Andor.cz - Dračí doupě online

Odchod z Detrimu

S těžkým srdcem opouštím nejlepší přítelkyně, smutné myšlenky však rychle zaplaší jiné starosti.
Na okamžik mi hlavou probleskne myšlenka, že bychom chodit nemuseli, že bychom zde mohli zůstat. Chvíli se tou myšlenkou zabývám, ale pak jí hodím za hlavu. Nedokázala bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych teď vycouvala. A o tom, jak by se na mě díval otec, nechci přemýšlet už vůbec.
Kdepak, už není cesty zpět. Můžeme jen pokračovat vpřed a doufat v lepší zítřky.

"Nechci, aby odešli bez nás!"
Řeknu rozhodně. Přála bych si přitom, být alespoň z poloviny tak sebejistá, jak zním. Nestudovala jsem však celé ty roky pro nic za nic. Mám možnost něco udělat, změnit. A nevyužít takovou příležitost by byl hřích. Nehledě na to, že problémy by si nás nakonec mohly najít i tady.

Nadhodím si vak na rameni, a vykročím směrem ke shromaždišti. Čím blíže jsme, tím těžší se mi moje nohy zdají. Mám strach, ale nepřiznala bych to ani za zlaté prase. Koutkem oka střelím po Ratiasovi. Hledám na jeho tváři stopy nervozity, nebo obav. Znám ho celý život, věřím mu, jako svému bratrovi. Jestli se nebojí on, nebudu se bát ani já. Do řeči mi ale rozhodně není.

Na cestě, s dětma

Portál byl pryč a spolu s ním i Kvítko. Nemusela jsem být kdovíjaký myslitel, abych se dovtípila, že Kvítko se nevrátí a neuvidím jej tedy už nikdy. Bohužel, čas na žal teď nebyl. Musela jsem ho odložit prozatím, neboť měla jsem nastarost ty děti, které potřebovali někam do bezpečí. Což zaprvé znamenalo do hlavního města, což i zadruhé byl předtím plán Ala a zatřetí, to byla tak nějak jediná možnost, jediný nápad, který jsem v tuhle chvíli měla.
Chystala jsem, že vyrazíme, když můj žaludek zareagoval na onen průchod portálem, né zrovna moc příjemně a stálo mě to dost úsilí, nevyhodit to nic co v něm bylo, ven.

"To nic. Jsem v pořádku, to ta magie." odvětím dětem a snažím se přitom trochu usmát.
"Vyrazíme k hlavnímu městu. Vím, není to zrovna blízko, ale směřoval tam předtím i princ. A pokud někde najdeme vodu k pití, budu jenom raději. A, jsem Lenora." svěřím se dětem se svým plánem cesty, se kterou můžou i nemusí souhlasit, ale momentálně moc na výběr nemáme.

Další okamžik, skoro jakoby by zamrazilo až v morku kostí...
Rozhlížela jsem se kolem, snažím se určit naši další cestu, když tu jsem začínala pozvolna poznávat krajinu v dohledu. Srdce a útroby mi sevřela čísi studená, ledová ruka. Kromě úzkosti, naplnili mou mysl i žalem naplněné vzpomínky, na poslední chvíle kdy jsem jej spatřila živého...

Z tíživých, žalostných myšlenek vytrhne mě potom něco, co jsem neslyšela už nějakou řádku let a též myslela, že už vlastně možná ani nikdy neuslyším.Děti se samozřejmě báli, ale mě poskočilo srdce a rozbušilo se v jistém nadšení divoce. Chvíli přemýšlela jsem, než nakonec dračí duše nad voláním hlavy zvítězila.
"Děti, usnadním nám trochu cestování." řeknu jim s trochou úsměvu a poodstoupím krok dva, jestli se tedy od nich vymaním, abych se tedy mohla proměnit do pro mě trochu přirozenější podoby šupinaté.

