Andor.cz - Dračí doupě online

Záchranná cesta a stařík

Zamračeně se na Hergra zadívám. „Až se budeme blížit k místu kde jsi je viděl naposledy vjedeme do lesa a chvíli pojedeme jim, pro jistotu.“ Řeknu a povzdychnu si. Já už plán vymýšlela, ale pořád mě rozčilovalo, že má tolik much.
Jeli jsme dlouho, sami a docela mlčky. Nebýt cíl naší cesty tak důležitý, nejspíš bych si cestování s Hergrem užívala, ale teď na to abych se jen tak bezstarostně bavila jsem měla příliš věcí na přemýšlení.
Zpozorním, když se na cestě před námi objeví nějaká zahalená postava, rozhlédnu se a chytím rukojeť meče. Pro jistotu. Jen ti co se umí o sobe postarat cestují sami. Takže buďto je tu tenhle pro odvedení pozornosti nebo má nějaká esa v rukávu jak se ubránit.

„To tedy ne.“ Souhlasím a vyrazím za Hergrem. Teprve když přijedu blíž uvidím, že je to postarší muž, který nás pozdravil poměrně přátelsky. Hergr nevěděl co by řekl a tak raději nechal mluvení na mě.
Pěkně děkuji.
Prohlédnu si znovu muže a překvapí mě jeho živé oči, které se u staršího muže jen tak nevidí. Znovu si ho prohlédnu, přemýšlela jsem o tom jestli by mohl pod kutnou schovávat zbroj. Už jsem viděla starší muže, kteří byli stejně vitální jako za mlada.
Přestanu si ho tak upřeně prohlížet a koutkem oka začnu pozorovat své okolí, abych hlídala jestli se okolo nás někdo neskrývá.
„Zdravím.“ Opětuji mu pozdrav. „Proč si myslíte, že míříme do přístavu?“ oplatím mu otázku otázkou.
„A neberte to jako urážku. Ale není pro starého muže nebezpečné cestovat jen tak sám?“ znovu si ho prohlédnu. „A neozbrojen?“ silně jsem ho podezírala, že není takový jakým se zdá. Kdybych své protivníky podceňovala už bych nebyla mezi živými.
Pohlédnu na Hergra a kývnutím mu naznačím, ať dává pozor než se znovu zadívám na muže.
Jsou tu tři možnosti. Buďto je to čaroděj, nebo jeho kumpáni jsou někde schovaní a nebo je to jednoduše blázen co si myslí, že mu nebezpečí nehrozí nebo je přesvědčen že se dokáže o sebe sám postarat. Ale ani já bych si netroufla cestovat sama. Musela bych být zoufalá. Což se málem stalo. V té vesnici jsem byla už zoufalá nudou.

Rozhovor a další nabídka

Pozorně poslouchám jeho nabídku a kdybych mohl, usměju se.
"Králi, tvá nabídka je věru zajímavá. Ovšem není v tomto dnu první. Již jsem jednu nabídku odmítl. Jejím předmětem byla tvá vražda, králi. Tu jsem odmítl, i když mi nabízel odměnu takovou, kterou by člověk na mém místě neodmítl. Já odmítl" mluvím k němu tak, že to slyší i jeho společnice.
"Tvou nabídku přijímám, neb mne zde nic nedrží. Jestli je to pravda, že jsem vyvolený, nechť se můj osud naplní a stane se to, co se má stát. Dizzi, promiň mi prosím. Králova nabídka se mi líbí a nevidím důvod ji nepřijmout. Doufám, že se vám povede i beze mne. Přeji vám hodně štěstí a úspěchů" poslední větu pronesu už všem, kdo jsou v okolí. Králi, jeho společnici i Dizzimu. Ten se na mne jen smutně podívá, ale nic neřekne. Jen kývne a odejde. Vím, že to pochopil.

