Plánování

Jak se do lesa volá…

♫♪♪♫♪

„Čím hlouběji do místního hvozdu, tím lepší by pro nás bývalo bylo zůstat na farmě. Je víceméně na okraji, ale rozhodně ne hned za prvními liniemi stromů. Imuni nás rozhodně tak snadno neuvidí.“ odvětím Hobovi zatím v krátkosti. Není to tak, že bych se nebála – strach nám všem byl nadělen z velmi dobrého důvodu. Jen se jím nenechám ovládnout právě proto, nebo i přes to, že vím, čemu se v místech, kam míříme pro útočiště, dá čelit. Stejně jako ostražitost udržuje v ostrém bdění vědomí, že zdaleka nevím o všem, na co se tam dá narazit. Nejen proto, že nebyl nikdo, kdo by o daném mohl vyprávět.
Nosem zhluboka nadechnu vůni i magii prastarého Netopejráku. Tady na jeho okraji jen příjemně lechtá v nose, ale čím hlouběji se pustíte, tím víc hrozí, že Vám z něj vypálí všechny chloupky. A nakonec možná nejen ty. Zatímco se ostatní víceméně uhnizďují, což jim rozhodně nevyčítám, já se stále rozhlížím. A rozhodně neskončím jen tím. Nejsem ale jediná, kdo je v pozoru. Stejně jako nejsem zdaleka jediná, kdo Hobovi sotva věří, že „to“ nic není, i když zatím mlčím. Zadívám se ještě na Špuntí, která se mi ztratila z očí – málem. Naštěstí na ni nemusím volat – v tu samou chvilku se otočí a sama vrátí ke zbytku skupiny. Budu na ni muset dát trochu pozor. Zdejší magie je jiná a svede být opojná jako archivní víno, stejně tak silně zamotá hlavu a co je výhodou, se zde může rychle obrátit v její opak. Zvlášť pro někoho, kdo je tak napojený na matku přírodu, jako právě drobná rusovláska. Ale nejen proto o ni nechci přijít. Stejně jako o nikoho z ostatních. Každý tady má své místo, i když někteří si ještě nemusí být jistí, kde přesně.
S mírným pousmáním a díky si vezmu od Hester nabízené čerstvé, a ještě teplé mléko, stejně jako od Bastiena placku. S tím zalovím a nabídnu na oplátku něco ze sušeného masa komukoli, kdo bude chtít. Nakonec se zadívám směrem ke Špuntí. „Pro jistotu bych chtěla obhlédnout jestli je kolem vývratu opravdu bezpečno. Pokud bude, vydala bych se tam. Dál… uvidíme.“ pokývnu jí s mírným, ujišťujícím pousmáním. Na to se vydám k Hobovi, i když mě Bastien tak trochu předběhl. Ač já nejdu s otázkou – rozhodně ne ohledně téhle záležitosti.
„Hobe, ráda bych se porozhlédla zda je cesta a i místo bezpečné. Ať už na zastávku, nebo na delší setrvání.“ Zadívám se na něj, pak do míst, kam má zapíchnutý pohled on sám, než se znovu setká s tím mým. Opravdu je nejmoudřejší téměř ihned prchat do otevřeného prostoru s tím, že po nás někdo jde? Otázkou není jestli, ale kdo? A přesně tenhle otazník je vepsaný nejen v pohledu, ale tváři celkově. Bylo by víc jak moudré, aby Hob šel s pravdou ven. Není dobré nevědět, proti čemu stojíme. Jak proti danému pak můžeme cokoli podniknout, natož nebýt nemile překvapeni, nepřipravení. A Netopejrák ať je jaký je není o nic víc nebezpečnou pastí než ochranou. A přinejhorším – může být hrobem i pro naše pronásledovatele.
„Nebudu pryč dlouho.“ dodám nakonec. Nikoho nenutím, aby šel se mnou – ostatně sama budu mnohem méně nápadná a daleko tišší. Schopnosti, za které vděčím svému otci a které se uplatňují zdaleka nejen při stopování a lovu zvěře. Úspěšně brání i tomu, aby se ze mě právě kořist nestala.

Nohy našlapují alespoň pro lidské uši stejně tiše, jako kočičí. Vyhýbají se spadlým větvičkám a křoví, stejně jako měkčímu podloží, které by mohlo zanechat, byť zdánlivý otisk stop. K vývratu nejdu přímo, ale obloukem – tak, abych případné zvíře či cokoli dalšího zahlédla dřív, než spatří ono mě. Stejně jako terén si hlídám i vítr a jakým směrem proudí. Všechno to je už něčím víc jak přirozeným, tělo se pohybuje bez urputného soustředění mysli, a ta se tak může zabývat i dalším. S tím, jak se přibližuji, sklouzne dlaň instinktivně skrz rozparek sukně přes nohavice až k pouzdru s tesákem. Na okamžik zastavím a zaposlouchám se. Žádné varovné zvuky, ale ani mrtvolné ticho. Oboje jsou dobré zprávy, které si po tom, co sem dovedu i zbytek družiny, nechám ověřit ještě díky Špuntí. Zatím to ale vypadá, že je nám přece jen osud nakloněný. Tělo mírně poleví – a snad proto mě někdo z předků vytrestá. Zaprskání, doprovázené těžko popsatelným zvukem a huňatý chvost, co se mihnul v podrostu, a společně se vzdalujícím se tvorem i jeho slábnoucí žvatlání co nejvíc připomíná ne zrovna milé častování pravděpodobně mojí maličkosti. Nikdo další tady ostatně není, což si doověřím včetně obejití dostatečného perimetru okolo vývratu, než zamířím zpět k ostatním. Tentokráte už bez jakéhokoli polevení, dokud nejsem skutečně mezi nimi.
„Vše v pořádku, bude tam bezpečno. Zatím se ještě doobčerstvěte a vydechněte.“ pronesu s mírným pousmáním ke všem přítomným a pokud je Hob sám, využiju toho a vydám se k němu. „Než vyrazíme, myslím, že by se hodilo říct, před kým se skrýváme. Jen Imuni, nebo jsi viděl ještě někoho dalšího? Chci vědět, že nedělám něco zbytečného, nebo hůř – něco, co nám spíš uškodí, než pomůže. Netroufám si říct, že se ve zdejším lese vyznám poslepu, ale dle toho, co mi odhalil, skýtá nám i dost potenciálních výhod. Jen je třeba vědět, jak by se daly využít.“ Pohledem očí mu neuhýbám a opravdu si nedělám starosti s případnou bolestí za krkem. V tomhle potřebuji vědět, na čem stojíme. A měli by s tím být obeznámeni i ostatní. Ať už všichni naráz, nebo postupně. Chápu, jestli má Hob z reakce zvlášť některých obavy, ale oddalováním to lepší nebude. Právě naopak. A díky podobnému v něj můžou nakonec ztratit důvěru.

Držte při sobě...

Netopejrák