Katakomby

Přikývla jsem.
,,Máte pravdu, není čas zde zůstávat, i když je to škoda.“ Vydali jsme se dál a dunivé otřesy mě vytrhly z myšlenek a pěkně vylekaly. Už mě přepadávala klaustrofobická nálada a chtěla jsem to mít za sebou. Přidali jsme do kroku, a ať už mě bolely místa o kterých ani nevím, prostě jsem někam musela rychle dojít.
,,Cítíte to také?“ Hlesla jsem zadýchaně. Vzduch! Konečně! Vyběhla jsem z posledních sil za vánkem a bohužel mě překvapilo zklamání. Svatyně? Myslela jsem, že už budeme venku! Mám toho dost!
,,No skvělé.“ Zavrčela jsem. ,,Další místnost.“ Opravdu jsem potřebovala ven a to bylo v nedohlednu.
,,Heremonde, jde vchod zase uzavřít? Nerada bych tu nechala nevítané návštěvě dveře dokořán.“ Obcházela jsem svatyni a hledala sebemenší náznak cesty ven.

Nádech a výdech..


Poslouchám vše, co se kolem děje a v duchu odpovídám.
Jo, fakt to kurva bolelo... Ta holka má koleno ze železa...
šklebím se, polo úsměv a polo takové cosi... Rozdělil jsem nějaké elfy, a pak se rozešel směrem k hradu. Pak se podívám na Velitele, který mi položil otázku.
,,Jednu věc, kterou jsem opravdu nezapomněl je, si nechávat dobře zpevnit zbroj na určitých partiích... Ale když bych to měl k něčemu přirovnat, tak mě právě nakopl divoký kůň kterému nějaký chytrák okoval kopyta podkovami z elfské ocele tak dva centimetry silné."
Zadívám se na něj jestli fakt pochopil...
[font color=green],,Myslím si, že si dám na chvíli klid - vezmi za mě trénink na nádvoří. A až potkáš správce, tak ho za mnou pošli, potřebuji informace."[/font]
S tímto počkám až mi odpoví a pak půjdu do hradu. Mám nad čím přemýšlet.

Okolí hlavního města

Zadívala jsem se na jediného koně, kterého přivedl.
„ Myslela jsem, že přivedete koně pro vás všechny… ne jen …“
Kousla jsem se do rtu a vydechla jsem, příště budu muset být doslovnější. Připevnila jsem si vak s vejci k sedlu, což se mi moc nelíbilo, ale naplánovat kam je schovám a jak o ně budu nadále pečovat, budu muset naplánovat později. Teď je nemám kde ukrýt a nechat je bez řádného dozoru také nemohu.
„ Laerone, co tam je?“
Naléhala jsem na něj v myšlenkách. Nejela jsem rychle. Ne tak, aby mi nestačili. Ten temný oblak, který přerušil mé spojení s Laeronem… Nervózně jsem koně prováděla bojištěm, a popravdě jsem celkem zrychlovala. I les byl dotčen tím bojem, i když už jen místními šarvátkami, ovšem i to stačilo na to, aby byl poničený. Opět bude trvat velmi dlouho, než se vzpamatuje.
„ Laerone, kde jsi?“

Král a jeho koule
Alasseon

Celé to rozdýchat bylo fakt....fuuuuuh.....no jako být tady méně očí, nebo nejlépe být tady sám, tak bys nejraději šel do kolen a rozbrečel se, jak malá holka. Kapesník zamaskoval, naštěstí docela dobře známky slz a krve, která se ti spustila z nosu. V hlavě ti ještě chvíli dunělo, ale při myšlence, co bylo horší, sis mohl nalhávat, co jsi chtěl. Ale koule byly rozhodně horší.....mnohem horší. I přes zpevněnou zbroj to bylo, jako kopanec od koně, který má fakt tvrdé podkovy. Nebýt vyztužení zbroje, možná by z tebe byl dokonce mrzák. Zamýšlela to? Nebo si byla vědoma toho, že máš i v těchto místech zbroj? Těžko říci. Každopádně raději ses soustředil na napřímení se a zachování si královské tváře a chůze....fakt oříšek, když jsi měl svoje oříšky v jednom ohni.
Ostatní přítomní byli docela šokováni celým vývojem události, možná pak hlavně i tím, že jsi jí nechal jen tak jít.
Na druhou stranu tvé vysvětlení znělo královsky a snad i uvěřitelně.
"Slyšeli jste krále?! Každý kdo má dostatek vůle a odhodlání může chránit svou zem a své blízké! My vás naučíme jen jak."
Zahřměl hlas velitele, aby tě doplnil. Ozvalo se souhlasné mručení, místy jsi zaslechl i něco jako. To muselo fakt bolet, nebo král má koule z ocele. Či podobná přirovnání a projevy soucitu, nad tvým stavem.
Velitel se k tobě přidal, když jsi pokračoval v obchůzce a mírně přikývl.
"Jak si přejete."
Kývl na jednoho ze svých vojáků, ukázal mu jaký si posunek rukou a ten s přikývnutím odešel.
"Jste v pořádku? Před lidem musíte vypadat silný, ale jsem voják, moc dobře vím, jaké dopady mají která zranění."
Jasně ti velitel naznačil, že jeho jen tak neoblafneš, jen přijal tvou hru na hrdinu. Taky počkal, jestli po něm budeš ještě něco chtít, než se vrátí k výcviku elfů na nádvoří.

