Andor.cz - Dračí doupě online

Deiren,Nalaya - Palác

Nad reakcí Deirena se jen trochu pousměji.
"To je v pořádku tak trochu jsem to i očekával. A né neurazil jsi mne. Zavedu tě do komnat, které budou pro tebe více vyhovující."
Pokývu hlavou a ukáži rukou aby mne následoval.
"Za tebou se stavím ještě později Nalayo.
Dodám ještě za odchodu a provedu Deirena směsicí chodeb klikatících se na každém rohu často zdobených obrazy, brněními nebo zbraněmi. Nakonec zastavím u v celku prostých dubových dveří a otevřu je. Je to prázdný pokoj v celku prostě zařízen ale i přes to v celku pěkný.
"Doufám, že tento pokoje je již více dle tvých představ. Vím je těžké vyznat se v paláci ale cokoli budeš potřebovat zajistí kapitán stráže, který má pokoj hned vedle tebe. Ostatně tohle býval taky kdysi pokoj užívaný nějakými vojáky z paláce ale nyní je prázdný."
Informuju jej jak se věci mají.
"Před večeří se tu stavím a vyzvednu tě aby ses náhodou nestratil.....sám pamatuji jak jsem měl jako malý problémy se tu vyznat."
Obdařím jej milým úsměvem a pak mu popřeji příjemný odpočinek.

Když jsem se rozloučil s oběma přáteli musel jsem rychlým krokem přejít do trůního sálu. S povzdychem jsem však zasedl nikoli na trůn ale na obyčejnou zdobenou židli k pracovnímu stolu. Již na něm leží několik důležitých lejster potřebujících vyřídit. Nerad dělám tohle papírování ale musím je to má královská povinnost. Tak se tedy začtu do papíru a zjišťuji požadavky a oznámení. Nějakou dobu se tím zabývám potvrzuji, pročítám, zamítám či odkládám. Zabere mi to několik hodin. Nakonec se rozhodnu, že ostatní nechám na pozdější dobu a s protažením si promnu unavenné oči.

Nyní projdu klidnými dlouhými kroky až ke zdobeným dveřím Nalayy a zdvořile zaklepu. Po té vejdu dovnitř. S úsměvem spatřím, že dívku upravuje jedna ze služebných.
"Dobrá práce Mio nyní prosím na chvíli odejdi."
Řeknu klidným milým hlasem a služebná se s úklounou tiše vytratí dveřmi jež za sebou zavře.
"Jak vidím již se připravuješ na večeři. Ale to není to proč jsem přišel."
Zavrtím hlavou a přejdu k oknu a zahledím se z něj ven.
"Rád bych se tě zeptal jak na tebe působí ostatní členové nové generace Zářící jednoty.....tak trochu si říkám zdali nebyla chyba přijmou mezi nás toho Lupuse ano zasloužil se o to pomohl mému lidu ale nějak......prostě.....nemám v něj takovou důvěru."
Pronesu své myšlenky nahlas a věnuji Nalaye klidný vyrovnaný pohled když se má halva otočí směrem k ní. Rukama se ale dál opírám o chladný kamenný parapet okna.

Ari- Elfí společnost

Elf se s pod kápě jen pousměje a hlavu si opře o kmen stromu větve na níž sedí.
"Ach co se stalo? Naše království se stává mýtem a rozpadá se bez vlády. Žije nás tu kvůli nemrtvým už jen málo jen zlomek toho kolik nás tu bylo kdysi....Ach to byla krása....Každopádně mrtví vstávají z hrobů a obcházejí tyto kraje. Mnozí utíkají, jiní se skrývají, někteří bojují ale všichni vědí co nemrtví hledají...."
Odmlčí se na chvíli a strnule sedí jako socha.
"Hledají draky, kteří přežili. Chtějí je polapit a zotročit si je. Nevíme kdo za tím stojí ale začínají hledat nejprve zde jelikož právě zde kdysi padl náš král když chránil jednoho z draků. Ten přežil ale náš král padl. A stalo se to na úpatí právě nedalekých hor v těchto krajích."
Skouší ti objasnit aby si více chápala a otočí k tobě zahalenou hlavu.
"Musím tě dostat z těchto zamořených zemí. Musíš se dostat jinam...možná....možná k elfům v jiném království ano to by možná bylo úspěšné."
Přemýšlí nahlas.

