Výtky k mrtvé příšeře
___________________

Zůstala jsem ležet na zádech a hleděla do nebe. Byla jsem se sebou celkem spokojená. Přeci jen jsem tu příšeru zabila. Ano pomohl mi, ale mohl ho přeci zabít i sám. Lehce jsem přivřela oči, když se zjevil nade mnou. Přesto jsem se lehce zamračila, když spustil tu svou.
Co sakra?!
Měla jsem v hlavě spoustu nehezkých slov, ale jen jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla pro své uklidnění.
,,Proč tebe nenapadlo ho podpálit celého a nechat shořet?" pronesla jsem také lehce jízlivou otázku než jsem s jeho pomocí se postavila na nohy. Nohy byly popálené snad ze všeho nejméně. Jedna ruka byla sežehnuta, až na maso. Lehce jsem sama nad sebou nakrčila nos. Tohle se mi nelíbilo. Popáleniny se přeci jen léčí dlouho. Minimálně týden na zklidnění a ta ruka.. To bude na dýl.
,,Co to bylo za...věc?" zeptala jsem se s ohlédnutím přes rameno na hromadu smradu válející se na zemi

Trůní sál

Dívala jsem se na toho trpaslíka, nebo co to bylo, zkoumala jsem ho, co říkal, a poslouchala jsem také Laerona, jak ho vyhodnotil. Zachvěla jsem se a zesláble jsem se zapřela o svou hůl.
„ Je velmi… potěšující, že se oba chcete vrhnout do první linie, ale v tuto chvíli jsem … nerada to přiznávám, ale jsem vyčerpaná. To, co se tam stalo, Lae, to když jsem s tebou ztratila kontakt a celá tvá přeměna k tomu… to poslední spojené kouzlo už jsem neudržela. U Matky Přírody… vždyť ho musela ovládnout matka, aby nevyvraždilo naši armádu.“
Vydechla jsem tiše. Matka…
Zachvěla jsem se a pohlédla jsem na Laerona.
„ Musíme najít královnu. Ten vrah tu nemusel být nutně jen kvůli mně.“
Skousla jsem si ret, načež ač s obtížemi, jsem zvedla své svěřence.
„ Bitva ještě neskončila, ale už je nesmím opustit, tajné místo je prozrazené.“
Ztěžka jsem vydechla a pomalu se rozešla ze sálu.
„ Vaše nadšení je ... potěšující, ale veškerá ta magie, která chrání toto místo, navíc zde došlo k obrovským magickým výkyvům a dnes ne jen jednou. Nehledě na to, že tu dospěl zlatý drak, pak tu došlo k těžkému magickému souboji. Přišli jsme o pána vodních koní…“
Zachvěla jsem se.
„ Pokud by byla alespoň nějaká šance, chtěla bych ho osvobodit dřív, než jeho duši někdo nadobro zničí.“
Vydala jsem se pomalu propálenou branou, kterou jsem zničila, s trochu zahanbeně skloněnou hlavou, když jsem procházela. Šla jsem pomalu, protože jsem unavená tím vším. A i když přišly posily, nejsem si jistá, jak moc budu schopna jim pomoct, aby mě magie znovu neovládla.
Slyšel jsi Laerone? V mém nitru jsou anomálie temné magie. A když jsme se oddělili a všechno padlo na mě, zhoršilo se to. Léčitel říkal, že máme silné spojení… a že mám být velmi opatrná. To že jsem tak vybuchla mohlo být kvůli tomu... a bude se to stávat. Možná častěji, než bychom chtěli. Mám strach Laerone...

Trůní sál
Nalaya a Laeron

Trpaslík se usmál v zářivém úsměvu a volnou rukou si smetl neviditelné smítko ze svého kabátce, pak si uhladil knír.
"Já? Jsem posila do Vaší bitvy a jak jste si mohla povšimnout, teleportoval jsem se sem."
Poznamenal důležitě, jakoby to bylo snad úplně samozřejmé.
"Musím však říci, že ten váš les je pěkně záludný. Původně jsem se chtěl objevit úplně někde jinde. A jak vidím ani zbytek mého týmu se nedostal na stejné místo, ja
ko já......zatracené elfské triky....bez urážky je to účinný magický systém, ale pro tyto případy velice nepraktický."
Vysvětloval a absolutně se odchýlil od původního tématu, jako pravý akademik zabředl do akademické otázky fungování magie a jejích konkrétních částí.
"Příště budeme muset koncentrovat přesněji soustředění na konkrétní místo a bod, udělat pár nových bezpečnostních opatření a celkově zabezpečit magický tok."
Dokonce si na chvilku vytáhl jakýsi malý zápisníček a udělal si pár poznámek, než jej zase schoval.
"Nicméně pořád je to fascinující....fascinující."
Usmíval se v podstatě nadšeně, jako malé dítě.