Neya


,,Nehodlám se tu hájit, ani ti vysvětlovat, kde jsem byl, co jsem dělal, a proč jsem nikoho nepřivedl..."
Stojím vzpřímeně ale v tu ránu, když mi narve hlavičku, tak se chytnu za nos a pak...
No doprdele... Tak tohle jsem fakt nečekal...
Nádech výdech, otřít oči, narovnat se a otřít si krev, která se mi line z nosu do látky, kterou nosím na obvazy.
Myslím, že je dobře, že jsem ho zarazil hned... Jinak už by byla mrtvá... Dýchej, nos bolí víc, tu obchůzku dokončit musíš...
Bolí to, nevím co víc, ale řekl bych že nos, protože dole mám zpevněnou zbroj, ale i tak... Kurva AU!!! Ve tváři mám grimasu naštvaného úsměvu a možná, že právě vypadám jako šílenec, ale nechám jí jít...
,,Půjdeme dál... Pak si promluvíme o bojovém plánu."
Otočím se na kapitána držíc si stále u nosu kus látky...
Má páru, kovář, to se dalo čekat... Kdyby každý kovář měl takové odhodlání, tak bychom vyhráli...
,,Měli byste si z ní vzít příklad... Nebojí se svého krále... A nebojí se ani zemřít a co víc... Každý v sobě má sílu o které ani neví."
Řeknu nahlas a vzpřímeně se rozejdu abych mohl pokračovat na obchůzce... Trpím fakt dost, ale nesmím dát na sobě znát to, že to kurva bolí... Jsem si jist, že už to vědí všichni, proto až ke mě přijde kapitán blíže, tak mu řeknu potichu.
,,Nech jí hlídat, aby se jí nic nestalo..."
Věřím, že pochopí proč to dělám... Protože jsem si jistý, že i on měl podobný nápad a... Pokud bych ho nezarazil, tak už by byla na místě mrtvá.

Hlavní město hledání
Nalaya

Elf kývl a jeden z tvého doprovodu se rozběhl k městu, pak jsi slyšela hlasité zvučné zahvízdání. O chvilku později se už vracel s vybaveným koněm.
"Budeme držet krok princezno."
Ubezpečil tě jeden z tvých ochránců a jakmile jsi vyjela kupředu vyběhli. Ladně a rychle. Byli to jedni z nejlepších elfů, které království mělo. Všechny jejich dovednosti byly pilovány dlouhá léta k dokonalosti. Sice nebyli rychlí, jako kůň, ale co měl kůň na rychlosti to měli oni na překonávání terénu, který tebe brzdil. Přece jen hromady mrtvol a zvrásněné, krví zmáčené bojiště vás zpomalovalo.
Co bylo však nepříjemnější, že jsi cítila jakýsi temný oblak, který narušil tvé spojení s Laeronem. Nejspíše ještě pozůstatky nepřátelské magie. Nebo doznělky střetu vašich kouzel.
Postupně jsi opustila bojiště a se svými strážci ses dostala až na okraj lesa. Nikde jsi však Laerona neviděla. Jen stromy a pozůstatky bitevních šarvátek, které se přesunuly z bojiště na jeho okraj.

Okolí hlavního města

Zastavila jsem se téměř v polovině kroku, když jsem ucítila drakovi myšlenky. Zachvěla jsem se a vlastně hned jsem se ohlédla k místu, kam zaletěl. Voják, který mne oslovil se v první chvíli shledal s trochu otupělým výrazem, jak jsem si třídila myšlenky nad tím, co musím udělat a tím co vlastně chci.
„ Přiveďte koně.“
Otočila jsem se čelem vzad a vyrazila jsem směrem, kterým zmizel Laeron.
„ Jděte tam tím směrem, cestou nás určitě doženete.“
Promluvila jsem naléhavě.
„ Co si našel? Laerone, co tam je?“

Hlavní město hledání
Nalaya

Od Laerona ti přišla konejšivá myšlenka, aby ses nebála. Ještě chvíli jsi šla se svými ochránci směrem k městu, než se ti znovu o mysl otřel Laeron. Chtěl, abys šla za ním. Dle skladby myšlenky se zdá, že něco našel. Elfové si všimli tvého zaražení.
"V pořádku?"
Optal se jeden z nich, když udělal krok k tobě a zvědavým pohledem sena tebe zadíval. No možná spíše více starostlivým. Mezitím dál probíhaly úklidové práce na bojišti. Laerona jsi viděla naposledy mizet někde za stromy kus za bojištěm.