Sean - Mrtvá ves

Spokojeného spánku si však užiješ jen na chvíli. Vyruší tě z něj totiž nějaké vrzání, zní to jako když se ohýbají kouby starého člověka. K tomu se ozývají také několikery kroky a blíží se ke stáji. Zbystříš a vykoukneš ze stáje a zahlédneš kousek kostnaté bezmasé nohy blížící se nebezpečně k tvému úkrytu. Bude to nějaká odporná bytost.
"Podrríívej se dovv...nitř....něcooo...seeem....slyše...ll...
Ozve se skřehotavý, chrastivý hlas. Nejspíše patří té bytosti tam venku a dle hovoru jich tam je snad i více. Blíží se k jedinému východu ze stáje měl by si postupovat rychle.

Amiel - Cesta do přístavu

"Neboj se Amiel já vím jak se střílí z děl. A zní to jako dobrý nápad mohlo by to vyjít taky vás budu případně moci krýt palbou, kdyby vás někdo pronásledoval."
Pokýve Hergr hlavou. Trochu popožené otěžemi koně a vyrazí zase rychleji kupředu. Cesta vám ubíhá rychleji než jste čekali přece máte jen ty koně a ti dělají hodně. Avšak starce, který měl také namířeno vaším směrem již cestou nepotkáváte. Je to podivné ale mohl jen někde sejít z cesty nebo něco podobného.
Po jedné zastávce na jídlo dojíždíte v pozdním odpoledni na kopec ze kterého již vidíte přistavní město obehnáno kamennými hradbami. Je vidět, že jsou dobře zajištění proti útokům.
"Snad nás ještě pustí do města."
Zabručí Hergr.

Setkání

Nejsem patrně jediná, kdo se umí velice dobře skrývat.... pomyslím si, natočím hlavu k onomu stvoření, v očích jiskru těžko potlačitelné zvědavosti. Do nozder nasaji vzduch, ale žádný cizí a rušivý pach necítím.
Chvíli přecijen trvá, než si plně uvědomím, kdo na větvi vlastně sedí - spíš než nedostatkem bystrosti je to ale z čirého překvapení. Někde hluboko uvnitř sebe jsem sice víru v to, že tahle stvoření ještě existují a žijí zde v lese neztratila, ale.... byla důkladně skrytá před mnou samotnou. Kdybych ji našla dříve... nemusela jsem se tak dlouho skrývat a jistě by se spolu s ní objevila i odvaha vykročit ven. Měla jsem to udělat už dávno...
Skloním hlavu a krk vybočím mírně stranou - nemám "dar" aby mi při studu zrudly tváře jako tomu bývá kupříkladu u lidí - tak jsme si, stejně jako další zvířata, našli vlastní "jazyk", kterým vyjadřujeme podobné emoce.
Naslouchám elfovým slovům, pozorně a v srdci se roztáhne úzkost. Dá se plakat i jinak, než očima. I když i to draci dokáží, ale jen velmi, velmi vzácně. Snad proto se říká, že "draci nepláčou". Opak je však pravdou, jen to není každý schopen spatřit.

Přijdu k elfovi kousek blíž, tak, že se ho špičkou čenichu skoro dotýkám. Opatrné, jemnější zafunění lehce rozevlaje látku jeho šatů.

"Co se stalo...?" mírně nakloním hlavu na stranu, přičemž z tvora nespouštím temně jantarové oči. Jen jedna otázka, která ale obsahuje snad vše. Následuje další, ovšem skrytá uvnitř mě samotné, neslyšená a naviděná pro ostatní.

