Andor.cz - Dračí doupě online

Tak alespoň umím házet!

Ha! To je hajzl! On chtěl zkusit štěstí, jestli se vyhne kulce! Magor. Ještě, že není ozbrojený.

"Táák je hodnej. Teď zavři oči a začni hezky po čtyřech lézt zpátky do své kanceláře. A ať tě ani nenapadne cokoliv zkoušet. Nebo skončíš jako tady tvůj podřízený. To jest mrtev. A když to hezky půjde, tak se tobě třeba ani nic nestane. Takže si rozmysli, jestli chceš žít či nikoliv."

Každý chce žít. Každý v jeho postavení. Nikdo nehromadí vliv a peníze, aby to jen tak zahodil.

Zatímco stále mířím na kapitána, tak řeknu Alessandře: "Hezky tahej naši mrtvolu, aby ji nikdo nenašel a pak se budeme v kanceláři v klidu věnovat tady pánovi."

Pokud nezkusí nějakou blbost.

"Víš proč se tohle děje?" zeptám se kapitána.

Tvl! Říkám si, že to nebude žádný sráč, že bude chtít bojovat, ale že si hodím, jestli ti to vyjde - 10 na D10? Okay, Bastiano. Okay.

Kapitán místní hlídky instinktivně sáhne k boku, kde mívá meč - akorát že ruka neúspěšně promáchne vzduchem. Meč totiž u sebe vůbec nemá. Velmi pravděpodobně je někde u jeho psacího stolu, na kterém je otevřená rozečtená kniha a nějaké zápisky vedle. Místnost osvětluje pěkná olejová lampa. Je zde velká skříň, jeden menší sekretář, dvě bytelné dubové truhlice. U stolu židle.

Na krátký okamžik se v kapitánově tváři mihne překvapení, to když nenahmatá meč a vzpomene si, že ho prostě odložil, nepočítajíc s tím, že sem takhle někdo vtrhne s nepřátelskými úmysly. Pak, po krátkém zaváhání, o krou ucouvne a zvedne před sebe prázdné dlaně, aby dal jasně najevo, že je vlastně zcela neozbrojen.

Pak vzdorovitě sevře čelist, což lze poznat podle toho, jak se mu na líci napnou svaly a neochotně si, mlčky klekne na kolena. Při tom si vás oba dva měří nepřátelským pohledem. Taky asi není důvod, aby jeho pohled nepřátelský nebyl.

Měli jsme i Hlučín...

No, dřív nebo později se to muselo stát. Ne, že ne. A doteď nám to i vycházelo.

"Hneš se a střílím!" huláknu na kapitána, zatímco na něj mířím kuší.

Jako. V případě nouze, mu tu šipku můžu poslat do nohy. Jen ne do stehna, aby nevykrvácel. Ale zase trefit se do kolene není taková sranda... snad nebude dělat problémy.

"Drž hubu a klekni si, pokud nechceš zdechnout!"

Tažení mrtvoly dělá, no, zvuk. Trošku.

Alessandra táhne dovnitř mrtvého, aby venku nestrašil. Což je samozřejmě jediné logické vyústění situace. Pokud tedy ty dva, kteří mají přijít, nechcete nějakým způsobem odstrašit, než vlezou dovnitř. Což by ale, logicky vzato, nebyl dobrý nápad. Minimálně ydokud není jasné, o co tady jde. Není jasné o co tady jde - ale už pro to umírají lidi. Ne, že by občas lidi neumírali pro míň. Když se připletou Benátskému bratrstvu pod ruce.

Tak či onak, tělo se sune po podlaze. Ze začátku tiše, pak kus jeho zbroje třískne při neopatrné, dalo by se říci až lemplácké Alessandřině manipulaci o zem.

"Co máš zas za problém, -" dveře se otevírají a v půlce se zaráží, když si místní kapitán stráže, vysoký muž ve středních letech s řídkým knírem, snědou pletí a šedivějícími vlasy po ramena, zjevně všimne toho výjevu před sebou. Zalapá po dechu a pak we zprudka nadechne, jako by chtěl snad něco říct.

Wtf!!!

