Andor.cz - Dračí doupě online

Sean-útěk lesem

Společně se svým "zachráncem" rychle míjíš mezi křovinami a stromy a proplétáte se kolem kostlivců. Je vidět,že se ten cizinec v těchle lesích dost vyzná, protože se pohybuje najistotu. Pak se na chvíli zastaví a rozhlédne.
"Už to není daleko."
Podotkne a za chvíli dojdete k dvěma velkým stromům, které jsou zapletene do sebe. Když se mihnete pod jejich klenbou je to jakobys prozřel. Najednou se okolo tebe rozprostírá krásné zářivé elfí město. Nejspíše bylo skryto pomocí kouzel a ty stromy tvoří jediný vchod.
"Tady budeš v bezpečí."
Podotkne zahalený muž a otočí se na tebe.

Deiren-s kapitánem stráží

Když vidí kapitán tvé nadšení pro setkání se s arcimágem Dibronem pobaveně se rozesměje.
"Jak vidím jsi do všeho hrr, ale sklamu tě v této chvíli zde velectěný arcimág není. Byl tu ráno ale již odešel. Objevuje se tu čas od času dle potřeby ale jistě budeš mít ještě možnost se s ním setkat."
Pousměje se a poškrábe se na bradě.
"Co se týče toho dřeva na hůl jistě se ve městě něco najde. Zítra tě dovedu za našim řezbářem ten bude vědět co potřebuješ. Dnes je již pozdě a brzy bude čas večeře."
Objasní ti vše co jsi chtěl vědět.
"A nůž ten ti mohu poskytnout."
Vytáhne kudlu, kterou měl za pasem a jílcem napřed ti jí podává. Je krásně lesklá a zdobená.
"S tou jsem zabil prvního vraha, který byl poslán na našeho krále Arvina II."

Amiel-žalár ve městě

"Věci co se zdají obyčejné bývají zvláštní to máš pravdu dítě."
Usměje se a sleduje tvé počínání.
"A času máme dost tvému příteli se podařilo odrazit s Vaší lodí od břehu a tak se dostat z dosahu stráží prozatím. A co se týče žaláře tak dříve než za 15 minut tu nebudou. Mám pro tebe nabídku."
Mluví klidně a opírá se o svou hůl. Přitom jen trochu pohne levou rukou a dveře od cely se otevřou a tví přátelé na tebe šťastně a zmateně hledí.
"U všech vod Amiel přišla si."
Vydechne jeden z členů posádky.
"Musíme jít."
POdotkne jiný a všichni se hrnou ven je jich asi 15 což z původní asi 25 člené posádky není až tak hodně. Hodně z nich však kouká podezřívavě na toho starce.

S Arvinem v mém pokoji - zvláštní vyprávět si legendy.

Pozorně naslouchám jeho slovům.
" Myslím, že vy by jste se bez naší řeči jistě naprosto obešel, Vyše Výsosti." pousměju se na něj.
" Avšak pravděpodobně je to dobré, je vidět, že naše vztahy budou v bezpečí, když jste ochoten naučit se něčemu tak složitému jako je můj jazyk." pousměji se ještě víc a s elegancí mě vlastní se zvednu ze sedátka. Udělám k němu pár kroků, sotva slyšitelně došlapuji na podlahu, chovám se jak se patří.
Zamyšleně se zadívám do dálky. Myšlenky a vzpomínky mě na chvíli pohltí. Zadívám se na klesající slunce a vzpomenu si na svůj sen.
Úžasná bájná zvířata mě doprovází při každém kroku. Ačkoliv jen jeden z nich mě chápe a rozumí mi. Překrásné modré lesklé šupiny, které hází při západu slunce barevné odlesky, zvláště zelené a modré barvy. Obrovská blanitá křídla, dlouhý jemný krk, jemně vytvarované tělo, tlama plná ostrých bílých zubů a veliké modré chápavé oči, upřené na mě.
Zničeho nic sebou lehce škubnu a zadívám se a znovu na slunce. Kleslo. Celé moje zamyšlení trvalo delší chvíli než jsem očekávala.
Rychle skloním hlavu s omluvným pohledem.
" Promiňte... zamyslela jsem se." šeptnu tiše. Opravdu se semnou začíná dít něco zvlášního. Něco co by se matce nelíbilo. Aspoň tak to cítím. Rychle své rozpoložení ukyji za klidnou a rozvážnou tváří a pohlédnu mu do očí.
" Snad jsem legendy pravdivé musím uznat že by bylo úžasné vidět opravdového draka, ne jen ve snech." řeknu tiše. Avšak až příliž pozdě si uvědomím, že jsem prozradila trochu víc než jsem chtěla. Rychle se raději zadívám pryč, do dálky ven.
Nakonec si tiše povzdechnu. Srdce mi říká, že tomuhle muži mohu věřit, rozum a výchova pro změnu, že nemám úplně věřit nikomu kromě sebe. A teď? Kdo mi poradí? Nikdo musím se rozhodnout sama co poslechnout, avšak zatím je příliž brzy.

