Andor.cz - Dračí doupě online

Vesnička plná kostěných sviní

Kostlivců si rychle všimnu. Přez vesnici se mi nechce, sice bych mohl vyběhnout na pláň a tam pelášit jak nejlépe bych mohl, ale je tu riziko, že by mě někdo trefil šípem do.. že by mě trefil.
Máš plán ?
Plán ? Jak bych asi mohl mít sakra plán ? Já jsem si nepřipravoval nic na chvilku, kdy mě ve vyvražděné vesnici přepadne hromada jakýchsi kostlivců !
A máš plán B ?
Jo, ten mám vždycky.
Začmuchám, kde je vůně lesa nejsilnější, kde tedy les pokračuje nejdelší dobu, pomalu a potichu se tamtím směrem natočím, vyberu si ne zas tak rychlou, jako spíš klikatou trasu. Chci běhat mezi stromy, kličkovat a nadskakovat. Přikrčím se, trošku tělem zacouvám, abych měl větší odraz, a vší silou se zadníma nohama odpálím. Pokouším se letět vzduchem co nejdále, a co nejpotišeji dopadnout do listů a rovnou běžet, a celou dobu po skoku se držím při zemi. Sice mě stejně někdo asi uvidí, ale ne všichni. Utíkám tím směrem, kde je les nejhustší a kde je nejvíce všelijakých kopečků. Neotíčám se, prostě běžím, co moje tělo zvládne.

Můj pokoj

Kdybych mohl, probudím se s výkřikem. Sice se s ním probudím, ale je to výkřik němí, vidoucí jen v očích. Mé tělo je orosené ledovým potem a ohnivé koule, se kterými jsem si hrál, chaoticky létají po pokoji. Snažím se uklidnit se a vystrnadit vzpomínky na minulost tím, že se soustředím na uklidnění chaotických koulí.

Když se mi to konečně podaří, zaslechnu pravidelné zvuky brousícího ostří. Já sám nikdy zbraň nenosil a ani ji nosit nebudu. Nemám ostří meče, či dýky rád. Už jen kvůli mé minulosti. Sedím na posteli, zhluboka dýchám a přemýšlím. Čas na večeři ještě není, král by pro mne někoho poslal. Proto se zvednu z postele a přejdu k jedinému oknu v pokoji. Ruku mám pokrčenou v lokti před sebou a kroutím prsty. Nad dlaní mi létají kamínky a jiné smetí a můj pohled sleduje dění za oknem.

Město

Chtěla jsem smlouvat, hádat se. Ne proto, že by to bylo normální, ale prostě proto, že ta cena pro vstup byla přemrštěná. Stříbrňák by byl tak akorát. Ale než jsem stačila promluvit, Hergr zaplatil. Překvapeně se na něj zadívám. Nevěděla jsem, že má nějaké peníze. Nakonec jsem tedy držela jazyk za zuby, kývla na ně a projela do města.
Hergr chtěl jít rovnou na věc, vykulím na něj oči. Chápu, že chce ostatní zachránit co nejdříve, ale nesmíme to uspěchat.
Rozjedu se za ním a zastavím ho. „Hergře. Neunáhli se, sakra.“ Syknu na něj.
„První bychom měli zjistit, jestli jsme nepřijeli pozdě. Než něco podnikneme, pojedeme první na šibenici a podíváme se, jestli...“ Stisknu rty. „Jestli tam už nejsou vystavení. Pak teprve půjdeme zachraňovat. Dobře?“

Palác v Trionu - Sama s králem v komnatách

Muži dokáží někdy ukázat své nitro více než tuší.
Za vnější slupkou dobromyslného statečného krále tohoto království se skrývala čistá duše. Tak nevinná, že mě to na okamžik zmátlo. Proč přišel za mnou a odhalil mi své starosti? Vyzařovala z něj nepředstíraná obava z možného neúspěchu, který jsme si nemohli dovolit.

