Andor.cz - Dračí doupě online

Trnín

Ty mě nevyléčíš a takto nemůžu fungovat. Takže si nestěžuj. odbudu hlas, o kterém však stále nevím, co je zač a jestli je vůbec reálný.
Trvá jen malou chvíli, než se dveře otevřou a zpoza nich se vynoří obličej, v němž se zračí stáří a moudrost lidských věků. U lidí je tohle mnohem více zřetelné, než u netoliko stárnoucích ras, včetně té mojí. Podvědomě přelétnu očima zařízení chatrče, které se mi podaří uzřít z pozice přede dveřmi. Skutečně se zřejmě jedná o místní bylinkářku.

,,Omlouvám se za vyrušení. Byl jsem zde vysazen místním starým vozkou." Ani neznám jeho jméno. uvědomím si, že se mi stařík ani nepředstavil. Přitom jméno je důležitá informace, bez ohledu na to, čí jméno to je.
,,Prý byste mi mohla pomoci s mým zraněním." dotknu se opatrně zdravou rukou poraněného ramene. Důkazem budiž zakrvácená část oděvu v těch místech. Celkově můj vzhled asi nebudí dojem někoho, kdo si přišel koupit nějaký bylinný vývar. Stojím asi dva metry ode dveří, aby se stařenka cítila podvědomě více v bezpečí. Nevím, jaké má zkušenosti s potulnými zraněnými, kteří jí klepou na dveře pro pomoc. Stejně tak mohla už čelit nějakým lapkům a jiným zlodějům, kteří se pod touto záminkou chtěli dostat k možnému lupu, který si staří lidé mohou schovávat různě po domě.

Loučení

Brečela jsem, ani jsem se nesnažila to nějak skrývat.
Ostatně ani to příliš nešlo, zkoušela jsem to, ale velmi rychle jsem to vzdala a nechala je prostě proudit.
Hleděl na mě a já, skrz slzy, na něj.
Mluvil, mluvil na mě, ale jeho slova, vnímala jsem tak sotva každé třetí, možná čtvrté. Vnímala jsem, že řekl něco o tom, že co učinil udělal pro budoucnost nás všech.... Když vezme mé tváře do dlaní, lehce mu na jednu ruku položím tu svou. Cítila jsem jeho teplo, jeho jemnou kůži a moje se rozproudili naplno.
Dále potom slíbil mi, že odpovědi ke mě přijdou sami, stejně jako všechno potom pochopím.
Jenže... jak? Když už teď mi absolutně nic nedávalo smysl a byla jsem naprosto ztracená už nějakou dobu. Dříve ale než stačím něco říci, než se stačím vůbec k něčemu přemluvit, jeho rty na těch mých umlčí jakákoliv slova, která chtěla vyjít.
V tomhle okamžiku pro mě tak nějak přestala existovat realita, čas a svět kolem nás.
Vědomě jsem si přála, aby se tenhle okamžik natáhl na celou věčnost, ještě lépe, aby nikdy neskončila, ale to bohužel bylo jenom moje nejniternější vroucné přání.
Realita byla bohužel jiná, mrazivá, bodající...
Slzy, které tak na okamžik přestali téci byly zase zpátky.
"Ne..." vydám ze sebe nakonec i když moc silně to neznělo, když tenhle náš okamžik skončil a já musela čelit oné realitě, která na mě čekala. Ano mě, jenom a bohužel mě...
Jeden přál si, aby byl zase malé dráče, prosté malé dráče, jehož největší starostí je dostatečně jíst a sílit.

Magie zavíří vzduchem a znovu oběvuje se tu magický portál, který ústil zpátky do lesa.
Pohledem mihnu mezi Ven´tasem a dětmi, kterých jsem si všimla pořádně až prakticky teď. Každá moje buňka teď zápasila s tím co mi bylo jím řečeno, čemu bych měla jakožto jeho dračice naslouchat a poslouchat jej a tím, že jsem chtěla zůstat tady, s ním a bylo mi absolutně jedno co se stane se světem.
Trvalo mi a chtělo to nepředstavitelné množství mé vůle jako takové vůbec rozpohybovat svoje tělo a poté jej směřovat k tomu portálu. Tak tak jsem stačila ještě pokynout k dětem aby ku mě šli. Za sebe jsem se nepodívala. Věděla jsem moc dobře, že jestli bych se otočila už bych se nedokázala k ničemu přimět, nedokázala bych odejít. Snad mi odpustí...