Mohla jsem něčemu z toho zabránit?

Cesta

Přemýšlím o jeho návrhu... i jeho plán má své mouchy.
„To není špatný nápad.“ Řeknu nakonec. „Ale hned bych se s lodí nesnažila odplout. Vzhledem k tomu, že všichni tam poběží a než by jsi s ní odplul potopili by ji... ne... spíš by jsi se měl na vaší lodi schovat a vyčkat až se to uklidní. Pak bych zkusila odplout.“ Zkusím jeho plán doladit.
„Na toho muže zapomeň. Prozatím není důležitý.“ Mávnu nad tím rukou.
„Jo... to by mohlo vyjít.“ Pokývám hlavou.
Také koně popoženu. „Už aby jsme to měli za sebou.“ Povzdychnu si. Prostě to musí vyjít, musí... a taky budu doufat, že mě při tom nikdo neuvidí. Byla bych docela nerada, kdyby po mě pak někdo kvůli tomu šel.

„Ale ne že budeš střílet do obytných domů. Zabití nevinných lidí, by vám vůbec nepomohlo.“ Varuji ho.
„Navrhovala bych, aby jsi střílel uprostřed noci, na náměstí... to tam nikdo nebude... a způsobí to největší zmatek. Lidé budou rozespalí, budou víc zmatkovat. To se nám hodí.“ Dodám.

Zničená vesnička

Když objevím vyvražděnou vesničku, podivím se. Přemýšlím, jestli nemám skusit najít nějaké zbylé lidi nebo elfy, abych jim pomohl, ale dojde mi, že tam asi stejně nikdo není a není to ani moje věc. Nejsem žádný doktor. Takže si vesničku pomalu poklidně projdu, abych se v klidu nadýchal čerstvého vzduchu, a pak si najdu nějaký chlívek nebo stáj. Z lesa si přinesu pár velkých listnatých nebo jehličnatých větví - radši listnaté - a dám si je do toho chlívka na zem. Pak si tam nahrabu hromadu spadaného listí a podobných menších věcí. Spadané listí rozšlapu, aby bylo rozdrcené, ale ne na prach, to by dalo zbytečně moc práce. Pak si dám velmi tenkou vrstvu listí na ty větve, dám na ně doprostřed hromadu toho více podrceného listí. Přeměním se na vlka, přičemž hlasitě zavyju. Občas to má takovédle vedlejší účinky. Sice to už dělám běžně, ale pořád je to nesmírně bolestivé. Zahrabu se do listí, aby mi koukala jen hlava, a ležím. Jsem spíše v polospánku, jak vlci bývají. Je to výhoda, vlk má lepší čich a sluch, a pozná, když někdo de. To zavytí by navíc mohlo některé zdejší probudit nebo tak. Stopy do chlíva jsem po sobě samozřejmě zamazal.
Krásná vesnička.
Co je na ni sakra tak krásného ?
No.. to mrtvo.
Seš šílenej, víš to ?
Já sem ty. Takže mi nenadávej.
Začnu v mysli rozmlouvat sám s vlkem, který se ze spánku nevině usměje.
Ale umíš udělat dobrou postel, to se musí nechat.
Dále jen ležím, mám času dost. O jídle a vodě nepřemýšlím, kdybych dostal hlad, můžu něco v klidu ulovit, a kdybych měl žízeň, určitě někde bude nějaká řeka, rybník nebo potůček. Nejkrásnější na tom je, že jsem si téměř jistý, že tu nikdo není, a kdyby byl, tak ho ucítím nebo uslyším. Dobře se to spí, když vím, že jsem v bezpečí.

