Andor.cz - Dračí doupě online

Údolí

Že jsem se do toho vůbec pletl. Vytáhnu drápy a hrdým krokem začnu kráčet zpátky po svých stopách. Cestou při každém došlapu zatnu drápy do země, aby zůstala jasná stopa.
Jakmile zmizím z dohledu obra moje nabubřelý chování zmizí. Drápy se zatáhnou, těžké pomalé došlapy nahradí lehké rychlé jen cílevědomost zůstane. Tak se ukaž smraďochu. Rychle se přesunu na dohled od svých stop, kde se uložím do křivolaký polohy, takže vypadám jako další skupinka balvanů. Moje nozdry se uzavřou stejně jako mžurky, jakobych měl plavat. Pak už nezbývá než čekat, až se obr objeví. Číhání je můj oblíbený způsob lovu.

Arvin

Do pokoje jsem došla sama, i když jsem opět bloudila chodbami. Přemýšlím nad tím co se vlastně stalo u snídaně. Je mi to docela líto, přesto si nejsem až zase tak jistá jak to vlastně myslel.

Chvíli jen stojím za dveřmi. Nakonec jen ale potřesu hlavou a začnu se chystat. Šaty jemně složím na okraj postele, zatímco se už pomalu převlékám do kalhot z jemné látky, košile a na tu upínám mitrilové brnění. Je to zvláštní věc, jeden z mála kousků, které byli vyrobeny pro mou matku. Dar mého otce. Je dobré, že mám stejnou postavu jako ona. Velmi dobré, proto jsem si tohle mohla vzít. Za opasek opatrně zasunu jednu jemně zdobenou dýku, Načež si začnu upravovat vlasy do dlouhého přesto pevného copu, který mi nebude nikde zavazet. Na záda si hodím svůj batoh s věcmi. Ne že by jich nebylo málo, přesto je to docela lehké. Přes to všechno hodím tmavomodrý plášť, téměř černý, se stříbrnou přeskou na zapínání ve tvaru růže.

Nakonec si potichu povzdechnu a zadívám se na tmavou prastarou hůl. Už k ní natahuju ruce, když se ozve zaklepání. Potichu si povzdechnu a seberu hůl, pak se vydám ke dveřím a opatrně je pootevřu. Zahledím se na Arvina, pouze krátce, pak skloním hlavu a otevřu dveře dokořán, zatím co on mluví.

„ Na rozdíl od tebe Arvine, jsem téměř nesmrtelná. Zemřít mohu pouze násilnou smrtí, žádná nemoc ani nic podobného mě skolit nemůže. Navíc… jsem starší nejméně o 90 let než ty. 90 let zkušeností. Neměl bys mít strach o můj život, myslím, že se o sebe dokážu dost dobře postarat. Přesto ti děkuji.“

Zašeptám potichu a zadívám se na něj. Když vidím, že se na mě ani nepodívá, odvrátím pohled s hrdostí. Jsem laskavá, ale po otci jsem zdědila hrdost a vzpurnost a bohužel i to se počítá.

Vyjdu kolem něj z pokoje, projdu kolem a zastavím se až kousek za ním.

„ Bereme sebou koně nebo mám poslat svého Lorana domů?“

Zeptám se a zadívám se přímo před sebe.

Cesta kolem věže

„Co? Odolnost? Tak to mi nezní moc povzbudivě, to vypadá na hodně boje.“
Podívám se na dědu. „Hmm... dobře. Lstivost se dá nakonec využít i jinak než pro podvod.“ Pronesu spíš sama k sobě než k němu.
Usměji se. „Kdo se bojí?“ pozvednu tázavě obočí.
Zívnu a protáhnu se, pak poplácám svého koně po krku.
Začínala jsem být trochu unavená, nakonec záchrana posádky, pohřeb a pak další cesta. Bylo toho dost a já neměla šanci si ještě dáchnout.
Chvíli jedu mlčky. „Hele a naháněl jsi jako mě i někoho dalšího?“ zeptám se. Nakonec prej můžu zachránit tisíce životů. To mi přijde na jednoho člověka docela hodně.

