Andor.cz - Dračí doupě online

Bitevní pole

Vyslechla jsem si své strážce. S každým jejich slovem mě svírala úzkost. Nikdo nic nevěděl, i když se jednalo o jejich vládce. Nevěděl, nebo mi to nechtěl říct…
Pohledem jsem se rozhlížela po celém tom pekle, které tu bylo, ten pohled byl strašný, ale vidět jsem to musela. Jednou přijdou zkázy mnohem větší… I když nevím kolik toho ještě mé království vydrží.
„ Všichni položili život pro to, aby svět mohl přežít. Pokud by naše království padlo, matka příroda…“
Zarazila jsem se a skousla jsem si ret. Zadívala jsem se na svou hůl, kterou mi příroda dala. Vzhlédla jsem k nebesům a tiše vydechla.
„ Laerone. Nemůžeme je nechat trpět. Ne takhle… Zvládl bys … přivolat déšť? Lehký, letní déšť, očišťující, já mu zkusím přidat alespoň trochu léčivé síly.“
Pomalu jsem se rozešla k potůčku, který protékal středem bojiště. Byl tu i před padesáti lety, je tady i teď. Voda si pamatuje vše. Pomalu jsem k němu klesla a ponořila prsty do rozčarované vody.
„ Mrzí mne, cos musela prožít. Ty, i les.“
Zašeptala jsem tiše. Jemně jsem hladinu vody hladila prsty, než jsem se postavila na nohy a pomalu do potůčku vešla. Voda potůčku mi obíhala kolem kotníků a o pár krků i lýtek, než jsem se zastavila. Ponořila jsem hůl do vody, cítila jsem, jak mi voda po těle přejíždí, jak chladí, studí. Jak postupně jeden, dva pramínky, možná tři, putují až k mým vlasům a mé tváři.
„ Zmírni, jejich bolest, uzdrav zranění a dej jim naději, do dalších dní.“
Zavřela jsem oči. Snažila jsem se soustředit vše, co mi zůstalo do toho, abych svému lidu ulehčila. Abych zachránila, co nejvíce těch, kteří měli na mále a těm, kteří byli poranění, ulevila od bolesti.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Princezno po takové bitvě není čemu se divit. Před koncem bitvy jsme byli po Vašem boku. Náš přehled o tom, co se stalo s jinými význačnými vůdci, nebo naší královnou je stejný, jako ten Váš. Nikdo k nám zatím nové informace nedonesl."
Promluvil jeden z tvých stráčů vážně a srovnal krok s tebou.
"Rozhlédněte se výsosti. Všude kolem nás je smrt a zkáza. Ještě nyní naši bojovníci procházejí bitevní pole a hledají další přeživší a identifikují padlé. Ranhojičských stanů je plné město. Všude vládne jen mírně organizovaný chaos."
Promluvil k tobě polohlasem, ale dost nahlas, abys rozuměla každému slovu.
"Stejně jako Vy i my se o svou královnu obáváme a tíží nás každý život, který se dnes navrátil k přírodě."
Jeho hlas byl soucitný. Všichni jste si dnes prošli hrůzy, které byste raději zapomenuli. Nalevo kus od vás mezi hromadou těl nakládali elfí bojovníci sténajícího muže v napůl roztavené zbroji. O levou nohu od kolene dolů přišel a provizorní ošetření zastavilo krvácení jen stěží.
"A takové je to po celém bitevním poli."
Zašeptal elf chmurně.

