Andor.cz - Dračí doupě online

Za branami města

Vyčerpaně jsem se o léčitele opřela a vydala jsem se ven ze stanu. Bojovníky jsem zastavila.
„ Odpočívejte… Kdo ví, jestli vás ještě nebude třeba.“
Sklouzla jsem po nich unaveným pohledem.
„ Nemusíte si vyčítat, že se to nedaří, má-li to tak být, tak anomálie poroste aniž bychom tomu zabránili. Já s tím budu bojovat dokud budu schopná. A pak… nevíme co se stane… jediný, kdo by snad mohl něco vědět je… je matka.“
Kousla jsem se do rtu.
„ Potřebuju jí vidět. Potřebuju vědět, že žije.“
Obrátila jsem pohled ke svému léčiteli.
„ Ano, možná měla, ale má povinnost je jinde, než na lůžku. Musím se vrátit ke svým svěřencům.“
Pohled mi sklouzl k paláci, kde byli schovaní. Bylo tolik věcí, které jsem potřebovala udělat, tolik věcí, které jsem musela. A byla jsem tak vyčerpaná. Pohlédla jsem na své ochránce.
„ Potřebuji, aby se někdo z vás podíval, jak je na tom královna a kde vlastně je. A jak je na tom boj. Slyším, že se bojuje. Prosím můžete to zjistit? A také, kde je ten lev, jestli je v pořádku. Je to král Arwin...“
Na chvíli jsem zavřela oči, abych nabrala alespoň trochu sil, i když to jsem spíš měla v hlavě, jinak mi to nepomohlo.
Kolem bylo tolik smrti, tolik zraněných a umírajících. Měla bych být schopná jim pomoct… měla bych to zvládnout postarat se o ně. Ale při tom jsem jedna z nich. Něco tam uvnitř mě bojuje za to, aby mě nepohltila temnota, která zasáhla i mého draka. Vzhlédla jsem k obloze.
„ Laerone…“
Sledovala jsem bouřkové mraky. Někde tam byl a kdo ví jestli nebloudil sám v sobě. Neslyšel mě a to mi nahánělo větší strach než to, že mě pohltí temnota. Byl to on… On a moje matka, kdo mě z temnot už jednou vyvedli… nechci zůstat sama.
„ Je špatné, že se s ním nemůžu spojit.“

Oheň a čepele
Ahri

Rozběhla ses nakonec s veškerým přemáháním směrem k té příšeře a skočila. Tvé dýky se zasekly do dřeva a pak už jsi pomalu začala šplhat. Smrad, který z příšery šel byl dusivý a natahovalo tě z něj. Nejspíše by ses i pozvracela, kdybys neucítila spalující zášleh, který ti olízal zády a popálil částečně vlasy. Přinutilo tě to zhoupnout se a vyskočit výše a zaseknout dýky pod úrovní prsou. Visela jsi tam tak a pak se to monstrum začalo hýbat a ošívat. Rozmachovalo rukama snažilo se tě shodit, ale oheň to dál spaloval. Ryčelo to až ti to rvalo uši. Cítila jsi, jak ohnivé jazyky spalují tvé ruce, předloktí, nohy, tvář....prostě vše. Navíc tělo bestie bylo nyní plné žhavých uhlíků, které spalovaly také jen co ses na ně nechtíc natiskla. Bolest však překonávalo odhodlání, to monstrum dorazit a přežít.
V pozadí jsi slyšela, jak něco ten mág tobě cizím jazykem mumlal. Plameny na hrudi tvora trochu ustoupily, aby odhalily jeho podivné srdce. Hnáta se po tobě opět ohnala div tě nesmetla doslova jsi cítila, jak ti jeho dřevnatý hřbet ruky drhl při promachu o zbroj a se vší silou se nakonec udržela. Už jsi byla jen kousíček od svého cíle. Už jen jeden posun a mohla si ho dorazit. Příští okamžiky rozhodnou o tom, kdo bude žít a kdo zemře.

