| |||
Vila Delilah Blair Flanagan „Kvůli tomu, že jste pro jiné důležitá. To vám musí stačit. Sama nevím o moc víc a nepotřebuji to.“ Otočí se na tebe krátce maskovaná žena, zatímco jde k domu. Zaklepe, čeká a až notné chvíli dveře otevře stará žena, spíše babička. Oblečená je v prostých černých šatech s bílou zástěrou. Když uvidí ženu před sebou na moment se jí v očích zableskne úlek, ale poslušně ustoupí a pustí ženu dál. Ta chvíli počká, až ji dojdeš a vkročí dovnitř.
Štukované stěny, vysoké stropy a bohatě zdobené malované kachle na podlaze. Vše velmi vzdušné a upravené. Podobá se to více Zlatému městu než Novému Jeruzalému. Přes ten mořský vánek ale dům působí lehce zatuchle. Nejspíš nebude obývaný celý rok. Žena s maskou tě odvede do prostorného obývacího pokoje, z kterého je východ na rozlehlý balkón táhnoucí se na zadní straně domu s výhledem na moře a sama se vzdálí zpět na chodbu, kde začne se starou ženou o něčem hovořit. Jejich slovům pořádně nerozumíš. Musela by ses na to více soustředit, ale tvou pozornost aktuálně přitahuje něco naprosto jiného. Je to poněkud zastrčené, ale ty si toho všimneš hned. V protější části pokoje se leskne lakované černé dřevo. Křídlo tam nehybně stojí a chytá poslední paprsky zapadajícího slunce. Kousek od něj je pohovka a několik křesílek v odstínech připomínajících mořskou hladinu stejně jako vysoké stěny celého pokoje, který je laděn do podobných barev. Hudební koutek se vším všudy. Dokonce je na zdi velká olejomalba plachetnic zastižených na moři silnou bouří. Lehké závěsy povlávají ve svěžím vánku a moře šumí.
„Cože jste se to ptala?“ Vytrhnou tě z kochání se přibližující se kroky. Žena v masce k tobě dojde a trochu zvídavě si prohlédne stejnou scénu jako ty. „Máte ráda hudbu?“ Zeptá se krátce.
„Pojďte. Měla jste nějaké otázky.“ Pokyne ti ke dveřím, které vedou z obývacího pokoje na balkón. Vyjdete jimi ven a tobě se otevře pohled na široké moře, které se rozléhá po celém obzoru v hloubce pod vámi. Vlny se tříští v pravidelném rytmu o skalnaté útesy a sem tam k tobě dolehne křik racků. Balkón, stejně jako krajina všude kolem vás, je zalitý paprsky zapadajícího slunce, které i zde příjemně hřejí nehledě na brzký podzim.
„Takže… Ne, hlídat vás tu celou dobu nebudu. Mám jiné povinnosti. Zároveň vám ale důrazně doporučuji se nevzdalovat z pozemků vily. Jste tu jen dočasně, než se situace v Jeruzalémě uklidní a pak se budete moci vrátit. Počítám, že to nebude až tak dlouho trvat. Týdny, možná pár měsíců. Nemusíte se bát. Nic vám tu chybět nebude. Snad jen tu asi nebudete mít příliš společnosti. O dům a vás se postará Marie a Michelle. Oblečení, jídlo a tak. Zábavu si tu budete muset zajistit sama. Jsou tu ale nějaké knihy a tak. Myslím, že vám především čerstvý mořský vzduch prospěje.“ Opírá se ležérně loktem o kamenné zábradlí a její oko tě pozorně sleduje.
„Koho jste vlastně myslela tím Alexanderem? Hmm? Snad ne Morleyho?“ Zeptá se tě jakoby mezi řečí a koutek rtů jí povyskočí v náznaku úsměvu anebo možná úšklebku. S tou maskou je to těžké poznat.
„Berte to jako rekreaci. Daleko od shonu tam ve velkoměstě. Dál od… půd a věcí, do kterých jste se zapletla.“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zahledí se s povzdechem na moře.