Cesta do paláce a zámecké pokoje

Vynasnažím se tě nezklamat. Usmála jsem se na něj stejně mile a upřímně, jako on ke mně promlouval. Možná, že se stane mým prvním přítelem. Pomyslím se a ta pomíjivá myšlenka se mrknutím oka změní na citelné teplo u mého srdce. Přítel. Význam toho slova jsem dobře znala, ale nikdy skutečně nepoznala. Mezi elfy se moc často neobjevuje několik stejně nebo přibližně starých jedinců, proto se také vztah, jenž mezi nimi panuje nedá popsat jako kamarádství, nýbrž starostlivost a určitá náklonnost,co bývá obvykle v rodině. Do mé blízkosti se neurozený lid dostával jen velmi zřídka, ale i on byl přívětivý a lidé mezi sebou vždy pohostinní a nápomocní. Společnost mi dělala většinou literatura, příroda či zvěř. O lidských vztazích jsem slýchávala a čítala pouze v knihách, které mi předaly touhu některé z nich zkusit a prožít.

Arvin si nás nevšímal, přidřepl si k šedivo- černému hlodavci s koženým obojem a snažil se mu porozumět. Zasmála jsem se v duchu jeho marné snaze chápat řeč zvířat. Nakonec na něj jen zavrčel, znovu se vzpřímil a vtipně si odfrkl. Ach Matko, jak je tento člověk humorný .. Mihlo se mi v hlavě. Hned jsem se však ovládla. Nehodí se, aby princezna ,,skutečných dětí Matky přírody" zaujímala stejné charakterové vlastnosti, jako náctileté lidské dítě …

Z mého kárání samy sebe mě však vytrhlo pokračování v cestě - eh, myslím, že k zámku. Přiznávám se, nedávala jsem pozor. Byla jsem až příliš zaměstnaná svými hlopě bláznivými rozjívenými myšlenkami.

Konečně jsme dorazili zpět. Přede mnou se tyčila obrovská hlavní vrata paláce, na nichž mě zaujaly honosná klepadla. Když jsem dorazila, nevšimla jsem si jich, protože starý moudrý mág mi pouhým pohybem zápěstí cestu uvolnil. Byla nádherná, nedají se k ničemu přirovnat, byla zkrátka jedinečná …

Ukážu vám vaše pokoje. Oznámil stroze, avšak přesto vlídně Arvin. S očima míhajícíma se po okolní výzdobě a zařízení jsem ho spolu s Deirenem ochotně následovala. Ačkoliv jsem byla unavená, ospalá a vysílená, nedala jsem na sobě nic znát. Toužila jsem po horké lázni a posteli. Nic mi v tu chvíli nepřipadalo krásnější, skutečně naprosto nic.

Arvin ukázal na první dveře. Byly okované vysoké se zdobnýma klikama. Líbil se mi nápad kováře, jenž je musel vyrábět. V jeho díle se skrývala jakási vnitřní krása a náklonnost k přírodě. Ten člověk musel oplývat obrovským talentem. Deiren otevřel jedno z křídel dveří. Škvírou, která se utvořila nahlédl dovnitř. Z výrazu jeho tváře jsem usoudila, že mu takový přepych příliš nesedí. Chápala jsem ho. Jak by mohl také tak rychle přímout královský přepych? Včerejší noc jistě strávil na nějaké tvrdé dřevěné lavici a dnes by má své kosti složit do peřin z husího peří - nikoliv

Než král odpověděl a vyřešil kejklířovu prosbu na prostější ubytování, ukázal na dveře naproti těch největších a nejhonosnějších, byly oproti ženských komnat, jak pokoj zařízený do světlých barev Arvin sám pojmenoval. Pomyslela jsem si, že prostory za těmi obrovitými dveřmi jsou vyhrazené jen pro královský pár, jelikož se zdálo, že pokrývají největší množství obytné plochy.