Znamení ohně a síla čepele

Koukala jsem na stoupající dým a lehce nakrčila nos nad smradem, který se rychle šířil do okolí. Muž který se zjevil vedle mě promluvil a já k němu jen lehce vzhlédla čekající na odpověď k jeho vlastní otázce. Ta bohužel nebyla o nic příjemnější a v mých očích se zjevila další otázka. Bohužel mé rozptýlení bylo veliké, když jsem sledovala rychle blížící se monstrum a snažila se vymyslet, jak jej zneškodnit. Byla jsem připravena k úskoku než monstrum dostalo další zásah. Sama jsem se postavila z pět do bojového postoje. Nyní nebylo zapotřebí utíkat čekala jsem, že to monstrum zabije sám. Proč by jinak ten boj začínal, že?
Co prosím?!
Oči jsem lehce vytřeštila než jsem se podívala na hořící monstrum. Jeho tělo bylo pokryté ohněm a já se měla dostat k "té věci" místo jeho srdce?! To jako krucinál jak! Nechtěla jsem přiznat svou slabost a debatování by ubralo další čas k použití síly k ukončení života té příšery. Pouze jsem kývla a vzala si do ruky i druhou dýku. Budu muset k "srdci" vyšplhat, i přes ty plameny.
Rozběhla jsem se a skokem se dostala pouze na úroveň boků. Mé dýky se zabodly do dřeva a já si skousla ret, ať nezačnu zvracet. Být takto blízko bylo opravdu hodně nebezpečné a já už nyní cítila žár od plamenů. Příšera byla jsem mimo, alespoň částečně a já se posunula o dva "kroky" vpřed. Očekávala jsem, že se každý okamžik probudí. I když jeho tělo bylo dobře kryto hroty mých dýk cítit musela. Nyní šlo o boj s časem.

Rozprava s kočím
Zumishi

"Pro tebe možná, pro takové, jako jsem já a naše vesnice přináší jen smrt a zkázu."
Opáčil starý kočí chmurně a popohnal zvíře, abyste se rozkodrcali zase trošku rychleji. Vozka notnou chvíli mlčel a zdál se být zahloubaný do myšlenek, které ti před okamžikem sdělil.
"Vážný problém? Spíše to bez, jako příležitost. Taková, jaká se nenaskytne každý den."
Zašeptal onen hlas v hlavě a doslova jsi cítil, jak tobě směřuje škodolibý úsměv neviditelné tváře. Muž opět vzhlédl a slétl očima k tobě.
"Ymmmch....u nás ve vsi je jedna kořenbába, ale jak moc tě dá do kupy to nevím. První pořádný město je asi dva cesty odbočkou, která leží ještě kus cesty před námi. Koňmo by ses tam dostal snáz."
Zabručel a znovu lehce práskl do opratí.
"Nebo vozem, tím by to šlo také rychleji a nemusel bys spoléhat na nějakou šarlatánku ze vsi a její odvary z jedovatých hub."
Zacvrlikal ti znovu hlas a vozka se jakoby nervózně ošil. Skoro, jako by ten hlas slyšel.

Stará elfí svatyně
Ilya

Veska tě dál lehce podmračeně podpírala a starostlivě se ohlédla na Heremonda.
"Ale ano jsem. Jen....uh.....doufám, že zbytek cesty bude už o něco poklidnější."
Dovydýchával se a pomalu se opět narovnal. Ještě jednou se ohlédl k zavřenému průchodu a trčící ruce.
"Doufám, že se jim to nepodaří otevřít, nebo prorazit."
Zabručel spíše pro sebe. Veska si tě trošku nadhodila, aby tě mohla lépe chytnou za ruku, kterou si přetáhla okolo ramen a pevněji tě chytit druhou okolo beder.
"Fajn kudy dál? Je tu docela tma."
Odtušila. Její štít tě tlačil do loktu a okolo vás se roztahovalo příšeří, jediné mlhavé světle zelené světlo, které tu bylo vydávaly občasné shluky drobných hub na stěnách, nebo stropě.
"Snad to není bludiště."
Zaúpěla trochu pesimisticky Veska. Heremond jí mečem poklepal na štít na zádech.
"Musíme jít, nevíme kolik času máme."
Vybídl vás. Už po prvních asi dvaceti metrech jste si všímali, že se chodba lehce svažuje, takže jdete hlouběji do kopce a pak možná dokonce až pod úroveň lesa samotného. Co začalo být problematičtější, bylo to, zprvu jen malé úzké boční chodbičky najednou byly mnohem větší a častější. Vaše zlá obava se potvrdila je to zde bludiště a rozcestí a chodeb je zde, jako v mraveništi.
"Skvělé a jsme v pytli, co teď?"
Slétla pátravě očima Veska k tobě.