Křoví

Mlčím. Sice se mi chce výt jak na měsíc, protože mám hrozné bolesti nohy, ale co nadělám. Když řekne, ať ho následuju, tak ho následuju.
Zabije tě a okrade tě.
Ta šance tam je. Ale je rozhodně menší, než u šílených vraždících zombíků, kteří mě už jednou málem zabili.
Měl by si utýct.
Tady je někdo chytrej. Nerozptyluj mě, nebo zakopnu a jsme tuplem mrtvý oba.
Jdu tedy pomalu za tím oným neznámým. Jdu hodně pomalu, abych nebyl slyšet, ale hlavně protože mi sem tam cukne bolestí noha, tak si musím dávat pozor.
Když ho takhle vidím zezadu, nechceš ho zakousnout do krku, vzít co se dá a konečně utýct ?
Víš, ono když se sem dostal, nevšimli si ho, dokázal mě nalákat k sobě a snaží se mi pomoct, tak by to za prvé asi ani nevyšlo, a za druhé nejsem... nejsem jako ty. A nikdy nebudu, smiř se s tím.
Máš pravdu, jsi jenom člověk.
Nakonec ve své mysli mého nemilého přítele tak nějak umlčím, a pokračuju za svím zachráncem.

Pokoj

Když mne kapitán zarazí, na chvilku se zamyslím. Ano, má pravdu, jsem zbrklý.
"Arcimág, je tu dnes?" otočím se na kapitána s otázkou v očích. Trošku se uvolním a po chvilce pohlédnu na své ruce. Na ruce, které ještě nikoho nezabili a ani to nemají v plánu. Ne, nejsem vrah a ani nevím, jestli bych to kdy dokázal.
"Rád bych se s ním setkal a pohovořil s ním" řeknu mu a začnu přemýšlet o čem bychom mohli spolu pohovořit. Pak mne napadne jedna věc, kterou jsem chtěl udělat už dávno.
"Byla by možnost sehnat tu někde nějakou pevnou, rovnou a asi tak dva metry dlouhou větev a nůž? Rád bych si vyřezal nějakou hůl" řeknu mu. Když už zbraň, tak nějakou, kterou nikoho nezabiji, jen omráčím.

Vězení

Zastavím se a zamračím se na muže. „Věděla jsem, že nejsi jen obyčejný děda.“ Řekla jsem a přimhouřila oči.
„Šli jsme se první na popraviště. Bylo by docela trapný sem vtrhnout a při tom by už nebylo koho zachraňovat.“
Zavrtím hlavou. „Ale teď na vás nemám čas. Koukám, že mi něco chcete a můžete si mě snadno najít. Zajděte za mnou až budeme v bezpečí. Pak si vás vyslechnu.“ Řekla jsem mu a šla jsem dál k celám. V ruce držím svazek klíčů a neustále se ohlížím, ne jen kvůli tomu starci, ale také aby se neobjevila hlídka.

