždy dobří, a kromě toho existuje emoce zajiš»ující obecné přežití, a to je soucit.

Já kráčím za tebou
s čepelí od krve
však bojí se obou
a ještě víc budou.
- „Však bojí se obou“? Kdo? A jestli lidi vědí, že se mají bát zrovna tutěch dvou, tak už by asi nechodili zase na ty mše... A proč pomáháš vraždit?
- Proč najednou veršuješ aabb?
- Rytmus opět chybí

Ale my očistíme
to stádo prohnilé
a ještě než padneme
budeme mučitelé.
- Kdo je mučitel? Myslíš opravdu lidi, co natahujou ostatní na skřipec a tak? Nemyslels náhodou mučedníky? A mučedníky se obvykle nestávali ti, kdo zabíjeli ostatní...
- Jak chtějí očistit lidstvo? Každý člověk je v jádru špatný - chtějí zabít všechny? Něco jako „mír ve voskovém světě“, znáš-li Red Dwarfa...


No, mně se to nelíbilo. Připomínalo to spíš říkanku než báseň, verše byly vytvářené strašně uměle.
Kromě toho mi tam lehce pokulhával smysl, vůbec nebereš ohled na lidskou psychiku, protože takhle se lidé nechovají.
A tak.
Mno, ale - jen piš dál ;o)

Tak, Grácie, něčím malým sem přispívám, poraďte, vylepčete. Je to taková povídka k jednomu dobrodružství, schválně je v ní řečeno tak málo, má to svůj účel. Nevím teda jestli to dýchá tím tajemstvím a významností, snad ano. :-)
A už bez keců, tady to je. :-)


Někdy, kdesi v Aberu


Nevšímal si lidí okolo. Měl doručit zprávu. Podkovy zvonily o dlažbu a jezdec mistrně kličkoval mezi překážkami poledního shonu. Z šedivé oblohy padaly ospale těžké sněhové vločky. Vše ponořeno do chladné bílé peřiny…
Až před nízkou hradbou zastavil, aby stanul před zavřenými vraty vedoucími do zahrad čarodějné akademie. I přes třímetrovou zeď viděl obrys snad půlky věže vzdálené nejméně sto kroků od něj. Největší stavba ve městě, sama datující založení této lidské bašty.
K jezdci předstoupil jeden ze dvou strážných zachumlaný v teplém kožichu. Muž na koni mu jen podal dopis zpoza svého hrubého pláště. Ozbrojenci se jen stačilo podívat na peče» a přikázal otevřít bránu. Jezdec přikrčen v sedle jí projel a zamířil přímo k monumentální věži před ním. Otevřel se mu pohled na zasněženou cestu a bílou alej jabloní a třešní. Nebyl čas se však kochat tímto živým obrazem.
Stanul před věží. Žena v těžkém černém kabátě vzala za uzdu zpoceného koně a jala se jej odvést do stájí. Muž byl mezitím vpuštěn za mohutné zdi akademie. Předal svinutý kus pergamenu jednomu z mladších čarodějů, který již očekával jeho příjezd, sebral měšec plný zlatých mincí a tím jeho úloha v tomto příběhu skončila.

“Vstupte…“ ozval se sytý hlas za dveřmi. Mladík nečekal a zatlačil do těžkých dveří. Vstoupil do místnosti osvětlené plápolajícím ohněm z krbu a několika svícny. Bylo zde o poznání tepleji, než na schodišti, kterým sem přišel. Uvnitř, na židli u stolu, seděl urostlý muž v černé plášti, evidentně oblečen do umě kované zbroje. Přes levou líci, kterou mladý kouzelník mohl od dveří spatřit, se táhla krom pár pramínků černých slepených vlasů nehezká jizva. Tohoto muže nadějný čaroděj viděl poprvé…
“… Nemůžeme čekat!“Muž zrovna důrazně dopověděl svou větu chraplavým hlasem, kterou směroval k mistrovi stojícímu u krbu. Neprojevoval tolik úcty a slušnosti, jakou si podle mladíka čaroděj oděný v bílý šat, zasloužil. Jen klíč k Tajné knihovně na zlatém řetízku houpající se starci u krku napovídal, že se jedná o arcimága. Ten měl evidentně mnoho starostí a opírajíc se o vyhřáté zdivo hleděl ke dveřím. Tam se otočil i onen sedící cizinec. Podivný to muž. Celá tvář zohyzděna popáleninou a jizvami. Jeho oči bělostně modré jako ledovce ve Štítových horách. Mladík chvíli nevěděl, s jakouže důležitou zprávou to přišel. Ale nakonec jen zakoktal a s duchem podřízenosti rychle přistoupil k mistrovi a předal mu dopis. Starý čaroděj jen děkovně kývl a mladík odešel. Zabouchly se dveře a mistr si již pročítal obsah pergamenu. Čelo zvrásněné starostmi.
“Přejel brod u Kersu. A nejede sám.“ řekl vážně a vzhlédl ke znetvořenému muži. Ten na něj hleděl plamenným pohledem a bylo jisté, na co čekal. Naklonil hlavu na stranu a pohledem naléhal na starého čaroděje. Ten po chvíli kývl a sroloval dopis. Zjizvenec potěšen rozhodnutím starce rychle vstal a se slovy “Dobře jsi rozhodl… Ještě to vše můžeme zvrátit! Nesmí se dostat k hradbám města, pak jej ztratíme.“ vzal dopis od čaroděje.
Ten jen mlčky přikývl, asi ne zcela rozhodnut, k čemu že to svolil.
“Jede s ním nějaká žena.“ promluvil hořce a pozvedl významně oči na cizince. Ten opětoval čaroději pohled a snažil se vyčíst, proč ta nejistota ve starcově hlase.
“Nesmíš věřit všemu, drahý příteli. Moc času trávíš nad knihami a rozhovory s kněžími. Byly doby, kdy tvůj hlas byl bičem a tvé oči měly sílu. Věz, že ses rozhodl správně.“ zachraptěl cizinec. Podal starci ruku a když se nedočkal potřesení, udělal krok k němu a poplácal jej po rameni snad jako by mu chtěl dát jistotu a oporu, kterou zřejmě arcimág postrádal. Pak mlčky odešel ke dveřím a jeho odchod ohlásilo hrobové ticho.
Čaroděj stál na stejném místě a ztěžka se opíral o dubový stůl. Byl unaven a neměl dobrý pocit ze svého rozhodnutí. Ale neměl na výběr. Už to nešlo zastavit. Posadil se na židli a dlouho mlčky hleděl do skomírajících plamenů v krbu. Věděl, že si pro něj stejně přijde.

DADOUCH 09.Srpna 2006 18:26
Jak řekla evve, tohle téma asi nebude to pravé. Já to podruhé číst, natož pak hodnotit, nebudu, ale jestli si s tím dají tu práci jiní, asi ti nic moc hezkého nenapíšou (jistě, někteří ti budou vykládat, jak je to chytlo za srdíčko, ale ti brečí i u večerníčků). Už jen proto, že všechny ty básničky o lásce vypadají prakticky přesně takhle.