Princezna a trpaslík

Vše se událo tak rychle. Ani jsem se nenadál a byl tam vrah, který zabil místo Nalayi jejího ochránce a pak zase zmizel a v dalším úderu srdce tu byl ještě nějaký podivný trpaslík s jiskřící holí. Má hlava se pohnula a sklonila k těmto výjevům.
"Je děsivé, co se zde stalo, ať už je však tento.....muž kdokoli. Má pravdu v tom, že je třeba nepříteli čelit."
I tak jsem pár kroky částečně přehradil trpaslíkovi cestu k mé jezdkyni, kdyby měl přece jen zlý úmysl, který jsem však zatím necítil.
Koutkem oka jsem slétl také k vaku s mými nevylíhnutými příbuznými a pak jsem znovu pohlédl na trpaslíka a nasál vzduch do nozder.
"Je z něj cítit magie."
Konstatoval jsem. Svaloví na těle se mi pohnulo a šupiny zahrály všemi barvami, když jsem si srovnal lépe tělo a ovinul svůj ocas částečně kolem Nalayi. Stále zde hrozilo, že se znovu objeví ten divný vrah dokončit, co začal.

Trůní sál - cizí návštěva

Poplašeně jsem sebou trhla, když se poblíž nás ozval cizí hlas. Ani já, ani Laeron jsme ho nezaregistrovali včas, snad je to vyčerpáním, ale rozhodně je to trestuhodné. Pokud by to byl nepřítel, mohl nás sejmout aniž bychom si ho všimli. A to není moc dobré.
Polekaně jsem zvedla před sebe hůl a dýku s duší svého ochránce, snad jako by mi mohli pomoct a zadívala jsem se na onoho… muže, který vyšel vedle Laeronova boku, naprosto v klidu, jako by se nechumelilo, že tu stojí zlatý drak a princezna klečí v kaluži krve i s podivným vakem.
„ K-kdo jste?“
Držela jsem hůl před sebou a snažila jsem se zahnat vyčerpání, i když to už zoufale nešlo. Snažila jsem se netřást, vypadat i po tom všem trochu důstojně a rozhodně ne jako zlomená troska.
„ K-kde jste se tady vzal?“
Zeptala jsem se opatrně. Ruce mi klesly trochu dolů, pokusila jsem se, aby to vypadalo, že mu přeci jen dávám trochu… důvěry, ačkoliv teď jsem nevěřila snad ničemu tady kolem, kromě svého draka.
Pokusila jsem se vstát, dostat se na nohy a opřít se o svou hůl. Vejce jsem prozatím nechala i s vakem na zemi.

Pokračujeme kdepak se mi touláte? ;)

Ven´tas
Lenora

Leč vše v tobě bojovalo proti tomu, abys tak učinila, vykročila jsi vpřed k portálu. Zahlédla jsi ještě koutkem oka, jak dvě dítka, která jsi přivedla za tebou hledí a o okamžik později za nimi stál Ven´tas s rukama na jejich drobných ramínkách. To už jsi udělala ale ten poslední krok, portál zablikal a tys najednou vypadla na zem. Dopadla jsi do mechu a kapradin mezi vzrostlé stromy, a když ses ohlédla viděla jsi jen poslední třpytky, které mizely na místě, kde byl portál.
V hlavě jsi stále měla zmatek a ještě sis asi nedokázala dát úplně dohromady, co se vlastně stalo. Dokonce sis nyní ani nebyla jistá jestli je tohle tvůj čas, nebo ne. Když ses posbírala konečně na nohy, které tě ještě úplně nechtěly poslouchat, začala jsi také vnímat více své okolí.
Bylo tady až nepřívětivé ticho. Nikde ani ptáček nezazpíval. Nikde ani veverka, nebo zajíc neproběhli. Jímala tě z toho zlá předtucha.
A pak jsi je zahlédla jako přízraky se šinuli tiše lesem. Mrtví ale připravení k boji. Další z těch stvůr, kterým jste už čelili. A bylo jich tolik. Jen zběžným okem jsi jich napočítala desítky a mířili tvým směrem a čím blíže byli tím ti přišlo, že zrychlují své tempo. A pak se rozběhli přímo k tobě, jakoby o tobě již dávno vědět. Další obtíží bylo, že jsi mezi obyčejnými nemrtvými spatřila i stvoření, která ti naháněla husinu. Rozličná ale neméně děsivá. A když už se vybíhaly ty příšery na mýtinku, kde jsi právě byla, ucítila jsi letmý záchvěv potemnělé magie. Trošku tě to polekalo. Kus nad tebou to vypadalo, jakoby se doslova rozestoupily stíny a z nich vyskočila štíhlá postava v černavém oděvu. Ani si tě nepovšimla a dvěma rychlými kroky byla u nejbližšího nemrtvého vztáhla k němu holou ruku a sevřela okolo hnijícího krku. Pak jsi k svému úžasu viděla, jak stíny doslova požírají tělo nemrtvého a to se rozpadá a mizí. Když se k tobě postava ohlédla, spadla jí kápě a tys spatřila tmavovlasého elfa.