Nalaya

Prudká reakce Nalay mě trochu udiví a raní. Nestihnu ani nic říci, protože než odejde nepustí mne ke slovu. Když zmizí v chodbě jen si tiše povzdechnu a odejdu do svých komnat.
"Nečekal jsem, že zareaguje takhle....nemyslel jsem to zle to nepochopí že o ní mám obav?"
Hlesnu si v duchu a začnu se balit. Připravím si v celku obyčejné oblečení, do kterého se obléknu. A pak nějaké náhradní přibalím do velkého ruksaku, kam naskládám i zbytek všech potřebných věcí a nějaké zásoby trvanlivého jídla a vody. Na bok ruksaku připevním v koženém obalu složený luk a toulec s šípy a kromě meče, který mi visí u pasu zasunu v pochvě do vysoké kožené boty, do pravé, menší zdobenou dýku. Ze skříně pak ještě vytáhnu svou putovní hůl, vyřezávanou z bílého ebenového dřeva, která je asi 180 cm dlouhá. Byl to dárek od otce takže neznám její pravý původ ale něco mi vždy říkalo, že jí kdysi dostal od elfů. Přes plátěné oblečení navléknu ještě lehkou koženou zbroj a pak si přes záda hodím tmavě hnědý cestovní plášť s kápí a sepnu jej pod krkem sponou ve tvaru lví hlavy. S pár údery srdce a nádechem zvednu ruksak a hodím si ho pod plášť na záda a pak se stavím za velitelem stráží, kterému dám všechny potřebné instrukce pro království.
Nakonec zbývá jít za Nalayou. Dojdu až k jejím dveřím. Slyším jí zevnitř nejspíše se chystá. Tiše se nadechnu a zaklepu. Počkám až otevře a pak se smutkem v očích pohlédnu do těch jejích.
"Odpusť Nalayo vím, že elfové nejsou zbabělci. Naopak mají více odvahy než leckterý člověk já je....."
Zlomí se mi hlas a pohlédnu k zemi.
"Mám o tebe starost a pokud by se ti na naší cestě něco stalo neodpustil bych si to. Byla by to má chyba a selhání."
Řeknu polohlasně a nedokážu se jí podívat do očí.

Amiel

"Ano přesně to myslím."
Přikývne a přelétne tě pohledem.
"A ty by ses měla držet hlavně té předposlední."
Pak se na chvíli zamyslí.
"Ono se tomu říká cnosti, protože to byly přední vlastnosti králů a královen, kteří jednotu založili."
Objasní ti a už jste skoro u akademie, která se rýsuje jako menší město obehnáno hradbami.
"Neměj strach dobře to dopadne."
Přikývne.
"KDyž se necháš vést svou podstatou bude to správné."
Uzavře nakonec.

Onyx

Když najednou spustíš děsivý řev spatříš vesničany dole jak zatuhnou a ohlížejí se tvým směrem nejspíše si tě všimli a nejsou sami. Obr na tebe upře oči a zamžourá do dálky a pak se jeho hruď vzdeme a vydá také děsivý trochu bublavý řev, který doprovází zelený opar, který vydechne. Jeho dech bude asi dosti smrdutý naštěstí se tak nějak vstřebá v ovzduší. Pak se obr rozběhne oklikou okolo údolí po kamenech a vypadá to že míří k tobě.

Údolí

Nevypadá, že si tu někdo hrál s magií. Z pohledu který na mě obr upře mě svrbí supiny. To by bylo snazší. Míň smradlavá hlava na hryzání. Zatím to ale nevypadá že by si mě všiml. Co tu u všech všudy dělám?!
Potlačím žár v hrdle, uvolním napjatý tělo a postavím se do hrdého postoje, taky aby mě bylo vidět než se zhluboka nadechnu. Už teď toho lituju. Pak hrdelně zařvu (odkaz), až se začne drobná suť sypat dolů ze svahu. Zbechuceně si odfrknu a zavrčím, i když to postava v údolí asi neuslyší.

Arvin

„ Ano, ano to chápu. Pro mě to tu prostě není přirozené.“

Pousměju se na něj, jakmile mi vysvětlí záhady jeho panství.

„ Upřímně mě to tu trochu děsí. Je to tu velké, v lese je to rozlehlé to ano, ale tam… tam je to prostě jiné.“

Zamyslím se. Nevím jak mu mám vysvětlit mé soužití s lesem. Tam jsem doma. Kamenné zdi měst jsou nepřirozené.

Jakmile začne mluvit o lesech, zadívám se na něj. Poslouchám ho až do konce.