Pokývnutím jsem se s oběma rozloučila a vešla do sluncem zalitého pokoje, který vyplňovala převážně veliká postel na vyvýšené plošině oproti terasy. Ložní část odděloval od zbytkové místnosti průsvitný bílý závěs. Došla jsem až k posteli a všimla si, že do kostry z kaštanového dřeva byly vyryty motivy různorodých květin. Působilo to na mě velmi roztomilým a romantickým dojmem. Někdo už rozestlal, i když před pár okamžiky zvonily pozdní odpoledne. Načechrané peřiny voněly po levanduli a u dvou velikých polštářů, zakrývajících několikero dalších menších, ležel připravený koupací plášť a noční košile. S úsměvem jsem vzala plášť, přešla salónek, tak jsem pojmenovala část, kde byli u zdi dvě mohutně vyhlížející skříně, veliké stojící zrcadlo a paravan. Uprostřed stál sladký bílý stoleček na jedné nožce se čtyřmi židličkami. Byl doslova obsypán jídlem. Obvod lemovalo ovoce a střed vyplňovalo cukroví naaranžované do patrového tácku. Skutečně si daly služebné záležet. Sešla jsem dva schůdky a ocitla se u lázně. Vše bylo zařízeno tak, aby doplňoval popínající se břečťan. Připomínalo mi to trochu obrázky v knížkách o Řecku. U velikého okna s nazelenalými záclonami, jež bránili v pohledu dovnitř stál drobný stoleček s porcelánovou soupravou k umývání obličeje a rukou. Přes chytré ouško u ní vysela pak sněhobílá osuška.
Doslova jsem ze sebe shodila všechno oblečení a oblečená jen do roucha Evina se začala pomalu ponořovat do horké vody. Sedla jsem si na kamenné sedátko a pozorovala hravé plátky růží a poupata uvadajících leknínů plujících na zčeřené hladině. Nádhera. Po pěti minutách v postranních dveřích objevily dvě služebné. Jedna přistoupila ke mne a se zdvořilostí v hlase se dovolila, zda-li mě smí umýt. Němě jsem přikývla, na to ona vzala do rukou kousek hebkého plátna, omočila jej v mýdlové vodě smíchané s teplým mlékem-trik pro hebkou kůži- v nádobě vedle sebe a citlivými krouživými pohyby smývala prach a špínu z mého těla. Druhá přenesla oblečení ke koši u dveří, kterými přišly. Otevřela je a podala prádlo další služebné. Ta je zřejmě vypere. Přestala jsem myslet na vše a užívala si energii vody.

Vše však jednou končí. I má koupel. Vyšla jsem opět nahoru, kde mi Kerstin s Miou už držely připravený koupací plášť, což bylo něco, co nahrazovalo osušku. Vešla jsem do salónku a sedla si k toaletce naproti skříní a kochala se krásným výhledem přes okno na zapadající slunce. Kerstin mě následovala. Vzala se stolku kartáč z mílého kamene a začal mi pročesávat vlhké dlouhé vlasy. Pojednou se ale optala: ,,Bude si má paní přát jít jěště na večeři?“ Zřejmě to souviselo s tím, že by mi vytvořila na hlavě jeden z řady společenských účesů, zatím co by k němu Mia vybírala vhodnou večerní róbu. Už jsem chtěla odpovědět, ale přerušilo mě, i polekalo, nenadálé zaklepání na dveře.

Cesta do paláce

"Tak jednoduše, jako bych mohl odejít i od vás, má milá" pošlu jí mile modulovanou odpověď na její nevyslovenou otázku tak, že to slyšela jen ona.
"Proč si myslíš, že ti nedůvěřuji? A proč si myslíš, že důvěřuji králi?" znovu stejně modulovaná otázka, jen pro ni. Kamínky spadnou.
"Důvěru si člověk může zasloužit mnoha způsoby. Mnohé z nich musí nalézt sám, jiné jsou čistě na tom, u koho chceš důvěru vzbudit. Kejklíři si mou důvěru získali tím, že mne přijali takového jaký jsem. Sice kdysi padaly otázky proč nemluvím a komunikuji s nimi tímto způsobem. Stačilo jim to vysvětlit a dál se neptali. A když jsem je poprosil, aby mé tajemství zachovali, zachovali jej. Tím si mou důvěru získali. Jak si ty získáš mou důvěru, to nechám čistě na tobě. Věz, že to není tak složité" toto vyslovím také tím milým akcentem, ale neřeknu to pouze jí, ale i králi. Určitě mu muselo dojít, že nemá mou plnou důvěru. Pouze částečnou, jen o kousek větší než jakou má Nalaya. I on a jemu podobní si ji budou muset získat.

