Andor.cz - Dračí doupě online

Porada

Nebylo to jednoduché, říct, že se možná budeme muset stáhnout. Že nevím jak tohle může dopadnout a beru v potaz i možnost, že se náš domov neudrží a padne. A nikdo z nich si tu možnost ani nechtěl připustit.
Zamyšleně jsem se zahleděla na Laerona, v hlavě se mi komíhaly myšlenky a nebylo jednoduché je dobře uspořádat. Strach o Matku, o Arwina… O naše město. Bylo toho moc. Ale mezi nimi i myšlenka na strom a na padesát let v něm. Na to, kdy nám náš úkryt poskytl mnoho vědomostí včetně toho, že nám ukázal každičký lístek našeho lesa.
Zadívala jsem se na Velitele, který promluvil, že mě bude chránit matčina garda.
„ Je něco mnohem cennějšího než můj život, co je potřeba ochraňovat. Nový život…“
Pohled mi sklouzl k Laeronovi.
„ Bylo mi svěřeno několik dračích vajec. Přísahala jsem, že je ochráním. Není ale bezpečné je brát do přímého boje a nechat je úplně o samotě také ne. Chci, aby se královská garda ujala jejich ochrany.“
Když rádce odešel, trochu jsem se zamračila. Byla by možnost, aby nám mágové pomohli spojit se se zbytkem lesa a zachránit náš lid, který tam někde uvízl?
„ Děkuji, že jste přišli.“
Promluvila jsem k trpaslíkovi a jeho spolupracovníkům.
„ V první řadě vám chci poděkovat za vaši pomoc. Vše by bylo o mnoho těžší a delší, kdyby Vás Dibron neposlal. Děkuji Vám, že jste přišli.“
Pokývla jsem jim s díky hlavou a zvedla jsem se od stolu.
„ V zahradě je prastarý dub. Strávila jsem v něm padesát let i se svým drakem.“
Zamyšleně jsem přešla okolo stromu k Laeronovi.
„ Kořeny toho stromu jsou napojené na celý les. Během našeho odpočinku nám ukázal snad každý lístek v lese… Není nějaká možnost, že bychom okolní obyvatele kontaktovali pomocí tohoto propojení? Nebo je dokonce díky tomu dostali bezpečně sem?“

Uprchlík z Trnínu
Zumishi

"Rozumím, no vždy si můžete chvíli odpočinout a vyrazit pak s námi."
Dodal starosta jakoby mimoděk a už mizel opět u sebe doma v horčnějším překotu, než by se dalo očekávat vzhledem k jeho proporcím.
"Uvítal by odpočinek, jako asi my všichni."
Odtušila se slabým úsměvem matka, která pohladila koně po hřívě a boku krku.
"Když ho nebudeme štvát snad tu cestu do města zvládne."
Dodala soucitně a přešla zpátky k vozu, na kterém posedávala její dcera.
"Po tom proslovu jsou lidé nervózní. Řeší co bude dál, ptají se jestli by měli čekat na ostatní, nebo vyrazit rovnou sami...už bylo i pár takových kteří se ptali jestli by nemohli jet s námi."
Svraštila dcera obočí starostmi a pak se zadívala směrem k tobě.
"Pokud chceme odjet bez dalších pasažérů měli bychom vyrazit, co nejdříve. Když se lidé bojí dělají různé věci."
Smutně sklopila oči, bylo vidět, že se jí nechce nechat zdejší obyvatele jen tak na pospas, ale žalostně si uvědomovala, jak je na tom váš povoz, kůń i případné zásoby na cestu.

Cesta dál

,,Omlouvám se, nechtěl jsem vás překvapit." omluvím se starostovi. Zřejmě přemýšlí nad spoustou věcí a nemá čas sledovat, kdo jak chodí okolo. Starosta mi následně potvrdí můj dojem o tom, že v takto zapadlé vísce nebudou k dispozici vyloženě čerství koně. Tedy nejsou k dispozici vůbec žádní, pouze onen jeden zmíněný, na kterém odjel mladý Vacek do města.
,,Rozumím. Ne, to bude vše. Budu muset vymyslet, jak odtud odvést náš povoz. Nejsem si jist, kolik síly zůstalo koni, který nás sem přivezl." připustím popravdě a s tímto ponechám starostu jeho myšlenkám, než se vrátím k vozu.
,,Jak je na tom?" kývnu hlavou k zapřáhnutému koni. ,,Nejsem si jistý, jak daleko nás ještě dokáže vést, i kdybychom jeli jen krokem. Můžeme snad doufat, že pronásledovatelé nebudou již mít zájem nahánět jeden osamocený povoz někde po lesích. Nezískali jste nějaké informace od místních?" zeptám se už více věcným tónem. Mám dojem, že stále se ještě úplně nevzpamatovali z událostí v Trníně, ale je potřeba fungovat o to více prakticky.