Deiren-pokoj

Když už už chceš vyrazit za mágy zastaví tě kapitán stráže.
"Hej hej hej mladíku obdivuju tvůj zápal ale není to tak jednoduché jak si myslíš. Akademie je dosti daleko a už je pozdě nedostaneš se tam dřív jak za pár dní nech si to projít hlavou a utřid si myšlenky nebud zbrklý."
Podotkne klidně a přelétne tě pohledem.
"Navíc občas se zde vrchní arcimág stavuje za králem jelikož je ten kdo vymyslel založení toho vašeho spolku ano přesně tak Dibron vrchní arcimág."
POdotkne klidně.

Amiel-vězení

Dostaneš se tedy do vězení až do želáře kde v jedné cele za dveřmi by měli být zbývající členové tvé bývalé posádky.
"DObře si vedeš daleko ses dostala za spravedlností."
Ozve se známý hlas stařce který o holi se objeví ani nevíš jak za tebou.
"ALe, že ti to trvalo se sem dostat."
Usmívá se a dívá se na tebe.

Ari-les s elfem

"Neumíš létat?Hmmmm nevadí vše se dá naučit a ty se to budeš muset anučit nemáš totiž navýběr."
Podotkne klidně elf a pohlíží na tebe.
"Však to zvládneš povede tě instinkt"
DOdá s úsměvem.

Sean-v křoví

Když nepřátelé proběhnou vidíš že ten kdo tě chytitl je nějaký zahalený muž.
"Buď tiše jsou na každém kroku. Jen jak vánek musíš chodit."
Zašeptá zvučný mužský hlas.
"Pokud chceš žít následuj mne dlaku."
Dodá a tiše se vykrade z křoví a někam míří.

POZASTAVENO

Nečekaný kamarád

Když mě trefí do nohy, hlasitě zařvu.
Je to moje tělo. Nikdo a nic ti nedává právo ho ničit !
Víš co ? ... ... Nemluv.
Bleskne by hlavou, párkrát mi podklouzne noha na listí, a pak po mne něco šáhne. Tak nějak se nechám vtáhnout, ale intuitivně zatáhnu svaly a vytasím drápy. Pokouším se zaregistrovat jeho oblyčej, pokavať to nejde, tak se prostě dívám kolem. Zraněná noha my neobvykle visí do strany, a nějak ssebou škube. Zatáhnu drápy, a pokouším se být potichu. Ať už je to kdokoliv, pomáhá mi, a nepokouší se mě zabít. Mlčím.
Potichu čekám, až odejdou všichni kostlivci, abych si mohl pořádne olíznout nohu a vykousat z ní špínu a špinavou krev. Nic z toho ale nedělám, čekám, jestli onen cizinec, co mě zachránil, něco řekne, nebo co se vlastně bude dít.

Elfí společnost

LETĚT?!
Kdybych mohla lépe ovládat mimiku, vydalo by to na řádně šokovaný výraz. Vždyť já jsem.... Možná jako hodně malá, ale to už je dávno, stěží se dostanu výš nad stromy, natož ještě někam daleko...

Bradu opřu o větev, z nozder trochu silněji a dlouze vyfouknu vzduch. Navíc tohle místo, les, jeskyně... Je můj domov. Já bez něj... nemůžu existovat, nemůžu ho opustit, to je...
Zadívám se zpátky na elfa, přešlápnu z jedné nohy na druhou, skloním hlavu opět skoro až ke krku, nakonec poklesnu v kolenou a lehnu si, takže mám hlavu konečně v úrovni větve, na které stvoření lesů sedí a nemusím ji sklánět.

"Já... létat neumím." vypravím ze sebe nakonec, jako by na podtrhnutí těch slov svěsím křídla že se napůl rozprostřou po zemi a bradu opřu o kloub přední nohy.