Setkání v knihovně…

Město Margaret – budova cechu Lamia Scale

Díky Ziri, která už tuto trasu před chvílí absolvovala, se snadno dostanu do knihovny, aniž bych ji musel hledat. Během pár minut se tak ocitnu v příjemném objetí zaplněných polic. Musím přiznat, že zdejší nabídka knih vypadá opravdu působivě. Je to přesně takové, jak zmiňovaná samice cabbita ve svých sdílených vzpomínkách popisovala.
Nezůstanu ovšem pouze u obdivování. Brzy se ukáže, že zdejší systém řazení naštěstí není nijak složitý, takže se mohu nerušeně ponořit do pátrání po vhodných titulech souvisejících s mými obtížemi. Během toho procesu občas přejedu rukou po několika knihách. Jde mi však spíše o samotný pocit doteku pevné vazby a papíru, než zkrácení doby pátrání skrze přímé nasátí informací.
Jak se tak rozhlížím a postupně přejedu pohledem či prsty stále víc a víc knih, přijde mi, jako by zdejší seznam nebyl kompletní. Nemohu to samozřejmě ničím potvrdit, ale na základě zkušeností z jiných míst to vypadá, jako by tady uchovávali jen takové ty „veřejně přístupné“ svazky… zatímco ty vzácnější, potenciálně nebezpečné nebo obzvlášť kontroverzní exempláře schovali kamsi zvlášť.
I tak tady samozřejmě jsou stovky knih, i kterých jsem nikdy neslyšel, natož je viděl. Doufám ale, že pokud opravdu mají cosi na způsob soukromější sbírky nebo přímo depozitáře, budu tam moct taky časem nahlédnout.

Tak se zaberu do práce ovlivněn klidnou tichou atmosférou, že příchod nové osoby mě zastihne zcela nepřipraveného. Stejně tak mě nic nepřipravilo na jeho vcelku neobvyklý oděv, který na moment spolu s vykukujícím cechovním znakem upoutá celou moji pozornost.
Zajímavé… Slyšel jsem, že řada mágů se vyznačuje různými výstřednostmi, ale to v tomhle běžně chodí? Nejen, že tady různě trousí peří, ale i z objektivního pohledu mi ty volně visící brašničky a ozdoby přijdou poměrně nepraktické. Minimálně na putování mimo civilizaci. Během pohybu ho určitě musí svým neustálým houpáním rozptylovat a narážet do jeho těla. Nehledě na to, že kdyby v nich chtěl něco schovat nebo naopak vytáhnout, mnohem obtížněji se s nimi pracuje, když je musí jednou rukou stále přidržovat.
Nebudeme však kritičtí. Ve srovnání se slečnou Talmori pořád působí docela normálně. Třeba mají svůj důvod nebo mu to tak prostě vyhovuje. Proč by ne. Navíc u mě by se zase řada lidí mohla pozastavovat nad mým podivným soužitím s dříve imaginárním kočkovitým hlodavcem a pravidelné setkávání s liškou a i vlčetem ve snech, projede mi hlavou ještě, než mladík stihne promluvit.

Po zhlédnutí jeho překvapeného výrazu a krátkého záblesku hněvu chápu, co si nejspíš pomyslel. „Kdo do naší knihovny pustil to dítě a ani nedal předem vědět?“ Trochu jsem rád, že tu zrovna teď není Ziri, těžko říct, co by řekl, kdyby tady kromě mě našel i zdánlivě volně pobíhající zvíře. Když už se ale ptá, proč toho nevyužít? Třeba mi opravdu pomůže… minimálně se tady určitě vyzná mnohem lépe než já.
“Zdravím… Vlastně hledám. Máte tady něco o kouzlech či kletbách schopných krást lidem hlas? Ideálně takové, které využívají mušle, včetně popisu, jak je zlomit?“, vyšlu k němu po krátké chvilce přemýšlení odpověď.
Rozhodl jsem se nechodit kolem horké kaše. Proto tentokrát své putující myšlenky ani nedoprovodím němým pohybem úst, na který jsem si v posledních letech zvyknul během kontaktu s běžnými lidmi. Cechmistryni to nevadilo, tak snad ani jemu.
Upřímně jsem docela zvědavý, jestli ho má specifická žádost, navíc z jeho pohledu od zcela neznámého člověka, nějak překvapí a bude mít nějaké doplňující dotazy. Na druhou stranu, z toho, co jsem slyšel a zatím i vyděl to na mě působí, že tady se nad nějakými osobitými výstřelky nebo excentrickým chováním příliš nepozastavují.

