Andor.cz - Dračí doupě online

Elfí společnost

Slova lesního stvoření mne nijak zvlášť nepotěší, ani nepovzbudí, jen opět vyfouknu vzduch nozdrami, až tiše zaševelí liistí a zavlní se tráva. I kdyby... potrvá to nejméně týden, ne-li daleko víc. Křídla jsou zesláblá, skutečně mne neunesou ani kdybych se snažila sebevíc, navíc se klouby od téměř nepřetržitého nošení složených u hřbetu jistě zakřivily jinak, než by měly.

"Můžu to zkusit. Ale... tady to nepůjde, když jsou nemrtví nejspíš všude kolem."
Přes všechen rozum.... zázraky se dějí a štěstí.. to přeje těm, co věří a jsou připraveni. Možná.... možná jeho kouzelný, třpytící se prášek čeká i na mě - jen nesmím přestat doufat.
Vytáhnu krk a zvednu hlavu, jistá netečnost a skleslost zmizely, alespoň z větší části.

"Nešlo by je nějak.. oklamat? Zmást? Za pomoci magie by snad.... aby mě nepoznali. Nechci, aby kamkoli se pohnu za mnou brzy přišla vlna nemrtvých a aby tím trpěli ti, co za to nemohou. Nešlo by nějak.... jakkoli... změnit podobu nebo..." hlava opět poklesla. Stále se mi nelíbila podobná myšlenka, kterou jsem nyní vyslovila nahlas. Nevím, podle čeho nemrtví draky vycítí. Smysly jako takové přeci nemají... tak opět magie?
Kdysi... dávno... matka mi vyprávěla o tom, že každý má svou nezaměnitelnou auru, která se může jen trochu proměnit pod pocity a emocemi, nebo naopak velmi po nějakém silném zážitku, jehož vliv přetrvává... vlastně navždy. A kterým se něco změní.
Každopádně prvotní je to, jak vypadáme, ale... s tím já těžko něco zmůžu. A vpravdě si ani neumím představit, že bych vypadala byť obdobně jako ten, co seděl na větvi jen kousek ode mě.

Království Starého Dubu


Vydíš ? Království. Pamatuješ, co se stalo, když si byl v nějakém naposled ?
Nech toho. Měl sem hlavu v oprátce, jestli ještě někdy uvidím šibenici, uteču.
No tak.. Děkuju.
Řeknu, ale hned po tom si vzpomenu že říkal, že to zatím není na místě.
Vy víte, kdo jsem ?
Optám se radši. Je mi divné, že mu není podezřelý mluvící šakal. A až se změním na člověka, aby se taky neviděsil. No, pokud neví, kdo a co jsem zač, bude asi těžké to vysvětlit. Osobně proti elfům nic nemám. Jsou hodní, pohostinní, dobří střelci, dobře chutnají a umějí dobře kouzlit.

S Arvinem u večeře

" Ano to vím. Je to dost nepříjemné." řeknu tiše a zadívám se na něj.
" Navíc, to že po vás někdo jde není zrovna zlehčující okolnost." zadívám se na Arvina. V tichosti se rozhléžím kolem a nedávám najevo, že se mi tam líbí. Aspoň ne úplně, přesto je to vidět. Vlastně.. je to jen moje snaha, to co cítím. U něj se emoce nedají moc dobře držet. Nakonec si tiše povzdechnu a podívám se na něj.
" Arvine Alespoň na chvíli bychom měli zapomenout na starosti... alespoň na tuhle večeři." pousměju se a pomalu vejdu do sálu.
" Ano to je dost možné." odpovím mu na tu jeho otázku ohledně Dreidena. S díky se usadím na nabídnuté židli a pousměju se na něj.
" Děkuji Arvine." dodám potichu a zadívám sena jídelní tabuly. Počkám dokud nezačne jíst on, protože je to slušnější, ale pak se do jídla taktně pustím také. Jen decentně. Příliž mnoho toho nesním avšak sním dost na to, abych neměla hlad.

Nalaya- večeře

"Ano chápu."
Přikývnu klidně a jdu vedle Nalay směrem do velké síně, kde jídám.
"Trápí mne stale ta věc ohledně Lupuse, ale to již víš."
Dodám klidně a po projití zdobenýma chodbama, které zařizoval ještě můj otec možná děd se dostaneme do síně, kde je jen pár strážných a sloužících, kteří přinášejí jídlo.
"Nejspíše budeme večeřet sami, jelikož jsem zapoměl, že Deiren jíst asi nebude. Kapitán stráží se o něj ale dobře postará."
Odvětím s klidným úsměvem a odsunu jednu krásnou vyřezávanou židli, aby se mohla Nalaya usadit a pak si sednu naproti ní k jídlu.

Sean-Elfí město

Cizinec, který tě zachránil se na tebe ohlédne a zastaví se.
"Jsi v Království Starého dubu tedy v tom co z něj zbylo. Toto je jeho hlavní město."
Objasní. A rozhlédne se.
"Odvděčení zatím není na místě. Zanedlouho příjdou naši léčitelé a postarají se o tvé rány."
Podotkne ale kápi stále nesundává. Dle tonu hlasu, postavy a všeho ostatního by se dalo soudit že to nejspíše bude taky elf.

Amiel-útěk z žaláře

Všichni tví přátelé tě následují a vybíhají ze svého vězení.
"Mladí vždy někam pospíchají."
POvzdechne si stařík a zůstává tam sedět. Vy už mezitím chvátáte k bráně zpátky skoro bezezbraně a na Obzoru vidíte v přístavu jak se to hemží a odplouvající loď a další co se připravuje vyrazit za ní.
"Brána jistě bude střežené ale slabě."
POdotkne jeden z tvých přátel za běhu. Nemáte moc času na útěk brzo se jistě doví o vašich záměrech.

