Andor.cz - Dračí doupě online

Útěk z vězení

Chvíli jsem čekala, neměla bych tam vpadnout hned. Pak odložím korbel a vydám se dovnitř. Jenže zůstali tam dva chlapy, k čertu. Nerada jsem prolévala krev nevinných i když...
Něco mě napadlo.
Rozběhla jsem se a zastavila před nimi, dělala jsem jako kdybych byla zadýchaná a běžela sem pěknou dálku.
„Chlapy! Ve městě vypukl úplný chaos! Lidi jsou zranění a ti co nejsou začínají panikařit! Je to úplná masová hysterie! Potřebují tam každou ruku! Je málo stráží, musíte tam jít!“ Řeknu naléhavě.
Má lest napůl vyšla, jeden z nich se vydal pryč. Jenže co s tím druhým?
Předkloním se jako kdybych se vydýchávala a přemýšlím. Narovnám se a zadívám se dozadu. „Hele co je to?“ zeptám se zaujatě a ukážu prstem.Když strážný otočí hlavu, nezaváhám, tasím meč a pažbou ho uhodím silně do zátylku abych ho omráčila.
„Promiň. Neber to osobně.“ Poznamenám když se skácí zemi. Prohledám ho až najdu klíče.
Pak se vydám najít celu kde je moje stará parta.

V paláci

Sleduji jeho reakce a celkem mne překvapí, že se nediví, jakým způsobem s ním mluvím. Také mne překvapí jeho smířliví přístup k mému rozhodnutí. Ano, mluví ze své zkušenosti, avšak já také. Nechci aby se mi dostala do rukou nějaká ostrá zbraň. Nevím co by se stalo, ale určitě by to nebylo nic dobrého.
"Jistě, slyšel. Rád k mágům zavítám, možná se i něčemu přiučím" pokynu hlavou na jeho zmíňku o mázích. Pak se na chvilku zamyslím a pohlédnu mu přímo do očí.
"Smím vás o něco poprosit, kapitáne Orwele? Omluvil byste mou nepřítomnost u večeře? Mám v plánu navštívit mágy ještě dnes. Prosím Vás, omluvte mne u krále, že se mu uctivě omlouvám. A navíc, já bych stejně nemohl jíst. Jsem živ pouze z magie." požádám ho a zamířím si to ke dveřím.
"Ještě jednou Vám děkuji za Vaši radu, Vaše pochopení i vyřízení mé zprávy. A také za Vaši návštěvu. Nyní, jestli mne omluvíte, vydám se za mágy" lehce pokloním hlavou na výraz díků a odejdu. Vyrazím přímo za mágy.

Nalaya-legendy

Poslouchám bedlivě co Nalaya říká a musím se trochu nad tou historií pousmát.
"Moc dobře tě chápu a vím, že není moc těch co by znali tajemství vašeho jazyka ale v mé rodině se předává již po generace. A otec chtěl, abych ho taky uměl protože věřil, že udržím dobré vztahy s našimi elfskými přátely a znalost jejich jazyka mi k tomu prý dopomůže ano tak to říkával."
Usměju se a upřu na Nalayu své klidné oči.
"A ano něco jsem o těch legendách již taky slyšel. Dle dokumentů, které máme v naší historické knihovně je pravdou, že se vyskytly záznamy o tom, že drak měl jezdce, který mu byl velmi blízký. A záznamy nepojednávají jen o elfech a lidech jako o jezdcích, dočetl jsem se, že bylo mnoho z jiných ras, kteří měli také tu poctu. Ale to už je hodně hodně dávno co se tohle dělo. Od doby co existuje Zářící jednota tak, už moc jezdců nebylo jen pár vyvolených z členů zářící jednoty ale ti buď záhadně zmizeli nebo už zemřeli."
Řeknu co vím a opřu se zády o stěnu.
"Zatím jí nebudu znepokojovat něčím co není až tak podstatné."
Dodám si ještě v duchu ohledně pár informací co jsem si nechal pro sebe už pro její dobro.

Amiel-hra s ohněm

Čekáš na signál, který má přijít od Hergera. Ten na sebe nenechá dlouho čekat a slyšíš jak začínají hvízdat děla z přístavu do města jak jste se dohodli. Všude se rozžínají svíce a vojáci poplašeně běží k přístavišti, aby zjistili co se to děje. Když se nepozorovaně proplížíš až k vchodu do cel. Vidíš, že tam stojí dva strážní a povídají si mezi sebou. Je vidět, že je služba moc netěší zvláště, když je takhle napozdě v noci. Mezitím je už snad celé město nanohou a ulicemi se to hemží světýlky do přístaviště ze kterého stále neustává palebná síla.