Trnín
Zumishi

Nad tvou otázkou ohledně jména se jen Majka vesele zazubila a zatvářila se tajemně. Nejspíše je to něco, co nyní nezjistíš.
Otec dívky se na tebe zadíval a mírně kývl.
"Je to moudrá a dobrá žena. Bez její pomoci, by naše vesnice v mnohém strádala."
Kývl a pohlédl na Majku.
"Uděláme nejprve to dříví, pak zaženeme slepice ať se ještě trochu nazobou."
Odvětila Majka a vyrazila opět ke dveřím.
"Neloudejte se děti, večeře bude brzo na stole."
Usmála se od plotny Majčina matka. Působila dobrosrdečně a vstřícně stejně, jako její dcera. Jakmile jsi vyšel ven za Majkou ohlédla se na tebe.
"Vidíš, nebylo to tak zlé."
Usmála se a zamířila okolo domku. Z jeho boku byla hromada naštípaného dřeva hezky vyskládaného do hraňky schované pod převisem střechy, aby bylo v suchu. Majka začala menší polínka skládat do proutěného koše a některé větší ještě rozštípla zručně sekerkou, která ležela opřená na konci hraňky.
"Jsi docela nemluvný co?"
Koukla na tebe s úsměvem.

Bitevní pole

Ten pohled na bojiště byl zdrcující. Bylo to strašné. Všude byli mrtvý, umírající. Pach, který to všechno doprovázel mi už tak zkroucený žaludek ještě víc svíral.
Přesto jsem vyrazila na bojiště. Před padesáti lety tu proběhla velká bitva, ale tahle… tahle byla opravdu devastující. Cítila jsem se strašně vyčerpaná. Pomalu jsem se vydala do místa, ve kterém jsem naposled viděla matku. Tak nějak se strachem, co tam vlastně najdu.
„ Jak je možné, že nemáme žádné informace o královně a o Králi Arwinovi?“
Obrátila jsem svou pozornost ke svému doprovodu. Bylo při nejmenším podivné, co se to tu děje. Jak je možné vůbec, že neví, kde je jejich královna.

Trnín

,,Jak přesně se určuje hezkost jména?" optám se Majky cestou k jejich domu. Rozumím tomu, že jméno je potřeba, abychom mohli identifikovat objekt a osobu. Ale udržovat hovor nemusí být v tomto případě na škodu.
I ta jejich mluva je zvláštní. Nebo možná ne. Taková typická vesnická mluva a oslovování.

Po vstupu do domu se podvědomě rozhlédnu kolem. Jsem rád, že ten protivný hlas pro teď mlčí. Následně stočím pohled na Majčinu matku a otce. Matka vypadá jako starší, dospělejší verze Majky. Tedy není pochyb o tom, čí je to dcera. Vzhled rezatého chlapa by dokázal nahnat strach nejednomu muži. Mohu jen doufat, že si jej neznepřátelím nějakým neuváženým činem nebo čímkoliv, co by považoval za špatné.

Opětuji Majčinu otci pohled. Zkonstatování o příhodě je docela příhodné.
,,Přeji dobrý večer a omlouvám se za takové večerní vyrušení. Místní bylinkářka říkala, že byste mi mohli pomoci." vysvětlím svou vazbu na tento dům. Možná vědomí toho, že jsem k jejich stavení přišel na doporučení jiné osoby z vesnice, jim pomůže lépe vstřebat moji přítomnost.
,,Samozřejmě, udělám, co bude v mých silách." zdá se, že Majčin otec chápe, že těžko dokáži ve svém stavu nasekat dříví na večerní zátop.
,,Půjdeme hned nebo máte ještě nějaké povinnosti?" otázku směruji spíše na Majku, ke které jsem nyní odkázán z hlediska práce pro rodinu Janků.

Trnín
Zumishi

"Hezké jméno. Cizokrajné ale hezké."
Usmála se Majka a otevřela dveře do světnice.
"Matičko, otče máme hosta!"
Zavolala. Od plotny vzhlédla starší žena, která jakoby Majce z oka vypadla jen byla o něco starší, ale stále krásná, ale tím zralým způsobem. Z vedlejší světnice pak přišel muž, který by dost dobře mohl být dřevorubec. Statné urostlé postavy, tvrdých očí, tělo samý sval, rusé vlasy střiženy nakrátko a krásný upravovaný plnovous.
Všichni byli však oděni prostě, podobně jako Majka.
"Kohopak to vedeš zlatíčko?"
Zaburácel mírný ale přesto dunivý hlas jejího otce.
"To je Zumishi tatíčku. Hledá u nás přístřeší a jídlo přes noc."
Ustoupila od tebe, aby si tě mohl její otec prohlédnout. Ten udělal dva kroky vpřed a přeměřil si tě pohledem. Zastavil se očima na tvém zranění.
"Zdá se, že ho potkala nějaká nepříjemná příhoda. Hmmm dobrá spát může na seníku. Jídlo se pro pocetného taky u nás vždy najde. Pokud přidá ruku k dílu."
Byl sis jist, že slovo ruku bylo zvoleno záměrně.
"Pomůže ti před setměním zahnat slepice do kurníku a nanosit dovnitř dříví na otop. Pak ještě skočíte s nůší k Chaskům."
Vyhodil hned její otec podmínky a znovu slétl očima k tobě, aby se ujistil, že k tomu nemáš žádné větší námitky.