Posvátný roh a jeho tajemství
Alasseon

"Najdi jinou cestu. Pamatuj, že království dělá jeho lid. Země bez lidu není královstvím."
Pronesl tvůj otec mírně a pak se ohlédl kamsi do sněhových závějí, jako by něco zaslechl. Jeho výraz byl ustaraný, než se vrátil pohledem opět k tobě.
"Pokud opravdu věříš tomu, co říkáš Ale, pak nečel hrozbě sám."
Pomalu se nadechl a udělal krok blíže k tobě. Jeho silná paže tě sevřela okolo ramen v chlapském obětí, kdy tě k sobě přitiskl.
"Ona to ví, vždy ti bude na blízku můj synu. Hodně štěstí."
Usmál se na tebe a pak jsi cítil, jak se začal rozplývat a vše okolo se zase mlžilo. Sněhové vločky ti vletěly do očí a až nyní sis uvědomoval, že jsi byl pryč mnohem déle, než rok. Pro elfa rok nic není, takže mu snadno přijde třeba i deset let, jako rok, možná i déle. Stárnete mnohem pomaleji, takže sledovat léta, nikdy nebylo nijak zvláště třeba.
Najednou jsi však byl opět v příšeří hrobky s rohem v ruce obklopený dusnem a zmateným rádcem, který tě sem přivedl.

Temné zprávy
Nalaya

"Mág?.......Hmmm ano něco takového by mohlo tohle způsobit."
Zatvářil se zamyšleně, nejspíše neměl čas se dívat na magický střet Laerona s tím nepřátelským černokněžníkem, nebo co to bylo. Pak znovu pohlédl na tebe.
"To nedokáži s jistotou říci. Lze to pouze.....sledovat. Díky nepřesnosti identifikace nejsem schopen předpovědět přesné chování, nebo možnosti šíření."
Zatvářil se omluvně a lehce nazlobeně sám na sebe. Když jsi pak přeskočila do vzpomínání, mlčel a nechal ti prostor se vypovídat.
"To mne mrzí.......ano ale jen ven ze stanu. Ještě jste nenabrala síly."
Upozornil tě hlasem kárajícího učitele a pak ti s dlouhým výdechem pomohl vytáhnout se na nohy a podepřel tě.
"Možná je to v tuto chvíli to nejlepší, co se mohlo stát, abyste se trochu zotavila, vzhledem k tomu, že nevíme v jakém stavu ať už psychickém, nebo fyzickém Váš drak je."
Zkusil nadhodit i onu světlejší stránku věci. Stále však nepřicházela od Laerona žádná odezva. Když tě léčitel vyvedl před stan. Několik bojovníků, kteří tam na tebe čekali se pohnulo, aby vstali, nebo se ti vydali na pomoc, než jsi je zastavila, že je vše v pořádku.
Před stanem jsi neviděla nic, co by tě nadchlo. Prostor poblíž zavřené brány se stal změtí provizorních stanů a přístřeší, kde se léčitelé i úplní začátečníci starali o raněné a umírající, které se sem někomu podařilo dostat z bitvy. Tolik zraněných jsi nikdy ještě neviděla. A zranění to byla ošklivá, od utržených končetin, po hluboké bodné rány, nebo klasická zranění z bitvy. Věděla jsi, že ne každý následující dny přežije. Co se děje za branou nebylo jisté, musel bys minimálně na hradby, abys viděla dění, avšak zvuky boje k vám ještě doléhaly, ač ne už tak silné.
"Měla byste se vrátit na lůžko princezno."
Pravil k tobě mírně léčitel, který tě podpíral.

Elfí svatyně

V momentě kdy praskla kouzelná bariéra, se mi do žil vlil nový příval adrenalinu a pustila jsem do brány více magie.

No tak dělej, dělej, dělej, otevři se!