Před oponou

Ležela jsem a sledovala léčitele. Myšlenky se mi míhaly nejrůznějšími směry, nebyla jsem schopna přemýšlet nad tím, že je něco špatného semnou, když mnohem hůř na tom mohla být matka. A kdo ví kde byl konec Arwinovi. Když zmínil těhotenství, zpozorněla jsem.
„ Myslím, že to ani není možné, když jsem nikdy nelehala s mužem.“
Zavrtěla jsem hlavou. Bylo by to při nejmenším podezřelé, kdyby narazil na něco takového. Dívala jsem se na léčitele a mračila jsem se s každým jeho slovem víc a víc.
„ Takže chcete říct, že vlastně nikdy nebudu schopná použít plnou moc, protože ji neudržím. Ba co hůř, stačí magický výkyv a stane se ze mě vražedný nástroj, který neovládá vůbec nikdo?“
Naklonila jsem hlavu lehce stranou, zamračená.
„ Takže vlastně budu k ničemu, protože cokoliv víc by mohlo být nebezpečné, pro ostatní?“
Pohled mi těkl k bojišti a na čele se mi zvlnila vráska. To jak mluvil o tom, co jsem provedla, i když mi to nevyčítal přímo, bolelo. Neovládla jsem se a zřejmě moje ovládání bude jen složitější. A hůř, tím, že jsem dračí jezdec bude problém i s drakem…
„ Jak dlouho už pozoruješ u mě tyhle anomálie? Ty výkyvy? Zjistil si to dnes, stejně jako o té temné, nebo už to víš delší dobu?“
Převalila jsem se na bok a pokusila jsem se opřít o loket a posadit se.
„ Je to má vina, že tam je. Zachránila jsem život příteli a sama jsem málem zemřela.Tehdy mě zachránila matčina síla a Laeron. Provedli mě tmou.“
Podívala jsem se na ruku, kterou jsem vytáhla jed z Ralova těla do svého.
„ Byl jste v té válce před padesáti lety? Když zmizel můj otec?“

Hnilobná příšera a ohnivá společnost

Snažila jsem se spíše sama sobě dodat nějakou energii a odhodlání v tom, ať pokračuji. Nevýhoda byla znatelně na mé straně a začínala jsem litovat toho, že jsem se vůbec do toho pustila. Oheň byl v nedohlednu, ale brzy mi začalo být teplo, dokonce horko.
Ohnivá koule se prohnala nad mou hlavou a já pár kroky zacouvala stále připravena k útoku než je příšera zakymácela. Kusy hnilobného dřeva a kostí odletěly do strany a já se lehce podívala přes své rameno. nemohla jsem jen tak spustit zrak z příšery. Pomalu jsem se od ní, ale přesto vzdalovala. Nechtěla bych uhořet za živa.
Muž stojící ve vypáleném kruhu v trávě vypadal vážně. Jeho hlas byl tvrdý a přísný. I když jeho věk byl znatelně vyšší než můj, alespoň vzhledově, tak byl velmi dobře upraven. Musel být nějaký mág, či něco takového. Hůl na jeho zádech byla velkou nápovědou.
Otázka, která byla spíše oznámením mě donutila lehce pozvednout obočí. Když to není otázka nemusel to říkat přeci.
,,Myslím, že váš způsob boje bude více účinný než ten můj." pokrčila jsem rameny. Sama jsem otočila zpět svůj pohled k netvorovy. Jeho kouzla budou lepší než můj meč, který si dříve otupím o jeho kosti než, abych mu způsobila nějaké zranění.