Ari-rozmluva s elfem

Elf na tebe upře své zářivé oči.
"Je tomu už mnoho let co se to stalo mnoho....A co se stane s námi, když zotročí draky? To se uvidí ale chtějí je zotročit aby získali moc. Když zotročí dostatek draků dokáže pak temnota zabrat celou tuhle zemi jak jí známe a né jen jedno království. Ale ty jako jednotlivec nám nemůžeš pomoci. Elfové jsou v této říši příliš roztříštěni na to aby se stednotili a dokázali oponovat vetřelcům co vnikají do našich lesů. To ty. Ty můžeš letět a najít někoho kdo dokáže zastavit vše zlé co se děje."
Odvětí elf trochu neurčitě.

Deiren-kapitán stráží

Orwel na tebe upře svůj pronikavý pohled a pousměje se.
"Dobrá tedy Deirene pokud opravdu nechceš žádnou zbraň je to natobě ale je vždy dobré mít alespoň dýku vždy po ruce, jelikož nikdy nevíš nač natrefíš a v některých chvílích ti ani hlava nebo magie nepomůže a zachrání i život právě zbraň."
Je slyšet, že mluví z vlastní zkušenosti.
"A ano vím, že ovládáš nějakou magii cítím to z tebe ikdyž slabě. Měl bys jednou navštívit sídlo všech mágů v těchto královstvích. Jistě jsi o něm již slyšel, mluví se o něm v souvislosti s historii."
Usměje se a na tváři má klidný pohled.

V paláci

Stojím u okna, sleduji ten maras. Všichni lidé proudí za prací, zábavou či jen tak z nudy. Támhle kovář vyrábí podkovy, švec spravuje boty a z pekárny se line příjemná vůně. Všichni zde mají své místo, všichni někam patří. Patřím někam já? Ano, asi ano. Vždyť jsem novým členem Zářivé jednoty. Zamyšleně sleduji ten ruch na nádvoří a vzpomínám na můj život před tím, než jsem se přidal ke kejklířům.

Nikdy jsem netoužil po násilí. Ani tehdy, když jsem přišel o rodinu a svou tvář (chápej spodní čelist). Tak mne to mistr učil. "Tvá kouzla musí vycházet z dobroty, lásky a smířlivosti. Nikdy nedovol, aby vycházela ze smrti, nenávisti, nebo strachu" říkával mi. A měl pravdu. Jak šel čas, byla má kouzla stabilnější a já v nich jistější. Nikdy jsem se nepouštěl do něčeho většího, než umím. Neměl jsem to nikdy zapotřebí. Proto jsem zůstal u svých kejklířských kouzlech a tento um jsem vypiloval opravdu do nejvyšších možných hranic.

Zaklepání mne vytrhlo ze vzpomínek, otevírání dveří o něco víc. Lehce jsem otočil hlavou a koutkem oka spatřil vysokého a statného muže opírajíc se o obrovský meč. Otočil jsem se a on přišel o něco blíže, pak promluvil.
Na jeho první větu jsem jen kývl, na další již odpověděl: "Mé jméno je Derien. Je mi líto, pane Orwele, ale vaši nabídku musím odmítnout, i když vám za ni blahosklonně děkuji. Už je to hodně dlouho, co jsem se zbraní zařekl."
Sleduji jeho reakce, jak na to, že s ním nemluvím tak, jako ostatní, tak i na to, že jsem odmítl pojmout do ruky zbraň.

Elfí společnost

Čím více to stvoření, dítě lesů mluví, tím víc se podivná slabost, způsobená smutkem, rozlévá do nohou a celého těla.

Mohla jsem... mohla jsem - kdybych se tak... nebála? přiznat si pravdu, sama sobě je občas těžké a jindy až obdivuhodně lehké. Těžkému pocitu závaží na krku to však nijak neulevilo, spíše naopak. Hlava poklesne tak, že se spodní čelist téměř dotýká krku.

"Kdy se to stalo? Kdy váš král..." zadívám se na něj. Mohla být oním zachráněným drakem má matka? Pokud ano, tak vlastně zachránil ne jeden život, ale dva...

"A zotročit nás.... proč? A co se stane s vámi, když...."
Otázky jako od malého dítěte. Nemám k němu díky tomu, jak dlouho jsem žila mimo skutečný svět, příliš daleko. Ale i dítě pozná zlo, co čpělo z již dávno zetlelých těl, ten štiplavý zápach, co rozechvíval každou nitku svalů. Nevěřila jsem, že by je nechali, i kdyby tu žádný drak už nezůstal. Za to kdyby ano... možná by se podařilo nemrtvé zahnat, alespoň než dorazí někdo... jenže kdo?
Pocit, že těmhle stvořením něco dlužím se stal téměř jistotou.