Nalaya, Deiren - Poznání

Žongléř nás zavede mimo ostatní lidi mezi maringotky a já se jen postuměju. Stojíme teď v takovém trojúhelníku.
"Čeho si žádám? Žádám tě o hodně. Chci tě požádat o to, abys opustil Váš soubor a zůstal se mnou a Nalayou. Chci ti dát nabítku. Nabízím ti dobrodružství, něco nevídaného, tajného ale i nebezpečného. Pokud přijmeš už nemůžeš couvnout je to životně důležitá věc pro mnoho bytostí. A ty jsi jedním z 6 vyvolených, kteří mají tu moc dotáhnout vše do pořádku. Pomůžeš nám tedy? Staneš se členem našeho řádu?"
Optám se milým klidným hlasem a sleduju jeho oči ani na chvíli neucuknu pohledem.
"Vím, že nežádám málo ale přesto rozmysli si to. Každopádně je to tvá svobodná volba nikdo tě nebude nutit."
Dodám a letmo pohlédnu na Nalayu a pak zase na mladíka a čekám co se mi dostane za odpověd.

Amiel - Záchranná cesta

Vyrazíte na koních klusem pryč z vesnice. Zlehka se pohupujete ve sedlech a Hergr vypadá značně nesvůj. Nejspíše se bojí o své přátele a navíc nepamatuješ si že by kdy jel na koni.
"Cestou musíme vymyslet plán. Jen doufám, že nenarazíme na tu hlídku co nás pronásledovala."
Povzdechne si a trohucpobíhne svého koně. Cestujete dlouho a v osamění. Až uvidíte nedaleko ve vyšlapané pěšině zahalenou postavu která se trochu hrbí nejspíše je to strážím. Jde pomalu po pěšince.
"Měli by jsme zjistit kdo to je co tu dělá. Nevypadá to tu jako normální vycházková trasa."
Vybídne tě a zamíří k němu. Až u postavy přibrzdí koně a drží si odstup. Postava k vám vzhlédne a vy vidíte starého muže, který k vám vzhlíží.
"Ach zdravím vás cestovatelé. Míříte do přístavu co?"
Usměje se a sleduje vás očima, ve kterých plane jiskra. Hergr neví co říci a tak raději mlčí a koukne na tebe jelikož ví že jsi vždy byla lepší diplomat než on.

Ari - Problémy na obzoru.

Jsi připravená bránit se kostlivcům. Všichni se k tobě přibližují a nevypadá to, že by měli z tebe strach. Jeden se na tebe rozběhne s napřaženou sekerou ale instnktivně vystřelíš ocasem kupředu a jeho kosti se rozletí okolo. Ostatní už obezřetněji dělají okolo tebe rojnici a proto začínáš ustupovat. Poryv větru je zabrzdí na místě když začneš máchat křídly aby si je zbrzdila. Pak se dáš na maskovaný útěk lesem. Je až k neuvěření, že les, který jak ti vyprávěla matka patřil elfům Starého dubu nyní procházejí nemrtví a usilují ti o život. Když jim zmizíš z dohledu začínají hledat. Jak tak mijíš lesem krajinu zjištuješ že jsi dál než kdykoli dřív. Také si všímáš dalších kostlivců okolo. Je jich tu nějak hodně a jen díky maskovacím schopnostem, které máš si tě znovu nevšimli.
Pak se na chvíli zvedne vítr a přinese sebou jakoby vzdálenou tlumenou melodii nebo šepot v nějakém jazyce tobě neznámém. Je to ale líbezný zvuk a zdá se, že jej slyšíš jen ty.

Lupus - Návštěva v hospodě

"Vykladač nesmyslů říkáš?! Pche?! Nevěřící blázne nabízím ti moc a slávu. Pokud mi pomůžeš a splníš jeden úkol můžeš být i král. Budeš ovládat moc o jaké se většině lidí jen zdá. Dobře si to rozmysli a s těmi tvými mazlíky mě nestraš."
Zavrčí potichu a udělá posunek rukou přičemž mu z pod prstů jakoby vyletí z ničeho nic nějaký namodralý plyn a rozestoupí se enslyšně a tiše kolem něj. Tví "společníci" jako by je něco popadlo tak ucouvnou od cizince a stáhnou se zpět k tobě. Zdá se, že tenhle neznámý divný cizinec mluví alespoň v některých věcech pravdu. Zdá se, že by mohl mít i tu moc naučit tě něco co by ti dalo moc a sílu jak říká. Stále klidně vyčkává jak se budeš chovat každopádně zkoušet násilní by možná nebylo možné. Tví mazlíci ještě nikdy před nikým neucouvli. Tohle se ti stalo poprvé.