Na okraji opony
Nalaya

"Nemusíte se obávat princezno jsou tu připravení další mnohdy zkušenější léčitelé, než jsem já. O každého raněného bude dobře postaráno."
Ubezpečil tě klidným hlasem a pak stejně, jako ty pohlédl na vojáky. Ti si vyměnili pohledy, pak ještě jeden na ujištěnou koukl na tebe a když jsi přikývla zvedli se.
"Budeme poblíž, kdyby něco."
Oznámil a s mírnou úklonou se se svými společníky vzdálil. Tvůj drak se neozýval, cítila jsi jeho divoké pocity a myšlenky, ale to bylo vše. Vše bylo vzdálené a uzavřené do sebe.
Druid se ztěžka posadil vedle sebe na velký kámen a pomalu vydechnul.
"Nemám pro Vás úplně dobré zprávy princezno."
Začal trošku zamračeně a očividně se snažil najít správné slova, jak to formulovat.
"Při Vaší léčbě.....hmmm jak bych to správně nazval....objevil jsem ve Vašem těle určité.....anomálie......ne nejste těhotná pokud Vás napadá toto...."
Ubezpečil tě záhy ale moc jako polehčující okolnost to neznělo.
"I když bych si přál, aby to byl spíše plod lásky, než toto.....ahhh....ty anomálie jsou vlastně jakési zhluky Vaší magie ve Vašem těle. Za normálních okolností nic neobvyklého, každý magicky nadaný je má, ale jsou v rovnováze, kterou si tělo každého z nás udržuje samo ale u Vás....."
Znovu svraštil obočí a zadíval se na tebe.
"Je rovnováha znatelně narušena a proto se Vaše magické anomálie shlukují do mnohem větších a nebezpečnějších uskupení, než je obvyklé. To, že jste Dračí jezdec tomu asi moc nepomáhá ani Vaše mocná magie.....ve výsledku to znamená, že nad sebou můžete kdykoli ztratit kontrolu, protože převládne ona magická anomálie......Ano jako dnes, když Vás strávila Vaše ohnivá magie."
Odsouhlasil chmurně, ale nezdálo se, že by ti něco vyčítal.
"Problém je, že spojení s Vaším drakem tyto výkyvy abnormálně umocňuje, protože i on je nestálý, jen jeho tělo se mnohdy dokáže poradit s těmito výkyvy lépe, než naše těla. Navíc, mám jisté podezření, že nevědomky tuto nestabilitu přefiltrovává na Vás. A jsou to také právě tyto nestability, které Vám znemožňují dotáhnout některá mocná kouzla do konce, a pokud ano nese to sebou nemalé riziko. A pak je tu ještě jedna věc......."
Starosti ve tváři se mu ještě prohloubily.
"Také jsem ve Vás dnes objevil novou mě docela neznámou anomálii, ale jedno vím jistě je temná, velice temná a nebezpečná."
Vzhlédl opět na tebe a dal ti chvíli času, abys to mohla vše vstřebat.

Odchod z Detrimu
Arellana

S krokodýlími slzami v očích jste s Ratiasem nechali Vessu za sebou. Ještě dlouho jste cítili její zoufalý pohled plný slz, než jste jí zmizeli v záhybech města. Neschopná slova vás vyprovázela pohledem.
Když jste byli dost daleko Ratias na tebe pohlédl koutkem oka a mírně přikývl.
"To mi povídej. Vůbec se mi nechce trhat naší partu ale s námi nemůže."
Povzdechl si a šel vedle tebe, zamyšleně vrazil ruce do kapes a chvilku přemýšlel.
"Jestli už máme vše vyřízeno tak asi na shromaždiště, ať neodejdou bez nás. Přece jen ten mág, co nás povede vypadal, že si na dochvilnost docela potrpí."
Nadhodil Ratias a další hodnou chvíli mlčel. Stejně, jako ty i on měl smíšené pocity z vašeho odchodu. Ale už jste se jednou rozhodli, takže nebylo cesty zpět. Tedy bylo.....ale představa, že se s prosíkem vrátíš domů a budeš čelit svému otci, nebyla dvakrát přívětivá.
"Takže připravená do toho vkročit?"
Koukl po tobě Ratias a snažil se asi vypozorovat ve tvé tváři nějaké ujištění.