Království a jeho lid
Alasseon

"Ne každého obyvatele města nejspíše nadchne, že se musí takto dělit o své pohodlí a zdroje, ale zařídíme to Veličenstvo. Co se týká naučení se zacházet se zbraní......není to tak, jednoduché, jak pravíte. Ano jsou to zvěsti, které o elfech kolují a které elfové rádi přiživují, ale opravdu tomu není tak, že by každý uměl zacházet se zbraní. Možná tomu tak bývalo kdysi za největší slávy elfů, ale dnes už to tak není. Mnozí z těch, co přicházejí do města, nezažili žádnou válku, mnozí jsou prostí rolníci, lovci, nebo řemeslníci. Období klidu mnohé ukolébalo a potřebu nosit zbraň a hlavně umět jí efektivně používat odsunulo do pozadí, taková je bohužel pravda Výsosti. Uděláme, co půjde, abychom naučili v rychlosti co nejvíce našich obyvatel alespoň zbraň správně držet, krýt se za štítem a bodat ostrým koncem, ale nečekejte zázraky. Z rolníka za pár hodin vojáka neuděláte."
Seznámil tě rádce za pomalých kroků nahoru se skutečnostmi, abys byl, co nejvíce v obraze.
"Posly rozešleme, jak si přejete Veličenstvo. Jen nenechte se mýlit. V říši není bezpečno nyní nikde. Jelikož nemáme nyní roztaženy po lesích hlídky, tak jak tomu bývalo zvykem nevíme zdali se nepřátelská armáda nerozdělila. Druhá část může být již na cestě a ničit všechny ostatní vesnice a usedlosti v širém okolí. Doporučoval bych spíše nechat obyvatelstvo stáhnout se do věších měst a pevností, aby měli v případě útoku šanci se ubránit. Většinu bojeschopných, souhlasím, že bychom měli koncentrovat zde. Je to obtížná situace můj princi, ale je třeba snažit se nacházet všechna pro a proti našich kroků. Každý chybný krok může být fatálním."
Rádce se díval upřeně před sebe. Doporučení a své názory ti dával automaticky, aniž by se ptal na to zdali o ně stojíš, nebo jestli se ti líbí, byla to jeho práce.
"Vydám příslušné příkazy Výsosti. Jakmile vše vyřídím opět se k vám připojím s novými zprávami."
Pokývnutím se s tebou před kryptou rozloučil a zamířil už rychlejším krokem do města. Viděl jsi, jak již cestou instruuje několik elfích ozbrojenců a předává jim základní úkoly.
Sám jsi zamířil na hlavní nádvoří, kde se zhruba po hodině začali objevovat první elfí dobrovolníci, ženy, muži, mladíci, děvčátka, starci i stařeny, bylo mnoho těch, kteří chtěli chránit říši. Jsi si jist, že jsi mezi přítomnými zahlédl i několik neelfích příslušníků, většinou spíše lidé, nebo púlelfové. Přichomýtl se k tobě také jeden z elfích důstojníků.
"Naši muži již obcházejí mezi obyvateli a vyzbrojují je. Jen doufám, že budeme mít dostatek času je něco naučit."
Starší elf s stříbřitými krátkými vlasy s hodností seržanta. Pamatuješ si jej ještě z dob, kdys byl malý a on byl jen obyčejný strážný u brány, než jej tvůj otec povýšil.
Do města proudilo stále více a více uprchlíků a ubytovat je a najit jím místo nebylo zrovna lehké. Pro jednou to vypadalo ve městě, jako v mraveništi.

Trůní sál
Nalaya a Laeron

Lareon byl na chvilku nepřítomný nejspíše předával tvou zprávu, hned na to na tebe opět starostlivě hleděl.
Elf zatnul zuby, když jsi z něj vytáhla dýku a bolestně se zachvěl.
"Yggghhh.....jste laskavá princezno......ale tohle....."
Těžce vydechoval, mezi prsty ti protékala krev. Oči mu padly na dýku, která ležela poblíž.
"Stará a temná....magie....nemůžete.....nejde to.....yrrrch....uuuh...uhhh...jen prosím.....dejde mé....duši svobodu......děkuji Vám princez.....no....."
Jeho hlas se vytrácel a jeho oči pohasly a zavřely se. Hruď se přestala zvedat a tys cítila jak tě pálí obě dlaně a temně se z nich kouří, něco ti bránilo jej vyléčit. Pak jsi zahlédla, jak krátký jasný paprsek vystřelil z elfa a vsákl se do oné temné dýky, která ležela vedle tebe. Vypadala zlověstná a na okamžik, jakoby snad zapulzovala temně rudou barvou. Cítila jsi z ní stejnou temnou neznámou magii, skoro ti připadalo, jako by se čepel dýky hladově leskla.

