Ošetření

Tak jdeme na to

„Jo, děkuji."
Vezmu si prášek a schovám si ho do kapsy.
„I za ten převaz."
Ozvu se, když jsem konečně oblečená. Je mi příšerná zima… a tak trochu doufám, že v kovárně bude o něco lépe.

„To je dobrý, jedla jsem ve věži."
Zavrtím znovu nad nabídkou jídla.
„Ale ty něco sněz."
Kývnu na muže.
„Ať zůstaneš pořád tak… velký a silný."
Usměji se.
„Záchranáři."
Dodám nové oslovení.

Pak už ale na nic nečekám, položím svůj batoh na stůl a otevřu jednu z kapes. Nemusím hledat dlouho
„Routa."
Přikývnu a ukážu namletý prášek.
„Místní Routa."
Dodám, abych zdůraznila rozdíl.
„Zbystří myšlení. Zjemní ho.
Pokud to přeženeš, možná uvidíš i pár věcí, které neexistují… ale ty od reality poznáš."
Usměji se. Naberu trochu na špičku nože a prášek si shrnu do úst. Betchanovi přidělím o poznání méně.
„No nic půjdu."
Začnu sklízet věci. A když to dělám, něco mě napadne.
„Nemáš v lékárničce nějaké uhlí?"

Odpovědí před odchodem

Aric a Yuli

Mladý mág mluví poměrně zajímavě. Sice na první pohled vypadá že nemá zas tak moc zkušeností, ale opak se začíná dát pravdou.
Když mi řekne svůj pohled na zrušení frakcí tak se zamyslím. Tohle není špatná myšlenka.

"Máš pravdu...ale tohle bude těžké. Jediný co má tahle skupina společného je naše mise, ale myslím si že každý si to bere po svém."


Benji a Sestry

Freya mi dá najevo že jsou obě dvě v pořádku. Kejvnu hlavou že rozumím. Náš poslední rozhovor přinesl snad více otázek než odpovědí, ale teď už není moc času v něm pokračovat. Tohle téma mezi námi ale uzavřené ještě není. Když bude zase možnost, myslím si že navážeme tam kde jsme skončili. Otázka zní, kdy to bude.

"O žádných sklepech nevím. Myslím že se jim nechtělo kopat do zamrzlé půdy a tak sklepy prostě neřešili. Přeci jenom, zima je zde dostatečná a jídlo se dá uchovávat všude." odpovím Benjimu před odchodem.

Pak už ale jdu vystřídat Alexe ať si stihne odpočinout.


Alex


"Alexi, lezu nahoru!" zavolám na Patroláře, a začínám šplhat po žebříku.

"Všiml sis něčeho za tu dobu co tady jsi ? " zeptám se, a začínám si chystat místo.

"Běž se najíst a trochu odpočinout, dneska nás čeká trochu delší cesta." pobídnu ho a zapálím si jednu s poledních cigaret. Kurva, doufám že ve Vřekotočí někdo bude něco mít. Teď se mi o medu a Gabriele opravdu bavit nechce, a nechci aby to vytáhl.
Chci teď být chvíli sám a přemýšlet nad informacemi z dnešního dne. Vampýři, Freya a frakce. Tyhle tři věci se mi v hlavě točí jako kolovrat.

Cesta k uvolnění

Pobaveně se ušklíbnu, když mluvíš o tričku a lékaři. Okamžik zvažuji, jestli to nepřeženu, jako tehdy ráno, které se vyloženě nepovedlo. Ale nakonec to risknu. Už jen proto, že před tím jsme se vůbec neznali a teď už přeci jen malinko ano.
„Přesně tak. Jen rukou lékaře nebo zdravotníka.“
Rozšířím pro jistotu seznam těch, co ji mohou svlékat a doufám, že Alex žádný takový kurz nemá.
„Jiní by ti ještě mohli ublížit.“
Dodám s hranou starostlivostí.

„Ne. Neboj. Teď led fakt ne.“
Zrychlím. Dotýkat se jemné kůže je sice úžasné, ale mě mrznou prsty a ona mrzne celá. Namažu hojivou mast a rychle srovnám fáče. Oblékání bude asi trochu bolestivější.
„Vem si tohle, prosím. Na bolest. Nástup do čtvrt hodiny.“
Podám jí prášek.

„Fakt nemáš hlad? Jestli to nemáš ráda, mám i jiné věci…“
Nabízím. Možná jedla ve věži s Alexem. Potřebuje jíst. Ale nenaléhám. Za to když mi řekne, že má chuť na něco jiného, zasvítí mi oči. A hned pohasnou.
Rozdat si to v týhle kose asi nechceš. Tak povídej.