Loučení

Naposledy obejmu Vessu, a odtáhnu se od ní. Vidím, jak se jí po tváři koulí slza, sama musím jednu zamáčknout. Kdepak, jsem velká, a mocná mágyně. Takové přece nebrečí.
Pohladím kamarádku po tváři a zastrčím jí pramen vlasů za ucho. Do úsměvu se musím nutit. Část mě si přeje, aby také mohla jít s námi. To je ta, která nechce trhat partu. Ta druhá ví, že tady bude v bezpečí. Ona a Ratias jsou jediná rodina, která mi nyní zůstala. Je dobré vědět, že alespoň Vesse nic nehrozí.
"Ani si nevšimneš, že jsme pryč, a budeme zpátky."
Řeknu. Zním velmi nepřesvědčivě i sama sobě. Raději Vesse naposledy zamávám, popadnu Ratiase za rukáv, a rozeběhnu se pryč.

Zastavím se, až když dívka zůstane daleko za námi.
"Tohle bylo mnohem těžší, než jsem si myslela."
Zamumlám tiše, a trochu bezradně se podívám na svého nejlepšího kamaráda. Rychle se ale oklepu. Vyrážím do boje, na Vessiny slzy budu ještě vzpomínat, jako na něco hezkého.
"Dobře, takže...kam teď?"

Před oponou

Tak snadno mě položil, tak snadno jsem vyčerpáním padla a nebyla jsem schopna se o sebe postarat… Natožpak o někoho dalšího. Zůstala jsem ležet, ale alespoň jsem pootočila hlavu kolem, abych se podívala jestli tu semnou někdo leží nebo je. Viděla jsem jen vojáky, kteří mě sem donesli a léčitele, který mluvil. Poslouchala jsem jen z části, trochu mi zvonilo v hlavě.
„ Děkuji vám.“
Vydechla jsem tiše a zaměřila svou pozornost na léčitele, tak abych byla schopná ho slyšet a rozumět tomu co říká.
„ První… Měli by brzy donést matku, bude potřebovat pomoc víc než já.“
Vydechla jsem tiše, na chvíli unaveně zavřela oči.
„ Co se děje? Co vám dělá starosti?“
Zamrkala jsem a podívala jsem se po vojácích.
„ Běžte stranou, kdyby se něco stalo, zavolám vás.“
Skousla jsem si ret a zadívala jsem se na léčitele. Co semnou může být, že je plný obav. Co se děje.
Laerone? Slyšíš mě?

Stará elfí svatyně
Ilya

"Fajn fajn, hlavně když nás odsud dostaneš."
Rozhodila Veska rezignovaně rukama a obrátila se směrem k chráněnému průchodu, který mohl každou chvíli sehnat.
Veska protočila oči a strčila křesadlo do jednoho ze svých váčků a zamířila za tebou. Heremond se jal toho uzavírat skupinu. Ucítila, jsi, jak temný nápor na svatyni začíná být pomalu ale jistě příliš, jet o jen otázkou času, než ochranné kouzlo povolí a nemrtví začnou proudit dovnitř.
Potemnělé prostory jeskynní svatyně vás uvítaly. všude prorůstaly kořeny a slabé světlo vám bylo jedinou útěchou v tomto temném místě. Kdysi byla určitě svatyně krásná a osvětlená, ale to již bylo dávno. Chodba se svažoval a tvořily jí kořeny, které vlastně utvářely určitý druh schodiště, který se kroutil a klesal stále dolů. Až asi po pěti minutách jste vešli do podzemní síně, která měla strop celý prorostlý kořenenovím a některé kořeny visely ze stropu, jako háčky, bylo znatelné, že na nich bývalo něco kdysi zavěšeného, ale nyní byly prázdné. A pak když jste se dobře rozhlédli a ty ses nechala vést onou magickou nitkou, spatřila jsi kamenné dveře, bez kliky a zámku, které byly ve stěně sotva znatelné na levé straně od prostého oltáře, kterým byla malá studánka, ve které voda již téměř vyschla. Dveře byly ozdobeny podobně, jako zdi, elfími symboly, ale byla to stará elfština z dob slávy vašeho lidu. Pro tebe to byl spíše mrtvý jazyk, než elfština, jisté podobnosti tam byly, ale za ten čas se mnoho změnilo.
"Dokážeš je je otevřít?"
Otázal se Heremond s nadějí a vlídností v hlase. Veska se pravidelně ohlížela přes rameno s rukou na jílci meče, kdyby za vámi naběhli nemrtví. Ty samotná jsi cítila, že je to už jen otázka okamžiků, než se bariéra opravdu zhroutí. Nebudeš mít tedy mnoho času na otevření dveří, které jsi nikdy předtím neotvírala.
"Kolik času potřebuješ?"
Optal se Heremond, aniž by se na tebe ohlédl. Stejně, jako tobě i jemu docházelo, že čas je něco s čím, nemůžete počítat.

