Andor.cz - Dračí doupě online

Trnín
Zumishi

Došel jsi, až k dívce a oslovil ji vzhlédla od slepic a opřela si ošatku o bok. Nevypadalo to, že by jí tvůj vzhled nějak poděsil. Obdařila tě docela přátelským úsměvem a otřela si pot z čela.
"Dobrý, a co byste od nich potřeboval?"
Optala se dívka dle tvého očekávání. Bylo to pochopitelné v tak malé vesnici se musel znát opravdu v podstatě každý s každým, takže když se objevil cizinec je dost pravděpodobné, že soused bude bránit souseda před potencionálním nebezpečím. Výraz, že vesnice může fungovat, jako jedna velká rodina, zde bude asi mnohem platnější, než jinde.
Vypověděl jsi jí tedy svůj příběh. Celou dobu tě pozorovala a dívala se ti do očí.
"Neříkáte něco v tom, co říkáte, ale to nevadí. Nejste špatný."
Usmála se, jakoby nic. Jak poznala, že jí neříkáš úplnou pravdu si nechala pro sebe, a nebo to jen prostě střelila od boku a odhadla, že takový podivín, jako ty jí určitě pravdu neřekne? Kdo ví. Její úsměv však byl odzbrojující a tak milý, že plašil veškeré obavy.
"Jsem Majka Janků. Táta je hlava rodiny. Pojďte nějaké místo ke spánku Vám najdeme."
Pobídla tě a hodila slepicím zbytek zrní a pak zamířila zpátky k jednomu z domů. Byl možná trošku větší, než ostatní, nebo se tak jenom zdál? Každopádně tobě připadal v podstatě stejný, jako všechny ostatní.
"Před tátou raději řekněte jen svou prosbu. Nemá tak bystré oči, jako já, ale kdyby náhodou poznal, že mu něco tajíte ke stolu byste s námi určitě neusedl. Je to rovný chlap. Někdy možná až příliš."
Štěbetala mile cestou a v mezičase si broukala, jakousi vesnickou docela chytlavou melodii.
"Spát budete nejspíše na seníku, ale nebojte je to tam pohodlné. A hlady Vás naši taky nenechají pokud jim trochu pomůžete. V dnešní době se každá ruka hodí."
Vysvětlila, když už jste byli v podstatě u domu.

Trnín

,,Díky. Mějte se dobře." rozloučím se se starou záhadnou kořenářkou. Přání ohledně bohů přejdu mlčením. K nim žádná přímý vztah nemám a ani neplánuji v nejbližší době mít. Občas se tak moc koukáme směrem k bohům, že se zapomínáme dívat kolem sebe. Temný hlásek v hlavě se prozatím odporoučel někam do kouta mé mysli, což je vítané zlepšení.

Ruku mám nyní spíše necitlivou podvědomou snahou s ní nehýbat a také přípravky, které místní bylinkářka použila. Když už samotná operace proběhla jako fiasko, snad aspoň cesta zpět proběhne v rozumných mezích.
Vesnice působí obyčejně. Zdejší obyvatelé, jakoby kopírovali své domy jeden od druhého. Lišily se snad pouze vlastnictvím množství stavebního materiálu.
Nevím, který dům přímo patří oněm zmiňovaným Jankům, ale v této vísce není moc pravděpodobné, že by se tady lidé vzájemně neznali. Jen je potřeba se někoho zeptat. Je pravdou, že si připadám poněkud jako žebrák. I když k němu reálně nemám daleko. Veškerý můj majetek je omezen na vlastnictví v rámci naší organizace. Zrakem spočinu na dívce, která právě hází slepicím.
,,Dobrý podvečer." pozdravím opatrně zdravou rukou, abych upoutal dívčin pohled. ,,Omlouvám se za vyrušení, ale rád bych se vás zeptal, který dům náleží rodině Janků? Měl bych k nim takovou......docela velkou prosbu." upřesním, o co se mi jedná. Předpokládám, že se mne na to ona lidská žena stejně zeptá. Pokud tak skutečně učiní, vysvětlím jí, že hledám nocleh kvůli blížícímu se večeru a zopakuji svoji upravenou verzi střetu s bandity, kterou jsem již obdařil vozku i bylinářku.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Jak si přejete princezno."
Kývli tví ochránci a dobrá polovina z nich se odloupla ze tvé blízkosti a rozdělila se do několika směrů, načež zamířili do města. Zbytek zůstal s tebou. Nejspíše tě nehodlali ponechat bez ochrany. Přece jen byla jsi jejich primární úkol.
Léčitel se zadíval na předmět, který jsi mu ukázala a mírně se na něj zamračil.
"Hmmm temný a mocný toď objekt. Nejsem si jist, zdali bude v mých silách zlomit jeho moc. Mohu se o to pokusit, ale výsledek zaručit nemohu. A určitě to zabere nějaký čas. Kolik to nejsem schopen říci."
Obeznámil tě s realitou. Oslovený trpaslík k tobě vzhlédl, posedávaje na jednom z kamenů tvořících lem okolo lampového městského stromu.
"Jak jsem řekl teleporty a portály. Jinak bychom se sem tak rychle nedostali. Koho dalšího? Hmmm mé společníky se kterými jsem skončil ve skupině. Všichni jsou z magické univerzity stejně, jako já jestli se ptáš na tohle."
Broukl s poklidem a pohrával si v ruce se svou holí.
"Hmmm kdybychom neočekávali, že nepřítel udeří znovu nejspíše bychom zde nebyli. Jediné co vím, je to, že mračna se nestahují jen nad tímto královstvím, ale všude. A temné síly jsou mocnější a dravější, než kdy dříve."
Pravil Horgal potemněle.