"Je čas jít!"
Probral tě z toho všeho jeho rázný ostrý hlas. Pak se kolem tvého levého boku mihla další postava, která zůstala mezi tebou a mladíkem. Složitý elegantní účes a smoty světlých copů jí umožňovaly pohybovat se bez možného omezení kvůli dlouhým vlasům. Dívka, nebo spíše mladá elfí žena měla pevný mírně rozkročný postoj, ruce od sebe dlaněmi vzhůru a pohybovala prsty, jako loutkař, když tahá za nitky. Viděla jsi probleskující magické pramínky, které jí mezi prsty pableskovaly.
"Však už půjdeme. Jen jim dáme trošku za vyučenou!"
Odpověděla místo tebe dívka. Zahlédla jsi její její zbledlé oči. I v nich se třpytily magické toky a pak se zablesklo. Na okamžik ti přišlo, že se vše zpomalilo a pak vytryskly z dívčiných rukou rozeklané blesky magické energie, které zasáhly na tucet nepřátel, kteří se sesunuli k zemi.

"Kryj nás!"
Křikla dívka a rychlými dvěma kroky byla u tebe, aby se ujistila jestli potřebuješ podepřít, nebo jinak pomoci.
"Fffch! Jasně, jako vždy zase vše odedřu já jen proto, že jsem mladší co?!......Bahhh tak dělejte!"
Odvětil ostře mladík a mávl rukou s přikrčenými prsty ve vzduchu. Nemrtvý o dva kroky od něj padl na zem s utrženou paží a rozseknutou hlavou, z rány ještě doutnaly stíny.
"Jdou další a horší!"
Oznámil, aby vás trošku popohnal.

Trnín
Zumishi

Bylinkářka si tě prohlédla mírnýma očima od hlavy až k patě a pak pokývla hlavou.
"Ach tak starý Cyrdil tě přivezl.....noooo jak se na tebe tak dívám, dobře udělal."
Přešla blíže k tobě a vyhlédla ze dveří ven.
"Čekáš ještě na někoho? Jestli ne, tak pojď dál, venku se ti na to podívám jen těžko."
Chraplavý charismatický hlas byl dočista něco jiného, než ten otrapa co ti strašil teď ve věži. Stařenka ti poukázala na židli, která byla posazená mezi hromadu bylin a náčiní, tak, aby měla vše potřebné po ruce. Pak vyčkala až ses usadil a došla se podívat na tvou ránu.
"Jářku. Pěkná paseka, jen co je pravda, ale už jsem viděla i horší. Pokud to dáme do pořádku teď, nehrozí, že bys ztratil celou paži."
Lehce se pousmála, těžko říci, jestli jestli tě chtěla spíše uklidnit, nebo vyděsit.
"Čím byla rána způsobena?"
Otázala se stařenka věcně a začala si chystat hmoždíř, různé bylinky, nožík, děsivě zahnutou jehlu a pár dalších věcí.