„Co by za to jiní dali… Važte si toho a prosím, nekomplikujte to zde během vašeho pobytu. Váš benefaktor by jistě nebyl rád. Já bych nebyla ráda a vůbec. Kam byste šla?“ Pokrčí rameny. „Samozřejmě, nikdo vás tu násilím neudrží a ani vás nebude zamykat v ložnici. Spoléhám na to, že jste rozumná, lady Flanagan a dovedete ocenit něčí dobrou vůli.“ Otočí se na tebe a narovná se opět od zábradlí.
„Maria vám v salónku nachystá nějaké pití a občerstvení, pak vás provede a ukáže vám vilu. Nemusíte se bát. Brzy to tu budete znát jako své boty.“ |
| |||
Staří přátelé Vezmu skleničku a na ex jí do sebe obrátím. Obličej se mi téměř neskřiví. Jsem sice zvyklý na lepší ale na druhou stranu barmanka netuší, co jsme do sebe lili za dlouhých večerů na frontě. Proti tomu je to alkohol nejlepší kvality. Člověk se zvykne na všechno, téměř na všechno. Pak čekám, než dostanu signál. Zvednu se jakoby nic a vyrazím za ní. Podle všeho na stejné místo. Je pravda je pokoj, co tam Eliiza měla nevypadal vůbec zle. Nečekal jsem, ale že tam pořád bude. Bral jsem to jako skrýš, dočasnou sic útulnou. Hádám, ale že se ze svých zranění taky ještě nevzpamatovala.
„Zdravím.“ Začnu klidně zatímco se mě žena snaží překvapit svými znalosti. Dobře, povedlo se jí to. Když někdo zvládá špehovat Edgara znamená to hodně. Dobře vědět, jen mi mohla své schopnosti poodhalit dřív. Neměl bych takový strach. Zase lepší být připraven, než popraven. Posadím se a přijmu skleničku.
„Chyba se nestala. Naše domluva měla platit. Jenže pak se věci začaly dít ráz na ráz a nešlo úplně odejít a pozvat tě na večírek v lihovaru. Nemluvě o tom, že jsem nevěděl pod jak velkým drobnohledem jsem.“ Zakroužím obsahem skleničky a opatrně přičichnu. Kdyby se mě chtěla zbavit určitě nečeká až zajdu za ní, aby mě otrávila. Hádám, že by to mohla udělat mnohem chytřeji. „Nemluvě o tom, že když jsem odsud odcházel nevypadala jsi, že bys byla schopná někam jít.“
„Tak na staré časy.“ Zdvihnu sklenku k přípitku. „Tedy na ty starší než staré.“ Dodám rychle. V hlavě mi pořád posloupnost událostí dělá zmatek. Ani mi nedojde že naposledy kdy jsme se viděli v jiném životě jsme byli nepřátelé. V mém světě je poslední vzpomínka na ní z dob, kdy jsme se vydali pro zrcadlo. Přijde mi to jako včera. Tedy pro mě je to téměř doslova včera. Je neskutečně těžké si srovnat pocity potom co jsem zažil, cítil a viděl. To bylo přirozené, byl jsem Mitzraelem který žádný Nový Jeruzalém, Jacoba Whita ani Elizu neznal. Nevěděl ani co se z ní stane. Já se musím ale orientovat v mnohem komplikovanější rovnici paradoxů a následků jejich činů ve vzdálené minulosti.