Hnijící maso a kořeny
Ahri

Odpovědi se ti samozřejmě od toho monstra nedostalo, tedy možná tak v podobě nesourodého zařvání, když jsi mu zanechala další rýhu na noze a sukovitá ruka se kolem tebe prohnala div tě nesrazila jen tlaková vlna k zemi. Bylo to věru nepříjemné hlavně kvůli rychlosti o kterou jsi přišla, když jsi nyní pěšmo místo koňmo. Hodně se překlopily misky vah sil, protože nyní byl ve výhodě příšerák, který měl velký dosah a stačilo mu udělat krok, zatímco ty musela udělat třeba tři. Když ses rozhlédla, tak nikde v blízkosti jsi žádný kouř nespatřila. Možná až někde za obzorem v dálce se mohlo něco rýsovat, ale určitě nebyl prostor k tomu se tam snažit dostávat. Pak jsi ucítila náhlý závan sežehavého tepla, které němělo odkud jít.
"Garhagler mo traiger ho zurlhar!"
Zaburácel něčí hlas o kus za tebou a nad hlavou se ti prohnala ohnivá koule větší, jak tvá hlava, která zasáhla monstrum do hrudi, až se zakymácelo. Kusy dřeva na ní začínaly hořet a tys tam viděla stát v kruhu vypálené trávy muže. Již trošku staršího, ale dobře vypadajícího, upraveného, oděného v bílorudém cestovním stejnokroji, který připomínal vzdáleně nějaké roucho. Vousy i vlasy měl barvy ohně zatímco oči byly spíše klidnými oceány. Ve tváři se zračily ošklivé jizvy, které mu však spíše, než že by ubraly na charismatu naopak přidaly. Na jeho zádech jsi zahlédla ještě vyčuhovat hůl s téměř průhledným krystalem na konci.

"Nevadí, když se přidám."
Byla to otázka, která nebyla moc otázkou. Klidným rozhodným krokem se vydal směrem k tobě. Výraz měl pevný a oči upínal ne na tebe, ale na ono monstrum, se kterým jsi dosud zápasila.

Na okraji opony
Nalaya

Začala ses sápat do sedu, jako šílená v naději, že se dozvíš více, když něco více okolo sebe uvidíš, ale ucítila, jsi, jak se ti dvěma prsty jedné ruky opřel druid do ramene a bez větší námahy tě znovu zatlačil do provizorního lůžka.
"Uklidněte se prosím princezno. Nikomu nepomůže, když si jen více ublížíte."
Pronesl mírně a přelétl tě až přísným pohledem. Byl si moc dobře vědom, že jeho slovo léčitele má v tuto chvíli větší váhu, než slovo princezny.
"Stalo se to, že Vaši stateční bojovníci, Vás donesli až sem za městskou hradbu, do bezpečí, aby se o Vás někdo mohl postarat vzhledem k tomu, v jakém stavu jste byla."
Pomalu se nadechl ale jeho hlas zůstával dál ledově klidný, moc dobře si uvědomoval, že jeho místo je zde u pacientů a že pokud by panikařil nic mu to nepomůže.
"Vaše skupina je první, která se vrátila s bojiště, dle rozkazů, které má kapitán, jenž střeží bránu města zadní voj nesmí za hradby. Ze zpráv, které se dostaly k nám, to vypadá, že bitvu jsme vyhráli, už probíhají jen poslední boje a čekám, že brzy se nám tu vyrojí mnoho pacientů, ale to není to, co mi dělá starosti."
Mírně se zachmuřil a znovu se ti zadíval do očí, v těch jeho jsi spatřila starost a obavy, obavy o tebe.
"Pokud dovolíte princezno, rád bych si s vámi promluvil v soukromí."
Pohlédl stranou na někoho, kdo stál poblíž. Až, když jsi natočila hlavu spatřila jsi elfí bojovníky, kteří tě sem donesli, že stále jsou rozestavení poblíž tebe, někteří seděli, nebo klečeli v blízkosti. Jiní přecházeli nedaleko od vás, ale všichni tak, aby tě mohli kdykoli chránit.

