Andor.cz - Dračí doupě online

Dračí volání?

Možná, nezvolila jsem příliš dobře, vzhledem k dětem, které teď byly pod mou ochranou, ale nic jiného mi nezbývalo. Nemohla jsem je tu prostě jenom tak nechat na místě a vydat se tam sama, ponechávajíc je tak všemu, čemukoliv co by si sem pro ně přišlo a tak, i když to není zrovna nejlepší, musejí se mnou.
Ani na vysvětlování nebylo příliš času, moje instinkty byly poněkud silnější než to.
Každé další zařvání rozechvívalo mou duši a hnalo mě dál až nakonec, jsem došla k místu a málem se mi přitom zastavilo srdce. Znala jsem to místo, znala jsem ho moc dobře. Místo obřího, nepopsatelného žalu... srdci a vnitřek mi okamžitě sevřela něčí neviditelná ledově studená ruka.
A pak...
Při pohledu na odlétajícího draka se najednou zamotal svět dokola. Nejenom svět, všechno bylo zmatené a zamotané, nevěděla jsem kde bylo nahoře a kde dole. Až poté bolest a krátké rozhlídnutí kolem, též fakt, že jsem byla na zemi, krapet špinavá od porostu, značili, že jsem buďto musela nějak ztratit balanc nebo mě musel srazit poryv větru od křídel odlétajícího...
Sotva jsem se vyhrabala na nohy, přišel další šok, šok, ze kterého jsem si naprosto jistá, že moje srdce vynechalo tak úder či dva, než znovu začalo bít ale neskutečně rychle.
Ven´tasi...
Do očí mi ihned vhrkli slzy a já nesnažila se je udržet a nechala je volně téci po tvářích.
Sledovala jsem to, jak bojoval, CO se vlastně dělo potom co já jsem odletěla pryč, i když mi to trhalo srdce a přemlouvala jsem jej, abych mohla zůstat a bojovat s ní, i kdyby to bylo za cenu našich životů...
Ale slíbila jsem, přísahala, že dohlédnu na to poslední, co mu bylo na tohle světě drahé... že dohlédnu na jeho syna, Alasseona.
Ani tehle slib jsem nedokázala řádně dodržet...
Když poté použil svého meče a své magie, aby jeho okolí pokryl ledem, automaticky jsem se otočila k dětem a snažila se je zakrýt svým tělem, aby je to případně nezasáhlo. Když se potom ujistím, že jsem v pořádku, otočím se zpátky, vidíc, kterak můj přítel shledává těžké byť jen státi.
Tohle už jsem nedokázala jenom sledoval. Ruka se mi zatnula v pěst a s řinoucími se slzami po tváři, rozeběhla jsem se přímo k němu, dělajíc to co jsem měla udělat už před lety, chránit svého drahého...
Zkouším přitom sáhnout do své duše a přinutit tělo k proměně, ale i když to nepůjde, bolest mě nezastaví, budu pokračovat dále, dále dokud se nedostanu k němu!!
"Ven´tasi!!!"

Katakomby

Slyšela jsem od Heremonda tutéž odpověď jako mi dal předtím. Myslela jsem, že mi poví o sobě víc, něco z jeho života, dobrodružství jaké prožil… Ale asi nemá sílu mluvit, nebo o sobě nechce mnoho prozrazovat, tak jsem to nechala být.
Podle mého mínění by se mnou Veska nemluvila vůbec, a to ani kdyby mě nenesla. Proč je tak nedůvěřivá? Ublížil jí někdo?
Místo abychom si zkrátili cestu mluvením, mi v hlavě vířily různé myšlenky a otázky ohledně těch dvou a o tom, kde nejspíše skončíme.
Pokračovali jsme chodbami nejrůznějšími směry, tak jak jsem se nechala vést instinktem, ale po nějaké době jsem měla pocit, že se mi tma snaží vkrást do mysli a přivodit nechtěné přeludy a fantazie.
Z tohoto stavu mě vytrhl Heremond. Uvítala jsem možnost odpočinku. Po něm bude jasnější mysl, no ne?
Zkoumala jsem ho chvíli starostlivým pohledem když usedal, ale přes těžknoucí víčka jsem neměla sílu cokoliv říct, či reagovat na jejich slova. Kývla jsem děkovně na Vesku, když mě pouštěla na zem a zády jsem se opřela o zeď.
Ihned jsem upadla do hlubokého spánku..