První poznání
Lenora

"Za to tys nezestárla zdá se ani o den."
Usmála se dívka. Její bratr ti věnoval škodolibý úšklebek.
"My víme a ty víš, že se to stejně neujalo."
Jak byl jako malý uřvaný, tak je jako dospělý drzý. Jeho sestra jej zpražila nepříjemným pohledem.
"Jsme rádi, že jsi v pořádku. A taky vděční za to, co jsi pro nás tehdy udělala."
Dodala a dotkla se tvého ramene.
"Ukázala jsi nám směr tehdy, my jsme tady nyní, abychom ukázali směr zase tobě."
Usmála se přátelsky. Mladík protočil oči v sloup a rozhlédl se kolem.
"Nerad kazím zábavu, ale to, že máme chvilku klidu, neznamená, že jsme v bezpečí. Proč jsi nás dostala zrovna sem?"
Zamračil se, sestra mu pohled opětovala.
"Bylo to nejrychlejší. Však tě neubyde."
Odbyla ho a nabídla ti pomocnou ruku, aby ses mohla postavit.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Války jsou vždy ošemetná a nepříjemná záležitost. Ale ano moc času nejspíše nemáme. Musíme shromáždit veškeré síly, které budou možné."
Odvětil Horgal a promnul si vous. Když jsi vyslala myšlenku ke svému drakovi, přišla ti zpátky spíše pocitová odezva, že chápe závažnost situace a stále pátrá. Jeho rozpoložení ale také napovídalo, že nepřítel se opravdu stáhl a boje většinou ustaly.
"Lepší než byla před hodinou ale stále závažná výsosti. Nosí sem stále další raněné a odnášejí z bojiště naše mrtvé."
Odvětil ti léčitel. Tví strážci tě následovali, stejně tak Horgal. Naproti tomu léčitel byl opět zaměstnán novým přívalem zraněných. Když jsi se svým doprovodem vyšla ven před hradby. Obklopilo tě bojiště. Puch krve, spáleniny, smrti i hniloby. Převracelo to žaludek a pohled byl o to strašnější. Všude se válela těla. Ať vaše, nebo vašich nepřátel. Na mnoha místech v dohledu jsi stále viděla raněné, kteří ještě nebyli odneseni z bojiště. Viděla jsi vaše vojáky, jak procházejí po bojišti a dorážejí všechny přeživší nepřátele, aby zamezili jakékoli hrozbě. Jen postarání se o raněné bude na hodiny práce. O mrtvých ani nemluvě.
Naštěstí většina bojů utichla a zbylé malé šarvátky byly rychle řešeny. Bojiště jste ovládli, ale až nyní vidíš, za jak strašlivou cenu. Potoky elfí krve dnes telky. Stovky ne-li tisíce životů byly ztraceny. Všude se válejí zbraně, nebo kusy těl. Tohle byla otřesná bitva. Jen málo takových je popsáno ve vašich dějinách.

Trnín

Nejsem si jistý, zda ta dívka má odhad na lidi nebo pouze naučené fráze. Nakonec, každý má nějaké tajemství, které nechce ostatním sdělit. Zda se jedná o jeho osobní věci nebo profesní, na tom tolik nezáleží. Ovšem má pravdu v tom, že prakticky nelžu. Neříkat celou pravdu není lhaní. Možná zatajování, ale nikoliv lhaní.
Zhodnocení ohledně toho, zda jsem špatný či ne, již ponechám těm, pro které jsou tyto pojmy důležité. Dobro či zlo.....jde o úhel pohledu. Co se nám nelíbí, je zlé. Co je pro nás prospěšné, je dobré? To také nemusí být pravda.