Posvátný roh a jeho tajemství
Alasseon

Tvůj otec se lehce pousmál tvým vědoucím úsměvem, který míval už když jsi byl malý kluk.
"Asi jsem doufal, že alespoň v tomhle jsi mezitím dospěl."
Odtušil s naprostým klidem, díval se ti do očí a měl v nich jen smířenost a upřímnou radost, že tě vidí.
"To je možné na druhou stranu to jsou plameny, které časem odezní........Hmmm jak jsem zemřel? Složitá otázka na delší povídání, na které nebudeme mít dnes čas."
Pousmál se vlídně a poslouchal, co máš dál na srdci. Znovu se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Ale takhle ten roh nefunguje Ale to víš moc dobře, cítíš to. A co udělat, abys je zastavil? Věř svému lidu, věř svým přátelům a pamatuj, že stará spojenectví nejsou mrtvá, dokud je nenecháš zemřít."
Řekl ti otec ve svém typickém hádankovém stylu.
"A Ale, s tím rohem opatrně jeho moc je.....řekněme nespoutaná a špatně ovladatelná."
Upozornil tě a pak vzhlédl k obloze.
"Náš čas se krátí synu."
Vydechl smířeně.

Novinky z pohraničí
Zumishi

"Hmmmm taky pravda.......v pohraničí?......No ba. Naši rytíři sa tam řežú s nemrtvákama hlava nehlava, teda to alespoň říkaj poslední zvěsti. A prý nedávno putovala do pohraničí i Trionská armáda."
Byl sis jist, že jste jeli úplně jiným směrem, než byla vesnice, která by tě asi neuvítala zrovna v dobrém.
"Zaslechl jsem, že dokonce někdo viděl v pohraničí i draky, ale za koho bojovali a jestli...to nevím."
Zadumaně zavrtěl stařec hlavou a promnul si bradu.
"Musíme doufat, že to semka nedojde."
Potřásl smířlivě hlavou.
"Jako ovce bude čekat na porážku, a co ty? Budeš taky jen další ovce Zumishi?"
Otřel se ti o mysl onen hlas až mrazivě slizce a pak ti ještě chvíli zněl v hlavě jeho husinu nahánějící smích.
"To válek je lepší sa nemíchat vodí jen problémy a zubatú."
Mlaskl vozka.