„Nalezl jsem jednoho z mužů z tvého seznamu a dozvěděl se to až moc pozdě. Nemohl jsem ho pustit, protože jsem ho držel v jednom z domů tajné policie. Improvizoval jsem a šel po stopě. Narazil na víc, než jsem očekával. Netušil jsem, že s nimi spolupracují takoví jako jsme mi. Hádám, že o tom zafačovaném muži budeš vědět. Hlavně díky němu jsem dopadl, jak dopadl. Viděl jsem, co dělají s těmi, co jim padnou do spárů.“ Upiju ze sklenky a nadechnu se. „Přátelská návštěva by byla pěkná ale aby to bylo jen o tom viděl jsem až moc věcí, které mi nedají spát. Cass… Elizo. Co s námi dělají a nač potřebují naši krev? K čemu jim ta zlatá substance je?“ Podívám se na ní vážně a čekám co řekne. Potřebuji znát pravdu. |
| |||
Domů, které už brzy nebude domů „Bez výhrad,“ zopakuji s drobným kývnutím. „Slibuji.“ Nad nataženou rukou zaváhám, ale pak ji přeci jenom stisknu. Gesto je to zvláštně nepatřičné, až se nad ním bezděčně pousměji. Pomalu ze mě opadávají i poslední zbytky obezřetnosti, únava se mísí s překvapenou úlevou, že to celé dopadlo… dobře… rozhodně mnohem lépe, než jsem se kdy odvážila doufat. Prostě podepíšu, co vévoda bude chtít, a vrátím se domů. Do prosluněného Davenportu. Za rodinou. Co já jim vůbec řeknu? Nic, odpovím si sama takřka okamžitě. Vůle boží je nepředvídatelná, Philipa mi sebrala nešťastná náhoda, nic víc. „Pěkný večer i vám, Milosti, a hlavně brzké uzdravení.“ Na zlatou obálku, se kterou jsem sem přišla, si vzpomenu, až když se za mnou zavřou dveře. Ohlédnu se. Líbilo se mi vlastnit důkaz toho všeho, něco se svým jménem, ale nevracím se. Už ji potřebovat nebudu… a tak tiše následuji sluhu. S poněkud zaskočenými slovy díků se nechám doprovodit až ke kočáru, do nějž vklouznu co nejrychleji a – zhluboka vydechnu. Jak mi vévodovo sídlo zmizí z dohledu, mezi prsty mi proklouzne poslední kloudná myšlenka a svět se mi zhoupne před očima. Bokem se zapřu o stěnu kočáru, podepřu si padající hlavu a snažím se udržet vzhůru navzdory neposlušně se zavírajícím víčkům. Dnešek byl dlouhý, opravdu dlouhý. Až moc. Budu potřebovat černé šaty, napadne mě, když sleduji deštěm rozmazané obrazy nočního života v Novém Jeruzalémě. Alespoň ve městě bych měla vdovecký úbor dodržovat, a pak… doma se uvidí. Očekává se, že budu truchlit. Měla bych? Ještě před pár dny jsem se utápěla ve výčitkách, teď mě překvapí osten nečekaně tvrdé myšlenky. Zasloužil si to. Možná jsem si to zasloužila i já. Nechtěla jsem mu ublížit, alespoň ne vědomě, ale… dopadlo to dobře, připomenu si. Všechno bude v pořádku. Chvíli předtím, než se každičký sval v těle podvolí únavě, ve tmě vkrádající se mi pod víčka vytane skupina lidí, se kterými jsem se tak náhle ocitla v Damašku. Musela jsem být opravdu strašná manželka, když se mi po té chvíli s nimi stýská více než… po kterékoliv s Philipem. Poslední chvíle s přáteli, tak to nazval Lucifer a Zerachiel věděla, že tomu tak opravdu bylo. Poslední chvíle, kdy se ještě mohli nazývat přáteli. Davenport by se mu líbil… Luciferovi… Klidné, prosluněné místo. Zajímalo by mě, jestli někdy ucítím to samé co ona – život chvějící se ve větvích každého stromu a pospolitost toho všeho. Dokážu si to živě představit. |
| |||
Za devatero horami a řekami Rozespale kolem sebe mžourám, když mne z vše obklopující laskavé tmy probere hlas Cizinky. Zlatá lebka šklebící se na mě z poloviny její tváře mne tahle z blízka přinutí sebou polekaně trhnout, sotva na ni zaostřím. Nadechnu se, ovšem místo slov se jen rozkašlu na kolik je nepříjemné sucho drhnoucí hrdlem. Pomalu se vytáhnu do sedu, připadám si pomačkaně a jedna z rukou mne nepříjemně brní, jak jsem si ji musela ve spánku přeležet. Teplý vzduch proudící do kočáru skrze otevřené dveře je příjemný a... Jako ve snách se vysoukám z kočáru ven. Vlastní tělo mne už sice poslouchá, přesto se cítím slabě a rozbolavěle. |
| |||
Obchodní dohoda Vera De Lacey „Ano, mohla byste se vrátit. Pokud byste chtěla.“ Kývne hlavou Essington. „Tohle město není pro některé… vhodné. A především bezpečné.“ V očích se mu cosi mihne a jeho tvrdý výraz o něco povolí, zatímco na tebe hledí. Uvědomí si to a uhne hned pohledem.
