Andor.cz - Dračí doupě online

VAROVÁNÍ MINISTERSTVA IROVNICTVÍ:
ČTENÍ TÉHLE POVÍDKY MUŽE SPŮSOBOVAT VÁŽNÉ FYZICKÉ I PSYCHICKÉ ZRANĚNÍ.
Požadavky:
Mozek(lze nahradit opičím),Počítač s internetem, znalosti nejlepší hry na světě

Half Life 2.


Half Life 2 - Day of the Combine Defeat

PROLOG

Kdesi v americe/Rok 2008

Plukovníku! Plukovníku Ersne slyšíte nás? ozívalo se z rádia chraptivě

a v pozadí byly slyšet rány a výstřely. Plukovní Ersn neváhal přeladil radio.

Co se děje Andersone? zeptal se.
Byla to past. Základna Combine byla těžce obrněna. přežilo nás jenom pár.

ozvalo se z rádia.
Dobře držte se pošlu tam Pearsona.
Ne Pane. Neposílejte sem nikoho dalšího na smrt. ozvalo se z rádia

těsně předtím než se ozval z rádia strašlivý výbucha už jen chrčení.
Zavolejte Pearsona! zavelel plukovník lidem poblíž. Po chvilce čekání

Pearson dorazil.
Pearsone dejte všem zbraně a držte se. Anderson a jeho tým jsou mrtvý a

předpokládám že Combine zaůtočí.
Ano pane! odpověděl Pearson. Otočil se a odešel. U dveří se zastavil a

prohlídl tábor. Byl to tábor schovaný ve velké jeskyni. S jediným vstupem. Byla

tu menší nemocnice , sklad , vchod obrněný všemožnýmy plechy a tři věže. Jedna

věž byla uprostřed tábora. ostatní dvě byly u vchodu. Šel do prostřed tábora ke

svému týmu.
Na obrané pozice! Combine možná brzo zaůtočí! zavelel když v tom se

ozvala siréna a křik jednoho muže.
Combine sou tady! křičel muž a začal pálit ze kulometu který byl

přimontován k věži. Ozval se výbuch který spůsobil raketometný vůz Combne ,

který zrovna vystřelil raketu. Poté přiletěla i výsadkové loď Combine. Vysadila

kolem třiceti vojáku těsně předtím než ji Rebelové stihli sestřelit. Náhle se

ozval silný otřes a výbuch. Další raketa z raketometného vozu vybuchla u zdi

rebelské základny, tentokrát ale vytvořila díru a vojácí vnikli dovnitř.
Věže útoče na raketomet. Ostatní na vojáky! zavelel Pearson a začal

střílet po vojácích. Po chvilce šel slyšet pohon výsadkové lodi, což byla

vlastně potvora držící kontajner. Vystoupilo dalších třicet vojáků. Všichni

do krytů! zavelel Pearson. Všichni vojáci co přežili se schovali do

hlavního bunkru a statečně chránili pozice. Jeden voják za barikádou krabic.

Další u dveří. Další se vzadu modlil aby se stal zázrak. Tahle bitva byla

prohraná už předem.
Náhle přestala palba. Všichni combine byly vyvedeni z míry. Stal se zázrak.

Jediný člověk který mohl tuhle válku vyhrát se tu z nenadání oběvil. Samotný

Gordon Freeman ve své bugině.
Opět začala palba. Combine stříleli po Gordonovi ale ten statečně ujížděl.

Dojel do středu základny. On tam vlastně nedojel a vyskočil pomocí blízké

písečné hroudy. Vystoupil z auta a vytáhl brokovnici a namířil si to rovnou ke

Combine. Začali se ozívat i jiné výstřely než výstřeli zbraní Combine a

Gordonovy brokovnice. Byly to vístřeli z Alyxiny pistole. Gordone!

zavolala na Gordona Alyx. Jsem tu s Dogem! dodala a do davu Combine

vběhl robot jménem Dog. Pearson a jeho muži zpozorněli a přiběhli ke Gordonovi

jako podpora.
Jak o nás víte? zeptal se pearson.
Zjistil to Barney, a tuhle základnu potřebujeme. odpověděl Gordon.
Combine pod tlakem Alyx, Doga, Grodona a Rebelů neměli šanci. Po chvíli bylo po

všem. Na bojišti leželi desítky mrtvol. Jak mrtvoli Combine tak mrtvoli Rebelů.

Byl tu také vrak výsadkové lodi a raketometného vozidla. Alyx přiběhla ke

Gordonovi.
Neměli šanci. řekla Alyx.
To tedy ne. odpověděl Gordon.
Díky bohu že jste tu byly. Myslím že budeme muset opravit obranu ale o to se

postará plukovník Ersn. připojil se Pearson.
Jakmile dojdeme zpět do City 17 pošleme vám posily. odpověděla Alyx.
Jak si si se sem dostala? zeptal se Gordon Alyx.
Když mi to řekl barney tak sme sem utíkali s Dogem. odvětila Alyx.
Vzadu máme ještě jednu buginu. Takže si ji vemte. . dodal Pearson.
Díky. řekla docela nadšeně Alyx.
Hlavně dej bacha na Antliony. varoval Pearson.
Já se o sebe umím postarat. řekla docela naštvaně Alyx kuli tomu že z ní

Pearson dělá malou holku.

Citadela v City17
Pane! Pane! křičel jeden z elitních vojáků oblečený standartně v bílé

zbroji utíkajcí ke kanceláři svého "šéfa".
Co se děje? zeptal se vojákův nadřízený který hrdě nosí jméno Wallace

Breen.
Utok na zakladnu rebelů se nepovedl. Přijel tam Gordon Freeman a Alyx s

Dogem.
Dokonalé! řekl Breen. Zahajte útok na městskou skrýš Rebelů!
Ano Pane! řekl poslušně voják a odešel.