Trůní sál
Nalaya a Laeron

"To, co každý, když je jeho lid v ohrožení. Dotáhnout to do konce."
Ucítila jsi zajiskření magie a pak jsi spatřila, že k vám přichází zpoza Laeronova levého boku. Nižší podsaditý, ale přesto na trpaslíka docela hubený muž s rozježenými zlatavými vlasy a vousy. V jedné ruce třímal hůl, která jiskřila blesky a nebyla sis jistá, jestli se jedná o magii, nebo trpasličí vynález. Druhou rukou si posadil jakési kulaté ochranné brýlky na čelo.
"Omlouvám se, že jsem zatím přišel sám a tak pozdě, ale jak se říká lépe pozdě, než nikdy."
Přízvuk tohoto trpaslíka byl mnohem více lidský a mluvil plynule společnou řečí. Jeho jazyk se zdál být také mnohem více uhlazený, než jsi očekávala. Letmo se ohlédl za sebe k hlavním dveřím.
"Je na čase znovu vstát a obrátit se ke svým nepřátelům čelem."
Pravil docela laskavě, nevnucoval se. Vyčkával v bezpečné vzdálenosti od tebe, tedy minimálně pro tebe, aby sis nemyslela, že ti chce jakkoli uškodit.

Hnijící maso a kořeny
Ahri

Monstrum padlo nakonec mrtvé k zemi a ty sis konečně mohla vydechnout. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdyby se tady neobjevil ten mág. A když už jsme u něj.....uslyšela jsi pomalé kroky. Kroky se zastavily až kousek za tvou hlavou. Když jsi vzhlédla spatřila jsi toho muže, jak na tebe shlíží.
"Přežila jsi. Dobře."
Konstatoval a pak se zadíval kamsi do dálky a zpátky na tebe.
"Zdá se, že alespoň nějaký zápal a kuráž máš. Co tě to napadlo rvát se s tou bestií jen dýkama?"
Najednou se ti zdálo, že nad tebou stojí přísný učitel, nebo snad mistr v nějaké dílně a plísní tě za obrovskou hloupost, kterou jsi právě udělala. Jeho tvář však nebyla zkřivená ani hněvem ani úsměvem. Zůstával naprosto klidný, stejně tak perfektně ovládal svůj hlas.
"Dokážeš chodit?"
Otázal a po chvíli váhání ti nabídl ruku, aby ses mohla s jeho pomocí dostat zpátky na nohy.

Elfí katakomby
Ilya

Teya byla pryč a tys opět vnímala své okolí. Své společníky a chodbu kdesi v podzemi. Heremond i Veska k tobě stočili své pohledy. Veska ještě naposledy starostlivě pohlédla na starého rytíře, ale ten jí obdařil jen úsměvem a pokývnutím a posbíral se na nohy. Ona šla jeho příkladu.
"My také."
Kývl rytíř a opět tě oba následovali. Tentokrát sis byla jistější ve svých krocích a bylo vidět, že si toho všimli i tví společníci. Dělala sis skoro neznatelné značky do stěn na rozcestích, kdyby jste se museli vracet a snažila se vnímat závany větru. Byla to asi ta největší nápověda, která tě vedla. Sice místy se ti ztrácel, nebo přicházel z některé štěrbiny ve stropě, ale i tak dalo se tím, alespoň trošku řídit.
Chodby někdy klesaly jindy stoupaly, časem jsi ztratila přehled, jak hluboko vlastně jste. Máš pocit, že jste šli další hodiny, než se chodba roztáhla do menší útulné jeskyně, ve které bylo sice dusno, ale také příjemně teplo. Když ses rozhlédla viděla jsi, že kromě okrajů místnosti kde chodbu lemovaly ještě větší balvany a skaliska. Byl zbytek prostoru vyplněn krásným téměř průzračným jezírkem, které sem musela přivádět podzemní voda. A nejspíše někde docházel i k jeho ohřevu, protože z něj stoupaly obláčky páry, voda nevřela ale teplá určitě bude.
"Páni......co je tohle za místo?"
Žasla k tvému údivu Veska, na okamžik ti připomínala malou zvědavou holčičku. Heremond se jen mlčky se zájmem rozhlížel. Z této místnosti vedly jen dvě další chodby. Na obdobném místě jsi nikdy nebyla, tedy ne pod zemí. Ale mohlo by se jednat o některé z posvátných jezírek, kam kněží a kněžky chodívali meditovat a rozmlouvat s vašimi bohy. To jsou však jen informace, které ses dočetla v knihách, nebo ti je vyprávěl některý ze starých elfů.