Směrem za kořenářkou

,,Z toho mám právě obavy. Osoba mého vzezření občas musí čelit určitým rasovým záležitostem." osvětlím staršímu vozkovi svou "situaci". Ovšem tak úplně nelžu. Ne že by mně někdy vadily nějaké rasové předsudky, ale bytosti tohoto světa jsou různí. Naštěstí to vypadá, že bylinkářku nebude potřeba nějakým způsobem více přemlouvat ku pomoci. Mohu se tvářit jak chci, ale současný stav zranění není dlouhodoběji udržitelný a už vůbec ne vhodný k cestování. Stále doufám, že jsem si zranění ošetřil alespoň natolik, aby se nezanítilo.

Něčeho dosáhnout? Jeho smrt mne nikam neposune a nic nepřinese. Vůz může někdo v těchto končinách poznat a začít se vyptávat. Ani nevím, proč se to vůbec snažím obhajovat nějakému podvědomému hlasu. dodám v duchu. Hlas je otravný a skutečně nevím, proč se před ním snažím obhajovat svá rozhodnutí. Jeho snaha o rozsévání smrti musí mít zvláštní motiv. Každopádně, další postup je jasný. Navštívit bylinkářku a požádat ji o pomoc. Poté se dostat do dalšího města a následně zpět ke klanu.

Za branami města

Ztěžka jsem se opírala o svou hůl a snažila jsem se jít. Tolik jsem toužila zůstat na místě, najít matku, ale teď musím ochránit své svěřence, musím je mít u sebe, abych věděla, že jsou v pořádku, že je… že je nikdo neohrozil.
„ Laerone… kde je ti konec…“
Vzhlédla jsem k obloze, nejistá, se strachem. To, že jsem se s ním nemohla spojit, to, že jsme byli rozdělení, neznámo jak daleko od sebe…
Opírala jsem se o hůl, pokračovala jsem v cestě do paláce, jak se jen dalo, když mnou projel známí pocit. Otřel se o mou mysl. Jakmile naše mysli znovu prolnuli, zastavila jsem se. Vzhlédla jsem, rty se mi zkroutily do šťastného úsměvu.
„ Laerone!“
Dívala jsem se do mraků, kde se něco zalesklo.
„ Buď opatrný… jsem ve městě, nemůžeme ho zbořit ještě víc.“
Usmála jsem se. Znovu jsem vykročila. Stále stejnou nejistou chůzí, tentokrát ale s trochu větším elánem.
„ Vidíš někde královnu? A toho bílého lva? Arwina.“
Pokračovala jsem, ale mé myšlenky budili bolest a strach. Stejně jako ostatní jsem zaslechla ve své mysli Laeronův nástup na pozici ochránce města. Musela jsem se usmát.
„ Tak poleť, ty můj ochránče… Mohl… mohl bys mne… dopravit k paláci a pak zpět, prosím? Jsem vyčerpaná…“

Procitnutí

Okamžiky se strašlivě vlekly a já toužil jen po jediném.....zničit toho, kdo ublížil mé malé Nalaye! Spálit jej na prach svými blesky a tak jsem také učinil. Veškerou svou energii jsem vychrlil na toho černokněžníka a smazal jej z jeho bytí. Měl jsem z toho pocit zadostiučinění. Měl jsem radost a zařval na celé kolo.
Mraky se stahovaly stále okolo mne a kůže mi jiskřila. Pocit moci byl opojný.
"Ano dokážu cokoli! Nyní mám sílu dostatek síly je všechny porazit!"
Radoval jsem se a chystal se k dalšímu přeletu, abych zasel strach do srdcí zbylých nepřátel. Možná jsem porazil slizké cosi, co mne svíralo, ale okolo mé mysli se stahovaly temná mračna, která zastřela mé myšlení. Až do toho okamžiku........až do chvilky, kdy jsem to ucítil.....až do chvilky, kdy jsem si toho všiml, když jsem uslyšel ji.....
"Malička!"
Zařval jsem v mysli a trhl hlavou a donutil tělo k rychlé obrátce. Zběsile jsem jí začal hledat očima, i naším poutem. Mraky okolo mne se začaly rozplývat. Jiskření začalo přecházet v zlatavé odlesky.
"Jsem tady! Jdu si pro tebe!"
Máchl jsem křídly a poslední zbytky temných mračen z nich opadly, jakoby skrz ně prosvítalo slunce. Pak jsem se rozletěl zpět k městu, zpět k paláci a mé šupiny začaly světlat a měnit svou barvu, až se nakonec usadily na zlatavé barvě, neobvyklé zlatavé barvě, která při jakémkoli dopadu světla házela barvené odlesky na mých šupinách, takže to vypadalo, jako by mi po těle průběžně tancovala duha.