Tábor léčitelů

„ Najděte královnu.“
[/b]Prohlédla jsem si své ochránce, načež jsem se odvrátila a podívala jsem se na krabičku a vak. Vydechla jsem potichu oklepla jsem se.
„ V tomhle je dýka, která byla určena mně. Je to dýka, která pohltí duši toho, kdo je s ní zasažen. Obětoval se. A já nechci, aby tak zůstal.“
Podívala jsem se na léčitele. K Vaku jsem ho blíže nepouštěla, nepotřebuji, aby se hrabal v naší mladé naději někdo další.
„ Horgale… Jak jste se sem dostal a koho dalšího máme očekávat? Předpokládám, že i když jste zmeškali první bitvu, nebyla nejspíše poslední a bude vaší pomoci potřeba i později. Nebo máte nějaké další informace, které by se nám mohli hodit?“

Elfí katakomby
Ilya

Jak Veska tak Heremond si prohlíželi toto zajímavé místo. Prvně se tvůj pohled setkal s tím Heremondovým, který zamířil za tebou.
"Odpočinek zatím není na místě. Čeká nás ještě dlouhá cesta a nebezpečí je stále blízko."
Veska nad jeho slovy jen stroze kývla a zamířila za vámi. Otázkou bylo kterou chodbou dále pokračovat. Nakonec sis jednu vybrala a pokračovali jste dál. O dalších pár okamžiků později vašeho postupu jste ucítili dunivé otřesy. Tlumené a zatím asi i docela vzdálené, nebo nepřívětivé. Heremond zpozorněl a pohlédl ke stropu chodby.
"Zlo nás stále hledá."
Zabručel. Raději jste pokračovali rychleji dále. Po čase už i tebe celé tělo bolelo a svaly pálily. Na takové výlety jsi fakt nebyla zvyklá. Nohy těžkly a kroky se zpomalovaly. Únava na vás opět doléhala až do okamžiku, kdy jsi ucítila čerstvý vzduch. Ještě pár kroků a stanuli jste u ústí chodby, když jste vyšli ven byli jste v další malé svatyňce. Museli jste si otevřít tajný vchod. Uvnitř svatyně nikdo nikde nebyl. Zdálo se to tu pusté a opuštěné.

Jezírko

Po hodinách chůze jsem byla nadšená, že jsme objevili i jiné místo než pouze spletité chodby, které vedly kamsi do nekonečna. Byla to menší jeskyně s teplým jezírkem.

Byla jsem stejně překvapená tak jako Veska. Rozhlédla jsem se po místnosti a nasála teplý vlhký vzduch z jeskyně. Na jazyku jsem cítila slaný železitý pach. Není pochyb, že jezírko mohlo být minerální termální pramen. Místo, které nejenom léčilo, ale bylo pro elfy posvátné. Jaká to škoda, že nemáme na prozkoumání čas a musíme dál.

Přemýšlím, zda navrhnout společníkům, aby si namočili své rány a zranění v jezírku. Jelikož ale v lese vše umírá a nevím v jakém stavu je tato voda, nebudeme raději riskovat přinejmenším infekci ran.