Trnín
Zumishi

Stařík se na tebe podíval s úšklebkem a zavrtěl mírně hlavou.
"Toho našeho bys musel vypít litry, aby tě bolela hlava, ale silné je to je pravda. Musíš ho umět správně udělat, aby to nebyla břečula na bolehlav."
Vozka ti přistavil povoz u domku bylinkářky a kývl ti na rozloučenou.
"Svět je malý. Třeba se ještě uzříme."
Šlehl bičíkem a rozkodrcal se dál do vesnice. Tys přistoupil ke dveřím bylinkářky a zabouchal.
"Měl jsi ho zabít mladíčku. Vše dobré se ti jednou ve zlém vrátí a ten muž ti přivodí utrpení.....a teď se chceš nechat léčit od nějaké šarlatánky.....ach....."
Začal zase otravovat ten hlas ve tvé hlavě.
Zevnitř se ozvalo zavrzání prken a kroky.
"Už jdu už jdu!"
Zavolal ženský hlas. Už byl starší a nakřáplý a když se dveře otevřely, tak v nich stála stařenka asi o hlavu menší než ty, která na tebe hleděla klidnými vlídnýma očima. Čišela z nich moudrost získaná věkem i zkušenostmi.

Za ní jsi zahlédl množství nádob, lahviček a také pověšených bylinek a jiného náčiní na jejich zpracování.
"Buď zdráv. Tak pojď dál mládenče a pověz, co tě trápí."
Ustoupila ti z cesty a poukázala na jednu menší stoličku uprostřed místnosti u stolu, který byl zahlcený dalšími bylinami, velkou otevřenou knihou, nožíky a mističkami. Vůbec se nepozastavila nad tvým zjevem. Chovala se naprosto přirozeně a nejspíše vůbec nebrala v potaz tvou barvu kůže, nebo to, že jsi po zuby ozbrojen.
Tvým odhadem jí muselo být opravdu hodně. Typoval jsi, že tak k osmdesáti létům by mít mohla. Možná více a i přesto se pohybovala docela svižně a zdála se vitální.

Elfí katakomby
Ilya

Teya se na tebe podívala, nejprve spočinula očima na svých chladných rukách, které jsi vzala do svých a pak tobě tváře. Lehce se pousmála a pomalu se nadechla.
"Co se stalo, stalo se. Jsem ráda, že jsi vyvázla a měla v tomto ohledu štěstí."
Lehce ti ruce stikla, ale pak je opět pustila a stáhla zpátky k sobě, jakoby se snad vlastního doteku bála.
"Moc se spoléháš na magii, co jsem tě vždy učila o lese hmmm? Magie je dobrá pomůcka, ale musíš se umět bez ní obejít. Když neznáš svůj směr tak si ho urči. Každý cesta někam vede a jít kupředu je lepší, než zůstat stát na místě a čekat až tě sežerou vlci."
Ohlédla se, jakoby někam do prázdna.
"Dochází mi čas Il. Přežij. Udělej to pro nás obě a přežij. A pokud někdy budeš moci......najdi prosím mou duši a dopřej jí klidu. Chci dojít do Luniny říše."
Ve tváři se jí zračila prosba, pak se ještě jednou usmála.
"Nechť nad tebou naši bohové bdí Il."
Pak se najednou vše rozplynulo a ty ses probudila.

Ven´tas
Lenora

Ven´tasovy oči byly měkké a láskyplné. Prsty se dotkl tvé tváře a odrhnul pramen neposedných vlasů, pak ti otřel slzy a usmál se na tebe. Přišlo ti, že se na tebe díval, tak, jako nikdy předtím. S klidem, vědoucností a neskrývanou láskou.
"Ach má drahá Lenoro. Tolik mne trápí, že sis tímto vším musela projít a že se tvá duše musela tolik soužit. I mne čas bez tebe připadal nekonečný a nikdy jsem tě nechtěl ztratit, ale to, co jsme učinili bylo pro budoucnost nás všech. Bylo to nesmírně důležité a stále je. Vím, že máš nyní spoustu otázek a spousta věcí ti nedává smysl."
Znovu se vlídně usmál a vzal tvé tváře do dlaní. I v tomto mrazivém počasí jsi cítila, jak jsou teplé, jemné a příjemné na kůži.
"Slibuji ti však, že všechny odpovědi k tobě od tohoto okamžiku začnou samy přicházet. A vše pochopíš. Nalezneš to, co jsi ztratila. A naše cesty se opět setkají, jen ještě musíš vydržet o trochu déle."
Díval se ti do očí. Zdálo se ti, že i ty jeho se skleněně zaleskly.
"Pamatuj si však Lenyí vždy jsi, vždy jsi byla a vždy budeš mou první a jedinou láskou."
Než jsi stihla zareagovat Ven´tas se k tobě sehnul, prsty obepínající tvé tváře tě pohladily po spáncích a pak jsi ucítila jeho jeho v této zimě vroucí rty, které přitiskl na ty tvé a věnoval ti polibek plný lásky a citu, takový, jako nikdy předtím, když jsi byla drakem nemohl. Až se ti z toho trošku zatočila hlava. Taky si nevzpomínáš, že by ti kdy předtím řekl Lenyí. Po polibku odtáhl svou tvář a pomalu pustil tvé tváře. Ještě jednou se na tebe usmál.
"Náš čas se nachýlil drahá. Musíš jít a já také."
S námahou se pomalu zvedl na nohy a pak ti nabídl ruku, aby ti pomohl na nohy také.
"Ochraňuj Ala a sebe. Najdu si k vám cestu. Slibuju."
Ubezpečil tě, pak se zhluboka nadechl a s širokým nápřahem zarazil svůj meč do země. Vzduch okolo něj se pohnul prosycen magií. Vše začalo kolem vířit a meč jasně bledě modře svítil. Jen kousek před vámi se otevřel vířící ovál, kterým bylo vidět někam do zeleného lesa. Na Ven´tasově tváři bylo znát soustředění a únava, která přišla s úbytkem sil, jenž musel investovat pro otevření této cesty.
"Je čas Lenoro! Jdi a zachraň to, co je nám drahé! JDI!"
Křikl na tebe přes hučící vítr. Děti se krčily za jednou sochou zmrzlého monstra, aby je to neodfouklo.