"Chci vám pomoct... Protože.. když budu utíkat... Jestli opravdu jdou tak pevně za tím, co jim někdo poručil... tak mě najdou, znovu. A jiné království pak dopadne jako to vaše. To přeci nejde donekonečna. Jsou... sice silnější a schopnější draci pro boj, ale... ten se dá často vyhrát jinak než jen ohněm a krví."
Může být drak, takové v očích většiny moudré a letité stvoření, být naivní? Pokud má stále duši mláděte díky nepoznání skutečné krutosti vnějšího světa... pak si jistě svedete odpovědět sami.

Vzhlédnu do korun stromů.

"A les by nám mohl pomoci. Možná.... bychom je mohli zdržet, zatím vyslat tajného, rychlého posla, aby přivedl jiné na pomoc... a ti je pak překvapili."
Známé příběhy, pověsti, báje.... zde většinou podobné úmysly byly zdařené a mě ani nenapadlo, že by to mohlo dopadnout jinak. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím špatným - kam by se pak poděla naděje?

Záchrana posádky

Zůstanu zírat na oběšence, byl to kapitán. Srdce se mi sevřelo bolestí. Muž kterého jsem milovala jako otce, který mě vychoval... sic pirát, ale s dobrým jádrem, byl prachsprostě oběšen a nechán na pospas času, rozkladu a pohledu každému. Nikdo ho nepochoval, ti bastardi!
V očích mě zapálí slzy, ale násilím je potlačím.
„To ano... zaplatí. Ten čubčí syn bude trpět...“ Pronesu zlověstně a přijedu koněm až k popravišti.
„Neklesej na mysli Hergre... zachráníme aspoň ostatní.“ Řeknu a slezu z koně. Vyskočím na šibenici a navzdory tomu, že Hergr už odjel, já vytáhla meč a odřízla tělo kapitána. Musí být pochován, nedokázala bych ho tady nechat.
Jeho tělo mrtvě padlo na zem, schovám meč a s námahou odtáhnu jeho tělo na hřbet koně, a přivážu ho provazem, aby mi cestou nespadl.
Lidé si nejspíš budou myslet, že vezu opilce. Kdo by předpokládal, že si vezu mrtvolu? Zatřepu hlavou, abych se zbavila smutku. Prozatím.
Pak nasednu a rozjedu se k věznici. Vybírala jsem si převážně prázdnější ulice a věznici jsem objela zadem, aby mě nikdo ze strážných nezpozoroval. Uvázala jsem tam koně, aby zůstal skrytý a pak se vydala dopředu. Došla jsem si koupit tuplák piva a pak se postavila tak abych viděla na dveře domu. A čekala až začne kanonáda. Čekala jsem až se strážní vyhrnou ven, ti co tam zůstanou... zemřou pokud mi budou bránit. A pak si najdu toho Lorda... bude trpět. Možná bych ho mohla oběsit jako on pověsil kapitána, ale ne hned.... hezky bych si to vychutnala. Nechala bych ho hezky věšet a až by měl nakročeno do záhrobí, nechala bych ho nadechnout... ale nakonec by zemřel... nakonec ano.
A podobně jsem se utěšovala myšlenkami na pomstu.

Legenda o Kreakovi

,,Nebudeme se přít, kdo z nás má pravdu. Byla by to jen ztráta času.“ Byla sice pravda, že na Deirena jsem upozornila já, ale také bylo pravdou, že Arvin ho přesvědčil, aby se k nám připojil. ,, A otec tě v první řadě ani neměl učit. Jazykem elfů, by měli mluvit pouze elfové – ne lidi.“

Nemám nic proti člověčí rase, avšak už po celé generace se snažíme uchovat si před nimi naše tajemství, jedním z nich je i magická mluva. Kdo zná náš jazyk, má dost pootevřené dveře k naučení se čarovat. ,,Omlouvám se, možná jsem vyzněla příliš rozhořčeně. Jen chráním své dědictví.“ Pronesla jsem tišeji. Nestává se mi často, abych se omlouvala, ale v poslední době mám pocit, že slovo ,promiň´ či ,omlouvám se´ používám až příliš. Usadila jsem se opět na postel a srovnávala si myšlenky v hlavě. Jak mu mám říct, co je Ortaine Yontarkal?

Po krátkém odmlčení, kdy mě Arvin nepřestával probodávat zvědavě dychtivým pohledem, jsem nakonec nalezla vhodná slova a rozhodla se ukončit jeho utrpení v nevědomosti.