Tak jako tak, nasávat výpary z tohoto jezírka je příjemné a uvolňující. Chvíli u vody zůstanu stát a pak se krátce porozhlédnu po místnosti. Rukou jsem přejela po mokré kamenné zdi a přemýšlela, jaké to muselo být rozmlouvat s bohy.

,,Potřebujete si odpočinout, nebo jdeme dál?“ Zeptám se mých společníků.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Technicky vzato za správných okolností a postupů dá ale....."
Trpaslík utichl, když zjistil, že jsi neočekávala odpověď na své konstatování a jen mírně kývl.
"Ne princezno čekali jsme zde na vás. Nikdo z těch, které zmiňujete se zde neobjevil."
Odvětil jeden z tvých strážců. Jejich pohledy však zůstaly zmatené ohledně tvého ochránce, který odešel s tebou. Po chvíli však stočili pohledy stranou, nejspíše se smířili s tím, že je prostě pryč. Tak jako mnozí jiní.
Léčitel vzhlédl od zraněného kterému právě kouzlem zastavil krvácení a pohlédl na krabičku a pak na pytel s vejci.
"S čím konkrétně potřebujete pomoci jasnosti?"
Otázal se a zabloudil k tobě pohledem. Horgal se potuloval v dohledu.
"Když je zavřená odstiňuje magii, nepozná to."
Broukl směrem k tobě, jakoby nic a dál se loudal kolem.
"Má se někdo z nás po těch, které hledáte podívat princezno?"
Optal se uctivě jeden z tvých ochránců.

Mé krásné zpustošené město

„ Nejsem šťastná s tím, že jsem přišla o otce. Protože se minulost změnit nedá…“
Obrátila jsem k němu pohled, poněkud nepříjemný. Nemám ráda takové obvinění. K dýce jsem se již nevyjádřila.
„ Ano ceny jsou opravdu velké.“
Vydechla jsem potichu, pohled mi padl na vypálenou cestu, kterou jsem prošla já. Zakabonila jsem se, ale šla jsem dál. To, že jsem nikde nezahlédla ani Arwina ani matku a to mi přidělávalo další starosti. Další vrásky na čele.
To, že jsem uviděla, své strážce mě trošku uklidnilo. Trošku.
„ Viděli jste někde Královnu? Nebo Krále Arwina?“
Zeptala jsem se starostí v hlase. Pohlédla jsem na Léčitele.
„ Jsem celkem v pořádku. Potřebuji ale vyřešit jiný problém.“
Ukázala jsem na krabičku s dýkou. Položila jsem krabičku na stůl, vedle ní balík s dračími vejci. Na chvíli jsem k nim vložila ruku a zavřela jsem oči.
„ Budu v pořádku.“
Šeptla jsem k nim s mírným úsměvem.
„ Jen musíme najít Královnu a Krále a vašeho sourozence, kterého u sebe má.“

Trnín
Zumishi

"Věřím, že ano panáčku. Věřím, že ano. Nechť tě tví bohové ochraňují."
Kývla stařenka vlídně, než jsi odešel. Venku to vypadá, že se den kloní k pozdnímu odpoledni. Do setmění však ještě zbývá alespoň pár hodin. Hlas tvého neznámého společníka v mozku se ozval jen v podobě znechuceného BLEH a na chvíli zase dal pokoj.
Venku bylo ještě stále docela teplo. Tobě bylo o dost lépe, než cestou sem, zvláště díky tomu, že už ti ruku nervala bolest.
No a pokud ses tedy vydal dál dolů do vsi najít domov Janků, pak jsi zjistil, že vesnice má jen pár domečků. Něco co by se dalo nazývat radnicí bys tady nenašel. Zdá se, že místní stařešina, nebo starosta žije stejně, jako ostatní obyvatelé vsi.
Chatrčky byly sice různě velké, ale jinak se v ničem moc nelišily.
I tak se stačilo zeptat prvního kolemjdoucího a věděl jsi který domek patří Jankům. Ještě stále jsi mohl vidět místní, jak pracují na zahrádkách, nebo se teprve vracejí odněkud domů. Dost možná z polí, nebo lesů z širého okolí. Jedna mladá v podstatě čerstvě dospělá dívka na návsi procházela s ošatkou a rozhazovala kolem zrní, protože se tu volně toulaly slepice.
Skoro to tu vypadalo tak, že minimálně hospodářství tady sdílejí všichni dohromady. Je taky pravdou, že tu toho asi kdo ví kolik i dohromady neměli. Zdálo se, že si tě zatím ona dívka nevšimla.