Vstala jsem z malého bonbónku u toaletky, kde ležela celá dámská kolekce drogerie. Přistoupila jsem křepce k oknu a pohlédla na daleký stále tmavější obzor. Na lazuritovém nebi se začínaly objevovat první zářivé hvězdy, nemohly však konkurovat veliké Lunah, jenž svým bělostným svitem projasňovala stále houstnoucí tmu.

Jeho darem byla lstivost, není tak? Zeptala jsem se Arvina, aniž bych na něj pohlédla. Vychutnávala jsem si poslední teplé záchvěvy vánku, než mi služebné zavřou okno na spaní, aby nebylo v pokoji později chladno. Možná bude ze začátku působit jinak než ostatní, snažím se však věřit, že v každém je něco dobrého a jakmile to vyjde napovrch, stačí to jen rozvíjet. Snažila jsem se zachovat klid. Stála jsem rovně a sebejistě jako kmen mladé vrby, ačkoliv jsem se tak vůbec necítila. Něco nebylo v pořádku ...

Poodstoupila jsem od okna, začala mi být zima. Nebylo se čemu divit, čas nikdy nečeká až se někdo rozhodne dát mu svolení pokračovat v ubíhání.

Co se obav o vedoucí postavení týká, jsou neopodstatněné. Jsi k tomu předurčen. Obrátila jsem se k němu. Dnes jsi prokázal jen nepatrný zlomek svých dovedností, když jsi podvědomě vycítil, kam máme jít, abychom našli Deirena. Věř si více, pomůže ti to. Snažila jsem se nepatrně utišit bouři nejistoty a obav v jeho nitru. Nesl na jednoho člověka příliš mnoho starostí a velkou zodpovědnost.

Přenesl váhu tak, že se teď opíral bedry o parapet ze světlého dřeva. Dlouze se zadíval na strop a začal barvitě recitovat výrok jednoho z mých předků. Abyste lépe pochopili: Celá elfí kolonie je vlastně jedna veliká vzájemně si nápomocná i spřízněná rodina, kde se všichni oslovují jmény jako je ,,sestro“, ,,bratře“, ,,strýčku“, ,,dědečku“ a podobně. Citát z knihy Cleosis, který Arvinovy právě klouzal ze rtů, před ním vyslovil Easlien, jeden z největších filozofů a myslitelů naší kultury. Byl to údajně nejlepší přítel otce mé matky.

Najednou jsem si uvědomila, co se děje, co se mi nelíbí. Je dosti podivné, že se král, jenž vládne už dost dlouhou dobu své zemi, aby si uměl poradit s občysnými depresivními návaly, svěřuje nově příchozí elfské ženě, která je i vtéto době považována mezi lidmi za druhořadou a vždy poslušnou muži, ať po ní žádá cokoliv, že obyčejný člověk umí rozluštit pradávné tajemství elfského jazyka?! To není možné... Pokud ...

Zůstala jsem na něj šokovaně hledět. ,,Ty, ty …. Ty jsi Ortaine Yontarkal?“

Nalaya - V jejich komnatách

S povzdechem převinu pohled na krásnou elfku a pohlédnu jí do očí.
"Nevím. Nejsem si tím tak jist. Vypadá to, že se hlavně stará o sebe a jen o to co je v jeho prospěch. Nějak mu nedokážu moc věřit. Je sice trošku jiný ale jeho chování je až příliš nepřátelské a navíc teď se někam zdejchl a ani se už neobjevil."
Odvětím a pohlédnu zase na chvíli z okna a pak na Nalayu.
"Ty i Deiren oplýváte aurou, která vyzařuje dobro z vás ale u Lupuse je to jiné. A navíc čím více nás je tím jsem si méně jist zdali bych vás měl vést v tomhle putování zrovna já.....Ano ano jsem král ale i ty jsi z urozeného rodu a elfí moudrost je mnohem větší než ta lidská a Deiren ten si určitě také prožil svoje a tak ví co a jak. Já jsem povětšinou řešil jen ohledy království ale nikdy jsem nevedl tak úzkou skupinu."
Podotknu a projedu si rukou ve vlasech.
"Navíc ještě nám chybí několik členů nové generace a co když nebudou souhlasit s tím, že s námi půjdou příjde pak vše v niveč? DIbron mi toho moc neřekl a nepředpokládám, že to budeme mít jednoduché."
Opřu se o parapet okna zády.
"Musíme však pokračovat. Hvězdy svítí jen nad těmi kdož mají odvahu přijmout jejich záři."
Trochu se pousměju když cituji v elfském jazyce jeden z výroků z elfí knihy Cleosis kterou napsal jeden z velkých myslitelů elfské populace Easlien.