"JÁ JSEM LAERON! DRAK ELFÍ PRINCEZNY NALAYI A OCHRÁNCE ŘÍŠE!
Zařval jsem do myslí všech přítomných a vystoupal výše do oblak, abych dal vyniknout více svému majestátu a dál jsem očima hledal Maličkou.

Temné zprávy

„ Pokuste se vyhnout boji. Jen zkontrolujte situaci a zbytečně se neohrožujte.“
Obrátila jsem se ještě na ty, kteří se rozhodli splnit mé přání a zjistit co se ještě děje. Když se jeden z nich postavil po mém boku, vděčně jsem se o něj opřela, alespoň na chvíli, než budu muset vyrazit přes město do královského paláce. Pak totiž budu muset jít sama, nesmím teď projevit ještě víc slabosti.
„ Udělám vše pro to, abych si neublížila. Vezmu sem své svěřence, nesmím dopustit, aby se jim něco stalo, ale pořád je jistější je mít u sebe než někde nechat samotné.“
Vydechla jsem tiše a vykročila jsem k paláci, opírající se o svou hůl, meč u pasu a otcův roh přehozený šikmo přes hruď.
„ Jakmile sem dorazí matka, potřebuji to vědět. Budu se snažit vrátit se dříve, ale v zájmu nás všech doufám, že tu bude brzy a bude v pořádku.“
Podívala jsem se naposledy na léčitele a vydala jsem se na tu útrpnou cestu pro dračí vejce a zase zpět. Hlavou se mi po celou cestu míhali myšlenky kolem Laerona, matky a Arwina a měla jsem strach. Velký strach. Zničehonic jsem zůstala odříznutá od svého draka, uvnitř mě bylo něco temného a neměla jsem ani s kým to řešit, hledat nějakou pomoc.
„ Až dorazíme k trůnnímu sálu, posečkáš před ním. Vezmu si je a pak se vrátíme zpět. Doufám, že nám to nepotrvá moc dlouho… nejsem si jistá kolik máme času.“
Šeptla jsem tiše k bojovníkovi, který mne následoval.

Rozprava s kočím
Zumishi

"No co si budeme.....obvyklý typ návštěvníka, nebudeš."
Bafnul kočí ze své fajfky a vypustil obláček kouře do nebe. Nad tvou další otázkou je krátce pozastavil. Přežvýkl fajfku z jednoho koutku úst do druhého a mírně mlaskl. Jeho staré oči zalétly opět k tobě.
"Hmmm....asi stačí když budeš zdvořilej a slušnej. Pozdravit poděkovat a zaplatit za dobrou službu je dobrým zvykem."
Odtušil, jako by začínal uvažovat nad tím, zdali jsi opravdu tak z daleka, že ti některé věci nedocházejí, nebo jestli jsi tak natvrdlý, nebo máš tak podivné kontakty.
V dálce jsi zahlédl vesničku, ke které jste se kodrcali a kus před vámi ležela odbočka, nejspíše k onomu zmíněnému městu.
"Jestli se ho chceš zbavit a něčeho dosáhnout je nejvyšší čas."
Zašeptal ti hlásek.

Elfí katakomby
Ilya

Veska tě táhla napůl, jako pytel brambor a supěla u toho. I když jsi moc nevážila, určitě ses docela pronesla, zvláště, když byla v plné zbroji. Viděla jsi jí na očích, že se jí nezdá, jak víceméně náhodile zahýbáte a jdete tímto podzemím.
Heremond kráčel a tichými dlouhými oddechy za vámi. Vypadal smířlivě a mnohem více vyrovnaně.
"Jdeme varovat elfí království před hrozbou, kterou jsi již spatřila. Neseme zprávy z pohraničí a doufáme v pomoc elfů v boji se společným nepřítelem."
Odpověděl nakonec Heremond. Veska k němu úkosem pohlédla a zatnula čelist, více se soustředila na váš postup, než vyprávění.
"Přišli jsme z Trionského království, ale to jsem již myslím zmiňoval."
Trošku se zamračil, ale nechal to být. Šli jste dlouho, tu jste zahnuli, támhle stoupali, jindy zase klesali, nebo se i chvíli jakoby stočenou chodbou vraceli. Bylo to opravdu spletité bludiště a už jsi vůbec nevěděla, kde vlastně jsi. Tlumené osvětlení sice bylo přívětivé na oči, na druhou stranu děsivé na mysl, protože byli jste kdo ví, jak hluboko a cesta ven byla v nedohlednu.
Další dlouhé okamžiky minuly, když se Heremond zastavil a opřel se o zeď.
"Odpočiňme si na chvíli. Už nejsem nejmladší a má zbroj není přibývajícími roky o nic lehčí."
Vydechl a otřel si pot z čela. Veska se natočila směrem k němu. Zachytila jsi její starostlivý pohled rytířovým směrem.
"Všichni potřebujeme odpočinek. Hlavně se potřebujeme dostat ven. Jinak nám brzo dojdou zásoby a voda."
Odtušila ponuře a pomalu tě pustila a sama se svezla na zem, aby si trošku vydechla.