„Routa?“
Zopakuji po ní. Je to jedna z věcí na seznamu a vzhledem k tomu, co byl zač zbytek, si nedělám iluze oč jde.
Pere se to ve mně. Na jedné straně disciplina a odpovědnost. Na druhé právo trochu se uvolnit. Potřeba dostat se k ní blíž. Potřeba uvolnit se. Jinak budu startovat na každýho, jako jsem vyjel po Aricovi. A stejně jako Gabriela potřebuje Alexe, já potřebuju co nejvíc z nich. Ideálně všechny.
„Dobře.“
Svolím.
„Ale jen trochu. Víš proč. Musím zůstat bojeschopný.“

Ošetření

Jen drobná úleva

To oslovení mě překvapí. Celkově mě zaskočí Betchanova… žoviálnost. Jako by vůbec nechápal vážnost situace. Jako by si tyhle chvíle užíval. Nemám s tím problém. Tohle je rozhodně přístup, se kterým jde pracovat. Který můžu využít.
„No jo, no jo – triko sundávat jen rukou lékaře."
Odpovím.
„Jen ne další led."
Zavrtím hlavou. Zima se začíná nepříjemně zakusovat do nahé kůže.

„To je dobré… nemám hlad.
Už jsem jedla."
Pokrčím rameny. Nicméně pohled mi znovu sklouzne k batohu.
„Vlastně je tu něco, na co chuť mám."
Přiznám. A nechám ticho, aby umocnilo napětí.
„Znáš Routu?"
Zajiskří mi v očích.

Kropíme a budeme kropit!

Když jsem skončil tady s tou hromadou, tak se ve dveřích objeví Led. Podle všeho kontroluje svoje ovečky. Má pravdu, že Ledovky to dostaly hodně, ale zase taky jsou nadané magií, takže bych se o ně tolik nebál. Což mi samozřejmě á za pravdu Freya. I tak je zvláštní, že někdo se umí uzdravit kouzly reálně. Občas by se to na výpravách hodilo.

"To je v pohodě. Někdo to udělat musel a z těch co tu jsou...Jsem byl nejvíce erudovaný k tomu to udělat. Jinak já jsme na sto procent v pohodě, ale toho panáka potom neodmítnu. Ty Lede. Neměli tu někde sklepy? Freya má dobrý nápad, aby se nějaké překvapení neskrývalo tam. Ještě tam dojdeme a k tomu kováři. Pak už bude hotovo a klid. "

Svěcené vody na to mám tak akorát, takže pokud k nám Led nebude mít více, tak se vydám asi i za doprovodu holek dodělat svou práci.

Ošetření

Semknu rty k sobě.
„Jo vím.“
Chápu, že v její situaci musí brát všechno co je. Je otázkou zda všechny ty doteky s Alexem nejsou jen způsob, jak si ho udržet na své straně. Včetně sexu.
Ztěžka si povzdechnu.
„Počkej, ty divoško.“
Zarazím ji, když vidím, jak zápasí s nátělníkem.
„Potřebovala by jsi klid a a ledovat to.“
Zamručím nespokojeně.
„Já vím. Potřebujeme ho.“
Řeknu rezignovaně.
„Ale štve mě!“
Přiznám.
Ne kvůli tomu, že se jí dostal do kalhotek a já ne. Štve mě ta výhrůžka. A Gabriela chce, abych stál i za ním. Ale bude on stát za Gabrielou?
„Kluzký to o něm říkal taky. Ale je otázka, co si pod tím, v rámci Patroly, představit.“

Upřeně Gabrielu sleduji, když mluvím o zrušení frakcí. A přísahal bych, že jí zacukaly koutky. Ale smích potlačí.
Rozumná holka. Bolelo by to. Když budeš drzá, budu ti říkat vtipy.
Pomyslím si pobaveně.
„Bude to skvělé. Uvidíš.“
Řeknu přesvědčeně. Dost to souvisí s mým bláznivým plánem ohledně plánů.

„Netuším, jak to chce udělat. Ale já nejsem velitel, takže si s tím ani nemusím lámat hlavu. Mám dost jiných starostí. Třeba... jestli si dám k jídlu sušenky s taveným sýrem a nebo džemem. Asi tam bude i paštika. Co si dáš?“
Zvláštní představa, že si bude chroupat sušenku s něčím a já si užívat nanášení masti.

Ošetření

Spojenci

Přikývnu, když Betchan potvrdí slib, který mi dal… ale očividně nechápe proč. Měla bych mu k tomu něco říct. Jenže kde začít? Potřebovala jsem jistotu, že ten med někde neztopí a nenechá to na mě? Nechoval se jako vy ostatní. To ráno.
„Já si nemůžu moc vybírat, víš?"
Pokrčím rameny a tvář zkřivím bolestí, když sundám tílko.
„Po tom, co jsi mi řekl ty… už vůbec ne."
Připomenu.
„Svýj způsobem je…"
Hledám to správné slovo.
„… čestný."

„Zrušil frakce?"
Nadechnu se, abych se rozesmála ale žebra – a vlastně i rozum – mi v tom zabrání. Chvíli o tom přemýšlím. Nebo se tak alespoň tvářím.
„Bylo by to ideální.