Halucinace...?

Všechno se to jevilo jako nějaký sen, hodně špatný výplod nějaké zvrácené mysli, který byl ale cítit až děsivě skutečně. Natolik skutečně, že v tuhle chvíli jsem tím byla naprosto pohlcena a popravdě ani jsem nechtěla s tím moc případně bojovat...
Zimu, led a sníh jsem vnímala jen minimálně, ostatně byl to můj element a děti mi v tuhle chvíli vypadli z mysli úplně. Během běhu mě zaštípali v očích slzy, které při doběhnutí k Ven´tasovi tekli po tvářích bez jakékoliv zábrany.
Až posléze, když potom promluvil došlo mi, že musí být poněkud překvapen či zaskočen, neboť doposud jsem před ním nikdy takto nestála, ale nevypadalo to, že by tomu tak bylo, ba spíše tak trochu naopak.
Mluvil a já, nechápala moc význam jeho slov.
"O čem to mluvíš...? Já, j-á... nerozumím, nerozumím tomu vůbec...." pronesu zmateně.
"Já nechci odejít... nechci tě znovu opustit, neměla jsem to dělat, nikdy jsem tě neměla opouštět... měla jsem zůstat a odejít pak s tebou..." rozvzlykám se tiše.
"Ta bolest... moje srdce, moje duše... bylo to, stále je, jakoby byly rozervány či probodány... nechci to víc cítit... nechci..."
Těžko lze popsat slovy to co jsem cítila a co ještě cítim z jeho odchodu, z jeho ztráty... ne, na to není dostatek slov nebo dostatečně silné slovo, které by to bylo schopné vystihnout... a nebyl ani nikdo komu bych se o tom mohlo svěřit.

Elfí katakomby

Nejdřív mě vylekal pohled na neklidné duchy elfů a ve snu jsem instinktivně ucouvla jak se ke mně začali přibližovat. Pak začali na mě promlouvat a jejich slova mě zasáhla víc, než jejich zjev.
,,Já-…nevěděla jsem….“ Začala jsem ze sebe soukat větu, se kterou jsem ani nevěděla co sdělit.

Mohla jsem něco udělat? Proč jsem se nepokusila použít léčitelství?
Jakmile jsem rozpoznala své známé, v koutku duše jsem si uvědomila, že jsou opravdu mrtví a nešlo je zachránit. Vybavila se mi postupně vesnice a nemrtví u útesu – kde jsem poznala svoje kamarády a sousedy, a logické myšlení šlo stranou.

Omlouvala jsem se jim stále dokola a s brekem sklopila hlavu. Nemohla jsem se na ně dívat a brečela bych tam snad navěky, dokud mě z toho nevytrhl známý hlas. Po pár váhavých sekundách jsem se odvážila znovu podívat před sebe.

,,Teyo!“ Zase se mi řinuly slzy z očí. ,,Ty také? … Vše se stalo tak náhle…. Měla jsem se alespoň o něco pokusit.“ Bylo mi jí líto, měla tak vznešený cíl a byla ještě tak mladá.... Opravdu jsem přežila jen já?

Vzala jsem ji za její ledové ruce a mlčky na ní hleděla, než opět promluvila.

,,Ztratila? Kde to jsem?“ Nechápavě jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Vlastně ano, podzemí.

,,Snažím se najít cestu pomocí magie, ale dochází nám čas. Můžeš mi pomoct?“ Stiskla jsem ji pevněji.
,,Teyo, je mi to tak líto, kéž by tě to nepostihlo, vlastně nikoho z vás.“ Pohlédla jsem ji do jejích mrtvolných očí.