Naši nemrtví společníci už si razili cestu k nám, a na poslední chvíli se brána otevřela. Srdce mi poskočilo nadějí a radostí zároveň, ale tělo mě odmítalo poslouchat.
Veska s tohoi naštěstí všimla a začala mi dělat oporu, já jsem se zmohla pouze na vděčný pazvuk. S poslední sílou vědomí jsme se doplazili za bránu.

S rozostřeným viděním jsem starostlivě pohlédla za sebe na Heremonda, jestli se nás drží. Brána se začala zavírat, já jsem nemohla nijak reagovat nebo varovat Vesku, nešlo to.
Naštěstí si toho všiml a jen tak tak vyvázl.

,,Heremonde…jsi v poř…“ Svět se mi najednou začal točit a pohlcovala ho tma.

Temné zprávy

Dívala jsem se ven, takovým trochu prázdným výrazem.
Moje moc ohrožuje můj život a také životy ostatních. Jsem nebezpečná všem v okolí, když se něco zvrtne a čím silnější kouzlo, tím víc…
Zmínka o tom, že musela anomálie vzniknout dnes, mě donutila obrátit k němu pohled.
„ Takže, když mého draka zasáhl ten mág…?“
Zachvěla jsem se.
„ Bude se rozšiřovat samovolně?“
Sklopila jsem zrak k rohu. Vzala jsem ho mezi prsty a smutně jsem se pousmála.
„ Doufala jsem… doufala jsem, že jsem přišla včas… Nevím jaký byl, nemohla jsem ho poznat, jen z vyprávění matky a sem tam zmínek někoho dalšího.“
Položila jsem roh na svůj klín.
„ Pomohl bys mi prosím na nohy a ven ze stanu, chtěla bych vidět, co se děje venku. Potřebuji vědět, co je s matkou a Ar… králem Trionu.“
Zvedla jsem pohled k léčiteli. Nebude souhlasit, ale vidět je potřebuju… a vzhledem k tomu, že tu ještě nikdo z nich není… nejspíš neskončil ani boj. A to mě moc neuklidňuje, zvlášť, když matka padla.
„ Nedaří se mi propojit s drakem… není to moc dobré… a musím se vrátit ke svým svěřencům.“
Skousla jsem si ret.
Laerone… Slyšíš mě? Laerone…

Otec


,,Jednou jsem zkrotil i tebe, tak roz zkrotím také... Já věřím tomu že dávná spojenectví přetrvávají... A také věřím svému lidu, ale Otče, oni jsou tu před branami, mají hlad a je jim zima... Nemůžu je sem vmáčknout všechny."
Pozoruji ho a prohlížím.
,,Ale také tu nemohu jen sedět a čekat..."
Když řekne, že se krátí čas, tak povzdechnu...
,,Můžeš pro mě něco udělat? Pozdravuj matku a vyřiď jí, že se mám dobře ano?"
Usměju se a stále si ho prohlížím, přijde mi, že jsem ho neviděl roky... A né jen jeden.

Zastávka

,,Nemrtví? To už zní jako vážný problém." přemýšlím, zda o tomto ví vedení cechu. Určitě ano a odhaduji, že už poslali pár lidí, aby zjistili užitečné informace. Organizace nikdy nezahálí, zvlášť když jde o takovéto události.

,,A draci tím spíš. Pokud je to tedy pravda." pronesu pochybovačně. K těmto informacím už jsem skeptičtější. Aby něco dokázalo vylákat draka z díry.....co by vlastně dokázalo takové bytosti donutit k nějaké bojové akci?
,,Pro klid místních by to určitě bylo dobré. Ale válka sebou nese kromě trablů i peníze. Práci a živobytí." pronesu zamyšleně. Nemíním se účastnit žádného ozbrojeného konfliktu. Ale obyčejní lidé obvykle nejsou schopni vnímat věci i z jiné strany. Bez ohledu na provokaci hlasu. Můj plán je dát se trochu dopořádku a odcestovat zpět do enklávy a podat hlášení o úspěšně nezdařené misi. Je to paradoxní, nakolik jsem pohořel, že mise je v podstatě splněna, přestože ne mou zásluhou. Pořád mi vrtá hlavou, kdo byla ta magická osoba, která tak jednoduše porazila marodéry.
,,Dobrý muži, víte o někom v dalším městě, kdo by mi mohl trochu lépe ošetřit tu ruku?" optám se vozky. Ptám se i kvůli tomu, abych odvedl jeho myšlenky od války k něčemu pro mne nyní reálnějšímu.