Království a jeho lid
Alasseon

Neya tě probodávala pohledem a jen si odfrkla.
"Lítost mi rodinu nevrátí. Princátko."
Zatvářila se na tebe bojovně skoro až posměšně. Kde kdo jiný by se bál, že mu srazí hlavu.
"Své omluvy si nech pro sebe. Utekl jsi od svých povinností, aby ses někde mohl toulat. Zdá se totiž, že jsi nám nepřivedl ani spojence ani včasné varování před přicházející hrozbou."
Prskla na tebe jedovatě a dala si bojovně ruce v bok. Když jsi vyslovil svá slova odmítnutí a zadíval se jí do očí. Neviděl jsi v nich žádnou zlomenost, ponížení, nebo selhání. Jen bojovné odhodlání a než ses nadál, tak se ti před očima zatmělo tím, jak prudce ti dala hlavičku. Její čelo třesklo se zaduněním o to tvoje div ti nezlomila nos. Hlavou ti explodovala bolest, která byla však ihned zhašena bolestí jinou mnohem intenzivnější, to když ti surově vrazila koleno do koulí.
"Příkazy si nech pro jiné princátko. Jestli chceš vrať se zpátky do toho svého exilu, ale hodlám bojovat za svou zem a za ty, kteří mi zbyli. Dokonce i za arogantní blbečky, kteří si už nepamatují ani staré přátele."
Zatvářila se nyní ona trochu zklamaně načež se s odfrknutím otočila na patě.
"Až si vzpomeneš a budeš mě hledat Princátko budu cvičit s ostatními u některého z dalších cvičitelů."
Odpověděla, jakoby nebrala vůbec v potaz, že jí v boji nechceš a hodlala tě nechat s tvou bolestí a myšlenkami. Její kroky se pomalu začaly vzdalovat a ostatní branci si tiše šeptali o tom, co se to právě kruci stalo. I kapitán, kterému jsi zakázal se do toho vměšovat se na tebe díval překapeně. Tohle nikdo nečekal.

To děvče


Pozoruji tu rozhodnou holku a přemýšlím, jestli jsem o ní někdy neslyšel... O jejím otci rozhodně ano řekl bych.
,,Je mi líto tvé ztráty."
Pozoruji jí a na druhou odpověď přikývnu. Ta třetí mě však bodne do srdce, tako tupá dýka...
,,Pro tvou informaci jsem nebyl v exilu, byl jsem prozkoumat nové země za hranicemi té naší ať už kvůli spojenectví nebo budoucí hrozbě... A vrátil jsem se hned, jak jsem zjistil že král Ven´tas padl při ochraně bílého draka..."
Zamračím se... Když už někomu chce dávat kázání, tak by si měla ověřit fakta a nevymýšlet bludy.
Ne ona nebude ta pravá...
Mírně si povzdechnu.
,,Asi jsi v té řadě vypadala až moc nadějně... Můžeš se vrátit do kovárny... Do boje tě nepotřebuji..."
Podívám se jí do očí a tvářím se lítostivě.
Pokud teď proti mě pozvedne zbraň, tak je to to, co hledám. Pokud prostě odejde, tak nemá vůli pro to, co chce udělat.
Posunkem ruky ukážu veliteli, že nesmí nic udělat ať se stane cokoliv... Chci vědět jak velkou vůli má.

Okolí hlavního města

Kývla jsem a nechala jsem velitele jít. Má dost práce, která ho teď na nějakou dobu zabaví. Bylo potřeba zjistit velké množství informací a zrovna moc času jsem mu nedala. Mě samotné chvíli potrvá, než se vrátím do města. Neměla jsem tolik sil na to, abych utíkala ještě se všemi svými věcmi. Dívala jsem se, jak spěchal zpět, dokud se neozval Horgal. Přesunula jsem svou pozornost k němu a pak jsem znovu mírně kývla. Ve svém nitru jsem k Laeronovi poslala velmi nespokojený pocit, že mě ignoroval, aniž by mi cokoliv řekl. Jeho nerozvážnost nás může stát všechnu naději... a také to může zapříčinit, že se zblázním. A šílenou princeznu tu nikdo nechce, ne?
„ Buď opatrný, když už mě nechceš poslechnout. Nemůžu přijít i o tebe.“
Pokračovala jsem v chůzi k městu, hlavu bych měla mít asi plnou myšlenek a otázek, na které potřebuji odpovědi, ale najednou jsem měla v hlavě úplně prázdno. Jako by mi nezůstalo vůbec nic. Bylo kolem mne dost elfů, abych se necítila sama a přesto jsem si přišla neuvěřitelně sama.