„Nic dalšího po vás nebudu chtít. Vaše věno si nechte. Nejsem tu od toho, abych vás ožebračil. Jde mi pouze o majetek vašeho manžela. Když už se věci vyvinuly takto.“ Povzdechne si. „Bude na to pamatováno v majetkovém vypořádání. Máte mé slovo.“ Kývne na tebe vévoda.
„Neděkujte mi. Tohle není žádná dobročinnost, ale obchod. A za obchodní dohody se neděkuje. Ne, pokud jsou pro obě strany výhodné. A to jsou, ne? Nemusíte se mi nijak cítit zavázána. Nepotřebuji to.“ Poslední slova zamyšleně zamumlá a opět uhne pohledem. Po tom tvém probuzení vypadá, že sám občas utíká do svých úvah a někdy trochu rozvážněji volí slova.
„Jsme tedy domluveni, lady De Lacey. Tentokrát už ale opravdu prosím bez výhrad.“ Vstane a musí se při tom zapřít o křeslo a následně svou hůlku. Ze rtů mu unikne bolestivé zasyknutí, ale pak se narovná a bolest na sobě nedává znát. Natáhne ruku v gestu v prostém obchodním gestu, které patří spíše do světa mužů a počká, jestli mu ji stiskneš.
„Popřeji vám tedy pěkný večer, lady. Nerad bych vás dál zdržoval od vašeho programu. Nemusíte se bát. O vše bude postaráno.“ Rozloučí se s tebou zase tím svým monotónním, ale vlastně uklidňujícím hlasem a pokyne ti ke dveřím.
„Dnes už snad budete mít klidnější spánek.“ Pronese zpoza tebe, zatímco otvíráš dveře, aby tě pak vyzvedl sluha a vyprovodil tě ven. Ven ze salónku a pak i z obrovského sídla Essingtonů. Venku stále dopadá hustý déšť, ale až ke kočáru tě doprovodí dvojice služebných s deštníky. Jako kdyby to snad mohlo dnes něco zachránit. Nastoupíš a posadíš se na sedačku. Je ještě mokrá. Kapky deště bubnují na střechu kočáru v divokém staccatu, zatímco se vyjedete. Dlouhou příjezdovou cestu lemují řady lamp a mohutných stromů, než vjedete do jeruzalémských ulic a kočár i s tebou zamíří opět domů. Dnešní den byl už opravdu dlouhý, ale snad brzy… |
| |||
Na jih Delilah Blair Flanagan Monotónní kolébání kočáru na jeruzalémské dlažbě tě brzy ukolébá ke spánku. Usneš hlubokým spánkem spravedlivých, zatímco s vámi kočár projíždí ulicemi míříc kamsi do dály. I přes ne zrovna pohodlnou polohu se probouzíš jen občas a letmo. Jednou slyšíš ržání a přepřahání koní, zatímco je za okny podivně šero. Celé se to ale zdá spíše jako sen a tak upadáš opět do spánku, zatímco se ve tmě kočáru zlatě leskne maska ženy sedící naproti tobě. Jindy tě zašimrají paprsky slunce, které sem pronikly zpod záclony otevřeného okna zvednuté svěžím větrem. Příjemně hřejí a tvůj spánek se stává opravdu už příjemným odpočinkem než temným bezvědomým vynuceným tlumícími léky. Něco se ale nemění. Vůz je stále v pohybu a vždy je s tebou v kočáru ta žena. Její obličej je neměnný snad jako ta zlatá maska. Neviděla si ji zamhouřit oka ale na druhou stranu sis moc nepamatovala z okamžiků, kdy si nabrala vědomí.
„Jsme tady.“ Ozve se hlas a ucítíš lehký dotek na rameni. Žena v masce se nad tebou sklání. „Pojďte. Jistě máte žízeň a hlad.“ Otevře dveře kočáru a vystoupí. Dovnitř proniknou nezvykle teplé sluneční paprsky s lehce naoranžovělou září. Vypadá to, že se tento den už pomalu chýlí ke konci.