Dračí volání?
Lenora

Děti vypadaly více zaraženě, když jsi je tak odbyla a se zarytým mlčením tě následovaly. Nejistota a bezpočet otázek se jim jasně zračily ve tvářičkách. Vedla jsi je po úpatí hory. Stoupala jsi a občas jsi musela děti sebou popotahovat. Nehodlala jsi zastavit dokud nenajdeš původce onoho dračího řevu. Jednotlivé okamžiky se nesmírně vlekly a v této podobě sis připadala hrozně pomalá. Zoufale pomalá. Potřebovala jsi tam být hned teď, ale nějak jsi neměla odvahu zkoušet se znovu proměnit po té poslední zkušenosti.
Znovu se ozvalo zoufalé dračí zařvání, které rezonovalo okolím. Čím výše jste byli tím jasněji jsi mimo jiné také slyšela zvuky boje. Ještě pár kroků aby ses dostala na nejbližší hřeben téhle proklaté hory. Moc dobře sis pamatovala údolíčko, které se skrývalo v jejím středu, místo kde jsi přišla o svého drahého přítele. A pak jsi tam konečně byla už už jsi nakukovala, co se to tam děje, když s tebou i dětmi poryv větru zacloumal kus skály se s vámi udrolil. Začala jsi padat dolů, ale vše jsi viděla zpomaleně. Ohlédla ses nahoru a spatřila jsi, co ten poryv způsobilo. Spatřila jsi velkou bílou dračici, která letěla pryč. A v ten okamžik tě polil studený pot. Chvíli jsi nevnímala, že ses kutálela i s dětmi několik metrů dolů do údolí, než ses zastavila o jedno větší skalisko. Bolelo to, ale pořád méně, než to úděsné zjištění. S bolestným nádechem ses podívala do údolí. Srdce se ti málem zastavilo. Spatřila jsi tam svého přítele, svého jezdce, svou část duše, kterou jsi ztratila. Elfího krále Ven´tase, který stál pevně rozkročený ve své zdobené zbroji. V ruce svíral dlouhou štíhlou elfí čepel, ze které odkapávala krev. Všude okolo se to hemžilo těmi zrůdami. Ohyzdné bestie nejrůznějších tvarů a velikostí, které mohla temná magie stvořit.
Znovu se ti před očima mihl pohled na odlétající dračici. Teď už sis to uvědomovala, bylo to tvé žalostné volání. Tvé protesty, aby tě Ven´tas neposílal pryč z předem prohrané bitvy. Poslechla jsi ho tehdy a to ti zachránilo život, avšak platbou byl ten jeho.
Nyní jsi ho viděla, v plné síle, když se oháněl mečem, sekal končetiny a spaloval nepřátele svou magií, ale bylo jich mnoho. Ven´tas těžce oddechoval, sil mu ubývalo, ale bil se, jako lev a pak jsi viděla, jak zarazil svůj meč do země a rozhlédl se po všech nepřátelích. Viděla jsi, že říká nějaká slova, ale nerozuměla jsi jaká. Jasně modře mu zazářily oči a pak se ochladilo. Prudká zima vytryskla na všechny strany a vše co bylo v okolí zabalila věčným ledem. Král hleděl chvíli nehnutě před sebe, jako by snad viděl něco, co nikdo jiný ne a usmíval se.
V dalších okamžicích šel znavený král do kolen zachytil se však o svůj meč a snažil se udržet na nohou.

Temné zprávy
Nalaya

Bojovníci si vyměnili mezi sebou rychlé pohledy a pak na sebe kývli. Beze slova se dva z nich zvedli, chopili se svých zbraní a vydali se klusem směrem zpátky k bráně a bitevnímu poli.
Léčitel se na tebe podíval starostlivým pohledem.
"Měla byste se šetřit výsosti. Když si více ublížíte nikomu tím neposloužíte."
Odtušil, jeden z bojovníků se odlepil od kamene na kterém seděl a stanu vedle tebe, jako pevná opora.
"Jestli potřebujete do paláce, doprovodíme Vás tam."
Pohlédl na tebe pronikavýma mechovýma očima. Byl mladý, ale dospělost z něj jen čišela, stejně tak, jistý druh zodpovědnosti. Nebyla jsi sama. Starostí jsi měla požehnaně, snad se alespoň některé postupně vyřeší.
"Pak se prosím vraťte zpátky sem. Bude třeba zkontrolovat Váš stav."
Dodal ještě léčitel a vážně.

