Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta

Při poslechu křiku té lidské sebranky mám co dělat, abych se neotočil a nepobil je kde stojí. Kdyby se mi nepletli do cesty tak by mě teď nebolel bok od nalomeného žebra. Kdyby tu nebyli, tak se ani nemusím rvát s něčím takovým. Onaveně si oddychnu když je konešně ztratím z dohledu.
O pár kilometrů dál už konečně začnu cítit víc než jen ten otravný smrad. Dost tomu pomohlo, že jsem se vyválel v prachu a z drápů otřel co šlo, úplně všechno ale vydrhnout nešlo. Takže jezero. Zavětřím z vánku, který se nese ze směru, kam jsem měl původně zamířeno. Nic. Jenom hory. Už ani nemám náladu abych naštvaně zavrčel.
Jediné místo odkud cítím vodu, je pěkný kus zpátky po mých stopách. Pomalu se stočím tím správným směrem, abych se obloukem vyhnul té vesnici a vydám se zpátky. Stejně nikam nespěchám. Aspoň si trochu odpočinu.

Věž

Usměji se. „Oh tak výborně. To pak máte čas.“ Řeknu spokojeně.
Představil se, takže jsme mohli opustit to vykání.
Poslouchala jsem ho a pak se zamyšleně zamračila. „To je špatné. To pak abych nosila na krku deset kilo různých amuletů.“ Vzdychnu.
„A neexistuje nějaký univerzální? Který prostě chrání proti každé magii... nevím... třeba že vydrží určitý počet seslání? Tři a pak se zničí nebo tak něco?“
„Čeká mě dlouhá cesta a kdo ví na co při své cestě narazím.“ Zadívám se na něj.
„Nedáme si spolu něco k jídlu?“ navrhnu najednou.

Letím směrem na jih. Prosě kam mě křídla donesou a po cestě hledám dole něco k snědku a nebo jezero, kde bych se opláchla a napila.
Můj žaludek se velice hlasitě ozve.
Kdybych našla jezero a tam byly ryby bylo by to dobré, zabila bych dvě mouchy jednou ranou.
pomyslím si.

Arvin

Dobře ho poslouchám. To že je mu to líto, přejdu tichým povzdechem a potřesením hlavy.

" Nemyslím, že je důvod, proč by ti to mělo být líto."

Prohlásím po krátké úvaze a zadívám se na něj. Když se zmíní o matce a svém otci, položím mu ruku na rameno.

" Myslím si, že všichni tři, jak tvý milovaní rodiče, tak můj drahý otec, prostě žili svůj život. A žili ho tak jak chtěli oni a byli šťastní. I když jsme třeba některé neznali, znali je jiní a navíc... stále je máme v srdci."

Položím mu ruku na hruď, v místě kde má srdce a zadívám se mu do očí. Trochu na sedle poposednu a když stáhnu ruku, rozhlédnu se kolem.

" Matka mi mnoho věcí vyprávěla také... Dokonce se jednou zmínila, že na mě s otcem museli čekat padesát let. Ačkoliv byla několikrát v požehnaném stavu, většinou o malé přišla dřív než překročila třetí měsíc. U Elfů je bohužel tohle... velice těžké, mnohdy to nezvládne ani matka ani dítě."

Řeknu trochu zamyšleně a pak skloním hlavu. Můj rod je sice dlouhověký, ale tu radost, jako mít v náručí vlastní malé dítě, tu jen tak moc často nikdo nezažije. Vím dobře, že je to pravda. Nejsem z toho nijak nadšená, při představě že bych měla přijít o malé mi téměř puká srdce.

" O tom bychom se ale asi neměli bavit, takové záležitosti, myslím, nepřísluší ani jednomu z nás."

Řeknu nakonec a podívám se na něj.

Nalaya

Pohlédnu soucitně na Nalayu.
"To je mi líto Nalayo."
Podotknu polohlasně a upřu pohled před sebe.
"Já nepoznal matku, zemřela prý při porodu."
Odvětím a pomalu jedeme dál. Vím, že akademie už není tak daleko.
"Když otec zemřel nastoupil jsem na trůn možná až příliš mlád. Otec byl dobrý a silný král a Zářící jednotě dělal čest, určitě znal dobře tvou matku, někdy mi i o věcech co zažil vyprávěl."
Vzpomínám na večery strávené posloucháním jeho zvláštních příběhů, které jsem měl tak rád a tolik mne zajímaly. Je pravda, že mi rodina chybí stejně jako Nalaye chybí její otec.
"Kdo ví jestli budu mít nějakou někdy já."
Napadne mne mimoděk, ale nahlas nic neřeknu.

Draci

Oba draci se po boji rozešli nehledě na to co vesničané pokřikují a že vás mají za hrdiny.
Malari letí na jich nad horami a Onyx odchází opačným směrem po svých. Nyní je na vás kam vás nohy a křídla nyní ponesou dál.