Margaret - Lamia Scale
Kelsey

Návštěva knihovny…

Město Margaret – budova cechu Lamia Scale

Rychlost, jakou obsah mého tlumoku najde své nové místo, mi potvrdí věc, kterou jsem už věděl předtím. Pokoj pořád působí holým nevyužitým dojmem, protože těch několik kousků oblečení a dalších věcí uklizených do skříňky ho naplnit zkrátka nemohlo. Pokud tady zůstanu, bude to chtít ještě trochu zapracovat, abych si v noci nepřipadal, jako někde uprostřed prázdného náměstí. Na moment mě napadne, jestli nevytáhnu světelné pero, abych trochu oživil okolní stěny. Jsem si jistý, že Ziri by se to líbilo, ale prozatím od toho upustím, kdy si všimnu malé krabičky ležící vyzývavě na stole.
To jsou brýle? Zapomněl je tu snad někdo přede mnou?, nakrčím zmateně obočí a podělím se o svůj objev se Ziri.
“Možná se té ženě líbí kluci s okuláry. Nebo jde o součást povinného úboru, stejně jako mají jinde uniformy,“ vrátí se ke mě pohotově odpověď.
Pokrčil jsem rameny a dál si brýle prohlížel. Brzy jsem zjistil dvě věci. Zaprvé nemají žádné dioptrie a za druhé obsahují stopy magie, takže jde o kouzelný předmět.
No jistě, rychločtecí brýle. To dává smysl, dojde mi vzápětí. Velmi užitečná pomůcka. Pro nás díky "čtenáři" sice ne zrovna úplně nezbytná, ale nejspíš neuškodí mít je v záloze, projede mi hlavou, než se přemístím k posteli, kde zaujmu již zmíněnou uvolněnou pozici.

Zatímco sedím, poslouchám myšlenkové komentáře od Ziri, která prozkoumává budovu. Zdá se, že všude je ticho, klid a mír… i když samozřejmě bůh ví, co se děje za zavřenými dveřmi ostatních pokojů. I tak se však dozvíme něco nového. Ukáže se, že na patře nejsme sami a alespoň jedna další místnost je někým obydlená, byť nájemník vypadá, že má zrovna půlnoc. Z toho důvodu ho Ziri nechá jeho osudu a v tichosti pokračuje dál.
Nejspíš jsme našli naší zemi zaslíbenou, projede nám oběma v mysli, když narazí na místo působící jako knihovna. Tady asi strávíme hodně času. Už teď vím, že minimálně na ta „Záhadná místa Fiore" bych se rád podíval trochu blíž. A když budeme mít velké štěstí, třeba tady konečně najdeme nějaké vodítko k tomu, jak opravit tu zatracenou prokletou mušli v mé kapse, pomyslím si.
Zbytek prohlídky už proběhne vcelku rychle. Podle vůně je zřejmé, že zdejší jídelna je v plném provozu, což vzhledem k poměrně časné hodině není nijak překvapivé. Navíc se zdá, že tady mají i prostory pro míchání, potažmo skladování, různých chemických směsí a roztoků. Tedy alespoň doufám, že to bude spíš laboratoř nebo dílna a nikoli sklad špinavého prádla… Také nemůžeme vyloučit jakousi karanténní zónu nebo odkladiště nepovedených pokusů, ale to by ty dveře nejspíš byly nějak značené.

Jakmile Ziri dokončí svůj okruh, zamíří zpátky do našeho pokoje. Pořád sice zbývá spousta místností, které neviděla, včetně předpokládaného sklepa a půdy, ale pro začátek to stačí. Proto hned po návratu vyskočí na polštář vedle mě a stočí se do klubíčka.
“Tak jo, teď je řada na mě. Sice nevím, co se ode mě očekává, ale už je to přes hodinu. Nebudu tady jenom tak sedět a koukat do zdi,“ prohodím směrem k ležícímu cabbitovi a opatrně se zvednu, aby se s ní matrace příliš nezhoupla.
“Užij si to a pokud půjdeš přes jídelnu, uzmi pro mě trochu uzeniny“, vyšle Ziri odpověď, aniž by se pohnula.
O pár vteřin později nicméně změní názor, takže ještě předtím než stihnu otevřít dveře, vklouzne zpátky do mého těla, kde se beze stopy rozplyne. Buď nakonec nechce zůstat v pokoji sama, nebo má v plánu se hezky zčerstva podělit o všechny novinky s Rinn a Lupou. Sice se občas tváří, že spolu nevychází, ale osobně mi přijde, že i přes rozdílný vzhled by klidně mohli být sourozenci.

