Dolejší

Zamyšleně zamručím a kývnu. Než vstoupíme do kapličky, ohlédnu se na Izumi, abych si byla jistá, že je na blízku, ačkoliv o tom nepochybuji, a usměju se na ni. Potom vkročím dovnitř za Benjim a nechám na Sestře, jestli půjde také nebo ne.

Tahle místa zasvěcená jiným bohům mají pro mě zvláštní atmosféru. Necítím se tu úplně komfortně, ale dá se to přejít.

"Benji." upoutám jeho pozornost. Přivinu se k němu z jedné strany, dávám si pozor na zbraň, abych mu mohla šeptat domu ucha.

"Ty jsi mi něco dal a já tobě taky. Kus své magie. Možná v dalších dnech budeš schopný ji z někoho vycítit. Možná budeš schopný s ní manipulovat. Ale neměl bys to zkoušet sám. Mohlo by to být nebezpečné. Stejně jako, kdybys o tom někomu řekl. Ublížilo by to nám oběma." dívám se mu do očí, aby mi neunikla jeho reakce. V tomhle bychom si měli opravdu věřit.

"Je tu jen jeden menší problém. Bůh Hromu tě ještě nepřijal. Budeme ho muset přesvědčit." na okamžik se odmlčím. "Ale volba je na tobě. Protože čím víc spolu budeme, tím víc síly si ode mě vezmeš. Nedá se tomu zabránit." varuju ho. Měl by znát rizika, pokud by chtěl v našem spojenectví pokračovat. Ne, každý by o to stál. Magie Ligy je mužům zapovězená, kdyby na to přišly...

Je tu jeden člověk, se kterým by si o tom mohl promluvit, ale není na mně, abych jeho tajemství prozradila. Třeba za ním přijde sám.

"To je ve zkratce vše." pousměju se. Nemusí se rozhodovat hned. Kdo ví, jestli vůbec nějaké pokračování bude. Se vším, co nás na cestě ještě může potkat, nelze s ničím počítat. Přesto se mazlivě otřu svou tváři o jeho a pak mu na ni dám pusu. Potom se už pořádně rozhlédnu po kapličce. Třeba by tu mohlo být něco užitečného? Hm.

"Mají to tady podsklepené?" zeptám se zničehonic.

Dolejší

Naprosto dokonale jsem rozuměl tomu, proč použila zrovna tohle slovo, ale i přesto jsem se neubránil nespokojenému nakrčení nosu. Koule... Takový obludný a ještě ke všemu nepřesný výraz pro moje krásné umění... Navíc proti vykousávačce od zombíka byla výhra prakticky jakákoliv prevence, takže se to nedalo brát ani jako kompliment.

"Uvidíme." odpovím sice rádoby otevřeně, ale už teď vím, že k tomu nedojde. Však už po cestě sem z Vřídel bylo zřejmé, že jsou všichni v neustálé pohotovosti a s každým dalším krokem směrem na sever to bude jen horší. Gabriela zmizí směrem ke strážní věži a my se můžeme jít věnovat tréninku.

"Výborně..." dostanu ze sebe po dalším hlubokém nádechu. To že Yuli sama uzná můj nárok na kompenzaci bylo dobré znamení. Většinou má totiž tendenci tyhle věci bagatelizovat a člověk se s ní musel přetahovat o každé slovíčko nebo viditelný šrám.
"Jako bych po tobě někdy chtěl nějakou koninu." zamručím na oko dotčeně, ale zubatý úsměv jasně prozrazuje opak. Musím si to pořádně rozmyslet a tak to prozatím uzavřu slovy: "Hned jak na něco přijdu, budeš první kdo se to dozví."

Jiné druhy magie

Tak tohle je učí?

Ruku natáhnu i k Yuli. Všimla jsem si pozvednutého obočí a nemám v úmyslu ji vymýšlet žádnou přezdívku. To ovšem neznamená, že by za přehodnocení nestála přezdívka mága. Nu uvidíme.

Stále zachovávám vážnou tvář.
„Jednou to přijít muselo."
Přikývnu.
„Vlastně jsme ráda… že se to stalo s tebou."
Dodám zamyšleně.
„Oproti ostatním jsi byl ty a tvoje koule výhra."
Až teď nechám proniknout úšklebek na moji tvář. Několikrát zvednu obočí.

