Andor.cz - Dračí doupě online

V korunách stromů

Jak se melodie blíží a její tón mohutní v hlasitosti, krok se stává uvolněnějším, vláčnějším a pomalejším. Hlavu pomalu otáčím ze strany na stranu, očima pátrám v listoví stromů, na haluzích a svěže zelených korunách.

Kdo jen by mohl takhle zpívat? Snad... že by povídání matky a ostatních bylo nejen pravidvé, ale upřímnost těch slov přetrvala až do dnešní podoby tváře světa?
Možná na tyto otázky dostanu odpověď dříve, než si myslím...

Hostinec v Troinu
Pozorně si prohlížím ksich toho podivýna na proti mě a jen zlehka mi cukne leví koutek rtů.
Vypadáš jak moji někteří zákazníci co to nezvládly.Pobaveně se usměju.A co se týká mé dýky tak se moc nechvástej všechno jde zabít i když to dávno sdechlo.Je to jen otázka jak.Tak že se uklidníme a ty vyklopíš co chceš a já se rozmyslím co a jak.A nechot namě s povídačkama že ti mám nejdřív něco dát a nebo podat ruku.
Lehkým zapískáním k sobě zavolám miláčky a jednoho si posadím na klín.A potichu mu pošeptám do ucha.Najdi toho nabubřelího panáka s tou elfkou a rychle je sem přiveď.Potom ho z klína strčím na zem a jen pohledem sleduji jak všech pět obřích Krys skáče přes hospodu přes stoly a lavice a dělají paniku mezi hosty.Pobaveně se usmívám dokud nezmizí ze dveří.
Potom se otočím na hosta a Tak k věci

Cesta do paláce

Na králova slova jen kývnu a vyrazím za nimi. Cestou ještě mávnu svým bývalým kolegům a jdu za nimi. Už nemluvím, není to třeba. Jen si cestou pohrávám s kamínky, které nechávám létat okolo své hlavy. Cestu nějak moc nevnímám, jen jdu tam, kam jdou oni.
Zářící jednota, zajímavé, hodně zajímavé. Snad to nebude něco nekalého přemýšlím a kamínky kolem mne lítají jako mouchy.

Na cestě

„To je dobře.“ Přikývnu a přece jen trochu uvolním sevření jílce meče.
Jeho slova byla zvláštní, ale usměji se, docela upřímně. „Budu se snažit. Mám svou hlavu ráda, vždycky se snažím o ní nepřijít. Dobře dojděte, muži.“ Rozloučím se s ním, naposledy se rozhlédnu a pak konečně pustím meč.
Sleduji muže jak jde dál, čekala jsem kdy najednou zmizí, cožpak to tak vždycky nebývá?
Podívám se na Herga a mlasknu jazykem. „Těžko říci. Možná je to čaroděj a umí číst myšlenky? Nebo vidí do budoucnosti?“ navrhnu možnosti.
„A cožpak to nepatří ke každé dobrodružné akci? Záhadný muž nebo žena, který ví víc než by měl?“ zasměji se.
„Myslím, že se z ním ještě setkáme.“ Pobídnu koně znovu do pohybu. Vytáhla jsem ze sedlové brašny kus sýra a chleba, podala jsem část Hergovi, nehodlala jsem na jídlo zastavovat. Každé zdržení by mohlo být osudné.

Po jídle jsem se rozhodla říct Hergrovi co jsem vymyslela. „No... zvažovala jsem naše možnosti. Nepřipadá v úvahu brát vězení útokem. To je k ničemu. Nevím kolik mužů tam mají, a navíc bychom museli zápasit i s dveřmi. To nejde. Takže jsem vymyslela tohle. Přijdu tam a představím se jako lehká žena, že mě poslali pro kapitána, jako poslední potěšení mrtvého muže.“ Pohrdavě se nad tím ušklíbnu. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená.
„Budu muset někam po těle poschovávat nože, protože jiné zbraně bych tam asi nepropašovala. Jen co budu uvnitř, jednoduše se zbavím žalářníka, osvobodím ostatní, rozdám jim dýky a dostaneme se ven. Budu se snažit to udělat tiše, ale je dost možné, že na to přijdou a bude boj.“ Povzdychnu si.
„Nic lepšího mě tedy zatím nenapadlo. Jediná ještě možnost je zkusit se dohodnout s tím lordem, ale to je myslím ještě více riskantní.“ Projedu si rukou vlasy.
„Co na to říkáš?“