Sean - problémy

Když vyběhneš tak to zakřupe a už za běhu vidíš že situace není jinak moc dobrá. Jakmile zaběhneš mezi křoví uvidíš, že po celé opuštěné vesnici pobíhají kostlivci a nyní nejspíše hledají tebe a není jich málo. Dokonce i na okrajích lesa slyšíš křupání kloubů starých kostí. Jednají jako organizovaná skupina a vypadá to že mají svůj cíl a svého vůdce, který není na dohled.
O chvíli později zahlédneš procházet nedaleko dalšího kostlivce. Je to tu opravdu nebezpečné něktří mají na sobě ještě cáry oblečení nebo brnění a většina z nich má nějakou zbraň ať už luk, meč nebo sekeru či něco jiného. Vyběhnout zpět přes vesnici a pryč by bylo příliš nebezpečné a nejspíše sebevražda. Máš tedy malou naději, že jim nějak unikneš v tomto rozlehlém hvozdu na jehož okraji nyní jsi.

Amiel - Brána -> město

Přijedete k bráně a Hergr dělá jako by nic s klidným výrazem. Stráž na vás oba pohlédne a přechtne si prsty halapartnu. Na stráži jsou dva muži v brnění jeden vypadá na mladíka zelenáče a druhý na ostříleného bojovníka.
"Odkud jdete a co chcete? Copak nevíte, že už jsou brány města zavřené?"
Začne ten starý a přejede vás nepříjemný pohledem a zavrtí hlavou.
"Pokud chcete projít zaplaťte každý 2 zlaté za průchod se spožděním."
Dodá a než něco dalšího řekneš tak přiletí čtyři mince na zem k nohám starého hlídače a ten se jen usměje. Hodil je Hergr ze svého váčku který ani nevíš že má.
"Tak mazejte dovnitř."
Zabručí a kývne mladíkovi aby vám otevřel bránu. Když projedete tak se s vrzotem vrata zase zavřou.
"Tak jeď k vězení ty jsou tam pod začátkem kopce města já pojedu do přístavu."
Podotkne a pobídne koně a pomalu mizí v uličkách.

Deiren - Palácový pokoj

Nakonec při tom ležení se ti začnou klížit víčka a usneš. Je to však neklidný spánek zdají se ti zlé sny. Opět vidíš jak probíhá útok na tvou vesnici a jak vraždí a taky jak umírají tví rodiče. Jako zaseknutá kazeta se ti toto vrací znovu a znovu v jednom snu až se z hrůzou v očích probudíš. Pokoj je však prázdný a vypadá to, že ještě není ani čas večere spal jsi asi jen chvíli ale připadalo ti to jako věčnost. Z Vedlejšího pokoje je slyšet jak někdo něco brousí asi meč nebo nějakou takovo u zbraň když tam má pokoj kapitán stráží.

Palác

Uctivě skloním hlavu na znamení díků a poté kývnu i Nalaye na rozloučení. Když se král vydá směrem k mému budoucího pokoje, následuji jej. Jakmile mi ukáže můj nový pokoj, mé srdce zaplesá úlevou. Je to opravdu prostý pokoj pro prostého člověka.
"Máš můj uctivý dík, král" naznačím lehkou úlevu. Ovšem nejde v ní vidět pokora, jen úcta. Když mne opustí, vejdu do pokoje a pozorně si jej prohlédnu. Pár židlí, postel, stůl a skříň. Vše, co potřebuji k obyčejné radosti ze střechy nad hlavou a teplého lože. Usadil jsem se na postel, která byla nezvykle měkká, i když to byl obyčejný slamník. Avšak kdo spí na prknech kodrcajícího vozu, tomu se zdá měkké jakékoliv lože.