„No nic, nebudu rušit… vypadáte, že máte svoje plány.
Třeba bude po cestě čas si o těch tvých…kratších a kvalitnějších produktech popovídat."
Zase vypadám, že jsem nic na světě nemyslela vážněji. Kývnu na pozdrav a zmizím.


Vyrazím zkontrolovat bránu. Všichni se sice tváří, že jsme tu v naprostém bezpečí ale podle mého je lepší tisíckrát se strachovat zbytečně než něco jednou podcenit. Ostatně místní by o tom mohli vyprávět. Pomalu pak dojdu až k věži. Dnešek je náročný. Žebra už zase bolí. Ale to není hlavní problém... mám plné zuby toho tancování kolem ostatních. Zaťukám na žebřík.
"Můžu vstoupit na palubu?"
Zeptám se.

Mezičas

Trochu se to tu zvrtlo v dohad o tom, co vlastně uděláme s mrtvolami vesničanů..
Byla jsem ráda za to, že nakonec bylo tak nějak odsouhlaseno to, že pálit ty mrtvoly byl špatný nápad, zbytečný nápad abych to upřesnila. Co už se nedalo říct o mém nápadu se svěcenou vodou.. maličko jsem se tak pousmála, když tohle bylo uznáno coby dobrým nápadem, nápadem, který se v tenhle okamžik hodil nejvíce.
Jsem i ráda za to, že se poněkud vyjasnilo to, jenom co se potecionálních nepřátel a potvor na naší cestě. Samo sebou jsem při tomhle naslouchala každému slovu, abych si to mohla později zapsat. Samo sebou, jedna věc je co učilo Gymnázium, basic informace, které jsou nic moc v porovnání s tím, co věděl někdo přímo z praxí, někdo přímo z terénu. Sam sebou, nejvíce mi ulpělo na mysli to, jak tyhle potvory zničit - magie či oheň nebyly absolutně problém. Jestli na nějakého narazíme, můžou vsadit všechny svoje tesáky na to, že zažijou velice kvalitní grilovačku..
Takže jakmile je tohle dohádáno a vyříkáno, samo sebou raději budu někde cákat svěcenou vodu, než se pokoušet kopat ve zmrzlé půdě..

Jakmile tohle bylo vyřešeno, byly jsme tak nějak.. free.
A co může jeden dělat v takovou chvíli? Samozřejmě mohla jsem se věnovat svým zápiskům, ale to asi raději nechám na vhodnější, klidnější chvíli. Vzhledem k tomu, že jsme mohli čelit poměrně silným potvorám, a onen boj s Krysákem mému sebevědomí taky příliš nepřidal, zbývala tedy jedna věc, kterou učenec Gymnázia mohl dělat.
Co jsem pak našla a viděla Ariho, tak jsem v tomhle smýšlení nebyla jediná. Opřená o futra dveří jsem s překříženýma rukama na hrudi krapet pozorovala jeho osobu, jak bádal nad svojí knihou kouzel. A vypadalo to, že snad i dostavil se nějaký úspěch.. no, minimálně za mě byl jistý úspěch toho, jak se mi jej povedlo krapet překvapit, že mě zaregistroval až takhle později..
"To je záslužné, určitě se to bude hodit." poplácám jej symbolicky po rameni, jak dostane se blíže.
"..některým by se taky hodilo trochu.. vylepšit určité triky." zaculím se krapet při těhlech slovech. Tušila jsem, že jsem nepotřebovala říkat více, protože mě v tomhle znal. Asi nejlépe ze všech na světě. A bylo to i tak, jak jsem předpokládala. Nenechal se pobízet dlouho a div mě přitom nevystrčil ještě ze dveří, přitom co si ještě stanovoval nějaké podmínky.
"Tsche... děláš jakoby to bylo poprvé.." odfrknu si trochu nad tímhle jeho požadavkem.