Oheň a čepele
Ahri

[/i]
O okamžik později stanul vedle tebe a pozoroval to ohavné stvoření naprosto klidným pohledem. Viděla jsi, že hodnotí každý jeho pohyb, ale sám neudělal žádný nazbyt.
"Hmm víš v čem je potíž u těchhle ošklivých potvor?"
Slétl k tobě koutkem oka zatímco se ještě doutnající příšera rozešla docela rázným a rychlým krokem k vám.
"Že jen oheň ho zabít nedokáže. Jen zvládne odhalit místa, kam posléze může proniknout čepel a způsobit smrtící zásah."
Bavil se s tebou nadále klidně, jako by ti právě sděloval, jaké dnes bude počasí. Monstrum bylo stále blíž a blíž. Už vás dělily jen okamžiky od toho, než vás bude moci svou mohutnou prackou smést a rozlámat, jako dřevěné hračky.
"Jaspergio!"
Udeřil mág koncem hole do země právě ve chvíli, kdy bylo monstrum od vás asi na tři metry a napřahovalo se, že vás smete. Z krystalu na jeho holi vylétl rudý zášleh, který se změnil v obří ohnivou kouli, která narazila do hrudi příšery. Dřevo zapraštělo, bylo to cítit hnilobným táborákem a monstrum zavřeštělo a zapotácelo se o několik vratkých kroků zpátky. Hruď jí celá plála, kusy dřeva odpadávaly a stravovaly další kousky dřeva.
Mág se pohodlněji opřel o svou hůl a pohlédl úkosem vyzývavě na tebe.
"Zbytek je na tobě děvče. Vidíš tu temně fialovou matně zářící věc v hrudi té bestie? Tam musí tvá čepel zasáhnout, abys ho zabila. Nemáš moc času, než se zase trochu vzpamatuje."
Oznámil ti mág a pozoroval tě. Když jsi pohlédla na hruď monstra, ze které ještě šlehaly plameny spatřila jsi někde v místě, kde by mělo být normálně lidské srdce onu temně fialovou matně zářící věc, která se předtím musela skrývat pod pevným dřevem, které spálil oheň. Dostat se však k tomuto místu, nebude vůbec snadné a plameny asi taky nepomohou.

Temné zprávy
Nalaya

"To je Vaše osobní soukromí princezno, do kterého mi nic není."
Vyjádřil se s naprostým klidem ohledně tvého možného těhotenství. Nad tvým následným výlevem zoufalosti si druid dlouze povzdechl.
"Ne chci tím říci, že musíte být opatrná. Velká moc nepřináší jen velkou zodpovědnost ale také velké oběti na to pamatujte. Taky Vám tím chci říci, že je třeba najít řešení tohoto problému, protože to ohrožuje Váš život. Ano čím mocnější kouzlo tím více."
Přikývl lehce a pak se na chvíli odmlčel, aby ti dal prostor opět promluvit.
"Nikdy v minulosti jsem neměl příležitost ani potřebu prozkoumávat Vaší magickou stabilitu. Takže ne, zjistil jsem to až dnes, když Vás Vaši bojovníci přinesli ke mě, abych Vás léčil."
Promnul si zamyšleně bradu, nad možnou příčinou, kterou jsi navrhla, ale pak lehce zavrtěl hlavou.
"Nemyslím si, že by to bylo možné, dle velikosti té temné anomálie bych odhadoval, že musela vzniknout dnes. Jinak by byla mnohem větší."
Nahodil svou vlastní ne moc přívětivou domněnku a následně se usadil poblíž tebe.
"Ne nebyl, slyšel jsem o ní ale v té době jsem nebyl v hlavním městě, nýbrž na diplomatických cestách. Mrzí mne Vaše ztráta byl to dobrý muž."
Podotkl a pozoroval, jak budeš reagovat a jestli se ti náhodou z nějakého důvodu nepřitíží.