Klid před bouří

Vstanu a protáhnu celé tělo včetně křídel, co mělo na délku nějakých úctyhodných osm metrů od špičky čenichu ke konci ocasu. Nezadržela jsem ani zívnutí. Po menším osvěžení chladnou vodou, co stékala ze stěn podzemní jeskyně do prohlubní na zemi a tvořila tak jezírka jsem se vydala opět jednou za čas ven.
Obvykle jsem to dělala jen v noci a i tak scházela dolů do lesa pod sebou jen zřídka. Dříve zde byla jen pustina s jeskynním komplexem, zdánlivě bez života. Ale voda z jeskyň pomohla mé matce a jejím předkům v jejich úsilí a z něj vyrostl tenhle nádherný kout země. Obezřetně jsem se rozhlížela nejen, kam šlapu, ale i zda v doslechu či dohledu není něco, co by značilo nebezpečí. Vše ale vypadalo pokojně, ptáci zpívali, stromy mezi sebou šeptaly a občas polechtaly na citlivém pohyblivém šlahounku ocasu nebo jinde.
Můj krok byl pomalejší, přecejen jsem se probudila teprve před chvílí a snadno se nechala vtáhnout kouzelnou atmosférou kolem. Při pohledu na jelena jsem se usmála, pokud se to tak dá u nás draků nazvat - nejeden nezkušený by si to mohl vysvětlovat jako cenění zubů.

Došla jsem až k jezírku, mocně vdechla čerstvý vzduch do plic a sklonila se k hladině abych uhasila žízeň, na což ta troška v jeskyni rozhodně nestačila. Všechno kolem zpívalo, nejen ptáci, ale i země, tráva, rostliny. A byla to nádherná píseň. Jen škoda, že ji většina těch, co podobné kraje ničí, neslyší. Přitom mívali tu schopnost...
Lehký, jako by opatrný dotek špičky čenichu jemně rozvlní hladinu, ale sotva se napiji, hudba lesa se pomalu vytratí, až zmizí docela. Zdvihnu hlavu a delší krk otočím za ptáky, co se rozlétli pryč. Zcela jistě je něco vyrušilo, ale...
Za několik okamžiků spatřím mezi stromy to, co je vyplašilo.

Kostlivci? trochu nejistě přešlápnu na místě. Možná bych se měla vytratit, dokud je ještě čas. I když nemám na těle mnoho zranitelných míst a jsem v relativním bezpečí, i když by stačilo dupnout na ně nohou... nemám v povahu vystavovat se rozbrojům nebo podobnému. Ne, pokud to není nutné.
Stočím hadovitý krk pomalu jako by za sebe, abych zjistila, jestli tady nejsou další.

Co tady ale dělají? Proč tu jsou? Kdo je poslal? A jsou tu skutečně jen oni, nebo ještě někdo další? otázky víří hlavou, zatímco velké, temně jantarové oči se upírají na ty, co jsou nejblíže. Svaly v křídlech jemně zaškubají. Stačí je roztáhnout, ne moc a rychle, zprudka mávnout, nebo podobné udělat s ocasem. Stále však zatím váhám. Stačí ale jediný pohyb od těch, co jdou proti mě a učiním ten či onen pohyb, klidně i oba za sebou, bez zaváhání. Na jejich alespoň odhození by to mělo postačit a schopnost vytratit se a maskovat jsem měla vytrénovanou časem asi nejlépe ze všech.