Trnín

Zabíjení je možná zábava, ale kvůli tomu tady nejsem. Nepleť si mou práci se svou morbidní touhou po lidských životech.
,,Toto je tedy Trnín." zkonstatuji při pohledu směrem, který vozka naznačí. Poslední dvě hodiny pro mne byly příjemné ve smyslu, že mi hlas dal konečně pokoj. Na druhou stranu se tak více připomínala bolest, plynoucí ze zranění. Pohledem zabloudím k ostružiní, které lemuje kraj vesnice z jedné strany. Zřejmě odtud plyne název tohoto místa. Nevím proč, spíše jsem čekal, že trnovité rostliny budou pokrývat většinu budov. Ale jeden nesmí příliš upouštět uzdu fantazii.

,,Ostružinové víno? Toho bych se asi prozatím vyvaroval. Když jsem ho pil naposledy, bolela mne hlava ještě dva dny." odvětím tónem spíše žoviálním, jako bych vzpomínal na nějakou neveselou příhodu. Pravda je taková, že alkohol mi nic moc neříká. Snad jen jako prostředek k omámení cíle.
,,Ještě jednou vám děkuji za dovoz sem. Snad budu mít možnost vám jednou vaši laskavost oplatit." pokynu opatrně vozkovi zdravou rukou na rozloučenou a slezu z kozlíku, když zastaví svůj povoz. Nevypadal, že by po mne vyžadoval nějakou okamžitou protislužbu. A kdo ví, kam mne kroky v nejbližších dnech zavedou.
Pokud již nebude mít vozka nic na srdci, zamířím ke dveřím domu, ve kterém má bydlet zmíněná bylinkářka. Když už nic, mohla by mít u sebe něco proti bolesti. Zdravou rukou zatluču na vchodové dveře.
,,Haló? Omlouvám se za vyrušení, ale potřeboval bych vaši pomoc!" ohlásím se za dveřmi. Je to takové neutrální zvolání, ale po všech lžích, které dnes zazněly, je tohle asi nejpravdivější věta, kterou jsem pronesl.[/justify]

Přepadení v paláci

Když Laeron přistál na nádvoří před palácem, trochu užasle jsem ho prohlédla.
„ Jsi jako Edron…“
Vydechla jsem tiše a došla jsem k němu. Přejela jsem mu po šupinách a pokud se sklonil, objala jsem jeho hlavu. To odloučení, které se nám stalo v bitvě, bylo strašné. Nepříjemné, tíživé, těžké, naprosto nepřirozené a děsivé. Nechci, aby se něco takového znovu opakovalo.
„ Už mi nic takového nedělej, Laerone, nechci znovu zažít, že mě od tebe někdo oddělí.“
Zašeptala jsem tiše než jsem ho pustila ze sevření a vydala jsem se do paláce. Pohled na vypálené stopy, roztavené dveře do trůnního sálu, bolel. Bylo to nepříjemné připomnění toho, že jsem se nebyla schopná ovládnout a toho, že matka možná někde umírá. Projel mnou strach, o to rychleji jsem došla k trůnu a odsunula jsem ho stranou, abych mohla vzít své svěřence. Opatrně jsem je vyzvedla a vydala jsem se opět zpátky. Tentokrát už o dost klidnější, naši svěřenci byli v pořádku a v bezpečí. Zavěsila jsem si vak na rameno, postupně jsem se znovu začala usmívat. Opravdu se mi ulevilo, alespoň na chvíli.
Nebýt mého ochránce a toho, jak vykřikl, nejspíš bych se nebyla schopná ani otočit. Něco se vynořilo ze stínů a já jen instinktivně pozvedla ruce, abych se mohla bránit. Zahlédla jsem černý lesk dýky a pak záda elfa, který mě bránil. Ani nevím, jak se to seběhlo, byl tak daleko od mě a nejdnou byl tady ztěžka oddechoval a v hrudi měl zabodnutou černou dýku, po útočníkovi nezůstala ani stopa.
Polekaně jsem Elfa podepřela.
„ V-vydrž…“
Vyhrkla jsem, pohled mi střelil k Laeronovi.
„ M-musíme ho dostat dolů k hradbám… všichni…“
Polkla jsem. Nevydrží to až dolů. Zadívala jsem se elfovi do očí a vzala jsem za dýku.
„ Laerone… zkus… promluvit všem do mysli… je… je tu stínový vrah a potřebuju… léčitele.“
Ani jsem nemluvila normálně, jen myšlenkou. Položila jsem elfa na záda a chytila jsem za jílec dýky, který sám držel.
„ Vydrž…“
Šeptla jsem k němu, tiše, konejšivě. Dívala jsem se mu do očí, když jsem dýku vytahovala. Odhodila jsem ji vedle nás na zem, jednu ruku jsem přitiskla pevně na ránu a druhou dala do vzduchu nad ní. Udělám všechno pro to, abych mu život zachránila, i kdyby mě to znovu poslalo do snových říší…
Ruku mi obalilo zelené světlo, zprvu chabé, ale byla jsem rozhodnutá udělat všechno, co půjde, abych ho udržela na živu a vyléčila co nejvíc, než přijde někdo další.