Městská skrýš Rebelů
Barney! Barney! křičel do rádia Kleiner.
Co se děje doku? zeptal se Barney
Právě jsem se dozvěděl že na cestě sem je spousta combine. Musíme urchyleně

do Black Mesa.
A jak se tam sakra dostaneme oba?
Musíme to skusit.Právě jsem vytvořil nový program s detektorem.
Ok! odpověděl Barney a šel do teleportu.
Připrav se!Tři.Dva.Jedna.Teď!
Barneyho teleport přenesl do black mesa uplně v pořádku.
Ták teď já. řekl si jen pro sebe dr.Kleiner a nastavil

autodestrukci.Poté došel do teleportu a připravil se na přenos.
dr.Kleinerovi se udělalo bílo před očima a pak se náhle oběvil v Black Mesa

taky.
Na poslední vteřinu jsem nastavil autodestrukci.


ČÁST PRVNÍ - Nový hrdina, aneb do vzduchu nelítají jen letadla.

Kdesi v City 17
Weeeeehaaaaa zařval Ivan děsně před tím než se rozmohla obrovská

exploze. Ivan spolu s týmem S1 měli důležitý úkol. Dostat se k hlavnímu zdroji

energie rasy Combine. Právě teď jsou asi patnáct kilometrů od cíle. Přesněji se

nacházejí v ulici. Všude okolo jsou trosky, pár barikád z lidských aut a

skupina patnácti Combine s jedním APC.
Ivan se přehoupl přes jedno z aut k další barikádě. Vytáhl z batohu granát.

Odjistil granát a hodil ho mezi skupinku Combine. Pak se opatrně proplížil k

APC tak aby ho nespatřily a z bathou vytáhl dynamit který přilepil na APC.
Stoupl a začal utíkat ke svému týmu. Apc začalo střílet. Ivan neváhal a skočil

za baríkádu. Hned jak doskočil ohlušila všechny další ohromná exploze.
Dobrá práce Ivane! Pochválil plk.Reyson Ivana.
Kluci z teamu si oddechli a odpočinuli po dvouhodinové tůře.
Bohužel stalo se nečekané. Kolem teamu se náhle oběvila skupina asi padesáti

vojáku Combine.
Ivan se ani nenadechl a Combine povraždili celej jeho team kromě jeho.
Jeden z vojáku přišel k Ivanovi s elektrickým obuškem a praštil Ivana.

Vězení Combine - Neznámo kde.
Ivane! Ivane probuď se konečně! křičel na Ivana plk. Pearson.
Ehh. Kde to sakra jsme? zeptal se Ivan.
Ve vězení Combine.
Jdeš pryč? zeptá se Ivan Pearsona a z pod ponožky vytáhne menší dynamit

s rozbuškou.
Kde sakra ty výbušniny bereš? zeptal se Pearson.
Tajný zdroj.Řekne Ivan z usměvem a připevňuje výbušninu ke zdi kde má

být z druhé stranky generátor.
Po chilce se ozvala rána a štít se vypnul. Měli dokonce takové štěstí že

generátor který rána odhodila srazil jednoho z vojáků Combine.
Pearson prohledal vojáka a vzal mu SMG a Ivanovi podal elektrickej obušek.
Pomooooc ozvalo se z jedné cely. Byl to povědomý hlas. Earson!
Ivan neváhal a vypl generátor.
Earsone! Ty žiješ? Říkali že jsi mrtvej.
Skoro mě zabili řekl Earson chraptivým hlasem. Poté Earson vylezl ze

stínu. Ivan neviděl Earsona tak jak ho znal. Viděl nějakýho dědu.
Co ti udělali? zeptal se Ivan.
Když jsem bojovali tak mě sřelili čímsi a to mě omráčilo a zníčio veškerou

techniku. Pak jsem se probudil tady a takhle řekne Earson a jde za Ivanem

ven. Na chodbě uvidí Pearsona.
Pearsone co tu děláte?
To samý co ty. Akorát mi zatim nic neudělali.
A ani neudělaj. dodal Ivan.
Deme. Nemáme čas se flákat. To budem dělat potom. řekl Pearson snažící

se zadržet smích. Avšak se mu to nedaří.
Poté Pearson jde dál v místnosti s celama. Hrůzostrašný pohled koukat se na

cely s různě smasakrovanýma lidma.
Po chvilce došli na konec chodby odkud mohli jít do leva nebo doprava. Naštěstí

před nimi byly cedulky.
Bohužel na nich byly nějaké klikyháky.
Do prava nebo do leva Ivane?
Tak jdeme do prava řekl Ivan a šel společně s Pearsonem a Earsonem po

místnosti. Kolem nich byly kovové zdi a strob byl také kovový.Pod nimi bylo

nějaké sklo pod kterým šla vidět roura kterou prochází elektrika a kousek vzadu

i dveře.
Ivan,Pearson a Earson šli ke dveřím. Když je otevřeli čekal uvnitř jeden z

vojáků.
Když je voják uviděl začal střílet.
Earsone! Néééé! zařval Pearson a roztřílel Combine vojáka na cucky.
Earson to schytal. Kvůli experimentu jeho tělo nic nevydrželo a on umřel na

místě.
Ivan i Pearson přišli k mrtvole Earsona. Chvíli byly ticho pak šel Ivan

prohledat vojáka Combine.
Naštěsti našel u vojáka taky SMG a tak zahodil obušek a vzal SMG.
Pak se vydali dál do další místnosti. Tam byly dva vojáci Combine.
Avšak než ti se stačili spamatovat oba je rozmetal výbuch granátu který tam

Ivan hodil.
Poté Pearson šel k počítači a začal cosi mačkat na počítači. Zachvíli se za

nimi otevřeli dveře.
Myslím že tohle je cesta ven řekl Pearson a šel zároveň s Ivanem pryč.
Šli tmavou chodbou avšak každých dvacet metrů bylo světlo. Chodba byla dlouhá

asi dva kilometry.
Po dvou kilometrech cesty šel vidět konec chodby tam šlo vidět město.
Jupí zakřikl Ivan a Pearson zároveň.