Nalaya, Deiren - Cesta k paláci

Když mou nabídku příjme mile se usměju.
"Výborně vítej tedy u Zářící jednoty. Musíme najít ještě jednoho člena ale ten nejspíše nebude tak blízko jako ty. A pak vyrazíme na dlouhou cestu za záchranou něčeho o čem by se ti nikdy nesnilo."
Kývnu k němu a pohlédnu i na Nalayu.
"Tak pojďte vy dva musíme se v paláci připravit na cestu co nejdříve."
Pousměju se a pomalejším krokem vyrazím zpět k paláci s klidem na tváři. Lidé z města si mě už všímají a klanějí se nebo jinak prokazují úctu očež moc nestojím ale nemám na výběr.
"Hodlám nejpozději zítra vyjet z paláce. Snad nám Dibron řekne něco bližšího."
Mluvím si spíše pro sebe a jdu mezi svými přátely.

Amiel - Stařec

Stařec se na vás jen pousměje a pevněji se opře o hůl.
"Prostě to vím......A ne žádné nebezpečí mi nehrozí o to se bát nemusíte ani jeden. A já nikdy nechodím neozbrojen."
Usmívá se a pronáší s klidem.
"Zato vy jak tak koukám se řítíte do pěkných problémů. Neztrácej rozvahu a hlavu Amiel ať už se bude dít cokoli."
Dodá ještě a vydá se opět svým šouravým pomalým krokem dál po cestě a pobrukuje si nějakou melodii. Je vidět že míří asi tam kam vy ale né takovým tempem.
Hergr na tebe udiveně koukne.
"Tak tohle je divný hodně divný a navíc.....jak zná tvé jméno?"
Koukne na tebe tázavě a čeká zdali něco řekneš.


Lupus - Podivná společnost

Zahalený cizinec se jen uchechtne.
"Vy lidé jste všichni stejní. Copak si myslíš, že mě ta tvá kudlička může zabít?"
Tiše se zasměje a nakloní se více k tobě do stínu, aby jsi ho viděl jen ty.
"A chovej se přiměřeně nechci rozruch."
Dodá a trochu nakloní hlavu a ty spatříš bledou už trochu vyschlou tvář s propadlými rysy. Je vidět, že je to nemrtvý nebo někdo podobný.
"Už mi věříš? A pomůžeš mi tedy nebo ne? Bohatě se ti odměním když uspěješ."
Trochu se pousměje a jeho oči se zalesknou.

Ari - Podivná hudba

Najednou jako bys byla v okolí jen ty a ta melodie. Zdá se, že není až tak daleká ale přesto tolik cizí. Melodie je krásná a zesiluje ale jakoby jen pro tebe dokonce ani nemrtvé zatím nevidíš.
"Nua shicu noai,
nua toi tentai.
Toi ofeis tingue dia,
Heni trei otai."
Začínáš rozeznávat nějaký hlas a melodii cizích slov a zní jakoby přicházely z korun větví stromů.

Do hloubi lesů

Neviděna a kupodivu, vzhledem k mé velikosti, i vcelku neslyšena. Ten, kdo si myslí, že jsou draci byť jen trochu těžkopádní či neohrabaní, nepružní... by se alespoň v nás, stvořeních z lesů, velmi zmýlil. Mrštnost nám nescházela a byla více jak obdivuhodná, stejně jako naopak um ztuhnout nehnutě na místě a pomocí květnatých a lístky připomínajících výrůstků napodobovat pohyb větví ve větru.
Každý z nás vypadal trochu jinak, aby co nejlépe splynul se svým lesem a prostředím, kde žil. Občas se díky dokonalým mimikrům stávalo i nám samotným, že jsme minuli svého druha, sotva o pár centimetrů, aniž bychom zaznamenali jeho přítomnost.