Hola hej dobrodruzi zimní spánek skončil oblíct něco teplého a vzhůru na cestu :)

Uprchlík z Trnínu
Zumishi

"Rozumíme."
Přikývla Majka i její matka a zůstaly u vozu. Když jsi odcházel slyšel jsi je ještě, že si něco tiše povídají. Zato dav místních hučel o dost hlasitěji. Starostův projev jim jistě dal hodně podnětů k přemýšlení a ne zrovna těch pozitivních.
Starostu jsi potkal, jak se vrací ke své rezidenci, utírá si kapesníkem pot z čela a málem leknutím nadskočil, když ses vynořil poblíž.
"Oh! Panečku....vůbec jsem Vás neslyšel...no to je jedno..."
Oddechl si a vyslechl tvou žádost, načež si znovu otřel tvář.
"Obávám se, že v tomto ohledu asi moc nápomocni nebudeme. Jediného koně mají Štípalovi a ten tu zrovna není. Včera s ním odjel mladý Vacek do města, aby prodal zboží a tak, ale ještě se nestihl vrátit počítáme, že bude zpátky tak za den možná dva."
Vysvětlil starosta.
"Na většinu prací používáme volky, nebo nějakého toho oslíka, když je to něco lehčího, ale koně jsou....nákladný."
Snažil se jejich situaci vysvětlit.
"Mohu být ještě nějak nápomocen?"
Otázal se lehce nervózně starosta a těkal po tobě očima.

Přípravy na odchod

Musím uznat, že starosta zřejmě je muž na svém místě. Možná jsem jej soudil příliš příkře na první dojem. Koneckonců, nikdy mne ani nenapadlo, co by mohl někdo říkat na můj první dojem. Pokud tedy nejde o úkol, při kterém byl první dojem důležitý a nějak koncipovaný. Za hrdinské varování bych to však neoznačil. Mezi hrdinou a bláznem je jen tenká hranice, na které se mi nechce balancovat. Hrdinství nechám těm, kteří chtějí být zapsáni do příběhů obyčejných lidí.
Když vidím, že starosta situaci zvládl, vrátím se zpět k rodině Majky z Trnína.
,,Zkuste si odpočinout, dokud je čas. Dnes v noci příliš odpočinku neposbíráme." upozorním je. Pak si však uvědomím, že by bylo dobré zkusit sehnat čerstvého koně. Vyjdu ven a počkám, až starosta ukončí rozhovor s místními, než se k němu vydám, aby mi nezmizel ve tmě.
,,Mohu se zeptat, zda máte k dispozici odpočinutého koně, který by se mohl zapřáhnout za vůz, kterým jsme přijeli? Nerad bych to zvíře uštval během další cesty." zeptám se jej, ačkoliv si nejsem jist kladnou odpovědí. Kdyby to byla větší ves, mohli by mít ustájeného koně pro královské posli. Ale zde to spíše vypadá, že různé povozy potáhnou spíše hospodářská zvířata.

Porada
Nalaya a Laeron

Rádce vážně přikývl.
"Jak si přejete princezno, vyšlu posly a zprávy do všech koutů naší říše. Něž se však všichni dostanou sem zabere to nějaký čas, většina nebude mít možnost cestovat rychle. A nemůžeme všechny tyto karavany chránit. Budou si muset poradit sami."
Vysvětlil ti jemně ale se vší vážností, protože si uvědomoval, že toto rozhodně nejsou jednoduché věci k řešení. Laeron dál koukal do jednacího sálu a klidně ležel. Jeho myšlenky hladily tvou rozrušenou mysl a dávaly jí alespoň trochu klidu. Zmínka o tom, že by mohlo město padnout byl fakt, který si nikdo nechtěl připustit. Bylo to něco nepředstavitelného, všichni si vyměnovali jen tiché pohledy, než jeden z mladších velitelů promluvil.
"Máte pravdu, musíme počítat se vším. Nechám únikové cesty zkontrolovat a hlídat. Je moudré myslet i na nelehké situace."
Podpořil tě uznale a rozhlédl se po ostatních. Rozhostil se okamžik ticha.
"Zkusím se zkontaktovat s dalšími druidy z našeho lesa, abych zjistil co celém dění více."
Zapojil se do hovoru také druid, který tě předtím léčil.
"Vzhledem k událostem posledních hodin, bude také ihned svolán zbytek královské gardy, který bude princeznu chránit. Nemůžeme si dovolit jí ztratit."
Dodal jeden ze starších velitelů a ze strany ostatních se mu dostalo mručivého souhlasu.
"Pošlu tedy pro ony mágy."
Uklonil se nakonec rádce a na okamžik vyšel ven a s někým promluvil. Trvalo to jen pár okamžiků, než se dostavil onen trpaslík, který ti pomáhal a s ním hned několik dalších osob různých tvarů, ras a velikostí oděných v mágovská roucha.
"Děkujeme za přizvání, i když nevíme jestli budeme co k užitku. Ostatní členové naší skupiny se snaží pomáhat ve městě."
Vysvětlil trpaslík a rozhlédl se po všech přítomných a hlavně po tobě.
"Jak můžeme pomoci?"