Deiren-s kapitánem stráží

"Ach tak rozumím."
Pokýve hlavou.
"Jsem si jist, že to král pochopí, když vás sem sám přivedl, ale u snídaně byste dalšího dne jistě neměl chybět. Dle informací co mám král bude s Vámi chtít něco probrat."
Objasní ti a sleduje tě.
"Kdybystě cokoli potřeboval víte kde mne najít."
Dodá ještě.

Palác

Když mne kapitán zastaví, jen se k němu otočím a vyslechnu si, co mi chce říci. Trošku mne zamrzí, že se s ním nesetkám hned, ale nemohu chtít vše. Trošku se uklidním a vrátím se zpět do pokoje, přesněji k oknu. Když mi kapitán nabídne svou dýku, s díky ji přijmu a uctivě odložím na stůl. Poté se k němu otočím a podívám se mu do očí.
"Bude má společnost vyžadována u večeře?" zeptám se ho, stále mu hledíc do očí.
"Jistě chápete, že nemohu jíst. Jsem živ pouze z magie. Z energie Matky přírody, která je ke mě tak blahosklonná a nechává mne se jí krmit" vysvětlím mu důvod, proč považuji svou účast u večeře za zbytečnou. Stejnak jíst nebudu.

Žalář

Odfrknu si. „Možná v porovnání s tebou jsem ještě dítě, ale ocenila bych, kdyby jsi mi tak neříkal. Dítě už nejsem od té doby co mi začali růst prsa.“
Když vidím, jak se dveře od žaláře sami otevřou podívám se na klíče ve své ruce, pak pokrčím rameny a odhodím je. Už mi k ničemu nebyli.
„To, že se divíš, že jsem přišla mě poměrně uráží.“ Řeknu, ale usmívám se, protože je ráda vidím. Nebyli všichni, ani zdaleka, ale je to lepší než nikdo. Když kolem mě ten nevěřící Tomáš prošel vlepila jsem mu jednu přátelskou za ucho.
Čekám až kolem mě chlapy projdou, všimnu si jejich pohledů. „Toho dědy si nevšímejte. Musíme vypadnout!“ Napomenu je.
Vyrazím za nimi, ale u dědy se zastavím. „Jak jsem říkala. Najít mě není pro tebe problém. Tak si mě najdi, až budeme uklizení někde v klídku. Pak si o tom tvém návrhu promluvíme. Teď by jsi se měl taky dekovat.“ Řeknu a rozběhnu se za ostatními.

Rozmluva s Arvinem

Omluvně skloním hlavu.
" Promiňte Vaše vý...." zarazím se a potichu si povzdechnu.
" Arvine... je to pro mne velice nezvyklé.. pochopte." zašeptám potichu a trochu se otřesu. Nakone se mu znovu podívám do tváře. Povšimnu si jeho starostí a sama se trochu zachmuřím.
" Něco vás hodně trápí... Chcete si o tom pohovořit?" zeptám se ho tiše a stále ho pozoruji.
" Ano... Večeře... to bude velice vhodné... dlouho jsem nejedla." na tváři se mi ukáže lehký úšklebek. Vidím, že mi již delší chvíli věnuje svou pozornost. Pousměju se na něj a pomalu vyjdu ze svého pokoje.

Elfské město

Při vstupu do elfského města se skoro leknu.
Ď-děkuji.
To je to jediné, co ze mě vyjde. Většinou mi lidé život nezachraňují. Většinou mi ho spíš zkracují. A když už mi někdo život zachrání, chce po mě něco.
Jak se mám odvděčit ? A kde to vůbec jsem ?
Optám se nervózně a rozhlédnu se. Taky mi přijde zvláštní, že mu neni divný mluvící přerostlý šakal. Asi to bude nějaký kouzelník. Chci mu říčt o nějaké přístřeší, kde by se mi rána na noze aspoň trochu zacelila, abych se mohl přeměnit na člověka bez toho, že by mi například chyběla noha od kolene dolů. Ale ptát se ho zatím nebudu. Asi vidí, že mě to dost bolí, když z toho mám pomalu slzy v očích a noha mi cuká. Zachránil mi život, tak ho přece nebudu ještě o něco žádat.
Vidíš, kde jsi ? Když zjistí, že jsi napůl něco jako démon, popraví tě.
Já nejsem démon. To ty jsi démon.
Ale popraví tebe.
Mlč, nebo z tvojeho veleváženého těla udělám chlupatý salát.
Utiším své rozjařené myšlení. Asi je hodně vidět, když jsem zamyšlený, ale.. co nadělám.

Nalaya-s králem

Nad jejími slovy se jen pousměji a pohlédnu na ní.
"Vždyť jsem ti už říkal abys mne oslovovala jménem. Stačí, že mě titulují a vykají všichni ostatní. Členové Zářící jednoty to jako jediní snad nedělají a jsem za to vděčný."
Objasním a po tvém probuzení ze zamyšlení poslouchám co říkáš.
"Draci nejsou pohádky a brzo se zase jistě objeví. Kdyby nebyli neměl by význam náš řád."
Usměju se a pohlédnu z okna.
"Čas letí a bude už večeře. Pojď za chvíli jí budou dávat na stůl."
Vyzvu jí a u dveří na ní počkám.
"Ten Lupus mi dělá starosti."
Mihne se mi hlavou ale pak se věnuji jen Nalaye.