COŽE, jako jak já ho mám vzít a zatáhnout? Proč já? Co budeš jako mezitím dělat ty? To je - to kurva není fér! Teda... Jako já umím odklízet mrtvoly. I úplně sama umím odklízet mrtvoly! Někdy musím odklidit i víc naráz, i když se tím většinou neobtěžuju. V Benátkách je to jednodušší, tam je člověk skoulí do vody a... A pak je někdo najde ráno a pak už je to něčí jinej problém.

Zaprotestuju aspoň pomocí gest, protože se nemůžeme hádat nahlas - a prostě ho čapnu za nohy a začnu tahat dovnitř. Vždycky ho kousek potáhnu, pak znovu. Dalo by se říci, že se jedná o takovou vskutku morbidní píďalku. Ve zbroji.

Zasraná manuální práce, fakt! Já jsem dáma! Takové věci nebudu přeci dělat! Ježíši, je těžkej... Tak pojď, ty balvane blbej. Konečně se pořádně prospíš.

Tak popojedem

"Neasi," řeknu Alessandře. "Samozřejmě, že ho musíme poklidit a nemůže tu zůstat takhle ležet na zemi. Neasi ženo."

Uklízení mrtvol je prostě základ asasínské práce!

"Hele, vem ho za nohy a prostě ho zatáhni dovnitř. A pak rychle přepadneme kapitána a jeho schováme do kanclu. Ne, že bych počítal, že se v noci teda bude do zbrojnice trousit armáda lidí."

Teda, leda bychom měli fakt super smůlu a přišli "ti" dva.

One down

Chlapík jen tiše zachrčel a svezl se na zem. Giotto. Tak se zjevně jmenoval. Ne tedy, že by na tom teď už nějak záleželo. Dokonce i Halapartna měla fajn trajektorii a svezla se tak nějak po něm, takže to neudělalo nijak výrazný bordel.

Kapitán zatím ven nejde. Nejspíše je příliš zaměstnán myšlenkami na to, že ho všichni pěkně serou a že pracuje s nespolehlivými a neschopnými amatéry.

OH!

Nojo, už jdu. Tak prostě jsem tě hlídala, žejo! Jak jsem to měla vidět, aniž bych měla nějaký rozhled!
Pomyslím si a seslezu zase dolů tam, kde jsem nechala halapartnu a následně to pár rychlými kroky vezmu k Bastianovi a mrtvole. Jejíž jméno vlastně už i známe - hej, což bych si i odpustila. Vždycky je lepší, když je vražda tk nějak - anonymní. Neosobní. Tak. A nebo osobní, ale když už, tak pořádně. Třeba ten zmrd, co mi sebral matku. Toho bych namlela do boloňský omáčky - kdybych ho někdy vyčmuchala.

Postavím se vedle Bastiana a prohlížím si mrtvolu.
"Musíme ho uklidit," šeptnu nenápadně. "Nemůže tu takhle strašit, úplně mrtvej."

Bang bang

Vykouknu za roh a než stačí strážný cokoliv udělat, dostane šipkou.

Než si uvědomí co se mohlo stát, svalí se na zem.

Ok, furt to v sobě mám.

Pak si všimnu, že na mě ze střechy něco gestikuluje Alessandra.

Ona tam byla celou dobu? Eh, měla hlídat, ať mi nikdo nevpadne do zad. Co už no.

Zámávám jí a ukážu na dveře, aby už přišla. Natáhnu do kuše další šipku a pro jistotu kuši namířím na dveře, kdyby chtěl kapitán znovu vyjít ven.

Oh

Vyslechnu si to taky. Takže s plánem, že budu hlídat, ať se k tomu nikdo nepřimotá je asi momentálně na chvilku konec. Co už se dá dělat, pokud plány nejsou fluidní, jsou stejně úplně k ničemu. Už jsem nahoře na římse přilehlého domu a tak mám lepší výhled na to, co se děje. Ne, že by to byl nějaký monumentální pohled. Prostě dva chlápci v barvách města, venku a hádají se.

Zagestikuluji na Bastiana dvě věci. První je, že jsou jen dva a nikdo jiný. To druhé je obecné gesto pro otázku. Jakoukoliv aktuální otázku. Teď je to z kontextu "co teď?" No, Bastiano čeká. Pokrčím rameny a vezmu si mezi prsty vrhací nůž, kdyby se něco posralo. Snad tedy neposere.

Kapitán zachází dovnitř, nasranej. Taky bych byla, hehe.
Ukážu Bastianovi, že už je jen jeden. Teď bude asi správný čas něco dělat.