Za bábou kořenářkou

,,Na toto bude mít každý jedinec jiný názor." přikývnu, když se kočí zmíní o tom, že pro jeho domovinu představuje válka vážný problém. A určitě má pravdu, v ohledu toho, že on už z války jen těžko něco dokáže získat.

,,To bude snad stačit. Jen doufám, že mne nebude brát jako příliš velkou kuriozitu. A už tak jste toho pro mne udělal víc než dost." nadhodím nad faktem, že ne každý den se jeden dostane k ošetřování temného elfa. Ale za kořenářkou se mohu podívat i z jiného důvodu. Třeba by mi mohla poradit, co dělat s tím otravným hlasem. Přijde mi, že se snaží mne nutit do věcí, které by na mne zbytečně přitahovaly pozornost. Což je přesně opak toho, jak bych se měl ve společnosti chovat.
,,Měl bych si dát na něco pozor? Tihle léčitelé si občas potrpí na nějaké zvláštní chování nebo tak." optám se ještě vozky, navzdory vnitřnímu hlasu. Ptám se spíše proto, abych odhadl charakter oné bylinkářky. Ruka zatím bolí tak, jak by takové zranění bolet mělo. Přesto bych se rád vyhnul možnému zanícení rány.

Stará elfí svatyně

,,Taky...doufám..“ vydechla jsem se slabým úsměvem.
,,Myslím si, že bez magie se sem nedostanou...“ Snažila jsem se Vesce nějak ulehčit oporu, ale tělo mě stále neposlouchalo.
Ukázala jsem prstem směr, kterým mě vedla intuice. I když tu byla tma, připadalo mi to tu docela útulné a příjemné. Měla jsem sto chutí si lehnout a vím, že bych usnula hned, jen co bych zavřela oči.
Poslouchala jsem rozhovor mých společníků a očima jsem sledovala svoje nohy, jako bych je mohla očima přimět k pohybu.
Po chvíli se začalo jít o něco lépe, jelikož jsme šli mírně z kopce. Všímala jsem si úzkých chodbiček a tápala v mysli, kam asi mohli vést.
Nyní jsem si byla jistá, že svatyně opravdu sloužila léčitelům a tyto cesty byly vybudovány pro jejich útěk. Doufala jsem spíš, že každá cesta bude vést na nějaké místo, aby se větší skupina léčitelů mohla rozdělit a utéct do bezpečí a zavrhla jsem přítomnost slepých uliček. Neměla jsem sílu dál přemýšlet nad tím co bude a nechala jsem aby si nás cesta vybrala sama.
Pouze jsem rukou Vesce ukazovala směr, kam se máme vydat.
,,Jaký je vůbec důvod vaší cesty smím-li se zeptat?“ Chtěla jsem aby ti dva tolik nepřemýšleli nad hrozbami a trochu se uvolnili povídáním.
,,A odkud pocházíte?“

Dračí volání

Chtěla jsem se proměnit do své přirozené dračí podoby, nejenom nám tak usnadnit cestování, s dětmi na zádech se dají překovat vzdušnou čarou větší vzdálenosti, ale co se týče i potom bezpečnost a případného protiútoku, mám mnohem větší možnosti jak nás bránit. Jeneže, Bohové, nevím, netuším co se stalo, čím to bylo zapříčiněno, ale nemohla.
Skoro jsem začínala cítit šupiny na svém těle a potom, ostrá bolest, ochromující bolest protla moje tělo, od hlavy k patě, znemožňujíc jakkoliv se dále pokusit proměnit.
Cítila jsem, že mi srdce tluče jako bych běžela maraton a lapala jsem po dechu.
Děti tím byly samozřejmě dotknuté...

"To nic... nedělejte si starosti..." odbiju je.
"A už jsem to říkala, jsem Lenora." dodám ještě k tomu. I když je to od nich hezké, nejsem bohužel žádnou jejich rodinou, a to ani vzdálenou. Jen ochránce, prozatím.
Tak jako tak, ale dračí nářek neustával a moje duše nad ním krvácela. Nedalo se hold nic jiného dělat, než vyrazit tak jak jsem byla, bude to náročnější, ale nemůžu to ignorovat, prostě, prostě to nejde.
"Dobře, držte se blízko, jdeme." pokynu dítkám a vyrazím tedy spolu s nimi směrem odkud se dračí nářek táhl.