Dračí volání?
Lenora

Nedalo ti to, dračí řev tě tak nadchl a rozproudil krev v žilách, že jsi zatoužila okamžitě letět za ním. Jak budou reagovat děti až tě uvidí proměněnou? Budou nadšené? Budou se tě bát? Vymanila ses z jejich sevření a zachytila jejich poplašené pohledy, když jsi od nich odstoupila. A pak jsi dala průchod svému dračímu já a rozhodla ses na sebe vzít svou skutečnou dračí podobu. Cítila jsi, jak tě prostupuje magie a každou chvíli se začneš měnit a.......prudký osten bolesti ti projel celým tělem a srazil tě na kolena. Nebylo to zvenčí, ale z tvého nitra. Celá ses zachvěla, ještě chvíli bolest odeznívala.
"Teto! Co je s tebou?!"
Vyhrkla holčička a vyděšeně se vrhla k tobě, chlapec jí následoval. Bolest pomalu ustupovala a ty sis všimla, že tvá kůže se jen neznatelně zavlnila a zůstala jsi nadále elfem. Žádné šupiny, žádná křídla a dlouhý krk, nebo ocas. Pořád jsi byla jen ta bělovlasá elfka. Nechápala jsi, proč tomu tak bylo, co se stalo. Že by vedlejší efekt portálu? Než jsi nad tím začala více přemýšlet uslyšela jsi opět zařvání draka na oné hoře, tentokrát mnohem zoufalejší a naléhavější. Děti se k tobě znovu natiskly.

Odchod z Detrimu
Arellana

Ratias se jen zvonivě zasmál a přidal do kroku stejně, jako ty.
"Neboj se neodejdou bez nás. Stihneme to."
Mrkl na tebe přátelsky. A vskutku měl pravdu, o pár minut později jste dorazili na shromaždiště. Snědý mág s tou překrásnou zajímavou holí neznámého materiálu stál už u hloučku dalších mágů, kteří se k němu sešli. Taky jste si mohli všimnout, že ještě někteří dobíhají, takže poslední nejste. Celkově se zdálo, že vaše skupinka by mohla čítat zhruba na dvacet členů. Většinou se však jednalo o spíše nezkušené jedince, které sis pamatovala ze svého studia.
"Páni nečekal jsem, že nás půjde v jedné skupině tolik."
Šeptl k tobě Ratias.
"Připravte se mládeži za deset minut vyrážíme. Takže poslední šance si to rozmyslet, nebo dozařídit maličkosti, až projdete portálem není cesty zpět."
Rozezněl se okolím hlas onoho snědého mága, mezi ostatními mágy to šumělo vzrušeným šepotem. Některé jsi od vidění znala, ale s nikým jsi nikdy nějak extra nekomunikovala od toho jsi vždy měla Ratiase.
"A je to tady."
Sykl na tebe Ratias a s úsměvem do tebe ždrcl. Minuty ubíhaly rychleji, než jste čekali a pak, když utekla ta poslední, mág udeřil koncem hole do země a před ním se otevřel mihotavý průhledný lehce nafialovělý oválný portál, kterým se dalo pohodlně projít.
"Je čas."
Vybídl vás. První nedočkavci začali procházet portálem.