ČÁST DRUHÁ - Operace Ka-Boom

Když Ivan a Pearson došli na konec tunelu uviděli cíl jejich mise. Generátory.
Bohužel ty byly silně střeženy a jeden člověk by se tam dostal těžko. Natožpak

dva. Ivan a Pearson se začali střídavě koukat na sebe a na generátor.
Nic neříkej chceš abych tam šel já že? Oki už jdu řekne Ivan a a seskočí

z tunelu.
Všude kolem vězení byla jedna velká planina kterou hlídalo hodně vojáků. Sem

tam se dají najít i kameny a další harampádí jako rozbitá auta.
Poté hned běží za nejbližší auto a SMGčkem se snaží sestřelit vojáky na věžích.
Věže byly tři a vojácí si ničeho nevšimli a tak je Ivan jednoho po druhým v

klídku postřílel.
Poté se Ivan potichu šikovně proplížil k generátoru a tam položil C4 s

časovačem na tři minuty.
Pak se rozběhl k tunelu do kterého skočil. V ten samý okamžik vybuchl gnerátor

a všude zashli světla a přestali fungovat přístroje napojené na generátor.
Dobrá práce kamaráde. pochválil Ivana Pearson.
Ale jak odsud vypadneme? zeptá se Ivan který právě vstal a začal se

rozhlížet po východu.
Hej vy dva co tu děláte za brodel. ozve se ženský hlas z tunelu.
Jdu tunelem a najednou mi tady zhasnou světla pokračuje ženský hlas

naštvaně.
Ivan a Pearson se otočí, ale za sebou vidí jen něčí obrys.
Zachvíli se ale osoba přiblíží blíž.
Má světle hnědé vlasy které ji vlají k ramenům. Má krásné zelené oči které

doplňují menší ústa. Zrovna na sobě má bílé triko na kterém je červený kříž z

čeho je jasně vidět že je medik a obyčejné jeany.
Ehm. zabručel Ivan a pak dodal. Ahoj!
Pearson klečící opodál jen kívnul hlavou.
Eeee. Jak se jmenuješ? dostal ze sebe Ivan.
Elizabet. Ale mužeš mi říkat Ill. řekne Ill úplně v klidu.
Co tu vůbec děláš ty? zeptá se Ivan.
Combine mě zatkli a dali do vězení. Pak sem ale utekla a šla tudy s doměním

že se odsud dostanu živá. odpověděla Ill.
Ty jsi medik? zeptá se Pearson.
Ano jsem. odpoví prostě Ill.
Bezva. Posily se vždy hoděj. řekne Pearson doufajcí že najdou východ.
Hele nejsou tam to dveře? zeptá se Ivan když uvidí dveře schované ve

stínu v tunelu.
Pak se Ivan zvedl a šel skontrolovat dveře. Když je otevřel rozzářili se mu oči

úžasem. Byl to starý kanál vedoucí do města. Ivan ho znal moc dobře. Když byl

totiž mladý hrával si tu s kamarády.
Cesta ven! vykřikl Ivan a vešel do kanálu. Pearson a Ill neváhali a

vešli do kanálu taky. Měli štěstí. Nikde se nepotulovali zombie a ani

mozkokraby.
Asi po půl hodinové cestě dorazili k žebříku vedoucímu pryč z kanálu.
Myslím že tenhle žebřík vede do Johnsonovy ulice. řekne Ivan a začne

lézt po žebříku.
Tam máme základnu! řekl radostně Pearson.
Když vylezli z kanálu měli všichni ještě větší radost. Základna stála přímo nad

kanálem.
Ivane, Pearsone? zeptal se jeden z vojáků.
Ano jsme to my vojáku! řekl hrdě Pearsona vylezl z kanálu.
Po chvilce vylezla i Ill.
Ahoj Elizabet. řekne voják Ill.
Rayene? zeptá se Ill.
Jo to sem já. řekne Rayen.

Dawn 26.Dubna 2006 22:15
Proč si nenecháš poradit ?
Asi jsi z města a nikdy jsi neviděla vlka, jeho drápy, ani kopec, kde by se proháněli kočky a psy (já osobně asi taky neviděl žádný takový kopec) ...

Kibou.. ok opravím.. děkuju.. konstruktivní kritika se vždycky hodí...

Singollo 25.Dubna 2006 13:45
Tak pokusím se napsat co se mi v povídce zdálo a nezdálo:-)
Takže hned na začátku tam máš- pronesl ke mně tichý hlas. No zní to trochu divně, když se nad tím zamyslíš. Hlas asi nic nepronáší, je prostředkem řeči :-)
Dál mi nesedí spojení-
udělám cokoli...jen ne smrt.... Vím že to tak asi nebylo myšleno ale zní to jako by měl udělat tu smrt, což je pochopitelně nesmysl :-)
Pak tam máš dost neš»astné
marně se vzpouzejíc životu který prchá z mého starého zničeného těla. Asi cítíš že to zní poněkud nelogicky ne? Nechtěl zemřít a v téhle větě máš, že se vzpouzel životu. Měl bys spíš napsat něco, marně se snažil zadržet unikající život(taky to nezní nejlíp, ale dává to smysl).
Pak spojení
poté vlečení někam. Zní to hloupě jako podstatné jméno. Spíš bych to odřízla a dodala další větu.