Venku bylo rozumnější tohle podnikat, přece jenom více prostoru na manipulaci a taky případného útěku.
Vytáhla jsem svojí knihu, kdy jsem ještě procházela svoje poznámky, notace.. ujišťujíc se v tom, že postupy byly správné.. mohla jsem sice trénovat na něčem jiném, ale panáci bez života nemají takový.. šmrnc.. jako živý target. A střet s Krysákem mi řekl, že musím více zapracovat na svých útocích.. tedy zejména jejich síle jako takové. K tomu jsem mínila nyní zneužít Ariho. A on, z toho taky trochu něco samozřejmě bude mít. Dé fakto, pomáhali jsme si takhle navzájem.. eh.. no, zpátky k tréninku. Soustředění na maximu a pak už to bylo jen práce rukou, kdy tak vzduchem proletí několik projektů Fire Arrow, aka Fénixova plivance (19, 11). No.. tak jo.. asice jsem se soustředila trochu více no..
Fajn, tohle Ari odnesl asi trochu více, než bylo celkově v plánu.
"Tak fajn.. po tomhle ti něco málo dlužím.. ale běda jak vymyslíš nějakou koninu.." uznala jsem nakonec tohohle našeho společného tréninku, že nějakou určitou satisfakci si za tohle zasloužil. Ale samozřejmě v rámci mezí.. nemíním dělat nějaký úchylárny..


Co se vymýšlení přezdívek některých členů týkalo, při poznámce o ´Plamínku´ jsem lehce více pozvedla pravé obočí.
Tohle bylo asi to nejdivnější přirovnání nebo styl přezdívky, který jsem slyšela.. samozřejmě tomu ještě dominovala ´Sirka´, ale v tomhle jsem maličko viděla i svůj malý, škodolibý smysl.
"Stačí Yuliya.. nebo Yuli.. nevyžaduji nic jiného.." zamručím nakonec nezúčastněně. Stejně jako jsem se moc ani neúčastnila menšího rozhovoru mezi onou Grabrielou a Arim. Jop... zřejmě to vypadá, že dvojsmyslná slovní spojení jsou asi specialitou dalšího člověka v mém okolí..

Někde mezitím

Fakt, že Gabriela upřednostní nově vzniklou přezdívku před jménem mě vlastně nepřekvapí. Působilo to tak trochu jako její styl, ale na závěry bylo poněkud brzy.

"Jednou to přijít muselo." zhodnotím pobaveně její přiznání. Když se pak opře do výdrže a pocitu pronikání mám co dělat abych se rovnou nerozesmál. Její výraz totiž působil, že otázka byla myšlena seriózně a já se tak musím hodně snažit.

"Očekávání je ošemetná věc." začnu zlehka, ale brzo sklouznu k původnímu směru. "Jakmile ho má někdo až moc velké, tak se s ním hůř pracuje. Ale jsem zastánce kratšího a kvalitnějšího produktu, než dlouhotrvající bídy." pokrčím rozpačitě rameny, ale na tváři mám stále ukotvený úsměv.

"Nic takového necítím, ale můžu rozhodnout, koho pustím dovnitř." objasním svoje předešlé tvrzení. Střecha před deštěm ochrání každého, moje bublina jen mé spojence, v tom bylo to kouzlo.

"Snad tě moje další kouzla tolik nezklamou." popíchnu Gabrielu na konec. Stále jsem tápal jestli její zájem o kouzlo byl čistě akademický nebo jestli se snažila odhadnout jak nebezpečný/přínosný můžu být.

Dolejší

Mlčím a poslouchám. O těhle bestiích toho moc nevím. Byl jsem mizerný student doma a vydrželo mi to i tady. Dozvídáme se toho hodně, ale stejně prostor pro otázku najdu.
Ale čekám s ní příliš dlouho a skupina se začne rozcházet. Sestry zmizí jako první ještě během hovoru a další je po chvíli následují. Promarněná chvíle mrzí, ale vrátit nejde.

Gabriela se pustí do hovoru s Aricem. Uhlíkem, jak byl přejmenován. Ztěžka si povzdechnu. Vyjel jsem na něj úplně zbytečně. Vyjel jsem na něj protože mě štve někdo jiný a on to schytal. Patří mu omluva a při první vhodné chvíli se mu jí dostane.

„Kluzký? Potřebuju s tebou dát řeč. Někde v soukromí.“
Otočím se na velitele.