Vykouzlil jsem si tři ohnivé různobarevné koule a nechal je kroužit kolem pokoje. Je to studený oheň, takže se nemusím bát, že můj oheň něco podpálí. Uložím se na postel, jednu ruku za hlavu, druhou před sebe. Rukou, kterou mám před sebou, kroužím ve vzduchu a ohnivé koule kopírují její pohyb. Po chvilce se koule rozdělí a zabarví do jinačích barev. Pak se změní na různé tvary. Hlavně do podoby ptáků.
Mohli byste si myslet, že když ležím, je má tvář bez spodní čelisti vidět lépe, ale není tomu tak. Prozíravě jsem si už v mládí, ještě od mého učitele nechal šátek začarovat, aby v jakémkoliv případě držel tvar celého nepoškozeného obličeje. Jediné, co na něm nejde vidět, je můj dech. Ale to není zas tak divné, když vezmu v potaz to, že šátek má tvrdost dřeva.

Cesta do přístavu

Čím jsme byli blíž, tím víc jsem byla zachmuřená. Musela jsem stále myslet na to jestli nejedeme pozdě. Jestli ano... tak si toho lorda najdu a udělám mu druhou díru do zadku.
Byla jsem čím dál tím víc podrážděná a tak jsem postupně zmlkla, abych si svou podrážděnost nevybyla na chudáčkovi Hergrovi.
Nakonec jsme dojeli na dohled města. „Pustí. Pokud u brány nehlídají zrovna nějací horliví zelenáči, tak se dají stráže u brány snadno podplatit. Ani se jim nedivím... stát celej den, koukat na lidi a odpovídat na pitomé otázky musí být děsná nuda. Tak si aspoň takhle přilepší.“ Řeknu.
Znovu pobídnu koně a vyjedu k bráně. „Chovej se normálně. Tím na sebe neupozorníš.“ Dám mu radu. Kdyby hrál mrtvého brouka, byl by podezřelej... a stejně tak kdyby byl zase příliš hlučný. Pokud aspoň jeden chlap u brány nemá IQ tykve tak by mu mohlo dojít, že něco nehraje. No nestává se to často, ale člověk nikdy neví.

Stáj.. Skřeti před branami

Škubnu sebou a prudce se probudím. Stupňuje se ve mě panika, tak se rychle vyhrabu ze svého pečlivě vyrobeného pelechu a ve vlčí podobě se potichounku připlížím ke dveřím ze strany, kde se otevírají. Přitisknu se ke zdi, natočím hlavu na stranu a čekám.
Jestli se zabiješ, tak tě zabiju.
Žádný strach, mám to promyšlené.. tedy vlastně nemám.
Je to pravda, vůbec nevím, co dělám. Počkám, až se otevřou dveře. Jakmile se objeví větší škvírka, zarazím tak čumák a rozeběhnu se, aby se dveře rozevřely a sprintuju ze všech sil. Proběhnu mezi nohama, nebo koneckonců kudikoliv jinudy, cestou se snažím trochu kroutit tělem, aby ti skřeti aspoň spadli. Utíkám někam co nejdál, někde se schovám za stromem nebo za budovou a jedním očkem pozoruji, zda jdou za mnou, prchají nebo co se vlastně děje a co vlastně jsou za tvory.

V palácovém pokoji

Po nenadálém zaklepání na dveře do rozlehlého pokoje vstoupil Arvin. Vypadal docela unaveně, ale i přes to si hodlal za každou cenu zachovat svou důstojnost a královskou majestátnost.