Město
Nalaya a Laeron

Horgal za chůze sice poslouchal, co mu říkáš, ale jen nad tím trošku nespokojeně mlasknul.
"Pokud jsi spokojená s věcmi, jak se udály, pak by sis na ně neměla stěžovat a být nad nimi nešťastná. Vše přináší svá pozitiva i negativa."
Ohlédl se zpět směrem k paláci a krátce se zamračil.
"Odpudivá magie, ale i takové se na světě vyskytují."
Souhlasil s tebou a nechal tě vylívat si srdce zatímco sám pohledem putoval po okolí a hodnotil, jak na tom vlastně město je.
"Ve válkách neexistují nízké ceny. Vždy jsou jen ty vysoké."
Chmurný podtón, který jeho hlas měl, jasně prozrazoval, že věděl, o čem mluvil. I tak šel však vzpřímeně. Netrvalo to dlouho a vrátila ses ke stanu, kde se o tebe staral onen léčitel. Tví strážci se k tobě okamžitě přidali. Ostražitě si prohlíželi trpaslíka a jejich zmatené výrazy také napovídaly tomu, že hledali svého spolubojovníka.
Horgal si významně odkašlal a podstoupil bokem, aby ti dal prostor.
Léčitel ti také věnoval starostlivý pohled, jakoby se snažil ujistit se, že se tvůj zdravotní stav nezhoršil. Každopádně svou matku jsi zde nikde neviděla. Taktéž ani Arwina. Kdo ví, kde jim mohl být konec. Hlavně míst, kde se starali o raněné bylo po celém městě rozeseto.....opravdu mnoho. Vzhledem k množství raněných, nebylo vůbec čemu se divit.

S Horgalem ve městě

Zadívala jsem se na trpaslíka, ale pak jsem odvrátila pohled a zahleděla se na zničené město.
„ Kdybych navštěvovala školu mágů, nikdy bych nemohla bojovat ve válce, ve které padl můj otec a ochránit město, protože bych teď byla ve věži a ne tady.“
Můj hlas mírně ochladl.
„ A nikdy bych nemohla nastoupit na matčino místo, až přijde čas. Protože by mé království padlo už před padesáti lety.“
Pohled mi sklouzl na mou hůl, kterou jsem držela v dlani. Dýku jsem svírala s ní, a byl to velmi nepříjemný pocit. Když však vytáhl krabičku, opřela jsem si hůl o rameno a dýku opatrně vložila do krabičky.
„ Děkuji.“
Znovu jsem se rozešla, opírající se o svou magickou hůl a nesoucí vak plný vajec. Lehčí než před padesáti lety, ale pořád dost těžký.
„ Nebylo odvážně. Ale oprávněné. Můj pocit mě nezklamal, když mi řekl, že mám jít za nimi. Stín by je dřív nebo později našel a kdybych přišla byť o jediné z nich…“
Tiše jsem vydechla. Rukou jsem vklouzla do vaku mezi vejce a jemně každé z nich pohladila prsty. Mírně jsem se usmála, klidnější než před pár vteřinami, i když mé napjetí nezmizelo.
Šla jsem jinou cestou, než tou, kterou jsem prošla jako ohnivá zkáza. Nechtěla jsem to vidět zrovna teď. Na to dojde později. Neměla jsem na to dost sil. Ne že bych měla dost sil na pohled na zpustošený les a město. Na tolik mrtvých.
Zachvěla jsem se a srdce mi pokleslo, při tom pohledu. Ztratili jsme tolik životů. Vítězství bylo drahé. Opravdu velmi drahé.
„ Jdu z jedné války do druhé, padesát let v královském dubu mi uběhlo ani nevím jak... a přicházím o své drahé. Musím najít matku a zjistit jestli je v pořádku. Musí být…“
Kousla jsem se do rtu. Mířila jsem ke stanům, kde ošetřovali raněné. Matku, co naposled vím, tak měli odnést z bojiště. Snad se bude nacházet tam. Pohledem jsem hledala i své ochránce.
„ Zaplatili jsme tak vysokou cenu…“
Tvář se mi stáhla smutkem a srdce sevřelo bolestí.
„ Matka mi nechala vzkaz… vzhledem k jejím vidoucím schopnostem… mám strach, že to bylo její poslední rozloučení.“