Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | Rozhovor Potřesu hlavou. Její obrana je logická. Všimnu si jakéhosi pohybu, či snad gestu mezi nima. Snad nějaké smluvené znamení. Nebo cokoli jiného. Ale nevím a nerozumím. A neřeším. „Jenže já za ním nešel kvůli bylinkám. Ani mě nenapadlo, že něco máš. Kdybych to tušil...ale to je fuk. Je to za náma. Mrknem na ně a domluvíme se.“ Nechci se s ní hádat kvůli bylinkám. Nechci se s ní hádat vůbec. „Chtěl jsem si to s ním vyříkat, protože na to byl čas. Jednotka se rozprchla a ty jsi šla za Alexem. Nebyl ani prostor se s tebou domluvit.“ Bráním se pro změnu zase já a uhnu kousek stranou, když Gabriela svolí, že mi ukáže bylinky. Pak se ozve Alex a mě sepne drobný detail, který jsem před chvílí přehlédl. Výraz mi zřetelně ztvrdne. „Vražda. Dík, že jsi mi to připomněl. Kluzký řekl, že ji zabije. A to samé jsi řekl ty. Tak poslouchej. Jeden špatnej pohled. Jeden pohyb, kterej si vyložím jako útok na Gabrielu. A zabiju já tebe. A je mi úplně u prdele, jestli tomu bude někdo říkat vražda.“ Nekřičím. Mluvím vlastně celkem tiše, ale v hlase je jasně slyšet hrozba. Za to, co jsi řekl, bych tě nejradši zabil rovnou. V tuhle chvíli tě zachrání jen možný útok vampýrů. Jsi další puška a další cíl. | ||
| |||
 | Dolejší
| ||
| |||
 | Rozhovor Jen přihlížím lehce vyhrocenému rozhovoru mezi rytířem a Gab. Nedivím se tomu, sám bych byl asi dost nasrán kdyby někdo tvrdil, že je se mnou a rozjel si takovou akci za mými zády. Po Gabrielině přikývnutí následujím po mém gestu se trochu unaveně usměju. Není vše ztraceno a pak snad bude i nějaký čas na to si promluvit spolu. Snad. | ||
| |||
 | Důležití lidé a rozhovory Ty jsi za ním šel? „Cože jsi?" Zeptám se překvapeně. „Možná kdybys nejdřív zašel za mnou… nepřekvapí tě ty bylinky." Odtuším. Fakt nechápu, jak mi mohl rytíř vyčítat, že neměl dost informací? Jak jsem jako měla tušit, co má v plánu?! Kolik akcí mi ještě udělal za zády? Klidná budu teprve, až se Alexovo „věřím“ změní na „vím“. Víra je totiž ošemetná věc. Vlastně tím jedním slovem říká vše. Chci, ale nevím. A to mi nestačí. Zadívám se na gesto, které udělal a přikývnu. V tuhle chvíli je to ten nejcennější závazek. Vznikl jen mezi námi. Za moji přítomnosti. Vím přesně, co znamená. Proto si ho vážím. Rytíř mi vlastně neříká nic nového. Shrnul to velice pěkně… ale je únavné poslouchat to stále dokola. Ať si všichni naserou s tou averzí vůči Družině. Řeči o kráse nekomentuji. Tohle muži dělají… a vlastně je to dobře – proto se jen slabounce ale potěšeně usměji. „Fajn. Ukážu ti, co mám… ale ne tady… sem přijde Kluzký." Rozhodnu se nakonec. | ||
| |||
| Hovory na hlídce Gabriela je překvapená. Nejdřív mám pocit, že příjemně, ale rychle mě vyvede z omylu. Zamračím se. Není to zlostné mračení. Je to přesně ten druh, který používám. Když něco poseru. Takže na týhle výpravě se můžu mračit furt. „Eh… Ne. Já jsem za ním šel. Probrali jsme situaci kolem čaje, tebe a vůbec jednotky. Pohodový rozhovor. Celkem. Ani jsme se neporvali. I když..“ Varovně potřesu ukazováčkem ve stylu tytyty. „Chvílema k tomu daleko nebylo.“ Na okamžik se zarazím, abych viděl, jestli jí to takhle stačí. Nestačí. „Dobře. Probrali jsme čaj a mimo podezření nic nemá. Jak jsem říkal. Vůči Družině má averzi a bude tě sledovat a hledat jakékoli pochybení. Podezřívá tě i proto, že tě někdo viděl jak kupuješ drogy. Proto se na ně chci podívat. Jestli tam nemáš vyloženě smrtící jedy, obhájím si to. No a z toho plyne i to, že po tobě za čaj nepůjde. Smrti bylo v jednotce už dost na to, aby mohl riskovat další ztráty. Ale jak říkám, musíš být opatrná.“ „No a ty..“ Otočím se na Alexe. „Ty to máš u Kluzkýho dobrý. Věří ti. Jsi z Patroly. A jak sám řekl: venku spolupracujete spory nespory. Má pocit, že teď přemýšlíš víc ocasem než mozkem. Ale..“ Podívám se na Gabrielu a usměju se. „To je po boku takový krásky asi normální.“ Dostat se jí do kalhotek je normální touha většiny chlapů. A nejspíš i řady ženských. | ||