Hostinec v Troinu
Pozorně s přimhouřenýma očima si prohlížím nově příchozícího.Pozvednu pohár u ústům a lehce uskrnu ,když pokládám pohár zpět na stůl tak zespoda stolu vyskočí dvě obrovské krysy.Své drápy zaryjí do desky stolu z otevřených tlam jim kapou hnědé sliny a odporně vrčí na zahalenýho muže.Táhni odkud si přišel nemám zájem poslouchat plky nějakýho prodavače nesmyslů a zruky mi dnes taky veštily a řikaly že někomu nakopu. Tak mi zmiz z očí než tě tady mí přátelé ............. To už ale neslyšel přes vrčení a syčení dalších tří společníků kteří se z nenadání objevily zním.

Na tržišti s Arvinem

Arvin mě zřejmě nevnímal. To je u lidských mužů typické, nic jiného jsem také nemohla čekat. Jako každý chlap se zastavil očima na mladé v hrudní oblasti poměrně vyvinuté ,,Hadí ženě.“ Byla celkem pohledná. V složitém zapletení těla, kdy se prohýbala v páteři tak, že mohla rameny projít skrz rozkročené nohy a tím udělat jakousi houpačku, jí ebenově dlouhé vlnité vlasy padaly do malachitově zelených očí, přičemž zakrývaly podstatnou část světle karamelového obličeje se špičatějším nosem a karmínově rudými rty, ale podle mého vkusu působila až příliš exoticky.
Začala jsem zuřivě mávat dlaní, před Arvinovým obličejem, abych ho na sebe upozornila. Musela jsem v té chvíli vypadat určitě velmi komicky, ale po několika zamžikání víčky si vzpomněl a daroval mi jeden z těch svých natrénovaných úsměvů typu ,,Já jsem se nezasnil, jen hluboce uvažoval o našem problému.“ Ach jo … Povzdychla jsem si. Za okamžik ode mě svůj pohled znovu odtrhl a vložil veškeré své herecké nadání, aby žongléře vylákal na méně rušné místo. Něco na něj začal drmolit, mladík k němu nasměroval svůj pohled. Očekávala jsem, že Arvinovi odpoví, přistoupila jsem tedy ,, k jeho královské Výsosti“ a bedlivě naslouchala, abych byla v tomhle hrozném hluku schopna zachytit co nejvíce žonglérových slov, ale žádnou jsem neslyšela, byl zřejmě němý. Nevím jak se tedy dohodli, ale Arvinova tvář, když se znovu obrátila ke mně zářila spokojeností. Že by telepatie?

Kejkle na tržišti

Tak se nakonec rozhodnu pro žonglování s ohněm. Jako vždy za to sklidím ovace, ale o ty mi nejde. Jde mi o pobavení lidí a mé osobní uspokojení z dobře provedené práce. A práce se mi vedla. Lidé byli veselí, mí kolegové též. Uviděl jsem pár dětí, kteří mne sledují s očima navrch hlavy. Pro jejich radost jsem z ohně vytvořil pár jančících zvířat a nechal je obíhat kolem mne. Pak mi zase skočili do ruky a změnili se opět v ohnivé koule. Mou duši ohřál jejich veselí smích a užaslí vzdech. Pak jsem ale spatřil jistou osobu. Osobu, kterou jsem měl zabít. Kdybych to neodmítl. Byl to sám král. Pohlédl jsem do jeho laskavé tváře, nepřestávaje žonglovat. Kousek vedle něj jsem spatřil jakousi dívku, která na mne ukazovala. Možná na mne, možná na někoho za mými zády. Vím jen, že ukazovala mým směrem.