Ale jak by to udělal?"
Postavíme se do kruhu, všichni si podáme ruce a omluvíme se, na znamení, že jsme kámoši? Rituálně popliveme znak své frakce? Uvaříme si kakao a dlouho budeme mluvit o tom, co nás v životě poznamenalo a jaká je naše oblíbená vzpomínka z dětství? Naplánujeme grupensex?

Dolejší

Poslouchám Kluzkého a přemýšlím, jestli je tahle zažitá slepota mezi jednotlivými frakcemi víc k smíchu nebo k pláči. Nejvyšší vedení Gymnázia očividně odvádělo na venek stále dobrou práci.
"Dřív tomu tak možná bylo, ale ty časy já už rozhodně nezažil." zhodnotím popravdě. "Čím víc členů Gymnázium má, tím snadnější je splynout v davu." do vysvětlím, ale do zbytečných detailů nezabíhám. Nevázala mě žádná mlčenlivost nebo snad nějaká magická pojistka, prostě by to bylo zbytečné plácání.
"Spíš je zabila vlastní nadutost." dovolím si nesouhlasit s teorií o vyčerpání. Kdyby byl Krysák skutečně vyčerpaný, nedokázal by seslat tolik kouzel. Pohořel na tom samém jako Bratrstvo.
"Jedna věc je poslat výpravu za ulovením mága, ale naprosto jiná když chcete hlavu čaroděje a ještě posedlého nemrtvou magií. Těžko říct kolik jim dalo Gymnázium informací, ale z mého pohledu šli prakticky na smrt." pokrčím rozpačitě rameny. "Stejně tak po nich mohl někdo chtít, aby s klacky dobili kulometné hnízdo." zakončím kapitolu Krysák jednoduchým přirovnáním.

Doplňující otázkou na štít mě mile potěší. Málo kdo se reálně zajímal o potenciál mágů a přitom vědomost nebo nevědomost mohla být klíčovým prvkem. Bohužel magie nebyla exaktní věda, takže mu nemůžu dát jednoduše číslo.
"Dokážu jich udržet víc, ale počet se přímo odvíjí od toho, co všechno dalšího jsem předtím zakouzlil." odpovím a raději objasním i logiku s jakou se počet štítů odvíjí.

Zrušení frakcí mě nijak nezasáhne. Osobně jsem už k žádné nepatřil. To, že si tady nejspíš většina na nás s Yuli nalepila štítek s nápisem Gymnázium, byla jen a jen jejich hloupost.
"Popravdě se obávám, že to ničemu nepomůže." rozhodnu se být ke Kluzkému naprosto upřímný. "Pokud nejsi fanatik, tak ti blaho frakce může být s každým dalším krokem směrem na sever úplně u zadku. To, co skutečně trhá tvojí skupinu na kousky, je nevědomost. Pokud chceš stmelit tuhle sebranku, musíš najít pro všechny společný cíl."
Byla to z mojí strany dobře mířená rada, jestli si jí vezme ostřílený Patrolář k srdci, už byla čistě jeho věc. Dál už ho nezdržuju a jakmile zmizí z doslechu obrátím se na Yuli s otázkou.

"Napadá tě dobrý důvod, proč by hrdý sir z Bratrstva chtěl dobrovolně popřít svojí frakci?" Ano, neuniklo mi, kdo s tímhle nápadem přišel a když si vzpomenu na jeho předchozí nepřiměřenou reakci, tak mi to smrdí o to víc. "Měli bychom si na něj dávat pozor." doplním, ať už byla její odpověď jakákoliv.

Ošetření

„Nedal.“
Připustím.
„Ale med byl jeho.“
Fakt je, že s klidem obětuju kohokoli, jen když bude Gabriela v pohodě. Takže její další slova mi připomenou nepříjemný fakt.
Zase ty oči. Oslovení jménem. Tón.
Nenech se zhypnotizovat! Braň se! A nebo jo. Srát na to.
Bolestně zasténám. Trochu jsem doufal, že na to zapomene. Ne že by se tím pro mě něco měnilo.
„Nejradši bych mu dal přes hubu. Ale ano. Slíbil jsem a slib platí.“
Přiznám neochotně.

Se svlékáním pomůžu. A rád. Nespěchám. Čas ještě je.
„Stejně to nechápu. Řekne, že tě zabije, ale ty ho i přesto chráníš. A jsi s ním.“
Zavrtím nevěřícně hlavou. Oblečení se vrší.
„Aby zrušil frakce. Frakce zůstaly v Pevnosti. Tady jsme jen my. Odkázáni jeden na druhého.“
Nakonec odmotám i obinadla.
„Hohohó...moc pěkný. Jako švestka.“
Ocením fialovou modřinu. A nejen tu. Kdysi jsem měl jednu, co měla parádní hrušky. Gábi spíš pěkný pomeranče. tak akorát do ruky. Prostě k nakousnutí.
Nepřeju jí žádné zranění. Žádnou bolest. Ale tohle mi přijde zatraceně vhod.