„ Já se v lese cítím v bezpečí, zvláště, když mi příroda napovídá co se kolem mě děje, když jí umím naslouchat. A s koncem. Vždy má něco konec i začátek. Nějak to skončit musí, protože, když není konec, není ani počátek.“

Nakonec jen tiše hledím na sklenici s vodou. To už ale mluví o tom, že si to můžu rozmyslet. Podívám se mu do očí a lehce se zamradím.

„ Rozmyslet? Arvine, Elfové nejsou zbabělci, kteří by prchli při prvním záchvěvu nebezpečí.“

Zvednu se od stolu a vydám se ke dveřím.

„ Až budeš přichystaný na cestu pošli pro mě… Děkuji za snídani.“

Řeknu značně chladně a hlavně tak aby bylo dost dobře poznat, že už nechci slyšet ani slovo. Tohle mě ranilo a ani za nic se mi nelíbí to co prohlásil.

S tím si to okamžitě zamířím do svého pokoje. Vlastně se snažím neztratit jen hledám cestu podle toho jak mě vedl ten voják.

Cesta kolem věže

„Je přece normální, aby se mladí ptali starších. Jsou zkušenější. Navíc ty dvojnásob, když ještě k tomu mluvíš tak tajemně.“ Usměji se.
„Zářivá jednota?“ zopakuji a zamyslím se.
„Ano... slyšela a ne jednou. Počkej... to jsi jako ty ctnosti myslíš odvaha, moudrost, laskavost, síla, odolnost a lstivost?“ zeptám se
„Lstivost mi zrovna nepřijde jako ctnost.“ Našpulím zamyšleně rty.

Podívám se na něj. „Instrukce... no fajn.“ Vzdychnu.
„To jsem na to teda zvědavá. Ale jestli se mi na té tajemné cestě něco stane, tak tě budu chodit strašit.“ Usměji se. Jen jsem vtipkovala. Ten stařík se mi líbil. To prostě nešlo jinak. Byl přátelský, divný no a proto se mi zamlouval.

Nalaya

Když dojím usměju se a poslouchám co Nalaya říká. Nad poznámkou o hradu se musím usmát.
"Ano toto sídlo je hodně spletité a špatně se v něm člověk orientuje, když tu moc dlouho není. Ale otec to tak učinil záměrně, aby tak zabránil zlodějům nebo útočníkům na hrad jejich snadné proniknutí hradem. Hrad je tak spletitý, že by se tu poztráceli a bylo by je jednodušší porazit pro organizovanou skupinu i pár strážných, kteří to zde znají."
Objasním záhadu hradního labyrintu a složím ruce na stůl a propletu prsty mezi sebou.
"Ach ano lesy jsou krásné, ale některé také velmi nebezpečné. Již brzy budeme však v přírodě. Dnes pobalíme věci, já připravím vše na odjezd a předám vše svým rádcům, jež mne budou zastupovat za dohledu kapitána stráží a pak vyrazíme na cestu. Bude to však dlouhá cesta a nevím zdali bude mít někdy konce."
Dodám nahlas a v hlase je mi znát náznak obav.
"Stále si to můžeš rozmyslet Nalayo."
Upřu na ní na chvíli svůj pohled a sleduji její krásnou tvář.

Amiel

Stařec se usmívá a vrtí hlavou.
"Ach tolik otázek tolik otázek. Mladí se pořád jen na něco ptají."
Upře na tebe zase na chvíli zrak a pak se zahledí k věži.
"Ano těmito také, ale především těmi, které jsou staré a vztahují se k naší minulosti. Slyšela jsi někdy legendu o vzniku spolku, kterému říkali Zářící jednota?"
Optá se tě klidně.
"A ne nespletl jsem se v tomhle ne neměj obavy. CO se týče akademie mágů. Skutečně jedeš jen kolem tam se naše cesty rozdělí. Já se vrátím na akademii a ty poputuješ dál dle instrukcí, které dostaneš."
Vlídně se usměje.

Onyx

Kámen letí skutečně, krásně a daleko a dopadne jen pár kroků (tvých) od té bestie. Obr se zarazí a pohlédne nejprve na kámen a pak se rozhlédne. Úplně cítíš, jak tě sjíždí pohledem, ale vypadá to, že tě doposud nevidí, jelikož nijak nereaguje i když se dívá přímo na tebe. Možná tě na tu dálku nerozezná od kamení nebo nevidí tak daleko, ale je jasné, že ho tahle událost zaujala a hledá jejího původce. To oddální na chvílí jeho pozornost od vesnice. Puch však neustává a rozlíná se dále do širého okolí.