Vystoupíš z vozu, zatímco tě žena s maskou pozorně sleduje, zda nebudeš potřebovat zachytit. Pod bosými nohami ucítíš kameny vysypanou příjezdovou cestu. Příjemně hřeje. Vůz, kterým jste jeli má už zapřažené čtyřspřeží a na kozlíku poznáváš Baileyho. Vís tě ale zaujme okolí. Vysoké kopce, kamenité kopce pokryté stromy a keři, v jejichž prudkých svazích je několik vil. Vzduch je teplý a nese se jím vůně moře. To ostatně i slyšíš. Stejně jako křik racků, kteří vám sem tam proletí nad hlavou. Stojíte na prostorném kruhovém place před vysokou vilou uprostřed kterého je fontána s menším mramorovým sousoším. Samotná vila má několik pater a oproti Jeruzalému působí poněkud vzdušnějším a otevřenějším dojmem. Stěny jsou na mnoha místech porostlé popínavou vegetací a tak vypadá poněkud divoce.
„Prosím.“ Pokyne ti žena v masce. „ Ah, jistě.“ Zaregistruje tvůj pohled a pokývá hlavou. „Jak už jste si mohla všimnout, nejsme v Jeruzalémě ale kousek více na jihu. Pro vaši potřebu bude stačit, abyste věděla, že zde budete v bezpečí, než se situace ve městě uklidní. Můžete za to poděkovat svému… benefaktorovi. Pokud jej někdy uvidíte. Prozatím, můžete využívat prostory této vily jako by byla vaše.“ Ukáže na vysokou stavbu před vámi.
„Pojďte. Myslím, že se potřebujete prvně dát nějak do pořádku a posilnit se, než začnete klást otázky. Předem vás ale upozorňuji, že na mnohé vám odpověď dát nemohu. Alespoň prozatím.“ Pousměje se polovina jejích úst, než vykročí před tebou k velkým dvoukřídlým dveřím, které kryje balustráda z patra nad nimi podepřený antickými sloupy. |
| |||
Cena svobody Vévodova odpověď mě vlastně nepřekvapí. Čekala jsem ji, a tak jenom přikývnu. Nenaléhám, neomlouvám se za nepatřičné otázky, prostě nechám téma sklouznout stranou a už se k němu nevracím. Měla bych být vděčná i za ty drobky, které utrousil; díky němu teď dokážu pojmenovat to, co se mi děje. Probuzení. Verše. Najednou je to celé uchopitelnější, možná už to ani není tak děsivé jako před chvílí. Sešli jsme se tady však z jiných důvodů. Srdce se mi rozbuší rychleji a bezděčně semknu dlaně v klíně. Vlna zoufalství mě nezalije ani zdaleka tak intenzivně jako předtím, prostě jenom nakloním hlavu do strany a naslouchám tomu… … co… … říká? Pootevřu ústa a zase je zavřu, jak honem nedokážu uvěřit vévodově druhé nabídce. Část mě se zaškobrtne na zákonitém proč. Někde je tam háček, jenom ho nevidím, možná ho ani nechci vidět, ale nemůže to přece být tak jednoduché, jak to teď říká. To už se však na povrch probojuje ta druhá, mladší, důvěřivější část mě a ochotně se vrhá po nabízené cestě ven z té nezáviděníhodné situace, do které jsem se nějakým nedopatřením dostala. Byla bych blázen, kdybych řekla jediné slovo proti. Blázen! Lepšího východiska se mi nedostane… „Takže,“ slyším se vyslovit a znovu ve svém hlase nalézám spíše Veru než Zerachiel, jako by celá má identita byla založená na kyvadle houpající se sem a tam, tam a sem, nikdy nevědíc, která z nás to zrovna bude, „po tom všem, o čem teď mluvíte, bych… se mohla prostě vrátit domů? Bylo by to… všechno? Totiž, předtím jsme mluvil o otevřeném účtu,“ zaváhám, přičemž oči zabodnu do svého klína, „ale… ono asi není nic dalšího, co bych vám mohla nabídnout,“ dochází mi možná i s úlevou. Chci… domů, samotné mi to zní dětinsky, uboze a zcela nehodně jména bojovnice z nebes, ale na věci to nic nezmění. Po tom posledním Verši ve mně stesk po domově plane silněji než předtím. Chci domů. Chci vidět své sestry, své opravdové sestry, a zapomenout na všechno, co se stalo s Philipem. Nikdy jsem sem neměla jezdit, tohle město mi přineslo jenom trápení, ale možná, až bude celá záležitost hotova, bych mohla… „A mé věno?