| |||
13 "Do pr....kenné ohrady!" zakleji, když rozmete všechny mé možnosti a ještě mi hodlá názorně předvést, že nemám pravdu. To, že ten lavicomen málem zabije jiného příliš nevnímám, jelikož mám jiné starostí a to nenechat se zabít nebo uspinit, tím černým hnusem. Takže zkusíme sílu víry. Modlit se nehodlám ani bych nevěděla jak na to. Člověk je svého štěstí strůjcem a vše ostatní jsou jen výmluvy. "Neexistuješ. Neexistuješ. Neexistuješ!." Někde jsem viděla, že aby některá kouzla fungovala musí v to dotyčný věřit. Ovšem moje strategie opravdu nefunguje. První chapadýlko se ke mě pláži jako nějaký had, který mně chce zaškrtím. Ještě můžu zkusit jej ukecat? "Na mě opravdu nemáš chuť jsou tady chutnější sousta. Třeba, třeba..." rozhlížím se.." ta deka. Dva v jednom. Výhodná nabídka. Navíc v dárkovém balení. Neber to. Já být tebou tak po ní skočím." Rovněž nepozoruji žádnou změnu. Natahují se i další chapadýlka. Doufám, že mi neušmudlají šáty. "Pane profesore, mohl byste to kouzlo zrušit." požádám jej. Už mi začínají docházet nápady. A tohle by fungovat mohlo. No ne? |
| |||
13 Pozoruji jak se snaží a můj výraz povolí úplně. Na její otázku ohledně utíkání neodpovídám hned a místo toho radši poslouchám ten její myšlenkový tok. „Na otočení kouzla nebývá zrovna dost času. Od chvíli, kdy ho dokončím a než začne účinkovat je to sotva zlomek vteřiny.“ Lusknu prsty a volná židle vedle ní se přemístí vedle té na stupínku. „Zrcadla bych jistě nezkoušel, ačkoli nepochybuji, že zrovna vy máte nějaké vždy při ruce. Málokteré kouzlo má přesnou trajektorii letu a obávám se, že fyzika černé magie bude fungovat trochu jinak než ta světla. Ale jistě to můžeme někdy vyzkoušet. Rozhodně.“ Kopnu do Svena, aby si to koukal zapamatovat a pak mi to připomenout. „Doplňte chybějící složku a kouzlo krásně posílíte. Ukotvit, to mi budete muset předvést.“ Snažím se nic nevynechat, ačkoli některé možnosti jsou úplně zcestné. „Se živými štíty je to stejné jako se zrcadly, ale občas se hodí.“ Poslední část už nekomentuju a místo toho se usmívám. Je to samá špatná možnost, ale to nevadí. Když ale přijde s modlitbou, velmi mě zklame. „Tak nám to prosím předveďte.“ Přikývnu a kouzlo nad mojí rukou se začne přesouvat k ní. Jsou to taková chapadla temnoty. Než se ale můžu pokochat její snahou o obranu proti neznámému kouzlu, Tonka se začne zvedat a vezme s sebou i svého spolusedícího. Tedy spíš ho srazí k zemi. V mysli mi naskočí informace z karet a pana Jena si dál nevšímám. Horší by mohlo být, že sražený chlapec je člověk. Výkřik, jeden náraz, krev, druhý náraz. U prvního nárazu se vymrštím, že by to pravděpodobně u učitele čekal málokdo. U učitele s kovovými pláty po těle jako brnění. Ještě se ani nedotknu nohama podlahy, když už na místě klečí druhý Sven a sklání se nad mladíkem. Svezu se k zemi k nim a přidám svoje ruce k jeho. Kouknu na Svena a společně proneseme nějaké zaklínadlo. Kaluž krve se přestane zvětšovat, naopak se trochu zmenší. Zvednu hocha do náruče a počkám, až se Sven zvedne. Předám mu ho a pak se vrátím pohledem k Helen, jak zatím zápasí s kouzlem. Kouzlo se snaží přichytit na její tělo a spoutat ji. Pokud se nemůže pořádně přichytit, rozvětvuje se a vytváří kolem ní jakýsi kokon. Vezmu si chlapce v bezvědomí a vykročím. Vím, že už není v kritickém nebezpečí, ale minimálně otřes mozku mít bude. Tohle chce skutečného léčitele. Je zbytečné se ho snažit uzdravit našimi metodami. Zvlášť, když tady je odborná pomoc dostupná. Vyjdu kolem kluka s lavicí a ani se po něm nepodívám. Nejkratší cestou zamířím k ošetřovně a nikoho kolem si nevšímám. Zaklepu, ale když nikdo neotevírá, vejdu dovnitř. Chlapce položím na nejbližší postel a přejdu ke zdi. Požádám školu, že bych potřeboval léčitele. |
doba vygenerování stránky: 1.3385579586029 sekund