Jinak celkově. Je to trochu zmatené, ale myslím že každý pochopí hlavní myšlenku.
Jen ten konec se mi zdál trochu moc uspěchaný, dalo by se to trochu rozvést.
Jinak je to ale moc hezky napsané a taky nápad je dobrý. Doufám že jsem ti trochu pomohla :-)


Thaien 26.Dubna 2006 17:42
Tak k tvé povídce. Hned na začátku, asi třetí věta. Máš tam slovo akorát. To ne ne. Nespisovné nehezké. Jen dobře? :-)
Pak tam máš spojení životnou podobu já osobně slovo životnou nikdy neslyšela a zní mi dost dobře, možná se mýlím ale řekla bych že je to hloupust.
Dál věta
Jako bych byl jen vzduch, který se prohání v korunách stromů.. zní taky docela neš»astně. Vítr by se tam prohánět mohl ale vzduch asi ne, ten tam prostě je, je všude :-)
Pak se ti tam vloudila pravopisná zcela nepatrná chybička-Vzpomínám na ní,, správně je na ni (ale co si budeme povídat s pravopisem je kříž:-)
Taky by mě zajímalo, jak vypadají sametové kukadla, pokud teda nejsou porostrlá srstí :-)
Taky místo srnka bych použila asi slovo srna, zní to líp a je to spisovné.
Pustá pouš» sahá kam až oko dohlédne. Neznám tuhle krajinu, nejvýstižněji ji popsat slovem pouš», ale nepálí tady slunce...dost neš»astné opakování slova pouš».
za nezničitelnou maskou tady bych asi spíš použila něco jako neprostupnou, nehybnou.

Jinak tam máš některá moc hezká slovní spojení a celkově ten článek působí dobře. Řekla bych že chybky jsou spíš z nepozornosti. Dobře to znám.
Doufám že ti to pomůže:-)


Dawn 27.Dubna 2006 15:43
Nemyslím to nijak zle, ale měla by ses asi taky nad svými výtvory trochu zamyslet.
Nejenže jejich kvalita je na pováženou, ale jasně nikdo z nás tady asi nepíše dokonale( ale pokud je ti vážně 24 jak tvrdíš tak by jsi měla být schopná opravit ty nesmyslnosti , nelogičnosti) ale obsah je opravdu...ujetý jinak se to nedá říct.
Tím víc ho odsuzuji, že miluju a nadevše obdivuju vlky a tohle beru jako urážku. Možná si teď myslíš že jsem citlivka, no budiž, ale tak to cítím.
Nemíním tě urážet nebo něco, to by bylo pod moji úroveň, jen prosím než něco napíšeš, tak se nad tím, i nad sebou zamysli (nevím jaké jsou tvé jiné články, reaguji na tohle dílko, pokud mi v budoucnu dokážeš že jsem se mílila a že tohle byl jen úletm tak tě náležitě ocením).

Len pre pobavenie co sa da napisat o pol noci - malo to byt na pokracovanie a je to bez diakritiky, lebo som to pisal z fleku do chatu.

PRIBEHY JEDNEJ PONOZKY

Kde bolo tam bolo , bola raz jedna ponozka. Ta ponozka sa jedneho dna rozhodla, ze uz nechce byt ponozka, ale ze chce nieco dokazat. Ze chce robit velke veci. Ovladnut svet, pristat na mesiaci ako prva ponozka...proste nieco VELKE. Prvy problem ktory nastal bol, ze by sa mala nejak dostat zo stolicky, cez ktorej operadlo bola prevesena. Trochu sa rozhupala, posunula, pokrkvala, az nakoniec sa prepadla cez operadlo a spadla na zem...otras ju trochu prekvapil, ale kedze bola z latky, nic jej to neurobilo. A tak sa ponozka pomaly ale isto zacala posuvat po koberci smerom ku dveram. Ked tu zrazu pred nu skocil pes Ferdo a zahladel sa na nu svojim prisprostenym a uslintanym ksichtom. Nejake tie sliny trafili aj bezbrannu ponozku, no to vsak nebolo nic v porovnani s tym, co malo prist. Pes sa k ponozke sklonil a ocuvhal ju. Aroma ponozky ho nesmierne omamila, takze nevahal a ponozku vzal do papule. Zacal mykat hlavou zo strany na stranu a ponozke zacinalo byt nevolno. Zo smradu z tlamy, zo slin a este aj z toho trasenia. Tocila sa jej hlava. Ze by to bol jej koniec?

Dawn 27.Dubna 2006 15:40
Diky za odpověď ......

All: Byl by prosim nekdo tak hodny a precetl si to
moje dilko? Predem dik i za pripsani komentare:-)

Dobrovolně se přiznávám že jsem spáchala onen článek s názvem obyčejné štěstí. Děkuji Aratanovi, který jediný obětovat trochu svého jistě drahocenného času, aby mi s tou slátaninou pomohl.
Pravděpodobně bych se pomoci dočkala spíš kdybych napsala něco velmi pochybné kvality alias Dawn...

MALÁ OPRAVA
Vlčí svačinka
(Je to miny příběh švihnutý s erotickým nádechem)

Otáčela se, ale nikoho neviděla. Když doběhla za les, před ní stál velký kopec porostlý trávou. Na kopci se proháněli toulavé kočky a psy. Bežela nahoru, utíkala před neznámým dechem. když se dech stále stupňoval, už nemohla dál zavřela oči a spadla na zem. Když je znovu otevřela, uviděla nad zebou vlka, který stojí na ní a vrčí a cení zuby...
Snažila se ho odkopnout, ale nešlo to... Vlk vrčel dál. Olíznul jí krk. Katrína začala prosit...


"Prosím ne, nech mě být, kdo jsi?"
Bílý vlk hrozivě zavrčel, jako kdyby ji řekl:
"TICHO"
Její plandavé červené oblečení, a stupňující se zrušení, které z ní bylo cítit, zakletého vlka vzrušovalo stále víc. Tak s ní jemně serval drápy všechno oblečení. Na chvíli jako kdyby uviděla člověčí podobu, ale pak ihned je na ní zase vlk.

"Prosím ne"
Žadonila Katrína. Vlk, který znovu zavčel šel jazykem níž až k jejímu pohlavnímu místu. To se už Katrína rozplývala slastí... Když bylo po všem, vlk utekl do lesa a nechal Katrínu samotnou a svlečenou na kopci...
Oblékla si servané oblečení a šla domů...

Ještě, že mi ho neroztrhal, ale kdo to byl? Pomyslela si...Byl tak jemný.

To se už však nedozvěděla. A vlka? Toho taky už nespatřila.
Proč bych to říkala policii když utekl. Třeba to byl zakletý princ....
A celou cestou o o tom všem přemýšlela...