“ přeptám se na částku, která by se mi při příležitosti úmrtí manžela měla za normálních okolností vrátit, jenomže… na těchto okolností není normální nic… Nebyla to nijak závratná částka, ale i tak to bylo více, než jsme si mohli dovolit. Z pohledu mých rodičů se jednalo o investici do budoucnosti – nejenom mé, ale celé rodiny, protože dobře provdat nejstarší sestru znamenalo otevřít příležitosti těm mladším. Povinnosti vůči rodině jsem dostát nezvládla, usadí se mi na srdci hořké vědomí, ale… kdybych jim mohla vrátit aspoň tu počáteční investici… … ale na výběr nemám. Těžko bych se mohla přetlačovat o věno s Philipovou rodinou z vězení. Nebo hůř. Ne, nechci čelit následkům té druhé varianty, kterou vévoda opravdu nemusí rozvádět do detailů. A nemusím. Díky bohu – a vévodovi, samozřejmě – nemusím. S úlevným výdechem mi ramena poklesnou a snad se mi odpověď na jeho nabídku vepíše do očí, ještě než se ji zmůžu vložit do slov. „Dobře. Ano,“ řeknu. „Podepíšu. Cokoliv budete chtít. Bez výhrad. Děkuji. Opravdu si cením vaší laskavosti, milosti, já-… Děkuji,“ zopakuji raději. Takhle to stačí. Doufám. |
| |||
Jedno prosté "ne" To jedno jediné slovo se do mě zakousne a nepustí. "... ne?..." zopakuji po Cizince, jejíž ujištění mne zrovna neuklidní. Ale... To... Kdo... O moc dál se ve svých úvahách nedostanu. Nemyslí mi to, dokonce ani když se tak urputně snažím soustředit se. Nevzmůžu se tak na víc než zmatené zamrkání a snad i krátký zoufalý povzdech než mne muž - Bailey - bez okolků na její pokyn zvedne do vzduchu a už mne ze své náruče nepustí. Dokonale mne to umlčí, cítím se jak pápěří chycené ve větvoví stromu. |
| |||
Známá cesta za starou známou Jacob White Dojdeš ke známé ženě, která jen přimhouří oči, ale pak kývne. Postaví na pult panáka, do kterého nalije obsah jedné z lahví. Dle vůně nějaký ne moc kvalitní rum. Pak se otočí a odejde kamsi dozadu dveřmi, které už znáš.
Chvíli to trvá, takže se zatím můžeš věnovat obsahu své sklenky. Není to kdo ví jaký zázrak, ale nejspíš to bude jedno z těch kvalitnějších pití tady. Ať už popíjíš, nebo se mu raději vyhýbáš, všimneš si po nějakém čase toho, že jsou dveře dozadu otevřené a mezi nimi stojí ta žena, která na tebe krátce mávne.
Cestu už znáš. Nevypadá to, že by tě tentokrát vedla někam jinam. Stejně tak je podobně skoupá na slovo jako tehdy. Mlčí. Projdete do zadních prostor podniku, než zastavíte opět u dveří do sklepa. Odemkne a pokyne ti, aby ses vydal dolů. Ještě ti podá jako vždy obligátní petrolejku, bez které by ten sestup v černočerné tmě byl dosti nejistý. Přesto je tu jeden rozdíl od posledně. Tentokrát neslyšíš za sebou žádné zamčení dveří
Dojdeš dolů a tam už jsou pootevřené dveře, zpoza kterých se svítí. Vejdeš a uvidíš Elizu, jak sedí na jednom z křesel. Rudá pohovka, kde seděla minule je prázdná. Má na sobě rudý kabátec, bílou košili a úzké kožené kalhoty. Tentokrát už nevypadá, že by někde krvácela. Nevidíš ani žádné obvazy.
Jakmile vejdeš, vzhlédne k tobě a koutek rtů jí povyskočí do křivého úsměvu. Zatímco si tě její oči obezřetně měří.
„No vida, kdopak to za mnou přišel. Už jsem se bála, že si tě tam nechají.“ Pronese viditelně potěšeným tónem a rozhodně působí energičtěji než minule.
„Takže? Jak se dařilo? Doneslo se mi, že v jednom lihovaru byl menší zátah tajné policie. Hmm?“ Zanotuje sarkasticky, zatímco rozplete nohy a postaví se, aby došla ke komodě jako minule, ze které vytáhne dvojici sklenek a karafu, která je z poloviny prázdná. Anebo plná. Záleží na úhlu pohledu.