Dívka je hodně výmluvná, cestou k domu Janků téměř neuplyne vteřina, kdy by mlčela. Což je zajímavá změna, od toho permanentně brebentícího hlasu v mojí hlavě. U něhož stále neznám příčinu. Již se nemohu považovat za osobu pod vlivem šoku ze zranění, takže podobné halucinogenní chování je nenormální. Což mi nepomáhá v problematice toho, co je ten hlas zač.
,,Těší mne Majko. Mé jméno je Zumishi." dojde mi, jak moc rozdílně naše jména zní. Jméno je jedna z věcí, které jsou případně postradatelné pro můj profesní obor. A nerad bych riskoval nějaké podezření ze strany hlavy domu. Není potřeba riskovat zakolísání hlasu či cokoliv, co by mu dalo záminku pro nedůvěru. Už jen fakt, že je ochotný mi poskytnout přístřeší je hodno úcty.

,,S pomocí bych rád pomohl. Jak jen mi to můj stav dovolí." poukáži na fakt, že na jednu ruku jsem v nejbližších několika dnech nepoužitelný. Nejsem příliš seznámen s životem na vsi, ale fyzické práce jsou zde určitě časté. Což může být značně limitující v oblasti pomoci, kterou mohu nabídnout. Toto zhodnocení však nechám na rodině Janků. Přinejhorším budu muset hledat nocleh někde jinde. Což v těchto končinách nemusí být úplně snadné.

Město v obležení temnoty

Dívala jsem se na Horgala, když mluvil. Dibronovo jméno mne moc nepřekvapilo ve spojení s různými povoleními k magickým úkonům, vždyť byl také Arcimág…
„ Dibron to bude vědět.“
Vydechla jsem a pohlédla na léčitele.
„ I tak je velmi špatné, že to přišlo tak náhle, bez větších varování. I když jsem ve starém dubu cítila změny, nebyly tak… tak silné, tak …“
Kousla jsem se do rtu. Když jsem to neměla možnost pochytit já, jak to měli zachytit oni, ty změny, které vedli k téhle katastrofě.
„ Chceš říct, že přijde další velký útok, možná už za pár hodin, maximálně pár dní …“
Vzhlédla jsem k nebesům a srdce se mi sevřelo.
„ Temnota svírá náš svět a my nemáme téměř ponětí o tom, jak to zastavit…“
Laerone…
Oslovila jsem draka. Dívala jsem se k nebi, kde se nacházel a snažila jsem se kočírovat své pocity. Mám strach, a ne zrovna malý. O svou matku, o Arwina. O své svěřence… o svůj lid. Umírají tady kolem, jsou ranění a já jim nedokážu pomoc.
Opřela jsem se o stůl, na kterém ležel vak s vejci a truhlice s dýkou.
„ Jaké je teď situace za hradbami?“
Rozhlédla jsem se po všech, co mi tady zbyli. Nakonec jsem se narovnala a pustila jsem stůl. Sebrala jsem vak s vejci a vydala jsem se k hradbám sama, musím vidět, co se tam stalo, osobně.

´Staří známý´

Ti dva, nepřestali se mezi sebou dohadovat, což jsem tak trochu nechápala a to nejenom, že poněkud na toto nebyla vhodná chvíle.
Nakonec vypadalo to, že se k něčemu stejně dohrabeme a stínová magie znovu naplní prostor a to ve formě jakéhosi tunelu... svým způsobem to připomínalo jistý průchod... někam, kdo ví vlastně vůbec kam.
Což v následujících okamžicích poznám na vlastní kůži, když jsem tak nějak byla ´vtažena´ dovnitř spolu s dívkou. To však trvalo jenom okamžik a potom byly jsme venku, skoro stejně jako můj obsah žaludku, který... naštěstí nebyl skoro prakticky žádný. Takže neštěstí nemohlo být velké, ale ne příliš to nezlehčovalo onen stav.
Proto jsem v tuhle chvíli docela ocenila jistou výpomoc s usazením se na nedaleký padlí kmen. A i když jsem se snažila hluboký nádechy a výdechy uklidnit rozbouřený žaludek, i tak jsem se nemohl neubránit lehkému úsměvu, když svými slovy potvrdí moje instinkty.
"Říkala jsem, aby jste mi říkali Lenoro..." pravím s oním úsměvem. "Vyrostli jste..."