Když přišli blíže, Dizzi je zastavil. Vždycky když žongluju, nebo něco dělám s ohněm, nikoho nepouští blíž jak na patnáct kroků. I když je to sám král. Je to kvůli bezpečnosti. Pak na mne král promluvil. Jen jsem kývl. Pak pokračoval. Tím co řekl mne udivil. Podivil se i Dizzi, ale pak se uklonil a nabídl nám tiché místo za našimi vozy. Tam nikdo nebyl. Ovšem musel jsem nějak ukončit své představení, proto jsem koule vyhodil do vzduchu a nechal je proměnit se ve tři ptáky. Ti pak odlétly. Dizzi nás odvedl za vozy a odešel tak, aby nic neslyšel, ale zase aby k nám nikoho nepustil. Je to dobrý chlap.
"Čeho žádáš, králi" pokusil jsem se o telepatický kontakt. Otázka zněla uctivě a i když byla vyslána myslí, může se zdát, že tiše.

Příprava na cestu

V duchu jsem zoufale skuhrala nad tím, jak rychle mizí moje peníze. Ale bylo to pro Hergra a pro moji starou partu. Tak jsem to tolik neprožívala. Zásoby, kůň a oblečení, podařilo se mi všechno sehnat. Kůň byla vážně herka, ale nebyla ještě tak stará aby cestu nezvládla i s Hergrem na hřbetě.
Vrátila jsem se do hostince, kde už Hergr stepuje a nemůže se dočkat až vyrazíme. Vypadal trochu odpočinutě, a víc čistě.
Přikývnu a podám mu oblečení. „Ještě se převleč.“ Poručím mu a vrátím se k hostinskému od kterého si převezmu zásoby.
Nakloním se k němu a podstrčím mu něco málo navíc. „Kdyby se někdo ptal. Tak jsme jeli na východ, dobře?“ Usměji se na něj. Bylo to jen pro jistotu. Jestli Hergra někdo pronásledoval, mohl by se tady zastavit. Takhle byla větší šance, že ho navede špatně, než aby hned ukázal kam jsme jeli.
„A nejlépe jsi nás vůbec neviděl.“ Dodám a narovnám se.
Pak vezmu zásoby, zamávám hostinskému a venku dojdu ke koním, do sedlových brašen nastrkám zásoby a pak se vyhoupnu do sedla té své potvory.
Když se Hergr objevil a nasedl pobídla jsem koně. Jen jsem musela doufat, že nepřijedeme pozdě. Pořád jsem nevěděla jak se k posádce dostat. I když možná....
Začala jsem uvažovat a plánovat. Nakonec by to mohlo vyjít. Jen jestli dopřejí poslední potěšení mrtvému muži.

Nebyla jsem zrovna nadšená, že bych se musela přestrojit za lehkou holku, ale jiná možnost nebyla. Nemohli jsme na ně zaútočit z venku, ale zevnitř by to nejspíš nečekali.
Stačilo by jen přemoci žalářníka, ostatní osvobodit.... jenže k čemu to bude když nebudou zbraně? Leda kdybych si po těle rozvěsila nože, což by bylo lepší než nic. Ale proti mečům? Tenhle plán měl své mouchy, ale vypadal jako že by mohl vyjít. Teď jenom aby je dřív nepověsili.

Nalaya, Deiren - Tržnice a nový začátek

S úsměvem sleduji všechny vystupující a pak zaslechnu jak mi Nalaya mává před obličejem rukou a ukazuje na nějakého muže který děla kouzelnické kousky s ohněm a říká, že je to další člen.
"Ale jak to víš?"
Pak si najednou uvědomím slova Dibrona.
"Budu zvláštní. Najdete je snáz než si myslíte. To je ono!"
Bleskne mi hlavou a rychlým krokem dojdu kousek od onoho mladíka co si hraje s ohněm.
"Buď zdráv nadaný umělče. Jak vidím dýchá v tobě oheň magie.
Usměju se a přelétnu očima okolo po pár lidech a umělcích kteří mne poznali podle koruny a tváře a začali si něco šuškat.
"Jsi zvláštní a cítím, že tvé srdce je čisté. Mám pro tebe jednu nabídku ale zde ti jí nemohu říci je tu moc lidí. Půjdeš se mnou někam kde si můžeme promluvit?"
Optám se klidně a stojím vedle Nalayy a čekám co řekne onen muž.