Po Betchanově výstupu se jen ušklíbnu. „Vím a svoje jsem k tomu řekl před pár minutami. Zabíjet ji nehodlám....“ odpovím. O jiných se to říct nedá, ale to nemusí ani jeden z nich vědět. „Víc k tomu nemám co dodat.“ odpovím stroze. Dál k tomu nemám co říct. Je pro mě víc než jasné že Betchan pomáhá hlavně Gab a mě k tomu bere jen jako nutné zlo, ne-li přímo překážku. Nebo tak na mě jeho narážky aspoň působí. Když pak oba odejdou, uleví se mi. Mám aspoň čas si vše sám promyslet a utřídit. Budu si muset s Gabrielou také promluvit, ale mát takové tušení, že mi toho stejně jako doposud moc neřekne a všechna ta křehká důvěra, která tu doposud byla, se změní v popel unášený mrazivým větrem.

Čekám na Kluzkého až mě přijde vystřídat a v kapse protáčím dvanáctkové náboje do brokovnice. Hodilo by se najít i nějaké stříbro... Aspoň trochu... Ale když nebude, poradím si nějak i bez něj. Stejně nebudu mít čas na nějaké velké vymýšlení toho, co do nábojů zaliju.

Kropení

Do rozhovoru .mezi rytířem a Gab pořád nevstupuju, teď už jsem zase opřený o parapet a aspoň koutkem oka vyhlížím ven. Když ale zmíní, že bych ji měl chtít zabít já, mám co dělat, abych na něj nezíral jako úplný idiot. Přemýšlím, jestli mu vůbec odpovídat mám nebo ne. "A pak kdo tady přemýšlí ocasem... Kdybych ji zabit chtěl, měl jsem k tomu příležitostí víc než dost." odpovím nakonec. "Ale jestli chceš v podobném duchu pokračovat, můžeš počkat dole." dodám. Na tohle fakt nemám náladu. Netuším, co svým chováním celkově sleduje, ale v tomhle logiku fakt nenacházím.

Dotek Gabriely předávající mi náboje mě ale přece jen trochu uklidní a přesvědčí o tom, že jeho názor nesdílí. Patrony nechám spadnout do kapsy, ale prsty se stále ještě dotýkají. "Počkám, zatím roztopím výheň." odpovím jen když se dotek přeruší. Na zmínku o tom,.že budou blizko kovárny neříkám nic. Celá vesnice je blízko kovárny, ale kdybych je měl hledat po všech domech, ničemu to nepomůže a minimální v mých očích mají nárok na soukromí.

Dolejší