Stará elfí svatyně
Ilya

"To není zrovna ten správný časový údaj, který jsem očekával."
Odvětil Heremond a postoupil trošku zpátky do chodby, pozvedl svůj štít a zapřel o něj meč, aby mohl pohodlně v případě potřeby bodnout. Veska stála nervózně vedle tebe a přešlapovala sem a tam.
"Skoro mi přijde, že vůbec nevíš, co děláš."
Zabručela možná spíše pro sebe, než k tobě. V okamžiku, kdy jsi začala vypouštět svou magii do dveří jsi ucítila taky něco dalšího. Magická bariéra praskla. Přejela ti z toho husina po zádech.
"Děvčata ať tam děláte, cokoli hoďte sebou, brzo tady bude docela horko!"
Houkl na vás dozadu Heremond a vy jste uslyšely, jak se jeskyní rozléhají chroptivé a mlaskavé zvuky doprovázené křoupáním starých kostí, jak se nemrtví hrnuli do útrob svatyně za vámi.
"Už jsou skoro tady tak dělej!"
Hryzala si nervózně ret Veska a potřásala mečem, protože nevěděla, jak by v tuhle chvíli pomohla. Ozvalo se mlasknutí a dunivý náraz štítu o něco.
"Máme je tady."
Oznámil Heremond a tys ucítila, jak se pozvolna zeď začala rozestupoval, sypal se prach a trhaly se pavučiny, když dva tlusté kusy kamene se rozestoupily postupně na velikost dveří.
"Páni! No už bylo na čase."
Chytla tě Veska za paži a vytáhla tě zpátky na nohy, tys je měla, jako z olova. Stálo tě to dost energie, takže jsi byla ještě za její oporu ráda.
"Musíme jít!"
Křikla Veska a začala tě táhnout do chodby, Heremond držel dál nemrtvé. Taky se ozvalo jakési krrrrch a pak se začaly kameny zase přibližovat k sobě. Heremond si toho všiml a rychle začal couvat. Chvíli to vypadala, že kvůli brnění mezi kameny uvízne a ty ho rozdrtí, ale nakonec se se skřípotem prodral za vámi, brnění měl trochu pomačkané a podřené a těžce oddechoval.
"Na tohle začínám být starý....uaahh!"
Cukl sebou, když se mezi kameny prodrala ruka jedné zombie, ale vzápětí se ozvalo křup, krrppp, fllllst a její zbytek byl rozdrcený mezi dveřmi, jen směsice vymačkané šťávy vytékala pod vaše nohy a ruka se ještě křečovitě chvěla.

Svatyně

Nechtěla jsem zatím myslet na nejhorší. Postupovali jsme dál svatyní a stále jsem měla naději, že z tohohle problému jednoduše vyvázneme.
Snažila jsem se nemyslet na tříštící se ochranné kouzlo a držela se instinktivně u Heremonda.
Pochmurné myšlenky mi pomáhalo rozehnat ono prostředí svatyně. Příjemná útulnost a příroda, která byla hlavním stavebním kamenem této chodby, ve mně vzbuzovala hlubokou úctu ke svým předkům.
Jen mi bylo líto, že nemám čas to tu prozkoumat v klidu a dokonce se sem už možná nikdy nedostanu, co víc, bohyně ví, zda svatyně zůstane nedotčená.
Šli jsme dále podél spletitých kořenů. Očima jsem nevěděla kam dřív, matně jsem si představovala, jak svatyně mohla vypadat dřív, a jakým vybavením disponovala. Z představ mě vytrhlo ono kouzelné pouto, které nás kamsi vedlo.
Narazili jsme na kamenné dveře, které pouštějí dál pouze za splněných podmínek. Mihla jsem okem po oltáři. Má zde nějakou důležitou úlohu?
Starému jazyku jsem bohužel nerozuměla. Je pravda že babička občas prozpěvovala různé prastaré říkanky, ale nikdy jsem neměla zájem se o nich dozvědět víc. Jak se mi to mohlo teď hodit!
Pomalu na mě dopadala nervozita mých společníků. Co mám nyní dělat? Jak jim mám říct, že jsem poprvé ve světě venku a nevím jak dveře otevřít?
První varianta, která mě napadla, byla si zkusit rozpomenout na říkanky své babičky a doufat že dveře na nějaké slovo zareagují. Ihned jsem toto řešení zavrhla, nemám tolik času, na to abych tu přeříkávala náhodná slovíčka.
Pokud byla moje domněnka správná a tato chodba opravdu sloužila elfím léčitelům pro útěk, napadla mě jediná volba. Prokázat dveřím, že jsem jednou z nich.
Nevím, jakým množstvím magie jsem disponovala, většinu jsem vyčerpala, jak již bylo řečeno, u útesů a jestli mě dále podpoří svatyně, ale nebylo zbytí.
Opřela jsem se zády o dveře, abych viděla na okolí a na případného nepřítele. Na jejich studený kamenný povrch jsem přiložila dlaně a pozvolna jsem do něj pouštěla léčitelskou magii.
,,Uvidíme“ Odpověděla jsem Heremondovi a usmála se na něj. Popravdě jsem nevěděla, zda to zabere a jak dlouho vydržím, než odpadnu a ztratím vědomí.