Dawn 26.Dubna 2006 21:47
Holka s tebou se člověk fakt zasměje...

Pochopil jsem, že utíkala před vlkem, dokonce i to, kde leží to místečko dole, ale nejsem schopen pochopit, že vlk byl něžný i když měl drápy, to je BLBOST, evidentně z KÁMOČovi hlavy .)

Spíše jsem tím vším měl na srdci (i když jsem to nenapsal přímo, moje chyba), že by sis to 1) Měla po sobě ...NĚKOLIKRÁT přečíst 2) potom si to nechat chvíli uležet, přečíst znovu, zamyslet se nad tím, co jsi napsala a za 3) strčit to do šuplíku a snažit se napsat to lépe... :)

A pokud bych tě mohl poprosit, kromě upírů a vlkodlaků, omez ještě popisování "milostných scén", ale to jen pokud bys mi chtěla udělat radost, protože mne na ně po přečtení tvého "zoofilního znásilnění" přešla chu» .))

To o té Policii jsem vlastně ani raději nechtěl vědět, to by bylo asi na dlouhý lokte...

SASAN_KING 26.Dubna 2006 21:43
Mno utíkala před vlkem_D
Mno přímo místečko dole mezi:D přeci.)
Vlk byl nežný i když měl drápy..mnojo..já to jen popsala je to zmý a kámočovi hlavy po skype:)
nenahlásila, prootže ho už neviděla..

Dawn 26.Dubna 2006 20:46
Sice žádní upíři, ale plno nelogičností, či divně popsaných věcí/situací.

Formulaci "Na kopci se proháněli toulavé kočky a psy." si nedokážu dobře představit, natož když je tma, kopec je veliký a porostlý travou...

...proč běžela do kopce?...

Dále nechápu, když na tobě stojí vlk, jak ho chceš odkopnout? Kdyby tam bylo skopnout, tak bych to chápal...

...plandavé oblečení a stupňující se vzrušení raději nechám na pokoji... .)

..její místo ??? Jaké je její místo ? :)) Nahradil bych slovo místo slovem klín...

Dále je podle mne docela nelogické, že: "Tak s ní serval drápy všechno oblečení" a na konci "Oblékla si servané oblečení a šla domů... Ještě, že mi ho neroztrhal, ale kdo to byl?"
Nejde mi do hlavy, jak jí ohleduplně serval drápy oblečení, tak že ho neroztrhal...

Prostě klasické znásilnění "vlkem" jak z učebnic, zajímalo by mne, jestli to nahlásila na Policii :))

Vlčí svačinka
(Je to miny příběh švihnutý s erotickým nádechem)

Katrína, která běžěla lesem, za tmy za sebou uslyšela neznámý dech.
Otáčela se, ale nikoho neviděla. Když doběhla za les, před ní stál velký kopec porostlý trávou. Na kopci se proháněli toulavé kočky a psy.
Bežela nahoru, když se dech stále stupňoval, už nemohla dál zavřela oči a spadla na zem. Když je znovu otevřela, uviděla nad zebou vlka, který stojí na ní a vrčí a cení zuby...
Snažila se ho odkopnout, ale nešlo to... Vlk vrčel dál. Olíznul jí krk. Katrína začala prosit...

"Prosím ne, nech mě být, kdo jsi?"
Bílý vlk hrozivě zavrčel, jako kdyby ji řekl:"TICHO"!
Její plandavé červené oblečení, a stupňující se zrušení, které z ní bylo cítit, zakletého vlka vzrušovalo stále víc. Tak s ní serval drápy všechno oblečení. Na chvíli jako kdyby uviděla člověčí podobu, ale pak ihned je na ní zase vlk.
"Prosím ne"
Žadonila Katrína. Vlk, který znovu zavčel šel jazykem níž až k jejímu místu. To se už Katrína rozplývala slastí... Když bylo po všem, vlk utekl do lesa a nechal Katrínu samotnou a svlečenou na kopci...
Oblékla si servané oblečení a šla domů...

Ještě, že mi ho neroztrhal, ale kdo to byl?
To se už však nedozvěděla. A vlka? Toho taky už nespatřila.

A zkusil bych sem s dovolením hodit taky jednu svou povídku:

Druhá šance

Začíná padat tma a mlhavým údolím se prodírají poslední paprsky slunce. Příroda se pomalu chystá ke spánku, akorát sovy a jiní noční obyvatelé potemnělých lesů ožívají. Ze stínu stromů mě sledují nespočetné páry očí. Některé se zvědavostí jiné s nelibostí, ale všechny sledují jak snáším dříví na oheň a připravuji se na noc. Můj přístřešek z celty není téměř vidět a já se chovám docela opatrně. Rozkymácené koruny rozložitých borovic propůjčují lesu životnou podobu, jako kdyby tu místo starých stromů stáli obři a pokyvovali svými mohutnými hlavami. Souhlasně? Či na protest? Kdo ví.
Mé myšlenky se ubírají jiným směrem. Na žhavých uhlících se mezi plamínky opéká poslední kousek masa. Udržuji oheň při životě malými sousty a úzkostlivě střežím, aby můj skotačivý přítel nevydával příliš kouře. Nechci být viděn a nechci být slyšen, jako bych vůbec neexistoval. Jako bych byl jen vzduch, který se prohání v korunách stromů, nebo země, klidná i prudká, chladná i žhavá – živá i mrtvá., jako bych byl všude a nikde. Nechci existovat. jen si lehnout do trávy ve stínu stromů a usnout, spát. Snad i zemřít ? Ano zemřít. Tisíckrát jsem již o tom přemýšlel a tisíckrát se modlil. Klečel jsem na matičce zemi a chtěl zemřít. Jediné jsem měl přání, přece nebylo vyslyšeno. Jemné praskání ohně sžírajícího větve, vydané mu napospas, a čím dál pronikavější vůně pečeného masa podbarvují mé vzpomínky. Propadám se a zabředávám do nich čím dál víc. Jak tak ležím oheň dohasíná, nevšímám si toho, zapomněl jsem na svět a má duše odplula do časů minulých. Vzpomínám na ní, na její smích, na její oči ve večerech jako je tento. Sedávali jsme s přáteli u ohně s kytarou. Seděla blízko mě a oheň se odrážel v jejích očích, stačilo by natáhnout ruku a dotkl bych se jí. Nikdy jsem to neudělal.
Mezitím co vzpomínám, obklopují mě zvířata a pomalu se přibližují. Už nehoří oheň tak není čeho by se bála, udržují si však přece jen bezpečnou vzdálenost. Akorát jedna srnka dojde pomalu až ke mně, vzhlédnu a dívám se přímo do velkých sametových kukadel. Ty oči od někudy znám, určitě, jen si vzpomenout. Pomalu natáhnu ruku, ani se nehne a dál na se mě dívá. Jen když se jí chci dotknout poodejde kus dál. Po chvíli intenzivního civění si zvyknu na její přítomnost.
Pomalu si začínám převíjet svůj příběh před očima. Najednou zjistím, že ten hlas který zaznívá do tmy, patří mě. Srnka kupodivu zůstane stát i potom co začnu mluvit, dokonce si po chvíli lehne. Zdá se mi, jako by mě poslouchala. Přijde mi to bláznivé, ale nedovolím si přestat mluvit. Něco mě žene stále dál. Za chvilku se mi však začnou klížit oči a usínám.

