Andor.cz - Dračí doupě online

U jezírka dráček stál, vodičku tam bumbal...

"No...ležím, piju a jím ryby. Protože sem unavená, hladová a žíznivá, teda teď už, teď už si jen tak ležím."
řeknu a koukám na to něco.
Zvednu se a vzletím pryč. Nehodlám se tím vybavovat. Neznám to navíc to vypadá jak ryba zkřížená s člověkem.

Věž

Pozvednu obočí. „V tom případě můžu jen doufat, že v jeho věku budu stejně čilá jako on.“ Řeknu.
Vellus můj návrh zamluví, musím se tomu zasmát. „Jen vtipkuji. Kdyby jsi chtěl jít, tak bych to uvítala. Ale jestli se ti nechce taky v pořádku. V pravdě se ti ani nedivím. Kdyby mi někdo nabízel cestu bez jasného cíle, poslala bych ho k šípku. Leda kdyby mi pořádně zaplatil.“ Vstanu a dojdu si nabrat něco k jídlu. Za chvíli se k němu vrátím s pořádnou porcí všeho možného. Můj žaludek má stěny ze železa, zatím jsem strávila všechno. Zkuste někdy sníst na pirátské lodi Kuchařovo překvapení. Pro ty co už si neudělali imunitu to znamená týden strávený na hajzlíků.
Začnu jíst, pak kouknu na svého pohledného společníka.
„Stejnak... Dibron je fajn. Vždycky když jsem si představovala jak by asi vypadali mí prarodiče, dědu jsem si představovala trochu jako jeho. Milí, moudrý... ale leží mi v žaludku, jak děsně tajemně mluví. Prej velké poslání, ale nic bližšího mi říct nedokázal. Samé tajnosti. A já mám radši, když se říkají věci na rovinu.“ Vysvětluji mu.
Sním lžičku hrášku, mám ráda hrášek a tenhle byl dobrý, ne scvrklý a bez chuti.
„A taky si myslím, že mě přeceňuje. Vychovali mě piráti. Jasně... mám své zásady, jistý smysl pro čest, ale rozhodně nejsem zářný příklad dobra. Věci si dělám po svém... pořád si myslím, že by našel někoho lepšího. A taky jsem mu to řekla... ale ty ho znáš líp než já, tak asi tušíš jak se na to zatvářil.“

Nalaya

"Ach jistě promin zapomněl jsem na tvé dobré oči."
Usměju se a kývnu. Pomalu míříme k té postavě pod stromem, konečně se blížíme více k němu, abychom mohli rozeznat obrysy. Stále jen nehybně stojí, ale dle všeho se dívá na nás.
"Fakt mi tohle nedělá dobrý pocit."
Zamumlám a koutkem oka pohlédnu na Nalayu. Až po chvíli je vidět že v jedné ruce svírá i meč.
"Pozor."
Zašeptám své společnici a děkuju za to že mám hůl připoutanou u boku koně a můžu tak volnou rukou kdykoli tasit svůj meč.

Marila

K tvému štěstí jsou zde i ryby a je tu nádherně a zdá se že i ticho. Chvíli si lebedíš, piješ nebo lovíš ryby do chvíli než ti do očí vletí cákanec, který přišel z vody a zanedlouho uvidíš jak se mihne na hladině ploutev o chvíli na to se vynoří z vody hladině tělo dívky,které je z části pokryto šupinami.

"Hej co pohledáváš u mého jezírka?"
Založí ruce na prsou a přísně se na tebe dívá, jako matka která nachytala své dítě tam kde nemá být.

Onyx

Doufáš, že se mladíka zbavíš, ale bohužel doufáš špatně nějakým záhadným způsobem dlouhými skoky drží krok s tvým krokem a ještě s obrovskou lehkostí. Trošku se ti zdá že je i malinko menší a drobnější postavy, než ti lidé, které si viděl.

A oblečen je taky trošku podivně na lidskou modu i když tu moc neznáš. Vesele hopsá vedle tebe a odráží se o hůlku, která mírně na konci s kamenem zeleně světélkuje.
"Jsem rád, že mě bereš sebou, zažijeme spousty dobrodružství a zábavy."
Usmívá se od ucha k uchu.

Amiel

Čaroděj se na tebe mile usměje se sedne si s tebou k jednomu z hodovních stolů v jídelně. Mág se na tebe podívá.

"Co se týče Dibrona ano už má svá léta, ale stále aktivně za pomocí své moci cestuje po celých zemích a má síly dostatek."
Když sklouzne otázka k němu přelétne mu po tváři úškllebek.
"Ano toď zajímavá otázka. Ale měla by ses najíst měla jsi přece hlad."
Napůl to zamluví.