,,Ortaine Yortankal je pradávná legenda o lidském muži. Můj lid věří, že je to člověk, který umí mluvit naší řečí proto, aby se dorozuměl s draky. V krvi elfů je část dračích genů, proto ovládáme magii. Na druhou stranu s nimi nemůžeme komunikovat. Avšak Ortaine Yortankal rozluštil tajemství našeho jazyka, čímž se mu poodhalil svět kouzel, ale je stále člověk, má tedy prázdnou mysl.“ Na okamžik jsem přerušila své vyprávění, abych se nadechla. Jeden by neřekl, jak ho obyčejné přemýšlení o vhodných slovech, které by správně vyjádřili podstatu pověsti, již jsem poslouchala jako malé dítě před spaním, dokáže unavit. ,,Tím chci říct, že komunikace s drakem je daleko jednodušší. Nás chrání pradávné dědičné kouzlo, jež nedovolí někomu nám snadno proniknout do hlavy. I když je to pokladnice veškeré magie i vědomostí.“ Znova jsem se musela nadechnout. Chtěla jsem říct to nejzajímavější. ,,Ale zajímavé na té legendě je, že pradávný Kreak dovolil svému příteli sedět mu na hřbetě. Nikdo neví zda-li je to pravda, nikdo také neví jak mezi sebou ti dva mluví. Možná je to vše jen historka na dobrou noc pro děti. Omlouvám se, asi jsem se nechala opět trochu unést …“Už je to ti zas, zase jsem se omluvila. Ach jo. Co je to se mnou? Vždyť takhle se nikdy nechovám. Matka by mnou byla jistě zklamaná …

Nalaya - Jak píseň pějí elfové

Přelétnu Nalayu znovu pohledem a trochu se pousměju.
"Deiren byla jen náhoda a to ty jsi jej poznala né já. A s Lupusem no to nevím bude to zajímavé."
Odvětím a přejdu po místnosti. Pak se mne ale princezna na něco zeptá. Obrátím k ní hlavu a trochu zmateným pohledem se na ní podívám.
"O čem to mluvíš Nalayo. Proč bych měl být Ortaine Yontarkal a kdo to vůbec je? Nerozumím těmto slovům ikdyž tuším, že pocházejí z vašeho elfího jazyka. Bohužel otec mne nestihl naučit plynulou mluvu v tomto jazyce takže znám pouze něco. Nejsem tak dobrý řečník jako ty."
Nespouštím jí z očí a snažím se vypozorovat co se děje a nač naráží. Taky mi vrtají hlavou ty dvě slova co vyřkla ale nic mi neříkají proto musím vyčkat jak nakonec zareaguje.

Amiel - Ve vlčím doupěti

Hergr zarazí koně ap ohlédne na tebe.
"Dobrá Amiel ale čas se nám krátí."
Podotkne a vyrazíte na popraviště. Tam je k vaší úlevě prázdno....tedy skoro prázdno. Jedna šibenice je obsazená a někdo tam visí. Při pohledu na něj se ti skoro zastaví srdce je to váš kapitán.
"U oka hurikánu."
Vydechne Hergr a seskočí z koně. Popraviště je opuštěné jen bezvládné tělo visí na provazu.
"Ka....kapitáne.....přišel jsem pozdě."
Padne na kolena před šibenici a oči se mu zalesknou smutkem. Pak ale vstane pln vzteku a rozkopne bednu vedle.
"Spočívejte v pokoji kapitáne."
Vyšvihne se na koně a obrátí ho k přístavu.
"Udělej co je třeba Amiel a já udělám totéž. Ten Lord zaplatí za to co udělal."
Pobídne Hergr koně a vyrazí tryskem k přístavu.

Deiren - Palác a jeho tajemství

Z okna vidíš nádvoří dole pod palácem, kde se to jen hemří lidmi, kteří prodávají, kupují, směňují a pracují ve svém každodenním životu. Vypadá to, že jsou zde spokojeni a moc jim tu toho nechybí.
Z přemýšlení tě vytrhne až zaklepání. O chvíli po něm se otevřou dveře a dovnitř vstoupí kapitán stráží.

Přejde trochu blíže s klidným výrazem na tváři.
"Vy budete nejspíše jeden z hostů našeho krále. Jsem Orwel kapitán palácové stráže. Mám pokoj hned vedle a král mne požádal abych vám nabídl nějakou zbraň pro nadcházející čas z naší zbrojnice budeteli chtít."
Opírá se o masivní meč a sleduje tě mirným pohledem.

Sean - hra na schovku

Jakmile vyrazíš pár kolistivců si tě všimne. Rozběhnou se za tebou ale nejsou to jediné co tě pronásleduje. Brzo tě dostihne i jedna šipka z kuše která se ti zakousne do stehna na zadní noze. I tak se ti daří jakš takš unikat ale pronásledují tě. Tempo, které jsi nasadil nemůžeš uržet a.....
najednou tě něco nebo někdo strhne z tvé dráhy a ty se ocitneš v křoví. Jednou rukou tě drží nějaká zahalená postava v hnědých a zelených barvách a druhou má přiložený prst před ústa aby jsi nevyváděl. Ale kdo je tento cizinec a pomáhá ti nebo tě hodlá zabít jako ty kosti? Zatím se však k ničemu nemá a ty slyšíš jak se všude pohybují kostlivci a zase mizí.