Kde to jsem? Pustá pouš» sahá kam až oko dohlédne. Neznám tuhle krajinu, nejvýstižněji ji popsat slovem pouš», ale nepálí tady slunce, jak by se dalo čekat, nýbrž fouká prudký vítr a je docela zima. Dá se říct měsíční krajina. Nikde ani živáčka. Co tu budu dělat? ptám se sám sebe. Nenapadá mě jediné řešení. Sednu na zem a snažím se něco vymyslet. Jak tak sedím všimnu si v dáli postavy. Ještě před chvílí tam nebyla, to je divné, moc divné, ale já nedbám, a zavolám na ní. Neotočí se, vlastně není znát žádný pohyb. Zavolám ještě jednou a nic. Vydám se za ní, ale jako by se mi neustale vzdalovala. Jdu pořád dál a nevím už skoro, kdo jsem ani kde jsem, jen jdu. Jdu, jdu a jdu. Začínám cítit únavu, jenže jdu pořád dál. Mám dojem že bych stejně nemohl zastavit, ani kdybych chtěl. Tma, nic než jen černá tma. Asi jsem omdlel. Ale ne pořád se pohybuji, jen se najednou setmělo. Co se děje? Nevidím na krok. Přesto běžím dál. Krok, krok, škobrtnutí, pád a kovová chu» krve v ústech. Znovu se stavím na nohy a dál běžím, padám a běžím. Až dopadnu naposled, nemám dost síly, abych se zvedl. Tak jen ležím a čekám na konec. Najednou mi přes zavřená víčka proniká světlo. Co to? podívám se nad sebe a spatřím postavu. Vychází z ní ohromující světlo, jako by hořela. Shýbá se ke mně. Podá mi ruku a vyzvedne mne na nohy. Světlo pohasíná a já rozeznávám první části obličeje. Je to ona. Proč jsem tady? Zeptám se. A v odpověď mi musí stačit úsměv. Ale stejně mě to napadá. Řeknu jí to, musím jí to říct. Hledám správná slova a jako by mě zradil můj hlas. Nemůžu ze sebe dostat hlásku. Silou vůle se přinutím říct: Miluji tě a vždycky jsem miloval. Jen se usměje a zmizí. Všechno je tmavé, až to zčerná úplně.

Cítím něco vlhkého na své tváři a s podivem zjiš»uji, že jsou to slzy.Srnka pořád leží tam, kde dřív. Ale nic z toho mě vlastně nezajímá. „Miluji tě!“ slyším znít svou větu stále v uších. Stále znovu to opakuji. Potichu, hlasitěji, a už to křičím z plných plic. Něco povolí, jako by se protrhla nějaká neviditelná hráz ve mně samém. A na povrch se derou city a smutek, tak dlouho již skrývané za nezničitelnou maskou. Uvažuji proč jsem jí to neřekl tehdy dokud jsem mohl…dokud žila. To pomyšlení zabolí jako nůž mezi žebry. A otevře se stará rána. Zaplavuje mne bolest a stesk. Jen tak ležím a nemůžu dál.
Najednou se mi něco otře o tvář. Vzhlédnu a uslzenýma očima vidím tu srnku stát nade mnou, podívám se do jejích očí a najednou vím čí jsou ty oči. Jsou to její oči. Na chvíli jako bych viděl její krásný obličej a slyšel slova „Já tebe taky…“ Pak najednou srnka zmizí a já zůstanu sám. Avšak mezi bolestí, smutkem a steskem si nachází svoje místo i přesvědčení. Přesvědčení, že půjdu třeba až na kraj světa dokud nenajdu způsob jak být opět s Ní.

Singollo 25.Dubna 2006 13:45
Dobré akorát rychle ukončené ale dobré.Myslím že není co vytknout po stránce literární a koneckonců dozvíš se za nedlouho názory ostatních.

tahle malá povídka se snad zanedlouho objeví ve článcích, přesto vám ji sem dám:

„Gabrieli …“
pronesl ke mně tichý hlas, tak tichý a přece se všechny slova jež vyřkl zaryla hluboko do mé paměti velkým ohnivým písmem. Scéna již mám před očima rychle pohasla, naposledy jsem zahlédl nevelké tržiště malého města poblíž řeky Roven, jež se jmenuje Hledien, naposledy jsem zahlédl obchodníky vychvalující do nebes své zboží, nakupující masu lidí, která se proplétala uličkama mezi stánky, malé špinavé kluky, kteří občas odřízli nějakému nepozornému boháči jeho naditý měšec. Světlo již neproudí do mých očí, ty jen slepě zírají před sebe a marně se snaží zachytit by´t jediný odraz scény která mne ještě před chvílí tolik nudila.
„Gabrieli … je čas příteli.“
„Bože, byl li jsi někdy, nedopus» aby tvůj nehodný služebník skonal zde…“
„… víš že to je nevyhnutelné Gabrieli, musíš jít, pokud jsi žil dobře tak se ti bůh odvděčí Gabrieli ... „
„Prosím.. prosím.. udělám cokoliv, jen ne smrt, já nechci umřít… prosím… cokoliv“
„Gabrieli víš přece čeho žádáš, sám jsi pronásledoval ty tvory, ty tvory bez srdce.. chceš snad být jedním z nich? Teď po tolika letech? Víš, že dojdeš zatracení když se staneš jím… budeš proklet pro ten jediný život který převezmeš, jen jednou můžeš přejít mezi těly. Nedělej to Gabrieli, ty jsi si boží lásku již zasloužil.“
„Cokoliv…“
zašeptám vyděšeně, marně se vzpouzejíc životu který prchá z mého starého zničeného těla, tam na pokraji tržiště sedíc na schodu místního chrámu s hlavou opřenou o chladný mramorový sloup skonalo mé smrtelné tělo.

Místo v němž jsem se ocitl bylo náhle tolik odlišné, zmizely barvy tak jak jsem je znal a nahradily je děsivě šílené odstíny. Tržiště ztmavlo a lidé se náhle přeměnili v nejasné rudé chuchvalce čehosi, já věděl co dělat, tělo tamtoho chlapce, ta dušička jak se tam krčí, ty, ty budeš mým tělem.

Chlapec, jenž se právě chystal pln strachu odříznout naditý měšec bohatého obchodníka strnul, v očích se mu objevil děs, jenž na chvíli vystřídala slepota.
„Je to jednoduché, nebraň se mi.“
Ozval se mu v hlavě tichý hlas, chlapec se podvolil, tělo na okamžik ochablo aby se téměř okamžitě zase narovnalo a rychle uřízlo měšec.
„Život je tam sladký.“
Usměju se, On se stal mnou, já se stal jím.
„Budu žít, budu žít.“
Na rameno mi dopadla těžká ruka strážného, měšec mi byl vyrván z ruky, následovalo několik rychlých scén, bolest v ochablé ruce, nadávky, urážky, poté vlečení někam. Nic z toho jsem nevnímal, věděl jsem co mne čeká, za krádež měšce smrt.
„A za krádež života zatracení příteli Gabrieli.“

Licee 19.Dubna 2006 16:26

V prvním odstavci je přehršel krátkých vět. Lepší je menší počet delších vět/souvětí. Věta Spustu z nich spalo je gramaticky špatně. Má to být Spousta z nich spala. Věty Na jejich tvářích byly unavené výrazy a Smutné a ztrhané pohledy (ve slově "ztrhané" by IMHO mohlo být teoreticky i "s" místo "z".. Záleží na tom, jak to kdo pochopí) by se krásně daly sloučit v souvětí. Tady to působí dojmem, že někdo právě naopak násilně souvětí "roztrhl" do dvou vět.

Jakákoli formálnost byla pryč. - Ehm.. Vůbec nepochopil, jaký ta věta má pro text význam. :( Jestli má anděl k někomu formální vztah, tak možná najvýš ke svému šéfovi. :))

chtěla jsem ho utišit, říct mu, že už to má za sebou - Soudě onen muž dřel jako otrok, když to ten anděl tolik prožíval. :)

Další odstavec - pořád sloveso "být", a» už v jakémkoliv tvaru. To samé platí i pro zbytek článku. :)
tvář zabořenou v jejích vlasech, na tváři měl klidný úsměv. - Na můj vkus až příliš mnoho tváří. :)
Přitiskl dívku blíž k sobě a jeho školní brašna dopadla na zem. Letmo ji políbil do vlasů a slíbil mi to. - Hah! Jednoznačně přepsat! První, co mě napadlo, byla představa, jak vypadá líbání vlasaté brašny.
kéž se nikdy neztratíte jeden druhému, kéž nikdy nezapomenete kdo jste, kéž se nenecháte otrávit jedovatými slovy. - Vím, že opakování slov má výrazný vliv na atmosféru, ale v takovém rozsahu to ruší dojem ze čtení. :)
...jediný jeho úsměv byl pro mě perlou do mého vlastního pokladu. - Tak tahle věta je perfektní. Hah.

A jinak by to šlo. :)
Jenom mi připadá divný, že se všichni mají tak rádi, atd... Což však mělo skvělý účinek na celkovou hutně ponurou atmosféru! :) Stačí vychytat pár chybiček a bude to super. :)

Takže tohleje krátké dílko, které stvořila moje kamarádka, která momentálně nemá přístup k Andoru, tak to sem dávám za ni.

Slova autorky: je to jen kra»oučká záležitost, která vznikla ze zvláštního nepopsatelného pocitu po shlédnutí jednoho obrázku.
Byla bych ráda kdybyste se na to mrkli a pomohli mi dodat tomu jakousi kvalitu:-)