Po ujištění, že jsem za sebou důkladně zamknul, se proplížím kolem pootevřené místnosti se spáček, abych ho nevzbudil, a pak vydám směrem k již lokalizované knihovně. Beru si s sebou i jednu ze tří knih, se kterými jsem sem dorazil, abych policím nabídl výměnu, kterou jsem aplikoval už mnohokrát předtím. Věnuji jim jeden můj svazek a na oplátku si půjčím jeden jejich.
Cestou zapřemýšlím, kampak asi zmizela ta žena, když ji Ziri během svého courání nikde nezahlédla. Ale pak se ustálím na domněnce, že možná zpátky ke svému rannímu nápoji před budovou, odkud jsem ji předtím vytáhl. A pokud ne… koneckonců v současnosti to je její cech. Nejspíš si může jít, kam chce.
Za předpokladu, že cestou do knihovny nikoho nepotkám, tak se nejdřív pokusím zorientovat v systému jejího řazení. Pokud se mi to povede, tak začnu metodicky pátrat po titulcích, jenž by mi mohly pomoct s mým komunikačním problémem. Jestli ne, sáhnu po již vyhlédnuté knize o tajemných lokalitách našeho kontinentu a pustím se do čtení.

Margaret - Lamia Scale
Kelsey

Cabbit na průzkumu…

Město Margaret – budova cechu Lamia Scale

Kvůli obdivování pokoje jsem si sice cechmistřina předchozího mrknutí nevšiml. Nicméně následný dravčí výraz, který mi věnovala opřená o rám dveří, mi už uniknout nemohl.
Teď vážně. Co se jí vlastně honí hlavou, když mě takhle pořád sleduje? Nudí se a jde o obyčejnou škádlivou hru, kterou mě chce znervóznit? Je tak nadšená z nového člena do gildy? Nebo jde o zvědavost z něčeho zatím neznámého? O dalších možnostech radši teď nechci uvažovat. I když v tom posledním případě by mi asi před podpisem přijímací listiny položila víc otázek, zamyslím se v duchu, zatímco se jí snažím oplácet oční kontakt nevinným pohledem, abych se pořád jen zbaběle neodvracel stranou.
“Děkujeme, zjistíme si to sami“, vyšlu své myšlenky jejím směrem a sleduji, jak odchází.

Jakmie se ztratí z dohledu, tak zavřu dveře pokoje a několikrát se zhluboka nadechnu, abych vstřebal události z posledních několika desítek minut.
“Tak co si o cechu Lamia Scale zatím myslíš“, zeptám se Ziri.
“Upřímně? Místnost je to moc hezká a mají tu hodně knih i nezvyklých nástrojů, které bude jistě radost zkoumat. Ale ta cechmistryně je dost… jemně řečeno zvláštní a nejemně řečeno divná. Měl by sis dát pozor, než zjistíš víc“, odpoví bezhlesně.
“Asi jo. Je jisté, že před spaním radši zamknu a možná položím i nějaký improvizovaný alarm. Pokud jsou někteří další obyvatelé domu trochu jako cechmmistryně, vůbec bych se nedivil, kdyby měli ve zvyku chystat na nováčky během první noci nějaký „vtipný“ uvítací rituál“, zareaguji zase já.

Jistě bychom v naší myšlenkové debatě mohli pokračovat dál a u toho začít vybalovat těch několik věcí, které se nachází v mém tlumoku. Nicméně Ziri má jiný názor.
“No… O mě se nezmiňovala. Půjdu na průzkum a obhlédnu, co nás tady může čekat. Ty zatím hlídej pevnost, kdyby se mistryně vrátila nebo snad někoho poslala,“ mrkne na mě bledý cabbitt.
“Tak dobře, ale nepřeháněj to. Aby tě někdo omylem nepovažoval za divoké zvíře, které se sem vloudilo nebo tě nechtěl použít k pokusům.“
“Neměl obavy. Přece víš, že jsem jako duch“, uklidní mě Ziri.
Aby svá slova demonstrovala, ne že bych to potřeboval, projde přímo skrz dveře a na druhé straně se zase zhmotní. Následně se obezřetnou chůzí vydá zkoumat budovu, ale prozatím si dává pozor, aby nahlížela pouze do místností s otevřenými nebo pootevřenými dveřmi a nešmírovala příliš okatě. Pokud cestou mině nějakou knihovnu nebo volně položené knihy, tak zkusmo přejede jedním ze svých dvou ocasů po hřbetě několika náhodných titulů a zběžně tak díky naší magii projede jejich tématiku.
Zatímco je Ziri na výpravě, já ještě jednou prohlédnu celý pokoj, kdyby tam náhodou bylo něco zajímavého nebo podezřelého, co nebylo na první pohled vidět a uložím své věci. Vzhledem k jejich množství to trvá jen krátce, takže se pak posadím v tureckém sedu na postel a nechám Ziri, aby se mnou sdílela své objevy. Pro potenciální pozorovatele to však vypadá, jako kdybych jen uvolněně odpočíval nebo možná meditoval.

Magnólie - Sabertooth
Baltyr

Návštěva cechu Lion Heart
Dante

Cesta vzhůru
Oberon, Aileen