Amiel

Mág se usměje a upře na tebe oči.
"Ne nezdržuješ mne neměj obavy, vlastně jsem tu byl jen na záskok na pár hodin. Nejsem jinak pevný učitel na této škole."
Objasní ti ale hned se vrátí ke staré otázce.
"No temné síly v podstatě mohou požít jakoukoli magii, když se jí svedou naučit jen magii světla by neměl mít možnost žádný kdo náleží k temnotě ovládnout. Takže záleží vždy na daném protivníkovi."
Na tvé představení se usměje.
"Těší mne já jsem Vellus."
Oplatí ti odhalení svého jména.

Arvin a jeho tázání

Rozhlížím se kolem, nakonec i ruku z jeho ramene stáhnu a tiše si povzdechnu. Ačkoliv kolem zpívají ptáčci a vánek čeří stébla trávy, přijde mi, že je tu ticho. Trochu ponuré. Tahle cesta bude hodně dlouhá a dá se očekávat, že dost možná marná. Mohu jen doufat, že mě matka neposlala na smrt. A ona vlastně taky. Myšlenky se mi kolébají kolem domova, přestávám chápat jak sem mohla v klidu skotačit v lesích a sem tam si dělat legraci z matčiných rádců, kteří mě často upomínali, za různé prohřešky. Před nimi jsem dostala od matky vyhubováno, v soukromí jsme se tím bavili. Když tedy nějaké soukromí bylo.

Jakmile zaslechnu Arvinův hlas potřesu hlavou a podívám se na něj.

„ Bylo by špatné, kdyby se měla časem rozdělit.“

Podotknu potichu a pohlédnu mu do očí. Zamyslím se nad tím co bych mu měla vlastně říct. Najednou mi přijde, že vlastně není ani co. Že už všechno o mě ví. Víc než by se dalo čekat.

„ Má chůva mi vyprávěla, že jsem po matce zdědila krásu a laskavost ale jinak velice podobná otci. Nikdy jsem ho nepoznala, zemřel dříve než jsem se narodila. Hrdost lva a nespoutaná duše, modré oči připomínající křišťálovou vodu v potůčcích. Tolik bych si přála otce poznat.“

Tiše si povzdechnu a zadívám se před sebe. Je vidět, že mě vzpomínání na rodinu a domov bolí. Na krátko zavřu oči, potřebuju si pročistit myšlenky, pak ale oči otevřu. Jsou zase bezbolestné a hrdé jako předtím. Na nic se už neptám, ale už ani nic nechci k sobě dodat.

Po boji

Odfrknu si, vzletím a odlétám pryč. Rozhodla jsem se přesměrovat své teritorium jiným směrem, páč tenhle hluk by vyhnal i mrtvolu...takže tu nenajdu nic co by se dalo jíst. Letím na jih.
Ach jo, mám drápy o krve, ale ta krev tak páchne, že se v jezeře budu muset opláchnout.
pomyslím si rozhořčeně.

Nový drak

Jakmile se mi podaří vysápat se z medvědího sevření, přetočím se zpátky na nohy, připravený na další útok. Ten ale nepřijde kvůli příletu ... Draka? Už dlouho jsem žádného dalšího nepotkal. který se pustí do pobitýho velikána se vší vervou, až se z masa kouří a krev stříká na všechny strany.
Jestli před tím obr smrděl neskutečně, teď když byl mrtvý to bylo ještě horší. Mládě. Bok se začínal ozývat, rána na hlavě se přidala a já téhle rvačky začínal litovat čím dál víc.
Výhrůžně zavrčím na všechny okolo, dračici nevyjímaje, i když opadávající rozčilení z boje o život tomu vzalo ostří. Skoro beze zájmu přičichnu k jedné z mých zkrvavených tlap a ucuknu, když z ní ucítím ten odporný puch. Napřed musím odsud pryč. Pak už nějakou vodu a klidný místo najdu. Pomalu se otočím a vydám se na cestu, lidem ani otázce dračice nevěnuju žádnou pozornost.

V mém teritoriu

Potvoře do ksichtu vyhrlím gezír zelených plamenů, mělo by jí to zabít a přitom jí párám břicho. Pokud potvoru zabiji tak přestanu z drápáním a pootočím se na draka. Oproti durhému drakovi sem jistě o dost menší, protože měřím pouhých 155 cm v kohoutku a ví už prostě nevyrostu. JInak kdyby ještě žila tak jí sápu dokud nezdechne.
"Co děláte na mém území?"
zeptám se klidným hlasem a pro udivení lidí i něžným "ženským" a hlavně lidskou řečí. Zelené plameny stále na potvoře hoří.