Rádce a král


,,Už jen to, že budou ve městě bude náležité starání, vím, že každý v domě má dost kožešin i přikrývek, ať je rozdají a rozdělí,aby každý měl kde být, pokud bude dům, který má prázdné místo ke spaní, tak tam ubytujte ženy s dětmi. Máme tu ještě dostatek vojáků, kteří mohou za krátký čas naučit naše muže se zbraní... Každý elf umí se zbraní, jen si to musí připomenout."
Jdu rychle po schodech a dívám se před sebe.
,,Dobrá poznámka, rozešlete posly do vesnic i do měst, které jsou ještě v bezpečí, pokud ubráníme hlavní město, tak se dál za nás nedostanou, ať každý muž, který chce pomoci v bránění své říše přijde na pomoc, ale... Děti se boje nezúčastní, jsou důležité pro další generace... Dále s poslem pošlete i prosbu o ubytování, pokud je možnost, že bychom mohli nějaké ženy, děti a starší poslat dál za hlavní město, udělejme to... Jen bude potřeba posly vybavit i pergameny abychom věděli přesné počty. Další věc o kterou žádám jako princ, tak je ta jestli by nemohli z měst za hlavním městem postrádat nějaké deky pokud jich tu nebude dostatek a... Každý kdo je v hlavním městě, a chce se naučit se zbraní ať se hlásí u hradu, pronesu řeč, a začnu s učením těch, co budou chtít. Všechny zprávy, které dostanete, tak mi je budete předkládat před hradem na rozlehlém nádvoří... Kde budu trénovat ty, co nám zachrání další svět pro příští generace..."
Pak se na něj otočím v chůzi.
,,A ještě něco, chci vědět o každém pohybu, za branami, pokud to nebudou elfové..."
Zhluboka dýchám a roh držím pevně, jako kdyby to byla moje trumfová karta... V podstatě je, ale jen díky tomu, co vím od svého otce.

Trůní sál
Nalaya a Laeron

Stejně, jako ty i tvůj ochránce vzhlédl k nebi, když se ozval ohlušující řev na všechny strany. Nejistě sledoval, co se děje, až se vyloupl z mraků zlatavý drak, který zamířil v ostrém okruhu směrem k vám. V letu se zdál jistější, než kdy dřív, rychle a elegantně klouzal vzduchem a proplétal se mezi domy města.
"Neuvěřitelné.....ymm co....? Samozřejmě princezno."
Odsouhlasil tvůj požadavek, aby na tebe počkal před trůním sálem. S Laeronem jste nakonec setkali až před palácem, kde byl také dostatek místa k přistání. Bojovník uctivě sklonil, hlavu, když jej spatřil z takové blízky a pak nejistě pohlédl na tebe. Měli jste možnost vyměnit si pár myšlenek, pak už jste se vydali do útrob paláce. Znovu jste si mohli oddechnout, jaké štěstí, že místní stavitelné počítali s draky při konstruování průchodů a místností.
Bojovník se zastavil u dveří do trůnního sálu a posléze vám je otevřel a zůstal stát u nich. Vešli jste s Laeronem dovnitř. Dojít k trůnu a vyzvednout tašku dračích vajec ze jejich úkrytu nebylo již tak těžké.
Nalaye bylo hned lépe, když měla své svěřence opět při sobě. I Laerona to svým způsobem potěšilo. Vraceli jste se zpátky ke dveřím a bojovníkovi, který vás doprovázel.
Pak se zavlnila magie kolem vás a najednou odnikud z mihotavého stínu vystoupila maskovaná osoba s dlouhou černou dýkou v ruce a maskou na tváři.

"Princezno!"
Křikl bojovník, který stál jen metrů od vás. Když sebou Nalaya škubla a stočila svůj pohled viděla, jak se jí chystá maskovaný bodnout. Pak se vše odehrálo příliš rychle. Laeron zoufale zařval. Nalaya se stihla krýt předloktími, elf, který vás doprovázel se najednou rozplynul v záchvěvu mlhy a najednou stál před Nalayou a lapal po dechu. Maskovaný ustoupil pár kroky zpátky do mihotavého stínu a opět se rozplynul. Možná se jednalo o druh portálu.
Elf těžce vydechl, zavrávoral a skácel se na kolena. V ruce pevně svíral jílec dýky, kterou mu maskovaný zabodl do hrudi. Bylo jasně patrné, že rána je blízko u srdce.
"Yggghhhh......prin...cezno....j-ste...v......poř....ad-ku?"
Trhavě natočil se starostlivým výrazem hlavu směrem k Nalaye. Z rány se mu řinuly potoky krve.