Dostávala jsem se stále hlouběji a hlouběji do lůna lesa, kde jsem snad nikdy nebyla. Lituji teď svého malého odhodlání vyjít ven, navíc ve dne to zde vypadá zcela odlišně jak v noci. Stále nemůžu nalézt odpověď na otázku, kde se zde vzali všichni ti nemrtví a proč. Jistě to nebude kvůli malému skoro ještě dráčeti. Za tím musí být něco víc...
Zastavím se u okraje jedné z lučin, zdvihnu hlavu a do nozder nasaji vzduch. Vzápětí ale zaslechnu ten zpěv, melodii, co se line zdánlivě jako by odnikud a kterou, jak se zdá, nikdo další neslyší.
Nehnutě stojím, ve snaze zachytit přesnější směr, odkud onen zvláštní šepot vychází. Nakonec mírně nakloním hlavu na stranu, přitisknu čenich tentokrát k zemi snad v naději, že napoví, stejně jako stromy, kudy se dát a zda tam nečíhá nějaké nebezpečí.
Rostliny zde neustále komunikují mezi sebou, předávají zprávy, kde se co děje s rychlostí větší, jakou plyne voda v horské bystřině. Do téhle "tiché pošty" se zapojují jak drobná, tak větší zvířata a řetězec je téměř dokonalý.

Pokud nic nehrozí, rozhlédnu se ještě kolem sebe a pak se opět vydám co nejméně nápadně za oním zvukem, který dostával zvláštně nasládlou příchuť v mysli.

Rozhovor

Podívám se na dívku a mé oči se konejšivě pousmějou.
"Věz, že bys mou tvář vidět nechtěla. Leda že bys chtěla, aby tě strašil ve snech až do konce tvých dnů" znovu se podívám na dívku a odpovím na její myšlenku o mé tváři. Opravdu bych nikomu nepřál vidět svůj obličej. I mě samotnému se o tom ještě někdy zdává. Zvláště pak v den, kdy se ta událost stala.

Rozhovor mezi maringotkami


Vyvolený nás zavede za maringotku, kde pokračujeme v rozhovoru mezi třemi páry očí. Muž, jménem Dizzi stojí opodál, tak, aby neslyšel náš rozhovor, ale dostatečně blízko k odhadnutí situace, kdyby žongléři hrozilo nějaké nebezpečí.

Slova se chopil znovu Arvin, neboť já jsem si zřejmě nezasloužila ještě mladíkovu důvěru, a dopodrobna mu vysvětlil, co ho čeká, jestliže příjme svůj úkol a vydá se po nelehké cestě, jež se s tou naší kříží.

Začala jsem vážněji přemýšlet o svém údělu, o možnosti, že nesplním správně co mi bylo dáno a tak zahanbím svůj lid a nebudu se moct vrátit. Už nikdy bych nemohla spatřit svou matku. Propadala jsem se stále hlouběji a hlouběji do depresivních úvah, proto jsem sebou také prudce trhla, když se mi do hlavy dostal neznámý hlas. Byl neobvyklý a strašidelný, ale na druhou stranu i přívětivý a melodický. Uvědomila jsem si čí vlastně je a klidně na něj pohlédla. Nepřipadal mi nijak nebezpečný, avšak ten hlas, ten hlas jsem nemohla k němu nijak připojit, chyběla mi tvář - obraz jeho osobnosti i duše. Kéž bych ji jen mohla spatřit…Povzdechla jsem si v duchu.

Přestala jsem uvažovat nad neuskutečnitelnými možnostmi a zaměřila se nad významem jeho slov. Velmi mě potěšilo, že Arvinovu nabídku přijal. Konečně, další člen. Má radost potemnila, jakmile jsem si uvědomila Dizziho smutek nad odchodem jednoho z jeho nejlepších artistů – žongléřů, které měl. Snad se najde někdo s podobným charisma a talentem, jenž zastoupí místo vyvoleného
.

Hostinec v Troinu
Z nechutí ve tváři sleduji jak miláčci zbaběle ucukli.Kejkle a kouzla no hnus.Táhněte mi z očí bando líná.Rukou je smetu ze stolu.Jednou rukou se opřu o stůl a naklonim se směrem k cizinci.Jestli mi něco chceš tak si sundej kápi nebavím se s nikým komu nevidím do tváře.Levou rukou povytáhnu na palec dýku.Přeci se nezaleknu nějakýho cápkaJeden špatný pohyb a večer ti budou dělat společnost krysy a červy.Tak si pomalu sedni a ukaž svůj ksicht jina se odtut pakuj.Zhluboka se nadechnu.Proč jsem si jen nechal flétnu tak daleko od těla.