Obyčejné štěstí
Bylo pozdě. Jediné co rušilo ticho noci byl zvuk rychlíku řítícího se po kolejích neprostupnou tmou. Lidé kolem mě mlčeli. Spoustu z nich spalo. Na jejich tvářích byly unavené výrazy. Smutné a ztrhané pohledy.
Muž sedící vedle mě si s povzdechem protřel oči a podložil si hlavu sakem. Jakákoli formálnost byla pryč. Zbyl jen obyčejný člověk, znavený těžkou prací. Chtěla jsem mu poděkovat za jeho námahu, chtěla jsem ho utišit, říct mu, že už to má za sebou, že zítra zase vyjde slunce. Uvidí úsměv své ženy a pak bude mít znovu důvod pracovat se vším zápalem jako dnes. Jemně jsem se dotkla jeho tváře, jen konečky dvou prstů.
Děkuji ti za tvou práci…děkuji ti za lásku kterou chováš ke své rodině...děkuji ti, za úsměv, který věnuješ slunci, když se ráno vyšplhá přes horizont.
Jeho pravidelný dech mi prozradil že upadl do poklidného spánku. Další z mála pasažérů rychlíku byl mladý pár. Dívka s dlouhými černými vlasy zírala do tmy venku. Její pohled byl otupělý, stěží držela oči otevřené. Kolem ramen ji držel chlapec ve školní uniformě, tvář zabořenou v jejích vlasech, na tváři měl klidný úsměv.
Chtěla jsem mu říct: Máš štěstí že jsi ji našel, máš štěstí že jsi měl odvahu říci jí, že ji miluješ, máš štěstí že tvé city opětuje. Já vím, jen já vím že s ní budeš až do konce. Jen já vím jak smutné bude až naposledy vydechne. Nenechej ji jít. Dej jí i svůj dech, aby život, který s tebou prožije měl cenu.
Podíval se na mě, jako by věděl co chci říct. Přitiskl dívku blíž k sobě a jeho školní brašna dopadla na zem. Letmo ji políbil do vlasů a slíbil mi to.
Jak se dívám na všechny ty lidi, tolik jim závidím. Jejich radosti a pocity, jejich starosti a utrpení. A přesto se usmívám. Nenápadná mladá žena v tmavém obleku ztracená uprostřed toho velkého světa.
Můj pohled našel dva chlapce sedící naproti mně. Oba spali. Tmavovlasý mladík měl hlavu opřenou o rameno svého přítele. Jejich dech se spojoval v jeden. Pevně se drželi za ruce, jako by se báli, že jinak by ten druhý mohl zmizet, než znovu otevřou oči.
Ten klid a štěstí, které z nich sálalo…přestože jejich láska je zakázaná, byli tak š»astní… neměla jsem co říct. Snad jen…závidím vám….
Viděla jsem bratra a sestru, přitisknuté k sobě, chránící jeden druhého od chladu. Mladík si pohrával s copy světlovlasé dívky, která klidně spala. Věděla že v náručí svého bratra je v bezpečí.
Kéž vás nikdy nerozdělí, kéž se nikdy neztratíte jeden druhému, kéž nikdy nezapomenete kdo jste, kéž se nenecháte otrávit jedovatými slovy.
Mladík si přiložil prsty ke rtům a věnoval mi úsměv, ze kterého se mi zatočila hlava. Říkal mi: Kolik štěstí může být v takovém zdánlivě obyčejném okamžiku? Jen se klidně dívám na tvář své spící sestry a připadám si, jako by mi u nohou ležely všechny poklady světa.
Nevěděl že slyším jeho myšlenky, nevěděl že jediný jeho úsměv byl pro mě perlou do mého vlastního pokladu.
Opustí mě? zůstanu sám? Navěky ztracený v temnotě? obrátila jsem se a spatřila černovlasého hocha, hledícího na podlahu vlaku, aniž by ji vnímal.
Co ty víš co je to věčná samota?
Překvapeně se na mě podíval a nevěřícně nakrčil obočí. Pak si jen protřel oči a zakroutil hlavou.
Slyším hlasy, jsem příliš unavený.
Ale kdepak, to jsem byla já, usměji se na něj, aniž bych svá slova nechala k němu doletět. Poslouchej co máš uvnitř, co ti nemusím říkat, věř jí, věř slibu, který jste si dali beze slov, nezapomínej! Chtěla bych mu to napsat na tvář, aby nikdy nezapomněl.
Jeho náhlý úsměv, když k uchu přitisknul mobilní telefon mě uklidnil, jako bych plula na hladině mírně zvlněného moře a jeho slova byla ukolébavkou. Vnímám jen jeho tón tak plný radosti. Je v něm úleva a přece i trochu lítosti. Omlouvám se…
Vlak míří do poslední zatáčky. Musím jít.
Temnota tlumí světlo lamp do kterých vytrvale naráží noční motýli. Bledý měsíc ozařuje tichou krajinu, tak krásnou a přeci tak cizí. Noc je čas, kdy je všechno možné…
Tolik vám závidím vaše obyčejné štěstí. Nechci, ale musím odejít. Kéž by ten rychlík nikdy nezastavil… Pár úsměvů mě vyprovází, tak je má cesta snazší. Několik myšlenek určených jen mě zahřívají mé srdce.
Jak osamělí jsme my, andělé….

Keshick 16.Dubna 2006 19:07
Delruth 16.Dubna 2006 19:15
evve 16.Dubna 2006 20:02
Evve, Delí, díky moc vám oběma za podání vysvětlení.

Keshick - omlouvám se. Zásahy tohoto rázu (doplnění interpunkce z nulového stavu do plného počtu) dělám nerada. Často mě napadá, jestli tím neruším autorský záměr, na druhou stranu bývají v dílku většinou i nějaké ty překlepy a chybky - a tak se vždycky těžce rozhoduju, co je záměr a co chyba. Při tempu, jakým nové články vycházejí (a při současném množství mojí adminské korespondence s uživateli) opravdu nestíhám zjiš»ovat v každém z těchto sporných případů, jak to autor myslel.
Nu, a pak se stane, že se seknu. Jednou to přijít muselo. Ještě jednou se tedy omlouvám a prosím Keshicka, aby mi poslal poštou instrukce, jak to původně mělo vypadat (případně rovnou dotyčnou báseň). Opravím to, hned jak se mi to dostane do rukou.

all: konečně zpět u netu...

Keshick 16.Dubna 2006 19:07
Ano, přesně jak napsal Delruth. Krom toho, kdyby DTL psala každému autorovi o schválení korektury, která na jeho článku proběhla, nedělala by už nic jiného. Pořád totiž ještě probíhá (pokud vím) režim schválení jednoho článku denně. Což opravdu není málo. Ale napiš DTL do pošty a určitě se to vyřeší.