Rozhlédl se. Jakmile zastavil u mé osoby, mírně se pousmál. Seděla jsem na bonbonku pokrytém hebkým měkkým polstrováním vzdáleně připomínající samet, pouze v hedvábném na půl průsvitném koupacím plášti. Kývla jsem na Kerstin, aby mi donesla večerní róbu, na to otevřela mahagonovou skříň a vyndala z nich tmavomodré lesklé šaty s límečkem a zvoncovými rukávy z materiálu podobného pavučině. Stačila jsem akorát říci ,,Děkuji“, když ji a Miyu doslova ,,mile vyhodil“. Obě se nám poklonily tradičně se sevřenou dlaní levé ruky u srdce a tiše vycouvali, při čemž za sebou zavřely těžké dveře.

,,Jak vidím již se připravuješ na večeři, avšak to není to proč jsem přišel." Pohodil hlavou v náznaku nesouhlasu a přešel k oknu, z něhož byla nejkrásnější vyhlídka do zahrady. ,,Rád bych se tě zeptal jak na tebe působí ostatní členové nové generace Zářící jednoty.“ Začal opatrně, ale šlo znát, že to není skutečně ona otázka, kterou mi chce položit.

Vstala jsem, abych se mohla za paravanem převléci a neztratila touhle konverzací mnoho času, jenž by mi pak chyběl na konečnou úpravu před odchodem do jídelny.
,,Tak trochu si říkám zdali nebyla chyba přijmou mezi nás Lupuse,“ Na nepostřehnutelný okamžik se zarazil. Sklopil hlavu a v náporu silných myšlenek zavřel oči. ,,Ano zasloužil se o členství a pomohl mému lidu, avšak nějak . . . no . . .nemám z něho dojem, že bych mu mohl tolik důvěřovat."

Vyšla jsem zpoza záclony a posadila se zpět na bonbonek u zrcadla. ,,Není v mé pravomoci někoho soudit.“ Odpověděla jsem moudře, jak by zřejmě odpověděla i má matka, abych vyplnila prázdnou díru v houstnoucím vzduchu. Obrátil se od okna a tázavě se na mě podíval. Poprvé jsem si všimla jaký je jeho pohled čokoládově hypnotizující. Musela jsem se rychle odvrátit a podívat na svůj odraz, abych se z toho nezačervenala. ,,Ale, jestli chceš znát můj osobní názor, dovolím ti nahlédnout do svých myšlenek.“ Nevěděla jsem, jestli to, co jsem právě řekla není příliš nebezpečné. Jsem tady jen necelých dvanáct hodin a už mám začít někomu plně důvěřovat? Rozum mi radil počkat ještě alespoň pár dní, ale srdce mi napovídalo, že ten muž, který přede mnou stojí a mluví se mnou jako muž se ženou sobě rovnou, je muž, jehož čest nebyla zatím pošpiněna. ,,Deiren na mě zapůsobil milým, přátelským dojmem s trochou odstupu způsobeného neznalostí mé osobnosti, což je naprosto pochopitelné.“ Sevřela jsem v dlani žíněný kartáč s perleťovou rukojetí a začala si na hlavě tvořit klasický elfský účes, který používáme při slavnostnějších příležitostech. Pramínky vlhkých vlasu se kroutily téměř samy a matčinu sponu, jíž nosím stále s sebou, jako vzpomínku na ni a na to, kdo vlastně jsem a jaké mám poslání, jsem měla položenou na speciální hebké podložce vedle řady parfémů. Vzala jsem stříbrný třpytivý šperk s motivy motýlů na okvětných plátcích květin z lehkého světlého starého kamene do rukou a pomyslela, jak bych se měla chovat k Lupusovi. Co by jsi dělala ty? Šeptla jsem a znova se zadívala do Arvinových očí. ,,Lupus je velmi zvláštní osobnost.“ Mluvila jsem pomalu a hlas se mi téměř neznatelně chvěl. ,,Je od lidí velmi odtažitý a nemá rád cizince, ale myslím, že po nějaké době, kdy mu i přes jeho všudy přítomnou aroganci a sarkasmus budeme projevovat naši důvěru, pomoc a náklonnost, by se mohl naučit ovládat svoje dědictví a pokusit se změnit.“ Mluvila jsem plná naděje. ,,Ostatně - říká se, že člověk dokáže zázraky, když může v něco věřit.“