Trnín
Zumishi

"S tebou je teda příšerná nuda. Seš hroznej měkejš."
Odpověděl ti hlas znechuceně. A pak jsi měl alespoň na chvíli od svého společníka v mozku klid. Cesta poklidně ubíhala ještě dvě hodiny, než se tvář vozky trošku rozjasnila a ukázal kus před sebe na obzor.
"Támhle je! Trnín, jak krásný toď pohled."
Usmál se, na dohled se začínala rýsovat menší vesnice posazená v malém údolíčku, nečítala moc domů, z jedné strany vesnice byly vidět nahusto nasazená trnitá křoviska, na kterých se leskly načernalé plody, z této vzdálenosti ještě špatně rozeznatelné.
"Je tu krásný klid....hmmm a cítíš to? Na ostružinících už dozrává úroda.....nikde v širém okolí nenajdeš lepší Ostružinové víno, než tady."
Celý najednou ožil a byl ze své domoviny celý pryč. Byla to velká změna oproti tomu, jak laxně a unaveně se choval celou cestu.
"A támhle ta chatrč kousek dál od ostatních to je dům naší bylinkářky."
Ukázal na domek postavený až na okraji údolíčka, která byla zarostlá, jako by tam nikdo snad ani nebydlel.

Elfí katakomby
Ilya

Sladký a přívětivý obláček tě odnesl do země snů a dovolil ti nechat všechny starosti na chvíli daleko někde za sebou. Kdo ví, jestli Heremond a Veska taky usnuli, nebo si tiše podívali. V danou chvíli ti to bylo srdečně jedno a užívala sis možnost nerušeného odpočinku. Dnešek byl náročný a to po všech stránkách.
Jak to však tak bývá, žádná hezká chvíle netrvá věčně. Zavířily okolo tebe stíny, které nabraly postupně podobu elfů....

"Ilyo! Nechala jsi nás umřít!.....Je to tvá vina, jak jsme dopadli!.......Naše duše nikdy nenaleznou klid avše kvůli tobě!"
Promlouvali k tobě jednotliví duchové, jejichž tváře jsi moc dobře poznávala. Byli to tví přátelé, tví sousedé a známí.
"Proč bulíš Il?"
Pročísl najednou změtici vyčítavých hlasů jiný povědomý hlas. Ostatní duchové se najednou rozplynuli a když jsi pohlédla stranou uviděla jsi sedět na kmeni padlého stromu sedět štíhlou bledou elfku s ostře řezanými rysy jen o pár let starší, než jsi byla ty sama.

Byla to Teya....určitě to byla ona, ty dlouhé blonďaté vlasy, několikero náušnic v každém uchu i kožený pásek, jako ozdůbka na krku,za který ses jí vždy smála, že vypadá, jako pejsek. Vše na ní bylo stejné, až na ty bělostné oči, které bývaly barvy svěžího mechu.
"Neposlouchej je. Nemohla jsi nic dělat....nikdo z nás."
Promluvila k tobě smířlivě. Byla jednou z nejnadanějších lovkyň vaší vesnice a vždy snila o tom, že jednou bude chránit samotnou královnu, jako člen její osobní gardy.
"Zase ses ztratila viď?"
Věta, kterou jsi od ní slýchala často, když ses toulávala lesem a byla to vždy ona, kdo tě pak našel a dovedl zpátky domů.
"Neboj, není to tak zlý, jak to vypadá."
Pokusila se o úsměv tvým směrem.

Ven´tas
Lenora

Další prudká bolest ti proběhla tělem, když ses pokusila proměnit. Nešlo to, prostě to z nějakého důvodu nešlo. I tak jsi běžela, klopýtavě ale běžela. Elfí děti zůstaly daleko za tebou. Chladný vzduch tě řezal trochu v plících, ale tys nezastavila. V danou chvíli tě nezajímal nikdo jiný, než tvůj milý, než tvůj jezdec Ven´tas.