Když konečně dojdeme do paláce (krysích poslíčků si nevšímám, proto nekomentuji), král nám ukáže naše komnaty. Po otevření bohatě zdobených dveří mi trošku zatrne. Takové bohatě vybavené komnaty jsou pro někoho jako já zbytečné. Proto se otočím ke králi a mé oči naznačí něco jako úsměv.
"Možná se v této chvíli sluší poděkovat, ale já o takový apartmán nestojím, králi. Mne bohatě postačí obyčejný, stroze vybavený pokoj. Nejsem na takovýto luxus zvyklí a nevím jak se v něm pohybovat. Pokud tě to nějak urazilo králi, omluv mne."

Deiren,Nalaya - Cesta do paláce

Když jdu cestou tak si za mnou Nalaya povídá s Deirenem kterého ovšem neslyším pokud něco říká. Nijak na to nereaguji bude totiž jen dobře, když se členové řádu poznají a spřátelí. Proto myslím nyní na své věci do té doby než mě zastaví odporná velká krysa patřící tomu protivovi Lupusovi.
"Pro všechno nasvětě proč za mnou poslal tu odpornou věc."
Zavrčím si v duchu a koukám jak krysa něco píská.
"Na tohle nemám čas. Vyřiď Lupusovi, že pokud něco chce ať příjde do paláce."
Odvětím s klidem a krysa něco zapíská a chvíli ještě pobíhá u mě a pak zase někam zmizí.
"Otravná havěť."
Zamumlám si a dorazím i se svou společností do paláce.
"Tak vy dva jen pojďte ukážu vám kde si budete moci odpočinout."
Provedu je složitým komplexem a dovedu k jedné komnatě.
"Zde je tvoje komnata Deirene a támhle vedle zase tvá Nalayo."
Ukážu na dveře před sebou a na ty vedle nich o kousek dál.
"Mé komnaty jsou naproti těmhle dvoum."
Ukážu na třetí dveře které jsou naproti dveřím Nalayy.

Ari - Píseň lesů

Melodie neustává a ty stále nevíš odkud jde ikdyž máš pocit jako by byl její zdroj hned někde u tebe. Pak něco tichounce zašustí tak že to zaslechneš jen ty a spatříš jak na větvi nedaleko tvé hlavy sedí nějaká zahalená postava v zelených a hnědých barvách a už znáš zdroj melodie, která právě ustala.
"Zdravím tě dráčku. Je to již mnoho let co po těchto lesích nějaký chodil."
Zazní tichý melodický hlas kterému konečně rozumíš(klasická lidština kterou umíš).
"Ano vím vím lesy kdysi byly krásnější ale od doby co kdysi zemřel náš král se nenalezl žádný kdo by nás sjednotil a vedl. Nikdo kdo by nás chránil a my nemuseli schovávat před těly mrtvých které nyní kráčí našimi domovy."
Pokýve trochu smutně postava hlavou.
"ALe ty jsi důležitější jsi Drak jeden z mála, kteří se opět ukázali a musíš žít."
Mluví jakoby nic.