Uprchlík z Trnínu
Zumishi

Dívky tě obdařily unavenými, ale přesto přátelskými úsměvy.
"Počkáme tedy na Vás, hlavní město není zase tak blízko a společnost na cestě uvítáme."
Souhlasila ta starší z nich. Cítil jsi ještě jejich pohledy, když ses vydal zpátky na náměstí podívat se, jak starosta zvládá dav svých občanů. No....nebylo to nic extra. Obyvatelé byly nervózní, vyděšení, měli spousty otázek, někteří byli podráždění, našli se i takoví, kteří jeho slovům nevěřili a jen málo těch, kteří by hned poslušně něco udělali.....spíše se tu rozmáhal chlad davové nervózity a strachu.
"Upokojte se dobří lidé. Díky hrdinnému varování toho smělého mladíka, který riskoval život, aby se sem dostal máme dostatek času se připravit k odchodu a vyrazit. Nebude to na dlouho. Král jistě pošle své vojáky, aby oblast zabezpečila, ale nyní jsou přední naše životy. Domy můžeme znovu postavit a úrodu vypěstovat."
Rozmlouval starosta, i na to kolik do sebe naklopil v hospodě docela srozumitelně a charismaticky. Bylo znatelné, proč si jej lidé vybrali. Remcání se trochu upokojilo, ale i tak nepanovala dobrá nálada. Asi by ses divil, kdyby ano.
"Sbalte jen to nejnutnější a zamkněte své domovy. Posel se již chystá na cestu a my vyrazíme pokud možno ještě před svítáním. Dávejte pozor jestli tak činí i vaší sousedé, mohou být takoví, kteří zde nyní nejsou a tak by nevěděli o tom, co se děje. Dokud budeme držet pohromadě, bude vše v pořádku."
Uklidňující řeči, které starosta tahal z patra a nepříjemně se potil byly patrně jen něčím, co se všem snažil namluvit ale sám o tom měl své pochybnosti.
"Cestujme co nejvíce na lehko. Rychlost je to, co nyní potřebujeme. Pokud to půjde větší dobytek vezmeme sebou a zapřáhneme za vozíky a vozy. Tak do práce lidičky!"
Zahulákal a pak když se nejistý dav začal trousit sám zamířil s nepočetným doprovodem ke svému domovu. Bledý, jako stěna. Nyní již neskrývající třas svých rukou. Herecký výkon to však byl obstojný.

Pfuuch jo jo já vím nejde mi to :/

No nic zkusím odepsat alespoň těm aktivním co nejdříve.

Směr Hlavní město

Na váček kývnu hlavou, ačkoliv pocity jsou spíše překvapené. Nečekal bych, že za přínos takové zprávy ještě dostanu zaplaceno. Ale jakákoliv finanční pomoc teď přijde vhod a rozhodně se nemíním kvůli tomu dohadovat. Pro teď nechám váček zavřený. Mohlo by působit divně, kdybych začal zkoumat jeho obsah. Kolik si vzal z mého projevu nechám na něm.
Venku to již začne žít trochu více, když se tam začnou scházet obyvatelé vesnice.
,,Díky. Hodně štěstí."
Popřeji starostovi, protože se mi zdá, že jej bude potřebovat. Jen málokdy lidé dávají sluchu zdravému rozumu. Mají už takovou náturu. Někteří možná nebudou ani věřit, že se něco takového děje.
,,To záleží, kam se chystáte dál?"
Otočím se s otázkou ke zbytku skupiny, se kterou jsem přicestoval. Já sám rozhodně nemíním zůstávat v této osadě, když máme v patách armádu.
,,Nemusíte mi děkovat. Postarali jste se o mne, když jsem potřeboval. Nic mi nedlužíte."
Odtuším, když mi myšlenky zalétnou ke staré bylinkářce, která patrně poznala víc než byla ochotná prozradit slovy. Kdo ví, třeba se jí podařilo uniknout nájezdu? To už se asi nikdy nedozvím.
,,Pokud plánujete cestu do hlavního města, patrně vás ještě doprovodím, pokud vám to nebude vadit. Pro teď je to nejbezpečnější místo, než se vyjasní, o co přesně jde. Odpočiňte si, dokud můžete. Půjdu se podívat, jak si starosta vede."
Vstanu od stolu, i přes vlastní únavu, a dojdu se podívat ze dveří z krčmy ven, abych viděl na situaci a jak místní obyvatelstvo bude reagovat.