Cesta

Po tom podivném proslovu se na mladíka zahledím jakoby mu narostla druhá hlava. Měl jsem je raději, když s křikem utíkali. Chvíli zvažuju, jestli ho nezabít, ale masa by z něj bylo pomálu a na tohle opravdu už nemám náladu.
"Dělej si co chceš." Zabručím unaveně, než se bez dalšího ohlédnutí jeho směrem vydám zase na cestu. Kdyba se tak rychle nemnožili tak je ta jejich blbost už dávno vyhubila. Zrychlím krok, jak mi to pohmožděný bok umožní v naději, že se mu ztratím dřív než začne vykřikovat ještě něco horšího.
Raději se soutředím na cestu před sebou. Vyježděné stopy jejich vozítek vytváří docela pohodlný povrch pro cestování, ale při první větší překážce se začíná stáčet nevhodným směrem, proto ji při první příležitosti opustím a vydám se volnou přírodou na nejpřímější cestu k jezeru v dáli. Tímhle tempem bych tam mohl za dvě hodiny být.

Arvin

Sleduji dobře okolí a ačkoliv to vypadá, že jsem si dotyčného pod stromem nevšimla, vím o něm už delší chvíli. Přeci jen vidím daleko líp než Arvinovi lidské oči.

„ Smutné to je, ale my se s tím prostě musíme naučit žít a smířit se s tím.“

Podotknu k dětem a potřesu hlavou. Nechci se o tom bavit, je mi to značně proti srsti a to jde poznat už jen z tóniny mého hlasu.

Jakmile Arvin naznačí, že si dotyčného pod stromem povšimnul, zadívám se na něj.

„ Vím o něm už delší chvíli. Jen tam tak stojí, nehýbá se.“

Šeptnu potichu a podívám se opět na postavu pod stromem.

„ Měli bychom si dávat pozor. Veliký pozor.“

Věž

Usměji se. „To jistě. Mít po boku mága by nebylo od věci. Jen kde sehnat nějakého, který by byl ochotný se se mnou courat horem dolem a kdo ví kam?“ pozvednu obočí a vydáme se do jídelny, nechám se jím vést. Nakonec on se tady vyzná.
„Dibron... jo ty myslíš toho tajemného dědu... Zapomněla jsem, jak se jmenuje. Ten má na starosti tuhle akademii, toho bych těžko přemluvila aby se mnou vyrazil. Navíc... už má svůj věk. Neříkám, že by nebyl mocnej a tak, ale trmácení se na cestách už asi nebude pro něj to pravé ořechové.“
Zkouknu ho pohledem. „A ty? Říkal jsi, že jsi tu jen na chvíli. Tobě by se nechtělo trmácet kdo ví kde a vrhat se do možného nebezpečí a možná i smrtelného.“ Ušklíbnu se.
„Zní to lákavě co? Kdo by odolal?“ zasmála jsem se.

Sletím dolů k vodě a hned do ni vlezu abych si umyla drápy. Pak se pořádně napiju a hledám jestli tu jsou nějaké ryby, které ybch si nalovila a najedla se z nich
Opět se ozývá můj žaludek.
No tak uklidni se brzy se najím..
pokárám v myšlenkách žaludek.

Nalaya

Při zmínce o tom, že naši blízcí jsou stále s námi se usměju a kývnu.
"Máš naprostou pravdu."
Pak však dojde na elfské děti. Slyšel jsme o tom, že jich moc nemívají, ale nevěděl jsem, že je to až takhle hrozné. Trochu se zachmuřím.
"To je smutné a je mi to líto."
Pak mluví o tom, že bychom se o tom už neměli bavit. Jen pokývu hlavou na znamení, že rozumím a že to chápu.
"Toto je velmi chmurné."
Před námi se začíná rýsovat osamělý strom a vypadá to, že pod ním někdo stojí. Zpozorním a trhnutím hlavy naznačím Nalaye svůj poznatek. Jistě ho vidí lépe než já, ale nevím o kolik. Vůbec se mi nelíbí, že tu je někdo jen tak.

Onyx

Jdeš obloukem kolem vesnice, aby ses jí vyhnul. Už jsi kousek za ní, když uvidíš mladíka sedícího jen pár metrů od tebe na kameni a hrajícího si malým tesákem. S úsměvem a úžasem na tebe pohlédne.
"Vezmi mě sebou."
Hledí na tebe s nadějí.
"Chci zažívat dobrodružství a cestovat."
Dodá a ostražitě tě sleduje.

Malari

Zdá se že máš dnes štěstí u nedalekého lesa vskutku uvidíš jezero i když né moc velké. Vypadá hojně a bude ti jistě stačit. Z legend si však slyšela že v hlubokých lesích žijí elfové a jiná stvoření. A ze zkušenosti víš, že skoro všude se dá narazit na lidi, kteří se ač nejsi moc velká tvé maličkosti bojí. Žádná stavení však v okolí nejsou.

Amiel

Vellus je tvou zvědavostí očividně pobaven a usmívá se.
"Ano takové amulety existují, ale není je lehké získat a ani ty tě neochrání před vším. Nejlepší ochrana je mít sebou amulet v podobě dobrého mága. Dibron je asi jeden z mála mágů, který umí snad vše co se dá. Není divu, že to tu už tak dlouho vede."
Podotkne s úctou. Když změníš téma ušklíbne se a kývne.
"Proč ne. Jídelna je o patro výše."
Ukáže ke schodišti a pomalu se tam taky vydá.