Elfí katakomby

Teya mě opustila rychleji, než jsem chtěla. Nasála jsem vlhký vzduch podzemních chodeb a pomalu otevřela oči. Teya měla pravdu, moc se spoléhám na kouzla. Snažím se vzpomenout na její poučky „ Když se ztratíš v lese… když se ztratíš v horách….když nemůžeš najít cestu z jeskyně…“ Tenkrát jsem se jí smála, že vesnici stejně nikdy neopustím. Škoda, že jsem tenkrát nebyla prozíravější.
Zpět k jeskyni, k podzemí to nemá daleko. Myslím, že nejdůležitější byly…značky? Podvědomě jsem sáhla k dýce, kterou je budu chtít vyrýt.
V půlce pohybu jsem se zastavila. Chtěla jsem ještě v klidu přemýšlet, všimli si moji společníci, že už nespím?
Vzduch. Musíme sledovat průvan větru. Začaly mi naskakovat informace do hlavy, jako by dlouho spaly někde vzadu v mé hlavě a jen čekaly na správné využití. Teoreticky bude lepší stoupat než klesat, ale co když klesající cesty vedou někam pod budovy? Nad tím je asi teď zbytečný přemýšlet.
Posadila jsem se a rukou si podpírala čelo. Vytáhla jsem dýku a zadívala se před sebe s čistou myslí.

,,Jsem připravená vyrazit.“

Hníjící souboj
_________________

Sama bych se nejraději zastavila nad svými myšlenkovými pochody, ale bohužel.. nato jsem neměla čas. Díky své pružnosti jsem se zvládla odrazit přibližně k pasu té "věci". Sama jsem lapala po dechu kvůli smradu který ničil mé plíce a snad veškeré mé chuťové buňky bylo to opravdu ...nechutné. Ovšem toto všechno jsem brzy přestala vnímat, když mé tělo pohltilo samotné peklo. Byla jsem ponořena v plamenech, jako kdybych si v nich chtěla zaplavat. Cítila jsem spálené vlasy a i kůži a maso. Bolest byla, cítila jsem jí, ale ta mě nyní ovládnout nemohla. Nemohla zastavit to co jsem nucena udělat.
Podařilo se mi dostat až k prsou té stvůry, ale nechtěla se nechat zabít po dobrém - jak se dalo očekávat. Držela jsem se rukojeti své dýky, ať nespadnu, když se po mě začala příšera ohánět svými pařáty a cloumat s sebou ze strany na stranu. I jsem cítila jak se otírá o mou zbroj, která se pomalu vpalovala do mého těla kvůli žáru z magických plamenů. To ten mág mě taky nemohl nějak ochránit proti tomu?!
Nohama jsem se zapřela a vyskočila ještě výš ke svému cíli. Jeho srdce se mi na okamžik odhalilo a já nesměla otálet. Opět jsem jej cítila jak se mu skoro podařilo mě od sebe dostat, ale využila jsem jeho vlastní síly. Díky ruce které se mě snažila setřást jsem se dostala přesně k potřebnému místu a sama s křikem zabodla dýku do jeho "srdce", ať už to bylo cokoliv. Celé mé předloktí zrudlo a popálilo se vnitřním žárem netvorova těla, které bylo jako vařící uhlí. Díky ruce monstra která se mě snažila dostat pryč se mi jej samotného podařilo přemoci. Srdce i s dýkou jsem vyrvala z jeho těla a dopadla tvrdě k zemi na záda.
Bolestně jsem se opřela o ruku a sledovala umírající monstrum které se přede mnou bezmocně potácelo. Jestli mě tohle čeká na mých cestách, budu potřebovat trochu lepší výzbroj. Vlasy jsem měla z poloviny spálené, takže mi nyní sahaly sotva k lopatkám. Špinavou a smradlavou dýku jsem vytáhla z netvorova srdce a uřízla si vlasy v délce u svého krku, takže mi nyní jejich dálka sahala přesně k ramenům.
Má ruka se podlomila a já si unaveně a vyčerpaně lehla na zem a lehce se schoulila do klubíčka. Až nyní jsem měla možnost plně cítit tu bolest. Celá jsem se chvěla pod tíhou právě odehraného boje na život a na smrt.

Trůní sál

Roztřeseně jsem držela v dlani prokletou dýku a dívala se, jak z mého ochránce vyprchává poslední střípek života.
„ Udělám, co bude v mých silách.“
Zašeptala jsem k němu, tichým bolestným hlasem, chvíli před tím, než se jeho oči zavřely. Dívala jsem se na tu věc ve své dlani, když pohltila elfí duši. Dlaně jsem měla zakrvácené, umazané, poškrábané a celé mé tělo křičelo vyčerpáním a smutkem. Tíhou toho, že dal svůj život za ten můj, ochránil mne a zaplatil nejvyšší cenu.
„ Co mám dělat…“
Vydechla jsem tiše, téměř zlomeně.