| |||
 | Dolejší "Rozumím, ale myslím že tu fakt nejsou. Až potkáme Leda, tak se zeptáme, ale nemyslím že se tu někdo extra hrabal v zemi." Ta řada mrtvých byla bezútěšná. Spoustu z nich jsem znal. Chodívali jsme sem na patrolách často, ale teď už to jsou jenom mrtvá těla. Je hrozné, jak moc člověk otupí. Pomoc jsem nepotřeboval a tak jsem jenom chodil podél řad a poctivě kropil svěcenou vodou. Neslyšně jsem si mumlal slova, která jsem si vždycky pamatoval. "In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti." Zachytit to mohl někdo kdo umí číst ze rtů nebo by mi stál skoro u pusy. "Amen." To už je nahlas a já se ještě dívám na ty řady a pak se odvrátím. "Ještě musíme pro kováře a mága. Ti by byli opravdu nepříjemní, kdyby se probudili." | ||
| |||
 | Dolejší "V naprostém." odpovím Kluzkému, když se za námi zastaví velitel výpravy. Následuje poklona která sice potěší, ale pravdou zůstávalo, že jsme toho v boji s Krysákem předvedli jen hodně málo. Respektive já sám jsem jen vytvořil ochrannou bariéru a trochu si zaběhal. Rozhodně nic, co by stálo za zmínku. "Byl to sadistickej kokot, co si svoje zvrhlé umění začal pěstovat už na Gymnáziu. Nakonec mu drblo úplně, ale než ho stihli zlikvidovat, tak vzal čáru. Mělo se o něj postarat bratrstvo, ale jak jsme mohli vidět, on se spíš postaral o ně." shrnu všechny mě známé informace, ale lítost nad padlými by u mě Kluzký hledal jen těžko. Ne, že bych to snad těm nešťastníkům přál, ale lekce v Gymnáziu splnily svůj účel a otupily většinu sentimentálních emocí a nahradila je pragmatičnost. Nad doplňující otázkou se musím zamyslet. Nikdy jsem se totiž nezabýval problematikou kapacity, ale všechnu svou pozornost jsem upínal k jeho odolnosti. "Dva... maximálně tři." vynesou konečný verdikt. "Víc cílů na jednom místě by bylo pro nepřítele tak lákavé sousto, že i kdyby si jich tam dostal víc, štít by skoro instantně padl pod intenzitou přicházejících útoků. zanalyzuji v rychlosti proč by nemělo smysl snažit se zvednout kapacitu osob v štítu. Nicméně, když už jsme měli vůdce sami pro sebe neubráním se položit otázku, která mi vrtala hlavou. "Jak je na tom tvoje původní skupina? Dobrá polovina z nich působí dost... chvilku hledám to správné slovo. "... nestabilně." Nebyl to úplně přesný výraz, ale jako diplomatická varianta musel stačit. | ||
| |||
 | Pochůzka Rozhovor s Betchanem jsme uzavřeli a já se rozhodnu jít na pochůzku předtím než vystřídám Alexe na stráži. Chci zjistit zda jsou všichni v pohodě. Abych byl upřímný, nečekal jsem že ten rozhovor proběhne "klidně". Chvíli tam byly momenty kdy už jsme oba dva chtěli vyjet, ale kupodivu jsme zvládli udržet své nervy na uzdě. Dokonce jsme se i na pár věcech shodli, což beru jako první dobré krůčky. Ohledně Gabriely jsme sice zůstali každý na své straně barikády, ale aspoň si nejdeme po krku. Když už se o ní zmiňuji, nikde ji vlastně nevidím. Ale tuším kde bude... Nevidím ani dvojici Sester. Benji by teď měl kropit mrtvoly svěcenou vodou. Vezmu to směrem ke kapli a pomůžu mu s tím. Než se ale vydám svým směrem, zahlédnu naši magickou dvojici. Když už je mám na očích tak začnu u nich. Aric vypadá celkem zadýchaně. "Jste oba dva v pořádku? V boji s tím nekromantem jste si vedli skvěle, vaše schopnosti nám přišly vhod. Vypadáte že jste spolu skvěle sehraní. Zaslechl jsem od vás říct jeho jméno. Znali jste ho ? " "Mimochodem Aricu...kolik lidí ten tvůj magický štít zvládne ochránit?" | ||
| |||
| Rozhovor ve věži Zatraceně... Jak mám tu ženskou přesvědčit, že jí věřím. Jasně, není to bezvýhradná důvěra, ale věřím jí. "Gab... Věřím ti že s tím nemáš nic společného. Stále.", otočím se tak, aby mě Betchan neviděl a na hrudi si udělám malý křížek stejně jako včera jí. Snad to trochu pomůže. | ||
| |||
 |
| ||