V bezpečí s dětmi?
Lenora

Kvítek byl pryč, portál taky, děti byly celé nesvé z nastálé situace a držely se jedno druhého a ustrašeně hleděly na tebe. Snažila ses je uklidnit. Už nebyly v takovém stresu, protože nebyli všude okolo mrtví. Věděla jsi, že nejjistější bude je zavést do hlavního města, kam mířil původně i Al. Narovnala ses, aby ses lépe rozhlédla a ucítila jsi, jak se ti sevřel žaludek do malého uzlíku a pak tě natáhlo. Stálo tě to nemálo úsilí, aby ses uklidnila a nepozvracela. Nejspíše následek průchodu portálem.
"Teto...jsi v pořádku?"
Zašeptala vyplašeně ale starostlivě holčička. Bylo to až roztomilé. Ach ta dětská nevinnost.
Jak se zdálo, ač jste nyní byli v bezpečí, přesto to byla do hlavního města ještě dlouhá cesta. Zvláště, když jste nyní byli více při okraji hvozdu. A pak ti padl pohled dál o okraji. Ušla jsi, jako v transu pár kroků a zůstala hledět na úpatí rozeklané hory. V ústech jsi měla najednou sucho a cítila jsi, jak se ti chvějí ruce, dokud tě za jednu z nich nevzaly hebké dětské ruce.
Když jsi totiž pohlédla na vrchol hory, poznala jsi jí. Byla to přesně ta hora, kde jsi ztratila svého blízkého přítele. Přijde ti, jakoby to bylo včera, kdy se to všechno stalo. Od té toho dne jsi tady nikdy nebyla. Nedokázala jsi to. Tohle místo přinášelo příliš chmurných vzpomínek.
Z celého zamyšlení a citového rozhození tě vytrhlo až zařvání. Přejela ti husina po zádech. Byl to dračí řev, který se nesl z hory.....Dítka se k tobě více přitiskly.

Ztráta

Prošla jsem s dětmi skrz portál.
Sotva pak otočila jsem se na patě, abych na přítele zavolala, aby prošel za námi, všechno se začalo hroutit, doslova. Nejenom portál samotný, ale potom, přiletěl nějaký paprsek fialové barvy, který Kvítka trefil.
"KVÍTKO!!" vykřiknu, snažíc se ze sebe kluka sundat, abych se mohla vrhnout pro přítele, ale sotva jsem se stihla dotknout jeho rukou, portál se zhroutil a to poslední co jsem viděla byl jeho úsměv.

Portál byl pryč, Kvítko byl pryč a přestože byly pryč i nemrtvý, nebyl to čas k oslavám. Spíše k pláči. Cítila jsem jak mi začínali vlhnout oči, neboť tušila jsem, že není příliš šancí nebo možností pro to, aby z tohohle Kvítko tak nějak vyvázl živí...
Zatlačím slzy když se ozvou děti. Nesmí mě vidět plakat. Musím se teď soustředit na to, abych je dostala někam do bezpečí. Trochu popotáhnu a rozhlídnu se kolem.
Rozhodně jsme byly pryč, mimo nebezpečí od nemrtvých, ale to je tak možná vše.
"Nevím, ale zůstat na místě nemůžeme." řeknu jim. Dále potom, zkusím sundat ze svých zad kluka. Chápu dobře, že musejí být k smrti vyděšení, ale nemůžu ho nosit stále.
"Pojď dolů, teď utíkat nebudeme. Vypadá to, že jsme zatím v bezpečí. Půjdeme teď ale zkusit najít nějakou pomoc. Nebo aspoň vodu k napití se."

Na voze

,,Jeden můj známý by řekl, že každý se musí nějak živit." nadhodím s lehce kyselým výrazem. I přes moji nepříznivou situaci, hraní jakéhosi věčně optimistického individua má něco do sebe. Jeho zmínka o válce je však zajímavou informací. Může to mít něco společného i s těmi velice solidně ozbrojenými marodéry?
,,Na pohraničí jsou nějaké rozbroje? Ne že bych se někam hnal, ale je lepší být informovaný." otáži se vozky a rozhlédnu se po krajině. Je to také z části z toho, abych zkontroloval, kterým směrem jedeme. Aby mne náhodou nezavezl zpátky do vesnice, kde se udál ten, pro mne nešťastný, incident.

,,Doma bývá nejlépe v podobných časech." k dalšímu komentáři se však nedostanu, když se znovu ozve onen hlas, tentokrát více konkrétní v tom, co bych měl dělat. Budu s tím muset něco udělat. Hlas sám o sobě mi zjevně neřekne, co je zač a jaký je jeho účel. Na druhou stranu, pro osoby bez nějakých morálních zásad by to byl praktický rádce. Na cestě nikdo není a patrně by na to nikdo nikdy nepřišel, pokud bych se vozu zbavil dostatečně brzo. Ale toto řešení není teď ani žádoucí, ani nutné.