Hlavní město hledání
Nalaya

Horgal si přehodil hůl z ruky do ruky a zamyšleně tě chvíli pozoroval.
"Neříkám, že sem mají namířeno. Říkám, že by tady už měli někde být. Jen asi každého z nás to vyhodilo díky ochranám města trošku někde jinde."
Zabručel ne úplně spokojen s výsledkem jejich přenosu. Pak si promnul bradu.
"Možná si s tím, někdo bude vědět rady, ale raději bych na to nesázel. Tyto odvětví magie jsou u nás zakázané a i jen jejich studia vyžadují nemálo zvláštní povolení od těch nejvyšší mágů a samotného velkého Dibrona."
Upozornil tě trpaslík s naprostou vážností. Léčitel mezi vámi přelétl pohledem. Nejspíše alespoň to nejdůležitější z vašeho rozhovoru pochytil.
"Výsosti les nikdy nečelil, tak decimující síle a tak temné magii. Věřím, že i to hraje svou roli v postupu pádu naší milované domoviny."
Zachmuřil se elf. Nebylo obtížné poznat, že i jeho trápí, co se děje s lesem.
"Záleží na tom, jak hodně jste je pocuchali. Ale moc času bych tomu nedával. Když budeme mít pár dní budeme nejspíše radi."
Zabručel Horgal a pak vzhlédl opět k tobě.
"O situaci v Trionském království toho mnoho nevím. Vím jen, že se potýkají s dostatkem vlastních problémů. To, co se děje zde není ojedinělé. Proto jsme byli Dibronem vysláni do různých koutů říší, abychom se pokusili situaci obrátit v náš prospěch a pomoci proti temnotě, která se roztahuje. Nedokážeme však zaručit kolik času tím získáme."
Vysvětlil v co nejkratší verzi.

Ztracená královna

„ Děkuji. Jistě není možné, aby nebylo o královně nikde ani slechu, snad nebude taková potíž ji najít.“
Podívala jsem se na své ochránce, než se polovina z nich rozprchla a vydala se hledat mou matku. Snažila jsem se nepříjemný pocit strachu zahnat, ale moc to nešlo. Pohled jsem nakonec stočila k léčiteli a Horgalovi. Vyslechla jsem si oba dva a mírně pokývala hlavou.
„ Pokud je pravda, že sem má namířeno několik dalších čarodějů, možná se najde někdo, kdo by s tím mohl pomoct. Doufejme.“
Trochu ztěžka jsem vydechla.
„ Takže další útok…“
Rozhlédla jsem se kolem po všech těch raněných elfech a zachvěla jsem se. Nemáme šanci město udržet…
„ Jak je možné, že došlo tak rychle k tak velkému útoku? Situace se v lese zhoršila tak strašně rychle…“
Skousla jsem si ret. Vzpomněla jsem si na pobyt v Dubu a na chvíli jsem zavřela oči. Les to věděl mnohem dříve. Ztrácel kontrolu nad svými kousky a já přicházela o přehled. Trvalo to strašně dlouhou dobu, než si bylo možné něčeho všimnout. A i když jsem to věděla, nemohla jsem nijak pomoc, protože jsem byla uzavřená. Mohla jsem jen sledovat a pozorovat.
Pohled mi sklouzl na hůl, kterou jsem dostala v srdci lesa. Dlaní jsem zabloudila k rohu mého otce.
„ Kolik máme času než znovu udeří? A jak je na tom Trionské království?“