Doběhla jsi až k němu a padla do sněhu a zledovatělé trávy na kolena vedle něj, abys ho mohla obejmout. Jeho pohled se zvedl a zaměřil tvým směrem. Zahlédla jsi na jeho tváři spokojený úsměv. Dech se mu zklidnil. Vše okolo vypadalo, jako zamrzlé v čas. Děti se někde za vámi klepaly zimou, ale teď existoval jen tvůj král. Když jsi klečela vedle něj a držela ho v pevném snad až křečovitém obětí pohnul rty.
"Trvalo ti to Lenoro."
Trvalo pár dalších okamžiků, než sis všimla, že se opravdu radostně usmívá, a ještě pár dalších, než sis uvědomila, že tě nemohl přece poznat. Až nyní sis uvědomila tu strašlivou pravdu. Ven´tas tě nikdy neviděl v jiné, než dračí podobě. Mělo to být překvapení pro něj, až se vrátíte z poslední výpravy, z téhle výpravy, protože jsi vždy toužila jej obejmout, políbit, být s ním i jinak, než jen jako jeho dračice. I přes to tě ve tvé humanoidní podobě poznal, jako by tě tak snad vídal celý život.
"Pamatuješ, když jsem říkal, že čas je složitá věc? Čekal jsem dlouho, a přitom jen pár okamžiků, abych tě mohl znovu spatřit."
Vydechl úlevně a trochu se narovnal v ramenou. Únava a přepětí z něj jen čišely.
"Děkuji, že ses celou dobu starala o Ala. Vyrostl z něj dobrý muž a bude z něj dobrý král, i když to ještě neví......Musela jsi tehdy odletět, aby ses mohla nyní vrátit."
Láskyplně tě pohladil po tváři.
"Pořád stejně krásná. To, co ti teď řeknu bude.....ahh....těžké."
Vydechl a zakašlal.
"Koloběh se konečně uzavírá. Tohle není tvůj čas Lenoro. Ten vílák tě sem poslal, protože jsem ho o to před dávnou dobou požádal.....měl jsem jistá tušení, co se stane a byla jen jedna cesta, jak zachránit svět.....Myslela sis, že jsem zemřel, jen proto, abys mě nyní mohla najít a žít dál."
Smutně si povzdechl.
"Naše cesty se znovu střetly, ale ještě nepřišel čas, aby se opět propojily. Každý v tuhle chvíli patříme do jiného času. Ty se musíš vrátit domů a ještě chvíli mi dohlédnout na Ala a já.....já se musím postarat o ty dva támhle."
Usmál se vlídně a kývl hlavou na dvě třesoucí se děti, které se k sobě tiskly a pozorovaly vás z povzdálí.
"Je důležité, že jsi je zachránila. Jejich čas je totiž zde a jejich životy budou ještě významné. Pomůžu ti dostat se domů Lenoro. Znovu se shledáme, ač nejsem schopen říci, kdy přesně."
Znovu tě pohladil po tváři a podíval se ti do očí, jestli jsi pochopila, co se ti snažil říci.

Království a jeho lid
Alasseon

Rádce tě chvíli pozoroval, asi se chtěl ubezpečit, že jsi opravdu v pořádku a pak mírně potřásl hlavou.
"Jak pravíš, tak se stane můj pane."
Zařadil se automaticky po tvém boku, když jste začali opět stoupat ven s krypty.
"Nemohu zaručit, že se budeme moci o každého postarat a poskytnout mu náležitou péči, ale poskytneme všem útočiště. Město sice bude praskat ve švech, ale věřím Vašemu úsudku."
Letmo slétl pohledem k rohu, který jsi sebou nově nestl.
"Zjistil jste, co jste potřeboval Veličenstvo?"
Byla to otázka položená, jako by se tě ptal jestli bude dneska hezké počasí. Nemohl sis také nepovšimnout, že přístup tvého rádce se lehce změnil. Vkládal do tebe mnohem více důvěry, než před pár okamžiky a jak se zdálo, byl si svým rozhodnutím pevně jistý.
"Pokud dovolíte Veličenstvo vyšlu rychlé posly do sousedních vesnic, usedlostí a měst, abychom se ujistili, že byli všichni varováni a dostali se do bezpečí. Jakmile stáhneme do města všechny uprchlíky, navrhuji, každého, koho půjde vyzbrojit, aby se v případě bitvy mohl bránit a přispět k obraně města a svého lidu. Výzbroj je to jediné, čeho nemáme nedostatek. Spíše postrádáme zkušené muže kteří by jí nosili. Město udržíme tak dlouho, jak to půjde. Navrhuji poslat prosbu o pomoc, nebo alespoň varování i do ostatních království v okolí."
Přepnul rádce, do strategického módu a začal sypat všechny své rady na všechny strany, aby byl, co nejvíce užitečný.

Otec



,,Najdu, slibuji..."
Pozoruji ho a když mi dá poslední radu, tak přikývnu... Nemohu brečet, jsem velký válečník... Ale jakmile mě obejme a řekne to, co řekl, tak se neudržím, byl jsem pryč až moc dlouho, očividně déle jak jeden rok... Když se vrátím zpět, tak vidím rádce...
,,Musíme všechny, co jsou za branami dostat do bezpečí..."
Podívám se na rádce a pozoruji jej, jestli mi něco řekne, nebo bude mlčet.