Amiel - cesta za rodinou

Hergr se zamyslí a přelétne k tobě očima.
"Ten nápad se mi nelíbí. Jít tam jen sama nemůžeš. Navíc ikdyby to vyšlo jak se dostanete jen s dýkami ven z vězení? Mezitím vypukne poplach a pobijí vás jak zajíce jen s kudlami nezmůžete nic proti lukům a mečům."
Zabručí Hergr a popožene taky koně k další jízdě. Vypadá to že se chvli zamýšlí.
"Ten stařík byl divný jako by věděl co chceme dělat.Hmmm....tohle by mohla spíše vyjít......půjdu a proplížím se do přístavu a vkradu se na jednu z lodí toho lorda. Z ní pak začnu pálit z děl do města což spustí poplach avšechny jednotky poběží k přístavu. Mezitím ty osvobodíš naše lidi a vypaříte se s města a já sepokusím odplout s naší lodí pokud to bude možné. Pokud ne a pokud bych neunikl unikli by jste vy."
Oznámí svůj plán na které moc není.

Lupus - Hostinec

Krysa se vypaří a nějakou odbu nevrací mezičímž se na tebe dívá ta bledule.
"Tak vidím, že nejsi hloupý a také vím, že tě král přijal do jistého řádu a to mi nahrává. Chci po tobě toto. Zabij ho, zabij Arvina a já ti nechám jeho trůn a pomohu ti se na něj dostat s tím vším ti dám ještě moc ovládat magii o které se ti nesnilo.Tak co ty na to souhlasíš? Plácneme si? vykonáš tento úkol za to co ti nabízím?"
Optá se s klidnou vyrovnanou a chladnou tváří a sleduje tu tvou.

Sean - Vesnice

Tvé dlouhé putování tě zavedlo až do jedné vesnice, mimochodem nyní opuštěné, na okrajích lesů království Starého dubu. Víš, že zde kdysi žili elfové a že tam žijí možná dodnes ale nevíš proč je tahle vesnice opuštěná a navíc někde jsou vidět i těla. Nejspíše ti co se opozdili s odchodem. Jsou to z převážné části lidé. Ale kdo je zabil a proč? Toď otázka. Avšak můžeš si zde odpočinout což by bylo pro tebe po dlouhé cestě dobré. To co tu bylo už asi odešlo někam jinam a nevrátí se do pár hodin. Taky je malá šance, že někdo tenhle útok přežil nebo že v domech bude něco užitečného co budeš moci nějak dobře využít.

Společná cesta

Deiren se naposledy ohlédl a mávnutím ruky se rozloučil se svými bývalými spolu-kočovníky. Připadalo mi podivné, že se od nich dokázal tak rychle odpoutat, byl s nimi jistě dlouho a nahrazovali mu rodinu. Jak mohl tak rychle opustit jejich teplo, bezpečí a jisté zázemí? V hlavě na chvilku zavládla malá přeháňka roztržitých myšlenek. Nakonec jsem však usoudila, že na svou otázku si odpověď sama neutvořím. Zpomalila jsem, abych se mohla přizpůsobit žongléřově pohodlné pomalé houpavé chůzi.
Chápu, proč mi nevěříš tolik, co Arvinovi. Necítím se kvůli toho nejlépe. Vyhnula jsem se mu na okamžik pohledem. I když se ke mně snažil chovat vlídně, stále kolem něj vzhledem k mé osobě, plula jakási průsvitná mlha. Chovám se jako adolescentka.Pokárala jsem se a znova vzhlédla k Deirenovi. Ale nemohla bych ti nějak dokázat, že si tvou důvěru zasloužím?
Mezitím, kdy jsme vedli vzadu za Arvinem tuto prozatím jednostrannou konverzaci, přiběhla k němu jedna z krys, které jsem zahlédla v paláci běžící za Lupusem. Byla stejně ohyzdná, špinavá a odpadky zapáchající jako předtím. Král k přidřepl. Na chvilku se zaposlouchal do jejího tichého pískání, jehož význam mi unikal, nakonec vstal a promluvil hlubokým mírnným hlasem : Lupus něco objevil, máme se s ním co nejdříve setkat