„Ale jaké to mám způsoby. Tohle je přátelská návštěva, ne? O práci se bavíme až poté.“ Rozleje trochu do obou sklenek, zatímco hovoří a jednu postaví na stolek nedaleko křesel a pohovky a zůstane stát u něj.
„Samozřejmě ráda se pak dozvím, kde se stala chyba v naší domluvě a nebyla jsem u toho, jak jsem tě původně žádala. Hmm?“ Pousměje se zpoza sklenky, kterou přiloží ke rtům a chvíli tě pozoruje, než se napije. |
| |||
Cesta pryč Delilah Blair Flanagan Dostaneš ze sebe pomalu a rozechvěle těch pár slov. Rozhodně to není tak lehké, jak by si čekala, ale nakonec se ti to s dostatečným soustředěním podaří. Žena tě sleduje a koutek rtů se jí povytáhne v chlácholivém úsměvu. Polovičním úsměvu, protože zlatá maska v podobě lebky zůstává nehnutá. Chvíli tam jen nehnutě stojí, než řekne to jedno slovo…
„Ne.“
Okovy už máš sundané, ale rozhodně se necítíš na to, aby ses zvedla a odtud utekla. Vlastně nebýt těch lidí zde, i tak by si měla velké problémy odtud odejít. Cítíš se tak na to spíše usnout než něco dělat.
„Nemusíte se ale bát. Nejsme tu od toho, abychom vám ublížili. Naopak. Dostaneme vás do bezpečí.“ Dodá pak žena se zlatou maskou.
„Bailey, vezmi ji. Ať už jsme odtud pryč.“ Stočí pohled krátce ke svému společníkovi, který ti pomohl z okovů. „Fernsby? Ah, ten váš věznitel. Nemusíte se bát. Nikdo tu teď není. Má štěstí. Nejsme tu ale pro něj. Jsme tu pro vás.“ Kývne, než se k tobě Bailey skloní, aby tě vzal do náručí. Zvedne tě lehce, skoro jako kdyby si nic nevážila. Možná na tom také něco bude.
„Jdeme.“ Ta slova patří jejím společníkům více než tobě. Žena se otočí na patě a vyjde. Pak ji následuje Bailey s tebou a poslední z trojice jde za vámi. Konečně vidíš dům, ve kterém si byla vězněná, nebo alespoň jeho schodiště. Svět se sem tam rozmazává, ale i tak vidíš, že jsi musela být v docela vysoké budově. Rozhodně je tohle výš než první patro. Sestupujete po dřevěných schodech, pak projdete částí chodby k dalším tentokrát už zděným. Těch pár míst, které si zde mohla vidět působilo pustě a prázdně. Rozhodně ne jako zabydlený dům, nebo alespoň tato jeho část. Stejně tak chybí ten někdo, kterého máš tendenci vidět za každým rohem. Fernsby. Skutečně, nikde tu není.
Pak se otevřou jedny z dveří a tebe oslní bílé, ostré sluneční světlo. Skoro jako při začátku Veršů, ale tentokrát se nepřeneseš zpátky do života Dumah, ale po čase začnou v bílé záři zase prosvítat tmavé kontury města kolem vás. Víc ale neuvidíš, protože s tebou rychle přejdou ke kočáru, do kterého tě naloží. Bailey tě posadí na měkkou sedačku potaženou černou kůží a žena se vyhoupne za tebou do vozu. Nikdo další z nich nenastoupí. Aniž by cokoliv dodávala kočár se s vámi rozjede a tobě se svět začne zase o něco více pohupovat. Musíš sedět opřená o stěnu kočáru, jak tě tělo stále neposlouchá.
„Myslím, že byste si měla zdřímnout. V tomhle stavu stejně nejste schopná vést smysluplný rozhovor a potřebujete se z toho vyspat. Čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Hledí na tebe tmavé oko ženy před tebou, než stočí tvář k okénku, z kterého se zahledí ven a tobě zůstane jen výhled na zlatou lebku.
A kočár s vámi jede ulicemi Jeruzaléma dál a dál. |
doba vygenerování stránky: 0.38142395019531 sekund